Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Přemýšlel jsem chvíli nad tím, jak to pro Stinu muselo být důležité, ale vlče mě moc dlouho přemýšlet nenechalo. Věnoval jsem mu úsměv, když se pokoušel vyslovit moje jméno. Vůbec mi nedošlo, že by vlčata mohla mít problém s vyslovením písmenka R, které jsem měl ve jméně. Úsměvem a pohazováním ocasem jsem se ho snažil podpořit v tom, aby to vyslovil a když z něj vypadlo Jajo, místo Jaro, musel jsem se tiše zasmát. "To se mi líbí," přiznal jsem vesele. "A jak se jmenuješ ty?" zeptal jsem se ho a pozoroval ho, jak začal taky házet ocasem a v jeho očích bylo jasně vidět, že tak nějak nechápe, co se to děje. Netušil jsem, kolik toho takhle staré vlče zná nebo ví, ale on si vyloženě tím pohledem říkal o to, abych mu to vysvětlil. Nadzvedl jsem hlavu a střihnul uchem ve snaze najít nějaké normální vysvětlení. "Máš radost, tak vrtíš ocáskem," pokusil jsem se vysvětlit a svým ocasem jsem pohodil více, aby to viděl. "Tvoje tělo tím vyjadřuje radost, nebo něco pozitivního, což myslím.. Vypadáš vesele," vysvětlil jsem jemně, i když v tomhle jsem asi moc dobrý nebyl a věnoval mu další úsměv. Byl jsem jako vlče taky takový ňouma? Vzpomínal jsem si, že bratr mi na našich cestách často říkal, že jsem ňouma a mamlas. Asi jsem byl, ale i přes pár ztrát, jsem se nevzdal úsměvu a pozitivního pohledu na svět. Možná jsem si někde v hloubi duše přál být věčně to malé vlče, být mladý, plný energie a radosti. Někdy byl život krutý a když jsem se díval na tmavé vlče přede mnou, napadlo mě, že je škoda nezůstat navždy malý, ušetřen životních ran. Na druhou stranu byly ale mnohdy výukové, vlk se toho spoustu naučil, když dostal od života na zadek.

//Stina, Enigma//

Díval jsem se zaujatě na ten černobílý čumák přede mnou a když Stina zvedla hlavu, zvedl jsem jí taky. Byl jsem rád, že je v pořádku a v mém výrazu to bylo znát. Hned se rozjasnil. "To jsem rád. A děkuju," odpověděl jsem jí a můj ocas sebou mlel najednou rychleji, jak jsem byl šťastný, ale pak zase volně klesnul k zemi, když jsem v jejím chladném výrazu zahlédl cosi jako.. co to vlastně bylo? Ta emoce v jejích očích? Kterou zase záhy schovala pod ten ledový výraz. Uchem jsem střihnul a sledoval jí, jenže jsem se neopovážil ptát. Tohle bylo Stinino soukromí, nebylo mi do toho nic. Respektoval jsem to. "Lepší společnost?" vypadlo ze mě, protože vlče ke mě běželo ze slepého úhlu a já ho prve vůbec neviděl, až dokud jsem nenásledoval svým pohledem ten její. Pozoroval jsem tu tmavou kuličku plnou chlupů jak se řítí bleskovou rychlostí přímo k nám a než jsem stihl Stině říct víc, už se mu zapletly nožky do sebe a kutálel se přímo ke mě.
Packou jsem ho trochu chytil, nebo spíš se vlče o ní zastavilo samo. V ten moment už Stina byla na odchodu. Zaslechl jsem jen, že si potřebovala s někým promluvit, a tak jsem jí věnoval alespoň jeden starostlivý pohled na její záda, než jsem obrátil pohled k vlčeti. "Ahoj," pousmál jsem se lehce, opatrně jsem se natáhl a čumákem vlče podebral, abych mu pomohl na nohy, když se tak nešťastně rozplácl. "Jsem Yaro.. Víš.. 'Jaro', jako to roční období," představil jsem se, ale pak mě napadlo, jestli takové vlče už umí mluvit. Nejspíš ne, a možná ani nerozumí, co to je roční období. Rovněž mě to přivedlo na myšlenku, jestli moje jméno dostalo vážně takový význam náhodou nebo mi ho rodiče dali schválně. Ať to bylo tak, či tak.. Moje rodina byla neznámo kde a teď jsem mohl začít nový život. Jemně jsem začal pohazovat ocasem a sledoval vlče, které dle výsledků mého uvažování patřilo k té tmavé dvojici vlků a zbytek vlčat u nich byli jeho sourozenci. Jen tenhle drobeček jim očividně utekl a vydal se na průzkumy. Rozhodně mi přišel roztomilý.

