Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jejího úšklebku si nejspíš ani nevšiml, možná proto, že byl ještě rozespalý, ale úsměvu, ve který se onen úšklebek proměnil, toho už si všimnout stačil. Opětoval ji úsměv a rozhlédl se kolem. Bylo všude bílo, rozhodně mnohem víc, než večer. V žaludku měl prázdno a něco na zub by se, vskutku, hodilo. Sníh házel odlesky od paprsků slunce, které zalilo tento zvláštní les do něhož se uchýlili předešlého večera schovat před sněhovou bouří.
Nyní bylo hezky. Vítr sice profukoval, ale to nebylo nic, co by vlkům mohlo být příliš na obtíž.
Zasmál se na její větu. Oh ano, řekl to opravdu legračně, což byl také záměr, protože ji pobavit chtěl. "Minimálně?" Povytáhl lehce obočí a uchetl se přitom. "Já myslím, že minimálně jsou tady hladoví dva vlci." Zazubil se. "Alespoň já hlad mám taky." Také párkát švihl ocasem v dobrém rozpoložení.
Xander vykročil a na její větu přikývl. "Dobrej nápad. Ušák, je celkem fajn a je to o dost víc než ta myš, co se mi podařila chytit naposled." Společně kráčeli hlouběji do lesa. Xander si les prohlížel a větřil do vzduchu, aby neminul případný zaječí pach, kdyby byl nějaký ušák v okolí.

Měl dojem, že zrovna ucítil pach zajíce a tak tiše sikl na Cinder, aby ji naznačil směr, odkud zajíce ucítil. Jenom, v tom si všiml jednoho ze stromů kolem, který ho doslova přitahoval. Bylo to kvůli zajíci? To se mu zase až tak nezdálo. Nikde žádná stopa. Sníh kolem onoho stromu byl čistý, uhlazený a ničím neposkvrněný, ale přes to si nemohl Xander pomoci a ke stromu se vydal, jako by byl v tranzu.
Došel až k stromu, který ho přitahoval, sedl si před jeho kmenem a jenom se díval na jedno místo, odkud náhle vykoukl jakýsi maličký šedý vlk. Nebylo to vlče. Spíše velký vlk, ale miniaturní. Xander by asi řekl, že to byl snad nějaký vlčí skřítek. Mohl být maximálně tak 2 nebo možná i 3 šišky vysoký. Na sobě měl zelený kabátek a v tlapkách svíral jakýsi balíček, něco podobného, jako dostala Cinder od pana Wu.
Xander dal hlavu na stranu a chtěl se zeptat, kdopak, že skřítek je zač, jenom ten mu balíček přistrčil k tlapám, zamrkal a náhle zmizel. Zmizel stejně tak najednou, jako se objevil. To bylo zvláštní. Xander pohlédl na balíček u svých tlap. Pochopil, že to je pro něj, ale od koho? Jak? A proč? Byl překvapený a v tom si vzpomněl na Cinder, která nejspíše udivená na něj kouká.

Otočil se na ni. "Viděla jsi to taky?" Zeptal se ji.

Spalo se mu vlastně dobře. I když už nepoužíval magii, protože když spal, neovládal tuto schopnost, nebyla mu vůbec zima. Na drsné podmínky byl zvyklý a vedle sebe měl někoho, kdo ho hřál, jehož hřál i on sám a tak si udržovali potřebné teplo u svých těl. Takže se vyspal dobře. Snad ještě lépe, než předchozího dne.
Pocítil pohyb, ale nechtělo se mu z toho krásně vyhřáteho místečka odejít. Byl ještě napůl v říši snů a spokojeně si pomlaskl. No, komu by se chtělo odcházet z překrásného lesa, prozářeného paprsky slunce. S heboučkou jemnou trávou a mechem kolem kořenů stromů, když by mu nad hlavou štěbetali ptáčkové z jara? Hm? KOmu?
Zamžoural očima a zívl si. Pak teprve oči otevřel. Olízl si nos a zjistil, že je úplně někde jinde, než byl ve svém snu. Chumelenice ustala. Hnědá vlčice jej pozorovala a on si uvědomil, kde, že to vlastně je. Usmál se na Cinder se slovy: "Krásné ráno." Protáhl se a opatrně se vysoukal zpod kořenů mohutného stromu, který jim tak láskyplně poskytl místo k přenocování. Znovu se protáhl, tentokráte už pořádně a protažení zakončil otřepáním, pak se ohlédl na Cinder. Mlaskl. Něco by si dal. Nasál do nosu pachy. V ranním vzduchu byly všechny vůně tak svěží. "Asi máme hlad, že?" Zeptal se legračně. Předpokládal, že tak jako on i ona bude mít nejspíš hlad. Tedy pokud není zvyklá a vytrénovaná v dovednosti vydržet o hladu dlouhé dny.

