Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Do čeho se to zase navezl? Bylo mu jasné, že ten vlk bude hrozná osina v zadku - což mu ochotně potvrdil, když zase otevřel tlamu a začal se chvástat, že je zcela nevinným stvořením. "To si povíme," ucedil. Bavili se spolu sotva chvíli a on už měl sto chutí tomu floutkovi smáznout stupidní úšklebek z xichtu. "No, je vidět, že se tím pravidlem řídíš, výborně," zazubil se následně, když se Zrzeček rozpovídal o pilinách v hlavě. Podle Wissfea bylo evidentní, kdo z nich dvou je tam má a kdo si hraje na chytrolína. On si hrál možná tak na blbečka, když se tvářil, jako že nemá šajnu, co by mohli lovit, což toho druhého viditelně nakrklo. To byl přesně Wissfeův cíl. Možná by dokázal být ještě otravnější než ta rezavá pijavice, co se na něj přilepila, a tím by ho mohl odradit. Moc velké naděje tomu ale nedával. Tyhlety typy bývaly obvykle dost odolné a vytrvalé a kolikrát se nedaly zahnat ani hrubým násilím. Černý bude asi muset prostě počkat, až začne ryšavce nudit. "Jistě, že vím, co se dá lovit," opáčil věcně. "Jen jsem měl obavy, aby to princátku bylo po chuti," pitvořil se, ani nadále nebyl přesvědčen o tom, že by měl tupě spolupracovat a nechat se komandovat. Poznámka o špuntovi ho však málem přiměla hýknout smíchy. Jestli já jsem špunt, tak ty ses ještě asi ani nenarodil, pískle. Bylo evidentní, že vlk je mladší než on, nejspíš ne o moc, ale stejně. Přešel poznámku raději mlčením a táhnul se dva kroky za rezavým. "Jak ti vůbec říkají?" houknul na něj po chvíli, aby věděl, komu se to vlastně chce do konce života vyhýbat.

//Ovocný lesík

Potěšeně mu cukl koutek, když si všiml, že poznámka o okouzlování zrzounka krapet vyvedla z rovnováhy. Svitla mu naděje, že by se ho vážně mohl zbavit, k jeho smůle se ten druhý však nenechal zviklat zas tak snadno. Jo tak plazit? Wissfeoh se zamračil. "Tak to jsi tentokrát kápl na toho nesprávného," procedil skrz zuby. Začínal toho mít dost. Možná bych mu ten strom měl přenechat, ať se tím třeba udáví, pomyslel si, stejně se mu zdálo, že déšť pomalu ustává. Jenže ho nechtěl nechat vyhrát, alespoň ne tak snadno, ne jenom proto, že byl otravný a neodbytný.
Když mu s lovem ten pitomec nedal pokoj, Wissfeoh si těžce povzdechl. "Tak víš co - fajn," zavrčel a vstal. Došel blíž k vlkovi a důkladně mu pohlédl do očí. Prej nebudu litovat. Lituju toho už teď. "Ale žádný podrazy, vytáčky a frajeřinky, jinak si tvůj kožich vystavím ve svém doupěti." Sice žádné doupě neměl, ale to samozřejmě rezavý nevěděl. "A neříkej, že jsme ze stejného těsta," dodal ještě, zatímco udělal pár dalších kroků, takže mu zrzek zůstal mírně za zády. Zastavil se a natočil k němu hlavu: "Ještě si budu myslet, že mě chceš urazit."
Rozhlédl se a zavětřil. V lese bylo pachů vlků více, což k lovu nebylo zrovna ideální, ale jemu na úspěchu celé akce příliš nezáleželo. Sám jedl nedávno a byl by možná i rád, kdyby jim kořist unikla a Nejúžasnější bytost si musela jít hledat něco sama. "Takže co budeme lovit?" otázal se, jako by nedokázal na nic přijít sám. Rozhodně mu to nehodlal ulehčovat nějakou vlastní iniciativou.

