Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Když ji povalil, začala do něj zadníma nohama štouchat, aby se osvobodila. Byl o něco větší než ona a nenechal se odstrčit tak lehce. Nezdálo se mu navíc, že by se obzvlášť snažila, pak ho ale překvapila. Rázem sebou ryšavá mrskla jako lasička a vysmekla se na svobodu a už mu seděla na zádech a tahala ho za chlupy. Uznale se ušklíbl, ač byl trochu zaskočen. Byla pěkně mrštná, to se muselo nechat, a její obratný manévr Wisfea na chvíli vyvedl z rovnováhy. Zacouval několik vrávoravých kroků, Sia se ho ale držela pevně a zase takové peříčko, aby ji tahal na zádech, taky nebyla. Proto udělal to jediné, co mohl - převalil se přes bok do závěje. Teď už byli sněhem pokrytí oba. Jen co se překulil, neztrácel čas a začal vstávat, třepal přitom hlavou ze strany na stranu ve snaze osvobodit svůj krk ze sevření vlčice.

"Jsou věci," pronesl tlumeně, "které se už zcelit nedají." Zdálo se mu, že ji poněkud zklamalo, když se hned nechytil její výzvy. Nějakým způsobem se mu dařilo dělat pořád všechno špatně. Jak to? Možná byl vážně slepý. Jsi starý blázen, víš, v tom to vězí. A přesto dostal druhou šanci, což bylo víc, než v co mohl doufat. V očích jí zářily ohníčky, když ho podruhé žádala o odkrytí nebezpečné stránky a on si byl jist, skoro, že to myslí vážně a že tentokrát žádný z nich nemusí přijít doopravdy k úrazu. Jen hra. Když domluvila, pomalu přikývl a zvedl levý koutek do polovičního úsměvu. "Když se nebojíte," řekl a přikrčil se předtím, než bleskově vyrazil a svalil ji na zem. Ač byl přitom naježený a oči mu planuly, dával dobrý pozor, aby ji nezranil doopravdy. Položil jí přední tlapu na hrudník, pevně a jistě: "No? Braňte se, slečno," pokoušel ji a šklebil se. Doufal, že ona mu taky předvede nebezpečnou stránku.

Její nálady se opravdu měnily rychlostí aprílového počasí a Wissfeoh si začínal dávat větší pozor - ve vlčici by se nejspíš nevyznal, ani kdyby se hodně snažil a celé mu to čím dál víc připadalo jako hrátky s ohněm, a to ještě zatraceně nestálým. Předtím před ním utíkala a teď? Už ho zase dráždila. Řekl si, že jí na to přistoupí ještě jednou, víckrát ale už ne, úplně pitomý taky nebyl. Chtěla (nebo snad nechtěla? Wissfeoh netušil, jak by to měl poznat), aby jí předvedl, jak je nebezpečný, ale do toho on se zaplétat nechtěl - ač ho to lákalo, kdyby ji povalil do sněhu, nejspíš by zase začala vyšilovat kvůli mokrému kožíšku a on už jednou pocítil ostrost jejích zubů. "Pro vás já nebezpečný nejsem," zavrtěl proto hlavou, jako by ho pochopila úplně špatně, "takovou představu jsem se vám právě snažil vyvrátit." Pohlédl na ni s nehraným zájmem, když mu vyjevila jakousi svou poetickou vizi - podobné řeči neslýchal moc často. "Pěkná představa, jen co je pravda. Jenže kdyby to tak bylo, brzy by mi z mojí tváře vážně už nic nezbylo." Zavrtěl hlavou. Na podobné poetické výlevy ho nikdy moc neužilo, viděl vždycky věci spíše přímočaře, tak, jak byly, ne skryté za metaforami a pozlátkem. Že byla jeho tvář prázdná? Nejspíš byla. On sám byl víceméně prázdný, bez cíle, neustále se skrývající za masky do té míry, až občas zapomínal, kdo vlastně doopravdy je.

