Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nečekal bych, že když jsem Jhina svalil na záda, bude se na mě dívat zrovna tímhle pohledem. Co asi znamenal? Bylo občas dost těžké v něm číst, ale už jsem si zvykl, že věci nevyjadřoval jako ostatní. Byl odlišný a svůj, právě to jsem na něm obdivoval. Díval jsem se na jeho čumák až jsem sjel pohledem na jeho oči, tmavě modré, jako nějaká hluboká voda, kde není vidět na dno. Připadalo mi to k němu charakteristické. Byl taky hluboká tůňka, která v sobě měla mnoho. Srdce mi bilo splašeně, netušil jsem, co cítím a co tohle je za pocity, ale nakonec jsem to ve své hlavě naznal přátelství. Vlastně poprvé se na mě díval přímo, ne tím šikmým pohledem a mě to zvláštním způsobem lichotilo. Sklouzl jsem pohledem na jeho pootevřenou tlamu a sjel na hrudník, zdálo se, že jsem mu tím skokem vyrazil dech, ale asi ne. Snad byl v pořádku! "Jsi v pořádku? Já nechtěl jsem ti ublížit nebo tak" řekl jsem rozpačitě a uhnul dozadu, když se začal zvedat proti mě. Asi chtěl vstát, a tak jsem mu uhnul a slezl z něho, aby se mohl zvednout. Místo toho jsem se vydal do té malé jeskyňky, kterou vyhloubilo nějaké zvířátko. Když v tom mě Jhin zarazil dalšími slovy. "Nohu?" otočil jsem se na něj, abych pohledem přejel všechno jeho čtyři nohy, až jsem si uvědomil, že má tmavěšedě zbarvenou stejnou nohu jako já. Jen níže. "Páni, toho jsem si ani nevšiml" zasmál jsem se vesele a ocasem zavrtěl ze strany na stranu. Když jsme byli uvnitř, bylo tu dost místa pro oba, abychom se pohodlně uložili. Navíc to tu bylo vystlané uschlou trávou, takže tu byla pocitově menší zima než venku. I tak jsem se zachvěl a ulehl kousek od Jhina. Přivřel jsem oči a položil hlavu na tlapky. Přemýšlel jsem o jeho slovech. Moje oči, prázdné? Pomalu jsem zamrkal a pohledem sklouzl na Jhina v tom divném posedu. "Není to nepříjemné? Takhle sedět" zeptal jsem se ho, hlavou se mi honilo příliš mnoho myšlenek, i tak ale nějakým způsobem jsem měl pocit, že je moje tělo unavené, moje mysl začínala pomalu utichat. Vydechl jsem si nosem, až se zvířil trochu prach na zemi. Nikdy jsem nebyl zrovna dobrý v dělání si kamarádů. Jak tohle bylo vůbec možné?

Zadíval jsem se na Jhina, který byl asi někde zaseklý ve svých myšlenkách, když mi neodpověděl. Ale to nevadilo, zvykl jsem si na to, že prostě byl takový, takže jsem se jen bezstarostně usmál a zavrtěl ocasem. Místo toho jsem začal čmuchat do té díry, která se jevila jako dost velká na to, abychom tudy prolezli. Možná nějaký velký vlk by tudy ani neprolezl, ale naštěstí jsme nebyli z těch největších ani jeden. Pohledem jsem otočil k Jhinovi, který se jal odpovědět a usmál se. "Udělal bych to kdykoliv znovu" řekl jsem mu prostě a upřímně, protože zkrátka.. nedokázal bych ho nechat umřít. I když jsem ho sotva poznával, měl jsem pocit, že se známe déle než jen tu jednu noc. Pohled jsem však upřel do nory, kdo ví, co to vyhrabalo, ale bylo to rozhodně velmi šikovné. Vypadalo to neobydleně, pachy z nory už zmizely, tudíž jsem jen cítil hlínu, teplejší vzduch než venku a strom, pod kterým byla jeskyně vytvořena. Strčil jsem hlavu dovnitř a v momentě, kdy jsem se rozhodl tam jít, najednou Jhin tak vyjekl, že jsem nadskočil a do hlavy se trochu žďuchnul. Otočil jsem se rychle k němu, hledal jsem nebezpečí, ale nikde nic. Až se můj společník začal smát a tak vtipně se rozplácl na zem, že jsem vyprskl smíchy taky. Hravě jsem po něm skočil a pokud jsem se trefil, svalil jsem ho na zem do sněhu. Zadíval jsem se na jeho čumák a potom do jeho očí. "Ty máš modrý oči.. Toho jsem si pořádně všiml, až teď" řekl jsem k němu najednou a prohlížel si jeho zajímavé zbarvení, až jsem trochu odtáhl čumák od jeho čumáku a žďuchnul mu do boku. "Líbí se mi. Tvoje oči, i tvoje barva" zavrtěl jsem ocasem a střihnul ušima, než jsem prostrčil hlavu do toho výklenku. Musel jsem se jen lehce přikrčit, abych tam prolezl celým tělem. "Pojď dovnitř. Měli bychom si odpočinout" houknul jsem na něj ven, když jsem se v té jeskyňce dokázal celý narovnat a otočil hlavu ke světlu, kde venku stál Jhin.

