Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Co já vim," prohodil bez zájmu černý. Dokázal si dlouhé roky pomoct sám, teoreticky vzato Bahňačku nepotřeboval. Uzavřeli ale dohodu a té on hodlal dostát. Že bude milý naštěstí neslíbil, to, že si vlčice vybrala za průvodce zrovna takového bručouna, už byl jen její problém.
Když byl dost blízko, vyrazil za srnou. Byla sice už postarší, ale smysly jí sloužily, takže pochopitelně, jakmile ho zmerčila, dala se na útěk mezi stromy. Wissfeoh ale neváhal. Běžel za ní plným tryskem a brzy ji začal dohánět. Nedíval se nalevo, napravo, hnala ho jen touha zaplnit si hladový žaludek. Doufal prostě, že se k němu Bahňačka někdy připojí. Nakonec se mu podařilo zvíře dostihnout, skočil a zaryl zuby do pravého stehna. Srna sebou zazmítala a kopancem druhého kopýtka se jí povedlo černého setřást. Zásah do žeber pěkně štípnul, ale nebyl nijak vážný, zpomalil ho jen na chvíli. Jen co nabyl zpátky rovnováhu, zase se rozběhl za srnou, která teď kulhala a ze stehna jí crčela krev. Čekal na vhodný moment k dalšímu útoku. A čekal, jak se k tomu postaví Bahňačka.

//Kvetoucí louka

"Jo tak," pokýval hlavou v parodii chápavosti. "Slečna je speciální případ." To, že byla někomu trnem v oku, zcela chápal. On sám ji měl chuť zaškrtit jako hada a to ji znal chvíli. Ani nevěděl, jak se jmenuje. Nehodlal se ptát. Pokud šlo o něj, oslovení Bahňačka mu stačilo.
"Mě," načepýřil se jako vrabec, "nic nevystrašilo. Ucítil jsem nicméně jedno otravné individuum, jistě byste si rozuměli. Nepotřebuju, aby se mi věšel na paty ještě on," vysvětlil své myšlenkové pochody. "Takže změna plánu," cuknul rameny a zastavil se, protože došli do lesa. Bylo to další místo, které neznal, a které na něj působilo dost divně. Jakože... dost divně. Blbá magie všude. Dlouho nad tím ale nepřemýšlel, ucítil totiž srnu. Ohlédl se po Bahňačce, jestli si jí taky všimla, a začal se tiše plížit tím směrem. Brzy zvíře uviděl mezi stromy, vypadalo celkem staře a seschle, ale aspoň nebude tak těžkou kořistí. "Tak se ukaž, Bahňačko," sykl k vlčici tiše, připlížil se ještě pár metrů a vyrazil za zvířetem.

//Common Forest

Bohužel, jo, to máš teda pravdu, mrmlal Wissfeoh v duchu. Kráčel pomalu, vlčice ho k jeho vzteku následovala. "Vy vlčice jste taky všechny stejný," zahučel. "Manipulativní paličačky, jen čumíte, co z koho vyrazit." Měl vlčice rád, ne že ne, teda - rád se na ně hlavně koukal, ale ty trable s nimi... Někdy se mu zdálo, že to snad za to nestojí. Poznámku o tom, jak její uši fakt nejsou dobré, přešel s odfrknutím. "To s dovolením posoudím sám," vyjádřil se k nutnosti jejich degustace. "Jasně, že vím," odseknul ještě. Planina před nimi se mu zdála pro lov zcela ideální - kdyby mu ovšem do čenichu nezavál známý pach. Khan! Otřásl se odporem, s ryšákem nechtěl už nic mít. "Ale sem nejdeme, u šlaka, to teda ani náhodou," zabručel a přidal do kroku, už aby byl z louky pryč, ačkoliv byla jeho původním cílem. "Támhle jdeme!" hodil hlavou k jinému lesu. Asi to vzal celkem oklikou, tušil, že tam mohl jít rovnou. Doufal, že si toho vlčice nevšimne. Třeba by aspoň uznala, že jsem průvodce na nic a nechala by mě.

