Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← Vlčí jezero (přes Sněžné tesáky)

Do hor to nebylo daleko a když jsem se tak energicky nakopnul studenou příjemnou vodou, šlo se hned o dost lépe. Navíc se mi vracela nálada, a chuť pokračovat v našich toulkách s tím kropenatým vlčkem vedle sebe. Usmál jsem se na něj a pozoroval ho chvíli, jak tak stál na okraji jeskyně. Vkročil jsem dovnitř a také mě ovanulo příjemné teplo, bylo to poměrně zvláštní, že vzduch tu byl tak teplý. Pomalu jsem se však zastavil a počkal na Jhina, který ho oslovil. Věnoval mu pohled, kterým naznačoval, že má jeho plnou pozornost, ale nakonec z něj nevypadlo nic, co by nevěděl. "Tak přemýšlej alespoň nad něčím hezkým" věnoval jsem mu úsměv a zavrtěl ocasem, což spíš mohlo připomínat psa, než vlka. Sledoval jsem ho, jak se na mě díval, těma zvláštníma očima. To mě přivádělo na myšlenku, jaký má Jhin vlastně element? Ale zatím nebyla vhodná chvíle se ptát. Když přišel ke mě blíž, zvedl jsem hlavu výš a zadíval se do jeho očí zkoumavě, tázavě a v očekávání toho, co udělá. Překvapil mě, svýma slovama, i mírným gestem, kdy se přilísnul do mé srsti. Zase ten známý hřejivý pocit se mi rozlil po těle a úsměv se mi ještě rozšířil. "Jsi kouzelný" řekl jsem k němu a hlavu jemně opřel o jeho kohoutek, zatímco jsem přivřel oči a poslouchal jeho další slova. Srdíčko mi poskočilo neskutečným způsobem, když jsem opět slyšel ty slova. "Jhine, já tebe taky, mám tě rád" ujistil jsem ho a zvedl tlapu, kterou jsem ho obejmul kolem krku. Jak vůbec přežiju, jestli se někdy naše cesty rozdělí? Zadíval jsem se do dálky, do nitra jeskyně a zaujatě jsem Jhina pustil, abych natáhl hlavu tím směrem. Dopředu. "Hej Jhine.. Tam.. Něco tam je. Pojď to prozkoumat" řekl jsem nadšeně, abych upozornil na to něco, co jsem zatím nedokázal pojmenovat. Bylo to příliš daleko.

← Sněžné tesáky

Čas byl ještě mladý na to, abych se trápil tím, že se jednou naše cesty rozdělí. Nechtěl jsem, ale život šel dál a já mohl doufat, že se znovu setkáme a to velmi brzy. Bohužel jsem teď měl svoje poslání a cíl, který jsem musel splnit. Vrátit se zpátky do smečky. Brzy jsme došli k jezeru, nebo spíš já tak nějak doběhl a zadíval jsem se do hladiny, která byla hezká, čistá, a tak jsem se rozhodl napít. Voda mi příjemně schladila hrdlo a uhasila žízeň. Proud mých myšlenek nakonec přerušila Jhinova slova, a tak jsem k němu pomalu doskákal a zadíval se do vody. "Jsi nádherný" řekl jsem nad jeho odrazem ve vodní hladině, kde se pod ní sem tam mihnula nějaká barevná rybka. "Rybičky, rybičky!" vyhrkl jsem a měl jsem pocit, že zním jako on, když ke mě poprvý doběhl a říkal něco o rybičkách. Zavrtěl jsem hlavou sám nad sebou a odlepil pohled od hladiny. "Mohli bychom" přitakal jsem nad jeho slovy a otočil se, abych se vydal po jeho boku dál. Jak jsem hnal za ním a jediný bod v mém zorném poli zůstával celou dobu on, ani jsem netušil, jakou díru myslí. Lehce jsem k němu doklusal a ze strany mu olízl tlamu. "Je to zvláštní, jak jsme se sblížili, nemyslíš?" usmál jsem se jemně a střihnul ušima. "Jsem za to rád.. Mám tě rád Jhine" otřel jsem se o jeho tlamu čumákem a rozklusal se dopředu.

