Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Černý žvýkal pelyňkové listy, drtil je mezi zuby s tváří zkřivenou do grimasy. S odporem polkl bylinu nevábné chuti a čekal, co na to jeho tělo poví. Chvíli se nedělo nic... byla to přesně ta chvíle, ve které si uvědomil cizí pohled v zádech. Pět minut. Je pět minut samoty víc, než si vlk může přát? Pomalu, beze spěchu se otočil. Stál tam velký vlk a zíral na něj. Nic neříkal, ve tváři se mu nepohnul ani sval, jen zíral. Wissfeoh mu nehybný pohled oplatil. Přemýšlel, co dál - z kamenné tváře cizince nedokázal vyčíst jeho úmysly. Přišel se mu vysmívat? Pomoct mu? Chtěl po něm něco? Nemohl to poznat a to ho štvalo. Obzvlášť teď. Nechtěl, aby na něj v tomhle stavu někdo čuměl z křoví. "Potřebuješ něco?" zeptal se černý nakonec neutrálně a pozvedl obočí. Jeho žaludek se v tu chvíli rozhodl, že s ním ještě není hotov a že ho trocha listí neutiší a uštědřil mu další lekci v podobě křeče. Wissfeoh sebou škubl, pevně sevřel čelistě a útrpně nahrbil hřbet. Okamžitě toho nech, zasyčel v duchu a pak střelil pohledem po cizinci. Nějaký čumil mu tak ještě scházel - jako by neměl starostí už tak dost.

//Pityas

Ani nevěděl jak, octnul se zase v tom lese, kde potkal Bahňačku a kde celá jeho patálie začala. Teď tu byl klid. Zdálo se, že je sám. Stačí se přiotrávit a začít blít jak šakal, hned má jeden klid, usmál se hořce. Nevýhodou ovšem bylo, že mu pořád bylo zle. V břiše mu výhružně škrundalo a žaludek se bolestivě svíral, aby ho náležitě vytrestal za to, co mu Wissfeoh provedl. Byl unavený. Určitě tu něco roste, něco, co mi pomůže... V bylinách se vyznal trošku. Věděl jen, že na pokažený žaludek hledá něco hořkého. Hořkého a hnusného. Brouzdal nahrbeně lesem a zíral na každý list, až narazil na pelyněk. Hořký. Hnusný, odškrtl si na svém imaginárním seznamu. Sklonil se a začal s odporem žvýkat hořké listy. Křivil přitom tvář. Byl moc rád, že ho nikdo nevidí, jak se v lese pase jako nějaký kozel.

Unavený a přiotrávený vlk sice usnul, ale nespal nijak klidně. Co chvíli se z dřímoty vytrhl, vrtěl sebou a kroutil se, aby našel polohu, ve které ho žaludek nebude trestat za jeho chyby, ale marně. Každou chvíli ucítil novou křeč a jen děkoval vyšším silám, že žádná už nebyla tak silná, jako ty předtím. Po nějakém čase už to však nevydržel. Přestávalo ho bavit ležet a tiše trpět. Spánek k němu stejně nepřicházel. Navíc měl příšernou žízeň a v tlamě stále odpornou pachuť. S tichými a velmi sprostými nadávkami vstal na nejisté nohy. Svět byl pořád jaksi zvlněný. Ať se jde bodnout, pomyslel si a pomalu vykročil. Zahnal žízeň v horském potůčku. Voda byla ledová a alespoň ho trochu probrala. Pak se vydal cestičkami kolem hor... někam. Někam, kde snad najde úlevu.

//Common Forest

//Temný les

Vypotácel se z lesa, ani nevěděl jak, protože tlapy se pod ním soustavně podlamovaly. V uších mu hučelo. Jsem idiot. Jsem idiot. Jsem idiot. Konečně Temný les skončil a on se octl na úpatí jakýchsi hor. Neměl v úmyslu pokoušet se na ně lézt, to ani náhodou. Svalil se na bok na zem na prvním prostranství, které spatřil. Tak zle mu nebylo už roky. Zády se přitiskl ke chladné skále, ležel na boku a prudce oddechoval. Když se sebe v lese všechno vyhodil, cítil se přece jen o něco líp. Necítil se ale na to, aby pokračoval dál, břicho ho bolelo a cítil se slabý jako kotě. Na co jsme tu srnu potom vlastně lovili? pomyslel si a nad tou myšlenkou div, že se hystericky nerozchechtal. Začal se podezírat, že přichází o rozum. Bezva. Bude z tebe magor, budeš chodit kolem, slintat, blábolit o konci světa a konečně se tě všichni budou bát. I tahle myšlenka ho nutila k iracionálnímu smíchu. Rozhodl se dál nepřemýšlet. Stočil své unavené tělo do klubíčka a zavřel oči. Doufal, že se z toho vyspí.

