Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Prve ho ani nenapadlo, že tu s nimi předtím byl někdo jiný. Jediný, o koho měl teď aktuálně největší strach byl jeho bráška Leto. Přišel o něj už jednou, nechtěl znovu. Nejspíš by to nezvládl. Ale on.. Nebyl mrtvý. Oči se mu zalily slzami, když se najednou pohnul a začal mluvit. Byl tak šťastný, že je bráška v pořádku, že si kecnul na zadek a nechal pár slz stéct na čumák. Netušil, co s ním bylo, ale prostě měl nekonečnou radost z toho, že je v pořádku. Že žije. Tiše si pro sebe kňuknul jako nějaké vlče a emocionálně se k němu vrhnul bez toho, aniž by mu odpověděl na nějakou z jeho otázek. Momentálně to nedokázal, prostě po něm skočil a zabořil mu frňák do náprsenky. "Já vůbec netuším, co se stalo, ale měl jsem pořádný strach" přiznal k němu. Když se mu podařilo trochu probrat a vzpamatovat se z toho šoku, zvedl hlavu a rozhlédl se kolem. Byla tu s nimi přeci ta mladá vlčice z Alatey. Mohl jen doufat, že našla cestu zpátky, i když v tomhle jako pečovatel naprosto selhal. Povzdechl si nad sebou a pohlédl na brášku, po kterém se teď víceméně celý válel. Leto měl jen štěstí, že byl větší než jeho bratr, takže jím nebyl definitivně zalehnut. Oplatil mu pohled, když se na něj Leto tak podíval a zavrtěl ocasem na oplátku. Zvedl hlavu a napřímil uši. Vločky se snášely na zem a on měl brášku u sebe, nebylo nic, proč by se teď měl v podstatě trápit. Otevřel tlamu a vyplázl jazyk. Čekal, jestli mu na něm přistane nějaká vločka a po chvilce sledování se nadzvedl na přední tlapky a natáhl se kupředu, aby pár vloček chytil do tlamy stejně jako Leto před chvílí. Vyskočil radostně na nohy nabitý náhlou energií a pohlédl na brášku.

Vzpomínky na zimu / Jednoduché / 2) Chyť do tlamy vločku

Jméno vlka: Yaro
Počet postů:1
Postavení: Sigma
Povýšení: -
Funkce: Pečovatel
Aktivita pro smečku: -
Krátké shrnutí (i rychlohry): Probral se ze spánku a snaží se zjistit, jestli jeho bráška Leto žije.
Smečková minihra: -

Procentíčko prosím do Obratnosti. Děkuji

Netušil jsem, co se stalo. Nejspíš tyhle ostrovy byly opravdu prokleté nebo tak něco. Nechápal jsem. Když jsem otevřel oči, byla krajina pokrytá mrazem, vítr foukal o sto šest. Kde byla Vittani? Kde byl Leto? "Leto?!" vyhrkl jsem nahlas a prudce zvedl hlavu. Pomalu jsem se vyškrábal na nohy a oklepal se. Co se stalo s naším lovem? Kam všechen ten čas zmizel? Nedokázal jsem si odpovědět na ty otázky, jen jsem si byl jistý, že o brášku už znovu přijít nechci. Zakňučel jsem, stáhl uši dozadu a rozhlédl se kolem, když jsem stál na packách. Měl jsem neskutečný hlad. Možná to bylo něco jako prokletí? Kdy vlci prostě spadli do zimního spánku a probudili se někdy na jaře? Jenže se zdálo, že zima ani zdaleka neskončila. Všiml jsem si hromady béžových chlupů opodál. Nemusel jsem přemýšlet dlouho, prostě jsem se rozběhl za tím ležícím vlkem. "Bráško?" dloubnul jsem do něj čumákem. "Vstávej prosím, vstávej. Řekni něco! Prosím!" zaúpěl jsem nahlas a strčil do jeho huňatého krku čumákem. Nemohl být přece mrtvý! Nejspíš jen spal nebo tak. Přeci.. O něj nemůžu přijít. Ne teď, když jsem ho našel.

