Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Temný les (přes Most)

Vynořil se z lesa a bezmyšlenkovitě se vydal přes most, tak jako už to udělal několikrát. Vítr z toho ale učinil ještě nepříjemnější zážitek, než obyčejně. Most se houpal a prkna vrzala. Černý chtě nechtě musel zauvažovat, jestli náhodou nenastala jeho poslední hodinka. Nechtěl si to sice přiznávat, ale měl strach. Celkem tedy pospíchal, aby už už byl na druhé straně, hezky na pevné zemi, na které sice taky fouká, ale alespoň se mu pod nohama nekymácí... pokud teda zrovna neolizuje nějaké divné houby a bobule. Nikdy víc.
Konečně dosáhl konce mostu a posledního půl metru překonal jediným mohutným skokem, načasovaným tak mizerně, že téměř porazil mladého vlka, který se u rozhoupané konstrukce právě vyskytoval. Wissfeoh, který se kolem sebe moc nedíval, se ho lekl a to ho popudilo. Nebyl rád, když ho někdo leká. "Co se tady motáš, mladej?" zabručel směrem k němu a mínil pokračovat dál, aniž by se jím zabýval. Pořádně se ovšem na vlčka podíval a shledal na něm cosi, co ho přimělo zastavit se. "Máš v kožichu nějakej sajrajt," upozornil ho. Nic podobného ještě neviděl. Viděl tady teda hodně podivností, pravda, ale modrá srst? Prosím vás.

//Common Forest (přes Pityas)

Octl se zase v tmavém lese duchů, ale tentokrát se neobtěžoval tu zastavovat. Považoval to místo za bezpečné útočiště - když si odmyslel ponurou atmosféru a občasné leknutí, když do mrtvého ticha náhle zapraská větvička nebo zavržou větve stromů, bylo to tady vlastně docela v pohodě. Jenže Pusinky ho tady taky našly. Takže jak bezpečné útočiště to doopravdy bylo? Odpověď byla na snadě. Moc ne. Buď nebyl Wissfeoh o tolik odvážnější než ostatní a neměl ochranu od lesního ducha, jak dosud věřil, nebo se před hlupáky prostě nedalo skrýt nikde, protože je neodradí nic. A ke všemu si pak ještě myslí, že ten hlupák je nakonec on, když se jim snaží povědět, co tady viděl a zažil a proč by tedy měli urychleně vypadnout a nechat ho na pokoji. Zašklebil se. Někteří vlci byli prostě jako otravný hmyz. A on si teď asi musel jít hledat oblíbené místo někam jinam.

//Les u Mostu (přes Most)

//Congelat

Dostal se sice od ledového jezera, aniž by mu k němu přimrzly tlapy, ale větru neunikl. Naopak, zdálo se, že snad spíš nabírá na síle. Další problémy? pomyslel si. Vichřice - to by ještě tak scházelo. Proč pokaždé, když toužil po klidu, musela přijít nějaká rána? A pokaždé z jiného směru. Buď narazil na nějaké blázny, nebo se rozpoutala magická katastrofa, a když ne to, tak muselo vyvádět alespoň počasí, asi aby si moc nezvykal na to, že bude žít v klidu a tak, jak by se to líbilo jemu. Ne. Všechno se vždycky musí podělat, zamračil se a nakopl kámen na zemi. Byl v mizerné náladě. Za to mohly ty vyšinuté Pusinky. Nebýt jich... No, na to je teď už pozdě. Zavrtěl hlavou. Nemělo cenu se rozčilovat. Měl by se uklidnit, než mu praskne cévka a začne tahat nohu. Alespoň byl teď sám. Jen doufal, že to tak alespoň chvíli zůstane.

