Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Dál se jí na nic už neptala, jen pokračovala v lovu. Však iluze pohybujících stromů... to jaksi ještě nikdy neslyšela. Znělo to vcelku zajímavě stejně jako povídání o magii a bozích. Získala nějakou magii i ona? Promluví k ní někdy bozi? Tyhle ostrovy byly opředené asi spousty tajemství. A Xaya neměla jistotu, zda jí to lákalo, nebo spíš děsilo. Na druhou stranu, pokud o útěk pryč se jí pořád líbil víc. Avšak možná přece jen ostrovy prvně prozkoumá a pak usoudí, co pro ni bude jako lepší řešení. Anebo na to měla kašlat a utéct dřív, než by ji Mois uchvátil natolik, až by podlehla a pak zjistila, že udělala největší chybu svého života? Budoucnost nikdo neznal. Nemohla vědět, zda udělá dobře tak nebo tak. Vlastně když o tom tak přemýšlela, netušila, co teď měla jakože dělat. Ovšem teď zpátky k lovu. Rain se tiše dostala na druhou stranu, králíci si jí okamžitě všimli a už už běželi k ní. Oba je tedy lehce zakousla, protože ji tu ty kuličky určitě nečekaly. Ach aspoň nějaký oddech od těch dráždivých myšlenek. Oddechla si a koukla se na dvě mrtvá těla. Tohle mohla být ona... hnijící u moře a znečištující ho. Mňamina. Počkala, až se tmavá vrátí, podstrčila jí jednoho z kusů a ona sama se zakousla do toho druhého. Ani netušila, jakým hladem trpěla!

Dlouze se protáhla a vyšla ven kousek po Rain. Slunce jí hned začalo ohřívat její pořád ztuhlé tělo. Oddechla si. Takže den na moisu číslo dva. A jaké byly plány? No prvně si dojde na lov, aby doplnila síly a pak začne konečně hledat. Bude hledat, dokud se nevzdá anebo se nesmíří s tím, že už žádný portál neexistoval. Taky se tu nacházela možnost, že tu nalezne nový život, akorát uznejme, že ta šance nebyla stoprocentní. Nic nebylo stoprocentní. Ani nález portálu, ani nový život. Takže tu bude žít jako živá mrtvá bez naděje. Či co? Na její odpověď přikývla. A jak podivně se ten les chová?“ zeptala se ještě, než se tedy vydaly na ten lov. Zprve nic necítila. Jen moře a vlhkou trávu. Až její zrak zaregistroval dvojici králíků v dálce, co si to hopkali blíž a blíž a to už je zaregistroval i její čich. Oblízla se. Ta vůně přiváděla její žaludek do rozpaků. Už se asi těšil, až se do něj dostane nějaké jídlo. Trhla hlavou směrem k dvoum zvířatkům, kdyby si jich vlčice ještě náhodou nevšimla, pak se začala pomalu blížit k nim. „Dokážeš se nějak tiše dostat na druhou stranu? Nahnala bych ti je pak přímo do tlamy,“ promluvila na ni tiše a krátce se na ni ohlédla, pak zas pozorovala králíky. Kdyby náhodou měnili směr, či by se měl spád lovu nějak úplně změnit.

Když zhlédla ven, pořád pršelo. Už by ráda odešla, i když byla unavená tak, že kdo ví, jak dlouho by se udržela ve stoje. Akorát vody měla protentokrát víc než dost a ještě jí ani pořádně neuschnul kožich z jejího dobrodružství. A ano, ona nazvala dobrodružstvím hodně věcí, akorát tohle vůbec. Možná proto, že nehraničila se životem ona, ale on s ní, tak to viděla takhle. Možná to znělo trochu nelogicky, ale co když to tak fakt bylo? „A je něco, co mám o Moisu vědět, než fakt začnu hledat? Nerada bych, aby mě tu překvapilo něco nemilého...kdo ví, co se kde skrývá, kdo či co mě slyší a vidí, poznamenala zas ona. Ne, že by byla nějaká paranoidní, to vůbec, jen si tak jít a najednou šup, nějaká příšera by jí prokousla hrdlo. Těžko říct, zda na nějaké stvůry věřila, však věděla, že by šlo o hodně těžký adrenalin, pokud by hned nepošla. Na její další slova nezareagovala. Ne, že by odpověď neměla na jazyku, akorát Rain prostě jednoduše usnula. A co Xaya? Ta zbytek noci spíše probděla, byť byla vyčerpaná. Takže přemýšlela, kam se prvně vydá, aby nějaký ten portál našla. Tmavá mluvila o horách. Takže odtamtud by se měla odpíchnout. A s tím problém neměla. V horách se vyznala víc než dost. Jenom doufala, že jich tu na Moisu neleželo víc. Ach to by bylo zas hledání. Akorát zeptat se samozřejmě nemohla a když se probudila, Xaya tu otázku už vypustila z hlavy. Ji probraly až první sluneční paprsky pronikající do jeskyně. Otevřela oči a všimla si, že už nepršelo. Maximálně jemně mrholilo. Posadila se a odpustila si zívnutí, protože by to přece bylo nadmíru neslušné. Přece nechtěla, aby si o ní někdo myslel, že se chovala jako prase! „Tak co teď? Rozdělíme se? Vyjdeme ven se ohřát? Či si dojít na lov nějakých chutných zajíců? Myslím, že po tom bohatém dešti a pročištěném vzduchu si určitě najdou nějací cestu ven, “ řekla s mírně zvednutou hlavou, aniž by se na Rain podívala. Koukala totiž na moře... nekonečné, vzbouřené moře. A uvažovala, zda by ji dokázalo odnést i pryč tam, odkud připlula sem. Což asi ne, ale beztak...

