Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Hm, obsypaný světluškami... to nezní vůbec špatně. Nebo jiskřičkami z ohně. To by šlo..." zauvažoval a pokusil se si to představit. Nějakou ucelenou představu tedy neměl. Ale určitě bude mít dost času na to o tom popřemýšlet, bude-li to skutečně chtít. Všiml si, že ona zatřepala hlavou, jako by se, svou představu o něm posetém světluškami, snažila setřást z mysli i přes slova, že by to nemuselo vůbec vypadat zle. Ušklíbl se pobaveně.
Při jejím cvaknutí zubama jenom ucukne s výrazem rozjíveného štěněte. Stačilo tak málo a už by tady blbnul jako malej oprsklej vlkouš.
Poskočil na místě, tedy spíše přešlápl s takovým vyšším taktem, že to vypadalo jako takový malý úskok. No potom se zadíval směrem, kam se vydala a jako poslušné štěndo, rozklusal se za ní. Když ji doběhl tak se zeptal. "A co vlastně ty? Odkud pocházíš?" zajímal se. Ona už věděla odkud tak asi je, tedy to hrubé, ale on to o ní nevěděl a taky by se rád něco dozvěděl. "A ty ses s takovým prolnutím světů setkala? To, jak jsi říkala, že se to děje každý rok, jak to víš?" Chtěl se dozvědět i další názor. Zajímalo ho to a než dojdou tam, kam chtějí, budou mít hodně času si povídat, tak proč nepokračovat v úvahách, teoriích, zkušenostech.

>>> Wolf Lake

Červená louka >>>

Měla by vědět, že pokud bude takto provokativně Xandera pokoušet, může se také stát, že se ocitne v zápalu hry, ve které bude Xanovi úplně jedno, že už není vlče. Každopádně, myšleno v dobrém. Zavrtěl ocasem a pokýval hlavou. "Jo, vypadá to suprově." Bylo vidět, že nad jeho větou Cinder přemýšlí. Dokonce se i mírně svraštilo její čelo mezi očima, asi si představovala nějakou obludnost, kterou by ze sebe případně Xander mohl u pana Wu někdy v budoucnosti udělat.
"Díky," uchetl se tedy nad její poznámkou o barevnosti možných změn vzhledu. "Žádnej strach. Pokud se tak někdy stane, určitě to nebude hned. Však kdo ví, kdy toho vlka s vozíkem zase potkáme. Stejně nemám dostatek těch šutříků, co se mu tak líbily. Budu muset spořit, haha." Každopádně jej těšilo, že ji připadá atraktivní. "Já jsem se svým vzhledem, více méně spokojenej. Pokud bych chtěl změnu, asi by to byla jenom nějaká drobnost. Co třeba rozsvícení puntíků? některejch...?" zeptal se ji s trochou té hravé provokace, ale proč by to nemohl být dobrý nápad?
Opravdu byli na horách. Snad ne ani nějak vysoko. Přesto, tyto hory se zdály být stejně strmé, jako ta jedna velká hora, kterou spolu překonali. "No jo, už to tak bude. Hehe, vtipné. Ale jo, hory mám rád, ale to neznamená, že se mi nelíbí i jinde." Hraně si odfrkl a pak vyplázl jazyk v provokativní hrané grimase.
I on se pak ohlédl za sebe a opravdu, za jeho zadkem pableskovala stejná energie, jako na té louce. "Hm, asi to tak bude. To je dobré vědět. Takže teď si musíme jenom zapamatovat cestu." To by neměl být zase takový problém pro vlky, kteří mají dobrý orientační smysl. "Budeme to brát jako výchozí bod prostoru číslo dvě." Zazubil se. Ačkoliv to mělo logiku. Bylo to první místo, odkud jejich tlapky budou směřovat pryč, takže je to takový výchozí bod.
No a pak to ucítil i on. Nakrčil nos. Uši našpicoval dopředu a s očekáváním sledoval, co se stane, až to Cin prozkoumá. "Ale pozor, ať z toho něco nevyskočí!"

"Fajn, to zní jako dobrý nápad. Rozhodně tím nemůžeme nic ztratit... teda doufám, že ne," ale i on slyšel o teleportech, nebo-li o portálech do vzdálených světů, k překonání větších vzdáleností, nebo jenom jako o síti takových jakýchsi křižovatek. Portály by měly mít rozhodně menší dopad na vlka, než to, co je přeneslo na ostrovy. "Soudím, že pokud to je pouze most, tak nám to nic neudělá. Alespoň ne nic takového, jako ten únos sem na Mois Gris." prozradil i název těchto ostrovů.
Vydali se k tetelícímu se zářivému úkazu, který nebyl tak daleko, jak se prve zdál. Cinder rozhodně i tady svou odvahu nepopřela a hrdě skočila do paprsku. A byla ta tam.