"Pravda, někdy to tak bývá. Ale je fakt, že ta naše je na tom, celkem ještě dobře. Nejsou to nějací tyrané, jen se považují za čistší krevní linii, než jsme třeba my. Například můj táta nás měl s cizinkou, prakticky vzato i když její kořeny sahají až sem k nám. Z jejich pohledu to je ale nečistá krev smíšena s psí." Pohlédl na ni, co na to řekne. On tedy rozhodně jako pes nevypadal, ani jako kříženec, však také byl mnohonásobně větší vlk. Pravdo bylo, že ale jeden pes v jeho rodě kdysi byl. Alespoň co věděl od své matky. "Sice ten pes byl už dávno, někde v páté linii předků, no... je tam, pro ně bych neměl šanci na nic víc, než být hlídačem hor."
Chumelenice sílila a vítr kolem nich hvízdal ve stromech. Byl rád, že teď byli schovaní a sníh jim pomalu vytvářel stěnu kolem kořenů mohutného stromu, kde se ukrývali. Bylo příjemné, cítit její blízkost. A líbila se mu její zvědavost. Ačkoliv on sám si myslel, že tolik k vyprávění toho zase nemá. "Jestli se odtud někdy dostaneme, tak tě k nim zavedu. Byli to opravdu zvláštní a zajímaví vlci. Byli mírumilovní a hodně rozuměli přírodě. Znali mnoho rostlin a jejich hlavní potravou byly různé bobule a drobní hlodavci." Pokračoval společně s reakcí na její větu, že by je chtěla najít.
Znovu se zadíval na ni a zdálo se mu, že je už hodně unavená. "Jistě si poradíme, pokud tady nikdo takový není, třeba někdy bude," tiše se zahihňal když si představil sám sebe, jako vlka představujícího Vlky Země tady. Byla to úsměvná, ale i hezká a milá představa. Jen si nebyl jistý, zda by dokázal být tak trpělivý a klidný se svým ohněm v těle. Cinder začala podezřele oddechovat. A tak už nic dalšího neříkal a jen si položil opatrně hlavu vedle té její a netrvalo dlouho a i on byl ten tam v říši snů, kde běhal s copánky v kožichu, pavučinou ve vlasech a vedle něj pobíhala tmavohnědá vlčice s podobně ozdobeným kožíškem.

Takže něco se zemí, to bylo, vskutku, hezké, vlastně. Střihl uchem a zadíval se na ni, když mu říkala, co si myslí o bozích. No, ano, už o tom nějaká ta řeč padla. A on to viděl podobně. K tomu dodal, ale spíše z legrace, protože oproti hrám bohů, byly hry královských rodin spíše taková sranda, "nebo hry královských rodin a jejich potomků, haha." Bohové uměli život hodně znepříjemnit, nebo i zpíjemnit, ale hlavně pěkně zamotat. Jak si stihl uvědomit tady na Mois Grisu. Už jenom ten první den, pokud to tedy byla hra bohů, tak jim to tady pěkně zamotal.
"Ale to s tou zemí, to je hezké. Možná na tom i něco bude. Vždyť ta nám dává jídlo a místo, kde spát. Možnost kam se schovat před deštěm, žárem a kde si zaplavat v letních horkých dnech." Souhlasně pokýval hlavou. Byla to, vskutku zajímavá myšlenka. Mohla by Země být také cosi jako Bůh? Hm? Někde jsem už slyšel, Matka Země. Vzpomněl si. "Matka Země..." pronesl tichým hlasem, zamyšleně. Oh ano, znělo to jako ze vzpomínek, což ho vlastně i nasměrovalo k tomu, společně s další větou Cinder, o čem, vyprávět.
"Je pravdou, že když jsem opustil hory, měl jsem možnost projít mnohá zajímavá místa na kontinentě." začal vyprávět. "Neřekl bych, že jsem toho viděl hodně. A už vůbec ne všechno. Ale několik míst, možná, za zmínku stojí. Třeba to, kde také uznávali Zemi, jako matku. Říkali si vlci Země a byli to velmi zvláštní vlci. Byli podstatně menší, než já. Menší, než průměrný vlk. Jejich srst nesla převážně šedohnědnou barvu. V chlupech měli často vpleteny ozdoby. Různé větvičky, malé šišky, nebo i kamínky." Tady mu došlo, kde vlastně viděl podobnou ozdobu, kterou Cinder vytvořil za pomocí kamínku a pavučiny. Zřejmě si takových ozdob všiml právě u Vlků Země. Pohlédl na Cinder, jestli náhodou už neusla, jako včera Astra, při jeho vyprávění o zvláštním lidském zvyku v tomto čase.

