Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Spáleniště

Důstojným krokem přešel po rozhoupaném mostě - snad aby mu dal najevo, že ho nemůže vyděsit, ač popravdě když foukl vítr a celá konstrukce se zahoupala, Wissfeoh si div necvrknul úlekem. To by ovšem v životě nepřiznal. Naštěstí kolem nebyli žádní svědci, kteří by viděli drsného a lety ošlehaného černého vlka, jak se strachy přikrčil... a pak už byl na druhé straně, na pevné zemi. Upřímně si oddechl.
Protáhl si hřbet, zívl a se zamlaskáním se rozhlédl kolem. Tohle místo znal. Jenže co s ním? Začínal se popravdě poněkud nudit. Uvítal by rozptýlení, nějakou zajímavou společnost - zajímavou, ale ne otravnou. Možná nějakou pěknou vlčici... Sotva tu myšlenku domyslel, málem do jedné vrazil, neboť ve své nezměrné moudrosti hleděl do korun stromů, místo toho, kam šlape. Už chtěl ucedit nějakou hodně sprostou nadávku, ale pak se zarazil a místo toho svižně nahodil výraz slušného gentlemana, masku, kterou tak rád vytahoval na nic netušící vlčice. Vysekl dokonalý úsměv. "Ach, omlouvám se slečno, málem jsem do vás vrazil," zacukroval a přejel ji pohledem. "Odpusťte mi tuto hrubou otázku, ale nebojíte se, takhle sama se toulat těmito, hm, končinami?" Zatvářil se starostlivě, jakoby se nacházeli před doupětem příšer a ne ve veskrze neškodném lese. Že by konečně nějaká zábava? Kdoví. To záleželo na tom, jestli mu vlčice na jeho divadlo skočí.

Wissfeoh se s Alduinem neponořil do filosofické debaty na téma, jestli je lepší věřit všem či naopak nikomu. Naopak, zdálo se, že vlk s neucelenou osobností v jejich hovor náhle ztratil zájem a měl se k odchodu. Černý se zamračil. Nudím tě snad? Nejdřív mu vydráždí jeho srdce, které nebylo tak kamenné, jak by si přál, vzpomínkami na sestru a bývalé prchavé lásky, a pak ho prostě kopne do zadku? "Hmh," zamrmlal, když Alduin nadhodil, že mu třeba jeho dluh někdy splatí. Neměl rád nezplacené dluhy a tak vlastně doufal, že jednou třeba vytáhne Alduina z tekutého písku nebo tak něco a pak si budou moct konečně jít každý svou cestou, jejich osudy nadále ničím nezsvázané. "Tak se měj, no," zahučel ještě, když se k němu vlk otočil zády. "Aby tě husa kopla," dodal ještě, když byl vlk z doslechu, načež vstal a vydal se opačným směrem. Ani jemu se na prašné pláni moc nelíbilo.

//Les u Mostu (přes Most)

"Jistě, že se mnou je zábava. Jsem hotová studnice radosti a pobavení," odpověděl černý s kamennou tváří, zatímco se Alduin smál. Náhle však jeho smích odumřel, jako když utne. "To je dobře," pokývl mírně hlavou. S takovouhle službičkou bych tě totiž musel pěkně vypakovat. Vlastně proti vlku s hustou hřívou na krku nic moc neměl, vděčil mu konec konců nejspíš za život - jeho přístup k druhým už ale byl zkrátka takový. Navíc ho zneklidňovala ta otázka "více osobností".
Ovšem další Alduinova poznámka ho přiměla ke kyselému úsměvu. "Stejně tak jako důvěřivost ke všem," postavil Alduinovo tvrzení na hlavu. "To snad raději ať zemřu jako osamělý bručoun, než naivní hlupák, co každému skočí na špek." Přinejmenším to Wissfeoh viděl jako poněkud důstojnější možnost.
Když ale Alduin nadnesl svou otázku, kousl se Wiss do jazyka. Nijak extra se mu nechtělo vytahovat minulost... ale když už tu byli a povídali si, pro jednou narazil na někoho kdo je možná trochu podivný, ale ne smrtelně otravný... "Potkal," opáčil tedy a myslel přitom na svou sestru. "Kdysi bývali vlci, kteří pro mne mnoho znamenali, ale jak jsem už řekl - jsou pryč. Tak to skončí se všemi. Nestojí to za to."

