Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>> rokle (přes Ostříží zrak)

Už už usínala, když se před ní náhle objevila neznámá vlčice a promluvila na ni. Už musela být hodně mimo, když neucítila ani čerstvý pach a přicházející kroky. Však nehodlala vlčici odehnat. Nebylo to v její povaze, ať byla v jakémkoliv stavu. Podívala se na ni. Ve tváři jí byla znát únava a nepochybovala o tom, že měla pod očima i mírné kruhy. „Také zdravím,“ oplatila jí pozdrav normálním hlasem a odolala pokušení zívnout. Po dalších slovech tmavé musela potvrdit, že měla tak trochu pravdu. Od té doby, co strávila čas na Moisu, dost pohubla. A to tam nestrávila ani dost dlouho. I když i předtím měla svou štíhlou postavu, no aspoň jí nešla tolik vidět žebra jako teď. Naštěstí to nejhorší kryla její huňatá srst. „Ano, od té doby, co jsem se dostala na jedny ostrovy jako by moje schopnosti i váha poklesly. Avšak i když jsem z nich už pryč, necítím se jako dřív. Ale ano, něco malého k jídlu bych si dala,“ odpověděla jí s přikývnutím. Myšlenka jídla byla tolik lákavá, fakt hodně. A když údajně našla někoho, kdo by jí pomohl, to se šiklo. Teda, ona si spíš našla Xayu no. Však na tom nesešlo. Ne, že by ji chtěla využívat, akorát cítila že sama by si neulovila ani myšku.

V horách, do kterých právě vešla, usoudila, že fakt už musela zastavit. Nikam stejně nespěchala, tak si lehla k jedné skále a na chvíli zavřela oči. Cítila hlad, celkem velký hlad. Ono od doby, co pobyla s Rain na té nížině, vůbec nejedla a teď si to vybíralo daň na celkem hlasitém kručení v žaludku a anejspíše i té zvýšené únavě. No bohužel neměla zrovna síly sejít někam do hojnější části a něco ulovit. Co už, vyspí se trochu a třeba se probudí s novou silou na ulovení nějaké svačinky. Však od té doby, co jí moře vyplavilo na ostrovech, cítila menší sílu i vytrvalost. ne, že by i předtím disponovala nějakou velkou sílu, ovšem výdrži, té měla víc než dost. A teď? Jako by ji vycucaly. Akorát i když údajně prošla portálem mimo ně, pořád se cítila, jak kdyby ji něco sálo. To bylo nenávratný, navždy zůstane jen jako slabý článek společnosti, ať se bude nacházet kdekoli? Nepříjemný. Či to trvá, než se jí síly vrátí? Nu což, chvíli teda počká. Ne, že by zatím své schopnosti potřebovala. Akorát ta potřeba mohla nastat i v dalších pár sekundách, nikdo ve světě přírody tak úplně nevěděl, co ho teprve čekalo. Mohlo to být cokoli, naprosto cokoli. No nejen nebezpečí, také i příjemné věci a tak.

<< červená louka (přes nejvyšší horu)

Nejvyšší horu prošla na jeden zátaz. Nebyly tam žádné jeskyně, žádné vhodné místo, kde by složila hlavu. A že se už cítila unavená! Kam zmizela ta její výdrž? Co s ní ty ostrovy za všechny Bohy udělaly? Oddechla si. No ani tady v rokli, kam došla hned poté, se jí nechtělo moc složit hlavu. Krom toho, že se tu cítila extrémně nepříjemně, tak se v rozích vyskytovalo plno pavučin a na mnoha z nich byli i pavouci. A nechtěla riskovat, že by snad někteří z nich disponovali dost nebezpečným jedem. Taky málem šlápla na nějakého chřestýše, který ihned po tom po ní vyjel, minul jen tak tak a pak začal varovně chřestit svým chřestidlem. Radši se vydala pryč spěchem i přes to, že se už sotva držela na nohách. Ne, že by jí ta havěť nějak vadila, však lehnout si do pavučiny plného pavouků anebo se nechat kousnout nějakým hadem taky přece nechtěla. Nějaký pud sebezáchovy měla.