Všiml si její dobré nálady i toho, jak spokojeně zavrtěla ocáskem. Bylo to roztomílé, ale taky takové přátelské gesto. Přinutilo to i Xandera zachvět jeho ohonem, který se mohl zdát na zdejší poměry kratší, ale ve skutečnosti byl tak akorát. Když se usalašil a použil svou magii, pocítil, že i Cinder pomáhala s magií a tak brzy byli oba vlci suší. Tím pádem už jim nebyla taková zima. Sice se ještě trochu chvěli, ale to bylo jen takové vyrovnání teplotních rozdílů. Nicméně, bylo dobré, že už nebyli mokří, jinak by hrozilo, že prochladnou.
Uchetl se, když se o něj otřela a hlavu si položila na Xanderovu přední tlapu. Byla najednou tak sladká, že kdyby se znali mnohem déle, jeden by klidně mohl hádat, že jsou partnery. Nebyli. Zatím se až tak dobře neznali, avšak, Xander se cítil ve společnosti Cinder, vlastně dobře. Bylo zvláštní, že za tak krátkou dobu potkal dvě vlčice k nimž pocítil takové pouto, že by mohl prohlásit, že je zná snad i roky. A předtím, na svých cestách nikoho takového nepotkal. Jistě, potkal několik vlků a vlčic, ale o žádné by nemohl říci nic podobného. Možná to bylo způsobeno tím, kde se ocitl. Ovšem ať už tomu bylo jakkoliv, pro něj bylo zásadní, že je mu tady dobře. Opravdu jsem si to pomyslel? Že je mi tady vlastně dobře? Unesený na neznámé místo a mě se tu začíná líbit? To je nezvyklé. Ano byl to i na jeho vkus poněkud nečekaný pocit. No, nic proti němu nenamítal.
Věnoval Cinder roztomile zamyšlený pohled. Prohlížel si její nový symbol na čele. Slušel ji. "Co vlastně znamená, ta značka?" zeptal se k symbolu na jejím čele. Jo, jo, vánice se rozhodla, že vyrazí na hon. Takže nezbývá, než ten nečas přečkat tady. Ale, že to není až tak špatné místo. Hm, kdyby se to ještě doladilo, bylo by to i vcelku dobré doupě. No, na zimu asi ne úplně, ale takový letní byteček... hmm... Jaké podivné myšlenky ho to napadaly. Asi za to mohly sněhové vločky a vítr, který vytvářel podivně zběsilý roj před jejich zraky. Blaznivý tanec a pomalé stmívání se.
Cinder se ho optala na otázku, zda si budou vyprávět. "Jestli chceš, tak ano, můžeme si i vyprávět. Co bys ráda věděla?" vrátil ji otázku a vnímal, že už nemá hlavu na jeho tlapě, ale pořád se o něj opírala a tak se příjemně hřáli.

I ona cítila vlčí pachy tak dobře, jako Xander, že vydedukovala to samé. V této blasti se vlci pohybují hodně často a je jich tady i dost. "Taky si myslím," zareagoval proto na její větu o smečce. Patrně to tak bude. "Jo, možná bychom to ale mohli omrknout. Taky nemusíme lézt přímo na jejich území, ale zjistit odněkud z povzdálí o jakou smečku se jedná. Hádám, že Solfatařina to nebude." Jak by se dostala na druhý ostrov? Leda, že by jsme byli pořád na tom prvním ostrově, ale to podle pachů tak vůbec nevypadá. Ne, prostě to je hloupost, musela to být úplně jiná smečka, soudil Xander, přičemž se při tom přemýšlení mírně mračil. Hned ale jak domyslel, se zase začal tvářit normálně. "Ale jestli myslíš, že to není dobrý nápad, může ji zkusit prubnout jindy. Třeba až nebude takový mrzutý počasí." Dokončil reakci na Cinder návrh.
Opět se dali do pohybu a mířili hlouběji do lesa, kde už nebude vítr tak prudký, protože se zpomalí o mnoho kmenů stromů, které kolem rostly. Vánice sílila, ale jak byli v lese, bylo topodstatně snesitelnější. Teď by na pláni být fakt nechtěl, natož ještě v mlze. Cinder našla jakousi prohluběň pod jedním z mohutnějších stromů. Kývla na něj a on ji následoval. Vypadalo to i nadějně. Takže než tam Cinder vlezla, Xander se rozhlížel kolem, jestli tady neuslyší nebo neuvidí něco podezřelého, třeba by ten dolík mohl někomu taky patřit a ten by mohl být nakrknutej, že má obsazíno. Ale nezdálo se, že by někdo nebo něco bylo v blízkém okolí.
Když byl ubezpečen svými smysly, že s nimi nikdo další větší nebo stejně velký jako byli oni, není, nasoukal se opatrně mezi kořeny stromu k Cinder také. Bylo tam těsno, ale až tak nepohodlné to také nebylo. Vlastně se k sobě mohli beztrestně tisknout a sledovat padající sníh.
"Myslím, že jsme to stihli tak akorát včas. Zdá se, že nás čeká pěkná vánice." poznamenal Xander ke své společnici. I tak se teď pokusil použít magii ohně, která by jim vysušila kůži a srst namočenou ještě z předchozího pršení. Teď už to smysl mělo.