Můj pohled se upíral na vůdce, i když občas sklouzl k rozdováděným vlčatům a dokonce jsem si všiml i Stiny, která po chvilce ulehla u stěny. Musela být vážně unavená, byla už cestou sem. Ale pohled jsem opět vrátil na vůdce a přikývl jemně hlavou nad jeho slovy. Netušil jsem, co víc říct a možná jsem očekával i nějaký úkol nebo háček, ale ten zatím nepřišel a nevypadalo to, že by měl přijít. Nad rolí jsem vážně neuvažoval, protože jsem neměl na žádnou konkrétní patřičné schopnosti a dovednosti, takže jsem skutečně neměl nic proti roli, kterou mi sám přidělil. "Děkuji," pronesl jsem s úctou v hlase a koutky tlamy pozvedl do jakéhosi úsměvu. Po té jsem si zase sedl a počkal, až vůdce ukončí setkání.

/Stina/

Ale pak mi to nedalo a já se zvedl na všechny čtyři a zamířil přímo za Stinou, vlastně jedinou duší, kterou jsem tu tak nějak znal. "Stino?" oslovil jsem jí lehce a lehl si před ní, hlavu jsem položil na tlapky a díval se na její čenich z celkem blízka. "Jsi v pořádku? Nepotřebuješ něco?" otázal jsem se jí. Byl jsem ochotný jí přinést třeba i vodu, kdyby potřebovala. Ale po chvilce jsem zvedl trochu hlavu a ohlédl se po vůdci, který převzal vlčata a vydal se s nima ven. V ten moment jsem zatoužil ve sněhu lítat jako malé vlče, jak jsem to měl vážně rád. Zlaté štěněčí časy, povzdechl jsem si pro sebe tiše, načež jsem vrátil pohled zase k černo-bílé vlčici před sebou, která mě sem ostatně dovedla. "Děkuju za.. No za možnost tu být," řekl jsem k ní tiše a ocasem začal zlehka pohazovat ze strany na stranu.

//Hlavně Einar//

Pod pohledem vůdce jsem trochu zamrzl, ten pohled očí, které jasně vyjadřovaly, ať mám být zticha. Tiše jsem přikývl a sklopil uši. Zůstal jsem sedět u zdi, i když jsem chvíli přemýšlel, že bych se přemístil zase za Stinou, ale teď jsem se nechtěl prostě motat pod nohy. Bylo lepší zůstat pro teď stranou. Měl by ses trochu zklidnit, zanadával jsem si v mysli a povzdechl si nad sebou. Jak moc jsem se cítil zbytečný? Hodně. Trpělivost, určitě na mě jednou příjde řada.. sledoval jsem šedýma očima, jak se vlci starají o nemocné, někteří z toho byli celkem vyjukaní a prostě smutní, nejspíš si s černou vlčicí byli blízcí. Tak nějak jsem nestíhal vnímat vše, co se tu dělo. Einar přivítal nové členy, povýšil ty, kteří si to zasloužili, a pak rozdal role. Tohle vše pro mě bylo nové. V mojí rodné smečce to bylo podobné, ale ne stejné, i tak mi to ale přiválo zpět vzpomínky na rodnou zemi, svoje sourozence, rodiče, ten krásný sníh, ve kterém jsme se jako vlčata mohli válet. Přivřel jsem oči a nadechl se vzduchu, který v úkrytu byl teplejší než venku. Bylo tu krásně. Tady by mohl být můj nový domov.. Pokud.. Pokud nenadělám víc škody než užitku. V tom všem zamyšlení jsem postřehl až když do úkrytu vešli další vlci a dvě vlčice se chtěli přidat ke smečce. Tak takhle se to dělá, zamyslel jsem se. Nebyl jsem moc průbojný, ale Stina mi řekla, ať se hlavně nepodřizuju všem a všemu. Asi měla pravdu. Zvedl jsem trochu hlavu a sledoval je. Pohled mi sjel na vlčata, která byla tedy dost živá a musel jsem se nad nima usmát. Připomínalo mi to svým způsobem moje vlčecí léta. V hrudi jsem cítil pocit jakéhosi tepla, jako kdyby mi srdce říkalo, že jsem tu správně.
A pak se Einar zeptal, jestli je tu ještě někdo další, kdo by se chtěl přidat ke smečce nebo se na něco zeptat. V ten moment jeho pohled směřoval na mě, už ne tak ohnivý, ne tak děsivý. Pohled jsem mu oplácel a střihnul uchem. "Já.. Chtěl bych se přidat ke smečce taky" pronesl jsem k němu a zvedl jsem se na všechny čtyři, abych dokázal pravdu svých slov. Chci, byl jsem si tím jistý. Ať to bude vyžadovat cokoliv, budu se snažit to splnit.

