Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tak nějak reakce na všechno dění, pohled na Leta, Hanka

Uklidil se zpátky někam ke kraji, když Einar pronesl nad ním rozsudek. Měl novou šanci, a ačkoliv si vhlavě usmyslel, že by mu mohla sednout role průzkumníka, nic nenamítl nad jeho rozhodnutím. Měl to říct prostě rovnou, ale to už bylo jedno. Snad mu nové učení přinese nové zkušenosti. Věnoval krátký pohled Hance, než se opět zadíval do země. Cítil Letův pokus a věnoval mu ne zrovna nadšený výraz. Samozřejmě, že to s ním bráška myslel dobře. Ale to neznamenalo, že musel být za každých okolností nadšený a veselý. Kam vůbec zmizela jeho radost?
Kýval na nové informace o rozdělení smečky a sledoval odhodlanost těch, kteří se rozhodli jít na vyšší pozici nebo se o to pokusit. Připadal si na jednu stranu hrozně, protože on na to prostě neměl odvahu. Mohl být vůbec rád, že byl přijat a stejně to už stihl zkazit. Ale obdivoval zároveň všechna "vlčata", která měla tu snahu jít výš. Mírně se pousmál, ale neměl na to jak reagovat. Musel začít u sebe, aby byl smečce přínosem a začít myslet trochu jinak. Všechny ty zadané úkoly v něm vzbuzovaly pochybnosti, jestli by i on nějaký úkol někdy zvládl. Uvidí se.. Možná mu to vyhovuje, jak to právě je.
A pak.. Se v jediný moment z toho klidného povídání a srazu stala situace plná strachu a paniky.. Pohlédl na Cinder, která se zjevila v úkrytu a padla na zem. Byla velmi zraněná, už se k ní přihnali léčitelky, vlčata odváděli zase jiní hlouběji do úkrytu. Byla to jeho chyba? Cítil strach a jeho malé tělo se chvělo aniž by si to uvědomil. Žádného jiného vlka s křídly než Einara neznal. Takže opravdu netušil, která bije a jen vyděšeným pohledem koukal po všech kolem. Mohl by vůbec něco v takové situaci udělat? Místo sezení tady jako trubka a zírání na všechny? Asi nebylo co. Nesměl se motat pod nohy těm, kteří se snažili dělat svou práci, kteří pomáhali. V očích se mu objevil smutek nad ztrátou pro Xandera a jeho vlčata, která se dost možná blížila. I on kdysi ztratil svou rodinu.. Jediný, kdo mu zůstal byl Leto, kterého vyhledal pohledem. Nedokázal si představit přijít ještě o něj. A pak se přeci jen zvedl na roztřesené tlapky a upřel pohled na Hanku. "Můžu také zůstat s vlčaty.." pronesl směrem k ní a Einarovi. Hlas se mu zachvěl, ale snažil se zůstat silný. "Nebo můžu přinést kožešiny, dřevo pro léčitele.." napadlo ho ještě, co by mohl udělat místo toho zírání do prázdna.

Rozhlížel se kolem, a tak sledoval všechny, kteří měli svou práci. Možná si přál, aby také nějakou dostal abyl užitečný, ale přeci nic moc neuměl. Dotáhl s Letem do úkrytu dříví, ale co dál? Možná bylo na čase změnit celý ten přístup ke všemu, který měl hluboce zakořeněný uvnitř. Možná by přeci jen měl přestat sedat ke kraji a dělat, že vůbec neexistuje a projevit nějakou snahu? Ale už měl v mysli něco, čemu by se chtěl zkusit věnovat. Zvedl pohled, který upíral do země a zadíval se na nově příchozí, i na ty, kteří ho pozdravili. Třezalce pokývl nazpět, ale nevyrušoval proslov alfy. Nevyrušoval nikoho, kdo měl plné tlapky práce, jen pohledem občas jakoby kontroloval okolí. Měl pochyby, udělal i tentokrát nějakou chybu, za kterou bude muset platit? Ale nebyl si toho vědom.. Nikoho nepřivedl, nic neudělal.. Splnil, co měl.. Možná jen nebyl úplně celé období od posledního srazu úplně při vědomí. Jako kdyby ho sejmul nějaká spavá nemoc. Sledoval vlky, kteří přitáhli do úkrytu ulovené kořisti a v břiše mu zakručelo. Ani si nepamatoval, kdy naposled jedl.

