Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< zubří pláň

Pozorovala blížící se les, zlaté velké stromy, které zářily i přes zataženou oblohu a bílý, studený sníh. A nepáchly tu jen zvířata jako králící a myšky, necítila jen bzučící vodu poblíž, pachy vlků a ne pár, se nedaly ani omylem přehlédnout. I malé vlče by je cítilo, udeřilo by ho do jeho ještě plně nevyvinutého čumáčku.Vešla do objetí stromů a rozhlédla se. Potůček protékající nejspíš celým lesem byl zamrzlý jen z půlky, tak k němu přikročila a zahnala žízeň a sucho v krku. Olízlé si mokré pysky a rozhlédla se. Pachy nejspíš velké skupiny vlků byl silný a každým jejím krokem dál sílil. Nedalo se už pochybovat. Byla správně. Musel být správně. Žádná iluze, žádná past. Jen krásný les a možná její budoucí domov. Protože věc druhá vůbec byla, zda ji přijmou. Mohla to pokazit, udělat něco špatně, něco, co by se jim nelíbilo. Počkat...ne. Ona to zvládne. Nemohlo to být zas tak těžké, ne?

Při pohledu na vzdálený zlatý les se zapřemýšlela, trochu se obávala. Ostrovy byly zrádné, Bohové na ni mohli poslat past převlečenou za jasnou jistotu, za důvěru, že jí ani netrvalo nějak dlouho, aby zlatou smečku našla. Ovšem kde brala ten fakt, že zlatá smečka se jmenovala podle toho lesa? Mohla to být jen nějaká shoda náhod a Xaya projde sice krásným lesem plné kořisti, ovšem jinak prázdného, bez smečky, bez vlků. Anebo se tam nacházel vchod do podsvětí, protože proč by nemohl být v tak na venek hezky vypadajícím místě? Mohl být kdekoli...Když v tom si všimla strakatého vlka. Poblíž lesa. Než by k němu stihla dojít nebo na něj zavolat, zmizel zpět někde mezi stromy. Zaklonila hlavu na stranu. Doufala, že tento vlk už ostrovy trochu znal, tudiž by se neřítil do záhuby (pokud by nechtěl spáchat nežití). Tak to půjde aspoň prozkoumat a přinejhorším jen projde lesem a hledanou smečku nenajde. Hotovo. Ono věřila, že tady na Mois grisu by se jí mohlo něco stát klidně i na této pláni, kde by nějaké tajemné síly přehlédla i v takovém dobře viditelném terénu.

>> zlatý les

<< sněžné tesáky

Byla zima a kořisti málo. Jenže vlci nemohli hladovět a chodit na zimní spánek jako například medvědi. Museli i v tom málu najít kořist. Hlavně, pokud měli pohyb. Takže když Xaya slezla z hor, poslala dík všem bohům, že se to neztratila a na zasněžené pláni si ulovila hubenějšího králíka. Toho obrala až na kosti, které poté zahrabala do země. Nechtěla, aby na ně například někdo šlápl a zranil se. V tom sněhu šly špatně vidět. Zhlédla krajinu před sebou a co to v dálce neviděla? Zlaté stromy? Zlatý les! Bylo to snad znamení? Měla jen halucinace, které jí chtěly zavést správným směrem nebo tam fakt stály zlaté stromy, kterým neopadaly listy? Tušila, že tady na Mois Grisu byly takové věci možné. No nehodlala případnou šanci nalézt Zlatou smečku ztratit a tak se vydala směrem k lesu. Ono se to už nějak vyvrbí. Zatím to brala jako dobré znamení.

<< červená louka (portál)

Prošla portálem na druhou stranu, do jednoho ze zdejších pohoří. Teď nadešla otázka, kudy. Stejně jako tu mohlo být východů tu bylo i tucet cestiček, vedoucí neznámo kam. Dlouho tu nebyla, takže už si vůbec nepamatovala, kudy se dostala sem. A stejně, až vyleze z hor, kudy půjde dál? Nalevo, napravo, rovně, zpět? Co si vůbec myslela? Že to bude kdo ví jak jednoduché? Samozřejmě, že ne, jen... si to představovala taky mírně jinak. Jen právě zjistila, že se cítila úplně ztracená. Mohla jít už teď úplně špatně, mohla jít správným směrem, ale pak zabočit úplně někam jinam. Nebyla přece žádný radar. Oddechla si. Ne, teď o tom tady nebude přemýšlet. V horách se proháněl silnější vítr i s vločkami, všude kolem plno sněhu, radši se pokusí slézt dřív, než se tudy prožene nějaká sněhová vánice. Zvolila cestičku, která vedla vcelku zprudka dolu a doufala, že neskončí ve slepé uličce.