Wissfeoh to vážně nechápal. Seděl si tady, v tichosti, nikoho si nevšímal, nikomu neškodil... a přesto se chtě nechtě octl uprostřed sporu. Potom mu někdo mohl vyčítat, že je pořád otrávený a nepříjemný. Nespouštěl oči z ryšavého vlka, který evidentně nepochopil, že má vypadnout. Černý se nechtěl prát, ale taky se nehodlal nechat komandovat nějakým frajírkem. "Jistě, že pochopil," odsekl. "Proto tu sedím." I on uměl tuhle hru hrát. To jsem to dopracoval. Hádám se o strom s nějakým idiotem. Přesto se odmítal pohnout. Nebude ryšavci ustupovat, ačkoliv by si klidně mohl najít jiný strom.
Zrzouna jeho zavrčení neodplašilo, což se dalo čekat. Místo toho si vysloužil přednášku s názornou ukázkou. Druhý vlk si div neutrhl pysky, když na něj cenil tesáky. Černý ani nemrkl, jen protočil oči. "Jestli se mě snažíš okouzlit, budeš se muset víc snažit, frajere," podotkl nevzrušeně. Ačkoliv byl chováním toho floutka pěkně podrážděný, držel se pořád na uzdě. Cizinec ale jeho nervy zkoušel, jen co je pravda. Jeho další nabídka byla přinejmenším směšná. "Ale? Nejúžasnější stvoření na světě neumí lovit samo?" zdvihl obočí. "Nejsem idiot a už vůbec ne něčí poskok. O to méně tvůj," blýskl po vlkovi pohledem. "Navíc nevěřím, že mě potom necháš. Zabereš si moje místo, sežereš moji kořist a já pak nebudu mít nic, jako starý hlupák," vysvětlil, jelikož si byl zcela jist, že takhle přesně to zrzoun plánuje. Když mu neustoupím, možná ho to začne nudit a konečně vypadne.

Samozřejmě, že jeho poklidný odpočinek netrval dlouho. Jak jinak. Zatímco si pohrával s rostlinami, kdosi se připlížil blíže. Wissfeoh zachytil jeho pohled, nijak víc si ho ale nevšímal, dál nechal stéblo trávy ovíjet jeho tlapu a doufal, že cizinec prostě odprejskne. Neměl náladu na společnost a fakt, že se k němu cizinec hned nepřihrnul, mu dávala naději. Ani tu si však neudržel dlouho, protože ticho bylo porušeno dlouhým zavrčením a cizák vylezl ze stínu. Černý nevzrušeně vzhlédl, ačkoliv v něm opět vzkypěl vztek, na povrchu si zachoval ledově klidnou fasádu - ovšem jen do chvíle, než si vyslechl, co ten ňouma vlastně chce. To už na něj bylo moc. "No ne, vážně?" opáčil, aniž by se pohl byť i jen o píď ze svého místa, a naježil hřbet. "A máš ten svůj strom snad někde podepsanej? Byl jsem tady první, génie, a tady kolem máš celý les." Trhl tlapou a stébla kolem ní ovinutá sklouzla bez života na zem. Nevšímal si toho. "Takže laskavě přesuň své ctěné pozadí jinam a přestaň si se mnou hrát," obnažil tesáky ve varovném zavrčení. Tenhle frajírek mu ještě tak v životě chyběl.

//Jižní hory (přes Ovocný lesík)

Náhle se zastavil. Až teď si uvědomil, že je promočený až na kost nečekaným zimním deštěm. Nebylo to zrovna příjemné, voda z něj přímo kapala. Nasupeně se otřepal. Teď tedy vypadal jako dokonalý ubožák. Čerstvé šrámy na čenichu, zplihlý kožich a na tlamě ještě zbytky zaječí krve, kterou déšť nestačil smýt. Doufal, že teď mu alespoň každý dá pokoj. Pro jistotu nasadil obzvláště zarputilý výraz, když se posadil pod mohutný strom, který, jak se mu zdálo, skýtal nejlepší útočiště před výlevy počasí. Počkám tady, než to přejde. Zahleděl se nejprve k zamračenému nebi, potom co mu kápla obzvláště velká kapka na čenich, shlédl zase na zem ke svým nohám. Mysl se mu začínala opět rozbíhat do nepříjemných směrů, kterými se nechtěl zabývat, proto se zaměřil na stébla trávy, která začínala vyčnívat ze sněhu, který se deštěm mírně rozpouštěl, přiměl je povyrůst a omotal si je kolem tlapy. Nemělo to žádný smysl, bylo to ale lepší, než zírat do blba a užírat se. Aspoň si procvičí element.

