Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Překvapeně a tak trochu pochybovačně svraštil čelo. "A neříkal jsi náhodou, že tví rodiče jsou Alfy?" Tak trochu mu nešlo do hlavy, že by syn Alf vůbec neměl ponětí o tom, co to je smečka. Copak ho vážně nikdo nic nikdy neunaučil? Zavrtěl hlavou. "Není to nic magickýho. Je to společenství vlků. Ti spolupracují, loví spolu a takový," objasnil tak stručně, jak jen dokázal, protože se mu nechtělo pouštět do spletitého vysvětlování. Stejně mu ale nešlo do hlavy, jakto, že Zeiran nemá ani to minimální ponětí o smečkách. Všechno kolem vlčete bylo jaksi... divné.
Havran ani nemusel zmiňovat svou únavu, byla patrná na první pohled. Když se ale k Wissovi začal přibližovat, černý vlk poněkud ztuhl. Nejsem polštář, hodlal vlče upozornit, ale to se zastavilo v poměrně přijatelné vzdálenosti, kde rázem odpadlo, snad ještě dřív, než se mu pořádně zaklapla víčka. Tak, oddechl si černý. To by bylo. Kdo by řekl, že unavit vlče je tak snadné? Stačí k tomu dva skoro smrtelné zážitky a jedno mentální zhroucení, a hned spí jak zabitý. Zakroutil nad tím hlavou. Nechápal, jak někdo může mít vlčat třeba pět a nezcvoknout se z toho, nebo je všechny nenaházet do řeky. Když ale Zeiran spal a mlčel, vypadal vlastně docela nevinně a poklidně. A opuštěně. S poraženeckým povzdechem se Wiss posunul o pár centimetrů blíž - dal si zatraceně záležet, aby se nedostal moc blízko, nechtěl se probudit a mít Zeiranův usoplený čenich zavrtaný v srsti - a přehodil přes vlče špičku ocasu. Nenápadně. Aby to vypadalo jako naprosté nedopatření. Pak zavřel oči. S trochou štěstí se mu povede ukořistit víc než pět minut spánku, než se ta příšerka zase probere.

Takže tenhle Azrael byl brácha. To se sice vědět hodilo, ale s hledáním mu to moc nepomůže. Stejně tak jako další informace, které mu Zeiran poskytl - ty už sice byly o něco užitečnější, ovšem... v množství zdejších vlků a území by museli mít vskutku neskutečnou kliku, aby na Azraela náhodou narazili. "No. Aspoň k tomu jezeru to pak můžem zkusit," pokrčil rameny. "Nebo se poptat kolem. Nemá aspoň nějakou smečku? Tam by o něm určitě věděli." A určitě by si tě taky vzali na starosti a já bych byl konečně volný. To by bylo bezva. Tuhle myšlenku si ale nechal pro sebe, jaksi neměl potřebu vlče více demolovat - už tak se mu to povedlo víc než dost.
Mladý vlk mu o svém stavu mnoho nesdělil, ale z jeho pohybů a zrápeného výrazu Wiss usoudil, že to asi nebude kdoví co. Jenže co mohl dělat? Neměl mu jak pomoct, ačkoliv mu té hromádky neštěstí někde v hloubi duše začínalo být trochu líto. Bylo to nakonec jenom vlče - a natvrdlá a otravná jsou všechna vlčata. Černý se tedy pohroužil do mlčení, a hleděl ven z jeskyně, dokud se neozvala ta poslední poznámka. Natočil uši směrem k Zeiranovi. "Co by tě nechtěl?" zamumlal. "Jestli jste spolu dělali všechny ty věci cos říkal, tak mu na tobě asi záleží, ne? Beztak tě hledá." Vynakládal všechnu svou snahu, aby situaci už víc nezhoršoval, i když pár debilních poznámek se mu v hlavě rojilo. Nehodlal být zodpovědný za smrt toho vlčete, ani za nenapravitelné škody. Chtěl ho jen předat dál a pokračovat ve svém životě, zatímco Zeiran bude pokračovat v tom svém. Copak toho chtěl tolik?

