Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Třezalka

Vrátit to nešlo, bohužel tohle navždy zůstane jen děsivá vzpomínka. Chápal jsem to, bylo těžké to vyhnat z hlavy, ale já měl naději. Ona se svým bráškou už ne. Trochu jsem si povzdechl, bylo opravdu na čase se vrátit, a hlavně sehnat něco k jídlu. I něco malého, to by mě dokázalo zasytit. Zastavil jsem na rozcestí, abych na ní počkal, ale Třezalka mě najednou tak rázně předběhla, že mi to nedalo a já vyběhl za ní. V té energii byla jakási radost, měl jsem vážně radost, že jsem měl tak milou společnost. Za chviličku jsme skutečně dorazili zpět do úkrytu a já následoval Třezalku až ven na světlo. V ten moment mi do čumáku vrazil studený vzduch, sníh mě zábl do tlapek, ale jen jsem se rozdováděně do sněhu plácnul a zabořil. Chládilo to a příjemně to škrábalo všude, když určité kousky sněhu byly zmrzlé. Po chvilce bylo na čase si přestat hrát, protože se můj žaludek opět hlasitě rozezněl. Sklepal jsem tedy ze sebe sníh a pohlédl na Třezalku. "Tundra? To zní dobře. Určitě tam budou nějací bílí ušáci," usmál jsem se souhlasně. Při té představě králíka jsem měl snad ještě větší hlad, ale budu vůbec schopný ho ulovit? Možná ani ne. "Možná spíš vyčmuchám nějakou zdechlinu ve sněhu, než něco ulovím," přiznal jsem se a pohlédl na Třezalku. "Tak mě veď" pobídl jsem jí s úsměvem a pohodil vesele ocasem. Těšil jsem se, až zaplním břicho.

→ Tundra (přes Hraniční pohoří)

Třezalka

Poslouchal jsem jí, zněla u toho celkem nepřítomně a taky hleděla do prázdna před sebe. Muselo to být hrozné. Tyhle ostrovy očividně skrývají víc než jsem ještě tušil. Nikdy jsem si nemyslel, že by existovalo místo, které na magii v podstatě stálo, jako se to zdálo právě u těhle ostrovů. A vidět smrt svého sourozence muselo být strašné. Já viděl jen, jak se moje rodina rozdělila při sněhové bouři, a pak jsme se oddělili s bratrem, ale neviděl jsem smrt ani jednoho z nich. Pořád jsem doufal, že všichni žijou, jen jsme hodně daleko od sebe. Došel jsem k ní a lehce do ní dloubnul čumákem. "Je to strašné, moc mě to mrzí," řekl jsem k ní jemně. Sledoval jsem, jak se Třezalka z těch vzpomínek probrala a vyndala ze srsti pírko, nakonec si ale rozmyslela ho tu nechat. "To bude asi lepší. Mohl by se sem někdo dostat stejně jako my a pírko třeba vzít," zauvažoval jsem nahlas a zamyšleně si prohlížel tuhle pěknou komůrku. Zima mi nebyla, měl jsem hustou srst a hlavně jsem bral jako výhodu, že tu nefouká. Nakonec jsem pohled obrátil opět k Třezalce, která se rozhodla, že by bylo přeci jen lepší se vrátit. A nešlo s ní nesouhlasit. Kdo ví, co v těhle chodbách je. A můj žaludek se začal zase ozývat, takže jsem si jen hlady povzdechl a zvedl se. "Odbočovali jsme jen jednou, myslím, že zpátky bychom měli trefit," řekl jsem k ní a vylezl z téhle místnůstky ve skále, abych se vydal zpět. Ocasem jsem si jemně pohazoval a snažil se nemyslet na to, jak mi hlasitě kručí břicho. Došel jsem až na rozcestí, kde jsme odbočovali a pohlédl za sebe, jestli mě Třezalka následuje.

