Příspěvky uživatele

< návrat zpět

4. Liss

Někde uprostřed svého monologu si černý vlk uvědomil, že Lissandra ho vůbec neposlouchá. Hleděla mu pořád kamsi před čumák, případně se rozhlížela kolem, vstávala a zase si sedala, ale viděl, že jeho vyprávění o náramku, které si tak pracně vycucal z prstu, ji nefascinuje tolik, jak doufal. Pocítil ve svém nitru hlubokou bolest, jako by mu snad vlčice probodla srdce dřevěným kůlem. Je to beznadějné. Nikdy mě nebude milovat tak, jak já miluji ji. Ucítil, jak se mu do zelených očí derou slzy. Aby toho nebylo málo, Lisssandra na něj šlápla. Jako by nebyl ničím víc, než hroudou hlíny, po které může chodit. "Jak můžeš být tak krutá?" zakňučel černý vlk plačtivě a z oka mu skutečně skanula slza - nejspíš první po mnoha dlouhých letech. Táhle zakňučel, cítil, že už se to děje, že se jeho srdce láme a rozpadá. Byl zdrcen, byl dočista zničen, byl-
-rázem na nohou, když uviděl, jak Lissandra, která během jeho menšího emočního výlevu kamsi poodešla, stojí u řeky a naježená vrčí. Rozběhl se k ní a rovněž naježen, se hřbetem jako dikobraz, se začal rozhlížet kolem po tom, kdo vlčici ohrožoval. "Kdo je to? Ubližuje ti snad někdo?" vyptával se a hrozivě se tyčil. Čekal, až najde toho, kdo Lissandru přiměl k výhružnému postoji. "Nic se neboj," zacvrlikal na ni. "Já tě ochráním!" Možná mám ještě šanci. Do žil se mu vlila nová naděje.

3. Liss

Lissandra, zopakoval si v duchu s mírným mlasknutím. Mohl si myslet, že její jméno bude doslovnou hudbou pro jeho uši. Dokonale se k ní hodilo. Hrdě zvedl bradu, když se ho zeptala na jméno. "Já," pronesl zvučným hlasem, "jsem Wissfeoh. Velice mě těší." Moc si nevšímal toho, že vlčicie rejdí pohledem spíše po okolí, než po něm. Zmocňovala se ho nervozita. Co když vypadá moc staře? Měl už přece jen svůj věk a ona vypadala tak mladě... bude si o něm myslet, že je nudný dědek? Já přeci nejsem starý! Nebo - co když si bude myslet, že je blbec? Okamžitě se začal přehnaně soustředit na to, co vypouští z tlamy... takže z ní nakonec nevypouštěl nic. Jen připitoměle hleděl na Lissandřin čenich, nakláněl se k němu a zase se od něj odkláněl... až mu zmizel z dosahu.
Vlčice totiž objevila ten magický bordel, co měl na noze. Jenže teď už to Wissfeoh nevnímal jako nějakou odpornou věc, co se na něj přilepila - náhle mu náramek připadal krásný a dokonalý, a to jen proto, že upoutal Lissandřinu pozornost. "Hezký, že?" zubil se radostně jak malé děcko, protože si ho vlčice všímala. Tedy, ne jeho, jen něčeho, co měl na sobě, ale to mu prozatím muselo stačit. Hlavně, když zůstávala u něj. Kdyby odešla, o jé, to by asi nerozdýchal. Rychle tedy začal mluvit a vymýšlet si zpatra blbosti, jen aby ji zaujmul: "Je to moc vzácná věc, kterou jen tak někdo nezíská, víš? Jmenuje se to..." Krátce zaváhal, než vyprskl první jméno, které ho napadlo - jméno jeho bratra: "Entaro. Náramek Entaro. Získal jsem ho od jednoho... ducha! Jasně, od ducha. Od ducha v lese stínů. Za mou pomoc, kterou jsem mu poskytl," žvanil. Uvědomoval si, že žvaní, ale nedokázal s tím přestat, Lissandra jako by mu z mozku pomalu kradla rozum, zdálo se mu, že když na ni hledí, nějak ho zaslepuje, jako by se díval do přímé záře slunce. "Nechci se chvástat, ale jsem něco jako místní hrdina." Ve skutečnosti hrdina nikdy nebyl, ale teď by si moc přál, aby se z Lissandry stala dáma v nesnázích a on ji mohl zachránit. Pak by si jistě získal její srdce!

