Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Myslím, že se to naučíš. Už teď jsi přišla na to, co to znamená. Tedy alespoň to, k čemu se to váže. I to je je velmi zajímavá magie." Přikývl a spokojeně se k ní tulil. "Později budeš expert. Až mě to, snad i děsí." řekl, ale nemyslel to tak, že by se toho opravdu bál. Naopak, byl rád, že má Cinder svou magii. Vždyť i on byl vlastně obdařen novou schopností, za jejíž pomoci vyrobil Cinder ten náramek. "Něco nám bylo odebráno a něco jsme zase dostali navíc. Ty své vidění barev a já svou... no... pavučinu." Uchetl se. Ještě to bude muset zkoumat hlouběji. Stejně jako ona, tak i on se měli co učit. Ne jenom své magie, ale i své city. Nechával ji, aby měla hlavu položenou na jeho krku a on měl svou zabořenou do její hrudi.
"Vidíš? Už teď víš o té své magii mnohem víc než včera." a měla pravdu. "To je fakt. KDyž na něco myslím, jsem v tom ponořen natolik, že je zcela přirozené, že jsem v zajetí pocitů a dojmů z těch myšlenek." Uchechtl se. Mysl byla, vůbec, zvláštní nástroj. Byl to další svět v tomhle světě. Podobně jako sny, ty byly, jako by ještě dalším světem. "Svět reálný, svět vědomí a svět podvědomí..." zašeptal.
Olízla mu ucho a on se zachichotal a zacukal jím. Lechtalo to. Ale bylo to příjemné. Otřel se o její hruď a něžně ji popadl za loket , který byl blízko a zoubky po něm malinko přejel. No, zkrátka ji ho něžně ocumlal. Když už si začala, chtěl ji to nějak oplatit.

Zátoka působila klidným dojmem. Jako by tohle místo přímo vybízelo, aby se všichni, kdož vstoupí do těchto končin, uklidnili a relaxovali. Dokonce i teď v zimě. Jaké to tady asi muselo být v létě? Určitě krásné. Střihl ušima k Cinder. jejich cesta sem proběhla více méně mlčky, nebo jenom s pár slovy. A i přes tuhle zvláštní atmosféru, která se kolem nich omotala, jako závoj nejistoty, se cítil fajn. V rámci možností, samozřejmě.
Poslouchal její slova a přikývl chápavě. "Aha, to je zajímavé, ta magie, ty barvy." Zamyslel se. "Takže vidíš barvy kolem mě? A ty barvy ti říkají, na co myslím?" zajímavé to tedy bylo. Nejspíš to nefungovalo takhle přímo. "Už jsem o něčem takovém slyšel. To s těmi barvami. Ale přímo jsem se s tím nesetkal. Zdá se, že citlivější vlci, dokáží vidět ty barvy." Xander se na Cinder usmál. "Ano, myslel, jsem na ni, protože jsem ji slíbil, že půjdeme hledat toho záhadného mistra, který by nás dokázal vytrénovat, abychom byli silnější. Vlastně ani nevím, jestli za ním nebude chtít jít s tím svým partnerem. Předtím chtěla jít se mnou, ale netuším, jestli to tak bude i pak." Mělo by ho to trápit? Možná jenom pro to, že si to slíbili, ale kdo ví jak to vlastně dopadne. "Jestli je ten její partner žárlivý, dost možná ji už nikam ani nepustí." Zauvažoval nahlas. Vadilo by mu to? No, možná jenom proto, že chtěl, aby byla Solf šťastná.
Poslouchal ji dál. "Naštvaná?" povytáhl jedno obočí, v zájmu o vysvětlení, které samozřejmě dostal hned v zápětí. Xander ji nechal mluvit a když dokončila, co chtěla říci a přitom vypadala, tak neskonale krásně. Jako štěňátko, které provedlo něco, co mu rodiče nedovolili. Na tváři se mu rozlil chápavý úsměv a v očích mu opět plála jiskra. "To je, asi, v pořádku, víš? Nejspíš bych cítil něco podobného, kdyby to bylo naopak." přiznal a vlastně ho hřálo na srdíčku vědomí, že k němu Cinder cítí něco, co ji podněcuje žárlit. Tedy, ne, že by on úmyslně chtěl, aby žárlila, ale vědomí toho, že se to děje, když on k ní cítil pouto, nejspíš podobné tomu jejímu, to bylo krásné. Zavrtěl ocasem. "Blázínku... Nic se neboj, já tady blbnu jenom s tebou." Byla to pravda. Jestli kdy cítil něco k Solfataře, tak stejně si uvědomoval, že on nemůže změnit to, co by kdy cítila Solf k němu. Byla to rozumná vlčice, která určitě neulítává na okamžicích, kdy hrozí, že může ztratit všechno. Xander ji sice pobízel, aby udělala jakýkoliv krok, který by vedl k jejímu štestí, i kdyby ten krok znamenal, že se rozejde s Taylorem, pokud bude pak šťastnější a silnější vlčicí, pak ať to udělá, ano. Ale pokud ho má ráda a není to jenom výsledek čar a kouzel, které časem pominou, pak ať se s ním usmíří. Důležité je jenom to, aby se cítila dobře a spokojeně. U Taylora měla Solf jistotu. Měla smečku. Nějakou tu oporu. Se Xanderem by byla tulák, přišla by o postavení, a kdo ví, jestli by ho milovala ne jinak, než jako to bylo u Taylora, bylo-li to opravdu jenom kouzly.
Usmíval se na Cinder a nejraději by ji znovu povalil do sněhu, ale jenom se o ní otřel hlavou a jemně ji zatlačil do hrudi, právě tou svou hlavou.