Překvapilo ho, že s Bahňačkou měl společné i to, že je rodina moc nebrala. Zjevně byli oba černé ovce - akorát on doslova. "Nedosahoval jsem zkrátka těch správných kvalit," opáčil. Nechtěl se o tom dál bavit.
"No jasně," zasyčel pak, když opřený o strom lapal po dechu. "Kdo jinej by za to mohl?" Kdyby někdo nechtěl okružní cestu po světě, nemusel jsem se otrávit. To měl za to. "Táhni si, kam chceš!" štěkl po ní. Byl hrubější, než obvykle, protože mu bylo zle. "Třeba si shoř v pekle. A říkej o mně, komu chceš. Mně je to už fuk." Teď byl rád, že jí neřekl své jméno. Vsadil by se, že černých vlků pobíhalo tímhle krajem spousta.
Vlčice zmizela a on osaměl. Uvítal to. Sváděl lítý boj sám se sebou. Břicho se mu svíralo. Když teď byl sám, dovolil si tiše bolestně zaskučet. Nic takového ještě nikdy nezažil. Jsem já to ale kus idiota. Pak přišlo to, čeho se bál nejvíc. Žaludek mu v břiše zlostně zabublal, pak se zhoupl a Wissfeoh zvracel na mrtvou lesní půdu. Příšerná pachuť mu zaplnila tlamu, pak zvracel znovu. Zakňučel jako malé vlče, ale tělo s ním ještě nebylo hotovo. Ne, už ne, už prosím... Ve třetí vlně z něj vylítl zbytek. Chvíli stál se zavřenýma očima na roztřesených rozkročených nohou. Bál se pohnout, aby nepřiměl žaludek k další akrobacii. Teď už tady ale rozhodně nechtěl zůstat. Byl snadná kořist pro cokoliv, co tu žilo. Musím vypadnout. Otevřel oči a pomalu, potácivě se vydal z lesa pryč, opíral se přitom o kmeny stromů.

//Pityas

"Chápeš to dobře. Já nechci je, oni nechtějí mě. Je to oboustranně výhodné." Nechápal ale, proč se na něj ostatní pořád takhle lepí, když s nimi evidentně nechtěl mít vůbec nic společného. Bylo by pro všechny mnohem jednodušší, kdyby ho prostě nechali. "To je jejich problém. Nejsem tady od toho, abych někoho bavil," odsekl.
"Fajn. Otec mi ho ukousl," utrousil kysele. "Nebyl jsem podle jeho představ. Stačí ti to takhle?" blýsknul pohledem po Bahňačce, protože se nechtěl rýpat ve své prohnilé minulosti. Bylo tam dost věcí, na které by raději zapomněl a většinu času na ně taky zapomínal, dokud je nikdo nevytahoval.
Na poznámku o strašidelné pohádce se jen ušklíbl. Vlčice se tvářila jako velká drsňačka, ale Wiss by rád věděl, jak by se tvářila tváří v tvář lesnímu duchu. "Jako malý jsem na ně ani nevěřil," prohodil... potom se ovšem věci zvrtly, jak jsme si již řekli.
Opřený o strom černý vlk bojoval s křečí, která mu sevřela břicho. Z dálky k němu dolehly slova Bahňačky. "Dej mi minutku, laskavě," procedil skrze pevně stisknuté zuby. "Nejdřív chcípnu... pak budou katakomby." Bylo mu příšerně a když otevřel oči, svět mu před očima plaval jako by se díval na hladinu řeky. Křeč pomalu ustoupila. Černý funěl, hrudník se mu divoce zvedal a klesal. Tak jo. Hlavně klid. "Hm," pronesl zamyšleně. Asi je to pryč. Donutil se odlepit svůj bok od stromu. Udělal jeden vrávoravý krok. Druhý. Pak ucítil další křeč. Byla ještě silnější, než ta předtím a on se kvapně znovu přilepil bokem ke stromu. "Tak ještě jednu minutku," zasípal. Tušil, že si Bahňačka pohled na jeho ponížení nenechá ujít. Pocítil, jak mu žaludek udělal kotrmelec, natáhlo ho ke zvracení, nic z něj ale nevyšlo, kromě toho že si nedůstojně poslintal tlamu. Tak to je teda vážně výtečný.