2., Lissandra

Z křoví vylezlo to nejlíbeznější stvoření, jaké Wissfeoh kdy viděl. Hned, jak se jejich zraky setkaly, věděl, že tohle je ono... Láska! Ne ta jeho klasická Wissfeovská "láska" na dva dny, možná na nějaký rychlý úlet a pak čus. Ne. Tahle vlčice byla onou pověstnou tou pravou. Zíral na ni jako naprostý idiot s přiblblým úsměvem, po bradě mu stále kanula šťáva z bobulí. Byla tak nádherná! Ty kukadla, ty ladné křivky, ty zbytky rozžvýkané houby, které jí padaly z krásně tvarované tlamy... Černý věděl, že musí být jeho, jinak jeho srdce pukne, rozletí se na atomy a z něho nezbyde nic jiného než nebohá rozsypaná hromádka neštěstí.
"Ta květinka vám jde k pleti, slečno," začal sladkým hlasem, téměř zavrněl... a v tu chvíli, považte, se mu vlčice doslova vrhla kolem krku! Nebo to tak aspoň vypadalo z jeho pohledu. Wissfeoh šokován upadl na zem - byl ale šokován v dobrém slova smyslu. No páni... Nečekal, že jeho prostá lichotka bude mít tak velký úspěch. Široce se usmál. "Notak, notak, slečno, nechcete s tímhle počkat až na druhé rande?" zasmál se, když mu začala tlamou cosi přebírat v kožichu. Nikdy nebyl na velké kecy kolem a zdálo se, že tahle dáma to bere hopem... to se mu líbilo. Jenže - "Nechcete mi nejprve sdělit své líbezné jméno?" požádal. Musel to vědět, musel. Co kdyby se mu ztratila? Nemohl by se po ní ani ptát... Zahleděl se hluboko do jejích očí, zatímco ona vpíjela svůj zrak do těch jeho. Srdce se mu rozběhlo rychleji. Tohle je ono. To je stoprocentně ono. Ach, je dokonalá. Naklonil se blíže, nejistě jako nějaký vyděšený koloušek. Toužil jí olíznout ten roztomilý hnědý čenich, ale bál se, že mu zmizí jako pára nad hrncem...

společník - Lissandra, sežrány bobule

//Temný les (přes Pityas)

Šel a cestou otráveně kopal do kamení, protože se stále nepřenesl přes fakt, že se mu na tlapu namotal nějaký magický bordel a nejde to dolů. Ani moc nepřemýšlel o tom, kam jde, následoval zkrátka jakési divné puzení, které se ho zmocnilo. Byl to snad instinkt? Nebo ho táhla nějaká magická síla? Těžko říct. Wissfea to rozhodně nezajímalo. Tedy... až do chvíle, než obloha změnila barvu. Co to má u všech pekel znamenat? měl už už na jazyku, ale jakmile se nadechl okolního vzduchu, nějak ho to přešlo. Hněv a napětí v jeho nitru se poněkud uvolnilo. Jistá část jeho vědomí si uvědomovala, že se jedná o další kouzelnou habaďůru a že nejrozumnějším řešením by bylo se prostě otočit a jít přímo za nosem co nejdál odtud. Ta druhá část jeho mysli byla ale silnější a říkala pravý opak. Tvrdila mu, že bude nejlepší tu zůstat a porozhlédnout se kolem. A kdo byl, aby odporoval sám sobě, hm?
Začínal se cítit... vesele. To u něj nebylo zrovna normální, ale byl moc veselý na to, než aby si to uvědomil. Rozjařeně se zasmál a přejel očima po bobulkách i velmi výrazně zbarveném potoce. S pitím divné vody měl špatné zkušenosti, ale bobulky? Co na nich může být špatněho? Přikročil chvatně k jednomu keři a nacpal si jich plnou tlamu. Šťáva mu vystříkla až na náprseknu, když si uvědomil, že z druhé strany keře se vrtí rezavý ocas. "Huh?" zamumlal s plnou hubou a sklonil se až k zemi, jen aby spatřil matně povědomou vlčici, jak taky cosi žvejká. Zářivě se usmál tlamou plnou bobulí, načež je spolkl, protože tak mu aspoň nemohly překážet. "Zdravíčko, slečno," pronesl se svým nejlepším úsměvem uhlazeného gentlemana.

