Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Všechno to bylo strašně zajímavé a nové. Možná mi chvilku bude trvat, než se s tím sžiju a dokážu využít všechny možnosti, které mám. A že jich teda bylo spoustu! Byl jsem Stině vážně vděčný, že mě s tím vším seznámila, protože by byla škoda být ochuzený o takové zajímavé a důležité informace. "Je to všechno strašně zajímavé!" řekl jsem jí s úsměvem a ušima zastřihal, ocas mi vesele lítal ze strany na stranu. Postupně jsme se ale dostali až k tématu smečky a já věděl, že by pro mě rozhodně bylo výhodnější být ve smečce už jen kvůli tomu, že jsem malý, slabý a vlastně pro moje přežití bylo lepší cestovat s někým. Nejspíš bych nevydržel toulat se sám příliš dlouho. Buď bych jednou umřel hlady nebo vyčerpáním, a nebo by mě zabil nějaký predátor či silnější vlk. Jenže s jejích slovech bylo slyšet smutku a mě zajímalo proč tomu tak je. Vlčice zněla vážně smutně, až jsem skoro nevěřil tomu, že je to ta samá, co mě vedla horami. Ale byla. Jen nejspíš i silní vlci měli své šrámy. "Tvůj domov," pousmál jsem se jemně. Domov, to slovo bylo tak smutné i pro mě, takže jsem chápal. A moc se radši už nevyptával. Nejspíš jí to hodně bolelo a já nechtěl, aby se kvůli tomu cítila špatně. "Určitě se brzy domů dostaneš," pokusil jsem se jí podpořit, ale víc už jsem prozatím neřekl. Na prvním místě se ocitl hlad a já chtěl ukázat, že nejsem takový ňouma neschopný a umím najít i nějakou tu potravu. Vlčice mě nechávala, a já energicky našel ve sněhu horskou kozu. Mršina vypadala dobře, jak byl sníh a zima, tak v podstatě zamrzla a maso bylo zakonzervované mrazem. Takže to bude čerstvé, až to trochu rozmrzne. Stina mě ale překvapila svým úsudkem a jednáním. Kozu jsem pustil, když se vypadala ke mě a sledoval jí zvědavě, co vymyslí a udělá. Nejspíš měla něco v plánu. Ale to, co udělala, jsem vážně nečekal. Vzduch kolem se najednou ohřál a kolem úlovku se objevil i malý plamen. Oči mi skoro vypadly z důlků jak mě to celé fascinovalo. Vlčice ovládala oheň vážně úžasně, prostě mě to fascinovalo. Bylo to úplně skvělé, jak tu magii ovládala. Koza vypadala hned chutněji a lépe. "Páni!" vydechl jsem, když si unaveně oddechla a zadíval se na ní. "To bylo skvělé!" vypadlo ze mě nadšeně, protože opravdu bylo. Přišlo mi to vážně úžasné a nadpozemské. "Jsi tak silná," pronesl jsem už více klidně, když jsem přistoupil ke kořisti a zabořil zuby do teplého masa, které bylo uvařené a v některých místech dokonce opečené. Nehodlal jsem ale sežrat celou kořist. Přes kůži jsem se protrhl až na maso a urval dost velký kus, který jsem přinesl před vlčici. Položil jsem jí maso k nohám a upřel na ní šedé oči. "Posilni se, dobrou chuť, Stino," věnoval jsem jí malý úsměv a zase odcouval, abych si utrhl nějaké to maso i já. Ani jsem netušil, kdy naposledy jsem měl nějaké takové zvíře. Víceméně jsem přežíval na myších, které jsem kradl dravcům. Byl jsem v podstatě neschopný si sám něco ulovit. Nebo jsem musel hodně plánovat a vymýšlet způsoby jak. Občas jsem měl štěstí na nějakého mrtvého ptáka, ale tohle.. tohle bylo rozhodně na jiném levlu, než nějaký hlodavec nebo pták. Sbíhaly se mi sliny. Dlouho jsem nad tím nepřemýšlel a hladově se pustil do svého kusu masa.

