Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Asi jsem se občas trápil zbytečnostma, stejně tak jako jsem se často trápil tím, co si o mě mysleli druzí a možná právě kvůli tomu jsme zůstávali osamotě. Nebo jen Leto chtěl, aby mě přijali takového, jaký jsem byl? Pohlédl jsem na něj a pousmál se zlehka. "Většinou nepřemýšlím vůbec. Měl bych se naučit myslet, soustředit se a plánovat, jako ty" dloubnul jsem do něj čumákem, když mi tak olizoval uši a přivřel jsem oči. Asi bych se kvůli tomu neměl cítit tak špatně nebo to brát tak vážně. Byla pravda, že byl Leto střed mýho vesmíru celé moje dětství a dospívání. Ale i tak jsem nechtěl, aby se mu kvůli mě něco stalo. Kdysi, ani teď. Zavrtal jsem čumák do jeho náprsenky a schoval se tak v jeho objetí, cítit jeho tělo a váhu bylo pro mě teď zkrátka moc příjemné, bylo to skoro jako taková nějaká odměna za to, že jsem přežil. A že jsem našel smečku, kde si ze mě nikdo nedělal srandu. Vydechl jsem si a packama jsem ho obejmul kolem krku. "Mám tě moc rád bráško" řekl jsem stručně. Byla to slova vyjadřující všechno, ačkoliv byla stručná. Bylo zvláštní a příjemné po dlouhé době ležet takhle blízko u bratra, který se zdál, jakoby si mě chránil celým tělem. Spávali jsme často v těsné blízkosti, protože to bylo bezpečnější, než aby každý z nás spal na jiném místě. Navíc jsme tak tvořili větší béžovou hromadu, což mohlo predátory občas zastrašit. "Jsi unavený, Leto?" zeptal jsem se jej po chvilce a jemně do něj dloubnul čumákem.

Vzpamatovával jsem se rychle z toho šoku, kdy mě Leto strhnul k zemi a několikrát jsme po ní udělali kotrmelec. Nepřemýšlel jsem nad ničím, prostě jsem se intuitivně začal smát jako blázen, měl jsem radost a to upřímnou. Dával jsem jí tímhle uvolněným smíchem najevo. Pohlédl jsem na Leta, který se smál také, jako kdyby mě v tomto následoval. A pak, že se ode mě nic nenaučil! Možná kdybychom nevyrůstali spolu, byl by z Leta mrzout. Jak by asi vypadal Leto jako mrzout? Ta představa mi přišla velmi vtipná. Chtěl jsem ho po čumáku plácnout jemně, ale pravda byla, že jsem byl rozdováděný, takže jsem si na svou sílu nedával tolik pozor a možná ho plácl silněji. Při nejmenším bráška nevypadal, že by mu to vadilo. S uculením jsem ho pochválil. Ale přeci jen.. I takováhle hra mě učila jisté věci jako reakcím, trénoval jsem rychlost a plánování, asi tak jako když se hrou učí dovednosti vlčata. Bylo to užitečné. Jen mě nenapadlo, že by to mohl někdo kolemjdoucí brát takovým směrem. Trochu mi smích pohasl a zadíval jsem se na Leta, který mě objal svou velkou tlapou. "Nad tím jsem nepřemýšlel, že by to tak někdo mohl vnímat" střihnul jsem uchem a přitulil se k němu. Vážně se často choval jako můj rodič, ačkoliv jsme byli stejně staří. "Vlastně já nepřemýšlel vůbec" zasmál jsem se tiše a zatřepal hlavou nad tím jeho žužláním mé srsti za ušima. Lechtalo to, a navíc jsem už takhle vypadal rozčepýřený jako nějaký kuře. "Leto" promluvil jsem k němu trochu vážně. "Nechci, aby sis kvůli mě nechával natrhávat zadek" sklopil jsem trochu uši. "Pořád tě potřebuju, ale nechci, aby kvůli mě kdokoliv trpěl" zabořil jsem čumák do jeho srsti a trochu se tak schoval před jeho pohledem. I když jsem očima mezi jeho chlupama trochu vykukoval na jeho tlamu. Nebylo to fér, aby za mě někdo něco odnášel, protože já nebyl schopný se za sebe postavit. To jsem se musel naučit. Ale zase to nebylo tak, že bych Leta nepotřeboval. Stále jsem potřeboval někoho, kdo by mě občas vedl.

