Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Raash se nepustil na útěk, avšak ani se nepokusil nijak černému vlku zabránit v jeho počínání. Wissfeoh stál zcela nehybně, ačkoliv byl tak ze tří čtvrtin přesvědčen, že tohle, co dělá, je pěkná pitomost a měl by se otočit a začít zdrhat. Když ale tvor došel k němu, jen znovu smutně zaryčel a usadil se. Wissfeoh použil veškerou sílu vůle k tomu, aby neucouvl. Měl strach, to ano, ale nechtěl se jím nechat ovládnout. Tvor navíc nevypadal, že by se mu chystal ublížit. Nejspíš se zcela nezmýlil, když si předtím povšiml netvorova podivného chování. "Takže co teda chceš?" otázal se znovu, ale žádnou odpověď nedostal. Bylo mu jasné, že ani nedostane. Stvoření sice dokázalo řvát, ale ne mluvit a teď jen kolem sebe mávalo hnátami a chytalo se za hlavu, kterou k němu opakovaně naklánělo. Wissfeoh žhavil mozek a přemýšlel, co to má asi tak znamenat a co se po něm chce. Když už to k sobě přilákal, asi by s tím měl neco udělat. Po chvilkovém důkladném zkoumání si čehosi všiml. Obličej tvora kryla maska, avšak vypadala poškozeně. Za ní cosi bylo. Cosi svítícího. Něco ho napadlo, ale bylo to tak šílené, že sám nevěřil tomu, co se chystá udělat. Jestli mě teď zabije, pak si to sakra zasloužím. Jsem to ale pitomec. "Opovaž se na mě něco zkoušet," zavrčel varovně na stvoření, které se k němu sklánělo, posadil se a drápy přední tlapy zahákl za okraj praskliny. Kdyby věřil v bohy, nejspíš by se k nim teď pomodlil. On v ně ale nevěřil a tak nemyslel na nic. Zabral.

Na chvíli věřil tomu, že se mu přece jen podaří uniknout, jenže pak spatřil, jak se k němu sklání ty dvě oči jako hořící rudé uhlíky a uvědomil si, že svou šanci už nejspíš ztratil. Jenže ten tvor ho nezačal rvát na kusy, jak čekal. Dokonce mu ani svým řevem nevyrval mozek z hlavy. Nějaký zvuk přesto vydal, jakési smutné zabučení. Fajn, co se to tady sakra děje? Wissfeoh už vůbec netušil, co si má myslet. Jeho zmatení ještě vzrostlo, když zdáli uslyšel hlas - hlas společníka, o kterém předpokládal, že je mrtvý. Ten zvuk netvora upoutal a vydal se za ním. Černý vlk neváhal využít příležitosti a dál se namáhavě hrabal na svobodu, to už se ale z husté temnoty vynořil Na'arash a pomohl mu se vymanit zpod větve. "To mi povídej," zavrčel černý, znělo to však kupodivu spíš potěšeně, než výhružně. Zammžoural koutkem oka na vlka, který byl nejspíš stejný prevít, jako on sám, přesto mu však pomohl. "Dík," zabručel. To byl asi tak největší projev vděku, na jaký se vzmohl. Na sentimentální žvásty stejně nebyl čas, pochroumaný Wissfeoh už slyšel dunění kroků monstra, které se opět blížilo. Možná by mu utekli. A možná mi po cestě prasknou záda a bude ze mně žrádlo pro támhletoho Otesánka. A co mělo znamenat tamto smutné bručení? A to, že tvor ušetřil jeho život? Možná tu pořád ještě bylo tajemství k odhalení. Wissfeoh si vzdechl. Jestli je ten tvor skutečně krvelačný, pravděpodobně ho zabije, ať už udělá cokoli. Pokud není... "Hej! Zastav!" zavolal na tvora černý vlk, ačkoliv měl sám pocit, že přichází o rozum. Kdo ví. Možná přicházel. Přestal si úplně všímat Na'arashe a vykročil strnule o krok vpřed. Ne směrem od monstra, ale k němu. Jestli umře, pak tím aspoň poskytne hnědému vlku šanci prchnout. Což nebyl jeho úmysl, nehodlal se hrdinsky obětovat, byl to spíše jakýsi vedlejší produkt jeho činů, pokud se jeho doměnky ukážou jako nesprávné. "Co jsi k čertu zač a co od nás chceš?"