"Netuším. Nemám ponětí o tvých niterných přáních," zahučel Wissfeoh, který měl problém rozluštit, co se Alduinovi honí hlavou, natožpak po čem by asi tak mohl toužit. Tak nějak tušil, že to byla otázka řečnická, tak nějak do větru, ale stejně na ni odpovídal. S takovými detaily si nikdy hlavu nelámal.
Když vlk začal předkládat výčet věcí, které v životě má a činí mu štěstí, Wissfeoh se s protočením očí rovněž posadil. Bylo mu fakt v paži, jesli má ten vlk smečku a partnerku. "Hmm, pán je klikař," pronesl ironicky. "Vypadá to, že ti fakt nic neschází." Poté se ovšem dostal k té části, kde dodal, že jeidné, co mu schází, je opravdový přítel. "Jaká škoda, že tohle je zrovna jedna z mála služeb, které nenabízím," ušklíbl se černý vlk a nevinně zamrkal zelenými kukadly. "Tak nějak jsem v průběhu času dospěl k objevu, že takzvaní praví přátelé mají ve zvyku utíkat, zrazovat nebu tragicky umírat a tím působit více bolesti, než radosti." Naklonil hlavu na stranu: "Tak nějak se zdá lepší žít bez nich. Bezpečnější. A vlastně ve všech směrech jednodušší." Navíc se ještě přátelit s nějakým schizofrenním magorem, pomyslel si - Alduinova slova o více osobnostech mu konečně prozradila, co mu na tom vlkovi tak hrozně nesedí. To tak. Jednu chvíli kaámoši kámoši a pak šup, mám jeho tesáky na hrdle ani nevím jak.

Alduin vypadal pobaveně, když Wiss pronesl, že si jej taky pamatuje. Bylo těžké na něj zapomenout, pravda. Trochu se ovšem podivil, když po něm černobílý nechtěl žádnou odměnu ani protislužbu - pokud Wissfeoh věděl, tak na světě nebylo nic zadarmo a už vůbec ne laskavosti. Možná že to byl ale jen jeho pokřivený a zbytečně pesimistický náhled na život. "Neplete," opáčil. "Divil bych se ale, kdyby to byla jen náhoda. Za zdejšími 'náhodami' obvykle stojí nějaké divné síly," zabručel. Osud, řekl by, kdyby na takové blbosti věřil. Peklo. Samotné peklo tady všechno řídí.
Stále z druhého vlka nespouštěl oči. Neměl strach, ale držel si odstup. Pořád si pamtoval, co mu Alduin posledně pověděl. Stejně jak pomohl, může i ublížit. Považoval to tak trochu za maskovanou výhružku. "Je mu... mi lépe," odvětil, stále bojoval s nutkáním napodobovat Alduinův způsob mluvy - bylo to příliš lákavé. Při druhé otázce pohodil ocasem. "Není moje chyba, že je vyprahlá poušť vedle jedovatého jezera. To si přímo říká o potíže," pokoušel se obhájit, ačkoliv mu bylo jasné, že celá ta událost byla jeho chyba.

Hrabat se v popelu a přemítat, co se životem, mu vyhovovalo. Jak ale bylo ve zdejších končinách zvykem, klid a samota Wissfeovi nevydržely dlouho. Za chvilku už za sebou slyšel kroky a cítil pach, který si pamatoval. Až moc dobře. Obrátil se a pohlédl na povědomou tvář, která ho přiměla sníst rostlinu smrdící kočičinou, když byl zaneprázdněn úkolem vyzvracet si duši z těla... A která mu pak řekla, že stejně tak jako mu pomohl, může mu i ublížit. "Taky si tě pamatuju," přimhouřil Wiss ostražitě oči. Nebyl si Alduinem jistý - co od něj čekat? Nakonec ho ale napadlo, proč by ho ten podivín mohl vyhledat. "Přišel sis vybrat svůj dluh?" Neměl ovšem nic, co by vlku za jeho pomoc mohl dát. Možná si to rozmyslel a chce mě teď ze světa zprovodit. No co. To by aspoň bylo zajímavé.

//Pityas (přes Temný les)

Prošel lesem stínů. Už se v něm tolik nebál, šel tam mnohokrát a od té doby, co narazil na lesního ducha se mu tam nic zlého nestalo. Stále ještě věřil, že mu za pomoc prastarému duchu náleží odměna v podobě jeho ochrany. A stále ještě si hrál s myšlenkou, že by se v Temném lese usadil. Mohl by se možná dokonce stát místní legendou. Problémem ale bylo, že ho život neunavoval ještě tolik, jak se snažil si namluvit. Chybělo by mu po nějakém čase asi slunce. Přesto... občas by se tam zabydlel rád. Teď ale vyšel zpod stromů na pláň. Nijak hezkou, ovšem. Jen, co tam vkročil, měl bílé tlapy zbarveny zcela do černa. Jednu zvedl a prohlížel si ji. "O krok blíž k tomu stát se stínem," zabručel sám pro sebe a usmál se. Když byl dlouho sám, začínal hovořit sám se sebou. "Měl bych si možná začít dávat bacha." Než se jím stanu doopravdy.