Dohnal ji a viděl, že ji zřejmě vážně omrzel. Což znamenalo, že si musí dávat pozor, aby ji zase nenaštval. Dosud myslel, že i ona to bere jenom jako pobavení, ale teď zase začínal věřit spíš tomu, že to asi brala vážně. No, měl problém se v ní vyznat, co si budeme povídat. Možná by se měl sebrat a odejít, nechat ji na pokoji, napadlo ho. To ji to moc dlouho nebavilo, pomyslel si rozmrzele. Měl za to, že to ona si vymyslela celou tuhle taškařici, vystavovala se mu na odiv jako princeznička, cukrovala a div že ze sebe i slzu nevyloudila... a teď tohle. A jemu bude něco povídat o změnách v chování. Pcha. Ženské. Nedala mu ani šanci odpovědět, klusala dál a dál po cestě, zatímco on pokračoval pomalým tempem. Šel sice stejným směrem, jako ona, ale nijak nespěchal a vzdálenost mezi nimi se zvětšovala. Byl by ji nechal běžet, kdyby se náhle nezastavila na místě, jako by tam snad přimrzla. Zaváhal, nakonec ale pokračoval v chůzi, přece jen se nechtěl rozloučit takhle. Zvolna došel vedle ní, tentokrát si ale dal záležet, aby mezi nimi nechal dost místa. "Takže," promluvil po chvíli mlčení, "vy myslíte, že jsem nebezpečný?"

Vlčice se zvedla a přikročila k němu, špičkou dlouhého ocasu ho zašimrala pod bradou a pak... se mu dočista vysmála do obličeje. "Alespoň, že se dobře bavíte," poznamenal na poznámku o slepotě a poušklíbl se. "Vskutku nerad bych vás nudil." Sianatara se náhle začala dělat nepřístupnou, jako by o něj a jejich vzájemnou hru ztratila zcela zájem. Proklouzla kolem něj ven, do zimy, s tím, že teď tu jistě bude mít místa dost. Nebyl to zrovna tok událostí, který očekával, ale když vzal v úvahu všechny faktory, mohlo se to všechno ubírat i mnohem horšími směry. Měl, kupříkladu, všechny končetiny ještě stále na svém místě a nezískal žádné další kousance. A nechtěl se vzdávat teď, když se zrovna začal tak hezky bavit - něco takového se od něj nejspíš ani neočekávalo. Proto rovněž vyběhl klusem z jeskyně, než mu špička jejího dlouhého ocasu dočista zmizela ve vánici. Dohnal ji rychle. "Počkejte, počkejte, slečno," zazubil se a vyskočil na kámen u stezky. "To se ani trochu nebojíte, chodit tady úplně sama, v nebezpečných horách?" Zavětřil a seskočil zase na zem, dopadl těsně vedle ní, špičkou ocasu se otřel o ten její. "Kdoví, jaká nebezpečenství mohou na osamocené vlčí dámy číhat v takových pochybných končinách." Rozhlédl se kolem, jako by čekal, že na ně zrovna něco skočí - koneckonců tu byl opravdu někde cítit medvěd, poté jí pohlédl zpříma do očí a polohlasem pronesl: "Je třeba mít se na pozoru, víte?"