← Tundra (přes Hraniční pohoří)

Následoval jsem jej, a tentokrát šel spíše za ním, než vedle něj, abych si ho pohlídal, kdyby se zase hroutil k zemi. Naštěstí jsme došli na místo, které vypadalo trochu příhodněji, než zmrzlá tundra. "Udělal bych to kdykoliv znovu" řekl jsem k němu vážně. Měl bych se přestat k vlkům tolik upínat, ale neměl jsem rád cestování o samotě. Když jsme byli dva, bylo to lepší.. Na případné nebezpečí nás prostě bylo víc a nebyl jsem sám na řešení překérních situací. "Po druhé?" zamyslel jsem se a hledal v paměti, kde že vlastně bylo to poprvé. Zarazil jsem se mírně nad tím, jak se na mě podíval a lehce střihnul uchem do strany, mírně nechápavě. Z jeho slov jsem ale začínal chápat, že to slovo jiný myslel jinak, než všichni ostatní. I Jhin byl vlastně jiný než všichni, do doby setkání s ním, jsem nepoznal vlka, který by byl takový. Ale každý vlk byl jiný svým vlastním způsobem. Usmál jsem se, konečně taky zněl trochu živě a ne jako socha plná neštěstí. "Děkuju Jhine" promluvil jsem k němu a pár dlouhými skoky ho dohnal, abych s ním srovnal krok. Lehce jsem do něj dloubnul čumákem a projel mu srst na krku. Nějakým zvláštním způsobem jsem si na něj hodně rychle zvykl. Na jeho přítomnost, neobvyklé chování a myšlení. Přišlo mi to najednou jako něco úplně normální a přirozené. Jsi dokonalý! projelo mi hlavou znovu, co řekl a musel se trochu zarazit. Tak mě nikdo ještě nenazval a já si připadal zvláštně. V hrudi se mi rozhořelo zvláštní teplo, příjemné a hřejivé, které mi putovalo tělem. "Těší mě, že to o mě říkáš," usmál jsem se na něj. Že si o mě myslel, že jsem normální, netušil jsem, co na to úplně říct. Byl jsem trochu v rozpacích. A tak jsem pozornost radši upnul k tomu, kam mířil. Viděl jsem tu černou díru, která byla pravděpodobně vstupem do nějaké jeskyně nebo úkrytu. Možná by tam mohlo být teplo. Takže jsem pár vysokými a dalekými skoky, nehledě na to, že mě maličké ranky na břiše stále občas zaštípaly a daly o sobě vědět, rozběhl vesele k tomu úkrytu. Už jsem chtěl být v teple a bezpečí. Ocasem jsem zavrtěl, když jsem do tý díry strčil čumák a začmuchal. "Vypadá to, že uvnitř žádné zvíře není," řekl jsem a otočil hlavu k Jhinovi.