Rázem se s trhnutím probudil a okamžitě nakrčil čenich v tichém zavrčení. Na přední tlapě měl jakýsi svítivý bordel. "Co to sakra je?" pronesl do ticha, které kolem panovalo, ani se nijak nepozastavoval nad tím, že nejspíš spal na jednom z nejděsivějších míst vůbec. Strach ho netrápil. Tenhle les byl už pomalu jeho území. Děly se mu tu nicméně dost podivné věci, to zase ano. Jako třeba právě teď. Pokusil se tu záři, která mu ovíjela tlapu, sundat, ale jediné, čeho docílil, bylo to, že mu přelezla na druhou nohu. "Slez dolů, ty ksindle," zahučel otráveně a zabral za náramek znovu. Nešlo to. Akorát všechno vrátil do původního stavu. Znechuceně si odfrkl. Fajn. Tak teda budu svítit jak ten největší idiot do dálky. Tolik k taktice skrývání se ve stínech. Se zavrtěním hlavy vstal a vydal se z lesa pryč. Možná najde trochu rozptýlení někde jinde.

//Kvetoucí louka (přes Pityas)

Hlásím Wisse
Na obě části
Zvíře - lasička

//Les u mostu (přes Most)

Ani nevěděl jak a tlapy ho zase donesly na ono temné místo. Přimhouřil oči a rozhlédl se. Nějak ho to sem neustále táhlo, tak trochu proti jeho vlastní vůli. Co už mohl dělat. Vzpírat se těm silám, které zde působily, zřejmě nemělo smysl. Nejspíš se po něm vážně chtělo, aby se tu usadil na dobro. Jo. A co bych tu asi žral? Za chvíli by ze mě taky byl lesní duch. S povzdechem rezignace si lehl na lesní půdu. Nebyl hladový, neměl žízeň a víceméně mu nic nechybělo - pomineme-li, že měl po setkání s Mireldis vskutku mizernou náladu. V lesním šeru skoro splýval se stíny. Tak se mu to líbilo. Stromy sice zlověstně skřípaly, ale on se tohoto lesa už nebál. "Duchu?" pronesl z náhlého popudu. Třeba tady duše, kterou osvobodil, ještě poletovala. Mohla být lepším společníkem, než živí vlci, nebo ne? "Seš tady ještě?" Naslouchal. Nic se ale neozývalo. Asi už je fakt mrtvej. Na dobro.

//změna přechodu na Temný les (přes Most)

Plnil si žaludek a Mireldis si už moc nevšímal. Popravdě to tak trochu vzdal a po tom lovu už neměl náladu snažit se omotat si vlčici kolem tlapky, zejména, když viděl, že z toho asi nic stejně nebude. Vlk tady ani nenajde trochu rozptýlení. Sakra práce. Copak ten život pak má za něco stát? uvažoval rozhořčeně, zatímco polykal kusy masa. Není tady vůbec co dělat, když teda nechcete zrovna bojovat o život. Olízl si tlamu od krve a přesunul pohled zelených očí na Mireldis. Přimhouřil oči - bylo na čase se rozloučit. Upřímně doufal, že se na něj vlčice nenalepí a nebude chtít jít s ním, on totiž byl s tímto sektáním zcela hotov. "Inu, bylo s tebou velice příjemné posezení," zacukroval, "avšak je na čase, abych se vydal zase na cestu. Měj se," mávl ohonem a vzápětí už byl na cestě pryč. Znovu se přesvědčil o tom, co dávno věděl - druzí ho jen zklamávají.