Neušla jí změna v jeho tónu a postoji, viděl jí to na očích, kterými ho trpělivě přejížděla a zkoumala. Nijak to však nezpochybňovala, což bylo z jeho pohledu jedině dobře, naopak se na něj stále uculovala jako jakési rezavé sluníčko, které se omylem octlo ve studené jeskyni. "Silná slova? No, tvář mám jen jednu, víte, a neporušených částí na ní už mnoho nezbývá," podotkl, avšak kousavý tón už v jeho řeči nebyl přítomen, ne teď, když se zabral do role. "Inu, to já nevím," pronesl tónem hlubokého zamyšlení a zkoumavě si prohlížel bílou přední tlapu, jako by na ní snad mohl najít odpověď na všechny své životní otázky, které ho tak nesnesitelně tížily. "Snad byste se mohla aspoň trochu uskromnit, abych se taky vešel dovnitř a nemusel sedět tady, ve vstupu, z jedné strany pomalu omrzající," nadhodil a po očku na ni zamžoural. Nehodlal si zahrávat zase až tak moc, překračovat hranice. Pořád bylo hodně míst, kam by ho mohla rafnout. A byla to nakonec její hra, tudíž i její pravidla. Zajímalo ho, jestli ona ví, že on se jen baví... a jestli je to pro ni taky jenom hra. Z jejích očí však nedokázal nic vyčíst a tak jeho otázky zůstaly jen otázkami, bez odpovědí.

Přestal se bránit, došel k závěru, že bude jednodušší přistoupit na její pravidla. Rozhodně to bude zábavnější. Možná i příjemnější, pro obě strany. Bylo ovšem zvláštní, octnout se v pasti, kterou sám čas od času líčil. Když měl náladu, snažil se on tvářit jako milius a vtírat se vlčicím do přízně. Z opačné strany to poznal málokdy. "Například na tom," začal medovým hlasem, "jakpak mi hodláte vynahradit skutečnost, že jste mi tesáky zhyzdila mou krásnou tvář?" Loupl po ní okem a zatvářil se lítostivě, jako by mu velmi záleželo na jeho vzezření - vzezření, kterému pár šlinců na čenichu tak jako tak nemohlo ublížit. V téhle jeskyni nebyla Sianatara jediná, kdo uměl hrát divadlo. Poškubával špičkou ocasu. Byl velmi zvědav, kam tohle bude směřovat. Tvář vlčice byla nečitelná a on se snažil, aby ta jeho byla rovněž taková. Byla to pro něj jen hra, nikdo ale neříkal, že má být snadná.

To mi povídej, pomyslel si při její poznámce o činech, kterých je možno litovat. Díval se na ni, jak se vystavuje, jak staví na odiv svůj kožich a své tělo a jak se na něj lišácky uculuje a s potlačenou hrůzou si uvědomoval, že se jeho vnitřní obrana hroutí. Zahrávala si s ním. To věděl. A nebyl žádný poslušný oslíček který se nechá vodit za nos. Přesto... Mohl by s ní tu hru zkusit hrát, když o to tak stála. Nebyl by snad hloupý, kdyby se té šance nechytil? Ono se ještě uvidí, kdo bude nakonec doopravdy brečet. Uměl hrát gentlemana, ačkoliv jím nikdy doopravdy nebyl. Rozhodl se tuto dovednost teď využít. Spojil pohled svých očí s těmi jejími. "To záleží na mnoha různých věcech, milá slečno," opáčil klidně a polovičatě se pousmál. Možná z celé té lapálie bude aspoň trocha zábavy, když už nic jiného.

Každou vteřinou víc litoval toho, že rezavou nenechal zmrznout venku, když měl ještě tu možnost. To máš z těch dobrejch skutků, osle. "No váš rozsah nálad je taky celkem obdivuhodný," vrátil jí to ironicky a zarytě opět zíral do zdi, ačkoliv periferním viděním si moc dobře všiml, jak se začala rozkošnicky rozvalovat a vystavovat na odiv. Ani se tam nedívej, nakázal si. Tyhle jsou jako kudlanky, nakecaj ti kdoví co, oblbnou tě a pak chňap, a máš to.
Když však Sianatara začala v jeskyni předvádět tragické číslo, Wissfeoh se přece jen otočil. Viděl teď, že její nálady opravdu lítají jako na horské dráze. No, aspoň se mu omluvila. "To mi teď už moc nepomůže," svraštil černý čelo. "S takovouhle budu mít brzo z xichtu úplnou sekanou. Vlastní máma by mě nepoznala. Taky jste mě nemohla kousnout někam jinam?" Až teď si všiml, že má ta zrzka snad slzy na krajíčku. "A nebrečte, u všech pekel, vám se snad nic nestalo," utrhl se na ni, ačkoliv se jeho srdce pomalu začínalo obměkčovat. Byl, koneckonců, jenom vlk... A ona byla vážně moc pěkná.