Vlčice, představená nyní jako Stina, nevypadala tak zničená jako já po tom výšlapu a sešlapu z hor. Asi jediné štěstí sněhové vánice bylo, že většina predátorů byla schovaných, takže jsme hory až na kluzký terén a hromadu sněhu, prošli hladce. Ale i tak mi to dalo zabrat, v tomhle jsem nikdy nevynikal. Zadíval jsem se na ní, měla opravdu zváštní oči, ale vlastně co jsem si tak vzpomínal, i můj bratr měl barevné oči, a moje rodiče a sestry také. Jen já byl taková tragédie, která se narodila se šedýma očima, poslední, a ještě bez magie. Sám nad sebou jsem si trochu povzdechl, ale chtě nechtě se na vlčici přeci jen usmál, protože mi začala vyprávět vše, co věděla a co jsem chtěl vědět. Zaujatě jsem poslouchal a sledoval její postoj, vypadala jako nějaká bojovnice. Možná vážně byla. "A kde vezmu ty mince? Ty se dají nějak získat?" zeptal jsem se zaujatě, protože to znělo, že bez měny byl tady jeden vlk tak trochu ztracený. A pokud jsem mohl zesílit a ukázat, že na něco mám, určitě toho jednou v budoucnu využiju. Až budu mít ty mince, které byly zatím pro mě neznámem, jak je získat. Pojem "divný nemluvný vlk" ho celkem rozesmál, přeci jen to znělo vážně divně a vtipně. V tomhle se projevovala moje energičnost a veselá povaha. "Počkej počkej!" zarazil jsem vlčici však najednou a můj smích ustal. Řekla totiž něco, co mě vážně zaujalo. "Chceš říct, že můžu získat magii? Naučit se jí nebo.. prostě jí získat? Vážně?" udiveně jsem jí sledoval. Ani ve snu by mě nenapadlo, že někdy dostanu příležitost získat to, co jsem neměl už od narození a za což jsem byl považován svou smečkou za slabého. Často i sestrami, které byly starší a silnější. Avšak, snad nebyla chyba dávat vlčici vodítko, že magii vážně nemám.. Mohla to zneužít proti mě. Trochu nejistě jsem zastřihal ušima a mé nadšení skončilo tím, že mi zakručelo v břiše. Všiml jsem si však jejího výrazu, který se najednou až magicky změnil, když mluvila předtím o smečce. "Je to tvůj domov?" otázal jsem se a zadíval se na ní mírně. "Myslím smečka. Jestli patříš ke smečce" podal jsem to na pravou míru, jak jsem svou otázku myslel. Zaujatě jsem přikývl na její instrukce vzhledem ke shánění kořisti a akčně jsem se zvedl, abych čmuchal čumákem do vzduchu a snažil se zachytit pach nějaké mršiny. I tak mě ale v mysli hlodalo, co mi Stina řekla. Vážně jsem se v horách pohyboval dobře? Co když to tak úplně nebyla pravda? Jak to mohla posoudit? Můj nos mezi myšlenkami však přeci jen něco zachytil, vonělo to ještě celkem čerstvě, jak to nejspíš zakonzervoval chlad a hluboký sníh. "Něco cítím!" houknul jsem na Stinu. Vysokými skoky jsem odskákal trochu od ní a začmuchal znova. Pak jsem už jen packama rozhrnoval sníh ve snaze rozvířit v něm pachy ještě více, abych našel tu skrytou mršinu pod nánosem sněhu. "Někde tady to musí být," opakoval jsem si pro sebe a čmuchal dál, až jsem narazil na zavlátou stopu, kterou jsem vesele následoval až k hromadě sněhu a tam jsem začal hrabat. "Mám to!" vypískl jsem si nadšeně, že jsem byl schopný něco najít, i když to byla jen malá horská koza, které očividně na ledu podklouzla kopýtka a spadla ze srázu. Sníh jí přikryl a zraněná tu umřela. Chytnul jsem kořist za krk, a táhnul jí odhodlaně zpátky za Stinou, i když i taková koza se na poměry mého těla táhla dost obtížně, když byla větší než já.