Na chvíli si černý vlk pomyslel, že se mu snad i podaří uniknout. Že i takovým jednoduchým manévrem dřevité stvoření dostatečně zmátl, že pokud by ještě chvíli kličkoval mezi stromy, možná, jen možná, by se mu podařilo uniknout... Jenže potom uslyšel hlasitý jekot onoho stvoření, který mu opět doslova rval ušní bubínky. Pak následoval rachot a praskání. Jsem mrtvej, napadlo Wissfea bez jakékoliv známky emoce, když koutkem oka zahlédl strom řítící se přímo na něj. Byla to pouze naprosto chladná, racionální myšlenka. On sám jako by snad přimrzl na místě. Zavřel oči, přikrčil se až k zemi a čekal na jistou smrt rozdrcením. V další chvíli už s rachotem a praskáním strom dopadl. Navzdory tomu, co vlk čekal, strom mu nepřerazil páteř a neukončil jeho bídnou existenci. Ano, přes záda ho přetáhla silná větev a na pár chvil mu vyrazila dech, zrovna tak jako získal pár ran od slabších klacků, avšak... stále žil. Stále dýchal. Měl štěstí, že na něj nedopadl přímo kmen. Teď byl nicméně zaklíněn mezi větvemi a bylo mu jasné, že pokud ho ta věc bude chtít zabít, pak on nemá sebemenší šnaci dostat se ven včas. Vrtěl sebou, ignorujíc bolest v naražených zádech, a snažil se uvolnit ze svého vězení, avšak pohyboval se nesmírně, nesmírně pomalu. "Co ode mně chceš?" zavrčel na stvoření, které tušil kdesi za svými zády a nebyl schopen zkrouti hlavu tak, aby na tvora viděl. Už zabil Na'arashe. Ale mně nemůže dostat tak snadno. Teď, když jen o vlásek unikl smrti, nechtělo se mu svou kůži prodat jen tak snadno. Ani netušil, proč byl natolik přesvědčen, že mu tvor chce ublížit - zdálo se mu to zcela jasné.

Jak Wissfeoh předpokládal, tvor travinu okolo svých nohou hravě překonal a vydal se za ním, černý vlk se ani nemusel dvakrát snažit, aby na sebe upoutal jeho pozornost. Navíc ani nebyl tak rychlý, jak se vlk bál. A zřejmě ani moc mrštný. To dávalo vlku jistou výhodu, jenže jak s ní naložit? Wissfeovi v hlavě překotně vířily myšlenky, neměl moc času na konecčné rozhodnutí. Hodlal ho původně zavést do hustého porostu, což mu stále nepřišlo jako špatný nápad. Jenže to znamenalo, že by tam musel i on, a navzdory tomu, že nebyl žádným strašpytlem, do nejhustší a nejtemnější části lesa se mu najednou moc nechtělo. Kdo ví, zda-li tam tenhle netvor neměl nějaké podobně vypečené kamarády. To vše mu proletělo hlavou během několika vteřin. Ať ak či onak, věděl, že se ho musí nějak zbavit a že musí jednat rychle. Když bude ještě chvíli postávat, skončí jako Na'arash. Proto přestal váhat a rychle se rozběhnul mezi stromy. Uběhl několik metrů, když ho napadlo, že by se mu možná povedlo tvora zmást. Prudce zabočil doprava a začal netvora širokým obloukem obíhat. Věděl, že ho vidí a předpokládal, že půjde za ním. Přesto běžel dál a kličkoval mezi stromy. Potřeboval získat trochu času na vymyšlení lepšího plánu. I taková zvíře, nebo co je to, musí mít nějakou slabinu.