"Nejste nějaká moc chytrá?" rýpl si kousavě. Přál by si, aby v té jeskyni nějaký predátor vážně byl a tu hlavu mu ukousl. Pak už by tohle nemusel řešit. No vážně, zase další vlčice, která z něj chtěla dělat pitomce. To s přehledem zvládal sám, nepotřeboval, aby mu to každá druhá ženská připomínala.
To už Sia lezla dovnitř a naštěstí se zdálo, že je s prostorem celkem spokojena. Černý jen protočil oči, když si začala čechrat srst a upravovat se a pak se rovněž protáhl dovnitř. Usadil se poblíž vchodu, aby mohl případně vzít nohy na ramena, kdyby jí zas přelítlo přes čumák, že ho chce zabít. Chvíli zíral do kamenné stěny, neb od té mu nehrozilo, že by se nechal okouzlit, pak se po očku podíval na vlčici. "Spokojená?" zeptal se.

"Nojo furt," zabručel na její díky, zatímco už vymýšlel, jak se jí zbaví. Přinejhorším počká, až někde usne a zdrhne. V tom měl značnou praxi. Nechtěl jen mít na svědomí její případnou smrt umrznutím. Alespoň mu pak vlčice bude něco dlužná a až on po ní bude něco chtít, může se tímhle ohánět. Nejdřív však musel nějaký úkryt najít, že? Že já vůbec kdy vstával, ke všem čertům, nadával v duchu, zatímco kráčel o pár kroků před zrzkou a bedlivě se rozhlížel, aby jeho zraku neunikla nějaká skulina, do které by se mohla zmáčená vlčice namáčknout. Nenápadně se na ni koutkem oka podíval - tvářila se teď jako úplný beránek, Wissfea však stále bolel pokousaný čenich dost na to, aby byl vůči ní značně nevrlý. Zdálo se mu, že krev začíná zasychat. Alespoň nějaké pozitivum.
Další pozitivní věc se vynořila hned za ohybem skály v podobě malé jeskyňky ve skalní stěně - vypadala ale dost velká na to, aby se tam dva vlci vešli. Vrazil dovnitř hlavu a začenichal, aby se ujistil, že neleze do doupěte nějakého dravce, pak ustoupil od vchodu a otočil se k Sianataře. "No prosím," zabručel a uhnul jí, aby mohla projít dovnitř první. Sice zevnitř nic necítil, ale kdyby tam přece jen něco bylo, mohlo to aspoň sežrat nejdřív ji.

Sianatara, vtiskl si do paměti a jen potřásl hlavou, jako že mu je fuk, jak mu říká a komolí mu jméno. Už mu, koneckonců, říkali různě a bylo mu taky jasné, že na jeho jménu by si kde kdo zlámal jazyk. Neušlo mu, že se zrzavá najednou tváří miloučce a slaďoučce jako letní den. Co jsem to zase zpískal? pomyslel si útrpně, ale co se dalo dělat, zdálo se, že se zkrátka nikdy nepoučí. Jednou už se do toho navezl a zdálo se, že se jen tak nevymaní. Neušlo mu, že vlčice je to hezká, upřímně však, pro Wissfea byly hezké skoro všechny. Nehodlal ale zapomenout na to, jaký má tahle dáma výbušný charakter a že se její nálady zjevně mění jako aprílové počasí, takže by si měl raději dávat bacha a nenechat se oblbnout hezkou tvářičkou. "Fajn," zahučel, když pronesla, že bude dělat jakoby nic. "V tom případě já taky." Následně se k ní obrátil zády a udělal několik kroků, než se zastavil a ohlédl se na ni. "Pojďte, jestli se nehodláte změnit v rampouch," pronesl s rezignací, která mu zaznívala z hloubi duše. Pitomče.