//Zpětná reakce na Hanku a Arryna//

Nejspíš jsem je vyrušil, docela se k sobě měli a mě to připadalo takové milé. Držel jsem si odstup, protože jsem je nechtěl nijak víc vyrušit nebo prostě znervoznět, vlk vypadal, že by se po mě klidně ohnal, ale v jeho stavu se nezvedl. Sedl jsem si proto, abych nevyjadřoval hrozbu. Celkem jsem věřil, že i v tomhle stavu, ve kterém se vlk nacházel, by mě tlapou zvládl přimáčknout k zemi. "Proč?" zeptal jsem se a zamyslel se, protože to byla opravdu zvláštní otázka. Vlastně jsem na ní ani nedokázal přímo odopovědět. "Stina mi to navrhla, a.. Nevím, sám jsem se narodil v horách, tak je mi to blízké," odpověděl jsem nakonec s mírným pokrčením ramen. Trochu jsem se před nima styděl, cítil jsem se jako hňup, který nemá pojem vůbec o tom, co se tu dělo. A že se toho dělo kolem až moc. Nikoho tu neznal, až na Stinu, která stála v hloučku a poslouchala. Sám jsem měl jedno ucho natočené dozadu a poslouchal, zda vůdce něco pronese dalšího, co by bylo důležité. "Na severu?" otočil jsem pohled k Hance, která mluvila o věcech, jimž jsem nerozuměl. Co se dělo na severu? Mírně jsem zavrtěl hlavou a zastřihal ušima. "Ne.. Já.. Na ostrovech jsem chvilku, a Stinu jsem potkal náhodou na jedný louce.. Tak jsem se nějak rozhodl připojit, protože vypadala, že to tu zná.." nedávalo to smysl, taky jsem to pronesl tak jako zmateně a možná trochu překotně.

//Reakce na vše ostatní//

Ale pak už se semlelo tolik věcí, že jsem ani netušil, kam mám upírat pozornost. Černá vlčice najednou všem oznámila, že se tu rozmohla nějaká nemoc a poradila bylinku, která by pomohla. Nevěděl jsem o bylinách zhola nic, ale právě teď jsem se rozhodl, že se chci učit věcem, které by mohly pomoci a být užitečné, stejně jako já. Protože takhle jsem mohl nejspíš akorát přihlížet bez toho, aniž bych mohl cokoliv udělat. Vyděsilo mě, když se vlčice skácela k zemi a jen jsem k Hance přikývl, že si kdyžtak promluvíme potom. Určitě na to bude čas. Potom už jsem se zase trochu uklidil stranou, protože bylo lepší se teď nemotat všem pod nohy, když zavládl lehký chaos. Na chvíli jsem se zasekl ve svých myšlenkách. To vážně nikdy nebudu alespoň k něčemu? Musím se chopit nějaký práce přece! projelo mi hlavou a rychle jsem se ohlédl na vlka, který ještě před chvílí stál u mě, ale teď už se zvedl a odešel za tou černou vlčicí. Všichni dělali, co mohli a co uměli, tohle jsem velice obdivoval, ale já.. No co bych mohl udělat. Něco. Cokoliv.
Vyskočil jsem na nohy, ačkoliv to byla jen moje spontánní reakce a zamířil k ostatním pár rychlými skoky. Nadzvedl jsem uši a hlavu co nejvíc, abych byl vidět a pohledem vyhledal přímo vůdce. "Vím, že venku počasí není úplně nejlepší, ale mohl bych se pokusit najít venku alespoň nějaké jídlo, kdyby to pomohlo!" upřel jsem oči na vůdce, Einara, který se staral o všechny tak dobře. A chtěl jsem udělat alespoň nějakou maličkost! "Vyrůstal jsem v horách a jsem zvyklý na obtížný terén, nedělá mi problém najít nějakou kořist pod sněhem" říkal jsem to ve snaze ho ujistit, ať mi dá alespoň šanci něco udělat.

//Poslední podrtžené Einar//

//Stina, Hanka, Arryn//

Měl jsem v hlavě sice hodně otázek, ale nic jsem neřekl. Přeci jen ospovědi na otázky ohledě přidání do smečky jsem se mohl dozvědět později, až na to bude vhodnější chvíle. Teď to totiž vypadalo, že tu je trochu moc věcí, které je potřeba řešit a dát na ně pozor. Vlčata, pár z vlků tu kašlalo a vypadali nemocní. A nejspíš bylo potřeba získat nějakou potravu. Chtěl jsem pomoct! A mohl jsem určitě někde. V tom tichu jsem se nakonec přeci jen pomalu trhnul od Stiny a dloubnul do ní lehce čumákem, aby věděla, že jdu dál od ní a ohlédl se směrem, odkud se ozvala ona Hanka. Trochu jsem zaváhal a měl chvilku pocit, že dělám něco strašně špatného, ale alfa přeci řekl, ať se držíme na očích Alateyských, a to Hanka byla. I Stina. Nehodlal jsem se nikam vypařit a neměl zlý úmysl.
Pouze jsem se pomalu vydal za ní a tím hnědým vlkem v rohu. Přiblížil jsem se z úhlu, aby mě viděla a přeci jen zůstal opatrně stát o kousek dál. "Já.." vydechl jsem a posadil se, jemně jsem pohodil ocasem a těknul pohledem z vlčice na vlka. "Ahoj.. Mohl bych.. Mohl bych nějak pomoct?" dostal jsem ze sebe opatrně. "Klidně pak s lovem, na sněhu se pohybuju dobře a mohl bych najít nějaké jídlo pod sněhem.." trochu jsem se napřímil, teď už jsem zněl jistě. Jo.. A nepředstavil jsem se! Co jsem to byl za vlka. "Jsem Yaro, přivedla mě Stina, chtěl bych se přidat do smečky" střihnul jsem uchem a pro jistotu se ohlédl po ostatních, abych neměl nějaký problém.