Tedy, Xander mžoural skrze záři, ale po Cinder, jako by se slehla zem. Oběhl úkaz kolem dokola, aby se přesvědčil o tom co vidí a nevidí a i on se vrhl vstříc osudu pableskující energie.
Přechod parskem ho jenom lehce pošimral a jako by se nic nestalo, dopadl do sněhu na druhé straně. Kolem něj už ovšem nebyla louka, nýbrž stál v horách. Kousek od něj stála Cinder.
"Wohou!" Vyštěkl vesele. "Zdá se, že jsme, vskutku na jiném místě. Jenom těžko říce, kde přesně. Tady jsem ještě nebyl." Snad jsou tedy na druhém z ostrovů. Hádal. Došel k Cin a s úsměvem na tváři si ji prohlížel.
Ty nové znaky, které Cinder získala, se mu líbily. Byly, jak už řekl, decentní a přitom krásné. "Myslím, že ti ten nový Look sluší. Možná bych si v budoucnu mohl nechat udělat taky něco takového." V budoucnu, protože teď by na něco takového neměl. Ale vesměs se mu to líbilo. Nebylo to nijak přehnané ani rušivé. Třeba, nedovedl by si představit sama sebe v křiklavých barvách celé srsti, to by se mu ani nelíbilo. Ale jemné zdobení, to bylo něco jiného.

>>> Sněžné Tesáky

Přikývl. "To tedy," souhlasil. Zajímavé ale bylo to, co řekla. To Xandera přimělo nad tím zapřemýšlet. "Možná, že máš pravdu. A všimne si toho asi jenom málo vlků. Třeba já se s tím setkal poprvé teď. Nikdy dříve jsem neviděl a nepotkal ani ducha." Mohlo se tak zdát, že se s takovým prolínáním budou setkávat teď častěji, pokud to tady na ostrovech je možné, pak ta pravděpodobnost je mnohem větší.
Její poklonku přijal s roztomilým zazubením. "Díky. Ale to ty určitě také, ne?"
pak dorazili k obchodníkovi.

Bedlivě si prohlížel věci, které jim šedý Wu ukázal. Měl jich tam spousty na výběr. O některé měl Xander i zájem, avšak pečlivě zvažoval, které předměty by se mu hodili. Nechtěl s sebou tahat takové věci, které by se nakonec ukázaly, jako naprosto nepotřebné a jenom by ho zdržovaly. Některé z těchto předmětů byly určitě klam, který byl výhodný pouze pro toho šedého vlka s lišáckým kukučem.
Pozoroval Cinder, jak s nadšením malého vlčete nakupuje jeden předmět za druhým. Vlastně tak zjistil, že i ona měla těch kamínků u sebe, poměrně dost. Zřejmě když se ji líbil, vzala si ho, tak jako on. Překvapilo ho, že tedy víc vlků si tyto kamínky po cestě sbírá. Ještě před chvílí by klidně řekl, že moc takových vlků nebude, ale opak byl zřejmě pravdou. Alespoň se na něco hodily.
Zaujaly ho tlapky, které, byť byly o polovinu menší, než vlčí, kdo ví, z čeho vlastně byly. Z lišky? Ale údajně měly tu moc, že vypití vývaru z nich, dávalo uživateli moc, získat vyšší dovednost v ovládání svých magických schopností.
Ona si nechala na srst vypálit znaky. Vlastně neměla na sobě tolik zdobení, takže takový decentní prvek ji dodal ještě větší šmrnc. Xander pokýval souhlasně hlavou a prohlížel si ji, jako společník, který doprovází svou kamarádku/přítelkyni do obchodu, kde si ona vybírá nové šaty. Přišlo mu to velmi zajímavé. To byla kouzla, to tedy musel uznat.
Když tedy měla Cinder vybráno a nakoupíno, přišla řada na Xandera a ten, po zralé úvaze, vybral si právě ony čtyři tlapky. Wu z nich udělal vývar, řekněme lektvar, a Xander jej vypil. Chutnal tedy zvláštně, to ano. Musel však doufat, že mu Wu nelhal a že z tohoto zážitku bude nakonec Xander opravdu něco mít. Přinejmenším, byl lehčí o několik kamenů.

OBCHOD

na účtě mám před nákupem: 150 KŠM a 14 rubínů (s mincemi tady u Wua nemám v plánu nic dělat, proto zůstávají netknuty)

převod:
9 rubínů => 90 KŠM
14-9= 5 růbínů zůstatek
150+90=240 KŠM

Co kupuji:
2. level - 50 KŠM k magii Pavučina
3. level - 60 KŠM k magii Pavučina

3. level - 60 KŠM k magii Oheň
4. level - 70 KŠM k magii Oheň

240-50-60-60-70=0 KŠM zůstatek

Zůstatek na účtu:
O KŠM a 5 růbínů a 7 mincí


Když byl tedy hotov, alespoň pro tentokrát, rozloučil se s obchodníkem a připojil se k Cin. "Tak? Co podnikneme teď?" Zazubil se a rozhlédl se po louce, na níž teďkom stáli. Jak se ukázalo, byla červená především proto, že na ni rostly vlčí máky. Bylo to zajímavé místo, které stálo za projití.