← Úkryt, Kdesi v chodbách s Třezalkou

Alespoň jsme nešli v úplné tmě, ale připadal jsem si svým způsobem zase trochu k ničemu. Alespoň jsem vnímal vzhled chodby, což nebylo ničemu platné, protože to všude vypadalo stejně. "Je to zajímavý. Počkej.. Tvého brášku sežraly kosatky?" vyhrkl jsem vyjeveně. Bylo mi to hrozně líto, že přišla o brášku tímhle způsobem a ještě děsivější bylo, že v moři žily kosatky! Však já jsem se na ostrově zjevil nějakým záhadným způsobem, když jsem vylezl právě z moře! Měl jsem to teda štěstí, že mě v tý vodě nic nesežralo. "Je mi to líto" řekl jsem k ní soucitně. Ale nakonec přeci jen převážila pozitivní atmosféra a touha po průzkumu těhle chodbiček vedoucích neznámo kam. Občas jsem si vesele poskočil, až jsme se na chvilku zasekli před rozcestím. Nechal jsem výběr cesty na Třezalce a radši se snažil zapamatovat, že jsme se na prvním rozcestí uhli doprava, abychom se mohli kdyžtak nějak vrátit. Vypadalo to skoro jako, že Třezalka si vybrala svou cestu nějakým zvláštním instinktem, protože jsme brzy došli do komůrky, kde to vypadalo pěkně a ona sama z toho byla dost nadšená. "Tvoje místo? Tvůj úkryt?" zavrtěl jsem ocasem a vesele se dal do prozkoumávání. Vypadalo to tu prostorně, pěkně, bylo tu příjemné teplo a nikudy netáhlo. Po obhlédnutí jsem se vrátil k Třezalce. "Určitě to tu bude super na nějaký soukromý úkryt nebo skrýš!" zajásal jsem souhlasně.

Třezalka

Dává křídla? To bylo nadmíru zajímavé! Ale chápal jsem i tu variantu, že si ho Třezalka chtěla nechat. "Musí být hezké" zamyslel jsem se. Byla škoda ho sníst. Mé velké tlapky následovaly její kroky a když rozsvítila plamének, prostě mě to fascinovalo. Ale díval jsem se na ní chvilkama spíš z opatrnosti. Nerad bych, aby se tu Třezalka zhroutila únavou. "Nejspíš tu nikdo nebyl" přitakal jsem zamyšleně, nebo alespoň mi tahle varianta přišla logická. Nebo to tu vážně bylo tajné, ale to mi přišlo spíš nepravděpodobné aniž bych tušil proč. Někdy jsem zkrátka měl až moc jednoduché myšlení. "Je úžasný.. Ale i nebezpečný, ne?" usmál jsem se a srovnal s ní krok. Když jsme kráčeli vedle sebe, došlo mi, jak velký je výškový rozdíl mezi náma. Ale nevadilo mi to, naopak mi přišlo celkem legrační, jak jsem proti ní maličký. Klusal jsem vesele a občas máchal ocasem ze strany na stranu. "Určitě to jednou dokážeš! Věřím tomu" řekl jsem nadšeně. Chtěl jsem být u toho, abych viděl, jak jednou dokáže vzplát celá, prostě jsem byl zvědavý, jestli toho opravdu dosáhne a neměl jsem vlastně důvod pochybovat. Proč by ne! Určitě byla silná stejně jako její rodina. Šlapali jsme dlouho, ale čas v téhle tmavé chodbě prostě splýval, proto když se Třezalka ozvala s úvahou o návratu, donutilo mě to zamyslet se nad tím, jak daleko jsme asi už došli. Možná hodně daleko. Břicho se mi opět začalo ozývat hladem, jen tiše, a nožky jsem začínal cítit. "Možná," řekl jsem nejistě, ale nakonec jsem si jen vesele poskočil a rozhlédl se po té temné chodbičce. "Ale je to jak tajná výprava za neznámem! Zajímá mě, co najdeme!" houknul jsem vesele na Třezalku rozhodnutý jít ještě nějakou dobu. Možná nakonec objevíme skrýš nebo nějakou skrytou chodbu vedoucí kdo ví kam! Byl jsem zvědavý, kam dojdeme a moje nálada se stupňovala do pozitivna, takže jsem zapomínal na hranice své energie.

