Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Přesně jak předpokládal, vlky absolutně netankovalo, že se s nimi očividně nechce bavit. K čertu s tím. To určitě ta pitomá svítící věc je nalákala ke mně. Znovu se bezvýsledně pokusil kroužek světla kolem tlapy sundat. K ničemu to nevedlo. Odfrkl si a otočil se zpátky k těm dvěma. "Nejsem ani Sníh," pronesl chladně. "Jsem Wissfeoh. Nejspíš si mně s někým pletete. Mám prý hrozně tuctovou tvář," vymýšlel si, ačkoliv už předem tušil, že se snaží zbytečně.
Deimos Proužek a Noelle Mrazivka. M-hm. Supr. "Páreček k pohledání, co?" pronesl s kamenným výrazem. Takové duo magorů se jistě muselo hledat strašně dlouho. Nemohl ale popřít, že vypadali jako zcela ideální pár, hodili se k sobě na první pohled takřka dokonale. Škoda jen, že to museli demonstrovat tak blízko u něj. "Lesní duch se s vámi bavit nebude," zamračil se. "Je to můj kámoš, ne váš. Možná že tady už ani není. Ale jestli je..." Pokrčil rameny. Proč se vlastně snaží? Není to jeho problém, jestli jim tu něco strhne vaz. Potřeboval se jich jen zbavit. Vlastně by to pro něj tedy bylo k užitku. Jenže na pomoc vyšších sil se spoléhat nemohl. "S čím že to vlastně chcete pomoct?" vydechl s takovou rezignací, až bylo s podivem, že zrovna nepadl mrtvý k zemi.

Černý při ohlodávání suché větve usnul, ani nevěděl jak. Probral se až po nějaké chvíli. Vlastně ho probudily hlasy, které se nesly lesem. Wiss vyplivl z úst kusy kůry a zamrkal do šera panujícího kolem, aby spatřil ty, kteří dělali takový hluk. Slyšel hovor a chichot, ale jednotlivá slova nerozeznával. V tomhle lese se zvuky nesly zvláštním způsobem, občas měl pocit, jako by mu jeho hlas odumíral přímo v hrdle a slova padala zlámaná a mrtvá na lesní půdu. Občas si s nimi zase pohrávala ozvěna. To se nejspíš stalo i v tomhle případě, protože ačkoliv si myslel, že je v absolutním bezpečí a ten ukecaný páreček ho pouze neškodně mine, obzvlášť když je tu tak maskován se svým černým kožichem, nestalo se tak. Naopak. Ti dva se vzápětí vynořili přímo před ním - vlk a vlčice.
Vlčice měla vskutku zvláštní zbarvení a hned z dálky na něj vesele hulákala. Wiss vstal a mírně naježil hřbet. "Nejsem žádný 'hej' ani 'ty tam'," zahučel otráveně. Na takové měl tak zrovna náladu. "A už vůbec nejsem žádný soukromý poradce pro místní blázny," dodal. Vlčice byla možná trošku mimo, ale její kámoš byl nepochybně totálně pošahaný. Sníh. Jo. Tys taky žral nějaký divný bobule, co? "Jednu radu vám ale dát můžu. Moc se tady nepoflakujte, než si na vás došlápne lesní duch," sdělil jim čistě z dobroty srdce a začal se pomalu otáčet, že odejde. Něco mu ale říkalo, že těchhle se jen tak nezbaví. Vypadali jako přesně ten typ.