//Zauberwald

Beze spěchu přešel louku a došel až k horám, které již znal. Rovněž beze spěchu vyskočil na balvan a rozhlédl se po okolí. Nasál do nozder soustředěně čerstvý horský vzduch. Pršelo sice, ale cítil se... dobře. Po dlouhé době. Na chvíli. Uvědomoval si, že je jen otázkou času, než se zase něco pokazí. Vždycky to tak bylo. Ve Wissově životě se všechno vždycky podělalo. Byl zvyklý, ale o to víc si vážil chvil, jako byla tato, kdy mohl jen klidně stát, hledět do dálek, existovat a nemyslet na nic a na nikoho. Chvíli si to jen vychutnával. Občas ve svém jinak poměrně chladném srdci cítil dotek citu, jako právě teď - ozvěna starého Wissfea, který existoval kdysi dávno, než ho život přežvýkal a přetavil v zahořklého stárnoucího protivného kozla. Ušklíbl se při té myšlence. Na světě je spousta horších, než jsem já. S tím se zvedl a šel dál, kdoví kam vlastně. Toulavé tlapy ho vedly.

//Spáleniště (přes Temný les)

Chvíli bloumal po lese. Vzpomínal, jak tady s Bahňačkou lovil - přemítal, kde je té protivě s procvaklým uchem asi konec. Ne, že by mu nějak scházela. Vůbec by mu nevadilo, kdyby odprejskla někam za hory za doly a nikdy se už jejich cesty nestřetly. Na druhou stranu... možná by se nakonec mohli sblížit. Kdyby se ovšem neotrávil jedovatou vodou. To nebyla má vina. Jistěže ne. Čí ovšem v tom případě byla? Bahňačka mu ji do krku násilím nelila. Ale byla to kráva. Radši bych se znovu otrávil, než s ní putovat až kdoví kam. Neříká se ovšem, že co se škádlívá, rádo se mívá? "To by snad stačilo," zabručel vlk, když na něj ten vnitřní spor začínal být už moc. Nechtěl mít s vlčicí už nic společného, byl rád, že je pryč, tečka. Bez dalších myšlenek na Kirsi opustil les.

//Pityas (přes Kvetoucí louku)

//Tichá zátoka

Považoval za menší zázrak, že se mu povedlo zmizet mezi stromy lesa, aniž by ho někdo obtěžoval. Možná se konečně začínal stávat stínem, který nikdo nevidí - to by mu vyhovovalo. Nebyl ale už natolik naivní, aby věřil podobným hloupostem. Uvědomil si až teď v plném rozsahu, že už je zase jaro. Chvíli v duchu počítal. Mé sedmé jaro. Na tváři se mu objevil široký úšklebek. Sedm let, skoro starej dědek, a podívejme se - žádná partnerka ani smečka, vlčata jsem si sice udělat stihnul, ale že bych jim byl tátou, to by asi nikdo neřekl, co? A přesto se cítil spokojený. Tatínek by byl hrdý, pomyslel si ironicky a mimoděk škubnul zbytky ucha, o které ho právě otec připravil. Nic mu v tuto chvíli nechybělo. Jeho otec by rozhodně neschvaloval to, čím se stal - černou ovcí rodiny, tulákem bez přátel a rodiny - a to ho snad těšilo ještě více. S těmito myšlenkami se vnořil mezi lesní stíny a volným krokem se procházel. Jen tak, bez cíle.

Čmeláčí vlk se nijak dál už nevyjadřoval. Konverzace jim nějak chcípla. Wissfeoh pohodil ocasem a zamračil se. Zdálo se mu, že tu jen zbytečně plýtvá časem. "Hele, holoubku," pronesl, když se mlčení natahovalo do neúnosné délky, "nemám na tebe celý rok. Najdi si na mlčenlivou hodinku někoho jinýho." S tím vstal a namrzeně odcházel. Neměl absolutně žádný plán, kromě toho vyhýbat se zdejším podivínským vlkům a nadpřirozeným jevům, jak to jen půjde. Když nechal Variana za zády, připadal si mnohem klidnější, jako by jeho duše byla povznesena. Třeba teď konečně získá chvíli klidu jen pro sebe. Snad mají všichni lepší věci na práci, než obtěžovat protivného a mrzoutského černého vlka. Jen by ho zajímalo, proč si všichni pro informace a průvodcovské služby vybírali zrovna jeho. Vypadal snad, že něco takového chce dělat? Moc dobře věděl, jak vypadá jeho odraz na vodní hladině. Nepovažoval svou tvář za vstřícnou, laskavou, vybízející ke konverzaci. On sám by se rozhodně neoslovil. Ale ostatní...