Jméno vlka: Yaro
Počet postů: Březen 30, Duben 15, Květen 4, Červen 1, Červenec 2, Srpen 2, září - prosinec 0
Postavení: Sigma
Povýšení: -
Funkce: Pečovatel
Aktivita pro smečku: Chvíli se staral o Vittani, ukázal jí trochu okolí, chtěl jí naučit lovit
Krátké srhnutí: Po té, co se oddělil od Jhina, potkal svého bratra, se kterým hledali cestu zpátky do smečky, mezitím si zalovili, potkali Vittani a ukázali jí kousek z okolí hor.
Smečková minihra: -

Nad jmény jsem rozhodně nikdy moc nepřemýšlel. A Leto byl Leto, ne léto, jako to roční období. Každopádně poznámce mladé vlčice jsem se musel zasmát. Byl jsem už zkrátka takový, smál jsem se rád a měl jsem radost prakticky.. ze všeho. Teď jsem si hlavně užíval momenty, které jsem mohl trávit s bráškou.. A malá Vittani taky nebyla rozhodně špatná společnost, spíš naopak. Mohl jsem tak zastat i svou roli pečovatele a konečně být nějak užitečný, než se jen flákat po okolí.
Zatímco Leto s Vittani konverzoval, já se věnoval vodě. Zahučel jsem pod ní, abych se schladil, ale o to se ostatně nakonec postarala i bouřka, která proběhla za tu dobu, co jsme byli u jezera. Nebylo to náhodou u vody nebezpečné? Alespoň se ale ochladilo, za ciž jsem byl rád. Na lov to bude ideální počasí. Podíval jsem se na ty dva oklepával kožich mokrý od vody. "Přijde mi, že tu žádné ryby nejsou. Není to zvláštní? V jezeře bych ryby očekával" zamyslel jsem se nad tím a posadil se na zem. Kochal jsem se krajinou a jen chvíli mlčky pohazoval ocasem, když jsem si po chvilce všiml jak se hýbou větvičky v podrostu. Zdvihl jsem uši a div nezačal na brášku křičet jako vždycky, že tam něco je. Nakonec se ukázalo, že to byl mladý zajíc, který se přišel schladit k jezeru a napít se. Možná i napást. Zvedl jsem se, pozadu jsem zacouval k bráchovi a drknul do něj. "Hele hele.. Támhle.. Zajíc.. To je naše příležitost k lovu, ne?" zašeptal jsem mu do ucha, abych ušáka nevyděsil a nemuseli jsme čekat na dalšího, až se zjeví. Pohlédl jsem na Vittani, ze které opravdu sršelo sebevědomí a musel se usmát. Byla to skvělá příležitost, jak jí naučit o lovu a krajině.

← Hraniční pohoří (přes Kvetoucí louku)

Miloval jsem svého brášku nade všechno, naučil mě přežít, naučil mě být takový, jaký jsem byl. To díky němu se ze mě stalo tohle. Usmál jsem se na něj vděčně, protože vždycky mě respektoval a chápal, i když to určitě nebylo vždy snadné. A to byl prostě Leto, toufal bych si tvrdit, že jsme spolu měli jedinečný vztah. Byl jsem mu i vděčný, že malé Vittani dává rady do začátku, to bylo určitě pro tak malé vlče důležité, aby bylo schopné později fungovat a neztratit se ve světě. Věřil jsem mu, že vlče naučí něco nové. Dokázal se postarat o mě, dokáže se určitě postarat i o cizí vlče.
Pohlédl jsem na Vittani s poťouchlým úsměvem, protože to mě nikdy nenapadlo, že by se naši sourozenci mohli jmenovat takhle. Ale dávalo by to smysl. Dali bychom dohromady všechna roční období. "Naši sourozenci se tak sice nejmenují, ale bylo by to rozhodně vtipné" řekl jsem pobaveně a zazubil se na brášku. Pomalu jsme scházeli do údolí na louku, kde jsme předtím lovili zajíce a už jsme brzy dorazili k jezeru. Vzduch byl vážně těžký a bylo hrozné dusno. Poměrně nedůvěřivě jsem se zadíval na jezero a přemýšlel, jestli to risknout a smočit v tom jazyk nebo ne. Přitom jsem však poslouchal i Leta a Vittani za mnou. Zvedl jsem hlavu od hladiny a pohlédl na ně. "Takže půjdeme zase lovit?" vypadlo ze mě, jako kdybych slyšel jen půlku a opět směřoval pohled na hladinu. Voda nebyla cítit solí ani tak. Žízeň mě nakonec donutila smočit v tom jazyk, a když mi na něm ulpěly první kapky vody, začal jsem hltavě pít. Nakonec jsem pod vodu ponořil hlavu a trochu se tak osvěžil od horkého vzduchu a zároveň odehnal mouchu, které byly otravné. Vytáhl jsem hlavou a zatřepal jí, tím pár kapek přistálo i na těch dvou, kteří byli v dosahu. "Ta voda je dobrá, pojďte se napít" houknul jsem na ně. Ale v další moment jsem se odrazil a hodil zběsilou bezmyšlenkovitou šipku do vody.