//Kvetoucí louka (přes Pityas)

Šel od té hloupé feťácké louky zpátky do lesa stínů, kde se mu začínalo líbit. Nabýval dojmu, že tam patří - obzvlášť poté, co vyváděl. U všech pekel! Musel se zbláznit... Uvědomoval si sice, že to tak úplně jeho vina není, že vzduch najednou byl prosycen něčím, co ho donutilo chovat se jako naprostý idiot, avšak nebylo mu to velkou útěchou. V duchu se neustále plácal do čela a nejraději by si nafackoval. Drásalo ho to. Cenil zuby do okolního šera. U všech pekel, jak já to tady nenávidím. Podělaná magie. Podělané ostrovy. Všechno je tady podělaný a my se v tom musíme brodit. Jediné, za co mohl být vděčný, byla skutečnost, že Lissandra už byla pryč, když se probudil. Netušil, jestli by jí dokázal čelit. A co kdyby do něj byla pořád zabouchnutá? Co pak? Teď byl aspoň sám a mohlo mu to vlastně být jedno. Celkem pochyboval, že někdo z těch ostatních si pamatoval, co tam vyváděl. Všichni byli totálně na hadry, uvěznění ve svých vlastních světech. Ještě že tak. Bylo to dost ponižující i pro něj samotného, natož ještě kdyby měl publikum. Došoural se pod strom a lehl si pod něj, načež začal ohlodávat suchou větev, aby si aspoň na něčem vybil vztek.

Ahoj!
Hledám hráče za Wissfeovy sourozence, sestru a bratra. Nemám o nich žádnou zvláštní představu, na všem se dá domluvit, jejich cesty se rozešly už před nějakou dobou, proto se mohly jejich povahy značně proměnit. Lze se domluvit i na změně jména. Dám sem aspoň nějaký základ, jací byli za mlada a jaký měli s Wissem vztah. Kdo by měl o některého z vlků zájem, nechť se ozve do vzkazu či na discord :)

ENTARO ♂
Povaha: Hrdý, cílevědomý, vždy musel být ve všem první. Wissfeoh vyrůstal v jeho stínu a Entaro mu byl dáván za zářný příklad. Jejich vztah byl proto dost poznamenaný. Wissfeoh Entara považuje za pitomce a pohrdá jím.
Vzhled: Libovolná kombinace černé a bílé, případně i šedé odznaky

KALLEANDRA ♀
Povaha: Čistá duše, nekonfliktní, laskavá. S Wissem si byli velmi blízcí, pasoval se do role jejího ochránce. Je jedním z mála vlků, na kterých mu v životě opravdu záleželo.
Vzhled: Libovolná kombinace černé a bílé, případně i šedé odznaky

Náhle... bylo po všem. Černý ani nevěděl, jak a co se vlastně stalo. V jednu chvíli si vesele poskakoval po obláčku se sladkou Lissandrou a v druhé chvíli se probouzel v mělkém vodním toku s tupou bolestí za očima, vyschlým hrdlem a rozhoupaným žaludkem. "Eeeh," pronesl velmi moudrá slova. "Hmm," doplnil vzápětí. Snad aby svou inteligenci potvrdil.
Pomalu si vzpomínal, co dělal a co se s ním dělo. Ale ne. Jak se sápal po Lissandře, jak byl do ní zamilovaný až po uši, jak ze sebe dělal poslušného pejska, který by udělal cokoliv, jen aby potěšil svou princeznu... Ale ne. Zatřásl hlavou a vstal. Musel odtud vypadnout. Stejně se zdálo, že už se téměř všichni rozutekli a on na tomhle proklatém místě zůstal jako poslední. Poučím se někdy? Nežrat divné bobule... mělo by to být samozřejmé, ty starý idiote. Oklepal si vodu ze srsti a napil se z potůčku, aby zahnal pachuť z toho všeho, co během svého bláznění spráskal. Hořká pachuť na patře mu ale zůstávala. Tu asi nezpůsobovaly bobule. Wisse žralo pomyšlení na vlastní činy. Znechucen sám nad sebou i nad tímhle prokletým místem zamířil pryč.

//Temný les (přes Pityas)

Procenta plís do schopnosti lovu c: Děkuji za zajímavou akcičku.