<- Ostříží zrak (přes Severní hory)

Vlčice hned neodpověděla, ale to nevadilo. Terén, který jsme měli před námi, byl složitý a nebezpečný, bylo teď potřeba se soustředit a přemýšlet o každém kroku, aby se náhodou nestal osudným pro jednoho z nás. Vlčice šla první a vypadalo to, že tuhle cestu zná jako vlastní tlapy. Když jsem jí tak pozoroval, našlapovala velmi opatrně a terén jí nedělal problém. Nemusel jsem se vůbec strachovat, kdybych věděl, že tu cestu zná dobře. Jen sníh, který neustále padal tu cestu dělal o něco těžší a méně přehlednější. Takže jsme nahoru stoupali pomalu. Moje tlapky mi cestu ve sněhu trochu zjednodušovaly, ale moje celková síla mi to dělala naopak složitější, protože občas jsem si myslel, že to vzdám, prostě si lehnu a počkám, až tu sílu naberu zpátky. Ale to bych taky mohl hodně rychle zapadnout sněhem nebo by mohla najednou začít padat lavina. Hory jsem znal, věděl jsem, jak taková sněhová bouře může skončit. Při jedné takové jsem jako vlče byl oddělený od rodiny. Naštěstí jsem neskončil sám, ale hodně dlouho jsem putoval s bratrem. Cesta dolů byla snad ještě víc nebezpečná, než ta nahoru, takže jsem zatnul všechny zuby a pořádně se soustředil, kam šlapu, i když jsem se snažil co nejpřesněji následovat stopy vlčice..
Konečně jsme byli ale z hor venku, přišlo mi to jako vážně dlouhá a skoro až úmorná cesta. Odvykl jsem si na takový terén, ale moc rád jsem přijmul výzvu a tuhle cestu překonal. I když ta výzva byla jen v mé hlavě. Hned jak jsme byli na rovný zemi, vyloženě jsem sebou plácnul do sněhu a vyfoukl bílý obláček páry. Ale vlčice konečně promluvila a já k ní zaujatě zvedl hlavu. "Stina," zopakoval jsem po ní s malým úsměvem. "Těší mě," pronesl jsem k ní a zvedl se alespoň do sedu, abych nevypadal jako úplná líná lemra. Moje tělo toho ale moc nezvládlo. Těšilo mě však, že vlčice od našeho setkání nepronesla žádnou větu na účet mé velikosti, toho jsem si vážně cenil, protože se mi to stávalo až moc často. "Chceš říct, že je tu místo, kde se vážně dá fyzicky zesílit?" zaujatě jsem vykulil očka a uši jsem měl rázem v pozoru. To bych vážně potřeboval. "Chci vědět víc," řekl jsem rychle a už se zvedal na nohy, které se mi trochu zachvěly únavou. "Chci vědět víc! O tomhle ostrově, o svatyni, o vlcích, kteří tu žijí. Určitě tu nežiješ jen ty. A.. A.." zarazil jsem se, když jsem to vyhrkl tak rychle, že mi došel dech. Můj žaludek se taky zahlásil o slovo a hlasitě zakručel. Kdybych to uměl, zrudnul bych studem, ale jen jsem sklopil pohled i uši. "A.. Mám hlad.." vypadlo ze mě nakonec zahambeně.