Schváleno

Nejvyšší hora >>>

Souhlasil. "Bohové, jsou zkrátka bohové. Asi mají už od přírody dar dělat si, co chtějí i když to někdy znamená, že to u obyvatelstva kraje spustí hotovou spoušť." Kdyby to uměl, asi by pokrčil rameny, takhle, protože nebyl člověk ale vlk, jenom opět pohodil hlavou a švihl ocasem. "Sám jsem zvědavý, jestli se s nimi někdy potkám tváří v tvář. Kdo ví, možná ano." A možná taky ne. To vše nejspíš bude záležet od toho, kolik času stráví pobytem na ostrovech. A že o tom tedy fakt neměl ani páru. Zřejmě to nebylo věcí jeho volby. No, hlavu si s tím však nelámal. "Pokud jo, tak jo, pokud ne, tak mi to žíly taky trhat nebude." Uchetl se.
Její společnost, mu dělala rozhodně dobře. Byla skvělým posluchačem, takže možná, by ji mohl klidně říci i víc. Když tedy stanuli oba na vyhlídkovém místě a ona schválila nápad prozkoumat tu rudou plochu, mírně pocukrovanou sněhem, rozlil se mu na čenichu spokojený úsměv.
"Hádám, že to zjistíme, jenom to možná budeme muset prošmejdit." Takové teleporty, možná že jsou i mezi ostrovy. No, budou to muset zjistit. Teď stejně nemají, koho by se zeptali.
Zvesela se tedy pustili po pěšině, která pokračovala dolů k červené planině. Byli totiž na takovém rozcestí, kdy jedna cesta vedla dál vzhůru k vrcholu hory a druhá dolů na druhou stranu svahu.
"Jak jsem před chvílí říkal, to s tou ukradenou duší byla taky docela zajímavá zkušenost. Podle toho, co nám řekla naše mrtvá průvodkyně, se v tyto dny prolínají náš svět se světem mrtvých. Jestli se prolínají ještě dnes, to nevím, ale před dvěma dny tomu tak bylo. Alespoň v těchto končinách. Ten týpek přešel do našeho světa a sebral mě a Solfataře duši. My jsme se pak probrali tam. V říši mrtvých v jakési temné chodbě. Fuj, jak odporně to tam páchlo. Jsem myslel, že mi upadne nos." zahýbal čenichem. Jo, naštěstí mu neshnil a pořád ho měl. Uchechtl se.
Občas si museli dávat bacha kam kladou tlapy. "Potkali jsme tam našeho průvodce, byla to vlčice, duch, spíše ještě takové vlče, no hodně nám pomohla. Nebýt ní, asi bych tady teď s tebou nebyl."
Dával pozor, aby se drželi stezky, která jasně vymezovala, kde je bezpečné stoupat. "Zavedla nás k jedné šamance a ta nám vytvořila jakýsi dryák, po kterém jsme měli vidění, kam nám ty duše ten zloděj ukryl. Tak jsme se na to místo museli vypravit. Cestování tam je stejně dlouhé jako cestování tady. Možná i ten čas tam plyne stejně, ale to si nejsem jistý. Tam jeden lehce ztratí pojem o čase."
Jak byli červené louce blíž a blíž, měl jasnější dojem o tom bodě, který viděl už z vyhlídky. Přerušil vyprávění otázkou: "Hele, vidíš taky to co já? Někdo tam je. Pojďme zjistit kdo to je a co to s sebou táhne?" zdálo se mu, že je to vlk a že má s sebou jakýsi vozík nebo co. Rozhodně chtěl jít blíže.
Počkal na vyjádření své společnice a pak zamířil k vlku. Mezi tím, než dorazili k zvláštnímu vlk s vozíkem, on pokračoval ve svém vyprávění.
"Se Solfatarou se nám to místo podařilo najít a dojít tam. Ještě, že přišla na to, kde to místo je, jinak bychom to museli hledat na slepo a kdo ví, jestli by jsme to stihli včas, než by naše duše pozřel zloděj duší." Jo, o tom vůbec nechtěl špekulovat. "Ale byl to divnej pocit, být bez duše, je jako být prázdný. Divný." Ani neměl ponětí, jestli by to fungovalo v normálním světě. Jestli by tady byli schopní být, ale asi ne, možná proto se propadli tam.
Konečně dorazili k vlku. "To musí být ten záhadný obchodník, pan WU, o kterém se mi Solfatara zmínila. Prý cestuje po ostrovech a nabízí své zboží. Podíváme se?" Oznámil Cin a počkal, co ona na to. Když tedy přišli až k šedému vlku, který měl i celkem dost šikmé oči, Xander opět slušně pozdravil. "Přeji pěkný den. Pan Wu?" Ujistil se.
Vlk přikývl a taktéž pozdravil oba vlky. Zdálo se, že je rád, že ho tito dva objevili, patrně proto, že to znamenalo obchod. Xander se podíval na Cinder a usmál se.
"Dáma má přednost," řekl Xander s naprostým přesvědčením a tak nechal toho podivného vlka, aby se prve pověnoval jeho společnici. On si určitě něco koupí hned potom. Když už na ten obchůdek narazili, tak proč onu příležitost nákupu nevyužít. Obvzláště, když pár takových, v celku pro Xamdera, zbytečných, avšak pouze v uvozovkách, kamínků o které ten šedý vlk měl zájem, měl, tak proč mu je nedat.