→ Území Alateyské smečky

Držel jsem se víceméně za Stinou nebo poblíž ní, protože tu byla jediná, koho jsem momentálně znal. Když jsme vešli dovnitř, v podstatě jsem jí dělal ocas, protože tu bylo najednou až moc živo. Vcházelo dovnitř čím dál více vlků a ještě se chodbami úkrytu rozezněl řev vlčat. Tím jsem pochopil, proč mi alfa přišel tak obezřetný. Rozhlédl jsem se kolem, trochu mi to připomínalo domov, který jsem ztratil už poměrně dávno. Kde byl mé rodině konec? Sám pro sebe jsem si povzdechl a sedl si, ale spíš jsem se ztratil v davu větších vlků než jsem byl já. Takže jsem ani moc mezi nima nebyl vidět. Moje uši však byly v pozoru a já vnímal každé slovo, které alfa pronesl, abych věděl, co se bude dít dál. Pokud jsem mohl nějak pomoct, určitě bych to udělal. Přeci jen jsem se chtěl do smečky přidat a dokázat, že budu užitečný, by mi určitě pomohlo. Střihnul jsem uchem do strany a pootočil hlavou na ostatní vlky. Cítil jsem se tu jako cizinec, ale nikdo z nich nepůsobil nějak nepřátelsky. Při zmínce lovu a kořisti jsem přeci jen trochu víc zvedl hlavu. Nebyl jsem dobrý v lovu, ale mohl jsem posloužit alespoň při hledání nějaké té mršiny. Jak už jsem dokázal Stině předtím, měl jsem dobrý čich a ve sněhu mi nedělalo problém se pohybovat.. A hledat nějaký úlovek. Ohlédl jsem se kolem znovu, jestli náhodou se neozve ta zmiňovaná Hanka.

Ještě jsem se nestihl ani pořádně seznámit se situací, vlastně jsem tak úplně nechápal, co se dělo a navíc přes Stiny záda toho taky moc neviděl, takže mi stejně nezbývalo nic jiného, než vylézt zpoza ní a stoupnout si vedle ní. Takhle byl vidět náš velikostí rozdíl a někdo by mě díky velikosti mohl na první zdání pokládat za samici. Pohlédl jsem na rezavého vlka a nějak si pomalu spojoval věci dohromady. Sledoval jsem dění tady a přemýšlel, kam jsem se to zase dostal v jakou krásnou dobu (ovšemže ironicky), protože jsem měl pocit, že tyhle ostrovy mi začínaly házet klacky pod nohy. Mírně jsem pohlédl Stině do tváře, přeci bylo na mě, jak se k tomu všemu postavím. Mohl jsem vůbec něčím pomoct? To jsem se asi nedokázal dozvědět sám bez otázky. "Vím, že.. Mě neznáte, ale mohl bych být nějak nápomocný?" zeptal jsem se mezi tichem, které na chvíli zavládlo, než rezavý vlk zavelel, že se jde do úkrytu. To platilo i pro mě? Však mě neznal. A pak přišlo něco, co mi ty myšlenky rychle vyhnalo z hlavy, protože ten vlk.. jeho srst doslova vzplála ohněm. Nemohl jsem tomu uvěřit a fascinovaně jsem na něj chvíli zíral, zároveň jsem v očích měl respekt. Stina měla pravdu, když říkala, že jsou silnější vlci než ona.. Ale i tak v mých očích byla silná, rozhodně silnější než já. Na chvilku jsem se zasekl, takže většina průvodu už se vydala na cestu, pokud mi zrzavý vlk nedal nějaký úkol. A vydal jsem se za nima. Měl jsem výhodu v tom, že jsem se tolik nebořil do sněhu, i když cesta před náma roztála díky ohni onoho vlka. Začínal jsem si v hlavě spojovat dojmy.. protože působil jako vůdce Einar, o kterém se zmiňovala Stina v Temném lese.