Bull Meadow >>>

Opravdu jej těšilo, že ji udělal radost, čímž, měl radost i on sám. Spokojeně vykročil a už jenom sledoval les. No, tedy, samozřejmě, že ne úplně jenom, jasný, že se díval i kolem, kdyby snad na ně vyletělo třeba stádo bizonů, nebo co na takových pláních vlastně může žít. A občas taky hodil očkem po Cinder. No, kdo by se nepodíval, když měl po boku tak pěknou a milou vlčici.
Tiše se zasmál, když do něj lehounce drcla a také ji to lehce oplatil. Jenom tak jemně, aby to nebylo drcnutí, ale jenom takové otření boky.
Les se blížil, nebo naopak, oni se blížili k lesu. "Hory jsou zkrátka nebezpečné, skoro vždycky, pokud je neznáš a když je znáš, i tak se v nich může odehrát něco nepředpokládaného. Třeba taková louka, jako tady tahle. Může tě tady zastihnout pořádná bouřka s lijákem a blesky, fajn, je to hodně, hodně nepříjemné, ale určitě tady nespadneš do nějaké díry, nebo se neskutálíš ze svahu, nebo ti na hlavu nespadne šutr. Už jen proto schvaluji tvůj nápad, zalézt do lesa." Mrkl na Cinder. "Hory jsou hory, lesy zase lesy. Najdeš úkryt tam i tam, ale otázkou je kdy a jak." Les byla prostě jasná volba, která vyhrála. Obvzláště v tomhle období a za situace v které byli.
Brzy už míjeli první ze stromů. Xander se zastavil a nasál do nosu pachy. Zdálo se mu, že tady rozhodně nějaké vlčí stopy a pachy cítí. Znamenalo to, že jsou na území, kde se vlci pohybují. Kdo ví, možná je tady poblíž i nějaká smečka. Pohlédl na Cinder. "Tak, průvodkyně lesů, kde se schováme?"

Střihl ušima a na tváři měl lišácký úsměv, "co když ano? Třeba ke mně mluvil a všechno mi řekl." No, skoro to tak bylo. I když ne úplně, stejně mu udělalo radost, že jej vylovil z řeky a daroval Cinder. Včcici se kterou mu bylo fajn. Jenom, kdyby je počasí nenutilo někam zalézt, ale ono asi vždycky něco zlé je pro něco dobré, a nejspíše ani tady to nebude jinak. I když to možná ještě v tento okamžik vlci neví.
Otočil hlavu k lesu. Možná, že už nebyl tak daleko, jak se zprvu zdál. "Souhlasím. V horách to je nebezpečné, obvlášť, když je pořádně neznáš. Tím nemyslím jako tebe, ale obecně. Ty hory, které neznáš, protožes tam nikdy nebyla jsou nebezpečné i pro zkušené horomilce. Takže les bude lepší." Alespoň utlumí vodu padající z nebe.
Obloha věstila, že v nejbližších hodinách se změnit a umoudřit nehodlá. Vzduch byl cítit chladem. Byl mokrý a studený. Xander se otřepal, ale stejně mu to moc nepomohlo. Byl už mokrý na kůži. Ovšem jak řekla Cinder, nemělo smysl plýtvat dál magií. Už ji vyplýtval dost na vlákna, aby se je naučil alespoň trochu ovládat.
"Hm, tak jdeme. Raději hned, nebo kdo ví, co na nás spadne za další okamžik." Docela ho trápilo, co nad hlavou měli. A tak společně vykročili k lesu. Naštěstí byl terén schůdnější, než na pláních s mlhou.