Zlatý les >>>

Zasmál se při zmínce, že si může třeba koupit ty puntíky, o nichž se bavili. No, mohl by. Však uvidí, jestli si něco nasbírá a jestli toho pana Wu zase někde potkají. Nyní bylo pro něj cílem prozkoumat terén, aby byl v obraze a věděl kde co hledat a najít Svatini, aby byl silnějším vlkem.
"No, třeba." odpověděl s mírnou dávkou smíchu. Ačkoliv ani on nebyl tak úplně veselý, protože nevěděl na čem to je.
Napřímil uši a trochu nechápavě a zmateně se na ni díval. Neudělal jsem nic, ale jak se to vezme? He? Co jsem udělal? ptal se sám sebe v duchu, přičemž se to snažil vypátrat i v její tváři.
Vykročili tedy na cestu mezi zlatými stromy. Čekal co dál řekne či neřekne a nakonec se to dozví. Myslel jsi na tu ostrovanku, Solfataru, se kterou jsi byl ve světě mrtvých, že? No jasně, že jsem na ni myslel, ale... jak ty to víš? Překvapení v jeho tváři bylo zřetelné. Ani se ho nesnažil maskovat. Proč by to také dělal, že ano. Vždyť to byla pravda, tak proč by se ji snažil ukrývat? Ačkoliv to neměl v plánu, trochu se zamračil. Ale nebylo to ze zloby, spíš to byl výraz takového toho hlubokého zamyšlení související s myšlenkou 'jak to ví'. "Ano, myslel. Ale... jak jsi na to přišla?" Až teprve teď jeho pokrčení obočí ustoupilo a on se opět zamyslel. "A to tě... rozesmutnilo?" zeptal se, ačkoliv spíše vypadala, že ji to trápí, tak nějak jinak, než, že by byla kvůli tomu smutná.
Mezitím vystoupili z lesa a už si to mířili k jakési zátočině.