//Tajné ostrovy

Visel srně na krku a už si myslel, že ji vážně bude muset strhnout celou sám... nebo ji zkrátka nechat utéct. Jenže to byl přesný opak toho, co by chtěl udělat. Jenže to už tu byla Mireldis. I její tesáky se zabořily do masa srny a to už na zvíře bylo asi moc. Společnou snahou ji vlci dostali na zem a Wissfeoh, který už beztak držel její hrdlo, pak dílo dokonal. Horká krev se řinula na lesní půdu, zatímco ze srny vyprchával život. Povolil sevření až ve chvíli, kdy z oka zvířete zmizela i poslední jiskra a veškerý pohyb ustal. Udýchaně o krok od srny odstoupil a stočil pohled k Mireldis. Vlčice ho už příliš nebavila - mohl ještě doufat, že ji třeba okouzlily jeho lovecké schopnosti, ale pochyboval o tom. Tady v okolí to byla buď samá fúrie nebo slušňačka... Aspoň mu ale pomohla skolit svačinu. "Dobrá práce," pronesl proto a na tváři opět vysekl bezchybný úsměv, ač skrz naskrz neupřímný. Jen málokdo stejně poznal rozdíl. Nic dalšího už raději neříkal a pustil se do jídla.

Hnal se za srnou. Chtěl to ukončit co nejdřív - nic mu jaksi nevycházelo podle plánů. S vlčicí, jak se zdálo, si neužije tolik zábavy a rozptýlení, jak doufal, takže ze sebe dělal blbečka úplně zbytečně a teď se ještě ukázalo, že Mireldis asi ani nemá velké zkušenosti s lovem. Zase abych všechno oddřel sám, zavrčel, tentokrát nahlas, však to mohl výt zvuk klidně adresovaný srně, ne?
Brzy zvíře začal dohánět. Jen letmo koutkem oka zkontroloval, jestli s ním Mireldis vůbec ještě běží, než skočil na osvalenou záď zvířete a zaťal tesáky do jeho stehna. Srna poněkud vypadla z rovnováhy a ztratila balanc, což se černému výborně hodilo do krámu. "Musíme ji srazit na zem!" zařval na Mireldis a doufal, že ji to donutí k akci. Sám se vrhl zvířeti po krku a opět stiskl zuby. Pokud mu vlčice pomůže podrazit srně nohy, kořist bude jejich.

"Jistěže troufám," pohodil ocasem. Snad není úplně neschopná. To by mi tak chybělo. Měl dojem, že si vlčice není tím, co vymyslel, úplně jistá. Opravdu doufal, že mu nepokazí jeho skvělý plán. Na povrchu ale na sobě nedal nic znát. "Bude to hostina hodná králů," slíbil ještě a zavětřil.
To už i Mireldis ucítila srnčí pach. Wissfeoh ji následoval, svižně a tiše. Vtom ale pod tlapou vlčice křupla větev. Krávo, pomyslel si. Nahlas ovšem sladce zašeptal: "Tiše. Srna je zvíře plaché." Tady to je teda materiál. Kloudnou vlčici by tu jeden pohledal. Teď svou pozornost ale věnoval zvířeti, které popobehlo o kus dál. "Připlížíme se blíž," začal tiše vysvětlovat, aby předešel dalším problémům. "Až řeknu, vyrazíme a pak ji společně strhneme na zem. Jasné?" Snad ano. Začal se zvolna plížit ke zvířeti. Metr, dva metry... Když byl dost blízko, ohlédl se po Mireldis a zavelel: "Teď!" Na to vyskočil z trávy a rozběhl se za srnou, která se dala na zběsilý útěk.