>>> Zlatý les

Tělesný kontakt mu nevadil a nebránil se mu. Proč by se taky bránil, že? Byla zima, viděli sotva na špičku čenichu a on byl rád, že ví, kde Cinder je. Celeé to počasí si s nimi zkrátka hrálo. Takže byl rád, když se dostali na místo, kde už vidět na cestu bylo. Ne kvůli tomu, že tak patrně ztratí její doteky, ale přeci jenom, jeden by se z té mlhy mohl zbláznit.
Dokonce si s tím dal i trochu té práce a zkusil ta vlákna ovládat. Podařilo se mu to a vypletl tak i celkem pěkný jednoduchý vzor do jakéhosi řetízku či pásku, který obepínal tlapku Cinder. Spokojený si chvíli své dílo prohlížel, ale potom se už věnoval tváři Cinder. Z nebe pořád padal sníh s deštěm, ale teď když už byli na louce se zdálo, že je to už spíše velmi studený déšť.
Stejně jako ona i on cítil už jistou únavu. Byla pravda, že mnohem více ho unavil právě onen postup mlžnými pláněmi. Možná také proto, že si hrál s novou magií a trénoval ji tak. Možná kvůli tomu sněhodešti, možná kvůli větru, kdo ví, cítil, že by bylo hezké se někde vyplácnout, jenomže kde? Všude kolem nich byla jenom otevřená, byť kopcovitá krajina. Nikde vhodné místo, kam složit tlapy, aby na vás alespoň trochu nepršelo.
Z jeho dárku byla Cinder, snad i nadšená, což mu udělalo dobře. Byl rád, že se jí líbí, stejně jako se zalíbil jemu. "Nemáš vůbec zač. On si o to říkal, ten kamínek." Zazubil se na Cinder a její poděkovaní ve formě otření přijal se spokojeným mlasknutím.
Pak už se rozhlédl se slovy: "Měli bychom se někde schovat. Chceš jít stále k tomu žlutému lesu? nebo někam blíž?" Otázkou bylo, co bylo blíž. Nic poblíž neviděl.

Wolf Lake >>>

Sestoupili do údolí na pláň, kde je téměř okamžitě obklopila mlžná clona. K tomu se z oblohy během několika dalších okamžiků spustilo sněžení s děštěm a k tomuto reji se připojil i docela protivný ostrý vítr. Možná teď zalitoval, že nezůstali u jezera. Ale kdo ví, třeba snežilo a pršelo na celém území, konec konců, jak to mohl vědět, když přes mlhu, sníh a déšť nebylo vidět, protože je navíc ke všemu šlehal do očí vítr, který jim doslova vodu a sníh metal do tváře.
Snažil se, aby šli tak nějak přímo tak, kam původně chtěli jít. V tomhle sněžném děti a větru se jim šlo o dost hůř, než kdyby se prodírali jenom mlhou. Cítil, jak se do jeho těla vítr opírá. Cinder se pokusila použít svou magii, ale nedlouho po té, byla zase komplet provlhlá.
"No jo, musíme jít stále přímo, abychom se nezamotali a nebloudili v kruzích. Ale neboj, snad se z tohoto nečasu dostaneme co nejdřív pryč," chlácholil Cin Xander. Zbytek cesty kráčeli více méně mlčky.
Občas, jak tak kráčeli touhle podivně nepřehlednou krajinou, měl pocit, jako by mu z tlap vystřelovaly jakási vlákna. Celkem mu to i pomáhalo, i když uměl chodit i ve vánici, v takové mlze a dlouhodobě oslepený, jeden se přeci jenom necítil nejlépe. Nebylo to pohodlné. Jako by jim ostrovy chtěly ukázat i tu svou nevlídnou tvář. Ovšem, ta vlákna, která mu občas vystřelila z pod tlap a pomáhala mu tak udržet rovnováhu, ta ho začala hodně zajímat. Nikdy dřív si toho nevšiml. Nejspíš proto, že to nikdy nebylo potřeba. Nyní se mu to i hodilo. A protože ho to zaujalo natolik, zaměřil se na to, že nad tím začal více přemýšlet a cíleně se snažil to ovládat. Nejdříve mu to nešlo tak, jak by si přál. Jistě, byla to pro něj nová magie. Získával s ní nové zkušenosti, takže v tom zběhlý nebyl, ale s každým dalším pokusem, se přeci jenom posouval dál. Jako by mu tohle učení šlo podstatně mnohem rychleji a lépe. Možná proto, že vypil ty podivné tlapky od pana Wu. Ani nedokázal spočíst, kolikrát si to zkusil, ale když zrovna kráčeli mlčky, zápasíc pasivně s větrem, sněhem a deštěm, měl dost času na to, aby těch pokusů učinil hodně. Po čase už šlo Xanderovi, skoro až hravě, vypustit vlákno v ten okamžik, kdy si to usmyslel. To mu vykouzlilo úsměv na čenichu.
Už se touhle mlžnou krajinou brodili, na jeho vkus, příliš dlouho, když narazili na řeku. Byla taková... divoká a kdyby se mlha na chvíli nerozestoupila a déšť trochu neumírnil, nejspíše by i do té řeki šlápli. Zastavil se a koukl na svou společnici. Na tváři, jakožto na celém svém těle, měla mnoho vloček a kapek, které občas splývaly ve zvlhlé namrzlé pramínky srsti. No ani on nevypadal o nic lépe.
"Tady se můžeme napít." konstatoval poměrně mokrý trochu i snad bílý vlk.
Přesunul zrak na vodu a rozhodl se napít, protože díky bujnému toku, byla řeka nezamrzlá. Sklonil hlavu a několika hlty se napil, než mu pohled padl na něco, co leželo na okraji řeky pod hladinou.
Leopardí jaspis - pěkný, vodou dlouhodobě omývaný a kdo ví odkud až přesouvaný, krásný ohlazený oblázek jej k sobě volal. Přitahoval Xandera, aby přistoupil blíž a vylovil tento krásný kámen z řeky. Voda byla ledová, až čenich téměř umrzal ve vtěřině, kdy byl do takové vody ponořen. Ale co by neudělal pro to, aby ten hezký kámen vylovil, že? Prostě se mu líbil a napadlo ho, že by mohl být pěkným dárkem pro Cinder. Chňapl po něm a vytáhl ho ven z vody. Zatím ji ho neukázal, neboť ho něco napadlo, ale chtěl to zkusit, až se vymotají z téhle lapálie. Proto počkal, až se taky napije a pak už se vydali dál k místu, kde se i mlha pomalu rozestoupila.
Když byli na louce, kde už alespoň viděli na cestu, Xander se zastavil a s úsměvem mokrého vlka pravil: "Něco jsem tam pro tebe našel." Přistoupil až k ní a na tlapku ji položil tečkovaný kámen, "hele," po té mu z tlapek vystřelilo vlákno a kamínek připevnilo k tlapce Cinder. "Dárek pro tebe." Zazubil se a ustoupil. Zdálo se mu to jako pěkná ozdůbka.