V jednu chvíli měl pocit, že Cinder je s ním jenom na půl. Po těle mu přejel chlad, který připisoval tomu, že se před chvílí váleli ve sněhu, ale i tak ho zachvátila další vlna zvláštních pocitů. Prohlížel si ji a zdálo se mu, jako by Cindeřin úsměv byl nyní tuhý. Takový zkamenělý, snad by bylo výstižné, kdyby ho takto označil. Střihl uchem. Co se to děje? Na rozdíl od ní neměl její magii, tudíž nemohl vidět auru, tak jako ji viděla ona. Ale ten žár, ledového ohně cítil. Nicméně si ho neuměl vysvětlit. Samozřejmě ho to zajímalo, co se stalo. Udělal snad něco? Snažil se si to celé přehrát kromě toho, na co myslel, nezdálo se mu, že by s tím mělo, co do činění něco z toho, co udělal.
Nakonec se i ona vrátila do reality a pomalu se snad i uvolnila. Vykročili společně tam, kam si ukryl dárek od skřítka, kterého viděl pouze on. Z toho uvažovaní mu vyšlo, že její nepřítomnost musela být dána tím, na co myslela. Trápilo ji něco? No jistě, muselo ji něco trápit. Na něco si vzpomněla nebo si uvědomila, že jsme tady vězni. myslel si. Rozhodně si toho všiml, ale nevěděl, jestli se ji má na to ptát, nebo to prostě nechat být. A tak chvíli jen mlčky šli.
Když už byli skoro u cíle. Jemně do ní drcl bokem. "Usměj se." řekl, jako by ji chtěl rozveselit. A taky, že chtěl. To už ale došli k místu a Xander se podíval na Cinder. Zajímalo ho, zda se už její nálada vrátila do normálu. Pak vyhrabal balíček a konečně ho otevřel. V krabičce bylo 20 těch krystalů, který po nich chtěl obchodník pan Wu. "Bezva, to jsou ty kameny. K jídlu nejsou, no. Ale taky se hodí." Kdyby mohl, podělil by se s Cinder rovným dílem, tak jako ona se podělila s ním.
"Hele, stalo se před chvílí něco? Byla jsi taková... nepřítomná..." zeptal se ji nakonec. Ačkoliv nechtěl rozdmýchávat předchozí náladu, zároveň chtěl vědět, jestli něco nepokazil. "Um... jestli jsem udělal něco, co jsem neměl... tak mi to řekni." Ale to by nebyl Xander, kdyby to nestočil do té hravé formy: "Já se pokusím to příště neudělat, možná." Zazubil se, ačkoliv to nebyl tak sebejistý úsměv. Spíš takový plný očekávání.