Jak tušil, jeho slova neměla zrovna valný účinek. Nebyl žádný vlčecí psycholog a obvykle v něm bylo tolik citu jako v průměrném balvanu žuly, takže se ani moc nedivil, že Zeiran i nadále fňukal a navíc ještě začal požadovat jakéhosi Azraela. "Azraela neznám," zamumlal a pohlédl stranou. Sakra. To fakt vypadám, jako že tady znám každýho? Kdybych měl dostat zajíce za každého vlka, co po mně ostatní chtěli najít, už bych nikdy nemusel lovit. Zeiran by mu v tuto chvíli dlužil už tři. Teď ale nebyla zrovna vhodná chvíle z něj něco vymáhat, to pochopil i on.
Až když do vlčete několikrát šťouchnul, vydoloval z něj nějakou reakci, co za něco stála, a zdálo se, že aspoň bude schopný se jakž takž vzpamatovat. Poznámka - kopat do vlčat je efektivnější, než na ně mluvit. Chápu. Slib, že ho nechá na pokoji, až mu najde toho jeho Azraela, si rovněž pečlivě zaznamenal do koutu mysli, nijak se k tomu ale nevyjádřil. "Tudy," zavelel místo toho, aby už byli pryč z té sloty.
K jeskyni to nebylo moc daleko, ale vítr štípal a cesty byly kluzké. Černý proto do otvoru ve skále zajel obzvláště vděčně, když se před nimi konečně otevřel. Rychle se otřepal a nacpal se co možná nejvíc dozadu. Pak pohlédl na Zeirana. "Kdo je vůbec ten tvůj Azrael?" zajímal se. Jestli ten vlk byl jeho klíčem k vysvobození, hodilo by se vědět o něm co nejvíc. Ideálně kde žije nebo aspoň kam často chodí, ale... to byla asi planá naděje. Pak přimhouřil oči: "A jseš vůbec celej? Ten pád byl docela... hnusnej." Možná to měl zjišťovat předtím, než vlče táhl cestou horami zpátky do jeskyně, ale co, sakra, i tak byl slušný výkon, že ho to aspoň napadlo.

Hlásím se!

Zeirana naštěstí, tak jako většinu vlčat, nejspíš chránila nějaká vyšší síla, protože před volným pádem přímo do záhuby ho nakonec Wiss doopravdy zachránil. Vrazilo do něj skoro plně vzrostlé vlče dost závratnou rychlostí a on měl co dělat, aby to ustál a nakonec tam nespadli oba. Povedlo se mu to ale. Sice měl pocit, že se mu přelámala většina kostí v těle, ale... navzdory všem očekáváním byli stále naživu. Jen co popadl dech, obrátil se na Zeirana: "Co tě to sakra napadlo?" zahřímal a už zvedal tlapu, že mu fakt dá facku, syn Alf nebo ne, pohled na stav, v jakém se ale vlček náhle octl, ho zarazil. Ááále sakra, protočil oči. Copak on věděl, jak se utišuje plačící vlče? Na tohle vůbec neměl kvalifikaci. V první řadě se k němu Zeiran vůbec neměl dostat. Jenže rodičové si lítaj kdoví kde a pak abych všechno dělal já. Já, kterej to vůbec dělat nechci.
"Nebreč," pokusil se chabě. Hm. To asi stačit nebude, co? "Nejseš neschopnější než jiný vlčata, který znám," dodal pokud možno co nejvíc povzbudivdě, ale ani tenhle tón moc nezvládal, obzvlášť proto, že se do něj stále bušil déšť a vítr a oba byli zmáčení, až hanba. "Hele," vzdal tedy pokusy o citlivý přístup a strčil do Zeirana tlapou. "Chápu, že máš asi nějaký emoční trauma nebo co, ale ujišťuju tě, že se ti bude mnohem líp bulet někde, kde nechyteme zápal plic." Znovu do něj šťournul a doufal, že se ten mladej zmátoří aspoň natolik, aby se mohli schovat. "Tak vstávej. A pojď. Není to daleko."