//Temný les (přes Pityas)

Děkuji ^^

Nu, tak i já bych chtěla požádat o třetí straší charakter. Počty postů splňuji, hraju tuším od loňského listopadu, takže rok to bude za chvilku :D Hraju aktivně a snad i kvalitně, snažím se nebrzdit hru, akce teda trošku flákám, ale když mi něco sedne, tak se zapojím. Nějaké nápady na char už mám, na slot by mi určitě prach bez užitku nepadal. Děkuji za zvážení <3

//Pityas

Byl opravdu moc rád, že ty dva setřásl. Po celou cestu dolů z hor se ale paranoidně ohlížel přes rameno, jestli na něj někde ze zálohy nevyskočí Deimos nebo Noelle a nezačne mu přímo do ucha mlít cosi o Túmapech, rozmnožování a Sněhovi. Proužek a Mrazivka, protočil oči. No ty vole. Takový párek idiotů aby pohledal. Teď ale byli pryč a on osaměl. Konečně.
Zdálo se ale, že na svém útěku před pusinkami se zatoulal někam až příliš na sever. Jiné vysvětlení pro fakt, že kráčí po bílém sněhu, totiž neměl. I v jižnějších částech kraje už začínal podzim a tady byl hryzanec chladu obzvláště citelný. Zvedal se vítr a pěkně Wissfeovi profukoval černý kožich. Mírně se otřásl při tom ledovém pohlazení. Brr, k čertu. Kam jsem to zase vlezl? Nohy se mu náhle smekly po ledu a on se pěkných pár metrů projel, než se zastavil kus od břehu. Tak objevil, že je vlastně ještě navíc u jezera. Protože ale bylo pokryté silnou vrstvou ledu, k ničemu mu nebylo, dokonce ani žízeň v něm nemohl zahnat. Zakabonil se jako nebe před bouřkou. Bylo na čase nabrat jiný kurz.

//Common Forest

Začínal toho mít právě tak dost. A ještě ke všemu Pusinky ani nepřeslechly tu jeho zamumlanou poznámku a Deimos ho označil za... negativu. "Takové slovo neexistuje," odsekl černý. "Já vás nehledal," opravil Noelle. "Vy jste našli mě, proti mé vlastní vůli jste mě do tohohle zatáhli." Zamračil se ještě víc, když do něj Noelle strčila. Pozornost vlčic si obyčejně užíval, jenže to musely být normální - na téhle ukecané opici neshledával přitažlivého vůbec nic. A stejně. Byla zadaná. Vzápětí mu obočí vylétlo nahoru. "Co je to Túma-" začal se neuváženě ptát, ale rychle se vzpamatoval:"Ne, víš co, nech to bejt. Zapomeň, že jsem cokoliv říkal."
Do svého plánu s vymyšlenou smečkou vkládal největší naděje na znovunabytí svobody. Moc to ale nevycházelo. Noelle totiž zajímaly detaily. "Jmenuje se Jedlová smečka," plácl první věc, co ho napadla. "Sídlí na jihu. Támhle. Je to celkem daleko," dodal. "A jít se mnou nemůžete. Na cizince se tam nedívají zrovna nejlíp." Zaslechl sice útržky Deimosova příliš hlasitého šepotu, ale rozhodl se to už nijak nekomentovat, pouze zavrtěl hlavou a protočil oči. Bylo to beznadějné. "Víte co?" prohlásil nakonec. "Já vám řeknu, jak to uděláme. Vy bude hledat Sněha tady, já půjdu hezky za svou smečkou a po cestě se po něm budu taky poohlížet, a když ho najdu, tak ho za váma pošlu. Hm?" nadzvedl obočí a doufal, že takhle se jich konečně zbaví. "Každopádně, já mizím," dodal vzápětí, ani nečekal na odpověď. "Žijte blaze, blázni," odfrkl si a rozběhl se pryč tak rychle, jak mu jen okolní nerovný terén dovolil.