Einar

Pak se ale oči obrátily zpět na vůdce, který začal svůj proslov. Muselo být těžké mít přehled o všem, co se dělo, ale nejspíš to zrovna Einarovi nedělalo žádné problémy. Naopak sezdál být o všem velmi dobře informován, a tak to asi mělo být, když byl vůdce smečky. A po jeho proslovu nakonec přišla řada i na něj a na Leta.. Pohledem vyhledal brášku, který se rozhodl odpovědět jako první, a tak ho nijak nepřerušoval. Až po chvilce se zvedl a popošel pár kroků, aby na něj bylo vidět. Sklopil pohled, protože věděl, co zpackal. Uvědomil si to už tehdy a teď znovu si to jeho hlava přehrávala dokola. "Já.. Vím, co jsem udělal špatně a čím jsem ztratil důvěru všech. Uvědomuju si to moc dobře a omlouvám se. Ale chtěl bych smečce přispět, pokud mi bude dána nová příležitost a už neudělám žádnou blbost" pronesl váhavě a sám nad sebou si povzdechl, zatímco se opět posadil na zem. "Přinesli jsme dřevo.. Mluvil jsem se Stinou a snažil se pochopit smečku a její fungování.. Pravidla a další věci a myslím, že tomu všemu plně rozumím" pohledem mihnul po vůdci, než pohled opět vrátil k zemi. Nitro mu sžírala nejistota. Bral to jako poučení, které nic nenahradí. Bylo to tak správně, že byl na tomto postu, nic jiného si nezasloužil, a přesto doufal, že už všemu rozumí natolik, aby mohl teď.. nebo příště, dostat novou šanci. Jen věděl, že důvěra se budovala dlouho.

<- Území

Opravdu se zdálo, že se blíží další sraz. Už když vešel do úkrytu, slyšel zvenku Einarovo vytí. Svolával smečku, stejné vytí slyšel už tehdy.. Zdálo se, že tu bylo plno vlků ještě předtím, takže možná fungovalo cosi jako smečkový duch. Zadíval se na Einara, když vešel a pokývl mu na pozdrav. Nijak se k němu ale neměl, jen když požádal vlčata ať přinesou kožešiny, sám tedy došel pro nějaké a dotáhl je k Arrynovi. Jeho už jednou viděl.. První sraz, kdy se přidal do smečky, ale od té doby jakoby se po něm slehla zem. A teď tu ležel vyhlublý jako kdyby byl kdo ví kde. Opravdu měly ostrovy nějakou temnou moc, před kterou se museli všichni chránit? Ale nezacláněl, takže se vydal opodál. Místo u vchodu zaujal Leto a jedna vlčice, a tak nepřekážel ani tam. Pohledem sklouzl po vlčatech a členech, jestli zná všechny, nebo někoho z nich třeba ještě neviděl. Xander, Enigma.. Fialová vlčice.. Kdo ví, jestli někoho ještě neviděl krom té šedé u vchody s Letem. Přivřel oči a jen tiše usedl do ústraní. Nechtěl dělat věci jen horší, Stinu neviděl a i tak jí nechtěl rušit od vlčat. Jen si potřeboval srovnat myšlenky, protože možná dostane šanci prokázat se jako člen a nebo taky ne.

Nejspíš měl vážně štěstí, že byl bráška prostě takový. Nejspíš by se na něj nehněval ani kdyby mu ukousl ocas, cožby samozřejmě nikdy neudělal, ale princip to byl defakto stejný. Věnoval mu pohled a pousmál se. "Asi máš pravdu, uvidíš" přikývl nakonec. Zdálo se, že pršet nebude, ale možná to bylo jen ticho před bouří, když se vítr zastavil. Na chvíli se vážně zdálo, že bude bezvětří. Následoval bratra a plaval si vesměs ve svých myšlenkách. Dokud nedorazili před úkryt. "Půjdu s tebou" kývl. Venku se stejně zdálo, že se začínalo dělat chladno a uvnitř bude nejspíš lépe. A tak se tedy vdal za bratrem, ale pořád se pohledem spíš díval pod své nohy než přímo před sebe. Zdálo se, že je tu víc pachů, žeby Einar svolával další sraz? Nebyl nedávno? Možná už jen proto, co se stalo na minulých srazech neměl chuť tam být přítomný, ale snad tentokrát nic nezkazil. S povzdechem se zadíval na Leta. "Klidně si ho nech, když ti udělá radost. Myslím, že si nic takovýho nezasloužím" usmál se na něj skromně. Vlastně neudělal skoro nic, všechno udělal Leto zatímco on spal a čas plynul kolem.