//Zauberwald

"Vypadá to tak," zabručel Wissfeoh. To je dost, že jí to došlo. Doufal, že tím je to vyřešeno. Poradit jí nemohl, odpovědi neznal, bavit se s ní nechtěl. Konec, tečka. Omyl. Vlčice byla neobyčejně neodbytná - Wissfeovi vylétlo obočí, když ho požádala o to, aby byl jejím průvodcem. "Tys to asi nepochopila," procedil skrze zuby, "ale já tady nejsem žádný průvodce turistů, ani obětní beránek. Běž si po svých." Skoro si přál, aby je někdo napadl hned teď a on mohl Hněduši podrazit tlapy a zmizet. Obvykle k vlčicím nechoval takovéhle pocity, ale teď nebyl zrovna v dobrém rozpoložení.
Pak mu ale vlčice nabídla pomoc s lovem. Na čele mu vyvstala zadumaná vráska. Žaludek měl úplně prázdý a svírala mu ho co chvíli bolestivá křeč. Dlouze si to přežvykoval v hlavě, pak si krátce rezignovaně povzdechl. "Fajn. Uzavřeme dohodu. Ty mi pomůžeš něco ulovit, já tě chvíli doprovodím." Zamračil se, pak pro jistotu zdůraznil: "Chvíli. A jen, jestli budeš v lovu nápomocná. Jestli ne, ověřím si sám, jak tvé uši chutnají." Kritickým okem si vlčici znovu změřil. Výškově mu byla podobná a nevypadala jako úplná troska, co by se měla při lovu rozpadnout. Asi by to šlo. Měl ale trochu obavu, co si to k sobě váže. "Tak pojď, Bahňačko, chceš-li. Tady nic neulovíme. Musíme jinam." S tím se obrátil a vyrazil z lesa pryč. Sice ve větvích řvali ptáci, ale žádnou kořist necítil. A na pláni se jim stejně bude lovit líp.

//Kvetoucí louka

Vlčici Wissovo nepříjemné vystupování moc neodradilo. Ba naopak, vypadalo to, že ji to skoro nadchlo - no považte, copak to je normální? Černý se už škaredil jako nebe před bouřkou, avšak vyslechl si, co mu Hnědačka hodlá sdělit. Že si na ty otázky vybrala zrovna jeho, když vypadal asi tak ochotně jako včelí roj, šlo absolutně mimo něj. "V tom případě máš asi smůlu," opáčil chladně. "Kde tady jsou smečky nemám tušení. Takhovéhle chyby se mě netýkají. Používej svůj čumák, než někam vlezeš, a budeš v pohodě." Zavrtěl hlavou. On nebyl žádný otloukánek a ani idiot, aby lezl na území smeček. Peklo ví, jestli tady vůbec nějaké byly, Wiss o nich teda rozhodně nic nevěděl. Přemýšlel, jak se nejlíp slečinky zbavit, aby si mohl jít něco ulovit, v žaludku mu žalostně kručelo. Když se ale zmínila o jeho uchu, naježil hřbet, až ho měl jako pilu. Pěkně ho otravovala už jen samotná přítomnost hnědé, natožpak její kecy. Byli si v lecčems asi podobní, ale to ho zrovna nezajímalo. "V tom případě bych ti radil zdržet se podobných poznámek," zavrčel. "Jestli jsou ti tvoje drahocenná ouška fakt tak milá." Pak se ušklíbl: "Navíc koukám, že i z toho tvého si někdo už kousek uždíbl." Nesouhlasně zavrtěl hlavou a zamlaskal, jako by byl nesmírně pobouřen tím, že Hnědačka něco takového vůbec dopustila.

Místo pachu kořisti mu do čenichu zavál pach o dost méně vítaný. Vlčice. Než se stačil zdekovat, hnědá vlčí slečna s růžovým čenichem už stála před ním. Zamračil se ještě víc, než předtím a místo pozdravu si znechuceně odfrkl, své rozhořčení nijak neskrýval. Zkoumavě ji přejel pohledem zelených očí. I její byly zelené, pro černého to ale nebyla žádná polehčující okolnost. Stála před ním sebevědomě, drze, přímo si říkala o to, aby se stala terčem Wissfeovy zloby, která v něm od probuzení lomcovala. Snažil se ten plamen prozatím krotit. "Čau," zavrčel nakonec. Na otázku, jestli to tady zná, jen pokrčil rameny. "Proč by na tom mělo záležet?" Odpovídal na otázku otázkou a moc dobře to věděl, ale on jí nic usnadňovat nehodlal. Neměl náladu se vykecávat, naproti tomu ale měl náladu někoho rozcupovat a jestli ho cizinka naštve, s radostí si z ní udělá cíl.