Kdybych nebyl vlk a šlo to, měl bych rudý obličej jako rajče. Díky bohům to však nešlo, takže jsem jen nafoukl tvářičky a udělal jakousi žábu, kdy jsem vzduch z tváří zase vyfoukl. Zasmál jsem se, ta slova mě fakt dostala. Byl jsem opravdu takový nemehlo v úplně všem? Zdálo se, že na tomhle se nic nezměnilo. Pořád jsem byl stejný nemehlo a on byl stále můj starší bratr. Upaloval jsem za ním, jazyk mi vlál ve větru, protože mi koukal z tlamy a bylo s podivem, že mi do tlamy ještě nevlítla žádná moucha. Území jsem ještě moc neznal, však jsem tu byl po druhý v životě, ale moje momentální nálada a výbuch energie mi nedovoloval přemýšlet nad tím, že by to mohlo mít nějaké důsledky se tu takhle prohánět sprintem a že bychom si taky mohli ublížit.
Po nějaké době se zdálo, že Leta konečně doháním, a tak jsem si v hlavě začal tvořit plán, že prostě až budu na dosah, skočím po něm, a prostě ho chytím. Teda.. tak by to bylo ideální, ale možná se mi to ani nepovede. Za zkoušku to rozhodně stálo. A tak, když už jsem byl dost blízko, připravoval jsem se na moment, kdy se odrazím a skočím po něm! Jenže Leto měl jiný plán.. Vůbec jsem nečekal, že by se otočil, a to už jsem se odrazil ke skoku, naštěstí ne plnou silou, když vyrazil proti mě. Nemohl jsem dělat vůbec nic, prostě v jeden moment jsem letěl, a v druhý jsem udělal kotrmelce na zem a nakonec jsem ležel na zemi celý od hlíny a Leto vedle mě. Můj pohled byl prve vyjukaný z toho, cože se to vlastně stalo, ale pak jsem propukl ve smích. Vidět bratra s tímhle výrazem bylo vždycky jako dar z nebes. Tlapkou jsem ho šťouchnul po čumáku, nabíral jsem dech po tom výkonu a taky ke slovům. "Vyhrál jsi" řekl jsem zvesela mezi rychlými dechy, kdy jsem hluboce nasával dech do plic. Přitiskl jsem se k němu, jemně jsem sklopil uši a spokojeně jsem zavřel oči. "Pořád jsi můj starší, silnější brácha" i když bylo znát, že mu přesun na ostrovy vzal schopnosti. Zdál se mi pomalejší, než předtím. Nebo jsem jen já byl rychlejší? Kdo ví. Ale pořád to byl můj brácha a určitě své schopnosti brzy získá zpět. Věřil jsem v to!

Měl jsem radost ze života a ze všeho, tak nějak celkově. Konečně jsem tu měl brášku a mohl jsem ho svést do hry a strhnout ho hrou, jako kdybychom byli stále vlčata. I když jsme oba byli dospělí. Vdálený pozorovatel by si skoro mohl myslet, že si právě hrál otec se svým odrostlým synem, jak jsme byli rodílní a přeci tak podobní i na venek. Ale mě to bavilo.
Zdálo se mi, že můj běh je rychlejší, tělo mám lehčí, a tak se mi utíká snadněji. Nebylo tak těžké Letovi utéct a za zákrutou se schovat za keřík. Vlastně jsem tím trénoval svojí hbitost, rychlost, plánování, asi tak jako když se učí hrou vlčata. A nakonec také sebeovládání, když jsem byl schovaný za keříkem a snažil se neprozradit smíchem. Bylo to to nejtěžší z těch všech věcí, protože jsem často jednal impulzivně, když se u mě projevila tahle hravost.
Sledoval jsem Leta mezi větvičkama, jak se zastavil a zacpal si tlamu tlapou, abych se nezačal hlasitě smát hned nad jeho výrazem, kdy netušil, kam jsem se poděl. Když jsem ho ale sledoval, a čím více začínal chodit v okruzích, začínalo mi být jasné, že přesně ví, kde jsem. Jak?! Stále jsem doufal, že ne, ale stačil jeden pohled stranou a najednou se jeho zuby zakously do chlupů na mém ocase. Vyjekl jsem, protože jsem se přirozeně lekl, jak se zjevil za mnou a trochu odskočil. "Páni, to bylo skvělé! Jak jsi věděl.." ale už jsem to nedořekl, protože tentokrát se Leto rozběhl pryč ode mě a já ho měl chytat. Konečně jsem propustil uzdu svému smíchu, vyskočil jsem z křoviska a rozběhl se za ním. "No počkej! Však já tě chytím!" křikl jsem za ním zvesela, zatímco jsem se snažil nasadit co největší tempo, abych ho doběhl.