>>> Bull Meadow

Takové odreágování se mu dost zamlouvalo. Bylo uvolňující, se nechat strhnout hrou a klidně si hrát jako vlče. I přes to, v té jejich hře, byla už jakási dospělácká opatrnost, ale to ničemu neubíralo. Bylo až fascinující, s jakým klidem stála. To se mu líbilo. Ale jemu by se líbilo i kdyby poskakovala jako srnče.
Náhle, když už nedával takový pozor a svou pozornost upírak na skelnou hladinu jezera, které bylo, zdánlivě, ale možná i reálně, pokryto kompletně ledem, ucítil závan větru a po té lehký náraz měkkého těla vlčice, do jeho vlastního boku. Uchechtl se a vcelku elegantně udržel rovnováhu. Zastavil se na břehu jezera. Zamyšleně si prohlížel led na jezeře. "Hm, asi máš pravdu. Jednodušší je sežrat kus sněhu, to je fakt." Uchechtl se. "Ale určitě na nějakou vodu narazíme. Tam v údolí jistě bude mnohem víc možností." Usoudil. Otřepal se a pohlédl na ni. "Jo, když jsme u té magie... dozvěděl jsem se taky, že když je sem vlk přenesen, stává se, že jeho magické schopnosti jsou výrazně oslabeny. Někdy prý svou magii ztratí a tady získá jinou. Pokud měl předtím vlk nějakou speciální magii, může mu prostě na několik týdnů i měsíců, úplně zmizet. Nebo, možná ne zmizet, ale prostě, jako by ji neměl. Třeba kdybys měla schopnost přeměny na jiného tvora, nebo přivolání blesků, mohlo by se stát, že s příchodem na Mois Gris o takovou schopnost přijdeš. Alespoň tedy na nějaký, různě dlouhý, čas." Vzpomněl si. On měl štěstí i neštěstí, zkrátka on o svou magii nepřišel, ale byl výrazně oslabený. "Já jsem jenom ztratil své síly. Čili jsem se tady probral, poněkud oslabený. Ale o magii jsem, naštěstí, nepřišel. Možná bys měla zkusit, jestli ta tvá je v pořádku. Ale myslím si, že bude v cajku." Upřímně? Kterému jinému vlku by se tak úžasně jiskřilo v očích, než vlkům s magií ohně?
"Solfataru jsem potkal předevčírem. Je to zvláštní, tím, že jsme se propadli do říše mrtvých, jako by jsme tam spolu strávili mnohem více času, než ve skutečnosti. Celkem jsme se sblížili, tím myslím, že bych byl ochoten ji věřit a svěřit ji do tlap svůj život, myslím taky. Je upřímná a stala se kamarádkou i za tak krátkou dobu. Asi nás ten zážitek dokázal pěkně stmelit." Pohlédl na Cinder, aby věděl jak se tváří. Pak dodal, "Má svou smečku a také svého partnera. Musela se proto vrátit, aby si něco vyřešila a pak jsme spolu chtěli jít hledat nějakého vlčího mistra. Někoho podobného, jako byl ten pan Wu, ale prý trénuje vlky, aby byli fyzicky zdatnější. To mi připadá, jako dobrý nápad, proto jsem s tím souhlasil a rád bych toho mistra našel." Zazubil se na Cin.
"No a Astru jsem potkal včera, když ji vyplavilo to moře. Jenomže o ni nic nevím, kromě jména." Němel o ni tudíž ani co říci.
Všiml si, nepatrně, že občas Cinder přivírá očka. Že by ji bolely z toho bíla kolem? Potom se rozešli směrem k pláni s mlhou.