Vypadalo to, že se Wiss trefil na citlivé místo. Nebo měl Zeiran prostě už právě tak dost jeho protivné mrzutosti, jako měl černý dost jeho vlezlých otázek. Tvář se mu roztáhla do šklebu, když spatřil, jak se vlčeti ohrnul čumák, jako... no, jako uraženému děcku. "No jasný. Nepotřebuješ nikoho," zabručel Wiss a ohrnul pysk. Silnej synáčku Alf. Život tě roztrhá na kusy, jen počkej. Zívl si a protáhl si tlapy dopředu, než na ně zase složil hlavu. Zeiranův výlev ho nijak dvakrát nevzrušoval. Třeba se ten malej cvok vyvzteká a konečně se urazí na tolik, že zavře tu svou klapačku. Jenže to Wiss podcenil, co takové rozhořčení dokáže s vlčetem udělat. Havran vstal, cosi zabručel... a vyšel ven.
Wissfeova hlava okamžitě vystřelila vzhůru. "Zeirane?" Jenže... mladej byl pryč. Jen ať jde. To jsem přece chtěl, ne? Pomalu nechal hlavu zase klesnout na své přední nohy. Ať si to tam užije, blbeček, procházku v tornádu. Zavřel oči. V dešti. A úplně sám. Na horskejch stezkách. Zelené zraky se opět otevřely. "Do prdele práce," zaklel Wiss nahlas a vstal. Jsem měkkej. Asi vážně byl, protože nechtěl mít Zeiranův život na svědomí. Vystrčil hlavu ven z jeskyně a zařval Havranovo jméno do větru, ale ten by ho pravděpodobně neslyšel, ani kdyby stál metr od něj. Musel ho jít prostě hledat. Daleko dojít nemoh, ne? Jen co vyšel ven, praštil ho vítr a déšť do obličeje, až mu kožich splihnul ke kůži a rázem vypadal jako zmoklá slepice. Na cestě opodál ale zahlédl cosi modrého, jak se to řítí kamsi k jisté záhubě. "Hej! Zastav!" zařval černý znova, ale i kdyby si hlasivky z těla vykřičel, uragán přeřvat nemohl. A to už Zeiran zakopával a padal. Wiss zamířil tím směrem, ale copak to mohl stihnout? Samotnému mu klouzaly tlapy. Takže on se stejně zabije. Po tom, co jsem ho přetáh přes most smrti a dovlek ho až do hor. Taková zbytečná práce. Přesto se aspoň pokusil nastavit do přibližného směru Zeiranova pádu - ať se děje vůle vyšších sil. Buď se ten uraženec rozmlátí o skály, nebo jeho akrobatické číslo aspoň trochu ztlumí náraz do Wisse. Neříkal jsem náhodou, že ze sebe nebudu dělat zábradlí?