Zkrátka se mi líbilo, jaké měl bráška pohledy na vše. Nic neahazoval, ničemu se ani nebránil a nenutil mě být něčím, co by mi bylo nepříjemné. Nechával mi otevřené možnosti a cesty, kterými bych se mohl ubírat. A zároveň mi řekl svůj názor z jeho pohledu. Byl jsem mu za tohle neskonale vděčný. "Máš pravdu, to ukáže čas, co pro mě bude nejlepší" usmál jsem se a zavrtěl ocasem.
Konverzace o vlčatech byla taky zvláštní, ale bavilo mě si s bráškou takhle odlehčeně povídat o všem možném, i o tom, co jsem tu už stihl zažít. Přikývl jsem nad jeho slovy a usmál se. Pobavilo mě ale, co řekl hned následně. "Nejsi nudný Leto, a to jsem ještě stále v duši vlče" řekl jsem mu upřímně. S tím se probouzela i moje hravost. Byl jsem už prostě takový a Leto se často mou hrou nechával strhnout, i když občas působil spíše jako šutr. Dloubnul jsem do něj a rozběhll se se smíchem, ať si mě chytí. Ohlédl jsem se, abych se přesvědčil, že Leto opravdu utíká za mnou a zrychlil jsem. Rohlížel jsem se kolem a přemýšlel, jak bych ho převezl. Samozřejmě jen v té hravosti, bylo to v dobrém úmyslu, a tak jsem našel svojí oběť.. Jeden keřík, za který jsem skočil a schoval se. Přikrčil jsem se, schoulil se co nejvíc, aby mě neviděl přes větve poseté jehličím.. Až na to, že jsem si nevšiml toho, že mi kouká špička ocasu. Snažil jsem se být zticha a příliš se nevrtět zadržovaným smíchem, skre větvičky jsem sledoval Leta, který se blížil.

Překvapovalo mě, jak v klidu vše bráška bral. Dokázal se na věci dívat z úhlu pohledu, který mě byl mnohdy skrytý a upřímně jsem ho v tomhle obdivoval. Tedy.. Já ho obdivoval ve všem. Usmál jsem se na něj, vzpomínky na rodiče byly trochu zvláštní, takové smutné, ale zároveň hezké. Přeci jen.. Znali jsme je tak půl roku našeho života, ale i za tu dobu bylo jasné, že jsou hodní.. Byli. Vždycky na nás byli hodní.
S úsměvem jsem pohlédl na bratra nad jeho slovy. Měl pravdu. Zase. "To asi ano, třeba na něco přijdu, co mi půjde a bude mi bližší, a zároveň to bude smečce prospěšné" řekl jsem mu jen vděčně. Vždycky mi dokázal ukázat směr, nebo ve většině případů to tak bylo. Upřímně řečeno, nevím, co bych dělal, kdybych se v tý sněhový bouři ztratil sám, bez něj. Asi bych nepřežil. A možná, ač jsem si to nikdy nechtěl přiznat, jsme se doplňovali. Střihnul jsem ušima. Mé myšlenky zabloudili k vlčatům a k tomu, co jsem ve smečce zatím zažil.
Vyprávěl jsem bráškovi, jak se ke mě jedno vlče vrhlo a já netušil, co s ním dělat. A bráška jako velký profík mi na to ase řekl něco, po čem jsem se necítil tak špatně a neschopně. Tváří se mi rozlil úsměv a upřel jsem vděčný pohled na brášku. "Ty jsi byl taky vlče, když jsi se musel postarat o mě. Myslím, že když ti to šlo tenkrát, určitě by jsi to zvládl i nyní" řekl jsem mu vesele a pohodil ocasem. Na chvíli jsem se zastavil a rozhlédl se kolem. Bylo hezké, že i tady sníh už prakticky zmizel, jen na horách byly vidět ještě občasné bílé čepičky. Usmál jsem se sám pro sebe. "Děkuju, že tě znovu mám bráško" řekl jsem k němu upřímně a poskočil si. Přikrčil jsem se, hravě jsem vrtěl ocasem a připlížil se k němu. V momentě, kdy jsem do něj dloubnul čumákem, jsem odskočil zase hned dozadu. "Máš babu! Chyť si mě!" křikl jsem na něj zvesela a rozběhl se po pěšince.