Vyprávění vlčice bylo vážně zajímavé. Kam jsem se to zase dostal, pomyslel si s malým znatelným povzdechem. Netušil, co si vlčice vrčela pro sebe a proč se na něj tak dívala, možná jen nestála o pozornost. Ale něco uvnitř mu napovídalo, že by se jí měl držet, minimálně vypadala silnější než on a nezaujímala k němu nějaký nepřátelský postoj. I když vlci byli často nepředvídatelní, ale zatím na takového úplně nenarazil. "Děkuju za vysvětlení," pronesl k ní tlumeně a sledoval její oči, které byly maličko děsivé. Rudé a ledové, ale doufal, že dokud nevyjádří hrozbu, nebude na něj zlá ani vlčice. Chtěl se dozvědět více, jenže ona se rozhodla, že přes hory půjde. V téhle vánici mu to nepřipadalo jako dobrý nápad, proto mu to přišlo trochu bláznovské. Jak velkou motivaci musela vlčice mít, aby tohle překonala? To zatím netušil, ale něco uvnitř ho nutilo to zjistit. Obdivoval jí už teď a to jí sotva poznal a ani netušil její jméno. Nestačil ani nic namítnout a vlčice se vydala k horám. Její krok byl pomalý, jak se bořila ve sněhu. Yaro ale spíš nepřemýšlel nad tím, co je správné a co ne, spíš instinktivně vyrazil dlouhými energickými skoky přímo za ní. "Počkej na mě!" zavolal na ní a ve sněhu jí nakonec hladce a mrštně doběhl. V tomhle se mu jeho velké tlapky hodily. "Řekni mi, jak se jmenuješ?" zeptal se jí, když s ní srovnal krok a upřel pohled na tu vysokou horu před nimi. Netušil proč se k ní rozhodl připojit, ale možná ho to dovede tam, kde bude šťastný. "Já jsem Yaro," představil se s úsměvem a přátelsky zamával ocasem, zatímco kráčel vedle ní. Přejít tu horu mu přišlo skoro nereálný v týhle sněhový vánici, ale on se rozhodl, že půjde a hodlal dokázat sám sobě, že na to má.

-> Luka (přes Severní hory)

Zdálo se, že snad sněžilo čím dál více. To bylo pro Yara znamení, že si co nejrychleji musí obstarat ještě alespoň něco k snědku, než na to vůbec neuvidí. V bílé chumelenici vlastně vyčníval jen úhoří pruh na jeho zádech a pár pískových skvrn, včetně podkolenky na zadní noze. Jinak se sněhem téměř dokonale splýval. Vlčice, která mu ale vyděsila jeho poslední šanci něco ulovit, nejspíš byla ve spěchu a viděla do dálky asi tolik, co on sám, protože si jí všiml až po chvíli. Nad jejím postojem se mírně zarazil, netušil, co si z toho vzít, protože v jejím výrazu nedokázal číst. Zaujmul neutrální postoj, neměl rád hádky ani rvačky, a uvědomoval si fakt, že vlčice by ho klidně mohla zranit už jen z důvodu, protože byl oproti ní malý. Zaujatě střihnul uchem nad jejími slovy. "Ostrovy?" zopakoval po ní a ohlédl se směrem, kterým předtím kráčela. "Chceš říct, že tady odtud vážně nemám šanci se dostat?" obrátil se zpět k ní a v hlase měl trochu smutek. Takhle se se svou rodinou nesetká už nikdy, ale pokud to tak bohové chtěli.. nejspíš k tomu mají nějaký důvod. O magii toho moc nevěděl, narodil se bez ní narozdíl od jeho bratra, který ho všude doprovázel a chránil. Jenže to už bylo pryč. "Míříš k támhletý hoře?" naznačil horu za ním. "V týhle vánici? Nedá se to nějak obejít nebo tak? Nepřijde mi to jako dobrý nápad," pronesl starostlivě směrem k vlčici a prohlédl si jí pořádně. On byl na zimu přizpůsoben od malička, měl hustou srst s teplou podsadou a tlapky větší, takže se do sněhu tolik nebořil. Nebyl si ale jistý, jestli vlčice má ty samé výhody, co on. I když naopak měla většáí rozměry. A nejspíš měla na spěch.