Černý spal jako dřevo. Události v pekle ho vyčerpaly víc, než si byl ochoten přiznat a tak teď doháněl to, co na spánku ztratil tam. Nezdály se mu žádné sny a jestli kolem něj prošli nějací vlci, nevěděl o nich.
Probudilo ho bolestivé bodnutí v žaludku. Otevřel oči se zavrčením na rtech a narovnal se, aby hned zjistil, kdo mu bolest působí. Trvalo mu pár vteřin, než si uvědomil, že má jenom strašný hlad. Zamračil se. Pokud si z podsvětí něco odnesl, pak jen to, že byl ještě zahořklejší, než předtím. Byl opravdu moc rád, že se v jeho okolí teď nikdo nenachází, ačkoliv mu trochu vrtalo hlavou, kde tedy skončili ostatní. Jen ať si Khan hnije v pekle, i ti ostatní, mně je to fuk. Měli poslouchat, co jim říkám hned od začátku. Rozmrzele vstal a zavětřil, zda neucítí nějakou kořist. Bylo na čase začít zase fungovat normálně.

A tak já to taky zkusím... hlásím se o dospělou postavu. Jsem tu kratší dobu než půl roku (hrát jsem začala někdy v polovině listopadu), ale hrát se snažím co nejvíc aktivně a herních postů mám kolem 90. Nějaké nápady na druhou postavu už mám, určitě by mi volné místo pro charakter neleželo dlouho ladem. Děkuji za zvážení :)

//Podsvětí

Vypadl z portálu přímo na čumák a chvíli neměl absolutní ponětí, co se to s ním sakra děje. Posbíral se ze země a podezíravě se rozhlédl kolem, zatímco divoce větřil. Jsem...zpátky? Rozhlédl se kolem. "Khane?" zavolal opatrně - nechtěl, aby se ryšavý někde vynořil, ale zároveň tak nějak chtěl vědět, jestli se s ním ostatní taky vrátili, nebo jestli je to vyhodilo někde jinde, případně jestli tam zůstali, což by v tuto chvíli pro něj mělo asi stejný efekt. "Barevná?" zkusil to znova. Jméno černo-červené vlčice neznal. Stejně to ale bylo jedno, protože se nikdo neozýval. "Rain?" zkusil to naposled. Nic. Vypadalo to, že je sám a zpátky v normálním světě. Ačkoliv pojem "normální" tady byl dost relativní, jak stačil již zjistit. Teď si ale oddechl. Byl unavený a úplně zpitomělý a náladu měl naprosto příšernou. S vděkem tedy kvitoval fakt, že ho ten divný portál vykopl zrovna tady, v lese, a spokojeně se svalil k nejbližšímu stromu. Zoufale toužil po spánku a upadl do něj v momentě, kdy se mu oči zavřely.

Svým způsobem ho potěšilo, že si Barevná myslí totéž - že se jim smůla lepí na paty a tohle místo je absolutně na palici. Jeho slova se samozřejmě potvrdila, když se před nimi nejdřív zjevil ten starouš, který se následně rozpadl v prach. Wissfea to ani moc nešokovalo, spíše ironicky pozvedl obočí. Po tom, co tady zažil, ho bude těžké čímkoli ohromit. Vír prachu pak nabyl oodoby čehosi velkého a divného, ale hlavně to mělo na krku tu flaštičku. "Tak kudy teda, když ne přes bránu?" zeptal se. I Barevná k tomu měla co říct, teď, když byli ostatní v čudu, se mu celkem zamlouvala. Vypadalo to, že v té hlavě i něco má.
Démon ale pořád kecal dál a Wiss už ani nevěděl, jestli mu má vůbec něco věřit. Přitiskl naštvaně uši k hlavě. Kecy, kecy, kecy, kecy. "Hele, neznám ty vlky, o kterých mluvíš. Buď naval flašku, nebo nám řekni, kudy domů, a ušetři mě prosím těch nepotřebných detailů. Takovejch už mám plnou hlavu." K jeho údivu je ale démon opravdu chtěl asi poslat domů. Wiss se ohlédl a spatřil potrál - když se pohledem vrátil k Balzacovi, ten už byl pryč. Povzdechl si rezignací a únavou. "Pravda," přikývl k Barevné a následoval ji do portálu. Snad to nebyla další léčka...