Tohle území jsem trošku znal, nebo při nejmenším jsem tu už byl, takže jsem cestu nacházel pomalu, ale přeci jen! Mohl si alespoň chvíli odpočinout. Pobaveně jsem na něj pohlédl a přikývl nad jeho slovy. Legrační to bylo, nezvyklé taky. Bylo to nové, když jsem ho jednou vedl já a ne on mě. Ale něčím to bylo hezké, skoro bych řekl kouzelné.
Konverzace o rodině byla celkem smutná, ale věřil jsem v hloubi duše, že se mají dobře. I když to určitě pro matku muselo být náročné ztratit dvě vlčata ve sněhové bouři. Naše matka měla dobré srdce, pamatoval jsem si jí jako hodnou a milou, ale.. celkem jsem posmutněl nad tím, že si na rodiče obecně moc nevzpomínám. Nejspíš to bylo jen tím, že jsem je naposled viděl jako půlroční vlče ve sněhové bouři. "Máš pravdu. Je mi rodičů líto.. Vždycky na nás byli hodní" řekl jsem Letovi s malým úsměvem. Alespoň jsem mohl říct, že jsem měl dobrou rodinu. Upřel jsem čumák před sebe, když mě z těch smutných myšlenek vytrhla lasička a tím se mi do hlavy vloudilo i uvědomění, že jaro je krásné a živé. Měl jsem štěstí, že jsem žil. No ne? Opět s úsměvem jsem pohlédl na Leta, a aniž bych věděl jak mě napadla ta otázka, prostě jsem se na ní zeptal.
Zajímala mě jeho odpověď, které se mi brzy dostalo. I když se mi zdálo, že Leto nad tím nějak přemýšlí. "To rozhodně, jsi skvělý bráško" přitakal jsem mu hned a poskočil si a chůze. Rozhlédl jsem se kolem, protože jsem si přestával být jistý cestou, přeci jen pokryté sněhem to tu vypadalo jinak, než teď, když už sníh roztál. Méně světla a obecně to tu bylo na pohled takové jiné. Nebyl jsem moc dobrý v orientaci. "Ano, pečovatel. Netušil jsem, v čem bych byl dobrý" cukly mi mírně koutky a na chvíli jsem zastavil. Protáhl jsem si svoje nožky i tělo a svalil se na chvíli do mechu. "Pamatuješ si toho vlka, jak jsme ho viděli na louce? No tak jeho vlče se ke mě vrhlo a mělo mě za tátu" zavrtěl jsem nad tím hlavou a pomalu se zase sesbíral na tlapy, abych se oklepal. "Ale já na vlčata moc nejsem, nevím, co s nima dělat a.." odmlčel jsem se a pohlédl jsem do dálky, tam někde v dálce se táhla Xanderova pachová stopa, ale já se vydal směrem, kudy jsem si myslel, že se jde k úkrytu. Nemohl jsem ale svého bratra brát hned dovnitř, ještě když jsou tam vlčata. "Bylo mi to líto, že se tak vrhnul ke mě a ne ke svému biologickému otci, víš.." ohlédl jsem se na Leta s tím, co mě tížilo.