-> Úkryt

← Hraniční pohoří

Věděl, že to bráška nemyslel nijak zle a litoval dokonce najednou toho, že na něj byl tak příkrý a hnusný. Přeci takový nikdy nebýval, co se tak moc změnilo? I když byli všichni proti němu a Leta házeli do stejného pytle s ním, nikdy na brášku nebyl hnusný. A Leto s ním vždycky chtěl zůstat místo toho, aby ho ponechal na pospas jemu samotnému a přírodě. Sklopil pohled. Mrzelo ho to, že Leto neměl nikdy svůj život, protože se neustále staral o něj. Mrzelo ho to, že udělal tu chybu a když viděl, jak by rád Leto vyrazil prozkoumat ostrovy, bolelo ho na srdci. Možná to jen moc prožíval, možná byl prostě zoufalý a nevěděl, co dál. Ale cítil, že bylo na čase se postavit na své tlapy.. Jít svou cestou. Rozhodně ale nesouhlasil s tím, že vůdcové jsou neomylní. Vůdcové museli být defakto dokonalí.. Povzdechl si a zvedl pohled k Letovi, když se najednou zastavil. "Víš asi máš pravdu a omlouvám se,ž e jsem tak vyjel" povzdechl si a zadíval se na něj, co dělá. Sledoval ho trochu nechápavě, než pochopil. Takhle to vypadalo docela.. zábavně, ale pachy asi bylo důležité oživovat, aby každý věděl, že tohle je území smečky. Aby si sem nikdo nedovolil jít, kdo tu neměl co dělat. "Vůbec nemám tušení. Asi to děláš dobře" střihnul ušima. Opravdu si Leto myslel, že bude moudřejší, než on sám? On si toho z vlčecích let pamatoval snad ještě míň než Leto. "Přál bych ti, abys dostal šanci.. Nehledě na mě.." pousmál se trochu a vydal se kolem hranic dál, kdyby chtěl Leto ještě něco obnovit.

Mírně se zamračil, tak úplně s jeho slovy nesouhlasil. Byla to prostě náhoda. A nebyl plachý.. Jen neskutečně naivní a pitomý. Neměl zkušenosti a nemohl se na svou blbost vymlouvat a ani nechtěl. Jeho snahu nikdy nikdo neviděl, pokud nějaká byla. Sám ani netušil, jestli má vůbec na něco odvahu. Cítil se, že chce být sám a zároveň nechtěl. "Jediný ty víš, čím jsem si prošel. Bez tebe bych nežil. Ale jsou vlci, kteří přišli o víc než rodinu, která nejspíš někde šťastně žije.. Nedá se to srovnávat" zavrtěl hlavou a povzdechl si. Každý měl nějaká svá břemena, ať už byla jakkoliv těžká, právě ten vlk byl jediný, kdo je dokázal unést a zvládnout. Stejně jako on si nesl své břemeno a musel si najít svou cestu. "Možná" zakončil jeho slova, ale víc k nim neřekl. Neuměl předvídat budoucnost. Netušil, co se z něj na ostrovech stane nebo klam jej tlapy zavedou. Musel napravit své chyby, to bylo teď prioritou.
"Není to tak snadné. Nevyčítat si to. Kvůli mě nemůžeš prozkoumávat ostrovy a seznamovat se s vlky na nich. Kdybych tě do toho nenamočil a víc přemýšlel, tak by se tohle nestalo a ty bys tu nebyl uvězněný" pronesl pevně a trochu ucukl pod jeho drcnutím. Byl na sebe naštvaný a to hodně. Ale doufal, že jetli Leto přestane být omegou a bude plnohodnotným členem, určitě nikoho ve smečce nezklame. Jen kvůli němu musel začít ze špatného konce. Byl blbec, který to nedomyslel. Otočil se od Leta a rozešel se zpátky na území. Stále ho ale poslouchal a šel pomalu, aby si srovnal myšlenky. "Přál bych ti to. Snad nebude dlouho trvat a o svou roli se zasloužíš. A pak vyrazíš mimo území, a.." pohlédl na něj. Někoho? Myslel tím tu vlčici, kterou kdysi zmínil? Teda jestli to byla vlčice. "Přál bych ti plnohodnotný život. Mít jednou třeba rodinu, pokud bys chtěl.." pousmál se a obrátil pohled zase kupředu. Na průzkumníka přikývl, nic lepšího ho asi prostě nenapadlo nebo.. jen chtěl být trochu sám? Netušil.
"Netuším. Nikoho jsem nepotkal, kromě tebe. Možná to byl nějaký její příbuzný?" napadlo ho. Když se tu setkali s Letem, přeci nebylo úplně vyloučené, že by se na ostrovy dostal nějaký její příbuzný. Příbuzný jejího otce nebo matky. Ale teď bylo na čase se vrátit zpátky na území. Třeba někdo bude něco potřebovat, s čím by mohli pomoct.