Samozřejmě mu nevěřila. To nikdo, dokud ho nepřetáhne stromem po hlavě nějakej... lešij, nebo co to bylo, zavrtěl mírně hlavou. "Nejspíš zdejší zlotřilé síly právě odpočívají," pronesl nakonec medově. "Máme skutečné štěstí." Nikdo nikdy neposlouchá a pak abych blbečky tahal já z průšvihu.
Ukázalo se, že i Mireldis je pouhou tulačkou, co nemá smečku ani domov, ovšem nejspíše nebyla životem tolik protřelá, jako Wissfeoh, který se možná tak za rok, za dva už bude dát zařadit mezi veterány. Sám se ovšem cítil stále mladý... jinak by se neotáčel za oháňkou každé vlčice, ne? Jenže Mireldis naneštěstí pro něj nebyla tak pitomá, jak se prve domníval a nenechala se oblbnout jeho řečičkami o hrozném číhajícím nebezpečí a jeho snahou postavit se do role mocného ochránce. To ho moc nebavilo. Skoro si začínal přát, aby se nějaké to nebezpečí objevilo - jistě by si ji omotal kolem tlapy, kdyby jí zachránil život.
Nebezpečí se sice neobjevilo, ale vlčice měla i tak dobrý nápad. "No jistě, můžeme něco ulovit společně!" okamžitě se toho chytil. Výborně. Dostane šanci zazářit a ještě mu z toho kápne kus žvance. K jeho zklamání ale vlčice začala lovit myši. Protáhl obličej. "Ehm...," odkašlal si významně. Stojí mi vůbec za tu snahu? Jistě, že stála. Pro Wissfea i mizivá šance na to, že z tohoto setkání něco vytříská, byla dostatečnou motivací. "Přeci se nebudeme krmit takovým odpadem země. Jsme dva. Jistě bychom si mohli troufnout na něco většího." Zavětřil. "Co takhle srnu?"

"Mireldis," zopakoval tlumeně a v koutcích tlamy mu vykvetl úsměv. "Těší mne." Poslouchal, co mu říká. Jak vidno, neměla sebemenší ponětí, jaká divná nebezpečí na ni tady mohou číhat. "Moc moudré, že na sebe dáváš pozor, avšak hned na první pohled vidím, že jsi se ještě neměla tu čest setkat se žádnou ze zdejších podivností," pronesl. "Což je velké štěstí. Tady totiž jeden může zažít leccos - podivná zemětřesení i setkání s napřirozenými bytostmi. Dej na má slova. Už jsem tu viděl kde co." Nemluvě už vůbec o výpravě do samotných horoucích pekel, otřásl se odporem, ale jen v duchu, na povrchu se stále tvářil příjemně a mírňounce jako beránek. Pak ho ale Mireldis požádala, aby jí pověděl o sobě. To zrovna dělat nehodlal - minimálně nehodlal být zcela upřímný. Pak už by se s ním dáma bavit nechtěla. "Já? Ale na mně není skoro nic zajímavého," potřásl hlavou. "Jsem pouhým prostým tulákem, co bloudí osamělý světem a poznává jeho taje a krásy. Zažil jsem pár zvláštních dobrodružství, o kterých bych mohl vyprávět, pravda, ale jinak jsem jen obyčejný vlk." Vlastně až tak moc nelhal - až na tu část o tajích a krásách. Věcí, které by popsal jako krásné, viděl v životě tak možná pět, pokud do toho nezahrnoval vlčice, ovšem. "A co ty?"

Skenoval vlčici zelenými kukadly a ucítil uspokojení, když se usmála. Nejednalo se tedy nejspíš o takovou fúrii, jaké se tu kolem poflakovaly v hojných počtech. To Wissovi vyhovovalo. S trochou štěstí vlčice nikdy nezjistí, že je ve skutečnosti zmetek, co si jen zahrává s city druhých - tedy... nezjistí to až do chvíle, kdy už bude černý za horami za doly. "Neškodný, jistě, jevit by se tak mohl," zavlnil ocasem. "Avšak já znám ten zdejší kraj, jeden si tu nikdy nemůže být ničím jistý... jsou to tu samé čáry máry. A navíc se tu pohybují dost podivná individua," zavrtěl hlavou, jako by nemohl vůbec uvěřit tomu, kam ten dnešní svět vlastně spěje. Okamžitě se vžil do role chrabrého rytíře, slušného a čestného, ochránce osamělých vlčic a zbloudilých duší... uměl to hrát dobře. "Jmenuji se Wissfeoh," pronesl a zamířil za vlčicí, která se kamsi rozešla. Ještě, aby mu tak utekla! "A jaké je vaše ctěné jméno?"