//Dračí průsmyk

Tlapy ho donesly zase do hor. Kdoví, proč ho tam tak táhlo - navíc v takovém nečase. Popravdě nad směrem svých kroků příliš nepřemýšlel, prostě šel. Hladový žaludek sice utišil zajícem, avšak vztek v něm pořád někde doutnal, pro tu chvíli téměř zkrocený a pod kontrolou, nevěděl ale, kdy v něm zase překypí. Hrátky osudu. Pro sebe si zavrčel. Nechápal, proč se mu takové věci pořád dějí. Copak po někom něco chtěl? Jediné, co chtěl, bylo si užít trochu zábavy - k čertu, nechtěl ani to, to ona si začala. A pak najednou se vytasí s tím, že snad zrovna on je otcem jeho vlčat, zprzní mu jeho už i tak dost odrbanou tvář a pak... co? Zmizí. Jediné, co on od života chtěl bylo, aby měl chvíli klidu a mohl si dělat, co se mu zachce. Jenže to se mu asi nikdy nesplní. Ani si nevšiml, že se cesta zase začala svažovat.

//Les u Mostu (přes Ovocný lesík)

Hlásím se:)

//Severní hory

Počasí se rapidně zhoršovalo, ale on jakoby to ani nevnímal. Jen zamžoural zlostným zrakem k obloze. Ten krátký záchvěv citu v jeho nitru jako by způsobil, že poté, co odezněl, byl černý vlk vevnitř ještě více prázdný, než předtím. Zatracená Sianatara. Zauvažoval, krátce a nevážně, o tom, jestli by se raději neměl shodit z nějaké skály a ušetřit si tak tyhle protivné problémy. Zaskřípal zuby když si uvědomil, že svůj prašivý kožich má na tohle příliš rád. Jestli po něm pekla tak toužila, budou pro něj muset někoho poslat. Nehodlal dělat sám něčí špinavou práci.
Začínal mít hlad a toužil po tom něco roztrhat a zabít. Měl štěstí, že mu do čenichu zavál pach zajíce a za chvíli se u plížil mezi kameny a chystal se k lovu. Vyčkal na vhodný okamžik, pak vyběhl. Hon to byl krátký a nepříliš napínavý, brzy sevřel ušákův krk ve svých zubech a prudce s ním zatřepal. Ucítil v tlamě krev a sevřel čelisti ještě více, pak ještě více, ačkoliv zajíc už byl mrtvý - konečně měl něco, na čem si mohl vybít svou zlost. Pršelo mu na kožich, zatímco trhal zajíce, aby utišil žaludek i běsnící vztek uvnitř. Brzy měl tlamu i náprsenku pokrytou krví, kterou však stejně brzy odnášel déšť. Když se poněkud zklidnil, jedl už normálně a když byl se zajícem hotov, vydal se zase dál, do dalších hor. Nějak se mu ve výšinách zalíbilo.

//Jižní hory

Už nic neřekla, jen sundala tlapu z jeho hrudi a odvrátila se od něj. Převalil se na břicho a sledoval, jak se otáčí a začíná odcházet, jak její dlouhá oháňka pomalu mizí ve sněhové vánici. Nezavolal na ni. Neřekl nic. Jen se díval, až do té doby, než mu úplně zmizela z dohledu a i nějakou chvíli potom. Pak se teprve zvedl a otřepal si ze srsti přebytečný sníh. Povzdechl si. Tohle by ho tedy nenapadlo, že když sjel po zmrzlém svahu k nohám půvabné vlčice, vlastně spadl přímo do náručí své minulosti. Ta minulost mu udělala šrámy na čenichu a pak ho donutila cítit pocity, které cítit nechtěl. Byl rád, když odešla. Byl by ještě raději, kdyby ji nikdy nepotkal.
Jaký div, pomyslel si podmračeně, když vyrazil horami na opačnou stranu, než ona. Můj táta byl na nic, já jsem byl jako táta taky na nic. Vždyť ani neznal jména svých potomků, nikdy je ani neviděl, ba ani nevěděl, jestli jsou jediní. Všechno se mu odůvodňovalo líp, když se jí teď nemusel dívat do bolestí stažené tváře. "Nebyla to jenom moje chyba," zavrčel pro sebe a nakopl zlostně hroudu sněhu. Mohla si taky dát tu práci a nejdřív přijít na to, že je prokletý a nikomu nic dobrého nepřinese, než se s ním spustila. Nebyla jeho chyba, že od něj ostatní něco očekávají. Vyhořelá apatie ho opustila, měl náhle vztek a nevěděl na koho, neměl ho kam nasměrovat. Chtěl se s někým porvat nebo něco zabít. Rázoval si to vztekle horami a ani se neobtěžoval dávat pozor na cestu.