→ Území Alatey

Možná přemýšlel moc, když nemusel a naopak nemyslel, kdy bylo třeba. Měl by s tím něco dělat, nebo bude tak neschopný navždy. Rozhodně se cítil k ničemu, ale sebelítost ničemu nepomůže, takže i přesto se teď snažil najít způsob, cestu.. po které by se mohl vydat. Brášku tu nečekal, ale ztráta ostražitosti nebyla dobrá, ačkoliv byl na území. Zvířata se na hranice smečky neptala, tedy hádal, že to tak je. Ale žádného medvěda tu díky bohu zatím nepotkal. "Vím, že jsem dospělý. A vím, že máš pravdu stejně jako ona. Že jsem se přidal do smečky byla náhoda. Náhoda toho, že jsem Stinu potkal, jakmile jsem se vynořil z vody" zavrtěl hlavou. Jistě, jít s ní nemusel, ale asi prostě už to měl tak nastavené, že se držel silnějších, protože sám moc nezmohl. Bráškovi nic nevyčítal, ani by ho to nenapadlo. Nemohl za to, že nebyl víc průbojnější a víc mu nepomáhal. Nemohl za to, že byl takové drobné nedochůdče. Naopak mu byl vděčný, že díky němu přežil. Ale dělal chyby, možná až příliš. Trochu se zamračil nad svými myšlenkami, než zvedl pohled k Letovi a nahlas si povzdechl. "Ačkoliv" zopakoval po něm a zvedl se. "Asi si to budu vyčítat do konce života" zamručel si pro sebe a rozhlédl se kolem. To ale neznamenalo, že by brášku nevnímal. Předtím byl zabraný do prozkoumávání území. Asi by k tomu klidně mohl mít společnost v podobě svého bratra, alespoň na chvíli. Pro teď ale stočil pohled zpátky k němu. "Byl na srazu myslím, ale osobně ho neznám" odpověděl mu popravdě. Na srazu jeden potkal mnoho neznámých tváří, ale nebyl příliš čas na to se s každým pobavit. Navíc většina dostala úkoly od alfy a on.. nebyl zrovna vítaný. "I tak můžeš být lovec. Smečka se pořád rozrůstá. Bude se to myslím hodit" konečně se pousmál a povzbudivě se na Leta zadíval, zatímco mu opět pomalu úsměv vyprchal z tváře. "Měl jsem roli pečovatele. S vlčaty mi to ale vůbec nejde, takže nejspíš.. Možná bych chtěl zkusit být průzkumník" bylo to troufalé? Možná. Bylo to naivní? Nejspíš jo. Ale musel prostě zkoušet, pokud chtěl najít svou cestu. Jenže nebyl vlče. Měl pocit, jako kdyby do všeho spadl přímo po čumáku.