"Údajně ano. Prý si velice rádi hrají s místními vlky. Občas v některé dny v roce, se vlkům zjeví a udělají jim život na ostrovech zajímavější." Zasmál se. To rozhodně. Otázkou zůstávalo, jak pro koho to zajímavé je. "Myslím, že s něčím takovým jsem měl co dočinění před dvěma dny, kdy jsem se se svoji nově objevenou kamarádkou dostal do jedné z takové, zřejmě božské, hry." Jestli to byla hra bohů, to s jistotou říci nemohl, ale co jiného by to bylo? "Mois Gris, tak se to tu jmenuje, je vůbec celý záhadný. Já jsem se přímo s těmi bohy nesetkal, ale ocitli jsme se v říši mrtvých, protože nám nějaký mrtvý dobrák čórl duše." Vlastně s odstupem těch dvou dní, to bylo, musel uznat, že hodně zábavné zpestření všedních dnů na ostrovech. I když on tehdy na ostrovy sotva dorazil a ani nevěděl, kde je a že jsou to ostrovy. Ani se ještě nestihl nudit.
"Tak jo, jdeme na to. Vzhůru k obzorům." Oba vlci se vydali k hoře. Zdála se být celkem strmá, takže to bude nejspíš fyzický trénink, takový výšlap. Ale zase se zdálo, že tam k tý hoře vede stezka. Čili, neschůdná asi nebude. Nevěděl, jestli by měl Cin říkat víc informací ze své domoviny, aby u toho neusla, podobně jako Astra, ale ta byla vyčerpaná ze souboje s mořem, takže to bylo pochopitelné. Neměl problém se žvaněním, jak se už jistě ukázalo, pokud měl o čem mluvit, dokázal tu svou tlamu mít neustále otevřenou. Což však neznamenalo, že by nedokázal i mlčet. Jasně, že dokázal být zticha. Pokud to situace vyžadovala, uměl být ticho jako myš. No, i když ve skutečnosti, myši tak tiché nebyly. Možná nepískaly, ale za to svým hryzáním tvrdých skořápek ořechů, žaludů a kaštanů o sobě dávaly znát, celkem i hlasitě.
"Jasně, platí." To, že se do ovocného lesíku vrátí, o tom nepochyboval.
Svahy hory byly skutečně strmé, ale pěšina je vedla, dalo by se říci, jistou tlapou vzhůru a kupředu. Jak stoupali, naskytl se jim opravdu lepší výhled na krajinu, kterou zanechávali pod sebou. Xander tedy v určitých místech šel jako první a tam kde to stezka umožňovala, kráčeli bok po boku.
Tu dorazili k místu, které bylo docela pěknou vyhlídkou a tak Xander zhodnotil bezpečnost a obhlídl si místo nejdříve sám a když usoudil, že to je bezpečné, kývl na Cinder, aby šla blíž. Oba vlci tak mohli vidět jak rokli, Les Alf a další hory za lesem, tak i jakousi červenou louku na druhé straně hory. Dokonce v dálce za mořem se jim naskytl pohled, patrně na druhý ostrov. "To je výhled. Zdá se, že ty ostrovy budou skutečné. Snad se mezi nimi dá nějak dobře cestovat. Plavat by se mi tedy nechtělo. Zdá se to poměrně daleko." Uvažoval nad vzdáleností obou ostrovů od sebe. "Tak co? Asi se mrkneme na tu červenou louku, ne?" Měl dojem, že něco na ní vidí, ale bylo to daleko a sokolím zrakem nevládl, tudíž nemohl určit, co to je. Byl to velmi malý bod. Něco ho však lákalo, ten bod prozkoumat. Pohlédl na svou společnici, jestli to cítí stejně jako on.