→ Krápníková jeskyně (přes Sněžné tesáky)

Jméno vlka: Yaro
Počet postů: za leden i únor 43 (wait.. nějak moc ne?)
Postavení: Sigma
Povýšení: -
Funkce: Pečovatel
Aktivita pro smečku: -
Krátké shrnutí (i rychlohry): Yaro se vydal s Třezalkou do tundry a Třezalka mu pomohla ulovit ušáka. Potom se vrátila do smečky a Yaro v tundře ztratil směr. Potkal Jhina, kterému dvakrát zachránil život, hodně se spřátelili.. (a zamilovali se), a teď bloudí světem ve snaze najít cestu zpátky na území smečky (orientace v prostoru lvl 0).
Smečková minihra: -

← Mlžné pláně

Bylo tu cítit několik pachových stop, které už byly pomalu vybledlé, ale některé byly dost čerstvé na to, aby to Jhin mohl považovat, že jsme dorazili do smečky. Jenže to by znamenalo, že jsme se museli rozloučit a to jsem ještě nechtěl. Ještě chvíli jsem chtěl zůstat s ním, toulat se a hledat cestu do smečky, která nejspíš byla na druhý straně. Za ocasem, ne před čumákem. Z myšlenek mě vytrhl Jhinův hlas. "Žiju, žiju" potvrdil jsem mu rychle a doběhl ho. Následoval jsem jeho kroky a začínal jsem celkem funět, jak jsme hnali už docela daleko. Kdo ví kolik km jsme už ušli, než jsme se dostali sem. Jhin mi trochu připomínal mě, v něčem.. Dokázal být taky takové vlče nebo občas se tak choval. Cukly mi koutky nad mýma myšlenkama. Ale úsměv se mi na tváři nevytvořil, začínal jsem být celkem unavený, ale kráčel jsem dál. Otočil jsem pohled k Jhinovi a nad jeho slovy střihnul uchem. "Taky tě mám rád Jhine" byl jako mladší bráška, nebo něco víc.. možná spíš něco víc, když jsem upřel pohled na chvíli do jeho očí, ale brzy jsem upřel pohled cílevědomě dopředu a pokývl hlavou. Mířili jsme k jezeru, tam snad bude chvilku prostor si odpočinout. "Mohli bychom si u jezera na chvíli odpočinout, a pak pokračovat. Nevadí to?" pousmál jsem se na Jhina a střihnul ušima. Rozeběhl jsem se energicky z kopce, jako kdyby mi přeskočilo, dokonce jsem předběhl klusajícího Jhina. "Poběž Jhine!" ohlédl jsem se za ním zvesela. Nemělo smysl se trápit, musel jsem si užít čas, který jsme mohli trávit spolu.

→ Vlčí jezero

x Najděte bezpečný úkryt (s Jhinem, Tajga)
x Předejte informace o nákaze (Jhinovi v Tundře)
x Vydej se po stopách zahynulého vlka (Mrazivá jeskyně, s Jhinem)

← Začarovaný les

Hnal jsem za ním přes ten zvláštní les, kterému jsem teď nevěnoval větší pozornost. Díval jsem se jen a pouze na něj, před sebe a doufal, že nezakopnu a nenamelu si čumák. Nechtěl jsem ho ztratit. Bál jsem se, že kdybych pohlédl jinam, a pak zpět, on už by tam nebyl. Slyšet, že se mnou rád tráví čas stejně jako já s ním, mě přimělo k chvilkovému úsměvu. Přivřel jsem však oči a můj úsměv pohasl, protože jsem nejspíš zklamal svého prvního přítele. Vydechl jsem vzduch ze svých plic čumákem a ozval se z mé tlamy smutný povzdech. Na téhle pláni bylo ještě složitější Jhina neztratit z dohledu, takže jsem si musel hodně pospíšit, abych ho dohnal. Narozdíl ode mě však Jhin vypadal, že snad ví, kam kráčí, přitom stále mluvil z cesty. Ale na to už jsem si stihl zvyknout. "Nebráníš mi v ničem Jhine" ujistil jsem ho klidně a srovnal s ním po delší době krok. Kdo by řekl, že ten kropenatý vlček bude tak rychlý. "Netrap se tím Jhine, však jsem už řekl několikrát, že tě do smečky nenutím. Pouze jsem odpovídal na tvou otázku. Chtěl jsem ti říct, co na smečce vidím já" pousmál jsem se jemně a letmo projel jeho srst na krku svým čumákem, než zase nabral tempo a zmizel přede mnou. Téměř jsem ho v mlze ztratil, a když jsem cítil, že pomalu stoupám do kopce, chtěl jsem se rozeběhnout, abych byl z toho nepříjemného prostředí pryč. Nevidět na krok bylo děsivý, ale děsivější bylo ztratit Jhina. Jak jsem tak vyběhl z mlhy a dohnal Jhina, který byl napřed, zarazil jsem se trochu. Byli jsme někde v horách, ale neměl jsem pocit, že to byly ty samé hory, kde sídlila smečka. Nebo možná jo? Netušil jsem a měl jsem očividně mizernou orientaci. "Netuším Jhine, třeba se někam dostaneme" řekl jsem za ním. A když zpozorněl, zadíval jsem se směrem, kterým koukal a nastražil uši. Necítil jsem nic, ale něco nebo někdo tam byl.