//portál

Pachtil se po cestě a jedinou útěchou mu bylo to, že se alespoň prozatím zbavil Khanovy otravné přítomnosti. Následovala ho pouze barevná vlčice. Zamračil se, když si uvědomil, že Rain už zase letí. Nechápal, proč se vůbec ještě táhne s nimi, kdyby on měl křídla, už by ho ta banda v životě neviděla. Chvíli šli mlčky, pak ale Barevná promluvila. Wiss se suše uchechtl. "Při tom skvělém štěstí, které se mě drží, bych vsadil kožich, že to budeme my." Absolutně si to nepřál, už ho to otravovalo a unavovalo. Peklo bylo šíleně nudné a úplně jiné, než si představoval. Vtom se před nimi na cestě vynořil ten starouš - vypadal ovšem, jako kdyby zestárl o dalších několik let a černému se z něj ježily chlupy v zátylku. Pochyboval, stejně jako Barevná, že se jedná skutečně o toho vlka. On ale na rozdíl od ní necouvl. Změřil si toho vlka zelenými zraky od hlavy k patě. "Ty jsi ten Balzac?" otázal se zpříma, nehodlal chodit kolem horké kaše. "Jestli jo, dej nám svou kouzelnou flaštičku." Měl ji sice mít na krku, ale jestli to byl opravdu Balzac, pravděpodobně mohl tvořit lecjaké iluze a Wiss nechtěl nic riskovat. "Co za ni chceš?" Rozhodl se zkrátka s vlkem jednat, jako by to vážně byl onen démon, kterého hledali. Už ho to nebavilo a nechtěl ztrácet čas nějakým zjišťováním faktů.

Jak tak poklusával temnotou, uslyšel slova Rain - o tom, že se mají chytit za ocasy. Div, že se hystericky nerozchechtal. No jasně! Když to říká idiot Wissfeoh, ještě se mu vysmějem do xichtu, jak je blbej, ale když s tím přijde Rain, pak je to samozřejmě úplně geniální nápad. Chtěl v tu chvíli prostě sejít z cesty a nechat se pohltit tím, co tady žije, jenže to už ucítil čísi uslintanou tlamu na svém chvostu. "Hm," zabručel tedy a vykročil dál. Zase nechtěl být úplně zodpovědný za smrt někoho dalšího.
Po nějaké chvíli se zdálo, že vážně někam došli. Černý nejprve nechtěl otvírat oči, pak však škvírkami vykoukl, když ten hlas řekl, že jsou z lesa venku. Bylo před nimi divné zvíře. "Hm," utrousil černý zase jen. Tvor se ptal na jména, Wiss ale neodpověděl. Měl akorát tak plné zuby téhle taškařice, a teď ještě měl nahánět nějakého Balzaca a brát mu nějakou kouzelnou flašku, či co. Když ale ostatní vyrazili po cestě, přidal se k nim, ačkoliv se táhnul jako smrad - nakonec se ukázalo, že stejně nebylo kam spěchat, protože se před nimi rozprostřelo rozcestí. "Hm," provedl černý vlk už třetí velice přínosný komentář a když spatřil, že Khan se vydal doleva, okamžitě stočil směr svých kroků opačným směrem. Doprava.

Černý šel dál po cestě, kterou našel. Poslouchal, čenichal, ale oči neotevíral, ačkoliv hlas jeho sestry mu v hlavě brečel a bolestně kvílel. "Ty nejsi moje sestra, nejsem idiot, slyšíš?" vrčel na hlas. K jeho údivu nakonec utichl. Fajn. V jeho chůzi se ale nic nezměnilo. Slyšel někde - za sebou? před sebou? - nějakou melu. Tušil, že je to ten starý vlk, ten, co otevřel oči. Asi mu už šiblo. Wiss se nehodlal otáčet. Bylo mu úplně ukradené, co se s ostatními stane. Byl na ně naštvaný. Já se kvůli nim snad mám strhnout, ne? Když je život nebaví, ať si dělaj, co chtěj. Rázoval dopředu rychleji a rychleji. Skoro jak kdybych tady ani nebyl. Každýmu je u řitě, jestli něco sežere mě, tak proč bych se o ně měl zajímat já. Poháněn vztekem už skoro běžel, když se lesem rozlehl jekot - říkal jim, že je to past a že nemají otevírat oči. Wissfeoh ty své, skryté za víčky, protočil tak daleko, až ho to zabolelo. Jako kdybych to u všech pekel neříkal celou dobu. Sakra. Pak ale uslyšel, jak se něco prodírá křovím. Něco, co mělo fyzické tělo. Zdálo se mu to blíž, než by mu bylo milo. Zamířil dál po cestě svižným poklusem, chňapal po větvích, které se mu otíraly o boky a modlil se, že si nerozštípne lebku o nějaký strom - oči držel pevně zavřené.