"Nevím. Můžeš jít klidně zpátky, najít si ho tam a zeptat se přímo jeho, nechceš?" nabídl mu. Lesní duch tam sice dávno nebyl, Wiss ho tehdy vysvobodil z jeho prokleté existence, ale aspoň by se Zeirana zbavil. Jenže pochyboval, že to je nabídka, kterou by vlče přijalo. "Ale prosimtě. S takovýma párátkama by s tebe udělal sekanou skoro každej, ani by nemusel být ze dřeva," zhodnotil kritickým okem tesáky, které mu aspirující lovec duchů předvedl v širokém šklebu. "Takže radši moc nemachruj, aby se to náhodou neotočilo proti tobě," doporučil mu, i když předpokládal, že jeho slova se tak jako tak minou účinkem.
V jeskyni byli skrytí před větrem a deštěm, který venku řádil a rozséval zkázu. Wiss se tam ale nemohl skrýt před nezdolnou vlčecí energií. Navzdory očekáváním a přáním mladý Havran přímo zářil životem, očka mu svítila a tlama jela, jako by se vůbec nic nestalo a nemuseli si právě probít cestu prostředkem uragánu. "Nic takovýho jsem neviděl," zabručel. "Ale jestli je ty chceš jít hledat a mlátit, prosím. Já tě držet určitě nebudu, hrdino," dodal s ironickým důrazem na poslední slovo. Jestli měl Zeiran opravdu takové sebevražedné sklony, proč by mu do toho měl kecat? Nebyl jeho máma.
Složil si hlavu na přední tlapy a přivřel oči, avšak nezdálo se, že mu bude dovoleno spát. "Tak poslouchej, v něčem si uděláme jasno. Nejsem žádnej dobrotivej průvodce po zdejších pamětihodnostech, ani nic podobnýho. A nejsem ani tvůj kámoš, pomáhám ti jenom proto, že jsem moc velkej blbec, než abych... no, to nic. Prostě tady počkáme do konce tý bouře a já tě pak odevzdám nějaké zodpovědné osobě, nebo tak něco, a půjdem si každej svou vlastní cestou. Jasný?" stočil zelené zraky k vlčeti a vydechl si. To byla asi nejdelší řeč, kterou k němu zatím pronesl.

No, tak to vypadalo, že s doporučením, aby Zeiran držel tlamu, se vůbec nemusel obtěžovat. Možná že ho vzal vítr, ještě než doputovalo do modře lemovaných slechů, každopádně výsledek byl stejný, jako by ani nic neřekl. Možná ještě horší. Tohle je teď můj život, pomyslel si tragicky. Nejspíš do konce svých dní už bude jen dělat průvodce vlčatům a šílencům, pokud se tedy neoprostí od morálních zábran a nezačne rvát každého na potkání. "Je to příšera, co rve stromy ze země i s kořenama, je hrozně vzteklá a žere vlky. Nejradši ze všeho má ukecaný vlčata," nakopl kámen na zemi. "Nevím, na co bys ho lovil. Byl z větví a kořenů. Není na něm žádný maso, vylámal by sis tesáky, pak bys šišlal a byl ještě stokrát otravnější."
Napočítal do pěti, než začal znova mluvit. Je to synáček Alf, nezapomeň. Nemůžeš ho zmlátit, jinak oni pak zmlátěj tebe. "Až bude, tak bude," odsekl. "Jestli nejseš natvrdlej, tak to poznáš." Alespoň na výzvu, aby hledal úkryt, zareagoval Zeiran žádoucím způsobem. Wiss pozoroval, jak se vlček rozběhl pryč a užíval si každou sekundu, která nebyla naplněna nějakým stupidním dotazem. Proto se taky za Havranem loudal, jako by byl v posledním tažení. Nepředpokládal, že by Zei nějaký úkryt našel, ale mladík ho znovu překvapil. Když na něj s oháňkou divoce se vrtící zavolal, předpokládal černý, že tam uvidí nějaký mizerný výklenek, kam se sotva vmáčkne jeden vlk, ale nebylo tomu tak. I když úkryt, který Zeiran objevil, nebyl zrovna luxusní, krátkým pohledem zhodnotil, že postačí. "Hm," zamručel. "To by šlo." Přesto, když se nacpal průchodem dovnitř, necítil se tak spokojeně, jak by rád. Teď, v uzavřeném prostoru, absolutně nebude mít šanci Havranovi uniknout. Wissovi nezbylo než doufat, že vlček usne dřív, než mu vymluví díru do hlavy. Rozvalil se na zemi u stěny, co možná nejdál od Zeirana a pohlédl ven, kde zuřila bouře roku. Tady to přečkáme... a pak snad najdu někoho, komu tenhle problém hodím na krk.