//Congelat

//Laica Mar

"Spíš se už dávno zakopal někam do podzemí, aby před vámi utekl," zabrblal Wissfeoh tak tiše, že mu téměř nebylo rozumět. I kdyby bylo, bylo mu to teď už fuk. Proč by se měl starat, jestli Pusinky naštve? Stejně se zdálo, že naštvat tyhle dva je zhola nemožné. "Jo, nemůžu se dočkat, až takovejch jako vy bude celá armáda," prohodil a zakoulel očima. Zdálo se mu, že s každou uplynulou minutou ztrácí vůli k životu. Naštěstí se před nimi začaly rýsovat hory, takže kdyby se náhodou rozhodl, že už to fakt nezvládá, aspoň bude mít spoustu příležitostí přímo po ruce. "Nevymýšlím si," ohradil se. "Opravdu mám spoustu práce. Se smečkou," lhal, ani nehnul brvou. "Už na mě určitě čekají, páni, byl jsem pryč hrozně dlouho. To bude strašnej průšvih. Snad abych šel už teď. Sníh jistě už není daleko," snažil se. Buď se z toho mohl vykecat, nebo uniknout násilím - ale navzdory všemu se mu dvakrát nechtělo těm dvěma pitomečkům ubližovat. Začínám měknout.
"Jo, tak takovou lásku jsem fakt nikdy neviděl," uznal. "Popravdě to vypadá, že jste se vy dva hledali, až jste se našli." To se jim muselo nechat, opravdu vypadali jako zcela dokonalý pár. To je ale nečinilo o nic méně otravnými. "Imaginární kamarád," pronesl shovívavě k Noelle, jako by byla zaostalá, "je kamarád, který je jen ve tvé hlavě, i když ti připadá skutečný." Sice se ho snažili přesvědčit o opaku, ale on si byl jen čímdál jistější tím, že přesně tohle ten jejich Sníh je. Nějaká skupinová halucinace. "Jsi strašlivě přesvědčivý, ale nějak ti to nežeru," odsekl Deimosovi a vzhlédl k vrcholkům hor. "Čekáte, že ho najdem tady? Jak chrápe v nějaké jeskyni?"

Noelle mínila, že Sníh bude zrovna tak nadšený, jako je Wissfeoh. Chudák, to mu teda nepřeju. "Jistě už mu puká srdce nedočkavostí," přikývl, protože odpor byl stejně úplně zbytečným plýtváním drahocenné energie. "Ehm... teda, moc rád bych cestoval s vaší bandou negramotů," pronesl a div že se nezakuckal - tohle teda rozhodně byla věta, o které netušil, že ji někdy pronese, "ale bohužel to nepůjde. Pomůžu vám najít Sneha a pak budu muset jít. Mám hrozně moc práce."
Když se už podruhé zeptal na detaily té věci, která mu stále nešla do hlavy, začali na něj mluvit, jako by on tady byl ten idiot, co nechápe zcela evidentní věci. Přitom to bylo naopak. To oni nedávali ani ždibec smyslu. "Ne, že bych vám nevěřil, ale... no. Otočme list," zamumlal. Při Deimosově opětovném vysvětlení mu to ale přece jen začalo dávat trochu smysl - závěr, ke kterému došel, ho ale moc nepotěšil. "Momentíček. Tenhle váš Sníh je nějaký... imaginární kamarád?" Tak to jo. Tohle je největší ztráta času, jakou jsem kdy zažil. To mám za svou dobrotu, u všech pekel. Protočil oči a následoval Pusinky stále vpřed. Co s nimi měl dělat.

//Pityas

//Temný les

Opustil skryt lesa, který se během jeho pobytu na ostrovech stal jedním z jeho oblíbených míst. Snad proto, že ho tam nikdo neotravoval. Až na výjimky, že? Tyhle výjimky mu klusaly v patách a bez ustání mlely těmi svými otravnými držkami, které by jim Wiss moc rád zavřel. Zatím ale neztrácel tak úplně trpělivost. "No jasný. Sníh bude úplně nadšeněj, až mu řeknete, že je negramot a přilepíte se na něj přesně tak, jako na mě. Možná si samou radostí ucvrkne," pronesl černý ironicky, ačkoliv už dobře věděl, že tenhle tón nemá vůbec žádný význam. Pusinky to nechápaly.
"Deimosi?" oslovil pruhovaného vlka jménem - zásadně odmítal použít tu idiotskou přezdívku - když vyšli na otevřenou pláň. "Vysvětli mi laskavě jednu věc. Jak můžeš vědět, že se ten tvůj Sníh jmenuje Sníh a že vůbec existuje a vypadá tak, jak mi ho tady vy dva géniové malujete, když jste ho nikdy neviděli?" Měl dojem, že na tohle už se ptal. Ne, že by mu to ale k něčemu bylo. Připadal si, jako by ho opakovaně někdo mlátil něčím po hlavě, takže už mu splývalo, co už slyšel a co ještě ne. "No? Vidíte někde Sněha?" otázal se. Osobně neviděl nic. Jen vysokou trávu. Možná by jim tady mohl nějak nenápadně zmizet...