Bylo to zajímavé, ale bylo zvláštní, že mě to nenapadlo dřív. Vedle brášky jsem vyrůstal. "Promiň, že jsem se o to nezajímal dřív, bráško" zavrtěl jsem jemně ocasem a omluvně na něj pohlédl. "Moc jsem se o magiích nedozvěděl, ale určitě jsou magie různé a záleží jen na dotyčném, jak jí využije" usmál jsem se. Pro mě byla magie něco nepředstavitelnýho, když jsem jí v sobě necítil. Ale na druhou stranu jsem neměl potřebu jí mít nebo využívat, byl jsem zkrátka naučený žít takhle bez ní.
Když se před námi vynořilo vlče, bylo nás zase o jednoho víc. Hned jsem ve vlčici poznal to malé vlče ze smečky, které předtím začínalo zkoumat svět. A já byl pečovatel.. Možná že skutečně ta role byla pro mě jako stvořená. A teď jsem se jí mohl zhostit. Jak jsem ale mohl zapomenout na tak základní věc, jako bylo představení? Však to byla slušnost. Pohlédl jsem na brášku, když mě představil a zatvářil se chvíli omluvně. "Ano ano, jsem Yaro a tohle je můj bráška Leto. My dva jsme se viděli v úkrytu smečky" řekl jsem a objasnil tak situaci jak bráškovi, tak Vittani, která zněla rozhodně sebevědomě. A to bylo dobře. Zároveň jsem byl nadšený, že se chtěla připojit na průzkumy, bude určitě sranda. Leto mi ale hned připoměl, že jsme se přeci chtěli napít a určitě to i maličké přijde vhod. Tedy ona už tak malá nebyla, ale k dospělosti měla také ještě nějaký kus cesty.
"Tak pojďme" přitakal jsem a rozběhl se za bráškou, který z té výšky nejspíš nějaké jezeron viděl. A taky jsem mu byl neskonale vděčný, že mi pomáhal s tímhle úkolem, protože on se o mě přeci staral, když jsem byl malý.. Jak moc to pro něj vlastně muselo být náročné? Nikdy bych ale ty chvíle za nic na světě nevyměnil, protože pro mě byly moc cenné. Šťouchnul jsem do brášky čumákem a cupital po pěšince z hor dolů do údolí a k blízkému jezeru. Cestou jsem dával pozor i na Vittani, která nemusela být v chůzi v horách ještě tak obratná, ale byli jsme na tu pozornost přeci jen dva.

→ Kvílivec (přes Kvetoucí louku)

Nikdy jsem nad magiemi příliš nepřemýšlel, věděl jsem jen, že já žádnou nemám nebo se neprojevila. I když na projevení bylo už dost pozdě dle mého, když už jsem byl dávno dospělý. Pohlédl jsem na brášku, který potvrdil mou domněnku, že on magii má. "A jakou magii? Nevím o magiích zhola nic.. A celkem mě to zajímá. Stina, ta černobílá vlčice, která mě dovedla do smečky, dokázala vytvořit plamínek.." řekl jsem zamyšleně, zatímco jsem čmuchal ve vzduchu a větřil pach toho vlčete. Rozhodně jsem ho znal a už se s ním setkal, muselo to být jedno z vlčat ze smečky. Přiložil jsem hlavu k zemi a stopoval to malé.. Tedy.. ono už nebylo tak malé .. když se to vlče zjevilo přede mnou. Pátral jsem v paměti, jak mě mladá vlčice pozdravila, protože Xander mi přeci jejich jména říkal. "Ahoj" pozdravil jsem zvesela a začal vrtět ocasem. Bylo hezké, že nás je zase o jednoho víc. Vlče už pěkně vyrostlo, kolik času už taky uběhlo od doby, co jsem se toulal mimo území a neviděl jí? Nejspíš dost. Už bylo léto a navíc.. Ráno přineslo docela dusno. Vydechl jsem si. Alespoň že tady nahoře to ještě celkem ušlo. "Ty jsi..? Vittani?" tipnul jsem si. Enigma byl přeci spíš hnědý a navíc to byl samec. Musela to být Vittani nebo ta druhá.. Jak ona se jmenovala? Pohlédl jsem na moment na brášku. "Mohli bychom jí vzít na průzkum" navrhl jsem. I když počasí dnes nejspíš bude moc horké na nějaké větší výlety nebo aktivity. "Chceš se připojit?" otočil jsem pohled k vlčeti s otázkou a nepřestával vrtět ocasem.