→ Úkryt

← Temný les (přes Hraniční pohoří)

Ještě jsem úplně nerozuměl tomu, proč si radši na chvíli neodpočinula, když byla tak vysílená a místo toho spěchala domů. Do smečky. Však by chvilku počkali. Nebo ne? Trochu se mi toho hodně honilo hlavou, ale už jsem nic neřekl, protože terén, ke kterému jsme se blížily, vypadal stejně nebezpečně jako přechod přes hory předtím. Ale já byl vlastně celkem odpočinutý, takže jsem z toho strach fakt neměl. Zvládne to však Stina? Šel jsem za ní a brzy stromy zmizely úplně a před námi byly jen strmé kopce pokryté sněhem. Sotva bylo vidět, kam šlapeme, ale Stina nejspíš svojí cestu znala. Já jí následoval opět jako ocásek, kráčel jsem za ní a našlapoval v podstatě v jejích stopách. Občas jsem zastavil a byl připraven jí chytat, kdyby jí packy vypověděly službu a sklouzla dolů, i když spíš by to dopadlo tak, že bychom letěli dolů oba. Stina byla o dost větší než já a určitě měla i vyšší váhu vzhledem k rozměrům jejího těla. Nezabránil bych nejspíš jejímu pádu, ani kdybych chtěl a magie by mi taky nepomohla, protože jsem žádnou neměl. Sám pro sebe jsem si povzdechl. Konečně jsme byli nahoře a tentokrát jsem se necítil vysílený jako předtím, když jsme přecházeli hory. Možná to bylo nadšením, očekáváním, které mnou plynulo a nebo jednoduše tím, že jsem si více odpočinul. Každopádně vlčice měla můj obdiv. A pak jsme překročili území smečky a do čenichu mě hned praštilo mnoho nových neznámých pachů. V tom na mě Stina promluvila a já její slova bral v potaz. "Tomu rozumím, ale měla by sis možná trochu odpočinout," střihnul jsem uchem, měl jsem trochu starost, kolik toho ještě dokáže zvládnout. I přesto nakonec Stina pokračovala a já za ní, pomalu a klidně jsem s ní držel krok. Sledoval jsem okolí a byl trochu nejistý, jestli vůbec budu pro smečku nějak užitečný. Zvedl jsem uši do pozoru, když se na obzoru objevila skupinka vlků a Stina mířila přímo k nim. Teď už jsem se vážně držel pro jistotu spíš více za ní, než vedle ní a zastavil se spolu s ní.
Neřekl jsem ani slovo, jen po jejím vzoru trochu sklopil pohled a prohlížel si všechny přítomné, když Stina mluvila. Teď už jsem pomalu chápal, že jeden z nich byl nejspíš vůdce, ale stál jsem za ní, a tak jsem nedokázal přesně určit který z vlků. Neskákal jsem jí do řeči, aby vyřkla všechno, co jí leželo na srdci. I tak ale zněla svým způsobem jinak.. Zněla jí v hlase jakási nejistota? Pak jsem nakonec ale přeci jen sebral odhodlání a pomalu vykouknul zpoza Stiných zad. "Uhm.. Zdravím.." promluvil jsem trochu nervozně. Z postavení mého těla bylo vidno, že nezamýšlím žádný rozboj ani nic špatného.

← Most

Její slova jsem si opravdu vzal k srdci, přeci jen.. Šanci, že mohu začít nový život někde, kde mě nebudou brát jako něco podřadného a méněcenného, možnost zesílit a učit se, jsem si prostě nemohl nechat utéct. Choval jsem se jako blb, ale to bylo jen tím, na co jsem byl naučený. Teď bylo na čase ukázat, že mám na víc. A to jsem hodlal udělat. Stinu jsem dohnal, ačkoliv pod mými skoky se most teda rozhoupal, až jsem měl pocit, že spadneme znova. Měl bych mírnit své nadšení. Ale pak jsem už byl těsně za ní a nevadilo mi, že nejspíš ani nepostřehla mojí přitomnost ani mé otázky. Zezadu bylo jen těžko vidět její soustředění, ale nějakým zvláštním způsobem jsem si všiml každého jejího opatrného kroku, jako kdyby její tělo i mysl najednou byly obrněny. A i já jsem se soustředil na kiaždý svůj krok, protože tenhle most vypadal vážně vrtkavý a nebezpečný. Až jsme konečně přešli na druhou stranu a i já se na chvíli posadil. V hlavě se mi honila otázka, jak dlouhá cesta nás ještě čeká. Avšak les, ve kterém jsme se ocitli, nevypadal zrovna moc přátelsky. Zvedl jsem pohled ke Stině, když mi věnovala svůj a pousmál se. Trochu jsem střihnul uchem a nabíral sílu do nohou a těla a vzduch do plic, abych byl schopný pokračovat. Jemně jsem pokývl hlavou. "Ano," přitakal jsem. "Je to pro mě nové.. Ale myslím, že se mi tu bude líbit," usmál jsem se sám pro sebe a pohled upřel taky do dálky, kde se mezi stromy tyčily vrcholky hor. Takže tam jdeme? Začínalo mi to připomínat domov. Bylo to skoro jako návrat domů. A smečka, jak jí vlčice popisovala, zněla opravdu přátelsky a mile.. Přívětivě a.. Nejspíš jsem se neměl čeho bát. Jen jsem doufal, že budu užitečný. Zvedl jsem se na nožky a vydal se za ní. "Zní to jako sen," promluvil jsem k ní. Chvilku jsem si tiše zavzpomínal, než jsem opět začal lehce vrtět ocasem a v mém výrazu se objevilo nadšení z téhle cesty. "Narodil jsem se v horách a moje smečka v horách pobývala většinu času. Jen na zimu jsme se stěhovali za potravou dolů.." sdělil jsem jí. Nikdy jsem o tom s nikým nemluvil, bylo to trochu zvláštní, ale chtěl jsem, aby věděla, proč mě smečka, do které patří, tak zajímá. Bylo mi to blízké. Hory, sníh.. Ten kopcovitý složitý terén. Už od malička mě bavilo překonávat nástrahy a překážky hor, proto jsem se v nich uměl pohybovat.