Plul si ve svých myšlenkách. Přemítal nad vším, ale zároveň měl pocit, že má v hlavě prázdno. Zkoumal cestičky na území a snažil se tu zorientovat, aby zabavil svou hlavu. Zabraný v myšlenkách ani nepostřehl Leta, který se k němu vydal. Skoro až odskočil, když do něj najednou někdo drkl. Poněkud to nečekal, takže jeho uskočení uleknutím mohlo vypadat poněkud vtipně. Brzy si ale uvědomil, že je to jen Leto. "Ahoj Leto" usmál se na něj, ale v zápětí pomalu sklopil pohled. Asi si Leto nepředstavoval, že takovou dobu bude muset trávit na území smečky kvůli němu a nebude moct prozkoumat ostrovy, na kterých se ocitl. Nechtěl ho trápit, ale byla to jednoduše jeho chyba. Dělal ukvapené závěry, musel se naučit být opatrnější a hlavně.. dospět. Jasně, že v něm brácha uměl číst, sklopil proto uši a po chvilce k němu zvedl pohled. "Stina mi řekla, že se mám vzchopit. Má pravdu. Jsem nemožný.. Asi jen potřebuju najít svojí cestu" svěřil se s malým úsměvem a posadil se, aby se následně zadíval do dálky. "Omlouvám se, že jsi tady zavřený kvůli mě. Kvůli mojí zbrklosti. Musím dospět Leto.." zavrtěl mírně hlavou a sklopil opět pohled na své tlapky. Byl přeci přizpůsobený k pohybu na zamrzlých plochách, hornatém terénu.. Třeba by mohl trochu vypilovat svou orientaci v prostoru a třeba být průzkumník? To neznělo jako špatný nápad. Oči se mu mírně rozjasnily a upřel pohled na Leta. "Mimochodem, přemýšlel jsi, jakou roli ve smečce bys chtěl zastat?" to ale nebyla věc, o které chtěl s Letem původně mluvit. Chtěl se ho zeptat na rodinu a rodnou smečku, jestli si z ní něco pamatuje. Ale na to přijde třeba taky řeč, pokud Leto nikam nechvátal.

← Území Alatey

Měl hodně o čem přemýšlet. Vlastně stále tak nějak nechápal spoustu věcí, ale snažil se tomu pomalu přijít na kloub. Nejspíše prostě potřeboval jen čas na to, aby pochopil, jak smečka přesně funguje. Ačkoliv se snažil vzpomenout na svou domovskou smečku, rodinu a fungování ve smečce, když byl malé vlče, prostě si vzpomenout nedokázal. Možná si bratr pamatoval víc, než on a nebylo by na škodu se ho poptat. Vzdálil se od skupiny dostatečně na to, aby je neměl za patami a zároveň zůstal stále na území. Na chvíli se bezradně posadil a nasál do čenichu všechny pachy, známé i neznámé, které tudy před nedávnem prošly. Posadil se, prve si jen pro sebe tiše zakňučel, jak se cítil ztracený tím vším, ale věděl, že mu to k ničemu nepomohlo. Bratra tu neměl, a ostatně bratr ho nemohl vést životem navždy. Třeba si jednou najde partnerku, založí rodinu.. Nebo se rozhodne pro něco jiného, čeho nebude Yaro součástí. Věřil, že spolu budou mít vždycky dobrý vztah, nebo v to chtěl věřit, ale jednoduše se nemohl stále spoléhat na někoho. Povzdechl si a zavřel oči, jakoby se snažil své myšlenky srovnat, ale zrovna dvakrát se mu to nedařilo. Měl by dělat něco užitečného, takže buď sehnat nějakou potravu, dřevo nebo tak něco. Ale když otevřel oči, zaujala jej jeskyňka, která vypadala zajímavě. Možná by nebylo na škodu trochu prozkoumat území, mohl to tu prochodit křížem krážem, a potom třeba něco ulovit, když mu nějaká zvěř přijde pod tlapy nebo jí potká cestou. Snažil se uvažovat racionálně, ale chyběla mu jakási radost ze života.. Cítil se trochu, že neměl ani radost z toho, že tu je. Ale věděl, že se nemohl vzdát. Třeba se někde hluboko skrýval jeho potenciál, který se neskládal ze síly a magie.. Nebo prostě jen ještě nenašel svůj talent. A tak se vydal na průzkum pohoří na území smečky, aby se trochu zabavil a přišel na jiné myšlenky.