→ Sněžné tesáky

← Tajga

Bylo mi líto, že jedna taková zmínka a Jhin hnal, jak kdyby chtěl utéct snad i ode mě. A to mě mrzelo. Nechtěl jsem ho od sebe odehnat nebo něco, možná jsem doufal i v to, že by mu smečka pomohla se zařadit do společnosti vlků, ale pro každého to znamenalo něco jiné. "Ne, to bych neudělal" odpověděl jsem jeho slovům pevně. "Neposlal bych pryč někoho, s kým mi je dobře a s kým rád trávím čas" dodal jsem ke svým slovům popravdě, protože to přesně Jhin byl, vlk, se kterým mi bylo dobře a se kterým jsem rád trávil čas. Měl jsem co dělat, abych s ním držel krok, když tak hnal a ani neměl moc času se rozhlížet kolem, když jsme vešli do lesa. Určitě bych to tu zkoumal a prohlížel si les více, kdybych neměl strach, že Jhina ztratím z dohledu. Poslouchal jsem jej a snažil se číst v jeho řeči. "Smečka je.." zamyslel jsem se jak bych to podal. "Smečka je jako jedna velká rodina, která není pokrevní. Vlci spolupracují, pomáhají druhým, je v ní spoustu nových příležitostí a věcí, které poznat.. Nebyli tam na nikoho hnusní, ale moc času jsem tam zatím nestrávil. Pro mě je smečka rodina a místo, které mi dává větší šance na život než kdybych se toulal sám" řekl jsem k němu, i když jsem měl pocit, že si to říkám sám pro sebe a zároveň mě to přimělo se zamyslet nad tím, proč jsem se vlastně přidal. Bylo to pro mě výhodnější a zároveň to byla možnost se začlenit. Jenže Jhin měl jiné myšlenkové pochody, než já, a už jsem mu přeci řekl, že se přidávat nemusí a nenutím ho k tomu. Z lesa jsme vyrazili jako dvě střely a Jhin se zastavil. Před námi se rozprostírala jen pláň pokrytá mlhou. Pohlédl jsem na Jhina a opět se mě zmocnil ten strach, že se mi ztratí z dohledu. Navíc jsme se vzdalovali od hor.
→ Mlžné pláně

Zdálo se mi, že jsem ho prostě .. zklamal? Zase měl ten pohled, ten zvláštní, šikmý, kterým se na mě díval a já najednou netušil, co to znamená. Byl jsem zmatený. Sám ze sebe, ale i z něj. "Nevím, jestli potřebuju jít.. Napadlo mě to. Neukázal jsem se tam už dlouho a.." zavrtěl jsem hlavou. To vlastně nebyla jeho starost. Ale členství ve smečce si žádalo i své povinnosti, které jsem musel plnit. A teď jsem se tu toulal.. a nemohl najít cestu zpět a možná.. Nejradši bych Jhina vzal s sebou zpátky. "Nechci odejít od tebe. Chci být s tebou" vydechl jsem a sklopil pohled pryč, protože jeho momentální pohled, který mi věnoval, mě někde hluboko uvnitř drásal a to opravdu bolelo. Možná jsem jen neměl zmiňovat, že bych se měl vrátit. A možná jsem mu prostě měl rovnou říct, jestli nechce jít se mnou. Probral mě z myšlenek jeho hlas a slova, která si broukal snad jakoby se chtěl uklidnit nebo odvést myšlenky jinam. Pomalu jsem si sedl a sledoval ho, poslouchal jsem tu melodii jeho zpěvu. Zněl tak nádherně, i když smutně. "Nemyslím si, že jsi divný Jhine" řekl jsem mu rozhodně a zvedl se opět na všechny čtyři, abych následoval jeho kroky pryč z jeskyně, kde zůstaly pohozené kořínky. Vydal jsem se hned v závěsu za ním, i když se zdálo, že hory se vzdalovaly. "Nebudu tě ale nutit se přidat do smečky, když nechceš. Je to každého volba a každému vyhovuje jiný styl bytí" promluvil jsem k němu po chvilce. Pára mi šla od čumáku i tlamy, když jsem mluvil do větru. Poslouchal mě vůbec? Šel někam dál a já za ním, protože to mi radilo srdce. Zůstat s ním. Už ta představa, že se budeme muset rozdělit mi drásala srdce. "Dobře Jhine, i tak ti děkuji" udělal jsem pár delších kroků a srovnal krok s ním. Podíval jsem se do jeho tváře, kterou jsem měl vedle sebe a která se dívala takovým zvláštním pohledem kupředu.. Nevěděl jsem, kam jdeme. Hledal jsem odpovědi v jeho tváři. Chtěl jsem mu říct tolik slov, ale nemohl jsem. Najednou jsem měl v tlamě prázdné sucho.