Ne, že by vlčici úplně nedůvěřovala. Jen se s ní nemohla začít hned bavit, jako kdyby byly nejlepší kamarádky už pět let. Znaly se přece jen zatím pár minut. Tu žádnou důvěru pořádně nevytvoří...většinou. Ty typy, co věřily, že je jedovatý had neuštkne, když se k němu moc přiblížili, zas nepočítala úplně. Riskovali a riskovali dost. Akorát je nějak neodsuzovala. Spřátelí se klidně s každým, kdo o to bude stát. Udělat si nějaké ty přátele poskytovalo nějakou tu výhodu. A natož, aby na takovém místě nezůstala sama...protože kdo ví, co na ostrove najde. Mohlo jít jak o příjemnou věc, tak také o něco, o co by fakt nerada byť zakopla, natož to viděla. Nemám strach... odpověděla jí pouze a krátce se na ni podívala, než hlavu stočila zas někam před sebe, k bouřícímu počasí. A tohle přežila? Tu cestu mořem, při takovém počasí? To měla obrovské štěstí, či obyčejnou smůlu? Nedokázala to zrovna moc odhadnout. Ale čím dřív to udělám, tím lépe, no ne? Musíš uznat, že já tu ještě žádný život nemám, usmála se mírně nad tou myšlenkou. Ne, že by tu přímo nechtěla být, jen ji děsila myšlenka odpojení od zbytku světa. Chtěla by se aspoň někdy ještě podívat mimo, pokud si osud vybral, aby našla nový život na Moisu. Kde mám takový portál najít? položila jí ještě otázku, než se znovu na chvíli ponořila do svých myšlenek.

Vlčice dorazila do jeskyně hned za Xayou. Podívala se na ni, pak udělala prudší pohyb, aby se rozhlédla po jeskyni, akorát docílila maximálně toho, že bolestí tiše zaúpěla. Měla od kroup omlácený celý bok. Jak hodně musela být mimo, že tohle nepostřehla? Nemělo třeba to moře nějaké nežádoucí účinky na vlky? Kdo ví, kde skončila. Mohlo se tu dít cokoli...fakt cokoli. Jím, ale nenamáhej se... odpověděla jí stylem, že nechtěla si nechat zrovna pomáhat. Avšak hlad pociťovala pěkný. Kdo ví, jestli v tomhle prostoru nešlo její kručení v žaludku dost dobře slyšet. Taky se jí nechtělo lehnout, protože kdo ví, čeho byla Rain schopná i když jí pomohla, no byla příliš vyčerpaná na to, aby dál stála na tlapách, které by ji prozatím moc dlouho už neudržely. Tak si opatrně lehla a do tlamy jí přišla jedna otázka. Říkala jsi, že Mois jsou ostrovy. Takže jsem tu uvězněná od teď už navždy? Nebo se snad dokážu dostat nějak ven? promluvila tedy. Případně, co tu měla dál dělat? Kam měla jít? Kdo ví. Avšak zdejší vlci tu nějaký život najít museli. Třeba se nejednalo o nějaký chudý ostrůvek, jak si myslela zprve. Mohla tu být různá, až jakkoli zvláštní fauna a flora, majestátní a překrásná místa anebo dokonce až nějaké ty...smečky. Jsou tu vůbec nějaké smečky? Třeba, zeptala se ještě, aby rozlouskla tu svou myšlenku. Na zvířectvo se ptát nebude. To znělo dostatečně blbě a divně. Ona se pořádně rozmýšlela, co řekne a co si nechá jen pro sebe. I blbý poznámky drží povětšinou na uzdě. I když to zas záleželo s kým. Nějakému drzounovi by to možná i oplatila.