→ Území Alateyské smečky (Přes Hraniční pohoří)

← Mlžná džungle (přes Les u Mostu)

Bylo zvláštní po tak dlouhé době nekráčet sám. Cesta z džungle byla opět celkem náročná, stejně jako byla cesta do ní. V lese už se pak šlo přeci jen lépe. Všiml jsem si toho výrazu, usmál jsem se taky, protože mě to nějakým způsobem potěšilo. Připadala mi milá, ale moje naučené způsoby jí v další chvíli hodně rozčílily. Nečekal jsem, že se tak oženě a celé její vystupování se dokáže změnit ze sekundy na sekundu. Měl bych být opatrnější, když jsem se rozhodl k někomu takhle připojit. Rychle jsem couvnul, jak se na mě najednou zadívala a oplácel jí vylekaně pohled do očí. Zůstal jsem strnule stát a ani se nehnul, ve snaze nevyprovokovat útok z její strany. Její výraz byl najednou tak děsivý, že jsem věřil, že tahle vlčice dokázala být občas možná celkem krutá. Uši jsem stáhnul dozadu a ocas mi padnul mezi zadní nožky. Díval jsem se na ní a poslouchal, co mi chtěla říct. Asi by mě nikdy nenapadlo, že nějakého vlka naštve podřízenost, jenže to možná bylo tím, že všude to fungovalo trochu jinak. Sednul jsem si na zadek, když dokončila svou větu a můj mozek ta slova zpracovával. "Jsem.. Tam od nás, z mé rodné smečky a území naučený podřízenosti" vyplivl jsem ze sebe omluvně a sklopil pohled. Chvíli jsem váhal, stála vůbec ještě o to, abych jí následoval, nebo jsem jí měl radši nechat být? Pomalu jsem se zvedl a tlapky se mi chvíli chvěly strachem, ale nakonec jsem se hluboce nadechl. Ani já nikdy nestál o to, aby se ke mě někdo choval podřízeně. Takže proč jsem tohle udělal? blýsklo mi v hlavě. Najednou jsem se narovnal. Chtěla rovnost, a já jí chtěl vlastně taky. Nedokázal jsem uvěřit, jak jsem se najednou dokázal přestat chvět a vkročil na ten starý rozhoupaný, divný, a děsivý most za Stinou. Chci být přece silný, takže musím jít dál a musím se od ní učit. To bylo přesně to, co mi říkalo mé podvědomí. Stina mi svými slovy rozsvítila jakousi žárovičku v hlavě, která doteď byla zhasnutá. Možná jsem se někde v moři bouchnul do hlavy, protože jsem se vždycky snažil chovat tak, jak jsem chtěl, aby se vlci chovali ke mě. Přátelsky, ne podřízeně. A pokud jsem jí mohl brát jako sobě rovnou, chtěl jsem to. Protože mi to najednou připomínalo mou rodinu, bratra a všechny, kteří mě brali jako sobě rovného. V půlce cesty pomalého našlapování a přemýšlení nad tím, co zlepšit, jsem se nakonec usmál a opět narovnal uši, zastřihal jimi a pár lehkými skoky dohnal Stinu, takže jsem byl hned přímo za ní. "Děkuju za ta slova," řekl jsem k ní opatrně, protože jsem netušil, v jakém rozpoložení se teď nachází. "Řekneš mi cestou něco víc o smečce?" zeptal jsem se jí a upřel pohled pro jistotu pod nohy, abych neskončil v nějaké díře. Snažil jsem se soustředit na všechna dřívka pod mýma nohama, abych neskončil dole v propasni, kde bylo neznámo co skryto za hustou mlhou. A pokračoval jsem s jistými kroky a čistou myslí až na druhý konec.