→ Území Alatey

Třezalka

Zaujatě jsem se na mladou vlčici zadíval. "Pírko? To je nějaký speciální předmět?" zeptal jsem se jí zaujatě. Vlastně jsem nemohl popřít, že ovládat nějakou magii je jeden z mých snů. Dost dlouho jsem si myslel, že se někdy nějaká projeví, ale bohužel žádná nebyla.. Mohl jsem o ní jen přemýšlet, snít, ale nejspíš bude chvilku trvat, než budu schopný jí získat. A svým způsobem to pro mě bylo nepředstavitelné. "Páni.. Vlastně vůbec netuším, o čem mluvíš, ale přijde mi to fascinující!" vyjekl jsem trochu, až se můj hlas rozlehl v dalekých chodbách. Bylo pro mě nepředstavitelný.. Vlci v oblečení, v domech.. A přišlo mi to úplně wow! Jednoduše wow! Čím dále jsem šel za Třezalkou, tím méně světla tu bylo, takže jsem musel hodně mhouřit oči, abych vůbec viděl kam šlapu. Kam jsme vůbec šli? Vypadalo to tu jako neprobádané. "Stopovat? Nemyslím si. Jediný, co zvládám je hledat kořist ve sněhu" usmál jsem se a pohodil ocasem. "Vyrostl jsem v horách, pro mě sníh není překážka, nýbrž výzva. Vlastně sníh miluju. Takže mi to tu v horách přijde opravdu blízké" usmál jsem se. Pak se najednou Třezalka byla ticho, tedy až potom, co řekla, že je něco zvláštní. Co bylo zvláštní? "Co je zvláštní?" zeptal jsem se jí zvědavě, ale to najednou se kolem nás rozlilo světlo jak z nějaké malé pochodně a potom jsem si všiml, že má Třezalka malý plamínek na čele! Viděl jsem plamen u Stiny, viděl jsem hořícího Einara a stále mě tohle fascinavalo! Bylo to neskutečně úžasné. "Asi mě to nepřestane nikdy fascinovat. Myslím oheň. A to jak všichni dokážete ovládat svou magii" pronesl jsem vesele. Najednou se zase šlo o dost lépe, ale tak nějak po očku jsem kontroloval Třezalku. Stina vypadala po použití své magie unaveně, takže jsem radši hlídal Třezalku, aby se jí neudělalo slabo.

Třezalka

Byli příbuzní? Nebo snad to Třezalka brala trochu jinak? Každopádně jsem to nijak moc neřešil, každý měl nějakou rodinu.. Geneticky příbuznou nebo vybranou a smečka vlastně byla taky taková malá rodina, když jsem nad tím přemýšlel. Skoro jsem pokrčil rameny nad jejími slovy. "Nemám, jsem už dost starý, abych o nějaké věděl. Bohužel mi nebylo přáno" usmál jsem se skromně. "Možná.. Stina mi říkala o nějakém obchodníkovi, u kterého si můžeš magii zakoupit. Možná jí jednou taky získám!" zvedl jsem bradu nadšeně a oči se mi zase o něco rozzářily, ale rozhodně jsem nebyl tak vyjímečný, jak si Třezalka nejspíš myslela. Spíš naopak, byl jsem stručně řečeno k ničemu. Možná. Možná jsem taky jen nenašel něco, v čem bych byl dobrý a kde bych byl užitečný. Z myšlenek mě vytrhl hlad a čím víc Třezalka mluvila o jídle, tím víc jsem vnímal, jak velký hlad skutečně mám. Zvedl jsem se a následoval jí. "Jsi ve smečce dlouho?" optal jsem se zvědavě a nakoukl do místnosti, do které tak rázně vrazila. To na vlčici bylo dost nečekané. I když i Stina byla vlčice a byla tedy obrovská bojovnice. Tady na těhle ostrovech vlci byli očividně velmi zvláštní. "Můžeme zkusit něco ulovit nebo najít venku. Ale lovit vlastně v podstatě neumím, jak jsi mohla vidět" uhnul jsem pohledem a ocas stáhl dolů. Rozhlížel jsem se kolem, bylo tu spoustu neznámých míst, tenhle úkryt byl prostě větší, než se na první pohled zdál. Ale to už se Třezalka vydala zase jinam a já jí musel vyloženě doběhnout, aby se mi neztratila z dohledu. "Co ty? Umíš lovit? Mohla by jsi mě to naučit" zavrtěl jsem vesele ocasem.