Nemohl jsem ho tam prostě jen tak nechat ležet, a kdybych si lehl vedle něj a snažil se ho zahřát, zmrznuli bychom oba dva. Takže jsem musel být prostě silný a dostat ho odtud, když se teď nemohl pohnout. Svět byl nespravedlivé místo a vlček, kterého jsem si podebral a vzal na svá záda, to nesl opravdu těžko. Něco uvnitř mi ale říkalo, že ho tu prostě nechat nemůžu, to bych byl horší než kdokoliv na tomhle světě a jeho přítomnost mi byla příjemná. Ignoroval jsem maličké odřeniny od ledových krupek sněhu a vydal se pomalými kroky pod tíhou těla na sobě přímo za nosem. Pohled jsem upíral do dálky, kde jsem pomalu viděl hřebeny hor, odkud jsem došel ze smečky. Možná by nebylo na škodu ho dostat tam, ale už takhle jsem měl hodně velký problém ho nést. Brzy jsem ale zastavil, neměl jsem sílu, vůbec žádnou a věděl jsem najednou, co na sobě musím hodně zlepšit. Když však Jhin začal sklouzávat, podíval jsem se na něj nejistě, zda bude schopný kráčet po svých. "To mi neděkuj. Nemohl bych tě tu nechat" vydechl jsem k němu a pousmál se koutky tlamy i svýma očima, které byly šedé jako mraky nad námi. Všiml jsem si jeho pohledu na své břicho, a až teď mi pořádně došlo, že mé bílé chlupy jsou trošičku zbarvené krví. Naštěstí to bylo jen lehce špinavé a rány nebyly nijak velké, brzy se to zhojí. "Jiný?" zvedl jsem pohled ke kropenaté tváři a pomalu se odseknul z místa, abych se vydal po jeho boku dál. Hlídal jsem nějak podvědomě, aby nezakopl, připraven ho tentokrát zachytit, i kdyby si z mého těla měl udělat polštář. Co pro mě tenhle vlk vlastně začínal znamenat? Přivřel jsem oči zamyšleně a pohled upřel před sebe. "To mi.. Řeklo už hodně vlků, že jsem jiný. A taky, že jsem divný, a tak" zasmál jsem se trochu na odlehčenou a zastřihal ušima nad jeho slovy. Pohlédl jsem opět dobře, kde byly hory. Přímo před námi, a to jsem hřebeny viděl už z dálky předtím, jen opravdu hooodně daleko. Pousmál jsem se a máchnul ocasem, jenže Jhin zamířil k zelenému prostoru nalevo místo do hor. A podle mě to nebylo rozhodnutí na škodu. Spíš naopak. Pár energickými skoky jsem ho dohnal a dloubnul do něj čumákem. "Je ti trošku líp? Brzy se zahřejeme" ptal jsem se starostlivě.

→ Tajga

Za svůj život jsem se naučil, že se vždycky musím dívat dopředu a jít dál, i když mě stesk a smutek táhne dolů, nikdy mu to nesmím dovolit. Neustálý úsměv na tváři a bezstarostnost, a přesto i mě to bolelo. Jen jsem musel jít dál. Vždycky. Takže jsem šel i teď. Pomalu, ale přece víc jistě, než Jhin. Věděl jsem, že musíme jít dolů, na jih, někam, kde bude alespoň trochu tepleji, protože tady bychom za chvíli mohli taky umrznout. Hlavně se musíme hýbat. Nadechl jsem se a zastavil jsem, když se mě Jhin najednou tak zeptal a obrátil k němu pohled. Uši jsem měl jaksi napůl u hlavy, ale snažil jsem se dávat zároveň pozor na to, co se dělo kolem. Ocas jsem skoro vláčel po zemi, jak jsem byl z toho stále lehce v šoku. Ale mysl mi říkala jediné.. jít dál. Jeho otázka mě ale celkem odzbrojila a do hlavy se mi vloudila myšlenka, jestli jsem vážně nemohl něco udělat. "Nevím, myslím, že kdybych ho chytnul a snažil se dovléct do smečky, umřelo by cestou. Bylo tam už kdo ví jak dlouho a.." hlas mi selhal, pohledem jsem uhnul, smutek v mých šedých očích byl vidět. Zaleskly se v nich slzy, ale ty jsem rychle potlačil. Už jsem natáhl nohu připraven k dalšímu kroku, když najednou kropenatý vlk zakopl a svalil se na zem. Sklopil jsem pohled, drásalo mi to mou pozitivní dušičku vidět někoho trpět. Ale nemohl jsem si dovolit se zhroutit taky jako on. "Musíme jít. Vím, že je to těžký, ale takhle umrzneme oba" řekl jsem k němu a otočil se k němu. Nikdy bych si nemyslel, že to budu já, kdo projeví sílu, ale musel jsem. Cítil jsem v duši jiskru svého bratra, který byl vždy ten, který mě na mých cestách ochraňoval a staral se o mě. Teď mě potřeboval někdo jiný, jako jsem já potřeboval jeho a mohl jsem tu dobrotu vrátit! Došel jsem k Jhinovi a ze vší sil jsem ho podebral pod břichem, přikrčil jsem se a podlezl pod ním, i když mě sníh smíšený s ledem štípal do kůže a odíral jí. Naštěstí to ztlumila moje hustá srst, i přesto jsem cítil na břiše čerstvé maličké ranky, do kterých se hned začal dostávat jak ledový sníh, tak ledový vzduch. "Chyť se mě, nějak" řekl jsem mu pevným hlasem, který jsem netušil, že taky v sobě umím najít, stejně jako sílu se pod tíhou vlka, většího než já, zvednout. Nohy se mi třásly a já udělal s Jhinem na svých zádech první kroky kupředu. Upřel jsem pohled před sebe, do dálky, kde se nacházela vodní hladina a potom kopec dolů. Tam jsem musel jít. Někam tam, kde už to bude lepší.