"Mhm, být negramot je přirozené. Jo." Upřímně už se mu začínalo chtít umřít. Přemýšlel, jestli v okolí viděl nějaké zajímavé skály. Nebo by se možná mohl vrátit k otrávenému jezeru. Myšlenka, že by měl žít na ostrovech, kde ho každou chvíli mohou překvapit tihle dva blbečci a vykecat mu mozek z hlavy se mu vůbec nezamlouvala. Už jsem moc starej na tyhle hovadiny. Ale teď bylo na výčitky už pozdě. Jednou se ho Pusinky chytly a teď už nebylo jen tak snadné se jich zbavit.
"Fajn!" vyštěkl a mírně vycenil zuby. Povolovaly mu nervy. "Najdeme toho vašeho pošahaného Sněha? Jak vypadá? Kde jste ho nechali naposled?" vyptával se překotně, aby to už měl z krku. Nejsem žádnej soukromej detektiv, sakra, abych naháněl po ostrovech nějakýho nebožáka, co s těmahle dvěma nechce mít vůbec nic společnýho. Když si ale měl vybrat, jestli má mít na krku Pusinky on nebo nějaký cizí chudák, byla volba jasná. Sorry, Sněhu.
"Mě ale nepřijde smutný, že jsem sám. Přijde mi to ideální," zabručel a otočil se k odchodu dřív, než bude muset být nedobrovolným svědkem Noellina oplodnění. Tak snadno ale nevyklouzl. Ti dva mu byli v patách. "Jasně. Sněha. Kde že jste ho viděli naposled?" zamumlal, ani se neohlédl a vlastně ani neposlouchal, šel zkrátka rovně za nosem.

//Laica Mar

"Vy jste ho nikdy...?" Na okamžik Wissovi spadla kamenná maska z tváře a nahradilo ji čiré a nefalšované překvapení nad tím, že někdo takovýhle vůbec může existovat, dožít se dospělosti a běhat po světě. Rychle se ale ovládl. "Víte co, to je jedno. Na tom nezáleží. Sníh by byl jistě štěstím bez sebe, kdyby vás potkal. O tom nepochybuji." Tušil, že ironie v jeho hlase zcela přeletí nad hlavami Pusinek, tak jako všechno ostatní.
"Jo, fajn, jsem negramot," zahučel, nakopl kámen na zemi a protočil oči tak daleko, až to zabolelo. "Negramot Wissfesníh, to jsem to teda dopracoval, u všech pekel." To abych se šel hodit z nějaké skály. Můj život je očividně jen blbej vtip.
"Žádná partnerka mi nechybí," trval na svém. "Starám se sám o sebe a to mi stačí. Nepotřebuju nikoho." Byl samostatnou jednotkou po většinu svého života a na stará kolena to nehodlal měnit.Osatně šance, že by si někoho našel, usadil se a vedl to, co pro většinu vlků je normální život, byla velice nízká. Ta myšlenka ho naplňovala odporem. Věřil, že ve chvíli, kdy se usadí, bude prostě se vším konec.
"Velice fér," pronesl černý hlasem plným ironie - Deimos si vrzne, ona ho přitom musí držet na hřbetě, vydržet to, jak se jí tam ten negramot vrtí a neví, co má dělat a až se mu to povede, tak bude muset ty malé piraně nosit, kojit a opatrovat. Vskutku velmi férové rozdělení práce. "Uhodls. Ale opakuji. Dívat se nebudu. To je vaše věc - soukromá věc, která není pro ničí oči." Když se ale zdálo, že se pruhovaný nechystá skočit dolů, obrátil se zády a udělal pár kroků směrem pryč. "Geny po tobě zdědí tví potomci. Kvůli nim ti budou podobný," prohodil přes rameno, ale nezastavil. Měl v úmyslu zmizet mezi stromy dřív, než ti dva přijdou na to, jak vlčata vyrobit. Pokud ho nechají, ovšem... obával se, že jen tak lehko se Pusinek zbavit nejde.