Zavrtěl jsem ocasem, a když jsem kráčel vzhůru, po bráškovi jsem se ohlédl. Tak nějak jsem měl tendence si ho stále hlídat, nechtěl jsem o něj už přijít a navíc.. Chtěl jsem být silnější, abych nebyl příště tak zbytečný, nebo zkrátka, aby se o mě nemusel bát. Věnoval jsem mu úsměv, jeho slova mě prostě potěšila. Nejspíš nikdo nedokázal popsat náš vzájemný vztah. Byl příliš hluboký na to, aby se dal nějak vyjádřit. "Bráško.. Chci být silnější, abych ti mohl pomoct čelit nebezpečí, kdyby přišla. Ve dvou to zvládneme lépe, ne?" zastřihal jsem ušima. Bral jsem to jako novou šanci.. Nový začátek, možná. Usmál jsem se na něj.
Pak jsem ale už cestou do hor nemluvil, protože to bylo docela náročné vyšlapat nahoru, když jsem měl žízeň. A ještě navíc se do krajiny začínalo opírat teplé letní slunce, tedy téměř letní. Po tom náročném výšlapu jsem se tedy zastavil, abych si odpočinul a nabral nějaké síly, i energii. Polykal jsem své sliny, které se mi hromadily v tlamě a těšil se, až se mi do hrdla dostane nějaká čistá svěží voda. Vydechl jsem si a zastřihal ušima. "Leto?" obrátil jsem se na brášku. Vlastně jsem nad tím nikdy nepřemýšlel a netušil, jak mě to napadlo, ale.. "Ty máš magii, viď?" zeptal jsem se jej a sledoval jeho posed s vyplazeným jazykem. Musel jsem se rozesmát a ze svého sedu jsem vyskočil na nohy a Leta svalil na zem. "Neměj tu tlamu tak otevřenou dokořán! Však ti tam nalítají mouchy" vyčetl jsem mu pobaveně se smíchem a opřel hlavu pod jeho tlamou. Jen jsem se k němu chvíli přitiskl a nechával si hřát kožíšek od sluníčka. Přicházelo léto. Určitě.
Zvedl jsem k němu pohled až když zase promluvil a odtáhl se mírně, abych na něj viděl. "Můžeme projít pohoří a třeba něco uvidíme z té výšky?" navrhl jsem, ale pak jsem se zarazil, když váněk donesl čerstvý pach vlčete. Patřilo ke smečce určitě, ale které to bylo.. Kdo ví. Rychle jsem našpicoval uši a natáhl hlavu vzhůru, rozhlížel jsem se kolem a uši jsem měl jako dva radary, zatímco jsem čuchal do větru. "Cítíš taky vlče?" pohlédl jsem na okamžik na brášku, ale to už jsem se zvedl a dal se do stopování. Třeba ho najdeme, třeba se.. zatoulalo. Leto měl nejspíš předtím pravdu.