Nebránil se vlčatům, upřímně řečeno nechtěl udělat nic, co by mělo za následek něco špatného.. A rozhodně nechtěl vlčatům ublížit. Nikdy nevěděl, co si k nim může dovolit a co ne. Jak vlčata vychovávat. Takže jen hloupě ležel a nechal se hryzat. Bratr byl ten, který se o něj od malička staral, takže o vlčatech musel vědět více. Zahlédl ho dokonce s dalším vlkem v povzdálí, ale teď věnoval pohled Stině, jejíž slova si hodlal vzít k srdci. I když to bylo docela obtížné. "Dobře. Asi si tu svojí cestu prostě musím najít" odvětil k ní a pousmál se. Nechtěl jí déle zdržovat od vlčat. Navíc některá vypadala už poměrně nervózní z nově přichozích vlků. Na Espena se pousmál a pokýval hlavou, když mu Stina vysvětlila, že mu teď mléčné zuby vypadnou a narostou nové silnější. Zvedl se, ale než stihl kamkoliv jít, objevila se Taiclara a chvilku po ní Einar s novou vlčicí, která mu byla dost podobná. "Ahoj Taiclaro" pousmál se na mladou vlčici a zadíval se na alfu, než sklopil mírně pohled. Byl zticha a jen poslouchal, co říkal. Netoužil nikdy po tom být první, takže představení jeho na posledním místě nebral jako něco hrozného nebo ostudného. Ale souhlasil. Ze svých chyb se poučil. Minimálně v to doufal. Ale nedělat nic taky nebylo správné. "Těší mě Jaino," broukl tiše k alfově sestře a střihnul ušima do stran. V hlavě mu zazněla jeho slova, která mu řekl na srazu. Pokud krev nic neznamená, byla prostě jen výjimka, že on byl alfa? Věřil tedy své sestře dost a to stačilo? I když on o něm nepochyboval. Rozhodně věřil, že ten vlk má více zkušeností a nehodlal nijak odporovat ani nic namítat. Tak trochu stylem, že osude sežer si mě.. Zvedl pohled a pousmál se. "Snad jo" odvětil nad alfovými slovy, než ze sebe jemně setřásl vlčata. "Půjdu dělat něco užitečného.." oznámil všem, pohled ještě věnoval Stině a vlčatům, než se otočil k odchodu. Při tom se téměř srazil s Astrid, kterou tiše pozdravil a vydal se pryč .. dělat něco užitečnýho.