//Jezero Smrti

"Klidně ti s tím pomůžu," řekl. Vyhlídka na amputaci ryšavcova ocasu se mu líbila. Na poznámku o kamarádech se hořce zašklebil. "Kamarády nepotřebuju. Vystačím si dost dobře sám." Na co by mu byli? Na nic. Jen by po něm pořád něco chtěli. Žádné si stejně nikdy nedokázal udržet.
Vypadalo to, že Bahňačku absence okamžité reakce zklamala. "Asi jsem holt odolný jedinec," pokrčil rameny. Takovou radost ti neudělám. Nebyl si tím ale tak jistý. Jak šel dál, zdálo se mu, že svět se vlní čím dál víc. A že se mu pletou tlapy. Potřásal každou chvíli hlavou, aby ho to přešlo. Nebylo to nic příjemného. Každým krokem jako by mu bylo hůř. Stále se ale snažil zachovat kamennou fasádu na své tváři. "Tady bydlí ten lesní démon," prohodil konverzačním tónem, jako by právě neucítil, jak mu v žaludku výhružně zabublalo. Jak dlouho bude ještě mlít pantem? Čím hůř mu bylo, tím větší chuť měl Bahňačku umlčet. "Já nás neztratím!" doprovodil svá slova hlasitým zavrčením - nevěděl ale, jestli je směřoval k Bahňačce nebo k sobě, protože ve stejné chvíli v žaludku ucítil tak silnou křeč, až udělal opile dva kroky do strany a pádu se ubránil jen díky tomu, že se zarazil o kmen stromu. Pevně zavřel oči. Co se to sakra děje?

"To udělej," souhlasil. "On si svůj ocas nezaslouží." Byl rád, že alespoň v něčem se shodnou. Vidíš, Khane. K něčemu přece jen dobrej seš. Koneckonců, nic vlky nesblíží víc než někdo třetí, do koho se mohou společně strefovat.
Potom ovšem Wiss udělal tu kolosální pitomost, a to, že se napil z mrtvého jezera. Usadil se kus od břehu a olízl si tlamu. Nezdálo se mu, že by voda jeho žízeň moc zahnala. Bahňačka to samozřejmě nezapomněla okomentovat. "Všiml jsem si," odsekl. Musel své jméno nějak zachránit, nevypadat jako blbec. "Ale na mě si nepřijdou. Já se nebojím nějaké vody." Poslední slovo trochu zamumlal, neboť pocítil... cosi. Nevěděl přesně, co to bylo. Něco divného uvnitř. Nic se mi nestane, přesvědčoval se. "S mým tělem to nic neudělá," pronesl hrdě, rozhodnutý Bahňačce dokázat, že on je neporazitelný a nezničitelný Wissfeoh. Jistý si tím ale nebyl. Cítil se divně. Zdálo se mu, že jeho žaludku se to, co právě udělal, moc nelíbí. Nedal na sobě ale znát své obavy. "Navíc, myslím, že už vím, kde jsme," změnil kvapně téma a postavil se. Svět se mu před očima trochu zavlnil. Zamrkal. To je tím blbým horkem z toho moře písku. Tvrdohlavě vykročil vpřed. Tak si lokl trochu špatné vody, no co. To přežije.