>>> Červená louka

Rokle >>>

Zamyslel se, ale nemusel přemýšlet příliš dlouho, v tom měl jasno. "Inu, ti, kdož to s tou sebejistotou přehánějí a nebo to jenom hrají a ve skutečnosti jsou to slaboši, co si jenom honí ego, tak ty tím můžeš skutečně vytáčet, to celkem i dává smysl." Uchechtl se, "ale to není chyba v tobě. To je jenom jejich problém. Taky jsem pár takových poznal, to jsem ještě žil ve své rodné smečce." Zazubil se a švihl ocasem rázně. To byl ještě puberťák. A možná si tehdy tak trošičku honil ego taky, ale nikdy ne na normálně smýšlejících vlcích, ale právě na takových, kteří potřebovali trošku srazit hřebínek. Jakožto strážce hor, si to tak trochu bral, jako náplň své práce, i když to byla spíš taková hra adolescentů. Takové to pošťuchování.
Stoupali vzhůru a zdálo se, že rokle brzy skončí a oni tak budou na jejím vrcholu, stačilo překonat několik desítek metrů přímého stoupání a budou nahoře. "Jo, les. Ono, to není obvyklé, aby tam bylo tolik různých druhů ovoce, ale určitě v tom budou mít tlapy místní bohové." Uchechtl se, jo i tuhle informaci už stihl zjistit. Nicméně je ještě nepotkal, tedy pokud ten zážitek s říší mrtvých nebyla jejich hra na uvítanou. "Jasně, rád ti ten les ukážu. Stejně bych se tam chtěl ještě někdy vrátit. Mě se tam fakt líbilo." Tedy ona verze ve světě mrtvých, ta za opětovnou návštěvu tedy nestála, ale verze světa živých, ta byla lahodná a voňavá.
Ano, rozhodně znal možnosti, které by se jim mohli přihodit, obzvláště v takto složitém terénu. Sice se složitým nezdál. Spíš, mohl působit, poměrně neškodně, ale v tom byl ten problém. Zvětráváním se mohly stát stěny srázů křehké a lámavé. Nebyly tak uhlazeny, jako svahy kopců.
Cestička, která se stávala místy nezřetelnou, avšak ji vlk mohl snadno odtušit, protože je vedla neomylně vzhůru, je vyvedla až na vrcho, odkud mohli v dálce spatřit moře na druhé straně ostrova, tedy to, které jim momentálně bylo blíž. To které nechali za sebou se jim z dohledu ztratilo.
"Vlastně ano. Pocházím ze smečky horských vlků, takže hory jsou mým domovem." Což ho navedlo k vysoké hoře, která se jim odhalila po pravici.
"Vylezeme támhle? Z té hory uvidíme dál." Konstatoval a zároveň poskytl návrh, kam mohli jít dál.

Voda v tomhle ročním období ho též příliš nelákala, natož taková slaná, která se neustále vlní a někdy v ní vznikají vlny tak obrovské, že by spláchli i deset vlků postavených na sobě. To nebylo nic pro něj, to se raději vyválí ve sněhu, který stejně tak dobře poslouží, jako koupel v létě.
"No, bodejď, nemusí tam být nic, ale s tím, co jsem zažil, si myslím, že je rozumné předpokládat, že v moři může číhat lecjaká havěť." A k tomu ještě to může být pořádně velká havěť, ne jenom taková maličká, že jo? No on měl raději, když mohl stát pevně na svých tlapách. To si byl mnohem více jistý sám sebou, než když by měl třeba levitovat nebo plavat někde, kde ani neví, co se ukrývá pod hladinou. Vždyť jste viděli, co to na něj číhalo, když se ponořil naposled, že? Mohl taky zůstat uvězněný v říši mrtvých, kdyby ho ta potvora dohnala dřív, než se dotkl své vlastní duše.
Odfrkl si. "Vodu teď nějakou dobu uvidím rád, jen jako sníh, haha." Ty vlny slané vody ho skutečně k sobě nevolaly. Spíš naopak. Byl vlastně rád, že teď mířil od pláže.
Zazubil se na ni v úsměvu a v očích mu zajiskřila hravá jiskřička. "Oh, děkuji. Mě se zase líbí, jak jsi sebejistá, to bývá jenom málo kdo a někdo to zase s tou sebejistotou přehání, ale to ty ne, to je fajn." Uštědřil ji též poklonku. Vlastně se mu na ni líbilo mnohem víc věcí, ne jenom její sebejistota, nebojácnost, rozvaha, ale třeba i ten krásný hluboký, ale stále samičí hlas. Její zbarvení, oči, no, řekl by, že se mu líbila celičká, skoro jako by byla stvořena přímo pro něj. Jenomže protože to nebyl vlk tak mladý, aby byl hned poblázněný, nedělala unáhlené závěry. Prostě si užíval její přítomnosti a nepřipouštěl si zatím, že by měl své srdce hned otevřít.
"Měl jsem to podobně, usnul jsem úplně někde jinde, na kontinentě a probudil se tady na tomhle ostrově na pláži. Prý se tohle občas stane. Skoro jako by to byly jakési neviditelné portály, rozesety po celém světě. Občas vlka vcucnou a vyplivnou ho tady." Znělo to sice neuvěřitelně, ale ne pro někoho, kdo už něco takového zažil nebo se s tím setkal.
"Ale prý to není špatné místo pro život. A z toho, co jsem zatím stačil projít, vypadá to tady hezky. Je tady takový les, kde roste spousta ovoce, to je celkem fajn. Asi to bude způsobeno také nějakou magií, protože je to takový neobvyklý lesík. Ale líbilo se mi v něm." Jo, ten les bude zřejmě jedním z jeho oblíbených míst.
S jejím návrhem musel souhlasit. On by také rád vyšlápl nějaké vyšší místo a pořádně se rozhlédl, jak to s těmi ostrovy je. Hlavně aby měl přehled, kde se asi tak co nachází. Je důležité znát terén, to každopádně, pokud chce nebo musí, jeden na tom místě zůstat. A on měl rozhledy rád. Jako vlče horských vlků, byl na hory zvyklý. Také ho potěšilo, že ho Cin neodpálkovala, jako, že co si to dovoluje, myslet si, že půjde s ní, že jo?
"To je skvělý nápad. Bylo by fajn mít nadhled, to jo. Takže, jdeme?" Švihl ocasem a počkal, až Cinder vykročí zase vpřed, aby se mohl i on rozejít. Nemělo smysl, tady dál posedávat. Pohybem se také zahřejí a povídat si mohou cestou. A tak když byli oba v pohybu, Xander ji naslouchal a díval se po srázech rokle, aby měl přehled, kdyby se na ně třeba valila lavina kamenů.