>> severní hory (přes ostříží zrak)

<< sněžné tesáky

Prošla portálem, cestou, která se zdála tak nekonečná a zároveň krátká, jako by neuběhl žádný čas. Existoval pro toto nějaký pojem? Něco, čím to charakterizovat? Možná ano, možná ne. Objevila se na nějaké rudě zbarvené louky. Pořád jí to připomínalo Mois gris, to ano, však nezabývala se tím. Šla podle instrukcí, tak předpokládala, že byla pryč, mimo ostrovy. Však na druhou stranu by jí zajímalo, proč tam zdejší vlci zůstávají, když měli tak lehký východ zpět? Možná ten portál nenašli ještě...Ach kdyby tak věděla. Kdyby to bylo tak jednoduchý, jak to vypadalo. Chudák Xaya neměla ani sebemenší tušení, že nijak nepokročila a už asi ani nepokročí. Jen se vlastně přesunula na jiný ostrov. Ale s myšlenkami, že se jí to podařilo, se vydala loukou dál. Popravdě neměla cíl, kam jít a tak. Možná by se vrátila domu...ne, to ne. Tahle věc se jí nezamlouvala. Byla by vlastně ztracená jak na ostrovech, tak i mimo ně. Nesešlo na tom. Ovšem zatím zažívala tu radostnou fázi, že se jí něco povedlo, tak pomalu kráčela s mírně zdviženou hlavou. Na obzoru měla nějakou obří skálu a její první cíl byl dorazit tam.

>> rokle (přes nejvyšší horu)

<< mlžné pláně

Ta mlha, co je obklopovala ze všech stran ji už celkem otravovala. Hlavně se bála, že nevědomky zabočí někam jinam a netrefí tam, kam potřebovala, nebo spíše chtěla. Ale když se ocitli v horách, úlevně vydechla. Teď ho jen najít! Portál, co ji dostane zpět mimo Mois! A taky brzy asi nastane čas, kdy se s Atrayem bude muset rozloučit. Ale nechtěla to oddalovat. Nechtěla si připouštět nějakou nerozhodnost. Musela to udělat dřív, než by se nějaká dostavila. Pokračovali jednou z mnoha cestiček a doufala, že tu nebudou bloudit dokolečka jak nějaké bludičky. Ticho prolomil až vlčík, když se začal zajímat o léčivé byliny. Těžko říci, zda něco věděla. V její rodné smečce ji něco málo určitě naučili, ale když na ni pomyslela, do hlavy se jí dostal jen fakt, jak na boj byla zaměřená a nějaké podrobnější léčitelské kurzy nedostával každý. Jen budoucí léčitelé. A tím ona být neměla. Byť by se jí to líbilo víc, než se nechat komandovat, když udělala při výpadu špatný pohyb nebo se rozplácla na zemi, když uklouzla při cvičném boji na kluzké zemi. „Nějakè základní věci bych možná v hlavě vyhrabala. Ale jinak toho nevím tolik, kolik bys asi chtěl,“ poznamenala a doufala, že si na ty základy vzpomene, když už to vyslovila. Když náhle, v dálce, zahlédla to, co hledala. Portál. Stál tam, tyčil se, čekám na ni. Zamířila rychlejším krokem k němu a zastavila přímo před ním. Otočila se na Atraye. „Tak se musíme asi rozloučit. Tenhle portál mě má zavést zpět mimo Mois. A pochybuju, že bys chtěl jít taky. Tvoje rodina tě bude potřebovat a ani by neprospělo, kdybys náhle zmizel...takže ani nepřipouštím, abys šel. Měj se hezky, Atrayi, ať si brzy zas veselý klučina,“ rozloučila se s ním a vešla do ostrého světla, pryč z Moisických hor.

>> portálem na červenou louku

<< Začarovaný les

Vydali se směrem k pláním. Podle husté mlhy, co se snášela až někam do daleka, poznala, že pokračovala správnou cestou. Což se jí hodilo a hlavně se tudíž zatím nevyskytovaly žádné komplikace. Říct najednou Atrayovi odcházím z ostrovů, měj se, ona tedy lépe, nebude zrovna to pravé ořechové, na druhou stranu už jí to mohlo být někde mimo Mois jedno, že. Bude? Asi trochu. Zažíval těžké chvíle a potřeboval někoho, kdo by s ním strávil nějaký čas radostným stylem. Ovšem musela to být ona? Nemusela, nemusel to být osud, že ho potkala zrovna ona, ale jen obyčejná náhoda. No na druhou stranu vše mělo svůj důvod, cokoli se stalo, byť šlo o sebemenší blbost. Po jeho dalších slovech přemýšlela, že ta rodina si zažívala fakt špatnou dobu. Nevěděla, co k tomu přesně říct, nechtěla to nějak rozvádět a nirmat se v tom jako nějaká šťoura. To by bylo mírně nepříjemné. Spíš se zaměřila na jeho další slova. „Neobtěžuješ, fakt ne. Svěřování pomáhá,“ poznamenala a zas se usmála. S výletem do hor souhlasil. Naštěstí. Jinak by se jí to dost protáhlo. „Zatím vůbec nevím. To rozhodne až čas,“ odpověděla na jeho otázku o smečce nějak neutrálně. Protože tu nehodlala ani zůstat, natož hledat smečku, že. Uprostřed plání o něco zakopla, protože neviděla ani na krok a bolestně sykla. Otočila se, akorát to bylo samozřejmě trochu zbytečné. „Asi nějaký kámen,“ zasmála se zoufale nad svou nešikovností.