//Temný les

"Když myslíš," odfrkl si. Holt čistá duše vlčete nahlížela na svět trochu jinak, než zahořklý a otrávený Wiss, který měl všeho poslední dobou akorát tak po krk. A ani mi nepoděkuje, že jsem ho nenechal sletět do propasti. Smrad jeden. Ne, že by dvakrát toužil po tom, aby ho Zeiran opěvoval jako hrdinu... když o tom tak přemýšlel, takhle to asi bylo lepší.
Kráčel lesem a když ho jedna letící větvička přetáhla po tlamě, trochu přidal do krku. Stáhnul uši až k hlavě. Kolem zuřila pořádná mela a jestli chtěli přežít bez úhony, museli si máknout. Jenže Havranovy otázky nemohl zastavit ani uragán. "Myslím to tak, jak to říkám. Straší tady. Potkal jsem tu před pár měsíci lesního ducha," řekl - všichni, kterým to dosud vyprávěl, se domnívali, že kecá. Až na Pusinky, ale ty by uvěřily všemu. Možná že aspoň Zeiran mu uvěří. "Hodil mi za krk strom. Div že jsem vyvázl se zdravou kůží. Takže se radši chovej tiše, než sem něco přilákáš," odhalil zuby ve žraločím úsměvu a doufal, že tím přinutí vlče zmlknout, aspoň než vyjdou z lesa.
To by ale asi chtěl moc. "Do hor. Znám," odsekával krátké odpovědi. Proč pořád narážel na takové ukecané tvory? Pravda, Zeiran ani zdaleka nebyl nejhroší případ, na jaký tu narazil, ale stejně. "Moc se vyptáváš, mladej," zavrčel už dosti podrážděně, když se Zeiran znova zeptal, kam že to vlastně jdou. "Všechno se dozvíš v pravý čas."
To už ale les končil a začínaly se před nimi zvedat hory. Teď už bylo potřeba jen najít nějakou příhodnou jeskyni. Nejlépe někde nízko, protože šplhat po kopcích by byla v tomhle větru sebevražda. Jedna nemožná mise už se jim povedla, Wiss pochyboval, že by měli stejné štěstí podruhé. "Hledej jeskyni," vybídl Havrana a sám napínal zrak, jak jen dokázal. "Tam to přečkáme."

//Most

Konečně měl pod nohama pevnou zem, která mu po rozhoupaném povrchu mostu připadala až podivně nehybná a stabilní. Tiše si oddechl. Byla to tedy pořádná dávka adrenalinu a on cítil, že se mu tak trochu třesou kolena. Ohlédl se po Zeiranovi právě včas, aby zahlédl, jak se vlče skládá k zemi jako domeček z karet. Ne, že by se mu divil. Usadil se opodál a zahleděl se mezi stromy lesa, který se tyčil před nimi. Taky nic moc místo v tomhle větru. A pro Zeirana to asi nebylo nic moc místo vítr nevítr - to ale Wisse zas tak moc netrápilo.
Chvíli si myslel, že vlče prostě vytuhne právě teď a tady, i když kolem nich se žene pomalu konec světa, ale neuběhlo snad pět minut a Havran byl zase na nohou, co víc, zdál se ještě živější než předtím. Černý nevěřícně zakroutil hlavou. "Jasně, úplně bezvadný. Málem jsme tam oba zdechli. Kdybych tě nechyt, tak už by tvůj táta ani neměl být na koho hrdej," pokusil se trochu zchladit Zeiranovo nadšení, než se rozdivočí natolik, že spadne do propasti z téhle strany. To by byl teda skutečný pech, po tom všem - dokonale by to ale zapadalo mezi ostatní debakly ve Wissfeově životě.
A už se zdálo, že k tomu opravdu dojde, když Zeirana poryv větru sfoukl blíž k propasti. Černý ale nestačil ani nic udělat a mladík už couval zpátky tak horlivě, až do něj narazil. "Bacha, kam šlapeš," zabručel a ustoupil. Rozhodně neměl v úmyslu ze sebe dělat polštář, zábradlí nebo cokoliv podobného. "Měli bychom se schovat. Tady je to fakt o hubu." Stromy se ve větru ohýbaly až na hranice možností a to se mu vůbec nelíbilo. Jednou už ho tady strom málem rozdrtil. Tehdy za to sice mohla příšera, ne vichřice, ale výsledek byl stejný. "A navíc tady straší," dodal ještě zlověstně pro dobrou míru, speciálně pro Zeirana, načež se bez dalších slov pomalu rozešel přes les.