/Třezalka/

Dost mě to prostě zaskočilo, jak reagovala na moje oči. Vždycky jsem si totiž připadal spíš jak nezajímavý budižkničemu než něco zajímavého. Ale příliš jsem si to nebral, měl jsem radost ze života a to bylo hlavní, ne? Zadíval jsem se na Třezalku a naslouchal jí. Takže alfa byl její strýček? To znělo na velkou blízkost mezi nima. "Einar je tvůj strýc?" odbočil jsem od konverzace zaujatě, ale pak jsem sklopil pohled. Myslela si, že ovládám nějakou extra magii nebo tak, ale opak byl pravdou. "Já.. No.." vydechl jsem a sklopil trochu uši. Vždycky mi bylo trapně, protože všichni byli v podstatě silnější než já.. A k něčemu. "Neovládám žádnou magii. Možná proto mám šedé oči.." řekl jsem nejistě a podíval se na Třezalku, která si mě dokonce přišla očuchat, vypadala na mě moc zvědavě a já z toho byl trochu nervózní. Ale nakonec jsem se jen usmál. Pak jsem se zasekl, když zmínila jídlo. V břiše mi hned zakručelo a kdybych to uměl, zčervenal bych studem. "Kdy naposledy.." zamyslel jsem se. "Asi se Stinou před vstupem do Svatyně. Měli jsme horskou kozu, která nepřežila pád ze skály. Ale byla fakt čerstvá!" usmál jsem se nadšeně. A já jsem jí našel! Za to jsem byl na sebe pyšný. Ale myšku jsem ulovit nedokázal, což bylo fakt trapné. A navíc.. Ono ty myšky byly docela roztomilé.. Byla možná nakonec škoda je sníst.

/Třezalka/

Bylo to škoda, že mi ta malá pochoutka nakonec z tlapek vyklouzla a utekla. Ty myšky teda byly živý! A pěkně hbitý. Celkem jsem jim tu energii záviděl. Sledoval jsem vlčici, se kterou myška ani nehnula. Připadala mi unavená? Možná byla taky nemocná, ale nějak se mě to nedotýkalo. Ani nevím proč, ale prostě jsem se nebál, že bych se nakazil, jako kdybych si snad naivně myslel, že se nakazit nemůžu. "Zábava?" zeptal jsem se zaujatě a usmál se, vesele jsem střihnul uchem. "Jsem Yaro! Moc mě těší" řekl jsem hned vesele nad jejím pozdravem a ocasem zamával na pozdrav. Rychle jsem přikývl hlavou nad jejími slovy. Třezalka působila na první pohled jako milá vlčice. "Jsem nový a.." nestačil jsem nic říct na to, že tu jsou nemocní vlci a nejspíš bych tu neměl být, abych neonemocněl, protože mě úplně zaskočila její reakce na mé oči. Díval jsem se na ní vyjukaně a na chvíli dokonce zamrzl v pohybu, dokonce i mé myšlenky se na zlomek vteřiny proměnily v led. "A..Ano to mám" dostal jsem ze sebe a zadíval se na ní pořádně. Byla pravda, že jsem vlastně zatím nepotkal vlka, nebo vlčici, kteří by měli šedé oči jako já. Že by to opravdu souviselo v magií? I Třezalka měla barevné oči, i Stina měla.. Vlastně když jsem nad tím přemýšlel.. I vlčata Xandera a Xander sám měli barevné oči. Bylo to zvláštní. "Je to divné?" vypadlo ze mě po chvilce bloumání nad tím, jestli to fakt tak divný je nebo ne.