→ Hraniční pohoří

Ačkoliv viděl Stiny hrůzostrašný pohled, neutekl. Spíš ztuhnul na místě jako ledová socha. Ale měl tušení, co ten pohled znamenal. Neznamenal nejspíš nutně to, že ho hned na místě sežere, pokud se pohne.. Spíš znamenal, že si chrání to, co je jí blízké. Obdivoval na ní tu bojovnost a sílu, kterou on postrádal. Občas si připadal, že nechává život, aby plynul a on nebyl schopný dělat vůbec nic. Přesto se teď usmál nad jejími slovy. "Jsou ti podobní" odpověděl k ní a nejistě se podíval po alfovi, který si odnesl jedno vlče, a z myšlenek jej hned vytrhlo vlče (Espen), které se vrhlo k němu. Skoro jako kdyby mu hlavou prolétly vzpomínky na první moment, kdy vkročil do smečky a Enigma mu začal okusovat tlapu. Bylo to téměř totožné. Zamáchal trochu ocasem a lehl si, aby nemusel s vlčetem bojovat. Prakticky mu nechal tlapu na pospas, ačkoliv bylo těžké myslet na to, co chtěl říct, když mu jedno mládě žužlá nohu tak, že to lechtá a zároveň občas štípne! Konečně se zatvářil trochu více uvolněně. "Ahoj.. Můžeme být kamarádi, ale nesmíš mě sníst zaživa" pronesl k vlčeti, ale to už se stal obětí dalšího tvorečka, který se pokusil mu chňapnout po tlapě. Kdyby nebyl zabraný do myšlenek o tom, co Stina řekla, nejspíš by stihl uhnout. A tak mu dvě vlčata visela na dvou nohách a on jen rezignovaně sledoval jejich matku. "Chtěl jsem se tě na něco zeptat.." pronesl po chvilce a zvedl ke Stině oči. "Ty jsi vyrůstala ve smečce od malička?" pousmál se a zastřihal ušima. "Upřímně.." vydechl a snažil se soustředit na své myšlenky a slova, trochu zamrskal tlapou a usykl, když se mu černobílé vlče trefilo zubem přímo mezi prsty. "Narodil jsem se ve smečce, ale už si to vůbec nepamatuji. Byli jsme ještě docela malí, když jsme se od rodiny s bratrem oddělili při přesunu na loviště. To bratr byl ten, kdo se o mě staral a vím, že by nikdy neudělal nic, co by mohlo stát můj život.. Měl jsem jen jeho a nikde nás nechtěli. Ale říkám si, jestli by nebylo lepší, kdybych zůstal tulákem" odmlčel se a upřel pohled na vlčata. Bylo krásné, jak měla celý život před sebou. "Ale nechci se vzdát. Asi jsem naivní, že? Pořád doufám, že existuje na světě něco, v čem bych mohl být dobrý. Možná bych měl rozšířit své obzory, zkoušet nové věci?" střihnul uchem.

Když se béžový vlk probudil, měl pocit, jako kdyby prospal snad celé století. Možná by se jeho stav dal přirovnat skoro k pohádce o Šípkové Růžence, protože bylo s podivem jak dlouho spal a kolik toho byl schopný naspat. A taky se očividně změnilo hodně věcí za tu dobu.. Když zvedl hlavu a nasál pachy, cítil jich spoustu známých i neznámých.. Cítil bratra, Stinu.. Kterou dokonce zahlédl v dálce, a spoustu nových pachů, které neznal. Zatřepal hlavou. Nejprve se zvedl, pořádně protáhl, než se mu trochu rozehřál mozek, aby si uvědomil, co by měl.. nebo možná neměl dělat. Asi by si měl sehnat něco k jídlu, něco udělat pro smečku.. Možná by se měl pokusit dostát své funkci pečovatele. A nebo vymyslet něco jiného, co by mu šlo a v čem by byl dobrý. Cítil se podivně smutný a chmury jen zahalovaly jeho mozek. Bylo tohle vůbec správně? Možná by bylo lepší, kdyby zůstal sám a toulal se krajinou.. Možná jen, kam vešel, tak všechno akorát pohnojil. Zavrtěl si rychle hlavou, protože se přeci nemohl litovat! To nebylo správné a on se litovat ani nechtěl. Nakonec se rozhodl, že si promluví se Stinou. Ona o smečce přeci jen věděla, a zdálo se, že hodně. Jenže čím blíž byl, tím víc si uvědomoval ty malé stvoření - vlčata, která byla kolem ní. Huh? Ničeho jsem si předtím nevšiml.. Jak dlouho jsem byl mimo? střihnul uchem a zastavil se na pár metrů od Stiny, aby nepůsobil jako hrozba pro malé drobečky a taky.. nechtěl narušovat osobní prostor. "Ahoj" vydechl tiše. "Ty jsou.. tvoje?" zeptal se zvědavě, zatímco si prohlížel všechna vlčata. Některá měla její barvy, některá měla barvy.. koho? Někde takové už viděl. Rozhlédl se kolem a došlo mu koho svými barvami připomínají. Alfa. Byla to vlčata alfy a béžový vlk si uvědomil, že by tu nejspíš vůbec neměl být.. Pomalu nejistě ucouvl vzad, zatímco stáhl uši dozadu a ocas mezi nohy. Nebyl si jistý, co by měl dělat a dalo se to vyčíst v jeho postavení a v očích, které těkaly ze strany na stranu.