>>> Tichá zátoka

Pochopil, že i ona by chtěla si tyto ostrovy nejdříve pojít a prozkoumat je, než se bude rozhodovat, kde by se tak mohla usadit. Nedivil se ji, on to cítil stejně a taky to i řekl. Takže alespoň měli jasno, nebo on si to myslel, že mají jasno v tom, že se ještě budou chvíli potulovat a poznávat zdejší krásy ostrovů, než někde zakotví.
No jo, ten první ostrov ještě zdaleka neprozkoumali a teď jsou, patrně, jak se oba domnívali, na druhém, který si směle procházejí. No, vlastně je teď zastavila sněhová bouře, ale ta už byla pryč a bylo na čase se vydat dál, že ano.
V těchto úvahách si také vzpomněl, že slíbil Solfataře, že na ní počká a půjdou společně najít staříka z jakési Svatyně. A to on chtěl. Chtěl být lepší a silnější, zvláště, když se objevil tady. Potřeboval nabrat zpátky své síly a zkušenosti. A jestli mu k tomu má dopomoci nějaký mistr, tak budiž! Hlavně, aby si nemusel připadat jako vlče. Nyní totiž chtěl chránit, minimálně tři vlky a s dovednostmi, které má oslabeny, by to nebylo tak snadné. Cítil, že Solf chce znovu vidět. Přinejmenším by rád věděl, zda vyřešila, to co potřebovala. Zároveň cítil, že Cinder opustit nechce. V čem je problém? Prostě půjde se mnou, ne? Vždyť o nic nejde. Chci, aby šla se mnou. Proč by to mělo Solf vadit? Nebo... vadilo by jí to vůbec? Co když ano? S tím nepočítala. Ale, ona má svého partnera. Takže problém, by být neměl. Jenomže co když ho opustí a bude chtít odejít se mno? Udělala by to? Chtěla by odejít? Se mnou, s námi. Zdálo se mu to podivně složité. Možná viděl uzly tam kde nejsou, nebo jenom neviděl dostatečně daleko. Proč se ale cítil provinile najednou? Vždyť k tomu neměl důvod. Nebo ano? Trochu ho tyto myšlenky a pocity mátly. Ovšem rozum mu pořád říkal, že Solfatara má partnera. Možná se pohádali. Možná je osud k sobě připoutal, aniž by si to vůbec promyslel, třeba k sobě vůbec nepatřili. A on se s ní cítil dobře, ale neměl právo si myslet, že by ji snad mohl získat. Je to kamarádka. A věřím, že dobrá kamarádka. Musím ji tak taky brát. Snažil si to ujasnit. No, neměl to zrovna snadné.
Vrátil se do reality a Cinder věnoval úsměv. Její slova ho potěšila. No, musel se dokonce i nahlas zasmát, znělo to totiž roztomile a on se nedokázal nesmát, když řekla, že by ho nenechala, aby na ni zapomenul. "Vždyť já bych na tebe ani zapomenout nechtěl. Prosímtě. A zkejsnout v nějaké smečce, která by mi neposkytla to, co mě dělá mnou, to by ani nešlo. Hádám, že by měli potížistu nebo zběha." Zazubil se a zavrtěl ocasem.
Ne, opravdu si neuměl teď představit, že by najednou jenom tak odešla a on by zůstal sám, čučíc do prázdna. Prostě musel být s ní. Jednoduše proto, že neuměl myslet na nic, bez ní.
I on se dokulil na břicho a pak vstal. Sníh kde leželi vypadal jako kdyby tam spadl meteorit nebo přinejmenčím, jako by tam ryl kanec. To mu vykouzlilo úsměv na tváři a z jeho tlamy se ozvalo uchechtnití, když si prohlížel tu díru. Všude kolem byl sníh krásně uhlazený, jenom tady vytvořili kráter.
"Tak jdeme?" Dal hlavu na stranu a čekal na odpověď. "Asi bychom mohli jít omrknout tu krabičku, a pak bychom mohli vyrazit zase o kus dál, co myslíš? Cestou určitě na nějakého ušáka narazíme," navrhl.

mám 35 bodů
vezmu si:
10 bodů... 1 tlapka => do magie Země
15 bodů... 50% sleva do Obchůdku NEBO Svatyně => Svatyně
10 bodů... 2 mince
děkuji pěkně :)