→ Temný les

Poměrně jsem si odpočinul, zatímco Stina byla ve Svatyni. Přemýšlel jsem u toho o spoustě věcí, ať už to byla rodina, minulost, můj bratr, nebo právě ostrovy, na které mě přinesl nejspíš osud. Nebo taky Stina.. Napadala mě myšlenka o tom, co se asi dělo uvnitř Svatyně, jaká je její smečka a rodina. Muselo být skvělé mít rodinu. Chtěl jsem jí více poznat a pochopit, tuhle tajuplnou vlčici, která se najednou zjevila ve stínech chodby. Počkat.. Fakt byla zpátky! Hned jsem vyskočil na tlapky a sledoval jí, jak se celá vyčerpaná kimácí směrem ke mě. Hned jsem udělal k ní skok a pokusil se jí, alespoň trochu podepřít, i když jsem na to neměl tak úplně sílu. "Jsi zpátky!" nadšení bylo v mém hlase znát. Opravdu jsem měl radost, že je zpátky, i když tedy vypadala vážně strhaně. Byla připravená na cestu, která nás čekala? Upřel jsem na ní své šedé oči, které na jednu stranu byly plné radosti, na druhou stranu však plné starosti. Kdo ví proč, celkem rychle jsem si na její společnost zvykl a možná to bylo hlavně proto, že mě brala takového, jaký jsem byl. Nesmála se, že jsem prcek, dokonce mě nechávala ukázat svůj potenciál na louce při hledání kořisti. Cítil jsem, že teď nejspíš potřebuje mou oporu. "Smečka v horách," zopakoval jsem lehce zasněně a střihnul uchem, když i takhle unavená předběhla mé myšlenky a vydala se do mlžné džungle. I tentokrát jsem nepřemýšlel dlouho a rozběhl se za ní, doběhl jí a srovnal s ní krok. Ocas se mi pohyboval ze strany na stranu a lítal mi ve vzduchu radostí nad její společností. "Jdu s tebou." rozhodl jsem se pevně. Za prvé jsem jí nemohl prostě nechat jít samotnou v tomhle stavu, ačkoliv jsem byl stejně nejspíš k ničemu, kdyby se objevil predátor. A za druhé.. Ta smečka mě vážně zajímala. "Chci jít s tebou. Nevím proč, cítím, že to tak má být." usmál jsem se na ní a čumákem lehce dloubnul do srsti pod její tlamou. Značil jsem tím přátelství i podřízenost. Byl jsem si vědom toho, že jí nejspíš nebudu nikdy roven. A měl jsem tolik otázek, kterými jsem jí ale teď nechtěl zahltit!

-> Most (přes Les u Mostu)

<- Luka (přes kraj Ovocného lesíka)

Zasněžená louka pomalu mizela, když jsme se blížili k lesíku a džungli. Bylo to skoro až magické a pomalu můj krok zpomaloval, moje chování se mírnilo a já byl se vstupem do džungle obezřetný. Bylo tu úplně jiné podnebí než tam venku na otevřeném prostranství a já tím byl prostě fascinován. Věřil jsem, že Stina cestu zná, takže jsem se držel těsně za ní stejně jako v horách a našlapoval opatrně, i když tady v tom terénu byly moje velké tlapy nevýhoda. Samé ostré výhonky, kořeny, bylo to prostě jako překážková dráha. Naštěstí jsem ale vytrval a dával si co nejvíc pozor, abych někde neuklouzl nebo se nezamotal a něco se nestalo. Prostě jsem nechtěl vlčici zpomalit od jejího cíle, kterého jsme pomalu dosahovali. A opravdu po chvíli jsme dosáhli místa, které vypadalo zvláštně a sálala z něj jakási zvláštní energie. Nadechl jsem se a prohlédl si tu starou stavbu, která vypadala, že se snad brzy zhroutí. Stoupnul jsem si vedle Stiny a pohlédl na ní. "Je.. stará," vypadlo ze mě. "Vypadá staře" střihnul jsem ušima a vydal se za ní dovnitř, ale hned při prvním krůčku do té zarostlé budovy, jsem cítil podivný pocit v hrudi a tlapky se odmítaly hnout. Něco mi říkalo, že mi není zatím dovoleno vkročit. Možná budu muset zesílit. Zastavil jsem se tedy a sledoval bílou špičku ocasu přede mnou, jak jde do té chodby. Neohroženě, jako bojovnice. "Počkám tady! A držím ti všechny tlapky, co mám!" zavolal jsem za stinou. Posadil jsem se ke steně a upřel pohled na strop, který vypadal tak krásně, staře a zároveň působil magicky jako všechno tady. Bylo to prostě neskutečné. Bral jsem to ale pozitivně, alespoň si odpočinu před kdo ví jak dlouhou cestou, která nás čekala potom. Rozhodl jsem se, že budu Stinu následovat dál. Vedle ní jsem si nepřipadal osamělý, cítil jsem se v bezpečí, stejně jako na tomto místě, kde jsem seděl. V měkkém příjemném mechu, do kterého jsem se po chvilce svalil. Něco uvnitř mi říkalo, že tady mi pro tentokrát nehrozí žádné nebezpečí a jen musím být trpělivý, než se Stina vrátí.

