Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Prosím zapsat 3 rubíny + minci, 5% do vytrvalosti a 6% do obratnosti. Náramek prosím zakreslit :)

Zapsáno

S odhadem neodbytnosti se zřejmě trefil, protože Čmeláka jeho otrávené chování neodradilo ani v nejmenším. Trefil se i s odhadem toho, co po něm bude vlk asi chtít. "Víc, než si myslíš," zabručel černý. Uvažoval, co na něm je, že neustále přitahuje takovouhle pozornost. Vypadal snad jako nějaký zdejší mudrc, unavený a přežvýkaný životem, který svou moudrost rád bude předávat dál? Možná ano. Rozhodně se tak ale necítil. Teď už ovšem bylo pozdě. "Hmm... takže já ti připadám relativně v pohodě, jo? To jsi teda v okolí asi jedinej," vysekl Wissfeoh na tváři úsměv bílého žraloka, ale pak protočil oči a posadil se. Pár odpovědí mu snad dát mohl, i kdyby to bylo jen proto, aby jeho vyrušení z odpočinku nepřišlo jen tak nazmar.
Vlk byl ukecaný a vychrlil to na něj všechno hrozně rychle. Černý si naproti tomu dával s odpovědí na čas. Přemýšlel. O modrobílém vlku i o tom, jestli na sebe někdy nevědomky neuvrhl nějakou kletbu. Jinak to přece nebylo možné... "Znám... tu pár míst," pronesl nakonec rozvážně. "Vlků ale moc ne. Nejsem zrovna typ, co se moc druží," škubnul tím, co mu zbývalo z pravého ucha a krátce mu cukly koutky nahoru. "Takže tě asi zklamu. Modrobílého vlka jsem neviděl, ani jsem o něm neslyšel." Aspoň se domníval, že neslyšel. Možná kdyby věděl víc... "Má ten tvůj modrák nějaké jméno?" zeptal se a zabořil pohled hluboko do modrých očí Čmeláka. "A máš nějaké jméno ty?" Kdoví proč měli všichni strašně napilno se ho vyptávat a něco po něm chtít, ale představit se, to už jim bylo zatěžko. Kam ten svět jen spěje.

Pozoroval oblohu a užíval si drahocenného klidu, po kterém tak dlouho a urputně toužil. Jenže jeho pohoda neměla zrovna dlouhého trvání. Cítil pár vzdálených pachů, ale kvůli těm se nenamáhal zvedat, jaksi už se smířil s tím, že naprostá samota je nereálnou věcí. Pak se ale jeden pach začal nepříjemně přibližovat a rázem jeho výhled na oblohu zakrýval nějaký idiot, zbarvený jako čmelák a jistě dvakrát tak neodbytný. A navíc ještě pěkně nachlazený, soudě podle kašle, kterým se uvedl. Wissfeovi, který ho viděl vzhůru nohama, na čele vyvstala široká rýha, když se na cizince otráveně zamračil. Pak se švihem přetočil na břicho a následně vstal.
"Teď už se ptáš asi pozdě," podotkl. Jeho chvilka už byla narušená. Ani se už neobtěžoval na cizince vrčet, ježit se a posílat ho do háje, bylo zjevné, že když se zbaví jednoho, okamžitě se objeví nějaký další, tudíž to bylo asi zbytečné. Změřil si vlka od hlavy k patě bezvýrazným pohledem. "Takže když už jsi mě vyrušil, doufám, že máš pro to aspoň nějaký důvod." Pozvedl obočí. "Budu hádat. Jsi tu novej a děsně ztracenej a hledáš nějakého miloučkého průvodce, který ti to tady všechno ukáže a vysvětlí?" To od něj chtěla Kirsi, chtěl to i Alduin, černý se tedy začínal domnívat, že má asi na čele napsáno "průvodce po pamětihodnostech". Proto to byla první věc, co ho napadla. "Nebo co?" Mluvil klidně, ale s ostřím ledu. Doufal, že ze Čmeláka aspoň vypadne něco zajímavého.

//Tichá zátoka

Nakonec ho tlapy zanesly zpátky na louku, která po zimě začala rozkvétat. Chodím v kruzích, uvědomil si. Nikdy se odtud nedostanu. Není kam jít. Nezbylo, než se smířit s osudem. Aspoň v něčem to ale bylo dobré - zdálo se, že je konečně sám. Soustředěně zavětřil. Ano. Zdálo se, že bude mít klid. S úlevou si lehl do trávy, pořád se cítil trochu zesláblý a po odpočinku a samotě toužil ze všeho nejvíc. Z náhlého popudu, ve víře, že ho nikdo nevidí, se otočil na záda, břicho vystavoval k obloze a hleděl na mraky plující oblohou. Po návratu z pekla jaksi nevěděl, co se sebou. Co s životem. Necítil se osamělý, necítil se nepotřebný, ale ani užitečný nebo nepostradatelný. Prostě... byl. A co z toho mám? Hleděl k nebi a přemýšlel. Cítil se ale po dlouhé době celkem spokojeně.