>> Sněžné tesáky

Takže možná ta otázka jen v její hlavě. Zda lesy na moisu byly barevné celoročně. Ovšem nešlo o nic, co by stálo za to nutné zjistit a vědět, tak to za chvíli zahodila za hlavu. Musela ale uznat, že ty barvy uklidňovaly. Lákaly jí k sobě, hodlaje ji úplně omámit, říct jí tichá a neslyšná tajemství, které se jen tak nikdo nedozví. Které se dozví každý a zároveň nikdo. A to měla být ona, kdo měl omamovat. A ne tento obyčejný les, který však vlastně nebyl vůbec obyčejný. Ale koho měla omamovat a svádět? Atraye? Krom toho, že vypadal až příliš mladě mu chtěla zrovna spíše pomoc. „Děkuji,“ odpověděla mu. Hah tato pochvala ji vynesla až někam do nebes, určitě. Samozřejmě, takové neobvyklé a exotické jméno, jaké měla, to kdekdo neuslyší. Ovšem tady na Moisu se vlci mohli jmenovst všelijak. Tedy aspoň by se nedivila. Ne, že by pokládala ostrovy za něco výjimečného, jen prostě tak uvažovala. „Je. Takové věci trvají vždy. A i když se mi to nechce v tuto chvíli přiznávat, jizvy pořád zůstanou,“ poznamenala neutrálně. K jeho vyjádření a odchodu jejích sourozenců se nevyjádřila. Možná jí v tu chvíli prostě obešla veškerá slova obloukem, či prostě se k tomu nechtěla vyjadřovat. Bylo těžké zůstat sama na místě, kde nechtěla vůbec být a kde na ni rodiče až příliš tlačili. Ale i tak by je nikdy nevyměnila. Mysleli to s ní dobře, jen ona to brala prostě jinak. Při jeho posledních slovech však zas oživla. Ano, měla by pokračovat za svým cílem. Pokud dojdou až do určených hor a portál najde, nejspíš se rozdělí a ona ho tu nechá v mírných rozpacích. Bude jí to líto, ale nehodlala to nějak oddalovat. „Právě mířím do hor. Můžeme tak jít spolu,“ navrhla, aby kromě jejího cíle určila i nějaký jejich plán a zamávala pomalu ocasem. Už brzy zakusíš hořké zklamání, Xayo, zaznělo by v její hlavě, kdyby někdo věděl a mohl k ní telepaticky promluvit. No nejspíš nikdo nic nevěděl, protože nic neslyšela.

>> mlžné pláně

Zatím potkala jen dva vlky, no oba jí řekli, že Mois byl krásný místo. Jí ostrov oddělený od zbytku světa trochu děsil. Ne tím, jak vypadal, ale spíš tak, jak umístěný byl. Z nějakého důvodu ji to tížilo a cítila se jak v pasti. Sice asi kdeco mohl nabídnout, možná až více, než okolní svět, akorát ta strašná izolace ní procházela jako šíp. „Jsem zvyklá, že barevné listy jsou barevné jen na podzim. To je tento les tak různorodý furt? Ale samozřejmě, je to moc hezké,“ poznamenala k jeho slovům, dál už neměla asi co dodat. I nekonečně zlatý les zněl zajímavě, ale co se to mělo rovnat s duhou, že. Duha byla ta nejkrásnější, každý ji obdivoval, s údivem na ni koukal. Protože víc barev při sobě upoutalo víc pozornosti, než jen jedna. „Xaya, těší mě,“ představila se mu na oplátku a kývla na něj. Rod vynechala. Jako vždy. Nikdy se jím nechlubila a ani pravděpodobně nikdy nebude. Taky proč by měla? A pak se tu novinu dozvěděla. No samozřejmě pro něj musela být velká bolest přijít o vlastního rodiče. Jako rána dýkou do srdce. Chudák...ještě s ní měl něco přece zažít... i když netušila, jak stará vlastně byla, však to nehrálo v tuto chvíli žádnou roli. „Ach, to mrzí. Je nějaký způsob, jak ti zlepšit aspoň trochu náladu? Trochu rozveselit? Co třeba rád děláš?“ promluvila lítostivě a položila starostlivým tónem otázku. Bylo jí ho líto. Smrt rodičů byla smutná novina. No ona se osud těch svých nikdy nedozví. Naštěstí, či bohužel? „Ano, mám sourozence. Ti právě odešli pryč. Já z nich jako poslední,“ objasnila mu, protože se předtím asi trochu špatně vyjádřila. Jakoby nevěděla, že vlk neměl jen sourozence, ale i rodiče, že.