//Dračí průsmyk

"Určitě byla lepší než já," zamumlal, protože právě toho, že by mu vlčata mohla být podobná, se bál. Byl by si přál, aby mu Sia nadávala, vyčítala mu, odháněla ho, klidně by na sobě raději okusil zase ostrost jejích zubů, zkrátka aby udělala cokoliv, co by mu dávalo smysl. Cokoliv jiného, než tohle divné mlčení. Když k němu přistoupila, nechal ji, aby ho povalila, vzdal se bez boje. Nerozuměl tomu, že chce v tomhle dál pokračovat. On nechtěl. Měl v tlamě hořkou pachuť a teď, když už to nebyla jen hra, když to bylo osobní, už pro něj vyprchalo veškeré kouzlo. Pohlédl tedy na ni, zatímco ležel na zemi přesně tak, jak ho tam skulila. "Měli bychom toho nechat," řekl tiše a zavrtěl hlavou. Rád by jí řekl, že se změnil. Ale ačkoliv to byla do jisté míry pravda, o moc lepším než tehdy nebyl. Copak se nechoval zrovna stejně jako před lety, než si uvědomil, kdo ta zrzečka vlastně je? Nezahrával si s ní pro vlastní potěšení? Neplánoval zmizet, jakmile ho hra přestane bavit? To, že teď narozdíl od mládí věděl, že se chová jako hajzl, nic neměnilo na tom, že se tak choval i nadále.

Byl připraven nechat na svou hlavu padat nadávky a když po něm vyjela, ani nenaježil hřbet, věděl, že si to zaslouží. Sedm vlčat. Tři... Nadále mlčel. Proč ze sebe nedokázal vydolovat nějakou silnější emoci? Věděl, že by se měl cítit jako špinavec a parchant, ale on o sobě už dávno věděl, že tím přesně je a zvykl si na to s tím žít každý den. Věděl, že jí asi způsobil hroznou bolest, když tolik z jejích... jejich... vlčat zemřelo, když ji nechal samotnou s tolika potomky, nedokázal si představit, čím si musela projít. Alespoň tahle myšlenka v něm vyvolala bodnutí viny. Žádný hezký pocit to nebyl. Nechtěl jí to udělat, nikdy nad následky svého konání moc nepřemýšlel. Povzdechl si, když do něj strčila. "Nemůžu tě prosit o odpuštění a ani ho po tobě nechci, nezasloužím si ho," řekl nakonec namísto toho, aby se znovu snažil omlouvat. "Byl jsem hlupák. Pořád jsem."

Samozřejmě, že všechno zkazil. V tom byl vždycky přeborník. Jen co uviděl pohled, který mu vrátila, bylo mu jasné, že zábava skončila. Rezavá vstala a náhle vypadala jako hromádka neštěstí, černý vstal též a ustoupil od ní, zatímco mu mozek jel na plné obrátky. Co jí udělal? Zas tak moc přemýšlet nemusel, měl poměrně jasnou představu. Měla tedy jeho vlčata? To netušil, její zkroušenost mu však nenabízela mnoho jiných možností. Díval se na ni, na to, jak se rychle proměnila a v kamenné tváři se mu nepohnul jediný sval. Jedné jeho části bylo vlčice skoro líto, ta druhá mu nakazovala, aby se zkrátka otočil a odešel, protože teď už z toho nekouká nic, než jen problémy. Skoro to udělal, jenže pak promluvila a on z jejího hlasu uslyšel takovou bolest, že se nakonec nedokázal přinutit k tomu jen tak odejít a nechat ji tam. K čertu. Už si na ni vzpomínal, ano. "Je to dávno," řekl nakonec. Alespoň pro něj bylo, dovedl si představit, že pro ni to asi bylo jinak. "Já..." Zavrtěl hlavou. Nikdy dřív nebyl nucen čelit následkům svých dřívějších činů, činů, kterých nikdy nelitoval a ani teď se tak zrovna necítil. Nedělalo mu ale ani žádnou radost, když viděl, co způsobil. "Mrzí mě to," řekl nakonec, ale nevyznělo to tak upřímně, jak by chtěl, protože to řekl jen proto, že to se v takových chvílích asi čeká. Věděl, co by měl cítit ve svém chladném nitru, ale necítil. Necítil nic.