//Mlžné pláně

Nakonec se z mlhy nějak vymotal a vynořil se na krásném místě. Moře omývalo písečnou pláž, šuměly vlny a panoval klid. Černý si oddechl. Že by našel mír? Tady, uprostřed chaosu a podivnosti? Zdálo se to neuvěřitelné. Možná ho opravdu potkalo štěstí. Věděl, že ho potřebuje a poslední dobou se mu zdárně vyhýbalo - ještě teď mu nebylo úplně dobře po tom posledním přešlapu. Zhluboka se nadechl vzduchu, vůně soli, písku... a vlků. Herdek, zanadával v duchu a nakopl krásnou mušličku. Copak nikde nemůže být vlk chvíli sám? Otráveně se vydal dál. Vypadalo to, že štěstí na něj asi čeká někde jinde.

//Kvetoucí louka

//Long

Od jezera ušel sotva pár metrů a rázem se octl v mlze. Obalovala ho od čumáku po ocas a znemožňovala mu vidět dál, než na pár kroků před sebe. Divná kouzla, zabručel si v duchu. Tady bylo něco divného na každém kroku a on netušil, proč tomu tak je. Proč nemůže být něco chvíli normální. Proč nemůže mít klid. Nejradši by odtud odešel. Jenže nevěděl jak. Zdálo se, že je tu uvězněn a vystaven neustálému nebezpečí magického útoku, propadu do pekla nebo otravy. Povzdechl si. Co už. Motal se mlhou dál.

//Tichá zátoka

//Common Forest přes Zauberwald

Vypadalo to, že intuice ho nezklamala, když jeho kroky nasměrovala právě do těch míst. Brzy před sebou spatřil blyštivou vodní hladinu. Konečně. Jeho žízeň byla skoro nesnesitelná, když po břehu opatrně došel k jezeru. Než se ale napil, naklonil se nad hladinu a důkladně začenichal, nehodlal udělat stejnou chybu dvakrát. To, co zažil, už nechtěl nikdy zažít znovu. Voda se ale nezdála být špatná, vypadala čistě a průzračně. Černý začal pomalu pít. Toužil sice po tom hltat vodu plnou tlamou, ale překonal to nutkání. Bylo mu jasné, že kdyby to tak udělal, nejspíš by se znovu pozvracel. Trvalo mu tedy značnou chvíli, než žízeň utišil. Cítil se potom o moc líp. Nenápadně se rozhlédl, opodál sice viděl další vlky, ale neměl sebemenší zájem o to se za nimi vydat. Zamířil směrem od nich, v jednom místě i vstoupil do vody a svlažil se. Doufal, že tak smyje aspoň všechen prach z podsvětí, který na něm mohl ještě ulpívat. Potom vyšel opět na břeh, oklepal se a pokračoval podél jezera někam, kde bude moct být konečně sám.

//Mlžné pláně

Probudil se náhle a prudce a zjistil, že už zase leží na boku jako mrtvý. První věc, kterou si uvědomil, byla žízeň. Měl úplně vyprahlou tlamu i hrdlo, nemluvě o tom, že měl na jazyku odpornou pachuť, jako by žral tlející listí. Překulil se na břicho a dál v duchu zkoumal svůj stav. Vlastně to nebylo nejhorší, uvážíme-li všechny okolnosti. Svalstvo na břiše ho pobolívalo, stejně tak jako úplně vyždímaný žaludek, ale nebylo to nic ve srovnání s předchozím stavem. Tak jo. Vstávat. Nechtělo se mu, ale musel. Přiměl se vyhoupnout na nohy. Pak vyčkával. Nic se nestalo - nezatočila se mu hlava, nepodlomily nohy, nevrátily se křeče. Tak. Dobře. Zdálo se, že vyvázl. Za pomoci dost divnýho týpka. Odfrkl si. Doufal, že Alduin po něm v budoucnosti nebude chtít dluh splatit. A co měly znamenat ty kecy, že mu klidně může přitížit? Černý nad tím zavrtěl hlavou a pomalým tempem se vydal hledat vodu.