Situace přecházela od špatné k horší. Rychle pochopil, že Raash v tom svoje tlapy s největší pravděpodobností nemá - a jestli ano, pak se mu to z nich tedy šeredně vymklo. Zelenooký nic nechápal. Nevěděl, co je to k čertu za tvora ani proč pořád tak hrozně řve. Skřípal zuby, když se mu ten zvuk zařezával hluboko do mozku. Začínal z hloubi duše litovat, že z tohoto proklatého místa hned neodešel. Co víc, litoval, že sem vůbec kdy vkročil. Teď vězel v téhle patálii a navzdory tomu, že měl vždy velmi vysoké mínění o svém intelektu, netušil, co si počít. Řev podivného tvora a jeho pronikavý pach jako by mu zatemnily mozek.
Napadlo ho, přirozeně, s tou věcí bojovat. Nepředpokládal ani, že útěk by ho nějakým způsobem spasil. Ten parchant bude rychlej. Než nějaký útok stačil provést, Na'arash ho předběhl. A tragicky selhal. Pro monstrum ryšavý vlk nepředstavoval sebemenší problém, jediné máchnutí jeho drápů srazilo k zemi jak Raashe, tak následně i Wissfea, který byl druhým vlkem poražen. A sakra, sakra, sakra, nadával v duchu, zatímco se hrabal na nohy a horečně přemítal, co by mohl udělat. Zběžný pohled mu prozradil, že Na'arash je mimo hru. Tmavý vlk zhluboka natáhl vzduch do plic. Musel se toho tvora nějak zbavit sám. Klíčem zřejmě bylo nedostat se zkrátka moc blízko k drápům. To mu už laskavě demonstroval Na'arash, který vypadal dost... mrtvě. Ne, že by to Wissfea příliš zajímalo. Vždycky mu šlo hlavně o vlastní přežití. Tak jo, fajn, pomyslel si. Možná by se mu mohlo povést nějak to stvoření zavést do opravdu husté části lesa a tam mu uniknout. Tvor byl dost velký a Wissfeoh si uměl představit, že v neprostupném porostu by mohl mít problémy. Jedinou překážkou bylo, že se černý vlk nehodlal nechat při tom zabít. Život stejně stojí za nic. Pomocí svého elementu omotal tvorovi nohy stébly, o kterých tušil, že zcela nic nezmůžou. "Hej!" zavolal nahoru k té děsivé tlamě. "Pojď za mnou!" Hbitě popoběhl o pár metrů, zastavil se a otočil se, aby viděl, co monstrum dělá - a zatraceně doufal, že nepodcenil tvorovu rychlost a sílu.

Chvíli kráčeli bok po boku dusivým, tíživým tichem. Neozývalo se nic. Zdálo se, že se lesu vyhýbá i vítr. Wissfeovi se to celé najednou zas tak moc nelíbilo. Nebyl si jist, jestli doopravdy chce odhalovat ta zdejší tajemství. Slova hnědého vlka zněla v absolutním mrtvém tichu nesmírně hlasitě, hned však jako by odumřela a upadla na neplodnou zem pod jejich tlapami. "Nejspíš je to tady celé zakleté, prolezlé nějakou magií," sdělil na oplátku on svou doměnku a jeho slova, ač tlumená, rovněž zazněla nemile hlasitě, než bez ozvěny odumřela. "Třeba je lepší nechat ta tajemství spát," nadhodil nenápadně myšlenku odchodu, aby nevypadal jako zbabělec. Konec konců, i Raash vyhlížel, jako by odtud rád zmizel.
Wissfeovi se do čenichu postupně začal zažírat pach nějaké čertoviny, nehledě na fakt, že měl dojem, jako by ho někdo sledoval. Když už to nešlo ignorovat, zamračil se nad tím a zavětřil. Nic mu to nepřipomínalo. Takhle smrdí ta tajemství. Možná chtěl říct něco nahlas, každopádně se k tomu už nedostal, protože vlkům za zády se rozezněl ohlušující řev, který div že Wissfeovi nevyrazil mozek z hlavy. Za dobu svého pobytu v tomto lese se leknul už potřetí, tentokrát však pořádně. Poskočil dopředu, vzápětí se však jediným skokem otočil a přikrčený, s ušima přitisknutýma k hlavě a s naježeným hřbetem se zahleděl směrem, ze kterého zvuk vyšel. "Co," pravil s ledovým klidem, který vůbec nepociťoval, "to u všech pekel mělo být?" Vrhl podezíravý pohled po hnědém vlkovi. Chtěl ho zavést sem, aby ho pak z nějakého důvodu předhodil lesnímu monstru? Nebo to byla jenom velice nemilá náhoda? "Upřímně dofám, že v tom nemáš tlapy," zasyčel Wissfeoh, kterému pro tu chvíli všechny masky spadly z tváře. Pak mu zrak padl na pár rudých očí, zářících v povážilvé výšce nad zemí. Ve tmě jen stěží rozeznával tvar těla toho tvora, byl si však jist, že přátelsky naladěný nebude. Že já sem vůbec kdy lezl, pomyslel si a stále přikrčen ukročil o půl kroku dozadu. Třeba se mu ještě povede vycouvat.