13. Liss, žere mrak

Propadal se hlouběji do mraku a tím zároveň i hlouběji do své hysterie. Věděl, co ho čeká, jestliže se propadne až úplně dolů - dlouhý, předlouhý pád, na jehož konci bude jen tupý dopad a mastný flek s trochou černých chlupů. To opravdu, opravdu nechtěl. "Lissandro," zakvílel žalostně. "Musíš mi pomoct!" V normálním stavu by se k takové nedůstojnosti nikdy nesnížil, ale on v normálním stavu rozhodně nebyl. Jenže ona se jen smála a měla z toho ještě čurinu, že ho nebe nechce a kdesi cosi. Tak krutá... Už měl pomalu slzy na krajíčku, když mu konečně v hlavě scvaklo, co to po něm vlastně vlčice chce, aby vyzkoušel. "Aha! No jistě!" došlo mu a skoro bylo vidět, jak se mu nad hlavou rozzářila žárovička. Pak spěšně zhltnul kus oblaku. Byl to opravdu zvláštní pocit. Ale jakmile polkl, začal si připadat jaksi... povznesený nad věc. A zdálo se, že už se nepotápí jako do tekutého písku.

12. Liss

Věřil tomu, že se mu povede vzletět a taky se mu to povedlo. Těžko říct, jestli ho tam vynesla jeho víra či zdejší divné ovzduší. Podstatné bylo, že přistál na měkkém obláčku a už nebyl vzhůru nohama. Teď opačně viseli všichni ostatní. Ti ho ale nezajímali. Rozjařeně se zasmál, když mu tlapy dopadly na měkký podklad. Sledoval, jak Liss poskakuje kolem a zubil se jako pitomec. Chtěl to také zkusit, i vlčice ho k tomu vyzvala a on si nemohl nechat ujít tuhle příležitost! Jenže... jemu to nešlo. Nohy se mu zvolna bořily hloub. "Ha?" pronesl, když zjistil, že už má mrak po kolena. Začal sebou mlít a snažit se vyprostit, ale vše jen zhoršil. "LISSANDRO!" zařval v náhlé panice jako úplná hysterka, když už se do mraku zabořil až po břicho. Já tady umřu! Zbytky rozumu i své důstojnosti jako by vyhodil z okna.

11. Liss

"No vlastně..." Huh. Hluboce se zadumal nad teorií travnatého nebe, kterou mu Lissandra přednesla. Měl v hlavě dost vymeteno už tehdy, když začal mít oči jen pro ryšavou. Když se k tomu přidal ještě otočený svět, v mozku mu poletovaly akorát zmatené útržky. Cítil se blaženě a byl v obzvláště dobrém rozmaru, ale moc mu to holt nemyslelo. "Vlastně asi jo. I ne. Je to pořád zem... ale zároveň i nebe. Je to... záhada." Zavrtěl hlavou. Nemohl tomu přijít na kloub, tak se raději jal, stejně jako vlčice, skákat do nebe. Napoprvé mu to, pravda, moc nevyšlo. Tlapy mu přistály hned zpět na zem. "To bylo na zkoušku," obhájil se. "Teď sleduj!" Do druhého skoku vložil vše. To by bylo, aby na oblohu nedosáhl!

10. Liss

Nejprve byl příliš zaujatý vlčicí a ožužláváním jeho ucha, než aby si všiml čehokoliv divného. Těšil se, až se spolu budou válet v trávě a zasazovat si údery jen takové, aby to nikoho nebolelo, a pak by ji nechal vyhrát, a pak... pak ho od sebe odstrčila. Černému se na tváři objevil ublížený výraz, který se rázem změnil na zmatený. Obloha byla dole. Úplně opačně, než měla být. Viseli nad ní vzhůru nohama jako nad otevřenou propastí.
Wiss se přikrčil, jako by tak své tlapy mohl přimět k tomu, aby se lépe držely. "Hustý," vydechl nakonec, když překonal prvotní šok a učinil pár kostrbatých kroků. Motal se přitom jako ožralý, protože měl úplně pomatené vnímání směru, takže párkrát vrazil do Lissandry, než konečně zastavil a sedl si vedle ní. Zasmál se spolu s ní a pak ho napadlo asi to stejné, co vlčici. "Tak to zkusíme," chytl se toho hned ochotně. "Aspoň ti třeba dokážu snést modré z nebe," mrkl po Lissandře a pak se odrazil vstříc obloze.