Zapsáno

Sledoval její tvář, její krásné oči a poslouchal co říká. Věděl by on, zda by tady dokázal zůstat? "Tenhle les je zajímavý, neobvyklý, a fascinující, jak jeho listy jsou zlaté. Jako by za to ani podzim nemohl. Dokázal bych tady zůstat? Hm?" Zamyslel se. "Pokud by mi zdejší smečka poskytla dostatek prostoru na to, abych mohl navštěvovat různá místa, pak bych řekl, že ano, zřejmě bych dokázal zůstat. Otázkou je, ale kdy? Rád bych ty ostrovy prozkoumal celé, nebo alespoň tak, abych věděl, kde co mohu čekat. Co ty?" Nejspíš by se necítil pohodlně, kdyby mu smečka svazovala tlapy a mysl. Možná byl zvyklý až na příliš mnoho svobody. Ale samotu, tu rád tedy neměl. Rád se pohyboval, rád objevoval a byl spokojený, měl-li jistotu místa, kam se mohl vrátit. "Lesy jsou fajn. Myslím, že se můžeme poohlédnout a prozkoumat je a rozhodovat se nemusíme hnedka." Usmál se na ni. "Vybereš si takový, kde se ti bude fakt líbit nejvíc, nebo prostě smečku, která se nám bude zamlouvat." Pokýval hlavou a jemně ji sevřel v objetí.
Poslouchal ji dál. "Hm, tak to máme podobné. Je fakt, že doposud jsem neuvažoval, že se usadím, ale tady... no tady nás okolnosti nejspíš přinutí. Ale pořád máme svobodnou vůli a rozhodnutí je na nás." A taky máme jeden druhého, což je víc, než být sám. Máme vlastně výhodu, ač na cizím území, jsme dva nejsme v tom sami. Střihl ušima a věnoval ji plnou pozornost. "Takže kdybych třeba řekl, že zůstaneme tady, zůstala bys?" Zeptal se. Samozřejmě to řekl stále ve formě hry, ale na druhou stranu, jistá skrytá otázka pravdy v této jeho hravé otevřenosti byla. Takže vlastně, i když si to na venek sám sobě jako nepřipouštěl, vlastně se na to ptal i z toho nepoznaného důvodu, který mu tady mlátil do hrudi v rytmyckém tempu. Mě je vlastně jedno, kde budeme, když budeme spolu. Možná to řekl hravě proto, že se jenom neodvažoval to říci vážně, nebo proto, že takový zkrátka byl a jinak to neuměl? Natáhl se k ní a olízl ji čumák, načež se opatrně překulil na bok i s ní, takže teď oba leželi na bocích. "Pojď, půjdeme prozkoumat další lesy a taky ulovit toho dalšího ušáka, co ty na to?" Vzpomněl si na balíček a bylo jasné, že by se pro něj měl také vrátit, Otázkou bylo kdy.

Tuto chvíli si vychutnával plnými doušky. Vnímal její teplo, její dech, její tlukot srdce, ačkoliv se chvílemi ztrácel v rozeznávání, zda buší její či jeho či obě naráz, tak zběsile. Vnímal zkrátka ty mírné otřesy v těle. Leč, nepříjemnými se býti nezdály, naopak. Občas pohlédl na nebe, občas na Cinder. Zhluboka se nadechl a pomalu a dlouze vydechl, avšak srdce odmítalo zpomalit. Na tváři se mu rýsoval spokojený úsměv.
Zachytil zvuk, který vlčice vydala, když ji Xanderova tlapa objala. Líbil se mu. Takové krásné zamručení, něco mezi výdechem a zvukem, který, jako by se ani nechtěl vydrat napovrch. Zvláštní, avšak spokojený tichý a hluboký tón.
Naslouchal ji a díval se na ni. "Hmmm, to ano, byl krásný a stále krásný je. I tady a teď." Stále v něm byli, jenom se možná dostali k okraji, Nebo na mýtinku? Vlastně si to místo, kde se svalili do sněhu ještě ani neprohlédl. Jako by nebylo důležité, kde zrovna jsou, protože nejdůležitější bylo to, že byli spolu a teď.
Sice to říkala pomalu, ale Xander byl trpělivý a bedlivě ji naslouchal. "Kam bych chtěl já? Hm, no vzhledem k tomu, že třeba Solfatara tady už je asi rok a stále nenašla cestu, jak se odtud dostat, patrně je tedy možné, že cesta odtud ani nevede..." Přemýšlel tedy nahlas. "Což znamená, že bychom měli přemýšlet právě tak. Takže najít si dobrou smečku, zřejmě bude moudrý krok." Tu větu sice zakončil tečkou, ale skrýval se za ní malý otazník. "Chtěla bys do nějaké smečky?" zeptal se ji přímo.