>>> Nejvyšší hora

Na její otázku přikývl lehce hlavou, načež i slovně potvrdil souhlas: "Ano, jsou to ostrovy." Sic to potvrzoval s jistotou, avšak, jistý si být nemohl. Nicméně, neměl důvod nevěřit vlčici, kterou potkal jako první, neboť v jejich slovech a výrazech, řeči těla, nerozpoznal klam. Proto tomu věřil a zcela určitě si to v následujících dnech sám ověří. Rozhodně nemínil zůstat na jednom místě, jako nějaké opuštěné štěně, že jo? To raději půjde vstřív osudu a pozná, jak to tady chodí a kde to vlastně je.
Uchetl se, no, ano: "Voda - věčný to soupeř ohně. Ale je to tak, skrz to moře se odtud dostaneme jenom stěží." Jestli vůbec kdy. "Kdo ví, co za potvory v tom moři žijí. Já měl vlastně štěstí, že jsem se tady ocitl suchou cestou. I když jsem to tedy rozhodně neplánoval," zasmál se. Nicméně byl už tady.
"Třeba tady najdeš, co hledáš, určitě to nebude pusté místo. Co vím, minimálně jedna smečka tady je. A možná jich bude víc. Hádám, že ano." A kdo ví, třeba už někoho našla, jenom o tom neví, no, však se ještě uvidí, že?
I on se podíval na oblohu, byla modrá a slibovala, že žádný další sníh hned tak padat nebude. Kdy ale napadl tenhle? Nejspíš, když Xander spal. Nejspíš to tak bude. Pak se podíval směrem, kterým původně šla krásná neznámá, než ji zastavil. Kam to vede?
Vlčice se mu představila a Xander se mírně uklonil. Nic extravagantního, leč s elegantní mírnou poklonkou ji řekl: "Velice mne těší, Cin." Opět na ni pohlédl a odpověděl na její otázku: "Já jsem narazil na ostrovanku, naštestí, takže jsem se dozvěděl všechno, co vím, právě od ní. Bohužel zde nejsem nijak dlouho, dva dny, vlastně s tímto to bude třetí, ale řeknu ti, dějí se tady opravdu hustý věci." Uchechtl se při vzpomínce na to, co ho potkalo se Solf.
Evidentně tady taky nebyla dlouho, proto se ujistil otázkou: "A ty? Jak dlouho už tu jsi?" Postavil se na všechny čtyři a kývnul směrem, kterým dál vedla rokle vzhůru s otázkou "Kam jdeme?" Chtěl vědět, jestli má už nějaký konkrétní cíl, nebo jde jenom tak.

Všechno to, co mohl na vlčici vykoukat, si zapamatoval. Působila na něj vlastně velmi dobře. Rozhodně si nedělala hlavu z toho, že se objevila tady, ale možná už se zde nějakou dobu potuluje. Chtělo to zjistit více a když se krásná neznámá posadila, s notnou dávkou elegance, jakmile byl od ní na dva metry, i on si sedl.
"Jsi tady odtud z ostrovů?" zeptal se přímo, protože chtěl mít jasno. Jak jinak. Zatím se setkal s jednou ostrovankou, dalo by se říci, že už se jí stala, když tu už nějaký ten pátek žila. A s jednou, která se sem zrovna přenesla. Tedy, spíše sem byla přenesena, stejně jako on. No, stejně, ne, podobně, ona byla chudák mokrá, on měl to štěstí, že byl suchý.
Její hlas zněl medově sladce, ačkoliv byl položen do nižších tónin, on by řekl, že se k ní hodil naprosto dokonale. Kdyby takováhle vlčice měla pištivý hlas, asi by to bylo dost nepříjemné, ale takhle to bylo perfektní. Střihl uchem. "Vlastně máš pravdu. Zatím usedlík nejsem. Ovšem, jak jsem se nedávno dozvěděl, patrně se ze mě bude muset stát ostrovan, stejně jako většina zdejších vlků." I kdyby se mu to nehodilo do plánů, kdyby nějaké měl, nebylo na výběr. Jednou ho to sem teleportovalo a on stále ještě netuší, zda-li to funguje i obráceně.
Pohlédl tmavé vlčici do očí. "Já jsem Xander. Cestovatel Xander," uchetl se. Pohledem neuhýbal, naopak si prohlížel jemné detaily jejích očí, tak si také mohl všimnout, že kolem zorničky se ji do oranžové mísí žlutá. Vypadalo to působivě.