→ Začarovaný les

Nějakým zázrakem, jakoby se vzduch kolem změnil, jsem se vrátil myšlenkama do reality. I proto mi došlo, že bych se měl vrátit do smečky, však.. jak dlouhá doba už utekla? Dost dlouhá na to, abych zanedbával své povinnosti. Jenže tu byl někdo.. Kdo seděl právě přede mnou a upíral na mě ten smutný pohled, div se mu z očí nekutálely slzy. Jhin. Nechtěl jsem od něj odejít, klidně bych s ním putoval až na kraj světa. Bylo mi s ním dobře a proběhlé poblouznění mi ukázalo, že nemusím být vlastně sám a mohu cítit to.. čemu se říká láska. Přistoupil jsem k němu a zabořil mu čumák do srsti. "O mě se neboj Jhine" pronesl jsem k němu tlumeně a jaksi ho hlavou obejmul kolem krku, chtěl jsem ještě chvíli využít čas a trávit ho s ním. "Problém je.." odtáhl jsem se a upřel na něj oči, ve kterých se mi prohnaly jiskřičky. "Že nevím, jak se vrátit na území smečky. Nejsem na ostrovech moc dlouho a moje orientace v prostoru je téměř nulová" přiznal jsem mu zahambeně a sklopil mírně pohled. Posadil jsem se naproti němu a pod tlapou si všiml, že mám jeho kořínky. Byl smutný? Z toho, že bych odešel? Měl strach, že bychom se už neviděli? Jo, já taky. "Nechtěl bys.. do smečky se mnou?" střihnul jsem uchem a zvedl na něj tázavý pohled. "Můžeš mi pomoct hledat cestu. Víš nechce se mi od tebe odcházet. Bojím se, že bych tě ztratil" povzdechl jsem si sám nad sebou. Nedokázal jsem přijmout, že jsem konečně našel někoho.. takového a musel bych ho opustit.

(14) - Konec

"Klidně" usmál jsem se na něj a zastřihal ušima. Sníh byl hezký, ještě jak se tak snášel na zem a vítr rozháněl vločky ve vzduchu. Bylo v tom prostě něco nádherného, co jsem vždycky miloval. Pohlédl jsem na Jhina. Bohužel uvědomění, že lítat nedokážu, mi zkazilo mou radost. Částečně. I tak jsem měl ale Jhina po svém boku, krémového kropenatého vlčka, který mi opravdu přilnul k srdci. Ale pomalu se zdálo, že něco se začínalo vytrácet. Svět nebyl už tak jasný, začínal být normální a lehkost mého těla pomalu začínala mizet spolu s těmi až moc sladkými pocity uvnitř. Trochu jsem se zasekl, když jsme dorazili k úkrytu a otočil se na Jhina, který sebou najednou tak plácnul. "Jsi v pořádku?!" vyhrkl jsem hned. Srdce se mi rozbušilo a já k němu hned přiběhl, abych se sklonil a dloubnul do něj jemně čumáčkem. "Zakopl jsi, asi o nějaký kořen. Doufám, že se ti nic nestalo" vydechl jsem si pro sebe a upřel na něj starostlivý pohled. Takový normální, už nebyl tak procítěný těmi pocity moc otevřeně. Moje hlava začínala být těžká, trochu jsem jí zatřepal a uvědomoval si, že tu vlastně bloudím už nějakou dobu a měl bych se vrátit zpět do smečky. Sakra. "Měl bych se vrátit do smečky" prohodil jsem po chvilce a pozoroval Jhina, jestli náhodou není zraněný, zatímco jsem se zaobíral různými směry v mých myšlenkách. Kudy se vlastně šlo zpátky? Věděl jsem, že musím nějak do hor, a pak už snad cestu najdu. Jenže kudy do hor..