Jak DÍKY moři promokla skrz na skrz a příliš nevnímala své okolí, ani si nevšimla, že pršelo a fest. Ty kapky zvlhčovaly její kožíšek ještě víc, než tomu bylo doposud. Pak se ještě stala další věc a při té konečně zbystřila. Už necítila nárazy kapek, ani vítr, co se hnal kolem. Co to? Když zvedla hlavu, uviděla nad sebou vlčici, která nad nimi oběmi držela jakýsi štít. Vypadalo to jako hradba. A to znamenalo co? Nějaký druh magie? Hm o těch příliš nevěděla. Zdejší vlci asi nabývali větší moci, či co. Avšak hlavně, pomoc přišla. Neumře tu pod spáry, pfff kdo ví, nějakého medvěda třeba. Vlčice jí pomohla vstát a to se konečně už udržela na tlapách a pořádně se oklepala, nedocházejíce jí, že trochu kapek šplouchne i na její záchrankyni - aneb whoops. „Diky. Jsem Xaya,“ řekla pouze, další otázky si nechala až na potom, protože ovládat magii chtělo asi nějaké soustředění, tudíž ji nechtěla nějak zatěžovat. Skrýš? Tady na planině? pomyslela si tázavě, že kde tady vezmou úkryt. Akorát když zahlédla hory před jimi, docvaklo jí, že ano, tam by nějaká opuštěná jeskyně mohla být. Ukázala hlavou k těm horám a vydaly se společně tam. Její tlapy se občas třásly, jak se ještě úplně nevzpamatovala, akorát být při větším vědomí v tom lijáku se nejspíš ani jedné moc nezamlouvalo. Na hranici planiny a hor bylo opuštěných jeskyň hned několik, tak vlezla do nějaké náhodné, co měla poblíž a pomalu zamávala ještě zmoklým ocasem. Skromné místo, však ochrana před deštěm dostačující. Otočila se zpět ke vchodu, zda šla Rain za ní.

<< odněkud

Jak dlouho plula v tom moři, než jí ta nekonečná slaná voda vyplivla na břehu neznámo kde? Z jakého důvodu vůbec v blízkosti toho žádného moře omdlela? Vždyť se pár vteřin před tím cítila skvěle! Tedy... zdravě. Ne tak, jak by se vlk cítil, kdyby měl omdlít. No teď se necítila už vůbec dobře. Pokusila se otevřít oči, akorát je měla tak plné solné vody, až to při každém pohybu víčky tak štípalo! Taky musela vykašlat vodu, kterou omylem vypila. Kdyby teď musela mluvit, asi by pěkně chraptila. Zavrtěla pořád v lehu hlavou a konečně otevřela oči. Sic prvně viděla rozmazaně, že by nepoznala asi ani trávu od hor, však když se její oči pročisťovaly, konečně dokázala zaostřit plně před sebe. Planina, v dálce hory. Žádný záchytný bod, kterého se chytit, aby zjistila, kde se nacházela. Možná ztroskotala na nějakém osamělým ostrově. Sic to znělo jako skvělé dobrodružství, však strávit zbytek života sama? To se jí příliš nelíbí. Chtěla konečně zas potkat nějakou živou duši. Ne teda teď, jak tu ležela jak mrtvola, ale až se vzpamatuje, chtělo by to zjistit, jestli se tu někdo nacházel i kromě Xayi samotné. Zkoušela pohnout tlapami, akorát je měla tak ztuhlé, že by se musela pěkně dlouho vrtět, aby je pořádně rozpohybovala. A jak jí kožíšek nasákl vodou. Ani oklepat se nemohla. Ale co jí zbývalo jiného, než se zvednout? Zkusila to, no než se stačila normálně narovnat, zas se rozplácla na zemi - na boku... jako předtím. Jen o pár centimetrů dál. Frustrovaně si oddechla a ještě si odkašlala. Asi fakt potřebovala nějakou pomoc. Akorát nespoléhala na to, že ji tu někdo najde. Ovšem když tak náhodně zavětřila, ucítila pár starších pachů vlků? Nebyla tu sama? Potkal tyhle vlky stejný osud, jako právě ji?