/Třezalka/

Honil jsem po úkrytu tu myšku nějakou dobu. I když jsem už byl docela unavený a myslel si, že to vzdám, moje vůle byla naštěstí pevnější. Snažil jsem se sledovat, kam běží a předpovídat, kam asi poběží za chvilku, ale vždycky byla myška rychlejší a hbitější než já. Když jsem se jí snažil přimáčknout tlapou, nepodařilo se mi to a v poslední chvíli uhnula. Občas jsem po jejím ocásku chňapnul zubama, ale zase vedle. Až jsem udělal jeden dost prudký skok a konečně to myška nečekala. Skončila ve spárů mých tlapek. Zaujatý lovem jsem si ani nevšiml, kam jsem doběhl a dokonce jsem se zastavil sotva pár kroků od vlčice (Třezalka) sedící před koutkem, kde byli uvnitř nemocní. Zvedl jsem pohled, packami jsem svíral myšku, která se vrtěla a jak jsem se díval na vlčici, ta maličká potvora mi vyklouzla a dala se na útěk, kličkovala pod jejíma tlapkama a zmizela kdesi v koutě. "A mám po večeři.." zamumlal jsem si pro sebe a posadil se. "Zdravím" usmál jsem se jemně na vlčici a pohodil přátelsky ocasem. Byl jsem trochu smutný, že moje snaha nakonec byla k ničemu, ale přeci jen .. přístě to zvládnu určitě lépe!

Zarazilo mě, když Enigma najednou začal tak vyvádět. Jako smylů zbavený. Zamrzl jsem a jen se na něj díval neschopný cokoliv říct. Nečekal bych, že i vlčata mohou mít takové záchvaty hysterie nebo vzdoru, či co to bylo. Prostě jsem tomu nerozuměl, ale jak bych taky mohl. Enigma jen nejspíš nechtěl přijmout, že nejsem jeho otec. Naštěstí ale ten záchvat ustoupil, když Xander mluvil o sněhu, to ho očividně zaujalo, a tak jsem si mohl oddechnout, protože jsem vážně netušil, co si v takové situaci počít. "Myslím, že si chytím něco k snědku," pronesl jsem ke Xanderovi, abych ho ujistil, že s nimi vážně nepůjdu a zadíval se na vlčata, pro která tohle období muselo být teda pekelně těžké. Ale nakonec jsem se přeci jen zvedl. "Ahoj Enigmo. Určitě se zase později uvidíme," usmál jsem se na něj jemně a otočil se, abych čiperně odběhl kamsi stranou. Sledoval jsem při tom na zemi běhat myšky, se stéblami slámy, ale i jen tak se zrníčky. Bylo mi občas trochu líto, že je musím žrát, ale nevadí.. Musel jsem žít stejně jako oni, z něčeho. Dost dlouho jsem stál na místě a pohledem sledoval každý pohyb těch dvou myšek, než jsem po jedné skočil a .. chňapl jsem do prázdna. Tím jsem se rozplácl poněkud na studenou tvrdou zem. Notak! Potvory jedny! zaklel jsem si v mysli, ale zůstal jsem v té rozpláclé poloze, protože to vypadalo, že se myšky úplně nevylekaly a pořád se pohybovaly dost nadosah, abych je mohl chytit. Být tak rychlejší.. Určitě bych jednu potvůrku už měl. A pak jsem vyběhl za tou malou šedou kuličkou, která se přede mnou dala na útěk. Skoro to vypadalo, jako kdyby se tím ona myš sama bavila.