>> zubří pláň

<< rokle (přes nejvyšší horu)

Rozhodla se vydat pryč z dolního ostrova. Naxin s jeho bratrem zmizeli a ona tedy zůstala zas sama. Rozhodla se že se pokusí najít zlatou smečku sama a třeba se jí poštěstí. Anebo vyrazila úplně opačným směrem a až časem se dozví přesnou trasu a přesné místo, kudy se tam vydat. Jenže zatím necítila žádné vlčí pachy a kdo ví, zda by našla někoho, kdo by o této smečce cokoli věděl. Takže radši bude hledat území než se tu marně shánět po jakékoli živé bytosti. Tak či tak, na dlouho mohlo být obojí. Došla až k portálu, u kterého si z jeho druhé strany kdysi myslela, že vedl pryč z Mois Grisu. Jaká ironie. Prvně odtud chtěla vyrazit pryč, teď už si tu hledala nový domov. No jak se říkalo. Když nemohla změnit osud, ať se mu přizpůsobí. Stejně se jí začalo na ostrovech pomalu líbit víc a víc, už vlastně tolik netoužila ani pryč. Došlo jí, že třeba by byla někde mimo ještě víc ztracená než tady. Vešla do portálu.

>> zubří pláň (přes sněžné tesáky)

Naxin měl další návštěvu. Podle toho, co zaslechla, šlo o jeho bratra i když Naxin nevypadal, že by si ho nějak pamatoval. Ne, nešťourala se v tom. Neměla takové věci ráda...odposlouchávání cizích konverzací. Přišlo jí to neslušné. Takže byť žlutého vlka zprvu následovala, pak se od rozhovoru těch dvou nenápadně rozdělila. Bylo na čase jít si zas svou cestou. Třeba poznat zas nějaké nové vlky a vlčice. Ale samozřejmě, na staré známosti se nikdy nezapomínalo. A aspoň konečně vypadne z této rokle. Obávala se okamžiku, kdy by doopravdy šlápla na jednoho z místních hadů a ten by ji kousl. Nebo ti pavouci všude kolem...brr. Byla ta stvoření vůbec jedovatá? Těžko říct. Ať už ano či ne, nechtěla mít s nimi co dočinění. Prostě jí taková havěť celkem vadila.

>> červená louka (přes nejvyšší horu)

Asi si mohla v duchu zajásat, jak pod jejím komplimentem Naxin bojoval, aby ze sebe nevyloudil úsměv od ucha k uchu. To se jí nejspíš povedlo, musela uznat. Super. No jeho další slova ji utvrdila v tom, že sice bylo hezké, že byl pro společnou cestou do zlaté, jen kudy a kam? Mohli jít kamkoli a mohli jít blbě i dobře. Prostě ani jeden netušil, kde oná smečka aspoň přibližně ležela. Ta vlčice...uhm s kterou jste si před chvíli povídali, ti nějakou trasu neřekla? zeptala se. Pokud už mluvili o smečkách, proč mu neřekla i jejich přibližné lokace? Takhle jí to připadalo jako hledá se valdo. Však budiž. Ale je to holý fakt. Ne vše nám musí spadnout přímo před čumák, dodala ještě ke svým slovům. Hah, kéž by byl život tak jednoduchý. I když možná by byl i ...nudný. A Xaya nesnášela dlouhodobou nudu a pořád ten stejný stereotyp. Milovala akci a vzrušení! Když se zmínil o hladu, došlo jí, že sama už celkem dlouho nejedla. Však už to známe, pokud nechceme žrát mršiny, musíme si kořist hezky poctivě ulovit. Jenže tady do rokle by ani vychrtlého králíka nepřizval. Maximálně, pokud bys dostal chuť na některého z místních jedovatých hadů... promluvila k němu a pousmála se. Ne, k těm chřestýšům se ani nepřiblíží. Ještě chtěla aspoň chvíli žít, kuck kuck.