//Pityas

Zeiran byl sice zpátky na mostě a stále byl v jednom kuse, ale vyhráno ještě nebylo. Vítr hučel všude kolem nich, mával s mostem sem a tam a zdálo se, že se to zhoršuje s každou vteřinou. Teď už začínal mít dost nahnáno i Wiss. Zemřít pádem do propasti se mu zdálo jako dost pitomý způsob skonu. Jedinou útěchou mu byla jistota, že je aspoň z oblohy nemůže sledovat ten Havranův okřídlený tatík a nevidí, kam jeho synáčka zatáhl a že ho téměř dovedl k jisté záhubě - nedovedl si představit, že by se ve vzduchu dokázalo cokoliv udržet. Jestli vůbec křídla má. Pf.
Mladému chvíli trvalo, než se vzpamatoval, ale nakonec se vyhrabal na nohy a upřel na něj vyděšený, leč odhodlaný pohled. Wiss mu pohled oplatil s kamennou tváří, ale v očích se mu zaleskla jiskřička uznání. Je celkem dobrej, na to, že vypadá jako totální mamlas. Nahlas ale nic neřekl. Přes řev větru nebylo stejně nic slyšet. Jen mu hlavou pokynul ať jde, a přikrčeně, opatrně se kousek po kousku šinul k pevné zemi na druhé straně. Sem tam se mu nohy smýkaly po mostě a hrozily, že zapadnou do nějaké zrádné mezery. Musel se pekelně soustředit, div že mu nepraskla hlava. Nakonec se ale před nimi vynořila pevná zem a Wiss na ni vkročil s pocitem nesmírné úlevy, který by asi ani nahlas nepřiznal. Na tohleto začínám být už moc starý, u všech pekel.

//Temný les

Velký silný syn Alf na Wisse prozatím neudělal příliš dojem. Plazil se přes most, div že po něm břicho netahal a černý čekal, kdy si mladý vlk strachy ucvrkne. Ale i když byl asi totálně vyděšený k smrti, posouval se dopředu. To mu musel uznat. Alespoň do něj Wiss nemusel zezadu strkat a kopat ho do zadku, aby udělal další krok. Možná z něj za pár let vyroste něco pořádnýho. Jestli se toho teda dožije a nezahučí teď a tady do tý díry, risknul rychlý pohled skrze liánové zábradlí.
Ukázalo se, že Zeiran hnedle dostane příležitost ukázat, za co vlastně stojí, když se před nimi objevila široká mezera. Wiss, který byl dospělý a ačkoliv mu taky na té rozhoupané hororové atrakci nebylo zrovna do smíchu, nebyl úplně paralyzovaný strachem, se na druhou stranu dostal celkem snadno. Když tam pak stál a pozoroval Zeirana, přestával věřit tomu, že se mlaďocho vůbec odhodlá ke skoku. Něco na něj volal, ale Wiss mu skoro nerozuměl, protože vítr jim rval slova od tlam a odnášel je kdoví kam. "Skoč a moc nad tím nepřemýšlej!" zařval tedy na druhou stranu a Zeiran nakonec opravdu skočil - ať už ho slyšel, nebo ne.
Na chvíli si myslel, že to mladej dokázal. To ovšem pouze v tom zlomku vteřiny, než se mu zadní nohy propadly do prázdna, zatímco ty přední se jen tak-tak udržely prkna. Černý poskočil vpřed, jak rychle se jen na kymácejícím se mostě odvážil a chytil Havrana za kůži na zátylku. Nepočínal si nijak jemně, prostě ho rafnul a smýkl s ním vpřed, až si sám sedl na zadek. Asi to pěkně štíplo, ucítil na jazyku pár kapiček krve... ale syn Alf byl alespoň prozatím naživu. "No, tak vidíš," pronesl k němu udýchaně - dokud nepromluvil, vůbec si neuvědomil, jak mu buší srdce. "A seš na druhý straně." Přeměřil si ho pohledem. Snad se teďka nervově nezhroutí a nezasekne se, že tady zůstane. Co bych s ním pak dělal? "Jdem dál?" zeptal se radši po chvíli a vstal. Hádal, že nejlepší bude prostě pokračovat a příliš se tím nezabývat.