/Xander, Enigma, a zbytek vlčat, Cinder/

Nemíchal jsem se do toho, co spolu ti dva řešili. Tohle byla rodinná záležitost. Jen mě to nutilo přemýšlet, jestli i moji rodiče museli řešit takové trable. I můj otec chodil na lov, a kolikrát byl dlouhé týdny pryč. Já jsem k němu měl ale dobrý vztah, jak moji sourozenci.. vlastně jsem se jich na to nikdy neptal. Z myšlenek mě probral až Xander, který se rozhodl odpovědět na mou zvědavost. Alespoň jsem si nepřipadal tak špatně, že o vlčatech nic nevím, protože i on jako novopečený otec se taky měl co učit. Zaujatě jsem ho poslouchal a pohodil zvesela ocasem. "To chápu! Rostou hodně rychle, nejspíš," usmál jsem se a střihnul uchem. Nejspíš jsem taky jako vlče vyrostl rychle, ale nevím.. Nepamatoval jsem si to. Překvapil mě Cipher, který se ke mě najednou tak vrhnul skoro se slzičkama v očích. Bezradně jsem se podíval na Xandera, ale ten ho oslovil jiným jménem, takže jsem z toho měl v hlavě spíš guláš, než rozum. "Enigmo?" zopakoval jsem udivěně a pohlédl na vlče, které se drželo mé nohy jako klíště. Sklonil jsem se k němu, přišlo mi vážně smutné a nefér vůči vlkovi, že mě Enigma označoval za svého otce a už předtím jsem mu vlastně říkal, že nejsem jeho táta. Ale on si to nenechal vymluvit. "Tvůj táta je fakt hezký a velký vlk. Určitě budeš tak velký a silný jako on" usmál jsem se na něj a trochu do něj strčil čumákem. "A ano, můžu být tvůj kamarád. Ale táta nejsem, už jsem se ti to předtím snažil vysvětlit" usmál jsem se jemně a pohlédl na Xandera omluvným pohledem. Muselo ho to mrzet jako otce. "Asi se mu líbím, možná to je tím, že jsem světlý, tak je to pro něj něco jiného. Jo a.." zamyslel jsem se. "Cipher je teda? Vaše čtvrté vlče?" zeptal jsem se, abych se ujistil a neměl v tom zmatky. Pomalu jsem si sedl a jemně se pokusil čumákem odpreparovat Enigmu od mé nohy, aby mě pustil. Svého otce se fakt nemusel bát, spíš naopak. Zvedl jsem pohled až když Xander navrhl, že půjdou ven se podívat na sníh. V ten moment jsem cítil, že bych jít neměl. Sice mě ujistil, že můžu, ale nakonec jsem rozhodně zavrtěl hlavou. "To je dobré," usmál jsem se lehce a pohlédl na Enigmu. "Teď půjdeš s tátou se podívat ven, a pak se zase určitě uvidíme. Slibuju" ujistil jsem ho a žďuchnul do něj čumákem. Mezitím bych si mohl ulovit něco malého k snědku, protože se mi začínal žaludek zase ozývat. Možná nějakou tu myšku, když tu sem tam nějaká proběhla.

/Xander, Enigma, Vittani/

Nic lepšího mě nenapadlo, než se zeptat zkušenějšího, ale když Cipher za mnou tak vyrazil, chudák vypadal, že ho to mrzí, že jsem ho tam nechal. A mě to najednou mrzelo též. Mohl jsem mu to taky říct. Sám pro sebe jsem si povzdechl, byl jsem snad úplně hlavou jinde. Počkal jsem na něj a zase se to hnědé klubíčko zastavilo o mojí nohu. "Však já nikam neutíkám," ujistil jsem ho a snažil se jemně. Nevyrušoval jsem jeho partnerku a konverzaci o vlčatech, ze které jsem slyšel jen kousek. Nebylo mi do toho nic, ale pak jsem přeci jen na vlka promluvil. Nad jeho slovy jsem se však trochu pozastavil. "Jsem Yaro," představil jsem se a zavrtěl hlavou. Nebylo to tak, že bych chtěl Cipher vrátit. Sice mě šikanoval a já mu nerozuměl, ale právě to byl ten důvod.. že jsem mu nerozuměl a chtěl mu rozumět. A kdo jiný by mu měl rozumět, než jeho otec. "Vlastně ne," začal jsem a pohodil trochu ocasem, snažil jsem se nepůsobit tak nervózně a nejistě, ale v hlavě jsem stále měl všechen ten posměch, kterého se mi dostávalo celý život. Moje nejistota praměnila z toho. Trochu jsem sklopil pohled a skládal slova, to už mě ale Cipher předběhl. "Má hlad.." řekl jsem taky a pohlédl na vlka, který se představil jako Xander. "Chtěl jsem se o vlčatech dozvědět víc.. Asi to bude znít šíleně, ale jsou to první vlčata, se kterýma jsem se setkal," sklopil jsem trochu pohled k Cipher a pak i k tomu druhému vlčeti, které bylo u táty. "Pochopil jsem nějak, že Cipher má hlad, ale zajímalo by mě, co takhle stará vlčata vlastně už mohou a nemohou jíst." zakončil jsem své krkolomné vysvětlení nakonec a zvedl k vlkovi pohled. Neuměl jsem moc lovit, takového zajíce, kterého tam měli k jídlu, bych sám neulovil. Možná bych našel nějakou kořist už mrtvou ve sněhu, ale jediné co bych dokázal asi ulovit, s hodně velkou snahou.. Byly myši, a to mě napadlo přesně v momentě, kdy jedna rychle proběhla kolem.