Než Yaro slupnul svou malou pochoutku v podobě myšky, už začal na zem padat sníh. Tak to byl ten chlad, který byl cítit ve vzduchu, problesklo mu hlavou a hned zvedl svůj zrak k nebi. Vyplázl jazyk a chytal na něj sněhové vločky. Vážně to netrvalo dlouho a napadlo několik krásných cm sněhu. Měl radost, miloval zimu a sníh. Tu studenou měkkou pokrývku. Hravě si poskočil, ale jeho žaludek měl stále ještě hlad, takže mezi skoky ve sněhu a zahrabávání v něm, se snažil vypozorovat něco v okolí. A přeci jen tu něco k snědku bylo. Nějaký dravec, který si zrovna sedl na zem, aby zobákem rozpitval svou malou kořist. To byla pro Yara další šance. Jenže.. Nebyl ani tak blízko, aby po něm skočil a pták se najednou i se svou kořistí vznesl a odletěl. "Néé!" zakvílel si pro sebe a rychle se podíval po okolí, jestli ho něco nevyplašilo. Všiml si černo-bílé vlčice téměř ihned a byla tedy už pěkný kousek od něj. Chvíli jí sledoval a váhal, protože jí neznal a netušil tudíž, co od ní čekat. Ale pak se přeci jen odhodlal a počkal, až vlčice dojde k němu. "Ahoj.." oslovil jí nejistě. "Já.. Asi jsem se ztratil.. Znáš to tady? Poradila bys mi kudy kam?" vychrstnul na ní otázku a sledoval, jak se před ním tyčí velký vlk. Opravdu obdivuhodné rozměry. On byl proti ní prcek.

Od té doby, co se oddělil od bratra napůl vlastní blbostí a napůl blbou náhodou, se toulal sám. Věřil však, že jejich cesty se někde zase spojí. Teď ale musel přežít, což nebylo pro vlka jako on s jeho tělesnými předpoklady a rozměry úplně snadné. Poslední, co si pamatoval bylo, že ho smetla přílivová vlna a kdyby se nechytil blbého polínka, nejspíš by z něj byl už chlupatý balvan na dně moře. Voda ho ku jeho štěstí vyplatila na nějaké pláži a hned jakmile mu srst trochu uschnula se vydal prozkoumat, kam ho osud zanesl tentokrát. Pomalu se před ním rozprostírala pláň. Tráva se směrem do vnitrozemí stávala čerstvější a hezčí, ale ve vzduchu již panoval chlad. "Miluju zimu" vydechl si sám pro sebe, když se na chvíli na planině zastavil, aby si prohlédl pečlivě okolí. Sem tam zahlédl nějakého hlodavce, bylo tu spoustu dravých ptáků, kteří číhaly na vhodný moment, kdy vyrazit pro kořist. Doslova hodiny strávil pozorováním jejich technik lovu, nehnutě, schovaný v trávě. A pak se to stalo, ten příhodný moment, který mu dával šanci zaplnit prázdný žaludek. "Tak pojď.. Pojď ty jeden sokole.." zabrblal si pro sebe, když sledoval sokola, který stál ve vzduchu chvíli úplně nehnutě. Tohle ho vždycky dokázalo fascinovat. A pak vyrazil střemhlav k zemi přímo po myši, která okusovala nějaká zapomenutá semínka trav kousek od něho. Byl to opravdu rychlý moment, který ani nestíhal sledovat a když vyskočil, aby dravci ukradl kořist, stejně byl moc pomalý na to, aby ho chytil. I tak ale dravý pták úlekem svou malou kořist pustil a ta se ještě trochu mrskala. Přišlápl polomrtvou myšku svou velkou tlapou. "Promiň maličká, nějak žít musím" promluvil k ní a střihnul uchem, když se kolem něj protáhla studená vlna větru. Neměl čas, nebo o tu kořist zase přijde, takže myšku rychle slupnul jako malinu.