>>> Mlžné pláně

No jistě, pobavilo to mladou dámu. Za to Xander se šklebil, jak mu těďkom smrděl nos. "HA-HA-HA. Určitě se bavíš, ale pozor, abych ten nos neolízl i tobě!" Ušklíbl se pobaveně a schválně provokativně se přiblížil k ní. Sice by si, jakožto gantleman, nedovolil ihned takové důvěrnosti, jako olizovaní tlamky, ale jako nástroj zábavy a postrašení v hravé atmosféře to bylo perfektní, alespoň si to myslel. Vyplázl jazyk jazyk a zakmital s ním ve vzduchu, jako nějaký had. V očích mu jenom hrály jiskřičky radosti a rozpustilosti.
Pak se podíval na jezero. "No, kdybychom se chtěli napít, museli bychom si to rozmrazit ohněm. Máš žízeň?" Zeptal se ji a natočil hlavu legračně na stranu, jako nějaké vlčátko.
Mezi tím si vzpomněl, že se ho na něco ptala. "Tam na stezce? No jo, přemýšlel jsem o ostrovance, jestli už se ji podařilo promluvit si s její Alfou a o té vlčici na pláži, která se sem dostala jako my, akorát, že ji sem vyplavilo moře. Jestli se už probudila. Byla celá mokrá, když jsem ji našel, pomohl jsem ji usušit se a ulovil jsem ji dvě myši. Ale pak jsem se šel projít, když spala." Muselo ji dojít, že asi při té procházce narazil právě na Cin. Otázkou bylo, jestli neměl zůstat ještě déle s Astrou, ale zase na druhou stranu, nebyla to jeho povinnost, pouze dobrá vůle. A když od ní odcházel, byla už vlastně, v pořádku.
Na otázku, co teď, přeložil si to jako kam teď? odpověděl: "Co třeba to zkusit támhle. Když projdeme tu planinu pokrytou mlhou, mohli bychom se podívat, třeba až k tomu žlutému lesu?"

"Ano, naše smečka se skládá ze strážných vlků a vlastně slouží jiné smečce, královské. My střežíme hory, aby královskou smečku nenapadla jiná. Kromě hlídačů vrcholů, což je i můj otec, jsou v naší smečce také chodci - ti kteří procházejí průsmyky. A pak ještě zvědové, ti, jenž chodí za hranice a získávají zvěsti z okolí. Jenomže mě ani jedno z toho nelákalo." Objasnil Xander Cinder, zase něco víc z života jeho rodné smečky. "Královská smečka má své Bety rozmístěny v těchto frakcích. Můj otec je jednou z nich." upřesnil to. "Pravda, zábava to není. Je to jednotvárná práce. hodně nudná. Ale někomu to může vyhovovat. Třeba můj bratr chtěl pokračovat v tradici." Pokýval hlavou a švihl ocasem. Inu, proti gustu... "Ale někdy se tam také něco, přeci jenom děje. Když si královská rodina usmyslí, že chce na hostinu kamzíky, nebo horské kozy, oni by se v takovém terénu příliš nevyznali. Takže v ten okamžik mají hlídači práci poněkud jinou. Nebo, když chtějí přejít horské štíty, potřebují průvodce, který je bezpečně převede na druhou stranu hor." Uchetl se. Na to jsou jim frakce dobré.
Ke svíčkám se více nevyjdřoval, ale pověnoval se syrečkům. Sice to fakt smrdělo, jeden by i řekl, jak bolavá noha, ale dobré to bylo. Když mu Cin tak ochotně nabídla zbylou půlku, pohlédl na ni, jestli ještě taky nechce a když ho ujistila, že to může sníst, tak už se do toho pustil mnohem ochotněji. "Díky." zavrtěl ocasem a snědl zbytek, přičemž si olízl čumák. To asi neměl dělat, protože to teď z jazyku cítil na nose. Nakrčil vrásky na vrcholu čumáku, jak se ušklíbal, že mu smrdí nos. "No, bezva! To jsem to vymňoukl." Zasmál se.