/Enigma, Xander.. Vittani, Iliana/

Asi jsem měl pocit, že mi z toho vlčete začíná klesat mozková kapacita, protože jsem vážně.. netušil, jestli si chce jen hrát, nebo se snaží vyjádřit i něco jiného. Pokud se učil lovu, samozřejmě to bylo důležité pro jeho další vzdělávání, ale já vlčatům nerozuměl! Viděl jsem je snad poprvý v životě a prostě jsem netušil, co si s ním počít. A navíc mi to nutilo myšlenku, proč si Cipher ze všech vlků kolem vybral právě mě. Někde v hloučku vzadu jsem zahlédl toho velkého vlka s dvěmi vlčaty, nejspíš jeho otec a sourozenci, ale netušil jsem, proč nechává pobíhat vlče volně po úkrytu a ještě šikanovat ostatní. Teda počkat.. Ono to tak to vlče určitě nemyslelo. Povzdechl jsem si a položil tlapu na zem, když mě konečně pustil a trochu se oklepal. "Ale já nejsem k jídlu," zamumlal jsem zoufale a uši stáhl do stran. Co se mi to snažil říct? Že má hlad? Že chce jíst? Však tam měli králíka, jeho rodina očividně a netušil jsem, co by mohl chtít po mě. Já lovit prakticky neuměl, teda jo.. Svým způsobem, abych přežil. Co vlastně taková vlčata žerou? Už maso? Ze zamyšlení mě vytrhl opět Cipher, který se mi snažil vážně dát najevo, že jsem teď jeho táta a on má hlad. Zatřepal jsem hlavou a zvedl se. "Fajn fajn.." odvětil jsem rezignovaně a zvedl se na všechny čtyři, abych se vydal do hloučku. Jasně, chtěl jsem jen vědět, co taková vlčata žerou, takže jsem zamířil k vlkovi s vlčaty. Vlastně jsem Cipher nic neřekl, bylo na něm, jestli mě bude následovat nebo ne, ale už jsem v tý roli byl, takže co mi zbylo. "Zdravím já.." zasekl jsem se kousek od vlka (Xander) s vlčaty. Trochu jsem se styděl, protože to bylo určitě hloupé. A navíc jsem tím nechtěl rušit jeho chvilku s vlčaty. Jenže jsem v aktuální situaci nedokázal vymyslet, kdo jiný by mi dokázal odpovědět.