//Temný les

//Poušť

"Bereš to moc doslova," protočil černý očima. "Ale to, co jsem říkal, furt platí - chvíli tu pobudeš a budeš ochotná věřit všemu." Zdálo se, že vlčici svými nejasnými řečmi úspěšně mátl. "Jo, dá. Když ti ho tam někdo skácí, tak jo." Nabídky o tom, aby řekl víc o Khanovi, se ale chytil. Moc rád ryšavého jméno pošpiní. "Prostě idiot, vychloubačný drzý floutek, co má v hlavě leda tak jelení lejno." řekl. "Jmenuje se Khan. Teda, Khan-fani, syn někoho, dědic něčeho jinýho, nebo tak něco." Už si ani nepamatoval, jak se mu ta chodící migréna představila. "Nejdřív si dělal nároky na strom, pod kterým jsem se schovával před deštěm, pak chtěl po mně najít jídlo a pak se mu nelíbilo, když jsem mu našel jablka a ještě mu je setřásl až pod čumák. Pak jsem před ním zdrhal přes půl světa a on se nedal setřást." To byl asi nejdelší proslov od chvíle, co Bahňačku potkal. Vypadalo to, že výmluvný být i umí, pokud se najde to správné téma.
Z pouště byl úplně vyprahlý, jako by i hrdlo měl naplněné pískem. Proto po chvíli zmlkl a ani neodpověděl na kousavou poznámku o tom, že byl jen první na ráně. Žízeň ho umlčela. K jeho úlevě se před ním otevřelo jezero, v tu chvíli se vlk nedíval napravo nalevo a zamířil k vodě. Spolkl několik lačných hltů, než si uvědomil pachuť, která mu po vodě zůstávala na patře a dusivou, tíživou atmosféru kolem. Všechno tu bylo mrtvé. A sakra. Ustoupil od jezera. Hm. Začal vyčkávat, jestli padne mrtvý k zemi. Svým způsobem by to pro něj byla úleva.

//Zauberwald

"Jen se neboj," opáčil. "Jsem si jist, že nějaké divnosti na sebe nenechají dlouho čekat. Až ti lesní démon hodí za krk strom, už ti to až tak srandovní nepřijde," poodhalil částečně další ze svých nedobrovolných magických dobrodružství. "Ani moc ne," zahučel, když se ho vlčice zeptala, zda se těší. Těšil se na klid, ale toho se evidentně jen tak nedočká.
Věřil, že ví, kam jde a tak se trochu zarazil, když se před ním prostřela širá písková pláň. "Hm," přimhouřil oči, když ho horký písek začal pálit do tlap. "Co to má být?" Poušť ještě nikdy neviděl a ač ho trochu zaujala, brzy pocítil, že to není nic pro něj. Byl mu hic a v hrdle mu vyprahlo, písek mu lezl mezi prsty a škrábal ho. Zachmuřeně se vlekl co možná nejvíc po okraji toho moře písku. "Co že sis za průvodce vybrala zrovna mě?" otázal se za chůze své bezejmenné společníce. Nešlo mu to do hlavy.

//Jezero Smrti

Jak předpokládal, vlčice mu nevěřila. Ba co víc, vysmála se mu přímo do obličeje. Černý se nesmál. Nehnul ani brvou, jen se dál věnoval ohlodávání své kosti, na které už ani nezbyl ani kousek masa. "Jen se směj, Bahňačko," utrousil. "Až tady zažiješ nějakou divnou věc, uvidíme, čemu všemu budeš ochotná věřit." Nepochyboval, že vlčici nějaké nadpřirozené jevy neminou. On sám jich viděl už spoustu, a to tady coural teprve od podzimu. Duch, zemětřesení, peklo... dokonce i Khanova blbost byla svým způsobem nadpřirozený jev.
"Byl," potvrdil a posadil se, okousanou kost odstrčil stranou. "A vím. Alespoň přibližně." Vypadalo to, že Bahňačku katakomby zajímají opravdu dost. Nechápal proč. On nepociťoval obzvlášť velkou potřebu se tam vracet. "Mám snad na výběr?" zabručel, když došlo na otázku toho, zda mu delší cesta nevadí. Bez dalších slov se zvedl a zamířil směrem, o kterém věřil, že je správný.

//Poušť

Bahňačka se samozřejmě musela zeptat, kde Wissfeoh byl. Samozřejmě. Nemohla to jen tak nechat být. Rozhodl se jí říct pravdu, neměl přeci důvod jí lhát. "Byl jsem v pekle," pronesl konverzačním tónem, zatímco si olizoval krev z tlap. "Bohužel mě tam nechtěli, takže teď jsem zase tady," dodal. Sám pořádně nevěděl, co si z té záležitosti s peklem má vybrat. Nedávalo to smysl předtím, nedávalo ho to ani teď, celé to bylo chaotické a zmatené. Byl upřímně rád, že je to za ním. Jen ho zajímalo, jak na to vlčice bude reagovat. Dokud se nesetkala se zdejšími podivnostmi, asi se tomu dalo věřit jen těžko.
Postřehl na její tváři, že ani jí se myšlenka hor moc nezamlouvá. Naštěstí. Neměl zvláštní zájem tam chodit. Zaujaly ji však katakomby. "Podzemní tunely, tma jak v řiti," shrnul černý prostě, zatímco ohlodával kost. Nad vzdáleností se musel zamyslet. Nebyl si přesně jist, kde se nachází teď - v tomhle lese nikdy nebyl. Měl ale přibližnou představu. "Daleko to celkem je," potvrdil. Jemu to ale bylo jedno. Už na sebe tuhle kletbu stejně uvrhl a v temných podzemních tunelech by ji aspoň mohl snáze setřást.