9. Liss

Nepamatoval si, kdy se naposledy cítil... takhle. Z té chladné skály, jíž obyčejně byl, zdejší kouzlo vykřesalo city, které většinou zůstávaly někde v hlubině zapomnění. Nechtěl nic zkazit, ale zároveň měl pocit, že ani nemůže udělat špatný krok, že s Lissandrou je všechno tak snadné... Byl převalen na záda a vůbec se nebránil té zranitelné pozici, jen v něm lehce hrklo, když si uvědomil, že jako ten největší hulvát nesdělil dámě své jméno. Nebo sdělil? Už si nevzpomínal. Nebyl zrovna ve stavu, kdy by dokázal přemýšlet zpříma. Chvíli na ni zíral zpitoměle, když ho nazvala "rytířem", ale pak se vzpamatoval: "Jsem Wissfeoh. Ale můžeš mi říkat jen Wiss," dodal ještě - nač se obtěžovat s něčím tak krkolomným, jako bylo jeho celé jméno? Zazubil se a pak Lissandře hravě chňapl po uchu, jen jemně, bez použití bolesti, jako výzvu k přátelskému zápasu, protože chtěl do toho jejich povalování se vnést trochu akce... jen pokud ale chtěla i ona. Její přání mu konec konců bylo rozkazem.

8. Liss

Neodtahovala se od něj a už si nehrála na nepřístupnou, dokonce už po něm ani nic nechtěla. Nesmála se. Nemluvila. Zdálo se, že ji zajímá jen... on. Leželi vedle sebe a ona se k němu ještě přitáhla. Téměř tomu nedokázal uvěřit. Že by opětovala jeho city? Měl pocit, že se blahem rozplyne, když její hlava spočinula na jeho krku. Přehodil přes ni tlapu v jakémsi neohrabaném objetí a pohlédl jí do očí. "Jsi... překrásná," vydechl a jemně jí čenichem pocuchal srst na čele, načež jí zlehka olízl ten její roztomilý čumáček. Pošimral ji oháňkou na boku a mírně se pousmál. Cítil se šťastný.

7. Liss

Lissandra se vleže pustila do bobulek, které jí donesl. Přihlouple se usmíval, když ji pozoroval, jak se spokojeně olizuje. Když z celého trsu zbyl jen holý klacek, odhodil jej ledabyle do trávy. Usmál se, když slyšel, jak ho nazvala hrdinou. "Dáma si přeci zaslouží jen to nejlepší," zamručel. Ve svém omámení by pro ni udělal všechno.
Lákala ho pohledem, aby si lehl k ní a on se nenechal pobízet dvakrát. Svalil se na záda do svěží trávy vedle vlčice a vpil svůj pohled do jejích očí. "Překrásná, ano. Ale ne tolik, jako ty," zavrněl téměř a opatrně, přeopatrně přejel čenichem po její líci. Nerozplynula se jako ranní mlha. Zůstala tam, zcela skutečná... Srdce mu bilo jako zvon. Ještě nikdy nikoho tak nemiloval. Nikdy.