Podíval jsem se na Leta, jak mluvil o tom tak objektivně. To mě na něm fascinovalo, jeho přístup k věcem. Někdy jsem si přál být jako on, ale zároveň.. Po čas našeho putování jsem zjistil, že jsme se vlastně celkem doplňovali. S úsměvem jsem kráčel do hor, až jsem našel cestu na hranice smečky. Chtěl jsem mu toho tolik říct, vyprávět mu o tom, jak jsem potkal Jhina, ale.. co by si asi myslel, že jsem takový blázínek a očividně jsem cítil k tomu kropenatému vlkovi zvláštní pouto? Zadíval jsem se do dálky, když jsme stáli na hranicích a na chvíli si dovolil se zastavit v čase. Jen hledět do dálky a přemýšlet nad vším a zároveň ničím. Pohlédl jsem na Leta, který se na chvíli zastavil také. Ale pak jsme šli dál.
Má slova jej pobavila stejně jako mě. "Zní to ironicky, že jo?" zazubil jsem se. Ale vidět brášku takhle se tvářit mě moc potěšilo. Byl to prostě nádherný pohled, stejně jako pocit. Hopsal jsem vedle něj a rohlížel se kolem, jestli někoho nezahlédnu. Ale zatím jsem nikoho nikde neviděl, jako kdyby jsme na území byli sami. Bylo to zvláštní, protože i přesto tu bylo pár čerstvých pachů. Pohlédl jsem na Leta, když se jal odpovědět na mou otázku ohledě rodiny. "Myslím, že by mi stačilo vědomí, že jsou šťastní" usmál jsem se na něj upřímně. "A myslím, že by máma naše jména znovu nepoužila" střihnul jsem uchem a na chvíli zastavil. V houští se cosi mihlo, takže jsem nastražil uši a jen sledoval to místo. A pak.. Z houští vyběhla lasička, která zmizela v jedné díře. Zavrtěl jsem ocasem. "Líbí se mi, jak příroda ožívá.. A Leto.." pohlédl jsem na bratra zamyšleně. "Co by jsi chtěl ve smečce plnit za funkci? Kdyby ses tu rozhodl se mnou zůstat víš.. Mě dal alfa roli pečovatele, protože jsem netušil, kam bych se s mýma podprůměrnýma schopnostma hodil" byla to zajímavá otázka. Co bych já chtěl dělat? Neměl jsem cíle.. Vlastně jsem jen tak proplouval světem a snažil se přežít. Ale Leto.. Ten třeba něco v mysli měl.

← Kvetoucí louka (přes Hraniční pohoří)

"Kamarádku" zopakoval jsem po něm zamyšleně, jako kdybych snad tápal nad výrazem toho slova. Jen jsem se nad tím usmál. "Nevím, jestli je to kamarádka, ale.. Byla příjemná a milá. Třeba jí taky potkáš!" zvesela jsem si poskočil. Bylo hezké, jak se Leto staral a ještě hezčí to, že mi dával rady, nebyla to jen slova chvály, ale věděl jsem teď, že jsem byl na dobré cestě a příště to určitě zase provedu lépe. "Snažil jsem se, mám ještě co zlepšovat" zavrtěl jsem vesele ocasem. Po jídle jsme se však vydali do hor, kde už jsem cestu pomalu poznával, jakmile jsme vystoupali po kamenité cestičce nahoru. Vedl jsem Leta dál pomalým krokem, protože přeci jen.. Nemohli jsme po jídle běžet, to by se nám mohlo udělat špatně a to bych nerad. Usmíval jsem se lehce nad tím, jak tu smečku nazval domovem. Ano.. Mohl to být můj domov, a doufal jsem, že se jím stane, pokud se Leto rozhodně nakonec ve smečce zůstat. On už byl to poslední, co mi tu nejspíš chybělo. Možná najdu časem ještě něco, co mi tu chybí, ale.. Pro teď jsem měl vše a byl jsem šťastný. Úsměv mi stejně maličko pohasl při vzpomínce na Jhina. Kde ten se asi toulá? Když jsme vystoupali vzhůru do hor, na chvíli jsem se zastavil a díval se do dálky. Pláně, další hory, zlatý les.. a poušť. Byl tu zkrátka nádherný výhled. A krom pouště jsem měl tu čest prozkoumat téměř vše, kam mé oko dohlédlo. Podíval jsem se na Leta s letmým úsměvem. Ale pak jsem beze slov pokračoval dál, teď už mě vedly spíš pachy až na území smečky. Cítil jsem tu někde poblíž Stinu a nezmámý nový pach, potom pár starých pachových stop. "Myslím, že možná potkáme brzy pár členů. Tak se mě drž, aby ses tu netoulal sám" řekl jsem Letovi po chvilce a otočil k němu pohled. Bylo až zvláštní, že taková slova by spíš řekl on mě, a ne já jemu a nad tím faktem jsem se musel zasmát. Opět se mi vracela radost a dobrá nálada, takže jsem si začal vedle něj lehce poskakovat. "Leto, co myslíš? Má se naše rodina dobře?" napadlo mě najednou a své hopsání jsem maličko zmírnil, abych byl opatrnější na cestu po území. Byl jsem však rád, někde v hloubi duše, že jsem našel cestu zpátky. A ještě jsem cestou našel brášku!