← Mrazivá jeskyně

Těžko by jeden uhodl, který z nich na tom byl hůř. Asi jsem se z toho všeho vzpamatovával líp než Jhin vedle mě, který vypadal, že se snad každou chvílí prostě zaboří do sněhu a umrzne tu, radši než, aby někam šel. Netušil jsem proč jsem do jeho srsti na krku vklouznul čumákem, chtěl jsem, aby věděl, že v tom není sám. A on najednou úplně vyskočil na nohy. Trochu mě to překvapilo, ale pomalu jsem si začínal na tyhle jeho reakce zvykat. Střihnul jsem uchem a zamyšleně se zadíval do dálky. "Vůbec, ale minimálně bychom se měli vydat na jih. Přeci jen by tam měla být menší zima" odpověděl jsem mu, když už jsem se dal do pohybu. Chtěl jsem být od té jeskyně co nejdál. Ohlédl jsem se na Jhina, jestli jde za mnou. Museli jsme dál, něco najít. Nejradši bych se vrátil do úkrytu, ale cestu jsem si nepamatoval a stopy zavál už sníh. Takže jsme museli na jih, to bylo jediné, co jsem věděl. A taky jsem začal hledal indície, které by mi ukázaly směr. Jako lišejník na nějakém stromku, i když v tundře jich moc nebylo. Takže jsem spíš nějak doufal, že jdu správně a snažil se zachytit v krajině nějaké body, které by mi napověděly, že se alespoň vracím směrem, kterým jsem předtím přišel.

Bylo mi z toho strašně, bylo to nespravedlivé! Byl jsem ale spíš v šoku, takže jsem nedokázal brečet. A moje pozitivní stránka mi slzy ani nedovolovala. Věřil jsem, hluboce v duši, že se teď už oba dva setkají, jak vlče tak jeho matka a budou se mít dobře. Někde na druhý straně, kde už nic nebolí. Nadechl jsem se a vydal se po stopách zpět nahoru. Směrem k východu jsem cítil už čerstvý studený vzduch a ten smrdutý pach pomalu mizel, zůstával v jeskyni. Zapomenut, osamělý. Stejně jako ti dva.. Sednul jsem si před vchodem a zabořil packy do sněhu. Pohlédl jsem na Jhina vedle sebe, který měl tak zoufalý pohled. "I já" přiznal jsem k němu. Bylo to jako kdyby mi někdo sebral duši. Na malou chvíli jsem zavřel oči a zvedl čumák, abych se hluboce nadechl do vzduchu. "Nemohli jsme nic udělat, Jhine" promluvil jsem k němu po chvilce a pohlédl na něj, načež jsem se natáhl a čumákem mu prohrábl srst na krku ve snaze ho trochu uklidnit. Jen jsem netušil, jestli jsem ujišťoval o tom faktu sám sebe nebo jeho. Po chvilce jsem se zvednul. "Nevím, ale když tu budeme stát, nic nenajdeme" rozhodl jsem pevným hlasem a oklepal packy od sněhu. Zamžoural jsem do tmy, než jsem se rozhodným krokem vydal do sněhové pustiny.