Přišel v míru? No, původně neměl v plánu přicházet vůbec. Alespoň si ale mohl přestat dělat starosti s tím, jestli se z něj na stará kolena nestává měkota, protože ač si to nerad přiznával, setkání s touhle slečinkou ho celkem vytočilo. Zdálo se ale, že už na něj nehodlá cenit tesáky, alespoň ne pro tuhle chvíli. "Wissfeoh," sdělil jí nakonec, zatímco ji stále bedlivě pozoroval. Kdyby na něj zase něco zkoušela, asi by jí už vážně ublížil. "A vaše ctěné jméno?" otázal se na oplátku a olízl si kapku krve, která mu z čenichu stekla až k tlamě. Zamračil se nad tím. Rány příšerně pálily. Brzy bude mít ten xicht zjizvený k nepoznání. Měl bych se asi začít vyhýbat společnosti, dokud mám aspoň obě oči a jedno celé ucho, pomyslel si. Povšiml si, že vlčice je řádně zmáčená a přistihl se při myšlence, že to v téhle slotě a větru není zrovna ideální. Povzdechl si - fakt se z tebe stává měkota. "Potřebujete se někde, hm, usušit?" otázal se, zatímco se za to v duchu fackoval. Sám nevěděl, proč se zrzkou vůbec ještě zabývá.

Musel uznat, že v jejím podání výčet jeho prohřešků zněl i celkem věrohodně, nebyl však úplně přesvědčen o tom, kdo z nich dvou je ten, který otravuje doposud klidný den. "Dobře, teď já, hm?" naklonil hlavu na stranu. "A vám přijde normální na někoho vyjet jako smyslů zbavená kvůli nějaké malichernosti, jako je pár vloček na kožichu? Pokud jste si nevšimla, milá slečno, sněží," poukázal Wissfeoh na očividný fakt, "tudíž jedno moje oklepání vás sotva vytrhne." Teď už se za své neúmyslné zasypání vlčice sněhem omlouvat nehodlal."Fajn," zamručel, když mu slíbila, že se ho už nepokusí zabít a o pár kroků od ní poodstoupil, ať se tedy milostivá může sesbírat ze země. "Mimochodem, nejsem žádný úchylák," dodal - neušlo mu, jak si úzkostlivě ocasem neustále zakrývala jistá místa. Po pachu samozřejmě moc dobře poznal, co se děje, avšak rozhodně neměl žádné postranní úmysly, tak hluboko prozatím neklesl.

K jeho úlevě se mu povedlo zrzatou svalit na zem a tento čin měl vlastně dost podobný účinek, po jakém toužil. Příliš ji to nejspíš nezchladilo, avšak alespoň se ho po chvíli přestala snažit zabít a dokonce od ní uslyšel první slova od chvíle, co jí tak nešťastně padl k nohám, doslova. "Co si já dovoluju?" zavrčel. "Nevím, kdo z nás dvou startuje na první našlápnutí, madam," dal si záležet, aby poslední slovo vyslovil s co největší dávkou sžíravé ironie. Poté se opět začala kroutit jako nějaká žížala. Rád by jí řekl, že takhle se tím sněhem obalí ještě víc, jenže o možnost dostávat chytré rady od životem protřelého mudrce přišla ve chvíli, kdy ho kousla. Povšiml si rovněž, že mu krev začíná stékat i mimo čenich, konkrétně na tvář vlčice. Viděl, že má velký zájem se mu vymanit, ale nehodlal ji pustit, pokud si nebude jistý, že se ho nepokusí hned zase sežrat. "Aha, akce. A jakoupak tak hroznou akci jsem provedl, že jsem si tohle zasloužil, co? Procházet se po horách je snad hřích?" otázal se konverzačním tónem a hned pokračoval: "Když vás pustím, půjdete mi po krku?"