Uculil jsem se nad jeho slovy. Byl jsem nadšený z toho celého lovu, pokusu, z jeho slov, i z toho, že Leto sám vypadal vesele. Moc často to totiž neukazoval, minimálně ne před ostatníma. Byla to vzácnost, ale moc krásná. "Jsi prostě úžasný" cukly mi koutky. Jasně, že měl více zkušeností, snažil jsem se od něj vše odpozorovat, ale praxe už byla těžší, než teorie. "Snažil jsem se. Asi před měsícem jsme lovili zajíce s Třezalkou" řekl jsem mu do srsti a užíval si tu krásnou chvilku, kdy mě můj bráška obejmul a já se cítil zase tak lehký a šťastný. "To je jedna členka smečky, a říkal jsem si, že to zkusím jako ona..! Krásně tomu zajíci nadběhla" vyprávěl jsem mu nadšeně a zvedl k němu pohled. Nejspíš bych tu dokázal stát napořád, kdybych neměl cíl. A ten jsem měl. Musel mít hlad a já ho měl také, protože jsem za poslední dobu toho snědl jen velmi málo. I tak ale jeden zajíc pro oba bylo malé sousto. Snad bude čas později se pořádně nasytit. I když mě to stačilo. Pozoroval jsem Leta, jak si vzal první sousto a pečlivě ho přežvykoval, a potom jsem si ukousl já. Co jsem si vzpomínal, dělávali jsme to tak vždycky. Že jsme se dělili o potravu rovným dílem. I když za mě.. Leto by toho měl sníst mnohem více, když byl větší a statnější, mě toho přeci stačilo na zasytění méně.
S jídlem jsem nikam nechvátal, stejně jako Leto. A když jsem dojedl, pečlivě jsem si olízal čumák, i tlapky, abych byl úplně čistý. Zamrkal jsem a nadšeně ho sledoval, jak se o mě stále staral jako o svého mladšího bráchu. I když už jsem nebyl vlče a byli jsme stejně staří, od doby, co jsme zůstali sami, se ke mě choval jako rodič.. Miloval jsem ho, jak jen vlk může milovat svou rodinu. Upíral jsem na něj svoje šedé oči s upřímným vyjádřením bratrské lásky, než se zeptal na tu věc. "Ano ano! To bychom měli" vyhrkl jsem hned a vyskočil jsem na nohy. Byl jsem nasycený a jídlo mi dodalo energii na cestu do hor. Zavrtěl jsem vesele ocasem a poskočil si, než jsem pokývl hlavou směrem k horám. "Tak pojď, doufám, že se ti tam bude líbit" usmál jsem se na Leta a žďuchnul do něj čumákem, než jsem se vydal směrem k horám.

→ Alateyská smečka (přes Hraniční pohoří)

Myslel jsem si, že teď už zvládnu ulovit zajíce sám, bez pomoci. Věděl jsem jak na to, ale prostě jsem byl nemehlo, takže jsem se nakonec rozplácl na zemi. Naštěstí tu byl Leto a celou situaci zachránil jako vždycky. Zdvihl jsem hlavu a sledoval ho jako vždy fascinován jeho rychlostí, hbitostí a jakousi elegancí. Byl to můj bráška, na kterého jsem byl pyšný. Ten nejlepší z nejlepších sourozenců, které jsem mohl mít. Pravda ale byla, že méo sestry jsem si nepamatoval. Jen si ze mě často utahovaly. Pousmál jsem se, bylo po ušákovi a Leto ke mě přiběhl s kořistí v tlamě. To už jsem se začal pomalu sbírat na nohy a vesele jsem se zasmál. "Měl jsem měkké přistání do trávy, nic mi není" ujistil jsem ho s humorem a zamával ocasem. Nadšeně jsem na něj hleděl a na kořist, kterou jsme spolu ulovili. "To bylo! Byl jsi fakt úžasný! Jak jsi ho chytil a vyhodil a.. a.." netušil jsem, jak víc ho ještě pochválit a dát mu najevo své nadšení. Zvedl jsem se a došel k němu, abych se zlehka přitulil, čumáček jsem strčil do jeho náprsenky a přitiskl se k jeho většímu, silnějšímu tělu. "Jsem tak rád, že tě tady mám" zamumlal jsem do jeho srsti a chvíli tak zůstal. Musel jsem být pro něj vážně někdy otravný, nebo to tak Leto nevnímal. Ale teď! Byl čas na nový zážitky a společný chvíle. Pomalu jsem se odtáhl a věnoval mu upřímný úsměv, než jsem popadl ušáka a zubama odpreparoval kůži od masa, abychom se mohli najíst. Pomohl jsem si tlapama, mezi kterýma jsem ho držel. "Pojď se najíst" houknul jsem na brášku potom, co jsem oddělil kůži od masa a nabídl mu první sousto.