//Long přes Zauberwald

Ze samomluvy Wissfea vytrhla další Alduinova slova, která se mu teda moc nelíbila. Dokonce se kvůli nim přiměl opustit svou pozici chcípliny na boku a převalil se na břicho. "A tomu mám jako rozumět jak?" nakrčil čelo. Před chvílí by si býval přál zemřít, ale teď se o svůj bídný život začal zase bát. Nejdřív mi tady nosí kytičky, a teď mi vyhrožuje, že mi klidně může přitížit? Co je vůbec zač? Upíral vyčkávavě zelené zraky na toho podivína, ale zdálo se, že své odpovědi se už nedočká. Vlk se otočil a zamířil kamsi pryč - hledat vodu. Wissfeoh necítil sebemenší potřebu vydávat se za ním, to, co právě zažil, ho zmohlo. "Já tu zůstanu," opáčil, způsob vlkovy mluvy ho tahal za uši. Wissfeoh zůstat. Wissfeoh ležet a mít klid. Ucítil, jak se mu do hrdla dere další iracionální záchvat smíchu, a tak ho rychle potlačil do tlumeného škytnutí.
Od té doby, co se vrátil z podsvětí, měl pocit, že jeho zdravý rozum je hrneček z křehkého porcelánu, ve kterém už je spousta prasklinek a stačí jediné ťuknutí, aby mu nadobro přeskočilo. Měl dojem, že ten šálek někdo neustále postrkuje k okraji vysokého stolu. Brzo se zblázním. To bude bezvadný. Možná se zbláznil už teď. Alduin zmizel jako pára nad hrncem a černý si najednou nebyl jistý, jestli vlk nebyl třeba jen výplodem jeho fantazie. To by aspoň vysvětlovalo, proč byl tak podivný. Teď byl ale pryč a Wiss konečně zůstal sám. Sklonil hlavu. Aspoň že tak. Přitiskl se ke stromu a předstíral, že je kus suché kůry, doufal, že už ho nikdo nebude obtěžovat. Chtěl si odpočinout o samotě.

"Jo. Taky mě těší," odvětil černý, zatímco hleděl přímo před sebe a čekal, zda se silné křeče nevrátí. Nezdálo se, že by měly. Už nikdy se k tomu místu ani nepřiblížím, pomyslel si. Byl vytrestaný na zbytek života.
Poslouchal Alduinovu odpověď a přebíral si ji v hlavě. Neměl ponětí, kdo je to Diego. Nikoho takového neznal. Došlo mu ale, že to je zřejmě nějaký Alduinův učitel. Zvedl hlavu a pohlédl na vlka, který teď kupodivu vypadal mnohem přívětivěji. "No, asi jsem teda měl kliku, že jsem narazil zrovna na tebe," pronesl a uchechtl se, vzápětí ale zasykl, smích ho zabolel v namoženém břiše. "U ďasa, jsem to ale kus idiota," zanadával a nechal hlavu padnout zase na zem. Byl zesláblý. "Můžu si za to sám," řekl sám sobě, ani mu nedošlo, že ho Alduin slyší.

Chvíli ve Wissových útrobách zuřilo snad samotné peklo. Drápy trhal drny trávy a jen stěží tlumil kňučení a úpění. Kdyby mu to nebylo blbé, snad by se i rozbrečel, tak hroznou bolest snad nikdy nepocítil. Nakonec se mu podařilo to, co pokládal za nemožné. Bylinu v sobě udržel a po chvíli se mu začalo zdát, že křeče se zmírňují. Do jeho hradeb z bolesti pronikl cizincův hlas. "Myslím... že to... přechází," řekl udýchaně. Pořád namáhavě dýchal, prožil si konec konců peklo, ale křeče už slábly. Ten divnej vlk mi fakt pomohl, pomyslel si zmateně. Těžko se tomu věřilo.
Pomalu se vydýchával. "Jsem Wissfeoh," řekl už klidněji. Pořád ale zůstal ležet na boku, cítil se zesláblý a nechtěl riskovat, že pohybem zase něco spustí. Břicho se mu zdálo citlivé a zmožené. "Asi jsi mě zachránil," zamumlal tiše. Minimálně ho ušetřil dalších několika hodin nesmírného utrpení. "Děkuju," vydechl. Nebyl zvyklý moc ostatním projevovat vděk, ale cítil, že teď by měl. "Vyznáš se... v léčení?" zeptal se po chvíli, chtěl vědět, jestli v tomhle byl vlk zběhlý či měl jenom štěstí.