//Zauberwald

//Kvetoucí louka

Pomalu kráčel z místa, které bylo na jeho vkus až příliš přeplněné cizinci. Nechtěl, aby se na něj nabalilo dalších x takových, jako byl Čmelák. Ten, když už o něm mluvíme, černého pochopitelně ochotně následoval, tlapal za ním a zdálo se, že huba mu nesklapne snad nikdy. "Je tu pár zvláštních individuí," připustil Wissfeoh. "Ač jsem prozatím nenarazil na nikoho, kdo by se mě pokoušel zakousnout. Nicméně radno se vyhnout je třeba takovému... Khan-fanimu," potěšeně se usmál, protože dostal šanci ryšavcovo jméno špinit už po druhé během několika málo dní. "Toho bys určitě poznal. Rezavý, šmajdá na zadní nohy, plná huba keců, ale v hlavě mu akorát vítr prohání suché listí," pronesl a usadil se do vyhřátého písku pláže, na kterou došli.
Rozhlédl se. Nebyli tu podle pachu sami, ale ti druzí vlci bylo někde opodál mimo jeho dohled, což mu vyhovovalo. Pohlédl znovu na Variana. "A zdejší vlčice jsou pěkně ostré," poznamenal. "Před těmi by sis měl dávat sakra bacha na jazyk, jinak ti nějaká hysterická nána půjde vyškrábat oči." Šrámy na čenichu od drápů Sianatary se mu už skoro zahojily, avšak kdyby se Čmelák pozorně podíval, mohl je ještě zahlédnout prosvítat pod nově rostoucí srstí. Důvod, proč k tomu došlo, si Wissfeoh nechal raději pro sebe. Na chvíli se odmlčel a pohlédl přes moře, jako by tam něco hledal. Neviděl ovšem nic. "Řekl bych ale, že nejvíc na pozoru by ses měl mít před zdejšími paranormálními jevy," sdělil nakonec Varianovi a přesunul svůj pohled zpět na něj. Zdálo se mu, že už mluvil dost, více, než měl ve zvyku. Asi ho ten kecal nakazil - teď měl kažopádně prostor zase on.

Zdálo se, že Wissfeova poznámka vyvedla Čmeláka z rovnováhy, což černému plně vyhovovalo. Vlk na něj zíra vykuleně, jako by najednou nevěděl, co si o něm má myslet. Správně, pomyslel si Wiss potěšeně. Měl by sis dávat bacha. Nemyslel to ale nijak vážně, nechystal se pískovému ubližovat. Odpočinek už měl stejně zkažený a navíc se kazilo i počasí, nepotřeboval se ještě zaplétat do nějakého sporu. Rozhodl se proto, že se pokusí být pro jednou taky nápomocný. Třeba mu z toho i něco kápne, ačkoliv čmeláčí vlk vypadal, že sotva ví, kde mu hlava stojí, natožpak aby měl nějaké užitečné věci či informace.
"Ach tak," pronesl tiše. "To toho o něm mnoho nevíš," poznamenal. To, že mu pískový sjel pohledem ucho zrovna ve chvíli, kdy mluvil o vlku, kterému je radno se vyhýbat, mu neušlo. Jen se znovu zašklebil. "Co mu tedy chceš, jestliže je radno se mu vyhýbat? Máš tak moc rád nebezpečí... nebo jen chceš vědět, proti čemu stojíš? Chytré," zhodnotil, zatímco stále zabodával chladný pohled zelených očí do bledých kukadel vlka naproti. V pohledu mu ale pohrávalo i pobavení. Možná s ním bude ještě sranda. "Jsem Wissfeoh," představil se, jako obvykle, stručně. Pak podmračeně zavětřil. "Začíná tu být na můj vkus moc rušno," zabručel a vstal, trhnutím hlavy naznačil Varianovi, ať ho následuje. Na nějakém klidnějším místě se jim bude o tajemném modrákovi debatovat líp.

//Tichá zátoka
(s dovolením se šoupnu, ať nemám dva chary na jednom území :D)

Přičíst k Wissovi, prosím :)

Zapsáno

//Díky moc ^^