Pousmála se. „Aha, tak nejspíš nějaká náhodná vlčka toužící trochu po pokecu. Chápu. Příště bych se měla přidat, i když věřím, že přítomnost takového státného vlka jí byla spíš milejší,“ zaculila se mile. Cítila se ještě lépe, když měla možnost mu složit nějaký menší kompliment. Ráda skládala ostatním komplimenty, když si to zasloužili...a to nejen pěkným samcům. „Jsem tu už nějaký čas a ten život tulačky mi už moc nesvědčí,“ řekla mírně zklamaně. Nebylo to takový, jak to někteří popisovali. „Možná bych se taky měla obhlídnout po nějaké smečce, když už jsme toto téma načali. Budu možná pak spokojenější,“ promluvila znovu, „pokud mě přijmou,“ dodala ještě a zasmála se. „Co kdybychom se spolu vydali do té zlaté smečky? Uvidíme, co je zač a kdo ví, třeba se pak rozdělíme, to nemohu teď soudit,“ navrhla mu. Jaký ďábelský plán, kdekdo by si pomyslel. Jen, když už Naxin to téma načal, došlo jí, jak jí život ve smečce chyběl. A co, jak řekla, mohli se pak rozdělit. On mohl zůstat a ona se vydat dál (protože by jí to nevyhovovalo) anebo naopak.

„Samozřejmě, že jen Xaya, přece bych po někom nemohla chtít, aby na mě volal celým jménem,“ zasmála se sladce, ale to už se k nim přifařila jedna další vlčice a Xaya měla po srandě, což jí mírně mrzelo. A Naxin očividně toužil v momentální chvíli po společnosti této vlčice, než po její. Třeba nějací stáří přátelé, či tak. Nehodlala je proti jejich vůli rušit a sedla si. Možná tu na Naxina počká a udělá si nového kamaráda pak. Anebo bude vyzvídat, co pak probírali... nějaké informace se občas hodily. Když už to chtěla vzdát a odejít, najednou prošla vlčice kolem ní a pozdravila ji, přičemž Xaya také prohodila obyčejné „Ahoj“ a žlutý vlk přišel zpět k ní. „To jo. Co jste probírali hezkého? Zda teda nejde o něco soukromého-,“ zeptala se tak NENÁPADNĚ. Nechtěla vědět, kdo z nich včera žral ryby a kdo králíky, chtěla se konečně vyznat nějakým způsobem v těchto ostrovech. „Nějaká stará známá?“ zeptala se ještě. Že se za ní tak hnal...

Místní jedovatí pavouci, ten chřestýš poblíž a ta prašná zemina... to vše jí už znervózňovalo. Sice jí nevadilo, že měla už tlapy celé od hlíny a prachu, jenže všude byl limit a tohle šlo už přes. Taky by už vypadla, kdyby si náhle nevšimla jednoho vlka. Jak se vyhříval na sluníčku a byl rozvalený jak balvan, tak si prvně myslela, že tam ležela nějaká obří kočka, ale třeba nakonec bude fajn. Možná víc než fajn... Zvedla hlavu a pomalu se vydala k němu. „Ahoj,“ pozdravila ho mile, ale důrazně. Ráda zezačátku působila jako někdo nóbl a slušně vychovaný, nechtěla být hned jako zdivočelá příšera. „Jsem Xaya Guardiano Nell'ombra a moc mě těší vidět zde další živou duši,“ promluvila k němu, pomalu ho obešla a pak si sedla k němu. A moc hezkou... proběhlo jí hlavou. Ach jo, už to bylo zas tady. To, že se tu rozvaloval jak obtloustlá kočka, nezmiňovala. Měla teď trochu jiné plány...