Byl to krásný okamžik, který by nejspíše scénáristi a kameramani vymazlili asi nějak tak, jako že se na sebe koukají dva vlci ve zpomaleném záběru. Možná by Xanderovi do očí opravdu namontovali drobné plamínky, které by byly jasně vidět, ale zároveň by měl pozorovatel dostatek času, na to, aby si jich stihl povšimnout pozvolna. Pak by se kamera přesunula do tváře Cinder, kde by si lehký vítr pohrával s jejími chloupky nad očima a s řasami mi jemně zamával. Možná...
Xander se chvíli opravdu díval přímo do očí Cinder a doslova se v nich utápěl. Byli si nyní tak blízko, jako nikdy předtím a jemu se to opravdu líbilo. Nepamatoval si, že by kdy potkal někoho takového dříve. Jasně, že pár vlčic potkal a měl možnost se i k nim chovat různě. Ale nikdo nebyl takový, aby se mu zavrtal takhle moc pod kůži.
Jeho dech se uklidnil, ale v hrudi mu i přes to bušilo, jako by tam měl divokého hřebce, který se snažil prokopnout stáj, aby se dostal na svobodu. Zvláštní pocit.
Opět si jeho pozornost, alespoň na krátkou chvíli, získala obloha, ale jenom proto, že o ní zrovna Cinder promluvila. Prohlížel si ty barvy a záři. "Polární záře, to u nás nebylo." Nebo si nikdy nevšiml. Kdo ví, každopádně, "to ano, je to krása," ale ty jsi krásnější. Na tváři se mu rozlil jakýsi tajemný úsměv. Když si tu větu dokončil ve své mysli.
Odpoutal se od oblohy a polární záře, a zadíval se na hnědou vlčici, která na něj hleděla s jakýmsi promyšleným, nebo snad impulsivně nepromyšleným?, pohledem, když říkala, co s ním provede. Viděl, jak se blíží její hlava a hlavou se mu problesko několik možností, ovšem než-li je stačil skutečně rozebrat, stalo se to. Nebál se, že by se zhmotnila některá z těch možností, protože jí věřil. Věřil, že by mu neublížila, protože ani on by neublížil ji.
Pocítil její teplý jazyk na svém čenichu. Dotek andělského pohlazení. Pocítil tu vlnu vzrušení, která projela jeho tělem, jako by jím právě prolétlo vysoké napětí, které však ve skutečnosti se neprojevilo nijak fyzicky ku škodě. Položila si hlavu na něj a on cítil, jak mu její dech rozechvívá chloupky srsti. Vydechl spokojeně a v jeho tváři byl neurčitý výraz, překvapení, spokojenosti, možná i rozněžnění, hotovej koktejl. Přitom, jako by měl v mysli náhle vymeteno.
Opatrně položil tlapu na její tělo, jako by si ji tím chtěl přisunout ještě blíž. Nevěděl co říci. Nebyl zkušený v těchto směrech. A tak si vzpomněl na to, na co se chtěl zeptat a udělal to: "Na cos myslela, před tím našim závodem?" Zdálo se mu to, nebo byl jeho hlas rozechvělý?

Co, že to do Xandera vjelo? Prostě měl najednou hravou náladu. Ačkoliv mu na mysli stále zůstávala otázka, kterou hodlal Cinder položit. Zajímalo ho, o čem to přemýšlela před chvílí. A jako by nyní úplně zapomněl o šetření enerie, prostě se řítil mezi stromy, ale také bedlivě naslouchal, jestli slyší její tlapky, jak ho následují, nebo ne. Kdyby za ním neběžela, tak by, pochopitelně, svůj zběsilý úprk zarazil, že ano.
Na tváři se mu vyjevil široký úsměv, protože slyšel, že za ním Cinder přeci jen běží. Dokonce i tu hravou výhružku. Takže chvíli jenom tak pelášili mezi stromy, až dokud si Xander neusmyslel, že to stačilo a zpomalil. Schválně čekal, teď už jenom v lehkém cvalu, až ho hnědá vlčice dohoní. Když už byla téměř u něj a on snad i cítil žár jejího těla, prudce odskočil do boku od ní a tak ona musela skočit do prázdna. Ale on nesetrvával v pozici zastavení, nýbrž hupsl vedle ní a jemně ji skulil do sněhu. Překulili se na záda a v tom si všimli, že na nebi se pableskuje jakási záře. Alespoň Xandera ta záře upoutala. "Hele, co je to tam?" Ve tváři měl ale pořád ještě rozpustilý úsměv a hravou jiskru v očích. "A až mě chytíš? Copak mi asi tak uděláš?" Uchetl se a díval se ji přímo do očí, přičemž mu v těch jeho plál krásný hřejivý žár.