(13)

"Rád bych letěl s tebou kamkoliv si budeš přát" pronesl jsem k němu v jeho odpověď a sledoval tu pomalu plující hladinu moře v jeho očích, jakousi nekonečnost, do které bych se mohl potopit a ve které se brzy asi utopím. Uhnul jsem mírně pohledem, že by tůň v jeho očích byla jakési zrcadlo? Jak jsem se tvářil vlastně já sám nad tím vším, co se mi honilo v hlavě? Tolik otázek! A neznal jsem odpovědi. "Zamilovanost" zopakoval jsem to zvláštní slovíčko zamyšleně. "Chceš říct, že zamilovanost a láska jsou dvě odlišný věci? Já si vždycky myslel, že to je to samý" prohodil jsem směrem k němu a zatřepal mírně hlavou, abych rozehnal obláček kolem mé hlavy a zase ho viděl ostře. Ne přes bělavou mlhu. Potom jsem se však vydal za ním do našeho malého úkrytu. Mé nohy byly lehké a já skákal do výšky a do dálky ve snaze snad vzlétnout. "Asi lítat neumím!" zaúpěl jsem si pro sebe nešťastně, protože jak nádherný by bylo mít křídla? A umět létat do nebes? No nádherný! Pokud se vlk tedy nebál výšek. Brzy jsme byli v jeskyni, pohlédl jsem na Jhina a uvelebil jsem se na svém místečku. Nikdy mě nenapadlo, že mě něco.. nebo někdo tak omámí a budu chtít být tolik kontaktní k němu. Ale Jhin si tohle právo získal, nějak nenápadně.

(12)

Chvíli jsem přemýšlel, co jeho pohled znamená, ale byl tak krásný a prostě.. jiný, že jsem nad tím prostě přemýšlet přestal. Na co! Však ten pohled do jeho očí je naprosto úchvatný! "To doufám" usmál jsem se a sledoval jsem ho, byl tak huňatý, nebyly vidět žádné kosti jako u mě. Prostě nádherně zbarvený a tak akorát vlček. S krásnou hustou srstí. Sklouzl jsem pohled na jeho tlapy, které byly chlupaté a úplně fluffy. "Aaah Jhine, ty jsi jednoduše celý nádherný a bezchybný" řekl jsem k němu zasněně a pohled do očí mu oplácel dlouho, byl tak blízko a mě úplně unášela ta modrá hladina moře, dalekého a nekonečného, kterou měl v očích. "Ty v mém" oplatil jsem mu něžně a vydechl páru z čumáku. Přeci jen tu začínalo být chladno a stále více a více chumelilo. Probral jsem se až po chvilce, kdy jsem podal Jhinovi kořínky a on se najednou choval tak podivně odtažitě. Naklonil jsem hlavu na stranu nad tím neurčitým zvláštním gestem, ale nedával jsem tomu nakonec velkou váhu a rozklusal se pomalu za ním. Brzy jsem dorazil k úkrytu, který jsme našli a vlezl ladně dovnitř. "Tak pojď!" pobídnul jsem Jhina vesele. Přeci jen tu bylo tepleji než venku a ani tu nefoukalo. Upřel jsem pohled ven na tu kropenatou hlavu a sledoval vločky, které mu jemně dopadávaly na srst. Jak krásný byl.. kouzelný.

(11)