Vlk její omluvu asi přijal, protože už nevypadal tak nabroušeně, že ho nazvala malým. No jo, každý měl své trošky hrdosti. Vlastně i kdyby ji někdo nazval malou, asi by se jí to moc nelíbilo, že. Spíše vůbec. Akorát by to nedala tolik znát. Netoužila pak po nějakých sporech anebo tak podobně. „Vlastně ani ne. Ale třeba tak ještě učiním,“ odpověděla mu. Protože pořád se tu nacházela šance, že žádný portál nenajde. To se bude muset smířit s tím, že tu zůstane navždy a co udělat prvně, než se vydat na toulky a trochu poznat svůj nový domov. „Neotravuješ. Mám času dost,“ usmála se a zamávala pomalu ocasem. Že by si zatím stihl portál udělat pápá ze zemského povrchu? O tom silně pochybovala. Maximálně, kdyby ji tu bohové fakt chtěli. Ovšem to by se nabízela otázka... proč. Pak promluvil zas a tentokrát už šel mírně do hloubky. Posadila se stejně jako on a podívala se na něj. „Záleží, v jakém smyslu. Celou rodinu jsem ztratila, protože všichni odešli pryč. A já žiju v nejistotě, jestli vůbec ještě žijí. Ale zda mi třeba někdo umřel? Jak říkám, nevím, ale o smrti někoho blízkého jsem se nikdy nedozvěděla, ani u toho nebyla,“ odpověděla mu a zhluboka vydechla. Na cestách už kdo ví jak dlouho a stejně teď asi zůstane tady, kde byla mizivá šance, že se dozví, co se s nimi stalo a tak. Ale budiž. „Umřel ti snad někdo? Někdo blízký?“ zeptala se ho. Protože když na to tak pomyslela, vypadalo to tak. Ani tohle tak krásně nebezpečné místo by nedokázalo zahojit tu bolest, co se v něm musela udávat.

Takže prosím za Xayu 20kšm + mincí, také 20 kšm a i 10 kšm za vlastní vytvořený obrázek!

Díky!

Zapsáno

Vlk jí na její starostlivou otázku neodpověděl, spíš položil svá slova, úplně mimo téma. Nechala to být. Když o tom nechtěl mluvit, nemohla ho nutit. Ona nebyla ten typ, co by druhé nutila říkat věci, které říkat nechtěli. Sic svěřování pomáhalo, ale nějaké donucování, byť násilné, pak naopak. Ach ano, samozřejmě, omlouvám se, slabě se usmála, pak se vrátila ke svému neutrálnímu výrazu. Vždyť ano, vypadal už vyšší a svalnatější, prostě klasický mladý vlk, jen v něm pořád z nějakého důvodu viděla takové větší vlče a netušila proč. Asi jako kdyby v jablku viděla hrušku. Asi...ale budiž. Nechala to nakonec být, nač to řešit? Jen jsem teď na menší výpravě, odpověděla mu pouze, nehodlala mu říct celou pravdu. Mohla by, úplně v pohodě, jen se asi trochu bála nějakého odsouzení. Co když šlo o nějakého fanatika třeba a začal by ji přehnaně přesvědčovat? Pak by zůstala nerozhodná ještě víc a to nechtěla. Nakonec by neudělala ani jedno a skočila někam do moře za rybami a žraloky. Ale klidně zas pomalu vyrazím. Samota je pro někoho dobrá a uleví, takže tě nechci nějak otravovat. Ale jsi si jist, že to tu zvládneš sám? promluvila na něj zas. i když proč by neměl? Pobrečí si, odpočine, akorát jí prostě bylo líto ho tu v tomto stavu nechat, nic víc. Potřeboval by spíš nějakou oporu. Akorát ona ho neznala. Nevěděla, jak na něj. Co tak dělat? To nevěděla od té doby, co jí sem moře vyplavilo. Jako by ji úplně vymazalo, restartovalo. Jen ve věku, ve kterým u té zrádné vody omdlela.