<< Nejvyšší hora

Čas ubíhal a Xaya si už na životě v Mois Grisu téměř zvykla. Sice by pořád dala kdo ví co za to, aby se vrátila zpět mimo ostrovy, už se dávno více přizpůsobila. Mois Gris měl pro vlky velkou nabídku spestření. Krom toho, že jich tu žilo hodně moc (dobrovolně, či podobně jako ona? kdo ví), tak se tu nacházelo vcelku dost smeček (i když o nich nic moc nevěděla) a byl celý prolezlý nevysvětlitelnými jevy, které mimo ostrovy snad nenajdete. Kdo ví, na co vše hnědavá vlčice ještě nenatrefila. Ani by se nedivila, kdyby tady toho bylo hromady, co tu ještě neznala. Tady se jeden nemohl ničemu divit. Tady muselo být možné snad všechno.
Právě procházela místní roklí a prohlížela si stěny a díry v ní do nějakých chodeb. Nelezla tam. Krom toho, že by si nerada zrovna ušpinila svůj kožíšek, tak se jí ty pavučiny s pavouky vůbec nelíbily. Aby po ní lezla nějaká havěť? Nikdy! A tak jen šla tou cestou a doufala, že na něco nešlápne. Kdo ví, co se tu vše ukrývalo.

>> Ostříží zrak

Xaya si všimla jejího postoje. Nechtěla na ni nějak tlačit a věznit ji v její společnosti, kdyby po tom netoužila. K čemu by nucené setkání bylo? Řídké, bez šťávy. A to by nebavilo rozhodně ani jednu. Nakonec se ale vlčice uvolnila, tak to nechala být. Na její první slova nasadila tázavý výraz. Jak jako...pobavila? pomyslela si prve. Jako na ni? Hm radši tenhle pohled na věc přešla. „Pobavit se? Moc to tady neznám, ale určitě se tu najde něco, čím můžeme ztratit trochu času...a zahřát se,“ nasadila mírný úsměv s touto nabídkou. Vlastně její plány byly takové, že najde společnost, s kterou něco vyvede. A teď to třeba vyjde. I když jí pořád v hlavě přeskakovalo, že jak to vlastně myslela, jen se to snažila zahnat. Přece si nebude o ní hned myslet to nejhorší, ne? Občas slova vyzní jinak, než kdekdo původně zamýšlel. Stávalo se to každému. A určitě ne jednou za život. Neznámá se rozhodla i začít nějak konverzaci. Skvělý začátek. „Ano, jsem tu též taková zbloudilá duše, tak bych to přesně nazvala,“ přikývla na svá slova. Byla vlastně ráda, že narazila na dalšího nováčka tady na Moisu. Jeden byl hned radši, když věděl, že se v tom nenacházel sám. No o tom, jak prošla portálem a myslela si, že odešla, radši pomlčí. Vlastně to vlčici stejně nemuselo ani zajímat. „Jinak, abych se představila, jmenuji se Xaya,“ promluvila znovu, aby ji nemusela zvát hej ty! nebo nějak tak podobně. A třeba by se mohla představit i ona... „Nevím, jestli není brzy se na to zeptat, ale jaké máte zatím z těchto ostrovů pocity?“ zeptala se nenápadně. Kdyby řekla, že nic moc, mohly by dokonce spolu hledat cestu ven. Ve dvou se to lépe táhlo. A k tomu Xaya měla nápovědu! I když jak věřit jí mohla, tož otázka. Jako ne, Xaya nikdy neřekla, že měla z Moisu špatné pocity. Vlastně to tu nevypadalo zatím nějak zle. Prostě jen tak, nenápadně...

>> rokle

Okolím se neslo víc pachů. Některé čerstvější, některé starší. No jeden, co ucítila, byl hodně aktuální. Vlk se tu musel ještě nacházet. Seskočila z jednoho balvanu, na kterém ležela a vydala se po něm. No musela si na druhou stranu dávat pozor, protože kdo ví, jaký jedinec mohl stát či jít na druhé straně. Ne, že by byla nedůvěřivá. Jen si prostě dávala pozor, nic víc. Ale nakonec to hodila za hlavu, trochu snobsky trhla hlavou a pokračovala v cestě. Přece přijde jako slušná dáma a ne jako puberťák riskující svůj život! Stála tam vlčice, černobílá, s tvrdým pohledem a... počkat, ona měla světle šedé zornice? Trochu jí z toho zamrazilo. Působilo to strašidelně, no nesoudila na první pohled. Vlastně to vypadalo zároveň celkem zajímavě. Vyhla se kousku ledovky, kde se zrovna nenacházel žádný sníh – nechtěla se tu rozplácnout jak mastný flek – a přišla přímo k neznámé, ale nějaký odstup si samozřejmě držela. „Zdravím,“ pozdravila ji s mírným prikývnutím a zamávala pomalu ocasem. I když se jí to nechtělo přiznávat, z vlčice šel celkem strach. Čím to tak mohlo být? Proč to cítila? Zvláštní. No nehodlala se tu krčit. Stála furt rovně a pevně, zatím neuhýbala ani pohledem. Třeba nakonec šlo stejně jen o nějaký ten pocit. Joo pocity. Tak nepředvídatelné někdy, někdy tak přesné a někdy omylné. A jak poznat, jestli v tu chvíli ten pocit byl dobře či ne? Ach kdyby tak věděla.