Zpomalil, až úplně stanul, byl tak asi dvacet metrů od tmavé vlčice, jejíž barvy byly tmavohnědé, podobně jako i jeho srst, ale na rozdíl od ní, měl Xander na sobě určité jakoby jezevčí pruhuhovaní a skvrnky. Jak si mohl všimnout, její oči byly podobně oranžové, jako ty jeho. Ty jeho byly možná o něco světlejší, ale kdo ví.
Chvíli jenom tak stáli a pozorovali jeden druhého. Xanderovi připadala ona vlčice, podobně jako kočka. Byla taková elegantní, poměrně vyšší, než obvykle vlčice bývají, avšak z ní sálala sebejistota. Ani on na tom nebyl jinak. I jeho postoj byl vyrovnaný a bystrý.
Nezdálo se, že by nesla na sobě pach vícero vlků, usoudil tedy, že je tulačka, jako on?
"Zdravím." řekl náhle a pomalými kroky se vydal k ní. "Cestovatelka?" zeptal se jí, aby měl opravdu jasno v tom, že se nemýlí a pokud ano, tak aby věděl, na čem je.

Les Alf >>>

Nešel ani tak úplně lesem, spíše se coural po pláži. Les měl pěkně po levém boku a moře, které se neustále vlnilo, po pravém. Cítil se zase osamělý, asi to bylo tím, že za poslední dva dny byl ve společnosti vlčic a nyní byl zase sám. Utěšovalo jej vědomí, že to nebude na dlouho, tedy pokud Solfata skutečně s ním bude chtít jít najít toho záhadného mistra, aby se oba mohli zlepšit ve svých dovednostech. Chtěli být silnější a zdatnější, jak on tak ona. Proto to Xandera zaujalo.
Obešel les a po jeho levém boku se mu otevřela jakási rokle. Co ho však upoutalo, byly stopy, které kdosi zanechal v slabé pokrývce sněhového poprašku. Právě ony stopy směřovaly kamsi do rokle. Neváhal a přišel až k stopové linii. Očichal otisky tlap a pak se znovu zadíval vzhůru do rokle. Stopy byly čerstvé. Nemohly být starší než půl hodiny a proto...
Vyrazil kupředu po stopě. Šel rychlým tempem. Podle otisků, ona vlčice, musela jít pomalu, takže, když půjde on rychle, brzy ji dožene. A tak následoval stopy až do okamžiku, kdy se na obzoru objevil tmavý bod. Nezpomaloval, naopak, když už ji viděl, spíše se rozklusal k ní, aby vzdálenost překonal v co nejkratším čase. Zastavil se teprve až ve chvíli, kdy ho musela slyšet.

Astra spokojeně oddychovala a nabírala síly. Xander u ní zůstal až úplně do chvíle, kdy byla vlčice naprosto suchá. Když už se její tělo nechvělo zimou. Byla to dlouhá doba, než konečně přestal působit na okolí svým teplem a nechal tak svou magii odpočinout. I on musel nabrat síly. Možná si si i chvíli schrupl.
Když se však probudil, zastříhal ušima a zaposlouchal se do zvuků lesa. Kromě bežných zvuků přírody, neslyšel nic zvláštního. Astra stále spala, už však vypadal lépe. Xander se zvedl, protáhl se a vydal se do lesa, aby ulovil něco malého na zub pro Astru a pak se chtěl poohlédnout po okolí. Solfatara nebyla nikde poblíž a tak hádal, že má ještě mnoho sečkových povinností a než se k němu připojí, bude mít nejspíše Xander ještě hodně času na průzkum zdejšího okolí.
Zmizel mezi nedalekými stromy a zavětřil. Zaposlouchal se znovu a začal slídit v lese po nějaké té potravě. Našel noru, kde se ukrývaly myši. Musel tam čekat na příležitost, než nějakou uloví. Kdo ví, jak dlouho tam tak stál, nehybně jako socha, než se myš ukázala, aby po ní Xander, ve správný okamžik mohl chňapnout tlapami a následně ji zuby usmrtit. Takto ulovit tři myši. Jednu sám snědl a zbylé dvě myši zanesl Astře. Položil jí je před čumák a chvíli tam ještě postával, jestli se vlčice neprobudí. Ta spala dál a tak se Xander vydal na toulku.