Chtěl jsem se zeptat ještě na tolik otázek, které se mi v průběhu jídla rodily v hlavě. Ať to bylo o těhle ostrovech, tak o smečce a dalších věcech. Vše tu pro mě bylo nové. Vzpomínal jsem si, že můj bratr byl vždycky taky silný, jako Stina. Vždycky mě fascinovalo, jak svou magii dokázal využít, jak byl silný a dokázal ubránit nás oba. Trochu jsem se zasnil a ztratil ve svých myšlenkách, že jsem si ani neuvědomil fakt, že Stina dojedla. Zbylo na ní dost a byl jsem rád, že jí chutná. Naštěstí maso zůstalo vlivem zimy v dobrém stavu, takže to nebyla nějaká smradlavá mršina, která ani na pohled nevypadala zrovna moc chutně. "Páni," vydechl jsem udiveně. Nedokázal jsem si představit, že by byl tady ještě někdo silnější, než ona. Pro mě zatím byla nejsilnější vlk, kterého jsem znal. Kromě mého bratra, který bude v mém srdci nejspíš vždy na prvním místě. Očistil jsem si tlapy a čumák od jídla, a zadíval se na Stinu, která se dala do pohybu. Připadalo mi, že pookřála, možná to bylo prostě tím, že se najedla. Usmál jsem se a střihnul uchem. Pohlédl jsem ještě na zdechlinu plnou vnitřností a pohled zvedl k nebi, jak jsem slyšel mrchožrouty, kteří se začínaly slítávat k zemi. A pak jsem opět vesele vyběhl za Stinou a následoval její stopy ve sněhu. Pořád sněžilo, na zemi už byla pěkná hromada a mě se to moc líbilo. Klusal jsem vedle ní a občas jako nějaké malé vlče chytal vločky na jazyk.

-> Mlžná džungle (přes kraj Ovocného lesíka)

Byla pravda, že čekat, než koza rozmrzne, asi bychom tu seděli věčně. Tohle byl daleko rychlejší způsob, jak nechat kořist rozmrznout, ale i tak mi to přišlo naprosto fascinující. Netušil jsem, jak se vlk cítí při používání magie, jaké to musí být jí ovládat. Nikdy jsem tohle nezažil. Možná proto mi Stina přišla strašně silná. Ale ona sama ze sebe nadšená nevypadala, což mě trochu zamrzelo. Možná by si měla jen víc věřit, nebo.. možná taky měla hranice toho, co bylo dobré, špatné a skvělé, nastavené na jiné úrovni než já, který jsem žádnou magii neovládal. "Připadalo mi to úžasné," pronesl jsem k ní a sledoval její výraz a oči. Radši jsem se zdržel dalších slov, která by nějak soudila její sílu a pustil se do odtrhnutí prvního kusu masa, který jsem věnoval Stině. Dělal jsem to z úcty a respektu, navíc jsem byl prostě z domova zvyklý, že první žrali ti silnější. I tak jsem se mezi svými sousty přeci jen na ní podíval. "Jsou i silnější vlci, než ty? Nedokážu si to představit," zamyslel jsem se a střihnul uchem. Žvýkal jsem pořádně, i když jsem sem tam hladově zhltnul kousek masa, až mi nezbylo vážně nic. Ale koza ještě masa měla dost, takže jsem opět kořist tak nějak rozdělil, abych část opět věnoval Stině, která musela teď hlavně načerpat sílu před tím, co jí čekalo v oné Svatyni. "Máš ráda vnitřnosti? Nebo je necháme ptákům? Já je moc nemusím," přiznal jsem po chvilce a pečlivě odpreparoval stehení maso, které bylo trochu tužší, ale moc mi chutnalo. V takovém pololehu jsem si přidržoval velkýma tlapkama kus masa a pohodově jedl, dokud jsem nebyl úplně sytý. Zbylo na Stinu dost, mému malému tělu stačilo jídla poměrně málo a vzhledem k tomu, že jsem byl zvyklý poslední měsíce hladovět, necítil jsem tolik potřebu hladu. Olízl jsem si čenich a spokojeně si zamručel. Svůj pohled jsem zvedl k nebi. Vypadalo to, že mě tu čeká více možností než kdekoliv, kde jsem se předtím toulal. A hodlal jsem se jich chopit. Pokud jsem mohl dokázat, že nejsem k ničemu, a dokážu se o sebe postarat, chtěl jsem to udělat. Bratr by na mě určitě byl pyšný. A i můj zbytek rodiny, která byla kdo ví kde..