← Slané jezero

Věnoval jsem bráškovi úsměv, věděl jsem, že by se mě nezbavil a že mě má rád takovýho, jaký jsem. Jen jsem ho trochu pošťuchoval. No přece aby nezapomněl, že takové veselé vlče musel vychovávat! I když jsem byl stejně starý jako on. "Jsem rád, že jsem takový, jaký jsem," řekl jsem mu mile a vrtěl ocasem.
Naše hledání vody a zastávka u jezera nedopadla moc úspěšně, už jen kvůli tomu, že to bylo, jakobychom se ocitli u moře a ne u jezera. Alespoň jsem si zapsal do paměti, že tady nenajdu kořist ani vodu, protože tu vše bylo naprosto mrtvé. A Leto měl vlastně pravdu, že to bylo zvláštní. Jak se mohlo moře dostat až sem? Přemýšlel jsem nad tím chvíli, ale vydal jsem se do hor, kde možná budeme schopni najít nějaký ten potůček alespoň. "Nebo myslíš, že by tyhle ostrovy byly kdysi celé potopené pod mořem a když moře ustoupilo, tady zůstalo?" zeptal jsem se brášky zamyšleně, protože takový jeden důvod mě napadl. Stoupání do hor bylo už docela únavné, obzvlášť, když měl jeden žízeň, ale chtěl jsem dosáhnout cíle. Ohlédl jsem se po Letovi, jestli jde se mnou a vesele jsem pohazoval ocasem ze strany na stranu, protože mi to připomínalo naše společné putování. Jen teď jsem ho mohl vést já.
Zastavil jsem až na vrcholku, kde jsem se rozhlédl. Kousek bylo území, na které bychom se mohli vrátit, ale to jsem hned tak nechtěl. Lákalo mě prozkoumat okolí. Nakonec jsem si na chvíli sedl, abych si trochu odpočinul a zavětřil do dálky. Pak jsem pohlédl na Leta. "Tak kam se zkusíme vydat?" usmál jsem se na něj.

← Území Alateyské smečky (přes Hraniční pohoří)

Netušil jsem, co takový alfa má nebo nemá zvládat nebo jaký má, a nebo nemá být. Tak vzdělaný jsem nebyl a nepřemýšlel jsem nad tím tolik jako Leto. Ten měl obzory snad všude.
Pohlédl jsem na něj pobaveně, rozhodně jsem nevěřil, že by se mě chtěl nějak někdy zbavit. Ještě navíc, když jsme se teď znovu našli po měsících, kdy nás rozdělil osud. Nebo.. každý tomu může říkat jak chce. "Nevěřím tomu, že by ses mě chtěl zbavovat, Leto" zasmál jsem se pobaveně cestou přes hory. "Ale můžu tě ujistit, že nejsem žádný ořvaný vřeštidlo. Což ty určitě víš" zamával jsem ocasem a vesele na něj mrknul. Ale pak jsem upřel pohled zase před sebe a sledoval cestu pod mýma tlapama. Jeho slova na kraji hor mě donutila se trochu zastavit, ohlédnout a začmuchat do vzduchu. Předtím jsem cítil pach vlčete, na území, ale tady se zdálo, že pomalu vyprchával. Nebo ne? Nebyl jsem tak schopný v určování pachů jako Leto. Ohlédl jsem se na bratra. "Myslím, že ten pach patří jednomu vlčeti ze smečky. Cítil jsem ho na území, tak by mělo snad být v pořádku" řekl jsem k němu a vydal se k jezeru. Z mé chůze ale bylo patrné, že mě to trochu vrtá v hlavě. Třeba se opravdu ztratilo nebo něco..
Došel jsem dolů k jezeru a pohlédl na Leta. Zdálo se, že tady se asi moc nenapijeme. Už jen to prostředí kolem jezera vypadalo vysušeně a spíš to tu připomínalo pláž. I tak jsem ale došel k jezeru a zadíval se do hladiny. "To vypadá jako nějaký malý moře" zastřihal jsem ušima a začmuchal. Prakticky ihned jsem odskočil, jak mi sůl vletěla do nosu a zaštípala mě. "Fuj fuj!" zakvílel jsem a odhopsal zpět k Letovi. "Asi budeme muset najít jinou vodu. Z tohohohle se rozhodně nenapiju" postěžoval jsem si a sklopil uši k hlavě. Pohlédl jsem k horám. Třeba i v horách najdeme nějaký alespoň potůček?