Návrhu na "odhalování tajemství" se okamžitě chytil. "Samozřejmě," pravil a oplatil Na'arashimu jeho úšklebek. "Kdo ví, co všechno může vyplynout na povrch." Wissfea spíš zajímalo, jestli by nedokázal vytahat na povrch nějaká tajemství z hnědého vlka, ale začínal si myslet, že to je holá nemožnost. Ani jeden o sobě nehodlal nic moc prozrazovat a oba si toho druhého měřili s odstupem a zároveň se zájmem. Bylo to zvláštní setkání, jaké Wissfeoh už dlouho nezažil. Na'arash se mu začínal celkem zamlouvat, ačkoliv o něm nic nevěděl. Vycítil, že v určitých směrech si jsou asi dosti podobní. Pochyboval o tom, že by si hnědý vlk v sobě nesl kdovíjak čistou duši. Jeho chování tomu zkrátka nenasvědčovalo.
Když vlk zopakoval jeho jméno, pouze mírně přikývl. Podařilo se mu Wissfeovo jméno nezkomolit, což taky nebylo pravidlem. Vzápětí už špička chvostu hnědého vlka mizela ve tmě - neobtěžoval se s tím, aby na Wissfea čekal a on se zase neobtěžoval s nějakým váháním a přemýšlením nad tím, zda je dobrý nápad se pouštět do hlubin prokletého lesa s podezřelým cizincem. Na takové úvahy ho neužilo. Bez váhání vstal a pár skoky plavného cvalu vlka dostihl, načež svůj krok srovnal s tím jeho. Žádná tajemství ale neviděl. Les zůstával tichý, mrtvý a zlověstný. Taky o sobě nechce nic prozradit, pomyslel si.

//To by bylo super ^^

Odpovědí se mu samozřejmě nedostalo. Na druhou stranu to tak možná bylo lepší. Zábavnější. Líbilo se mu, že se jednookoý nenechal nachytat tím, že se zahleděl za něj. Čekal, že se otočí nebo alespoň cukne pohledem, ale to on ne. Hnědý vlk mu nadále zíral do tváře. Wissfeoh měl co dělat, aby potlačil nutkání k potěšenému úšklebku. Povedlo se mu však zachovat vážný výraz. Přesto - ať už byl kdokoliv a měl v úmyslu cokoliv - musel hnědému vlkovi přiznat, že měl pevné nervy. To Černý dokázal ocenit. "Možná ano. Možná, že mě, možná, že tebe", blýskl zelenýma očima, "možná nás oba. A možná ani jednoho." Mírně zvedl levý koutek tlamy. Jeho hra se nyní změnila, plynule, ale znatelně. Věděl, že s neviňátkem by se o moc dál nedostal. "Od toho to jsou tajemství." Jaký smysl by si z toho měl hnědý vlk vyvodit? To Wissfea nezajímalo. Pochopil, že ho ten druhý neustále dráždí a že i tohle dost dobře mohla být výhružka. Na něj ale výhružky neplatily. Nebál se, ačkoliv byl obezřetný.
Nakonec se mu ale dostalo alespoň nějakého střípku informací, který mu, celkově vzato, nebyl k ničemu nápomocný, na druhou stranu už alespoň nemusel o Na'rashim uvažovat jako o "tom druhém" nebo "tom hnědém." Zdálo se, že i jemu se rodiče pomstili krkolomným a těžko zapamatovatelným jménem. Ačkoliv, černý to své nakonec přijal a dokonce si ho oblíbil. Nepotřeboval obvykle, aby si ho druzí pamatovali. "Wissfeoh," představil se stručně. Střihl uchem. Tak. Co dál?