Přivřel jsem oči, vydržel bych se na něj dívat snad věčně v současné chvíli. Ale chtěl jsem mu pomoct, a taky jsem chtěl trochu zahnat hlad sám, i když přes ty bláznivé emoce jsem ten hlad nevnímal. "Hlavně mi neuleť, to bys mi chyběl" věnoval jsem mu mírný pohled, než jsem pohled zabořil do země pod sebou. Na zem se snášely jemné vločky, a začínalo tu být každou chvílí víc a víc bílo. Mě to připadalo jako taková jemná nadýchaná peřinka, do které bych se nejradši zahrabal. Ale teď jsem měl práci jinde, takže jsem zase upřel pozornost tam do země, kde jsem se snažil vyhrabat nějaké kořínky. Pár kusů hlíny, která ještě celkem bezpečně držela při sobě ve tvaru hroudy, jsem vyhodil ven. Pohlédl jsem na Jhina a trochu jsem nechápal, kde na to přišel. "Mám větší tlapy než ty, vlastně než většina vlků" zhodnotil jsem to tak nějak a kdyby to šlo, měl bych tváře už dávno červené. Takhle mě mohl hřát jen ten pocit uvnitř a moje oči byly plné jasu. Zadíval jsem se na něj a zvedl tlapu, abych jí přitiskl na jeho čumáček. "Kuk" vykoukl jsem zpoza tlapy s tichým smíchem a tlapu zase spustil na zem. Natáhl jsem se k Jhinovi a zadíval se mu do očí. "Je to překrásný Jhine. Tvoje slova, to jak vypadáš.." vydechl jsem páru ze své tlamy a pohledem těknul zase směrem k jámě. "Pff.." zatvářil jsem se uraženě a po chvilce se rozesmál, než jsem zabořil hlavu do díry, abych vytrhal pár kořínků a podal je Jhinovi. "Najez se, já hlad nemám" zamumlal jsem s jídlem v tlamě a usmál se na něj. Čumák jsem měl špinavý od hlíny, stejně jako tlapy, ale to mi nevadilo. Za chvíli to otřu do sněhu, a pak se půjdeme schovat do našeho brlohu, který jsme společně našli.

(10)

Pozoroval jsem ho tím zasněným fascinovaným pohledem, jak se hrabal v zemi. A se špinavým čumáčkem mi přišel snad ještě krásnější. Možná! Víc barvy by mu neuškodilo. Zatřepal jsem hlavou ve snaze ty myšlenky zahnat, ale stále přetrvávaly. Stále tu byly ty samé pocity od tý doby, co se objevil ten mráček. Že by to mělo spojitost? To bylo přece jedno! Zastřihal jsem ušima a zadíval se na něj. "Měl? To mě mrzí" řekl jsem k němu lehce a sledoval díru pod jeho tlapama, než toho nechal, abych to zkusil já. "Kořínky? Tak koukej, jestli nějaké uvidíš, zkusím to" otočil jsem pohled k němu, jak si tak položil hlavu na má záda a přivřel jsem oči. Zkroutil jsem krk tak, abych mu mohl olíznout jeho špinavý čumák a zadívat se do jeho očí. Byl roztomilý, snad jako vlče nebo tak něco.. Nakonec jsem přeci jen upřel pohled do díry a zabořil do ní své velké tlapy, použil jsem pořádně drápy a povedlo se mi s trochou námahy vytrhnout kus hlíny a vyhodit jí nahoru. Třeba v tom nějaké kořínky byly! Začmuchal jsem do díry a zabořil do ní čumák, který byl rázem špinavý, vykousal jsem pár kusů a zase je vyplivl, uvolnil jsem tím další část půdy, kterou jsem zase odloupnul tlapou. "Ewww.. jde to fakt blbě" postěžoval jsem si mu.

(9)

Chtěl jsem cítit to, co cítil Jhin. Ten do toho byl tak zabraný, že jsem si spíš teď mluvil pro sebe, ale to mi nevadilo. Nemluvil jsem o tom často, takže to bylo zvláštní a byl jsem ve finále asi rád, že to zaznělo prostě jen tak do vzduchu. Usmál jsem se, bohužel jsem necítil to, co našel on, takže jsem marně čumák strkal do jeho práce pod jeho tlapy a možná tak mu akorát překážel. Nadzvedl jsem hlavu a zastřihal ušima. "Máš sourozence?" zeptal jsem se ho zvědavě. Sledoval jsem, jak hrabe dál, ale zem byla asi dost zmrzlá a já neovládal oheň, abych jí nějak rozehřál nebo něco. Trochu jsem se zasnil, ale brzy se probral pod jeho slovy. "A co tam vlastně máš?" zajímalo mě, trochu jsem se zadíval na díru, kterou pomalu, ale jistě hrabal a strčil do něj čumákem. "Ukaž, zkusím to" nabídl jsem se, přeci jen jsem měl mohutnější nohy než on, větší tlapy, snad by mi to mohlo jít lépe. Hlavně.. co bych pro něj neudělal, chtěl jsem mu pomoct! A nechtěl jsem, aby se třeba zranil nebo tak. Jeho zapálenost pro hrabání mě vcelku fascinovala. Asi byl na to zvyklý, ale já rostliny vlastně nikdy nejedl, takže jsem neměl tušení ani co hledá, natož jak to může ve finále chutnat.