Snažil jsem se být milý, ale přestával jsem trochu chápat, proč má vlče takový zájem o mou maličkost a nehraje si radši se sourozenci a nezkoumá maso, které mu otec přinesl. Zamyšleně jsem ho sledoval a můj ocas chvíli byl v klidném stavu, než jsem se zase probral. "To R, jazýčkem při vyslovení kmitáš na horní patro. Ale to se určitě naučíš," pokusil jsem se ho podpořit s úsměvem. Však to byla pravda, stejně nikdo učený z nebe nespadl. Když se mi ale zakousl do nohy, vážně jsem to nečekal, takže jsem vyjekl. Ale viděl jsem v jeho očích jakési zklámání, nebo se mi to zdálo? To si ze mě právě Cipher udělal lovnou hračku? Naklonil jsem hlavu na stranu a zastřihal ušima. "Ale noták," zaprostestoval jsem s tichým smíchem. "Já nejsem potrava," strčil jsem do něj jemně čenichem, ve snaze mu ukázat, že nejsem maso, který se jí. Jenže on byl tak soustředěný na ocucávání mých chlupů a držení mé tlapy, že jsem netušil, zda se smát nebo se tvářit uraženě. Vlče mojí nohu drželo jako nějakou velkou kost. "Ne?" udiveně jsem se na něj zadíval. Takže to znamenalo jediné, že si mě přivlastnil jako otce. Jak vlčata přemýšlela jsem tedy nechápal. Každopádně jsem se snažil uhnout tlapou a schovat jí, když jsem dostal chvíli prostor, jenže on byl tak rychlý, že jsem to nestihl. A tak moje noha zase skončila v jeho spárech. Tak mi připadalo, že tohle vlče se tím vyloženě bavilo a učilo se tak lovit. To samozřejmě bylo fajn, že získával dovednosti, ale nemusel na mě! Úplně jsem cítil, jak jsou moje chlupy na noze nasáhlé jeho slinami a musel jsem zatnout hodně zuby, abych se tvářil pořád nějak alespoň trochu pobaveně a v pohodě, a rovnou nevzal roha. Nakonec jsem se přeci jen zvedl na nohy a tlapu, na které byl přicucnutý jako klíště, jsem zvedl do vzduchu. "Notáák!" zaskuhral jsem. "Já vážně nejsem k jídluu!" protáhl jsem a uši jsem sklopil, abych vypadal ublíženě. Každopádně byla to svým způsobem pořád jen hra, nemohl bych to tomu vlčeti mít za zlé.

Ta malá chlupatá tmavá kulička byla v něčem celkem vtipná. I když to byl samec, to jsem stačil poznat, ale připadal mi jako takové trdlo.. Byl jsem taky takový? projelo mi hlavou při té myšlence. Možná jsem byl podobný jako vlče. Přeci jen jsem se narodil poslední, byl slabší než moji sourozenci a v ničem prakticky nevynikal. Ale alespoň jsem mohl přinést radost ostatním, i tomuhle vlčeti, jehož jméno jsem za chvilku zjistil. "Ciphel? Nebo Cipher?" zeptal jsem se s úsměvem a sledoval ho, jak vrtí tim ocasem a jakou má radost v očích. Měl jsem z toho radost taky, protože jsem měl pocit, že jsem konečně alespoň k něčemu. "Radost, ano," pokývl jsem hlavou a zastřihal ušima. Pohledem jsem sjel k jeho rodině, to si nevšimli, že mají o vlče míň? Nebo prostě jen nechávali malého na průzkumy, když nikam mimo úkryt neutíkal? Bylo tu hodně vlků, takže se tu nejspíš ani ztratit nemohl. A kdyby se snažil utéct mimo úkryt, určitě by ho někdo chytil.Teď byl ale tady u mě a z myšlenek mě probralo, když se mi najednou vrhnul po noze a zakousnul se do ní. V jeho očích byla hravost, ale ono to sakra trochu bolelo! Trochu jsem vyjekl, ale spíš překvapením, jak jsem to nečekal, a pak rychle ztichnul. "Táta?" zeptal jsem se udiveně nad jeho slovy a šťouchnul do něj čumákem. "No.. Tvůj táta je ten velký vlk támhle, ne?" naznačil jsem čumákem směrem ke skupince vlků s vlčaty. Nebo to myslel jako, že si mě přivlastnil jako tátu? To snad ne! Nedokázal jsem si představit sám sebe jako tátu a navíc jsem nenesl jejich barvu ani tak. Jak si to mohl myslet? Vlčata mě fakt udivovala. Taková roztomilá, nevinná kulička, co dokázala kousat a ještě mě očividně nazvala tátou?! Chvíli jsem se držel, ale nakonec jsem se začal smát, protože jsem absolutně netušil, jak na to přišel.