Krmil se s opravdovou chutí a jen škubnul podrážděně uchem, když Bahňačka prohodila, že mu to přece říkala. Nojo, furt. Ta poznámka mu ani nestála za to, aby kvůli ní přerušoval jídlo. Ta další ovšem už ano. "To by ses divila," utrousil. Nevěděl, jestli by mu vůbec věřila, že byl v pekle, utkával se s démony a musel tam navíc ještě trčet s bandou nepoužitelných idiotů. Ani nevěděl, jak dlouho tam byl a jak dlouho nežral. Nějaký pátek to už bylo.
Zamyslel se nad její další otázkou, pak pokrčil rameny. Zas tak velký přehled tady neměl. "No, a co chceš vidět? Máme širej výběr. Nudné pláně, nudný les, děsivý les, děsivý most, děsivé katakomby, vodopád, zmrzlé pole." To bylo asi tak všechno co si zpaměti vybavil. Utrhl si další kus srny. "Jo, a hory," pravil hořce, neboť právě v horách proběhlo to jeho neslavné setkání se Sianatarou, kde se dozvěděl, že je ještě větší kus hajzla, než se původně domníval.
Nakonec byl Wissfeoh tak nacpaný, že už by se do něj asi nevešel ani chlup. Podíl masa na srně se dost zmenšil. Vlk si lehl a začal ohlodávat kost z přední nohy, doufal, že ho Bahňačka hned nepožene dál.

Zatímco Wiss rval vší tělesnou vahou srnu k zemi, objevila se z druhé strany Bahňačka a učinila to samé. Výsledek byl předem jasný. Osud srny se naplnil, šla k zemi, kde ji Wissfeoh ochotně podržel, dokud neucítil, že z ní poslední zbytky života vyprchávají a opouštějí její tělo. Teprve pak povolil sevření čelistí kolem jejího hrdla. Hrudník se mu prudce zvedal a klesal, když byl s dílem zkázy hotov. Olízl si krev z tlamy, narovnal se a vrhnul zeleným pohledem po vlčici. "Hmm," zabručel neutrálně, "vypadá to, že si svá ouška budeš moct ponechat." Jeden koutek se mu zkroutil do úšklebku. Na jednu stranu byl celkem rád, že se jednou nažere něčeho pořádnějšího, než jsou zajíci nebo jiná havěť na tehnle způsob. Na stranu druhou ho ještě pořád čekal úkol průvodce. Ale to až později. Teď na nic nečekal a zabořit tesáky do břicha srny, aby co nejrychleji utišil hladové křeče v žaludku. Že by dáma měla jíst první? No, ona přeci není jako ostatní vlčice, pomyslel si ironicky. Každý z nich bude mít, co si urve. Pro tu chvíli byl černý i celkem spokojený. Tušil ale, že jen do chvíle, než hnědá zase otevře tlamu.

Běžel a přitom stále čekal na svou chvíli. A dočkal se. K jeho mírnému údivu na vytvoření té správné chvíle měla svůj podíl Bahňačka. Vyřítila se po srně a čapla ji za zadní nohu, tak jako on předtím. Wissfeoh viděl, že je to teď, nebo nikdy. Zvíře zpomalilo, když mu vlčice visela na zádi a on tak dostal svou šanci. Nejdřív běžel srně po boku, párkrát bezvýsledně zkusil chňapnout po předních nohou. Na to se ale brzy vykašlal a jakmile se srna dostala do správného úhlu, skočil jí přímo po krku a pevně stiskl čelisti. Do tlamy se mu okamžitě nahrnula horká krev a on věděl, že se trefil. Srna se ale o svůj život hodlala prát a znovu ho setřásla silou čirého zoufalství, teď však už neměla šanci. Z krku jí tryskala krev a on viděl, jak se její pohyby zpomalují. Čapl ji za krk znovu a pokusil se ji stáhnout na zem. Bahňačka v tu chvíli dostala další a poslední šanci se v lovu projevit. Možná jí to ucho nesežeru.