Absolutně nemohl tušit o čem, že to Cinder přemýšlí. Každopádně, mezi sousty ji po očku sledoval a tak si všiml, že kromě toho, že i ona sleduje jeho, také se rozhlíží po lese, ale ne tak, jako když jeden hlídá, kdyby se náhodou objevilo nějaké nebezpečí, ale prostě tak jako, že si prohlíží zdejší stromy. Ano, tenhle les byl, vskutku, krásný. Byl neobvyklý, to bylo vidět už na první pohled. ALe byl krásný. Možná by se mu tady i líbilo. Pokud bude mít šanci si to tady prohlédnout lépe, kdo ví, třeba by se tenhle les líbil také Cinder. A kdo ví, třeba právě přemýšlí, že by se ji tady líbilo.
Xander by nejspíše neměl nic proti, ale pravdou bylo, že by si rád prohlédl i ostatní možnosti. V tuto chvíli byli na průzkumu a tak to také bral, ale v jiné situaci se mu tenhle les i líbil.
Chvíli ji pozoroval, jak ocasem zametá sníh. Neřekl nic, jenom se zamyslel a zkusil odhadnout, o čem, že to přemýšlí.
Pak mu odpověděla, když ji položil otázku ohledně zajíce. Zvedl se a zavrtěl ocasem. "Tak jo. Opět máš pravdu. Hele, ty jsi nějaká chytrá ne?" Zažertoval se zubatým úsměvem, ale ve skutečnosti měl radost, protože chytrý vlk se rovnal živý vlk.
Přiskočil k ní a jemně do ní dloubl tlapkou. "Máš ji." A v ten okamžik se s odskokem rozběhl dunami sněhu vstříc stromům, které míjel, jako totální magor.

Rozhodně už dál nehodlal pitvat toho skřítka. Kdo ví, kdo za tím stál, ale on dostal dárek a tak, co by si stěžoval, že? Pokud z tý krabičky nevyskočí nějaká legrácka. I tak by to byl dáreček. Nicméně nyní se soustředil hlavně na svou oběť. Tedy na jejich snídani. Zajíce se mu podařilo vyplašit snadno. Nebylo na tom nic složitého. Zajíci mají dlouhé uši a moc dobře slyší, takže stačilo si i jenom odfrknout a takový zajíc se rozutekl pryč. Díky tomu, že byli však dva, měli výhodu a nemuseli ho nahánět po lese. Kdyby byl každý sám, mohla z toho být dlouhá honička a ta mohla skončit klidně i tím, že by to vlk vzdal. Plýtvat energií totiž nebylo moudré. Ne takhle zbytečně, když hrozilo, že z jídla nic nebude.
Nicméně oni byli dva a Cinder byla rychlá a přesná, takže zajíce měli brzy "na talíři".
Xander došel k Cinder, s přáním: "Dobrou chuť," počkal až sní svou část a pak se pustil do té svoji. Nakonec z ušáka zbylo jen pár chlupů a několik rudých skvrnek na sněhu. "Tak co, dáme ještě jednoho?"

Ráda bych poděkovala za skvělou akci, super tým, i když to někdy bylo náročné, nemyslím v týmu, ale týmovaná obecně, tak to bylo fajn a doufám, že si to někdy budu moci zopakovat. :)

• Měnové fondy prosím zapsat do kasičky.
• Slevu 20% poprosím do Svatyně.
• Poukaz si vybírám element a to Země.
• 1 tlapku, poprosím zapsat k novému elementu a tedy k Zemi.