Jeho úskočný manévr mu vyšel, tentokrát tu lasičku dostal. Byl na sebe hrdý, když se mu od ní dostalo pochvaly, a ani se tedy moc nebránil, když ho povalila rovněž. Takže teď se tam váleli oba, kožichy mokré a obalené sněhem. Každým okamžikem mu bylo jasnější, že tahle vlčice je něco extra. Něco extra... Zamyslel se, když natočil hlavu, aby pohlédl do jejích modravých očí. "Poslyšte, slečno, nepotkali jsme se už někdy?" nadhodil zcela nevinně a hned by si za to nejraději nafackoval. Když nad tím přemýšlel, zdála se mu nějaká povědomá a byl si vědom toho, že ti, kteří se s ním někdy setkali - obzvláště v době jeho divokého mládí - neměli většinou zvláštní zájem setkávat se s ním znovu. Obvykle měli zájem spíš na tom utrhnout mu obě uši a nacpat je do různých tělních otvorů. Naučíš se někdy držet tu svou pitomou tlamu? Doufal, že právě všechno nepokazil, že ve své smůle, kterou nedokázal setřást, nenarazil na nějakou vlčí slečnu, se kterou měl snad společnou část minulosti a ve své ještě větší blbosti, kterou rovněž nedokázal setřást, jí to ještě nepřipomněl. Nemohl si vzpomenout, nevzpomínal si na všechny, které kdy potkal... Jenže neměl dobrý pocit, ba ne. Na své tváři nedával nic ze svých myšlenek znát a vzýval pekla, aby šlo jen o nějakou náhodu, zvláštní déja vu. Však rezavých elegánek muselo po světě pobíhat víc, ne? Sianatara. Bál, se že to déja vu není.

Mohl se snažit, jak chtěl. Ať si o sobě myslel cokoliv, Sianatara se svými tanečními pohyby a elegancí způsobovala, že vedle ní vypadal jako neohrabané poleno, co je rádo, že dokáže chodit rovně. Sotva se k ní dostal, už byla někde jinde, navíc si zahrávala s magií a foukala mu do obličeje, měla z něj legraci a on si začínal přiznávat, že nejspíš prohrává. Poté se mu začala vysmívat i slovně. "Vypadá to, že vás by ani žádný nedohnal," odfrkl si Wissfeoh, pro kterého scéna, kterou nastínila, nebyla v současnosti už příliš děsivou. Nikdy si popravdě nebyl příliš jist tím, zda po světě náhodou nepobíhají nějaké vedlejší produkty nerozvážnosti jeho mladických let. Jestli ano, moc jim nezáviděl, nosit jeho geny a mít tátu někde v trapu musela být asi dosti likvidační kombinace. V posledních letech však byl alespoň natolik slušný, aby nenechával věci zajít moc daleko - říkal si, že poslední, co tenhle zpropadený svět potřebuje, je víc takových, jako je on.
Došlo mu, že Sianataru nedožene. Když se tedy spokojeně usadila, pomalu k ní došel a usedl po jejím boku. "Nejspíš jste vyhrála," pronesl zkroušeně a zvedl hlavu, jako by ho strašlivě zajímaly vločky, snášející se vytrvale z nebe. Pak sebou hodil. Chytil ji dostatečně pevně, přesto však ne hrubě za zátylek a doslova ji přeskočil, jen aby ji trochu zhoupl z rovnováhy, jakmile se octl na druhé straně, podtrhl jí přední tlapou nohy v naději, že to tentokrát bude zase ona, kdo se bude válet, a ne pořád on.

Nakonec se mu povedlo osvobodit svůj krk z jejího sevření a vyhrabat se na nohy. Otočil se čelem s ní, v očích mu poskakovaly jiskřičky - užíval si. Chvíli na sebe jen hleděli a pak vlčice udělala něco, co doopravdy nečekal. Podsmekla se mu pod břichem a ještě ho začala šimrat ocasem. Překvapeně se uchechtl a chtěl ji čapnout jemně za ucho, avšak to už ho držela za přední tlapu. Co to...? Její plán mu zprvu nebyl jasný a usilovně sebou vrtěl, aby svou tlapu dostal zpět, jenže v příští chvíli už se válel zase ve sněhu, ne zcela si jistý tím, co se vlastně stalo. Zpitoměle zamrkal a překulil se zase na nohy, jen aby pohlédl na Sianataru, která na něj s mírným úsměvem shovívavě shlížela z vyvýšeného stanoviště na kameni, jako by byl nějaký obzvláště zajímavý exemplář nějakého neobvyklého druhu. Přimhouřil oči a na tváři se mu rozlil lišácký úsměv. "Vy jedna," zavrčel hravě a zamířil svižně k ní. Předníma nohama se opřel o kámen, na kterém seděla, zatímco ji hlavou zezadu co nejsilněji postrčil - chtěl, aby hezky seskočila zase dolů na jeho úroveň, takhle sotva mohl něco dělat, pokud ji ovšem nechtěl z kamene zrovna natvrdo shodit.