6. Liss, Nyct, Ásleif

Opravdu se mu dostalo toho, po čem tolik toužil. Nemohl tomu uvěřit - byl tak šokován, že málem znova upadl do vody. Srdce se mu divoce rozbušilo a snad se mu i kolena roztřásla. Jeho sen se plnil. Nazvala ho... chrabrým ochráncem. "To pro mě nic nebylo! Já toho ještě dokážu, to by ses divila!" Spiklenecky na ni mrkl: "Mohl bych ti to všechno ukázat, kdybys chtěla." Přestal si všímat těch dalších dvou - nezdálo se, že by už byly ohrožením. Nejspíše se zalekly. Zalekly se jeho hrdinství! A došlo jim, že Lissandra je jeho a každý, kdo na ni sáhne, se potáže se zlou.
Jenže náhle se všechno zase začalo kazit... zdálo se, že jeho princezna brzy omdlí. A její slova to jen potvrzovala. Na Wissově tváři se objevil výraz skutečné starosti a zděšení. "Ne, to ne, jen vydrž!" vyhrkl spěšně. "Nenechám tě zemřít hlady, taková bídná smrt se pro dámu nehodí, obzvláště pokud se jí dá snadno zabránit. Nikam nechoď. Hned se vrátím!" Vyběhl z vody jako namydlený blesk a zakopl o své pletoucí se tlapy, tentorkát to ale vyrovnal dřív, než narazil čenichem na tvrdou zem. Běžel - či spíše se opile potácel, jak nejrychleji mohl - k nejbližšímu keři bobulí. Dvě ochutnal sám, aby zjistil, zda jsou zralé. Pro mou Lissandru jen to nejlepší. Pak bez okolků utrhl celou větev s velkým trsem a zase spěchal zpátky k ní. Doufal, že ji mezitím Hnědá s Šedou neobtěžovaly. "Jfem hpět," zamumlal nesrozumitelně, anžto držel v tlamě větvičku. "Pfinef vsem ty nejvepfí, jaké fem nafev," objasnil a naklonil trs bobulí k Lissandře, aby se nemusela namáhat ani s natahováním hlavy. Měla určitě tak málo sil... ještě, že tu byl, aby jí ve všem pomohl.

5. Liss, Nyctea, Ásleif

Čekal naježen, až se útočník zjeví v jeho zorném poli. Byl více než připraven nakopat pár zadků, jen aby dokázal, že Lissadru skutečně miluje, že patří k sobě a že se na ni nikdo nesmí ani křivě podívat, natož aby jí snad zkřivil jediný chlup. Jenže ve stavu omámení láskou a divými bobulkami jeho reakce nebyly natolik rychlé, a tak, když se útočník objevil, nestačil ho okamžitě zakousnout - místo toho jen se zděšením sledoval, jak ta šedá zákeřně zezadu strčila jeho milou do vody! "Lissandro!" zařval se zcela upřímným zděšením a po hlavě se vrhl do indigového proudu, aniž by třeba jen na vteřinu zaváhal a rozmyslel se, jestli to je dobrý nápad. Málem si při tom zlomil vaz a nalokal se zhluboka divné vody, ale hlavní bylo, že se k ní dostal. Vlčice šla jako sekera ke dnu, ale to už ji černý držel za zátylek a s vynaložením značného úsilí ji vyvlekl na vzduch. Rozkašlala se sice, ale jinak vypadala celkem v pořádku. Wiss hrdě vypjal hruď: "Vidíš? Sliboval jsem, že tě ochráním - a ochránil!" Zahleděl se do její tváře a pátral v ní po sebemenším náznaku obdivu... doufal, že ho nazve hrdinou, že se snad aspoň dotkne svým čenichem toho jeho... tehdy by byl snad nejšťastnějším vlkem na světě.
Rozptýlila ho ale šedka, která tohle celé způsobila. A jistě v tom měla tlapy i ta její hnědá společnice. Wiss se na ně obě hrozivě zamračil: "Legrační? Na tomhle není nic legračního!" zavrčel z hlubin hrdla. Zamířil k vlčicím s úmyslem je rozškubat na kusy, ale místo toho neohrabaně zakopl a šplíchl do vody jako pytel brambor. Rychle se rozhlédl, jestli to Lissandra náhodou neviděla a na pomstu rázem zapomněl. Co jestli se teď před ní ponížil? Co si jen počne?