Každý z nich zřejmě hrál svou vlastní hru, alespoň k takovému závěru černý vlk došel. Zdálo se, že to chápe i ten jednooký. Vlastně ho to těšilo, ač si tím naproti němu nebyl vůbec jistý. Mohl být hrozbou. Nejspíš jí byl. Ta výhružka předtím byla zcela jasná. Přesto se černý vlk rozhodl neustupovat, pokračovat v načaté konverzaci, protože se navzdory všemu dobře bavil. Naivních pitomců, kteří s sebou nechají smýkat sem a tam a skočí na špek každé historce, kterou si Wissfeoh vymyslí, pobíhala po světě spousta. Černý vlk si už zvykl na to, že stačí nahodit zdvořilý úsměv a mazat druhým med kolem huby a projde mu leccos. Jen málokdy se setkával s někým, kdo ho přinutil opravdu promýšlet další krok, kdo ho zkoušel. Kdo ho, pravděpodobně, dříve či později prokoukne, pokud už se tak nestalo. Připomínalo mu to tanec na křehkém ledě. Alespoň na chvíli díky tomu mohl zapomenout na to, jak byl předtím otrávený a nabručený. "Smrtí, ano," potvrdil, poté co zrak stáhl z korun stromů zpět ke tváři druhého vlka. "Taky tajemstvím," pousmál se, o něco vědoucněji než předtím. Byl si vědom, že tím svou masku nic netušícího hlupáčka odstrkuje trochu stranou, ale nijak se tím nezatěžoval. Věděl, že si toho hnědý všimne, protože skenoval snad každý jeho sebemenší pohyb, a že teď už bude dozajista vědět, že Wiss mu ukazuje falešný obrázek. Nevadilo mu to - stejně by na to přišel. Wissfeoh by jen rád věděl, co má druhý vlk za lubem a co se mu děje v hlavě. Byl zvědavý. Věděl ale, že s netrpělivostí nikam nedojde. "Vsadil bych se," pronesl už zase úplně klidně a pohled na chvíli upřel kamsi do prázdna za vlkovými zády, "že je tohle místo tajemstvími úplně prolezlé."

Zrovna tak, jako si Wissfeoh poměřoval neznámého, si neznámý poměřoval jeho. Černému neuniklo mírné napětí v cizincově postoji. Mhm. To jsme se teda sešli dvojka, pomyslel si suše. Alespoň mu ale potvrdilo, že by si měl dávat bacha na jazyk a že možná nastrčit do popředí svůj převlek nevinného gentlemana nebyla úplně špatná volba. "Zajisté," potvrdil Wiss neznámého tvrzení, že v lese může číhat spousta nebezpečí a vystřihl na tváři úsměv jako z učebnice, který ani nebyl příliš falešný. Docela ho to bavilo, ačkoliv ho ten hnědý neustále trošku znervózňoval tím svým hloubavým pohledem jediného oka. Neměl rád, když na něj někdo takhle zíral - ačkoliv dělal zrovna v tu chvíli přesně to samé. On přece mohl. Nedával na sobě znát svůj neklid, ačkoliv by nejradši tomu druhému řekl, ať na něj laskavě přestane tak okatě čumět. Tím by přeci narušil svou hru, a to on nechtěl, když se sotva rozehříval.
Nejspíš jim to v hlavě šrotovalo oběma. Černý však nemínil tomu druhému nic usnadňovat. Navíc, jakmile se jednou vžil do role, nebylo snadné přestat. "Tady to ale zrovna příliš živě nevypadá." To samozřejmě neznamenalo vůbec nic a když už, tak jen to, že s tímhle místem něco zásadního není v pořádku. "Nebo jsi tady snad viděl něco, hm, nebezpečného?" tázal se nevinně Wissfeoh, který si moc dobře uvědomoval, že na takovém tmavém místě, kde zřejmě nic nežije, může být nebezpečný klidně i vzduch, který dýchají a že pokud zde něco žije, umí se to moc dobře plížit. Kdyby jim něco chtělo skočit ze stromu za krky a zardousit je to, co by s tím nadělali? Jakmile ho tahle myšlenka napadla, krátce zalétl očima do korun stromů. Nic, pochopitelně, neviděl. Hm. V hloubi duše ale nevěřil tomu, že by ve větvích číhalo nějaké neviditelné zlo. Jestli tam něco je, určitě si to vezme nejdřív jeho. S tím zmršeným okem by to určitě ani neviděl přicházet. Upřel pohled zpátky na jižana. Byl moc zvědavý, co se z tohohle setkání vyvrbí.