→ Tundra

Chytrý? Nadzvedl jsem obočí, teda kdybych ho měl a otočil pohled k Jhinovi. "Nepřipadám si nějak extra chytrý" zasmál jsem se tiše. Jenže mě ten smích brzy přešel. Nejen, že mi to podklouzlo a já si tedy svezl zadek až dolů, ale ten pach smrti, zdechliny, ten hnusný nechutný pach, tady dole byl cítit ještě více. Nejradši bych se otočil a šel pryč, ale Jhin na to měl asi jiný názor, když šel stále k tomu zdroji. Ale jak krčil čumák, očividně se mu to nelíbilo. Trochu jsem se napřímil, i když mi to k výšce nepomohlo a následoval ho opatrnými kroky. Až jsem se zastavil, v místě, kde se zastavil i Jhin a vykoukl zpoza něj na to, co bylo před námi. Ve stínu, v rohu se něco válelo a ten smrad šel od toho. Bylo to jistě mrtvé už nějaké dobu. "Myslím, že.. Bychom měli jít" řekl jsem opatrně a podíval se na Jhina, jehož postoj se změnil a sledoval to před námi.
Zatím jsem si nevšiml, co viděl on, ale když jsem uslyšel první kníknutí, otočil jsem rychle pohled zpět, zda se mi to nezdálo. Sednul jsem si na zadek, strnule jsem zíral na malou kuličku, která vlastně nebyla kulička. Byla to vyzáblinka, maličká, skoro ani neschopná pohybu a tiskla se ke své matce. Bylo to vlče. Netušil jsem, co dělat, bylo mi z toho hrozně a i zbytek mého optimismu zmizel kdesi pod ledovým povrchem téhle jeskyně. Kruté a hnusné jeskyně. Nadechl jsem se, ale rychle opět zadržel dech, protože ten smrad byl tady tak nesnesitelný, až mě z toho štípaly oči. Sklopil jsem uši dozadu, smutně, nahrbil jsem se a podíval se na Jhina, který se netvářil nadšeně, ale podobně jako já sám. Bylo vidět, že mu z toho bylo hrozně. Alespoň jsem vedle sebe neměl psychopata. To bylo snad jediný pozitivní na týhle situaci. "Mluvili o tom ve smečce, o tý nemoci.. padla tam zmínka. Pár členů bylo nemocných a.." zavrtěl jsem hlavou. Sakra! Taky bych mohl to vlče popadnout a donést do smečky, prostě nějak.. Ale ohrozil bych sám sebe, že bych se s největší pravděpodobností nakazil, protože matka nevypadala zraněná. Držel jsem se dál, sledoval jsem, jak se ten malý špunt pomalu vydal směrem k nám, malé slabé krůčky, udělal sotva dva a já na něj zíral bez toho, aniž bych měl snahu cokoliv udělat. Nemohl jsem, pomalu mi docházelo, že tohle bylo nevyhnutelné a stejně.. I kdybych ho nějak vzal na cestu do smečky, nejspíš by s ním nikdo nic neudělal, nejspíš by ani nepřežilo cestu.. nejspíš by ani.. Zakryl jsem si rychle oči tlapou a pohledem rychle uhnul jinam, když se to malé skácelo k zemi a naposled vykvíklo.
Nebyl jsem schopný uvažovat, cítil jsem se zrazený.. Tak nějak.. Netušil jsem, proč mě napadla myšlenka na rodinu a kde se ve mě vzal ten stesk po ní, kdyby to šlo, nejspíš by mi po čumáku skáply slzy. Hluboce jsem se nadechl, abych se pokusil potlačit vše, co se stalo. Bylo to strašně nespravedlivé, že příroda nedokázala ušetřit ani takové nevinné mládě. "Měli bychom jít" řekl jsem k Jhinovi konečně a pomalu se narovnal. Zadíval jsem se na to mrtvé tělíčko pár metrů od nás a vstal pomalu, ocas mi volně padal téměř na zem a nohy se nechtěly pohnout, ale já je musel donutit. "A měli bychom najít úkryt jinde. Ta nemoc bude asi pořádně nakažlivá" dodal jsem po chvilce, protože jsem si vzpomněl, že jsem na jeho slova neodpověděl. Pomalu jsem se otočil a několikrát se zhluboka nadechl, než jsem upřel pohled nahoru, kam bude vést naše cesta. Pryč odtud. Pomalu jsem se rozešel, mé kroky vypadaly jaksi malátně, ztuhle. Moje tělo mě nechtělo poslouchat a můj dech byl zadrhnutý v momentě, který se mi přehrával před očima. Stále dokola a dokola. Takhle nesmíš myslet! Nesmíš Yaro! napomenul jsem sám sebe a olízl si čenich, který byl studený chladem. Ošil jsem se a ohlédl se po Jhinovi. "Pojď odtud" vybídl jsem ho nakonec s malým povzdechem. Nemohl jsem vážně nic udělat nebo to vlče zachránit? Chtěl jsem přeci pomáhat, a teď když na to přišlo, jsem stál ztuhlý jako socha a nic neudělal. Cítil jsem v hlavě výčitky.