Rezignace Wisse zahalila jako dobře padnoucí plášť. Ano, je Wissfesníh. Ano, je čupr kámoš. Proč ne? Proč vlastně ne, ha? Cokoliv, jen aby mu už dali pokoj. "Hm. A tenhle vás Sníh - jste si jistí, že vám naschvál neutekl?" nadhodil to, co se mu zdálo nejpravděpodobnější. On by to taky rád udělal. Vlastně nevěděl, proč už dávno neutekl. Snad mu ti dva přišli svým způsobem zábavní.
"Já negramot nejsem," ohradil se. "Ale ostatní vaši kamarádi určitě ano. Řekněte jim to,jen co je uvidíte, určitě budou mít radost," doporučil jim a skryl úšklebek do kožichu. Deimos i Noelle vypadali otřeseni faktem, že on žádnou partnerku nemá. "Nechybí mi. Ani žádnou nechci. Na tohle mě fakt neužije." On vztahy viděl jinak. Mnohem jednodušeji. Na nic vážného se mu nechtělo plýtvat energií.
Noelle mu nevěřila. Jaká škoda. Ani Deimos mu neskočil na špek a skrytou radu, aby zdrhal, až svou květinku zbouchne, si taky asi k srdci nevzal. "Kecám, nekecám, sami uvidíte, když ty malé tak hrozně chcete," pokrčil rameny. "Jen pak za mnou nechoďte plakat, jaká to je hrůza."
Pruhovaný nepřestávál poskakovat kolem vlčice a nejevili žádnou snahu jít se nikam skrýt. "Dívat se nebudu. To je fakt zvrhlý a špatný," zkřivil tvář. Nebyl sbírkou ctností, ale měl své meze. "Ty to dělat špatně ani nemůžeš," sdělil Noelle. "Ty jen stůj. A ty už jdeš aspoň ze správné strany. Ale navigovat tě fakt nebudu," dodal, odvraceje zrak od té tragikomedie. "To musíš zvládnout. A jestli ne, tak smůla, ale svý geny asi nerozšíříš." Jedině dobře.

"Wissfeoh," provedl černý poslední pokus o záchranu situace se jménem, která už šla stejně do kopru. Přesto se aspoň pokusil, aby se pak mohl utěšovat myšlenkou, že udělal, co mohl. Bolestně přivřel oči, jako by ho bolela hlava, což vlastně začínalo být pravdou, nekonečný proud slov těch žvanilů se mu zavrtával do mozku jako nějaký zubatý červ. Co jsem komu udělal? No.. to byl vlastně celkem dlouhý seznam. Možná si to zasloužil.
"Rodiče, pokud jsou co k čemu, by vám mohli sdělit aspoň nějaké základy," poučil ty dva. "Jinak to potom vypadá takhle a jejich potomci pobíhají po světě jako banda negramotů a vyptávají se na takovéhle zásadní věci pochybných tuláků, které potkají na ještě pochybnějších místech - dost blbej nápad, mimochodem." Svým způsobem měli štěstí. Možná byl Wiss hrubý a ne zrovna přátelsky naladěný, ale aspoň to nebyl vrah nebo úchylák. Možná je plánoval trochu postrašit, ale nic horšího. Kdyby si ale někdo usmyslel provést těmhle dvěma hrdličkám něco opravdu nehezkého, neměl by to s tou jejich důvěřivostí zrovna těžké.
Wissfeoh pokrčil rameny. "Myslím, že většina patrnerů vlčata mívá, ale co dělaj opravdu správňácký partneři, to netuším - nikdy jsem žádnou správňáckou partnerku neměl." Měl na kontě pár nezávazných románků a minimálně z jednoho takového vznikly vedlejší produkty, které vyrůstaly zcela bez jeho přičinění, ale to bylo všechno. Protáhl obličej zadržovaným uchechtnutím, když Noelle natáhla tlapu a vrazila ji Deimosovi mezi nohy. "Jo. Přesně tak." S vynaložením nejvyšší snahy se mu podařilo zachovat vážnou tvář. "Co tě čeká? Inu... až ti to tam Deimos vrazí, asi to nebude nic moc příjemnýho." Aspoň on si nedokázal představit, že by něco takového příjemné vůbec být mohlo. "Ale nejhorší bude, až ti v břiše začnou růst ty malé bestie. Za chvíli budeš jako almara, budeš ráda, že se nezasekneš v každé škvíře mezi stromy a všude se s tím břichem budeš muset tahat, zatímco ti ty malé potvory budou ubírat tvoji sílu a tvoji výživu, takže tady Deimos se bude muset pěkně ohánět, aby vás uživil... Pokud tedy nevezme do zaječích." Významně na pruhovaného pohlédl - sám považoval zdrhat hodně rychle a hodně daleko za nejlepší rozhodnutí v podobném případě. "A pak porod, taky moc nepříjemná, krvavá a bolavá záležitost... a tím to celý teprve začne. Vlčata z tebe vycucaj s mlíkem i poslední zbytky síly, až z tebe zbude jen hotová troska." Vlastně o tom sám věděl úplný prdlajs. Nebyl přece máma, ani rodinný typ. Tak trochu ale doufal, že když ty dva od vlčat odradí, aspoň se na světě nebudou množit takovéhle otravné typy.
Jako by chtěl Wisse utvrdit v názoru na jeho inteligenci, Deimos se jal nadšeně skákat na Noelle přesně podle návodu. Černý se praštil tlapou do čela. "Brzdi. Tak za prvý si tohle zkoušejte někde, kde vás nikdo nevidí. To je soukromá věc a já na to fakt nejsem zvědavej. Za druhý, pokud si ho neumíš vytáhnout až za roh, budeš na svou dámičku muset skákat ze zadu." Ani se nemusím snažit je od vlčat odradit. Jestli někdy přijde na to, z který strany má na ni skočit, bude to zázrak... a jestli jí to pak nestrčí do zadku, tak rovnou sestoupí bohové na zemi a začne nový věk.