<< tajga

Tohle místo muselo být protkáno magií víc, než jiné zde na Moisu. I když soudit to tak nemohla, protože navštívila jen tři a půl těch míst, že ano. Mohlo se tu nacházet ještě cokoli, totálně cokoli, nad čím by zrak zůstal viset ještě víc. Pokračovala začarovaným lesem. Fialové, červené, modré stromy. Tmavě i světle zelené, neopomeňme ani růžové. Zářily tu jak hvězdy v noci na nebi. Zavrtěla hlavou. Ne, to musel být účel toho místa. Okouzlit a pak poslat někam do strže. Musela pokračovat ve své cestě za cílem. Za portálem, díky němuž se dostane pryč. Pryč odtud. Ale když o tom tak přemýšlela, chtěla to? U myšlenek ji vytrhlo až zoufalé vytí. Že by se někdo dostal do úzkých? Tohle místo totiž nic víc asi neumělo. Přešla do pomalejšího běhu mezi stromy a dostala se až k nějakého odrostlému vlčeti. Zrychleně dýchalo, jako by právě uběhlo maraton a na tváři mělo smutný výraz. „Co se stalo, malý?“ zeptala se starostlivě, no pořád si udržovala mírný odstup, kdyby vlk hodlal být nějaký agresivní. Protože v takovém stavu se stávali různé věci. Věci, které ke nechtěli, aby se staly. Zamávala ocasem a pozorovala ho. Tak mladý a už zažil nějaké hrozné starosti. Akorát takových bylo hodně. Bohužel.

<< nížina hojnosti

A tak se Xaya vydala podle cesty, kterou jí Rain poslala. Pohoří, louka, začarovaný les, mlžné pláně, další hory, na severu má být portál,“ opakovala si furt pro sebe, aby to třeba náhodou nezapomněla. V horách se cítila jako doma. Ono se to dalo říct doslova, protože právě v horách se narodila. Jasný, že se jí budou líbit. Na druhou stranu, ne každý měl rád to, kde se narodil. Někdo jiný se mohl taky narodit v horách a přitom se mu celý život hnusily. Mírně se zakřenila, pro sebe, těžko říct proč, pak ale zavrtěla hlavou a vydala se dál. Sic jí vlčice říkala něco o louce, no vzala to zdejší tajgou, aby se vyhnula ostrým slunečním paprskům, co vylézaly zpod občasná mračna. Předpokládala, že do dalšího cíle, tudíž začarovaného lesa, dojde tak i tak. Šla přece stejným směrem, ne? Sic ne vždy to znamenalo dojít tam, kam kdekdo potřeboval, ale Xaya už z dálky viděla barevné stromy a to usoudila, že šlo právě o ten zvláštní les. A čím zvláštní? To možná zjistí za chvíli.

>> začarovaný les

Ano, sice měla hlad velký a oba králíky by snědla cubidup, avšak nebyla přece sobecká, ne? Rain jí s lovem pomohla, bez ní by to nezvládla se za nimi hodit. Byla ještě příliš zeslábla na to, aby sama lovila. A tudíž si i druhá vlčice za pomoc něco zasloužila. Vlastně za tu celou záchranu, když vyplavala z moře. Bez ní by už tam asi ležela zmrzlá mrtvola. Jen na její díky a pochvalu přikývla, její chuť mluvit zrovna odešla. Spíš se zakousla do masa a lítala s hlavou někde v oblacích. I když kdo ví, na co myslela. Neměla na co myslet. Spíš na chvíli vypla,aby si její mysl odpočinula, když ne tělo. Když spořádala králíka až ke kostem, podívala se zpět na Rain, která právě promluvila. Nemusíš. Už jsi mi pomohla dost, dorazím na to místo sama, odpověděla jí. Fakt, ještě aby ji tam vedla. Jen stačí říct místo, kde se aspoň kdysi nacházel. Já už si ho najdu, doplnila ještě, pak se zvedla a zahrabala kosti. Olízla si pysky od králíčí krve a oddechla si. Nečekala jí jen cesta, ale i velké rozhodnutí. Zkusit život zde, či se hnát za nějakým portálem, kterej ani nemusel už existovat? Kdo ví. Jednou ti ten dluh možná ještě stihnu splatit, pronesla k černé poslední slova, pak se otočila na patách a ladným krokem se vydala směrem na určené místo. Tedy spíš do slepa, přece jen, v těchto ostrovech se nevyznala. Mohla jít třeba úplně někam jinam, než potřebovala.

>> tajga (přes hraniční pohoří)