Cukly mi koutky tlamy do jakéhosi trochu poťouchlého úsměvu. Dělalo mi radost mluvit o sněhu, i když pro spoustu vlků byl nepřijatelný nebo nepříjemný. "Studí, právě to je na tom sranda," střihnul jsem vesele ušima. Nedávalo to smysl, to mi bylo jasné a nečekal jsem, že by můj bláznivý názor na sníh někdo sdílel. Stěny zamrzlé jeskyně mě fascinovaly stejně jako sníh venku, takže jsem se díval kolem, a hlavně taky mi nezbývalo nic jiného, než sledovat místo, kam šlapu, protože jedno šlápnutí špatně by mohlo mít fatální následky. Jhin alespoň nebyl tichý, takže strach z tohohle místa pomalu vymizel. Zaujatě jej poslouchal, protože bylo zajímavé, jak jména mohla mít, ale i nemusela mít význam. Jeho jméno se nezdálo, že by nějaký takový mělo. "Ani já netuším, co znamená, ale rozhodně je originální," podpořil jsem ho s úsměvem a kráčel kupředu po té ledové klouzačce, po které mi podjížděly tlapky snad každým krokem. Nebýt chlupů mezi prsty, už bych se dávno doklouzal kamsi dolů a opravdu jsem k tomu neměl daleko ani teď. Trochu jsem se zarazil nad jeho otázkou. Snad jako kdyby mě podezříval! Ale určitě to tak nemyslel. "Samozřejmě!" vyhrkl jsem hned naprosto spontánně, až se můj hlas rozlil po jeskyni, která byla kdo ví jak hluboká a dlouhá. "Kdo ví na co to umřelo. Prý tu řádí nějaká nemoc," pronesl jsem po chvilce k Jhinovi trochu vážněji, než mi podklouzly tlapky a já se svezl o kousek níž. Naštěstí už jsme byli téměř dole, takže jsem se nedoklouzal daleko, ale vážně mě to vylekalo až jsem trochu vypískl jak nějaká myš a ne vlk. "A neříkal jsem to? Že to tu klouže?" prohodil jsem si spíš sám pro sebe zatímco jsem se sbíral na nohy. Oklepal jsem se od krupiček ledu, které mi zůstaly na srsti a otočil se na Jhina. "Hlavně opatrně!" zavolal jsem na něj. Kdyby mu to teď podjelo, nejspíš by mě smetl sebou.

← Tundra

Vlk byl zvláštní, ale to mě rozhodně neodradilo od pokračování cesty spolu s ním. Naopak.. Možná jsem sií byl jistější, když jsem se touhle zmrzlou, studenou krajinou netoulal sám. A venku to vypadalo, že se opět blíží sněhová bouře. Najít nějaký úkryt bylo to nejlepší v současné situaci. "Jo, sníh je zvláštní, ale fajn. Mám ho rád. Obecně mám zimu rád" střihnul jsem vesele ušima. Možná to bylo zkrátka jen tím, že jsem byl na zimu přizpůsoben svou srstí a tlapkami, a nebo prostě jen proto, že jsem se v horách narodil, a tak mi to bylo blízké. Nadechl jsem se a vešel dovnitř, vypadalo to tu jako jedna velká ledová skluzavka, takže jsem našlapoval pomalu, než jsem Jhina dohnal. "Moje matka mi to jméno dala s takovým významem. Ale proč mi ho závidíš?" naklonil jsem hlavu na stranu a sledoval ledové stěny jeskyně, protože to bylo ostatně fascinující. Zbystřil jsem až v momentě, kdy jsem ucítil pach mrtvoly. Nakrčil jsem trochu čumák a odfrkl si, jak ta vůně, nebo spíš smrad, byl štiplavý a nepříjemný. "Ah fuj" potvrdil jsem Jhinovi a nakoukl mu přes rameno, abych svůj krk natáhl a zadíval se dopředu, co nás čeká před náma. "Hlavně našlapuj opatrně, nerad bych, aby kdokoliv z nás skončil jako ta mrtvola," odvětil jsem k němu cestou hlouběji do jeskyně. Můj ocásek se nesl uvolněně a sem tam jsem jím máchnul ze strany na stranu. Tohle dobrodružství se mi nakonec začínalo i líbit. "Dlouho jsem nezkoumal něco nebezpečnýho a nezažil něco tak dobrodružnýho," prohodil jsem jen tak mimochodem mezi kroky pomalu směřujícími do jádra jeskyně.

Jeho zabrždění mě celkem vylekalo, bylo tak nečekané, že jsem zatuhnul taky, ale jen v pohybu. Moje přední nožka, která našlapovala do dalšího kroku, chvíli zmrzla v pohybu a ze mě byla na pár sekund socha. Než jsem nohu položil a ohlédl se po něm. Co ho na tom tak překvapilo? "Je zima," přikývl jsem lehce nechápavě, ale nakonec se usmál. Zastřihal jsem ušima, třeba vlk prostě nevnímal realitu tak jako já nebo kdokoliv jiný. Byl při nejmenším zvláštní, svým pohledem, chováním i vyjadřováním, ale bylo na něm vlastně zajímavé a jaksi zábavné. Zastřihal jsem ušima. "Všude hromady sněhu! Mám rád sníh," řekl jsem k němu vesele a zavrtěl ocasem jako nějaký pes, který má radost. Naše cesta po tom zamrznutí ale pokračovala dál až k jeskyni, před kterou jsem se nedůvěřivě zastavil. Vlastně měl pravdu.. většina šelem teď zimovala, bohužel jen většina a dole v té díře mohlo bydlet cokoliv, co bych rozhodně nechtěl vzbudit. Nadechl jsem se a zadíval se na vlka vedle mě, jehož pohled a postoj uší mi zrovna moc důvěry nedal. Nakonec jsem ale stejně uznal, že má pravdu. "Máš pravdu. No minimálně uvnitř snad bude menší zima, než tady venku," odvětil jsem a přemlouval sám sebe, abych šel dovnitř. Natáhl jsem se a kouknul do té ledové propasti, která nás uvnitř čekala. Všude samý led a nakonec vlk.. který se představil najednou jako Jhin, udělal první kroky dovnitř. Zdálo se, že je v pořádku, alespoň prozatím, takže jsem se donutil rozmrznout svoje nohy a vydat se dovnitř za ním. "Yaro, jmenuju se Yaro," řekl jsem k němu s úsměvem a ocasem pohodil ze strany na stranu. Po prvních krocích už jsem si nepřipadal tak v ohrožení a nejistě, navíc jsme tu byli dva.. To mi dodávalo trochu jistoty, ačkoliv jsem vlka neznal a mohl mě předhodit jako kořist, zatímco sám mohl zdrhnout.