"Já NEJSEM Sníh," pronesl důrazně k Noelle, která paličatě trvala na svém. "A ani váš kámoš. Právě jsem vás potkal." Odfrkl si. Už teď mohl říct, že z nich kámoši rozhodně nebudou. Alespoň ne z jeho vlastní vůle. Bylo ale dost možné, že ti dva si ho zkrátka přivlastní. Pf. Nebudou dávat pozor věčně. Ve chvíli, kdy ze mě spustí oči, budu v trapu. Zdálo se, že alespoň Deimos - Wissfeoh odmítal používat ty dementní přezdívky, dokonce i v duchu - chápe, že on není žádný Sníh. Alespoň zprvu to tak vypadalo. Vzápětí se ale černý musel praštit tlapou do čela. "Tak znova. Já - nejsem - Sníh," vyslovoval pečlivě, jako by mluvil k nedoslýchavému vlčeti. "Vy dva asi víte houby, jak sníh vypadá." Nechtěl, aby mu taková přezdívka zůstala. Byla hloupá. Nedůstojná. Jako ti dva.
Vyčkával tedy, s čím ti dva chtějí pomoct. Doufal, že to bude něco snadného, co rychle odbude a oni pak zmizí. Málem mu ovšem vypadly oči z důlků, když mu nejprve Noelle a poté i Deimos sdělili, co od něj chtějí vědět. Dělaj si ze mně pr...? Rychle se ale vzpamatoval, odkašlal si a spěšně obnovil svůj kamenný výraz. Fajn. Možná to ještě bude zábava. "Rodiče vás toho o životě moc nenaučili, co?" rýpl si. A když už ne rodiče, co vaše instinkty? Ta dnešní mládež je tak zblblá a otupělá, všechno abych dělal já. Asi by se divil, kdyby věděl, že vlci jsou v podobném věku, jako on. "Fajn, Pusinky," vyplivl to slovo posměšně, ironicky, "tak mě dobře poslouchejte. Ty... malí vlci, jak jsi říkal, tak to je přesně to, co spolu správňácký partneři dělaj." Stěží se ubránil škodolibému úšklebku, než pokračoval - přemýšlel totiž o tom, jaká slova zvolit, aby to ti dva pochopili: "Ty, jakožto samec, máš tu snazší práci. Jediný, co musíš dělat, je skočit tadyhle na Noelle a vrazit jí svou samčí chloubu do dírky pod ocasem. Na tom nemáš co zprasit, snad jen se strefit do tý správný. Zbytek už ti půjde sám." Pak se se zlověstným výrazem ve tváři obrátil k Noelle: "Zato ty, ach, ts ts, vůbec ti nezávidím, co tě čeká, děvenko..."