Děkuji :)

Zapsáno

Zamrkal na ta slova. No, jo, ono to tak vlastně vypadalo, jasně. Strom byl na počátku prázdný a pustý, dalo by se říci. Ale pak z něj vyskočil ten skřítek. Jenomže Cinder ho neviděla. Jediný, kdo skřítka mohl zahlédnout, byl Xander. I kdyby se dívala a nelovila veverku, nejspíš by to stvoření skrze Xandera neviděla ani tak. Prostě by ji Xander stál ve výhledu tak jako tak. Xan zatřepal hlavou se slovy: "No jo."
Na její velkolepou nabídku přikývl. Byl rád, ale stejně byl překvapený, jak se všechno odehrálo tak rychle. Skoro jako by ta veverka skočila Cinder do pusy sama, ale to určitě tak jednoduché nebylo. Co když na ten strom civěl déle? Zamšleně se zamračil. To se tady teda dějí věci. Budu si muset zvyknout. Kmitl ocasem a už se usmál. Přišel k Cinder a řekl: "Díky." Na to pokračoval: "No jo, takový maličký, asi jako dvě šišky. Byl jako normální vlk, ale zmenšený. Žádné vlče, takový malý pan Wu, s kozí bradkou, akorát a měl na sobě jakýsi kostýmek. Zelený. Jo a měl ledově modré oči." Popsal ji trochu toho skřítka, nebo co to vlastně bylo.
"Asi máš pravdu, jídlo v tom nejspíš nebude, ale celkem jsem zvědavý, co se uvnitř ukrývá." Pohlédl na balíček, pak na veverku. "Ale máš pravdu, ten balíček neuteče... myslím." Tím se snažil říci, že balíček počká a že se teďkom nají.
Snědl zbytek z veverky a znovu se vydali pátrat po něčem k snědku. Balíček ale nezapomněl pečlivě ukrýt, aby mu přeci jenom neutekl. Co kdyby měl čtyři, nebo alespoň dvě nohy? Když byl balíček schovaný, mohli v klidu vyrazit.
Možná, že když předtím ucítil toho zajíce, možná se mu to jenom nezdálo, jak si myslel, protože nyní to ucítil znovu. Někde tady musel nějaký ten ušák být. A patrně taky ano, museli sice ještě popojít o několik metrů dál, než narazili na zaječí stopy ve sněhu mířící k nějakému keři, kde zajíc okusoval kůru z větví. Xan se přiklonil k Cinder a zašeptal: "Já ti ho nadeženu a ty ho chytíš?". Nepředpokládal, že by chtěla Cin protestovat, takže se začal nenápadně plížit okolo, tak aby nenesl jeho pach vítr k zajíci. Musel keř obejít aby ho mohl vyplašit tak, že zajíce přiměje pelášit k Cinder.

Zcela očividně ji bavilo laškovat stylem, já ti jako ukousnu nos. Xander povytáhl obočí s výrazem, 'Co ti hrabe?' ale ani on to, a to zcela očividně, nebral nijak zle nebo vážně. Naopak, ihned po té se zasmál a hravě na ni zavrčel. Možná, že udělal i takovou tu štěněcí úklonku. Než jej upoutal právě onen zvláštní strom.

Když se podíval na Cinder, která stála kousek za ním s veverkou v puse, Xander jenom řekl - nechápavě - "Jak? Kdy? Kdys ji chytila?" Zatímco on tady čučel na podivného skřítka, ona chytla veverku? "Skvělý! Ty máš veverku a já, jakousi krabičku." Ukázal tlapkou na krabičku. Ale kdo ví, co se v tom vlastně ukrývá? "Myslíš, že v tom bude taky něco tak zajímavého, jakos ty získala od pana Wu?" Uvažoval nahlas. Pravděpodobně Cinder skřítka neviděla, protože se tvářila, jako že vůbec neví, na co se ji Xan táže. "Tys toho vlčího skřítka fakt neviděla?" Teď si asi musela Cinder myslet, že má Xander takový hlad, že už vidí i skřítky.