→ Mrazivá jeskyně

Nechápal jsem, jak se vlk dokázal propadnout z jednoho rozpoložení do druhého a to ve mě vzbuzovalo nejistotu v tom, co příjde příště. Možná bych se měl od něj radši rychle vzdálit, ale už jsem hold byl takový.. naivní. Věřil jsem, že když nebudu ukazovat špatné signály, vlk mi nic neudělá, protože k tomu nebude mít důvod. Ale bratr často tvrdil, že ne všichni jsou takoví. Povzdechl jsem si pro sebe, to ticho trvalo dobrých několik minut a jeho pohled byl tak nepřirozený, že mě to ještě více znejisťovalo, co ode mě asi očekává. Nakonec však ani neřekl nic dalšího na pozdrav nebo tak, jak to dělávali všichni a reagoval až na mou poslední větu. Naklonil jsem hlavu na stranu. "Na rozdíl od tebe mokrý nejsem. Ale kdybych tu seděl ještě dalších několik minut, mám pocit, že by ze mě byla zmrzlá koule," odvětil jsem k němu pobaveně a bylo to v mém výrazu znát. Tenhle vlk byl zvláštní, necítil jsem se však v jeho přítomnosti v ohrožení, no alespoň momentálně ne. Když mě nazval tou zvláštní přezdívkou, chvíli jsem přemýšlel, kde jí vzal, ale nakonec jsem to nechal být. Čas se vydat na cestu a najít nějakou skrýš, kde nebude taková zima. Minimálně, kde nebude tak foukat. Takže po pár sekundách váhání nakonec stejně zvítězila moje naivita a touha netoulat se sám a vlka jsem doběhl. Když jsem tak vlka pozoroval, jeho nepřirozeně vysoký krok mi připadal vlastně celkem elegantní. Byl spíš jako nějaká srna než vlk. Zavrtěl jsem ohonem a klusal vedle něj do doby, než se zarazil nad hroudou sněhu. "To není kámen, jen hromada sněhu," řekl jsem pobaveně. Jak rád bych se do toho sněhu teď zavrtal, ale nakonec jsem zatřepal hlavou. Sníh byl zmrzlý a ještě bych si mohl ublížit. Upřel jsem pohled před sebe, když jsme se blížili k místu, kde byl černý vchod do nějaké jeskyně. Zastavil jsem se před ní a oklepal ze sebe zbytky zmrzlého sněhu. "Je dobrý nápad jít dovnitř?" zeptal jsem se vlka vedle sebe, jehož jsem neznal ani jméno! Své myšlenky jsem ale přeorientoval k úkrytu před námi. "Může tu bydlet nějaká šelma nebo tak.. Nevím, jestli je to bezpečné," dodal jsem po chvilce a rozhlédl se kolem, jestli neuvidím třeba jinou jeskyni.