Bylo to svým způsobem zvláštní, že jsem brášku takhle potkal a mohl mu ukázat, jak jsem se postavil na vlastní nohy. Jak jsem se zlepšil. Ale nechtěl jsem mu tím dát najevo, že bych ho už nepotřeboval.. Naopak, potřeboval jsem ho stále. Byl moje rodina, můj bráška, byl pro mě velmi důležitý. Však jsem s ním taky vyrůstal od půl roku svého života. Vesele jsem přikývl nad jeho slovy. "Doufám, že se ti tu taky bude líbit" usmál jsem se na něj a zavrtěl ocasem. Teď byl pro mě prioritou lov a brzy jsem to taky vymyslel! Chtěl jsem, aby si trochu odpočinul, a tak jsem rozhodl.. A nedal mu na výběr. Vlastně jen Leto mohl tušit, že to beru jako hru. Byla to zábava. Byla v mém těle radost, že jsme mohli lovit spolu.
Držel jsem si odstup od zajíce v trávě a snažil se poznat, odkud jde vítr, abych se neprozradil. Tak to přeci Leto dělával taky! Nebo alespoň občas jsem ho při lovu pozoroval a myslel jsem si, že to tak dělal taky. V trávě jsem se plazil potichu a co nejvíce při zemi, občas vykoukl můj zadek nebo hlava s ušima zdvihlýma vzhůru. Až jsem nakonec zastavil naproti Letovi a zajíc byl mezi náma. Zvedl jsem hlavu a sledoval ho, jak se přikrčil a v trávě prakticky nebyl vidět. Fascinovalo mě to. Zavrtěl jsem ocasem, kterým jsem zamáchal vysoko ve vzduchu. Pomalu jsem se připlazil blíž.. ještě kousek, a pak jsem prudce vyrazil. Zajíc se lekl a začal utíkat. Dobrým směrem, ale pak.. Nadhodil ty svoje kličky, které vyžadovaly dost pozornosti, abych mu vždycky nějak nadběhl nebo nadskočil a hnal ho stále stejným směrem. Samozřejmě.. s tím se dalo počítat, že bude ušák kličkovat. Jenže teď to bylo na mě mu nadběhnout pokaždé, kdy uhnul ze směru, který jsem chtěl. Nebylo to tak snadné jako lov s Třezalkou.
Skákal jsem jako nějaká koza na pérkách, v mém výrazu bylo jasné, že mě to baví. Pokaždý, když zajíc uhnul, zareagoval jsem dost rychle, abych mu nadběhl, až když už jsem byl poměrně blízko Letovi se zajíc rozhodl, že na mě ušije boudu. Uskočil vlevo, já také, ale on najednou hned změnil skok vpravo a udělal kolem mě jakousi otočku, aby se mi vyhnul. Zamotaly se mi nožky a plácnul jsem s sebou na zem. "Chyť ho! Chyť ho!" vyjekl jsem k Letovi, kterýmu se zajíc téměř řítil do tlamy.