Popravdě příliš nepředpokládal, že by mu lesy odpověděly. To byla vlastně asi tak poslední věc, kterou by čekal. Jen zabíjel čas, sám napůl pobavený pošetilostí svého počínání. Nemalé tedy bylo jeho překvapení, když se mu za zády ozval hlas. Wissfeoh se lekl podruhé. Opět se však velice rychle sebral a otočil se, aby si prohlédl původce onoho vyrušení. Bylo mu jasné, že strom na něj nepromluvil. Zrak mu padl na vlka s kožichem různých hnědých odstínů. "Ano?" otázal se dokonale nacvičeným tónem, který byl ztělesněním veškeré zdvořilosti. Hrál hloupého, ale za zelenýma očima mu myšlenky vířily. Nově příchozí rozhodně od pohledu nevypadal jako blbec, který by se sebou nechal manipulovat. Dost možná bylo jen otázkou času, kdy prokoukne, že černý vlk tak úplně není takový, jak se tváří. Možná že se tedy s celým tím zdvořilým divadýlkem obtěžoval zbytečně. Nemohl si ale pomoct, stalo se už pomalu jeho druhou přirozeností. Třeba z něj aspoň vypadne něco použitelného. Jako třeba kde to k čertu jsem a jak se dostanu někam jinam. "A čehopak bych se měl bát?" dodal ještě, stále klidně a vlídně. Samozřejmě, že Wissfeovi neušlo, že jižanova poznámka byla jakousi nenápadnou výhružkou, a ačkoliv se tvářil, že mu to zcela přelétlo přes hlavu, vzbudilo to v něm obezřetnost. Důkladně si vlka prohlížel. Mohly by přijít problémy, pokud nebude opatrný. Možná se ho však už zmocňovala přehnaná úzkostlivost. Poslední dobou nic nešlo podle plánů a tak už raději předem počítal s tím, že se všechno pokazí.

//minulost

Hrůza a hnus. Černý vlk neměl zrovna nejlepší náladu. Absolutně nepřijatelné. Ba ne. Vůbec neměl dobrou náladu. Sám si ani už nevzpomínal, kvůli čemu začal v duchu tak zarputile nadávat, ale protože ho to bavilo a zaměstnávalo to jeho mysl, nehodlal s tím jen tak přestat. Měl hlad, to zaprvé. Do jeho krásného kožichu se nechytala spousta bahna a vetviček, když se nedávno prodíral jakýmsi křovím. To byla druhá věc. Třetí věc? Kam jsem to zase došel? Přejel své okolí chladně kritickým pohledem zelených očí. Došel k závěru, že to není nic moc. Nezdálo se mu, že by se tady pohybovalo cokoliv, co by mu bylo k jakémukoliv užitku. Lesní porost byl hustý a byla tam značná tma a dusivá atmosféra.
Povzdechl si. Tulácký život miloval a prozatím se jej nechystal vyměnit za svazující povinnosti smečky, občas to však bylo k naštvání. Například když ho tlapy zavedly do řití, jako je tato. Zavrtěl hlavou. To je život. Už se chystal, že z toho lesa duchů vypadne a půjde hledat vytrácející se vůli k životu někam na méně depresivní místo, když stromy nad ním zlověstně zavrzaly větvemi. Wissfeoh se lekl a srdce se mu rozbušilo rychleji, nedal to ale na sobě znát. Teď už však jen tak odejít nemohl. To by z něj dělalo zbabělce, ne? Jeho nějaké stromy nevyplaší. Posadil se tedy na lesní půdu a zdvihl zelené oči k větvoví. "Myslíš, že se tě bojím?" pravil klidně a zcela vážně, jako by čekal, že mu les odpoví.