Sněžné Tesáky >>>

Také Xander se cítil poměrně dobře. Možná měl štěstí, ale zatím potkal vždycky celkem prima vlčice, takže si nemohl stežovat. Možná mu bylo trochu líto, že Astru nemohl poznat lépe, ale tak doufal, že se s ní ještě někdy potká. Udělal pro ni, co mohl. Osušil ji, zahřál i myši ji dal k jídlu, aby měla co zakousnout, až se probudí. Co asi teď dělá? je už vzhůru? Zajímá se o to, kam jsem se poděl, nebo jí to je jedno? Přemýšlel. Taky si vzpomněl na Solf. Co dělá Solf? Už probrala se svou alfou to co potřebovala? A co ten její partner? Vlastně ani pořádně nevěděl, co bude dál. Chtěli společně najít mistra, který by je zdokonalil v jejich dovednostech. Ale pustí ji vůbec? Co když to nebude tak jednoduché.
Zamrkal, zastříhal ušima a vypustil z hlavy takové úvahy. Měly vůbec smysl? Byly přeci přátelé, takže měl, logicky, zájem na tom, aby se cítila Solf dobře. Ale věděl, že všechna rozhodnutí leží pouze na ni. Po té, co udělali několik kroků po stezce dolů někam, kam je měla dovést k vodní ploše, Cinder se rozpovídala o své rodné smečce a Xander ji poslouchal. Přikývl. "Takže lesní vlk." Zazubil se na Cin. To bylo fajn. "V tom případě budeš zase na oplátku v lesích zkušenou průvodkyní ty." Mrkl na ni okem a zadíval se na přibližující se, patrně jezero. Čím blíže mu byly, tím jasnější to bylo, že se jedná skutečně o jezero. "Jo, to znám. Já a moje sestra jsme neodešli z jiného důvodu. Ona chtěla prostě projít si i jiné kraje a poznat jiné smečky. No, já zpočátku jsem odejít neplánoval tak jasně, jako Waya, ale nakonec jsem taky odešel na poznávací putování. Nějak jsem si neuměl představit, že bych po zbytek svého života hlídal hory a nic víc." Uchetl se. "Jako jo, zkoušel jsem to, ale nabylo to až tak moc pro mne."
O prolínání světů se o moc víc už nedozvěděl, jenom to, co mu řekla předtím a něco o zapalování malých ohňů. Na to střihl uchem.
"Něco jako zapalování voskových svíček?" zeptal se. Možná myslela tohle. Svíčky znal z vyprávění své matky, ale nesetkal se s tím. Možná však Cinder myslela tohle. Znělo to zajímavě, zapalovat malé ohně, aby duše zemřelých našli cestu.
Ocitli se u jezera a tak se mohli na chvíli zastavit. Xander pozoroval, co za překvápko to vlastně Cinder dostala a jestli to z krabičky skutečně nevyskočí. Smrdělo to dost. Ovšem bylo lepší, než ten smrad v říši mrtvých. "Tak snad máš pravdu. Ale smrdí to teda dokonale." Pčikl a utřel si čumák tlapkou.
Pečlivě pozoroval Cinder a když tu smrdutou vět žlutooranžové barvy uždíbla bělostnými zoubky, vycenil ty své zubyska do znechuceného úšklebku. Řekla, že to není tak špatné, na to, jak to smrdí. Řekla to tak sebejistě, že Xander nakonec napřímil uši dopředu a přistoupil blíž ke krabičce, aby si tu věc prohlédl lépe. Ještě, že to bylo cítit tak moc, že nemusel už ani to očichávat. Sklonil hlavu a kousek toho tvarůžku si uždibl. Poválel ho na jazyku, skoro jako sýrový gurmán. Možná se tak i tvářil. Pokýval hlavou a sýr sežvýkal zuby, tak ho rozmělnil a spokl. "Hm... hmmm... je to, celkem i dobré," usoudil a tázavě se podíval na Cin.

"Hm, obsypaný světluškami... to nezní vůbec špatně. Nebo jiskřičkami z ohně. To by šlo..." zauvažoval a pokusil se si to představit. Nějakou ucelenou představu tedy neměl. Ale určitě bude mít dost času na to o tom popřemýšlet, bude-li to skutečně chtít. Všiml si, že ona zatřepala hlavou, jako by se, svou představu o něm posetém světluškami, snažila setřást z mysli i přes slova, že by to nemuselo vůbec vypadat zle. Ušklíbl se pobaveně.
Při jejím cvaknutí zubama jenom ucukne s výrazem rozjíveného štěněte. Stačilo tak málo a už by tady blbnul jako malej oprsklej vlkouš.
Poskočil na místě, tedy spíše přešlápl s takovým vyšším taktem, že to vypadalo jako takový malý úskok. No potom se zadíval směrem, kam se vydala a jako poslušné štěndo, rozklusal se za ní. Když ji doběhl tak se zeptal. "A co vlastně ty? Odkud pocházíš?" zajímal se. Ona už věděla odkud tak asi je, tedy to hrubé, ale on to o ní nevěděl a taky by se rád něco dozvěděl. "A ty ses s takovým prolnutím světů setkala? To, jak jsi říkala, že se to děje každý rok, jak to víš?" Chtěl se dozvědět i další názor. Zajímalo ho to a než dojdou tam, kam chtějí, budou mít hodně času si povídat, tak proč nepokračovat v úvahách, teoriích, zkušenostech.

>>> Wolf Lake