Reakce na Leta (zpětně)
Bylo jasné, že se na ostrovech děly divné věci. Sám možná něco zažil, ale nějak si to teď nebyl schopný vybavit. Když byl na ostrovech krátce, řádila tu ta nemoc.. A pak ten prach loni na jaře, kdy byl z Jhinem v tajze? Bylo to divné a rozhodně to v něm zanechalo stopy. Sledoval brášku a poslouchal jej. Znělo to rozhodně jako další divná věc. Jako kdyby se bohové snažili zpestřit vlkům na ostrovech život nebo je přivést k šílenství. Přikývl, když domluvil. "Chápu.. A ano dějí.. Nejspíš v tom má prsty magie nebo něco. Sám nevím, pár jsem toho zažil, ale.. Nejsem schopný si to teď příliš vybavit" řekl klidně a vydechl. Kdo ví proč se cítil unavený. Možná za to mohl ten spánek, možná nová magie. Zkrátka ale si ale brzy uvědomil, že na místě tak trochu klimbá. Napřímil uši po té otázce, která ho na chvíli zase probrala. "Rodinu? Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. Když já bráško jsem pořád ještě prakticky vlče" povzdechl si sám nad sebou a koutky se mu trochu pozvedly do úsměvu. Na tohle on neměl myšlenky, ale bráška byl mentálně vyspělejší, třeba mu ostrovy změní život.. A nebude furt jen s ním, a tak. Občas měl pocit, že ho omezuje tím, jak slabý vlk byl a že se ho pořád držel. Ale bylo to to jediné, co znali. Být spolu. Ale teď měl Leto možnost se naučit komunikaci, myslel si, že ve smečce pro to bude mnoho příležitostí.
Nad jeho slovy přikývl. "Trochu si odpočinu.." sdělil mu jen bez vysvětlení, než se uložil před úkrytem a prakticky ve vteřině usnul.

← Tajga

Pokud Leto někoho chtěl nebo se v jeho životě objeví někdo, s kým by si padl do oka, rozhodně mu nehodlal bránit. Byl už dost velký a dospělý, nemusel být stále s bráškou a být jeho ocasem. I když to tak vypadalo, byli většinu času spolu. Jenže ne vždycky, Leto si mohl běhat volně, kde chtěl. Stejně tak on sám, i když to teď tak úplně nešlo, když byli omegami. Pohlédl na brášku a střihnul ušima. Poslouchal jeho vyprávění a vlastně si to nedokázal moc představit, protože on tam nebyl. Ale přeci jen chápal jeho zmatení, nebo kdo ví jestli byl bráška zmatený. "Vím, že se na ostrovech děje spoustu divných věcí. Jestli to byl sen nebo realita, to se možná dozvíš, možná ne" usmál se na něj lehce, a pak popadl otýpku a vyrazil za ním. Snažil se být rychlý, ale moc mu to nešlo, když měl krátké nohy a motaly se mu pod ně dřívka svázaná ledem. A nakonec se stejně na území začala ta otýpka rozpadat. Snažil se držet, ale nakonec přeci jen svou snahu vzdal a nechal dřívka popadat na zem. Povzdechl si a oklepal se. Dech měl mírně zrychlený, ale byla to zábava. Vrtěl ocasem ze strany na stranu, ale ten pohyb ustal, když Leto promluvil. "To jsme dva" povzdechl si trochu a na chvíli si sedl na zem, aby si vydechl po tom zběsilém výšlapu. Kdo vyhrál.. na tom nezáleželo. Yaro se bavil a trávil čas se svým bráškou. A ještě mohl být užitečný. Na ničem jiném nesešlo. Usmál se lehce a zavrtěl ocasem. "Myslím ale, že ve smečce budeš mít plno možností, jak se komunikaci naučit. Přeci jen.. jak bysme se to naučili, když jsme putovali sami?" usmál se na brášku povzbudivě a po chvilce se zvednul, aby sesbíral popadaná dřívka opět na hromádku. Teď už jen zbývalo to nanosit do úkrytu. Pachům kolem nevěnoval prakticky žádnou pozornost, soustředil se na svůj úkol.

Jednoduché: promluv si se členem smečky (Leto, Stina)
Složité: Rozšiř řady smečky (přivedl Leta)