>>> Rokle

Odtrhl pohled od neustále se vlnícího moře. To skutečně své vlčí úlovky opustit ostrovy rozhodně nenechá, jak mu to tak připadalo. Ani na obzoru nebyla vídět žádná pevnina, nebo cokoliv by pevninu, byť jenom zdánlivě, připomínalo, takže kontinent musel být daleko. Nejspíš hodně daleko. Jo, tak tady si nejspíše ještě dlouho pobudeme. pomyslel si hnědý vlk.
Xander se díval na svou společnici, která se zdála být ještě pořád unavená. Ona sice poslouchala jeho slova, avšak, prozatím nic dalšího neřekla. Jak si mohl všimnout, její srst už byla pomalu suchá, což bylo jenom dobře. Když nad tím tak zapřemýšlel, měl asi obrovské štěstí, že on mokrou cestou na ostrovy nedorazil, ale byl sem přenesen suchý, tedy alespoň když už přišel k vědomí, tak suchý byl, ačkoliv se probral také na pláži. Ona však takové štěstí neměla, ale za to potkala jeho a on ji pomohl, aby se ohřála a usušila.
Astra stále ležela v písku, ale jemná zrnka už ze zbytku její srsti opadávala, takže se ani nenaděje a bude i čistá. "Je možné, že tenhle nedobrovolný výlet se promnění v takový dárek. Třeba se nám tady tak zalíbí, že ani nebudeme chtít odtud odejít." zauvažoval nahlas.
"Co neviděť, přijde zima, napadne sníh a bylo by fajn mít, kam se schovat před nepřízní počasí. Chtělo by to nějaké hezké místo, odkud by se pak v klidu daly pozorovat vločky snášející se na zem z oblohy." byla to rozumná úvaha. I kdyby se i potom chtěli pokoušet se odtud dostat, stejně teď potřebovali nejaký úkryt na zimu.
"Jestli najdeme nějaké volné doupě, třeba si ho ještě nějak pěkně ozdobíme," pravil, ať už by to bylo s Astrou, Solfatarou nebo oběma vlčicemi, byl by vděčný, za jakékoliv příjemné doupě, kde by je nezastihla krutá zima.
"Už jsi někdy ochutnala cukroví?" napadlo ho. Vzpomněl si na čas vánoční, kdy jim matka vyprávěla o zvycích z lidského světa. "To prý vyrábějí lidé v těchto dnech, které ještě mají nastat. Jedná se o jakési jejich svátky. Prý přitom zpívají koledy. To je něco podobného, jako když se sejde celá smečka a společně vyje na měsíc, ale při nějaké velmi významné události." Xander se nějako rozpovídal. Inu, co měl taky dělat, že ano? Dokud nebude Astra úplně suchá a v pohodě, stejně od ní odejít nemůže. Musí prostě počkat.
"Hm, něco takového, bych jednou si možná i přál zažít, mohlo by to být fascinující, ale člověk bych být tedy nechtěl. Nicméně, udělat si takovou parádu a krásný večer, dobře se najíst a pak čekat na Ježíška. To je někdo významný. Někdo jako duch. Někdo z minulosti, související s těmi jejich zvyky. Je to někdo jako král vlků, ale u lidí. Ježíšek by měl být někdo na mnohem vyšším postu, než jsou Alfy. Je to vlastně někdo takový, jako Nadalfa." Střihl uchem. Netušil, jestli si Astra umí udělat představu o tom jenom z jeho popisování, ale třeba tomu bude rozumnět. "Takový král Ježíšek, ten má celé ledové království pro sebe. To má dobré." Uchetl se Xander.
No a taková hostina, ta také není k zahození. "A toho jídla, co prý na té slavnosti mají. Různé druhy a samé dobroty. No, já bych si dal třeba takový řízek z kapra. To musí být, panečku lahoda. Prý je to obalený v něčem, co už bylo dříve upečené a na rybě to je znovu tepelně upravené s vejci. Ňam." Skoro by i začal slintat. Takový řízek, musel být opravdu velice chutný. Co teprve pro takové vlky, kteří se jen málo kdy setkají s něčím, co prošlo tepelnou úpravou.
"Takže, hotová hostina, koledy, hvězdy nad hlavou a mezi nimi jedna taková hvězdička, co svítí na obloze nejzářivěji, prostě paráda." Pokýval hlavou a zasněně se zadíval na oblohu. Co kdyby tam nějaká taková hvězda už svítila?
Jenomže co s takovým komínem?
"Někde prý, v ten slavnostní den, chodí onen král Ježíšek a nosí lidem dárky. A v jiné zemi zase leze na komín jakýsi Santa Claus. No chápeš to? Proč vlastně nejde vstupem?" Pohlédl na Astru, která tiše oddechovala a vypadala, že spokojeně spí.

Zavrtěla hlavou, bylo jasné, že opravdu neví, zda mu má věřit, no za zlé jí to neměl. Nemohl, protože takové zvláštní anomálie se sice po světě děly, občas byla taková místa, kde se děli různé záhadné věci, ale nebyly nijak časté a obvyklé. Vlastně bylo vzácností, když vlk stihl zažít za svůj život alespoň jednu takovou záhadnou událost. Některým se to nepodařilo. No, pravdou bylo, že někteří vlci ani neměli magii. Vyhla se pohledu do jeho očí. On si jí prohlížel v klidu. Nevadilo mu se jí dívat do očí.
Xander se také podíval na les. Tam někde bude smečka. Oni dva by se měli držet na okraji, aby nepřišli k úhoně. Zeptala se ho na to odkud je. "Já? No, jsem zdaleka. Z Italských hor, ze smečky strážných horských vlků." Nepředpokládal, že by jí to něco mohlo říkat, ale ani to nebylo tajemství. "Má smečka hlídá horské štíty a průsmyky." Jenomže on tohle povolání, ačkoliv byl k němu vychováván, dělat nechtěl. Lákalo ho poznat jiný svět. A to ještě netušil, že se ocitne tady, neznámo kde. "Vlastně ani nevím, jestli se odtud dá vůbec odejít. Jestli nejsme v pasti." Zadíval se na moře a bujné vlny, které našeptávaly, že své úlovky jenom tak nenechají opustit ostrovy.