//Les u Mostu

Jen nenápadně protočil oči, když se Havran rázem rozsvítil jako vánoční stromeček. Dobrý skutek sem, dobrý skutek tam, poslední dobou se Wiss začínal cítit spíš jako dobročinná organizace. Kdyby si ale měl vybrat, jestli bude radši dvěma zcela dospělým bláznům vysvětlovat, jak se dělají vlčata, nebo převádět odrostlé vlče přes most nad propastí smrti, asi by si radši vybral to druhé. Lehce se ale zarazil při těch dalších slovech. "Až budem uprostřed mostu, uvidíme, jakej budeš frajer," odfrkl si, ale v hlavě mu to šrotovalo. Syn Alf? A sakra, to trochu smrdí průšvihem. Do čeho se to jen namotal? Ještě se tomu plísňákovi něco stane a jako na potvoru se někdo domákne, že byl zrovna s ním. A pak mu bude šlapat na krk celá smečka. To máš za to, že do všeho musíš strkat nos. Asi by tedy měl dávat sakra pozor, aby se Zeiranovi něco nestalo a aby ho s ním pokud možno nikdo neviděl... a kdyby se už stalo, aby to vypadalo jako nehoda.
Teď už ale bylo pozdě couvnout, protože černý už stál na mostě a vlče ho následovalo. Tedy... dokud se zpanikařeně nezastavilo. Wissfeoh se na něj přes rameno obrátil. "Skákat umíš, ne? A když se ti to nepovede, no... o mastným fleku jsem ti už přece říkal." Zavrtěl hlavou. "Nepřemýšlej nad blbostma, přestaň kňučet a mazej, než si to rozmyslím. A když budeš padat do díry, řvi. Třeba tě chytnu."
S tím zamířil pomalým, rozvážným krokem přes rozhoupaný most. Nebyla to žádná legrace, tak jako předtím. Vítr si s nimi zahrával a mezery mezi plaňkami se mu zdály ještě širší, než normálně. Snad proto, že přemýšlel, jak přes ně sakra dostane toho poseroutku. Na vážnější překážku narazil záhy. Pár vypadaných prken tam tvořilo docela širokou mezeru. Kus couvnul, pak skočil. Nohy mu dopadly na druhé straně bez problémů, jen na chvíli ztratil rovnováhu. Když ji nabyl zpět, opatrně se obrátil a stál rázem čelem k Zeiranovi. "Tak se předveď, velký silný synu Alf," vybídl ho, ucouvl, aby měl místo a čekal, co bude.