→ Hraniční pohoří

Leto byl prostě starostlivý, byl už takový. Však jsme taky vyrůstali společně a byli závislí jeden na druhého. Tak mě napadalo, jak moc šílený pro něj muselo být, když zjistil, že jsem spadl do řeky? Už jsem se ani nedivil jeho radosti a nadšení ze znovusetkání. "Moc o tý nemoci nevím, jen z doslechu, alfa o ní mluvil na smečkovém srazu, kde jedna vlčice omdlela. Ale myslím, že už se uzdravila" zamyslel jsem se a střihnul uchem. Určitě se musela uzdravit. Ve smečce přeci hned začali pomáhat léčitelé a starat se o všechny, kterým bylo špatně nebo se necítili dobře! Já vlastně sám netušil, od tý doby, co jsem vyrazil s Třezalkou lovit zajíce do tundry, jsem se zamoval venku a až teď jsem se ocitl zpátky na území. Ale věřil jsem, že teď už cestu zpátky najdu kdykoliv!
"Ctností? Myslíš?" usmál jsem se a zavrtěl jsem ocasem vesele. No jo, copak Leto.. Vždycky mi dokázal říct něco, co mě potěšilo nebo klidně uchlácholilo. Zadíval jsem se na něj, zase měl pravdu. "Možná, nebo jen tyhle ostrovy jsou moc zvláštní a všechno tu funguje jinak" odvětil jsem k němu. Zastřihal jsem ušima, vyskočil jsem na nohy, protože jsem měl žízeň a co jsem si tak pamatoval, někde cestou jsem zahlédl nějaké to jezero. Že bych se zase potuloval déle mimo území, jsem teď strach neměl. A že bych se ztratil.. Věřil jsem, že i kdyby, bráška by cestu určitě našel.
Když mě Leto vyzval ať vedu, vesele jsem začal poskakovat a vydal se směrem do hor. Ale jak jsme mířili po horském povrchu dolů, mé kroky se staly pomalejší, jistější a takové.. opatrnější, dával jsem pozor kam šlapu. Ve výrazu mi bylo patrné soustředění. Občas jsem se ohlédl na Leta, jestli jde taky, ale víceméně jsem hleděl před sebe nebo pod své nohy, abych věděl, kam šlapu. Bylo teplo, slunce příjemně hřálo do mého kožichu, a já se usmíval jako sluníčko. Ocas se mi vesele pohupoval ze strany na stranu.

→ Slané jezero (přes Hraniční pohoří)

Pohlédl jsem po očku na brášku, jehož srst v ranním slunci vypadala jako zlatá. Bylo to vlastně krásné, jak slunce zlehka hřálo naše kožichy, zatímco jsme se tu váleli uprostřed hor jakoby nic. Usmál jsem se nad jeho slovy, začínal jsem mu dávat za pravdu, opravdu se zdálo, že jsem dospěl. Chtěl jsem se učit a navíc jsem byl schopen fungovat jako samostatná jednotka, alespoň z větší části než jsem fungoval s bráškou. Kdo ví, co by bylo kdybychom se neoddělili. A kdo ví, co by bylo kdybych se ho nedržel a neztratil se od rodiny spolu s ním. Pravděpodobně bych nepřežil. Už jsem si zvykal, že mi některé věci trvají mnohem déle než ostatním.
Pobaveně jsem se zasmál, když jeho hlava tak žuchla dolů na jeho tlapky a sledoval jsem zlatavou zář, která prosvětlovala hory, zatímco jsem se dal do svého vyprávění o smečce a o alfovi a o členech. Vlastně to bylo zvláštní, že jsme nikdy předtím nenarazili na podobné vlky nebo smečky. Nadzvedl jsem trochu hlavu a podíval se na něj. "Když jsem se tady ocitl, na ostrovech, řádila tu zrovna nějaká nemoc.. Ale myslím, že už je to pryč, nikoho nemocnýho jsem dlouho nepotkal a vlastně je to dobře. Doufám, že se všichni vlci uzdravili!" střihnul jsem ušima a mrknul pohledem na chvíli do dálky. Cítil jsem v dálce jedno z vlčat Xandera a jeho partnerky.. jak ona se jmenovala? Říkal mi to vůbec někdy někdo? Zatřepal jsem hlavou, to je vlastně fuk.
"Máš pravdu Leto, nějak nemohu uvěřit tomu, že se to děje. Přeci jen putovali jsme spolu dlouho a nikdy jsme na takovou smečku nenarazili. Je to zvláštní, viď? A mě ke štěstí stačí málo, však mě znáš" pohodil jsem ocasem s úsměvem. Zvláštní, ale já byl za to šťastný. Zadíval jsem se k nebi a cítil značné sucho v tlamě, a tak jsem jazyk na chvíli vytáhl, jakobych se snažil chytit nějaké kapky vody. "Mám žízeň" postěžoval jsem si tiše a vydal ze sebe cosi jako kňournutí. Jo pořád jsem byl v nitru to vlče, ale jak se zdálo, šťastný jsem byl z mála. Pomalu jsem se vyškrábal na nohy a zvedl se. "Myslím, že jsem viděl nějaké jezero dole u hor, pojď, pojď!" dloubnul jsem do brášky a spokojeně si poskočil, čekalo na nás další dobrodružství.