Šel dál. Jen zamručel, když cítil, že mu někdo z vlků doslova šlape na paty a natáhl krok. Nejdřív se mu vytlemí, když chtěl jít v řadě jako kačenky a teď najednou dolejzaj. Tůdle. Ani nevěděl jak, octl se od ostatních trochu bokem, ačkoliv jejich hlasy a kroky stále slyšel. Štvali ho, ale nechtěl je úplně ztratit. Ani si neuvědomil, že šlape po rovné pěšince. Tlapy mu tam šly automaticky a on byl duší mimo. Uslyšel totiž svou sestru. Otevři oči, Wissi, nabádala. Jsem tu. Bojím se. Ten les je hrozně hluboký. Když uslyšel její hlas, opravdu se málem podíval. Ale co by tady dělala? "Nejsi tu, " řekl tvrdě. Hlas jeho sestry se změnil ve vzlyky, vyčítala mu, že je zlý a krutý. Pod stisknutými víčky ucítil slzy, ale neotevřel je. "Nejsi má sestra. Ta je pryč. Nehraj si se mnou." Pak odněkud zaslechl toho černobílého. Ta jeho otázka mu málem vyrazila duši z těla. "Tys je snad otevřel?" zastavil se a natočil se směrem, kde tušil vlkovu přítomnost. "Koukej je zavřít, copak ti hrabe? Tohle je past!" Srdce mu tepalo až v hlavě. Byl tu s bandou idiotů a teď starouš něco uvidí, zešílí a zabije minimálně sebe, možná ale i je ostatní. "Přestaňte krucinál blbnout!" zařval na všechny, až mu přeskočil hlas. Doteď ho neposlouchali. Teď ho ale museli slyšet. "A pojďte sem. Je tady cesta. A jestli nechcete být rozsekaní na kaši, možná byste po ní mohli jít." Odfrkl si a vykročil po cestě dál, více se s nimi nehodlal bavit. Každý svého štěstí strůjcem.

Něco ho chytilo za ocas. Prudce se po tom otočil a málem už do toho zaťal zuby, než si podle hlasu uvědomil, že se jedná o barevnou vlčici. Měl nervy napjaté k prasknutí a teď se málem šeredně spletl. Zhluboka se nadechl, pak pomalu vyfoukl vzduch. "Fajn. Fajn," odsekl potom, ačkoliv věděl, že si vlčice nezaslouží, aby si na ní vybíjel vztek. Zamířil proto pryč, ignoroval Khana, ačkoliv si pomyslel, že les větší než rezavého ego by snad existovat ani nemohl. Zavrtěl ještě hlavou nad černobílým, který se s tou věcí snažil zkámošit. Daleko nedošel, ovšem, zase zaslechl ten líbezný, krásný hlas. Sváděl ho. Cítil, jak mu víčka cukají. Přesto mu nevěřil. Věděl, že je to past. "Už se s tím nebavte a pojďte. Musíme být blízko konce," zavrčel na ostatní, začínal být příjemný jako osina v zadku, ale zkrátka to chtěl mít za sebou. Klopýtal poslepu přes klacíky a kameny, už přece nemohli být moc daleko od okraje lesa, ne? Pak zaslechl jiný hlas, přicházel odjinud, zněl o dost méně přátelsky a mluvil přímo na Khana. Vida, takže s ním se asi můžeme rozloučit, pomyslel si černý, jelikož už jen ze samotného toho hlasu se mu ježil hřbet. Nehodlal se zastavovat a riskovat krk na záchranu toho idiota - nebo kohokoliv, když na to přijde. Už chtěl být prostě na druhé straně. Skoro už cítil konec. Možná že si to ale jen nalhával. Kdoví, jestli nezačínal přicházet o rozum.