"V tom případě máš nejjistější nelízt na most," odvětil. Jenže jak se zdálo, Zeiran neměl zrovna dvakrát na výběr. Jestliže se mu nějak povedlo oddělit se od rodiny a zůstat na druhé straně průrvy, asi lítal v pěkným průšvihu. Wiss si to uvědomoval. Jen se mu strašně, strašně nechtělo se tím zabývat. "Ani nevím," pohodil neurčitě hlavou. "Prostě... jdu. A nekoukám se pod sebe." Přeměřil si vlče kritickým okem. To nedá. V tom větru ne. "V životě je spousta věcí nefér," zívl černý a mlaskl. "Na to přijdeš sám. Ať jseš dospělej nebo ne, pořád ti někdo někde křivdí." Byl si jist, že Havran tuto skutečnost zjistí postupem času, ale pokud měl možnost podělit se o svůj pesimistický náhled na svět s nezkaženou duší, využil ji. Přehnaný optimismus byl stejně akorát nebezpečný. Kdo moc očekává, je pak stokrát zklamaný.
"Wissfeoh," opravil ho a rázem překvapeně mrknul. "Vlka s křídly?" Vypadalo to, že dneska se toho dozví opravdu hodně. "Toho jsem fakt neviděl. To bych si pamatoval. Ani... Amandu, nebo jak jsi to říkal." Ne, na Zeiranovy rodiče nenarazil. Kdoví, kde byli. Černý viděl, že v mlaďochovi je malá dušička a pravděpodobně je celkem v koncích. Uniklo mu krátké povzdechnutí. Možná byl vesměs dost nepříjemný, ale bezcitný přece jen taky nebyl. "Fajn," zavrčel nakonec. "Půjdu s tebou přes ten most. Když půjdem dva, třeba to zatížíme dost, aby nás to úplně nevysypalo." Obrátil se k Zeiranovi zády a zamířil k mostu. Nebyl to zážitek, který by si chtěl zopakovat tak krátce po sobě, ale co měl dělat. "Pojď. A drž se blízko," zahučel přes rameno. "A jestli budeš zvracet, tak ne mě do kožichu."

//Most

To, co mu mladej povídal, pro něj byla úplná novinka. Nečekal by, že se něco nového dozví zrovna od takového nedochůdčete, ale život je plný překvapení, no ne? "Ha," zakroutil nad tím hlavou. "Zajímavé. Žádného... Wua jsem tady nikdy neviděl." Sjel zrakem ke svítící věcičce, která se mu motala na zápěstí. "Nojo. Tohleto," vzpomněl si. Že by mi to na nohu navlíkl nějakej Wu? Jakože... vzorek zboží? Nebo mě chtěl jen naštvat, abych si ho našel a nasliboval mu hory doly, aby mi to sundal? Tak to měl pan Wu asi smůlu. Wisse možná ze začátku rozčilovalo, že svítí jako světluška, ale teď už to ani nevnímal. Smířil se s existencí náramku asi tak jako se vším, co bylo v jeho životě špatně. "Ne," odpověděl pouze ohledně magií, aniž by to jakkoliv dál rozváděl. "A proti ornamentům nemám nic. Mně je to fuk, jestli chtějí ostatní chodit po světě zmalovaní jako kašpaři," pokrčil lhostejně rameny. "Hlavně když do toho netahají mě." Jemu se jeho černý kožich líbil tak, jak byl.
Jak se obával a zároveň očekával, mladík se prostě a jednoduše nesebral a nezmizel. To by bylo asi až moc snadné. Evidentně měl totiž pud sebezáchovy a na rozdivočený most se mu zrovna dvakrát moc nechtělo. "Pokud vím, tohle je jediná cesta," řekl černý. Ne, že by to tady měl moc prozkoumané, ale co. "Když spadneš, no... bude z tebe pravděpodobně mastnej flek tam někde dole," konstatoval a mrkl přes okraj srázu. Byla to pěkná hloubka. Když stočil pohled zpátky na vlka, zjistil, že na něj hledí s výrazem největšího nevinňátka, že by se nad ním i kámen ustrnul. Wiss se zamračil. Helemese. Malej manipulátor. Pěkný. "Smutný očička fungujou na hodně vlků, co?" prohodil nevrle, protože mu už začínalo být jasné, že tohle prohraje a zase bude muset dělat průvodce. "Jsem Wissfeoh," opáčil. Neobtěžoval se nabízet Zeiranovi zkrácenou a jednodušší verzi svého jména. "Hm. Hádám správně, že když řeknu ne, budeš mě otravovat tak dlouho, dokud ti to nesplním?" shlédl k Zeiranovi a zakabonil se. Štěněcí očíčka, u všech pekel... to na mě snad ještě nikdo nikdy nezkoušel.