<< Rokle

Byla ráda, že se s vlčicí najedla a nabrala trochu sil. Pak si zalezla do osamělé jeskyně a trochu víc si odpočinula. Jinak by se při této cestě zpět asi už položila. Takhle se cítila zas i něco lépe i když ne, že by to bylo nějaký dokonalý, no. Po tom, co se dostala z té suché a mrtvé ne tak úplně rokle, ocitla se konečně pod Nejvyšší horou. Jak se tyčila až do výšky, která z jejího úhlu, na kterém se právě nacházela, vypadala tak nekonečně. Jako by poznala konec vesmíru. To, co se nacházelo za ním, jestli tam něco bylo. Chvíli tak koukala před sebe, zkoumala každý výčnělek té obří skály, přemýšlela o věcech, o kterých obvykle ne a prostě čistila mysl. No nakonec zavrtěla hlavou a rozhlédla se. Musela jít a něco vymyslet, ne? A ne tu stát a zblběle čumět na kus skály, kterých stejně všude byla spousta. Chovala se jak blbec, ach. Teď by jí pomohlo asi jen nějaké pořádné vzrůšo. Trochu se uvolnit, nabít se adrenalinem. Zlepšit si náladu. Akorát samotné jí nic bavit taky nebude. Potřebovala nějakou společnost, kterou by zatáhla to mírných nekalostí. Fakt, jen mírných. Nebyla průšvihář, jen dobrodružná duše. Nic víc se v tom hledat nedalo. A tak začala obcházet horu a hledat jakoukoli živou duši. Vlčí. Se zajícem se těžko pobaví. Ten před ní hned uteče. A nedráždila kořist jen tak pro zábavu.

<< Severní hory (přes Ostříží zrak)

Nevěděla, co dělat. Kam jít. Jaké mít cíle. Od vlčice, co nedávno potkala, zjistila, že neodešla. Že se pořád nacházela v Moisu, jen v jiné části. Nedokázala uvěřit tomu, že by jí Rain lhala. Tahala za niť. Však kdo ví. Třeba v těch horách bylo portálů víc. Nebo špatně pochopila její trasu. Každou malou jiskřičku naděje si chtěla udělat. Přijmout ji, přesvědčit se, že bylo možné se odtud dostat. Akorát někde v hloubi duše věděla, že přemýšlí nad nemožnou věcí. A stejně, čím déle v této magií prostoupené zemi strávila, tím méně se tu cítila jako vězeň. Jako by sem patřila. Jako by sem patřil každý, kdo se sem dostal. Kdo ví, jaká neviditelná síla sem vlky dostávala. Jestli si pečlivě vybírala, koho sem vezme, anebo prostě vzala prvního, koho potkala a šoupla ho sem. Bylo to prostě velice zvláštní. Olízla si suché pysky a procházela zas roklí. Chystala se vrátit do těch hor a něco vymyslet. Třeba narazí na další portál, třeba se fakt rozhodne zůstat. Anebo žádný jiný portál nenajde a nebude jí zbývat nic jiného, než zůstat. Akorát v tuto chvíli... ne, že by úplně nechtěla... Naštěstí cestou roklí zpět nenarazila naštěstí na žádného jedovatého hada či jinou potvoru, prošla úplně bez problémů. Už v dálce viděla Nejvyšší horu, jak ji nazvala. A co. Třeba se tak fakt jmenovala. Jména míst tady neznala. Jestli nějaká jména měla..

>> Nejvyšší hora