Byl jsem si mnohem jistější, když jsem byl v Letově náručí.. tedy zavrtaný v jeho kožichu a obejmutý jeho větším a statnějším tělem. Ten kontakt mi prostě chyběl, však jsem s ním taky vyrůstal.. Trvalo by mi roky, než bych si zvyknul, než bych vůbec přijmul, že ho nejspíš už nikdy neuvidím. Ale jak osud přivedl na ostrovy mě, hodil mi pod tlapky i mého brášku, a tak jsme se mohli znovu shledat. A o mnoha věcech mluvit. Navíc už jsem to tu trošku znal a mohl jsem mu tudíž vrátit jeho péči svým průvodcovstvím po ostrovech.
Usmál jsem se a zastřihal ušima. Vždycky měl pravdu. Mírně jsem k němu zvedl pohled, ale to se dělalo špatně, když měl hlavu na mé hlavě, takže jsem spíš tak mžoural nahoru kamsi do jeho srsti. Ne, že by mi to vadilo a ne, že bych si chtěl stěžovat. To vůbec. Poslouchat ho a cítit jeho teplo mi úplně stačilo. Ať jsme byli kdekoliv, hřál.. Cítil jsem z něj jistotu a rozhodnost. To mi dávalo vše, co jsem potřeboval. "Budeš mě učit Leto? Chtěl bych se naučit, jak plánovat a jak myslet, lovit, a tak" požádal jsem ho tiše a zavrtal čumák do jeho srsti více. Cítil jsem kdesi pod nánosem jeho srsti, jak mu v hrudníku tepe srdce, tudíž jsem si mohl být jistý, že se mi nezdá, ale skutečně je. Tady, se mnou. Uprostřed nějaké cesty na území smečky.
"Neposílej" zamručel jsem tiše a zavřel oči, abych si užíval ten moment a to všechno, co se mezi námi teď dělo. Vypadalo to na moment odpuštění a slibů, ale docela bych se vsadil, že kdyby mi hrozilo nebezpečí, poslal by mě pryč znovu. Aby mě ochránil. A znovu.. Vyčítal bych to tak maximálně sobě, že jsem byl tak slabý a nemohl se ubránit nebo mu pomoct. Slíbil jsem si v mysli, že se vynasnažím, abych zesílil.. A příště to bylo vše jiné, pokud nějaké nebezpečí nastane. S tím jsem byl spokojený.
Chvíli jsem vypustil všechny myšlenky, dokud se Leto nezeptal na smečku. S tím jsem zvedl hlavu a tudíž mu tak překazil jeho moment, kdy jsem mu dělal příjemný chlupatý polštářek. "Strávil jsem ve smečce chvilku, než jsem se vydal z území pryč a byl jsem pryč docela dlouho" řekl jsem mu upřímně a jemně mu olízl čumák, než jsem si pro změnu já položil hlavu na tu jeho. "Myslím, že teda zatím nemůžu nijak moc hodnotit, ale.. Když jsem přišel řádila tu nějaká nemoc a.." chvíli jsem se odmlčel, jak jsem si potřeboval srovnat myšlenky. Vzpomenout si na ten moment, kdy jsem se s alfou setkal. Možná mi Stina o něm taky něco říkala. Ale to jsem přesně teď nevěděl. "Alfa se stará o členy, staral se o nemocné.. Je vstřícný, ale dokáže být pevný" zhodnotil jsem to nakonec pár slovy, protože jak jinak bych to vyjádřil jsem úplně netušil. "Zdálo se, že smečka je jako jedna rodina, která spolupracuje. S moc členy jsem se zatím nesetkal, ale zatím, které jsem potkal.. Nikdo nebyl zlý, všichni se zdáli, že jednali v dobru ostatních" usmál jsem se a zavrtal mu čumák mezi uši, čumákem jsem se jemně třel o jeho srst, jakobych ho hladil. "I alfa" dokončil jsem nakonec svůj monolog. Měl jsem ještě hodně, co poznávat, ale věděl jsem, že se mi tu líbí.