Zatímco Wissfeoh vyprázdnil svůj žaludek, vlk zmizel a černý zůstal sám. Poodešel o pár kroků vedle, lehl si do trávy a sváděl boj s bolestí, která ho trýznila. Tiše kňučel, styděl se za to, ale nemohl si pomoci, když měl pocit, že mu někdo drtí žaludek na padrť. Vlk se nevracel. Ten už nepřijde. Byl si tím téměř jist.
K jeho údivu se ale po bolestně dlouhé chvíli vlk opět objevil a v tlamě nesl kozlík. Wiss na něj hleděl s údivem, ale i s vděkem. Nepokoušel se už vstávat, měl dojem, že je mu zase hůř a že pokusy o nadměrnou aktivitu si jen přitíží. "Dík," řekl prostě a s odporem vzal do tlamy jednu z rostlin. Rozhodl se věřit tomu, že ho neznámý nechce otrávit. Bylina smrděla kočičinou a chutnala z Wissfeova pohledu dost podobně. Přesto se přiměl rozkousat a spolknout obě. Žaludek se ihned pokusil vrátit všechno zpět. Černý stiskl čelisti a svalil se na bok. Prudce oddechoval a svíjel se, jak se snažil přimět běsnící žaludek ke spolupráci. Musí to zabrat. Musí to fungovat.

Vypadalo to, že cizinec moc nepochopil, že si Wiss jen tak rýpnul, jak holt už měl ve zvyku, a nesnažil se nijak přiblížit vlkově způsobu mluvy. Černý se tím ale moc nezabýval, právě řešil vlastní potíže.
Nelíbilo se mu, že musel žádat o pomoc podivného cizáka, který to navíc měl v hlavě asi trochu domotané, ale nezdálo se mu, že by měl na výběr. Vlk odpověděl, že mu možná pomůže. Možná pomužeš, možná mě otrávíš ještě víc. Chápu. Pak zmínil dva názvy rostlin. Wiss, který o botanice věděl asi tolik, co o kvantové fyzice, se zamyslel. O nějakém fením klu asi nikdy neslyšel a kozlík v něm nejprve evokoval představu rohatého zvířete, než se mu v hlavě vynořil obraz příslušné rostliny. "Kozlík," zabručel zamyšleně. "Kozlík, no jo, jasně, ten jsem tu viděl," rozsvítilo se mu v hlavě. Přiměl se vstát a chtěl zamířit daným směrem, ale ucítil, jak se mu zvedá žaludek. "Myslím, že roste... tam u těch dubů," vypravil ze sebe a mávl hlavou příslušným směrem, stihl to jen tak tak, než slavnostně vyzvrátil pelyňkové listy do křoví. "K čertu," zaklel tiše, prskal a supěl. Doufal, že ten podivín kozlík donese.

"Jo," přikývl Wissfeoh na poznámku o blbé otázce, potěšen, že to vlkovi došlo. "Přesně tak." Další slova ze strany podivného cizince mu leccos objasnila, do zpomaleného mozku mu konečně začalo docházet, že tohle asi není obyčejné setkání. Škoda jen, že to nedokázal ocenit. Tak on je jiný. Jinak řečeno též na palici. "No, tohle místo, z toho, co jsem pochopil, je ostrov," pokrčil rameny v naději, že když bude odpovídat, vlk rychleji odejde. "Prolezlý...ah, prolezlý magií skrz naskrz," vysoukal ze sebe zase už přes bolestně sevřené čelisti. Kdy to skončí? Začínal být zoufalý. "Černému vlku je blbě," opáčil kousavě, ale vzápětí se opravil: "Mně je blbě - ta tvá mluva je nakažlivá," ušklíbl se útrpně Wissfeoh a táhle zakňučel, když se křeče zase zhoršily. Opřel se o blízký strom a prudce oddechoval. "Poslyš," obrátil zrak k cizinci, ač se mu do toho nechtělo: "Ty bys mi asi neuměl nějak pomoct, co?"

Wissfeoh hleděl na příchozího a absolutně mu do mozku nedocházelo, co po něm ten divný čumil chce. "Kde se nachází jaký vlk?" Tak to je výtečný. Narazil jsem na idiota, co se neumí vyjadřovat. Křeč ho na chvíli pustila a on se posadil, vzpřímeně, připravený snad na všechno ze strany nově příchozího. Zdálo se, že i tomu druhému došlo, že takhle to nepůjde. "Tohle místo...? No... já nevim? V lese?" nadhodil a sám si začínal připadat jako pitomec. Netušil, jak se tenhle kraj jmenuje, ani tenhle les. On se prostě toulal po světě, neřešil moc, kde je. Navíc se mu špatně přemýšlelo. Znovu se zkroutil v křeči. Nezdálo se mu, že by mu ten pelyněk nějak prospěl. "Podívej," zasupěl. "Jestli něco chceš, budeš mi muset dávat jasnější otázky. Absolutně nemám šajnu, o co ti jde a náladu na to, abych to luštil z nějakejch náznaků, to jistě vidíš sám." Jako by to chtěl názorně demonstrovat, zaskučel, protože křeč se vystupňovala. Byl si jistý, že co nevidět poletí listí zase ven na světlo boží. "Takže... se prosímtě vyžvejkni k věci," zasípal Wissfeoh, který se teď už kroutil jako žížala.