Mohl jsem být rád, že mi Třezalka pomohla něco ulovit a že mě i tak malý zajíc nasytil dostatečně na to, aby mě to i posílilo. Jen jsem teď ztraceně bloudil tundrou a přemýšlel, kam se vydat, abych se vrátil. Moje orientace byla fakt mizerná očividně. Nebo jsme jen území zatím neznal dostatečně na to, abych se tu vyznal a věděl, kterým směrem se vydat. Našlapoval jsem pomalu a opatrně, skoro jsem měl pocit, že jdu jako nějaký hlemýžď, když jsem ušel sotva pár kroků za takovou dobu. Po chvilce jsem se zastavil, abych si trochu vydechl, tohle počasí vážně vyžadovalo veliké soustředění, nebo by to mohlo pro mě skončit fatálně. Z myšlenek mě vytrhlo, když se ke mě najednou přiřítil nějaký vlk, který začal mluvit o něčem, čemu jsem nerozuměl. Zadíval jsem se na něj a ztuhl. "He?" vypadlo ze mě jen nechápavě a uši jsem stáhl do stran. Ale Stina přeci říkala, že se nemám podřizovat každému, takže se z mého postoje spíš stal strnulý než hned podřízený. Nesnášel jsem konflikty a netušil jsem, o čem to vlk mluví. "Však.. se ani neznáme," vydechl jsem nakonec tiše a pohledem sjel vlka od shora dolů. Netušil jsem, co očekávat a ještě víc, když to vypadalo jako kdyby mu najednou přeplo a on mě prostě pozdravil, jako kdyby se to před chviličkou vůbec neodehrálo. Sednul jsem si na zadek taky a chvíli ho mlčky a nechápavě sledoval, než jsem nakonec přeci jen pohodil ocasem. "Ahoj," usmál jsem se nejistě a střihnul uchem. Rybičky, voda.. Přehrál jsem si v hlavě to, co na mě vyjel, i když jsem s tím neměl vůbec nic společnýho. I já vlastně vylezl z vody na tyhle ostrovy. Že by vlka přede mnou potkal stejný osud? "Jsi celý mokrý.. Takhle akorát zmrzneš," došlo mi, jaká je zima a že jeho srst je prakticky celá promočená.

Třezalka

Naše stopování nakonec bylo vážně úspěšné. Že bych se přeci jen lepšil? Možná jsem získával více a více zkušeností, ale stále ne dostatečně. Přikývl jsem k Třezalce, která zahlédla ušáka schovaného v kopečku sněhu. Pomalu, co nejvíce tiše jsem závěj obešel a nechal první krok na Třezalce. Když zajíc vyběhl, snažil jsem se předpovídat, kam se asi pokusí uniknout a když se otočil od Třezalky na útěk na druhou stranu, zkřížil jsem mu cestu. Tím byl zmatený a Třezalka ho mohla hbitě doběhnout a ulovit. Fascinovaně jsem jí sledoval při lovu a pokoušel se udržet zajíce ze hry, zastoupil jsem mu cestu pokaždé, co se snažil vyvlíknout ze svého osudu. A když ho Třezalka měla, byl pro něj konec. "Páni, to bylo něco!" pronesl jsem k ní. Měl jsem se hodně co učit. Přišlápl jsem zajíce tlapou a zakousl se do něj, abych ho usmrtil a on netrpěl dlouho. Vykrvácení byla tak sakra pomalá smrt. Když se však Třezalka rozhodla k odchodu, jen jsem chápavě přikývl nad jejími důvody. "Moc ti děkuju, za toho zajíce. Určitě se někdy zase potkáme" řekl jsem k ní zvesela a zamával ocasem. Už teď byla snad silnější jak já, a určitě znala území, neměl jsem proč jí nenechat jít za rodinou. Pustil jsem se do zajíce a naštěstí mě má dlouhá, hustá srst s podsadou chránila před mrazem. I tak mi brzy začínala být zima a když jsem dojedl, očistil jsem si tlapky a čumák, zbytek nechal válet pro případné mrchožrouty a dal se do pohybu. Navíc už se stmívalo a začínalo zase sněžit. Měl bych se vrátit zpátky.. napadlo mě, jenže když jsem se ohlédl, netušil jsem vlastně, odkud jsme přišli a nebo kterým směrem odešla Třezalka. Možná tam? Nebo taky na druhou stranu? Střihnul jsem uchem, protože jsem nechtěl být zase osamělý, ale musel jsem se pohnout. Teploty klesaly a sníh se chvilkama měnil v déšť, čímž rozpouštěl již jednou zmrzlý sníh. Nejen, že to začínalo klouzat, ale taky na některých místech začínaly vznikat ostré krusty a mě bylo jasné, že bych si taky mohl nehezky poranit tlapky. Asi by bylo nejlepší pro tentokrát najít nějaký úkryt, jeskyni nebo něco a tam přespat.

Jméno vlka: Yaro
Počet postů: 16
Postavení: sigma
Povýšení: -
Funkce: Pečovatel
Aktivita pro smečku: Přidal se do smečky, stal se pečovatelem a hrál si s Enigmou, zúčastnil se smečkového srazu
Krátké shrnutí: Yaro se připojil ke smečce, do které ho přivedla Stina. Seznámil se s mnoha novými vlky, i vlčaty od Cinder a Xandera. Dostal svou první roli - pečovatel. Potom, co narazil na Třezalku se spolu rozhodli najít nějaké jídlo takže se mu povedlo poznat a prozkoumat trochu úkryt smečky.
Minihra: Napsáno