Jen jsem chtěl, aby si trochu odpočinul a já mu ukázal, jak moc jsem se s lovem zlepšil. Teda.. Zatím jsem lovil jen malé tvory, často na prahu života a smrti, a jednou jsme s Třezalkou ulovili zajíce. Ale jeho slova mě nakonec potěšila, stále jsem si nevěřil natolik, abych se do lovu pustil sám. A on měl navíc zkušenosti! Které mě chyběly. Usmál jsem se na něj s vrtěním ocasem. "Náš první společný lov" bylo to tak.. Nikdy jsme spolu nelovili, Leto vždycky všechno oddřel sám. Bylo mi líto, že jsem byl tak neschopný a nikdy mu nepomohl. Ale teď se vše mohlo změnit. Přikývl jsem s úsměvem nad jeho slovy, tyhle ostrovy byly zvláštní, ale nějakým způsobem.. "Líbí se mi tu" řekl jsem bratrovi upřímně, protože ano.. tady jsem konečně začal žít a snažit se, můj život se tu stával nějakým. Vlci tu na mě reagovali vesměs kladně.. Ani ve smečce mě neodsuzovali. Pobaveně mi zacukaly myšlenky při vzpomínce na reakci Melanis. Kdo ví, kde ty dvě jsou? Snad našly svou cestu. "Věřím tomu Leto, ale stále platí, že tě tu rád provedu a můžeš si dát na chvíli dovolenou" věnoval jsem mu další pohled, než cosi v trávě upoutalo mou pozornost. A to byl zajíc, jehož uši v trávě lehce vykukovaly. Takže jsem Letova slova vnímal tak nějak napůl, protože jsem se snažil vymyslet, jak bychom ho dostali. "Hm?" obrátil jsem pohled k němu. "Ano" byla to odpověď na obě otázky. Domov, smečka byla blízko, jen tam v horách před námi a ano, ten vlk za to taky chtěl mince. Určitě, co jiného by chtěl?
Přivřel jsem oči a podíval se na Leta, který po mé navigaci našel v trávě zajíce také. Podíval jsem se na něj a pohodil ocasem. "Co kdybych ti ho nadehnal já a ty si trochu odpočinul, a pak ho dorazil?" navrhl jsem hned, protože jsem nechtěl, aby se zatím moc namáhal. Navíc jsem věřil, že je stále silnější než já a má pevnější skus a kdyby se mi to nepodařilo, nadběhne mu a chytí ho. Takže to znělo jako lepší nápad, než abych zajíce marně chytal já. I když jsem věřil i v jeho schopnost nahánění kořisti. Tohle pro se mi zdálo pro něj teď jednodušší. "Tak já se plazím" rozhodl jsem se, nedával jsem mu tak moc na výběr a skočil jsem do trávy, abych se v ní schoval. V tomhle mi moje velikost hrála do karet. Občas jsem vykouknul, abych si zkontroloval pozici Leta i zajíce a v podstatě se snažil zajíce obejít, abych ho mohl hnát správným směrem.

Věnoval mu úsměv, když bráška přijal jeho nabídku, že se o něj teď postarám a budu mu dělat průvodce. Stejně jako mě potěšilo, že měl zájem o potravu. To bylo dobré znamení. Krom toho, že tu byla svatyně, kde vlci mohli zesílit, tak i potravou přeci vlk získával sílu, ne? Alespoň na přežití. "Můžeš mi pomoct s lovem, nebo si můžeš sednout a pozorovat mě, co jsem se naučil" řekl jsem mu a mrknul na něj, ocas mi lítal stále vesele ze strany na stranu, a to i přesto, že jsme zabrousili i do jiných témat než lov a ostrovy. Jako třeba magie, která pro mě vždycky byla tabu. Ale Leto měl asi jiný názor. A pak tu byly mince, za které vlk mohl zaplatit lekci u mistra, aby zesílil. Pohlédl jsem na Leta, zatímco jsem kráčel do středu louky. "Určitě najdeš. Už jsem jich pár taky našel při toulkách přírodou. Je to jako.. Kdyby se zjevovaly za odměnu, nebo co" řekl jsem k němu a pousmál se. Rozhlížel jsem se po louce, v dálce jsem si všiml vlčicí, které jsem neznal, potom jsem zahlédl Xandera. "Koukej, koukej.. Tamten vlk, poznal jsem ho ve smečce" řekl jsem hned Letovi, ale zdálo se, že Xander má na spěch, a tak jsem za ním nakonec nešel. Bude čas snad později mu bratra představit. Stejně jako Stině. "Magie" pohlédl jsem zase do dálky a trochu se uklidnil. Čím více ve středu jsem byl, tím jsem si byl jistější, že v trávě v dálce vidím zaječí ouška! Ale měl jsem na to, abych ulovil zajíce? Lovil jsem ho přeci s Třezalkou v tundře a byli jsme na něj dva. Nějakým způsobem jsem si ale věřil. Zastavil jsem se a posadil se, abych si vyměřil situaci kolem. Jedny uši.. V trávě, která se pomalu zelenala. Pohlédl jsem na Leta. Mohl by mi teoreticky pomoct, nadběhnout mu, ale chtěl jsem spíš, aby si odpočinul. Najednou jsem se v myšlenkách vrátil zpátky k magii. "Stina říkala, že po ostrovech chodí vlk s takovým obchůdkem a můžeš si u něj koupit různé magické věci" řekl jsem zamyšleně a střihnul uchem. Natáhl jsem krk k Letovi a čumák měl skoro v úrovni jeho čumáku, upřený pohled dopředu. "Vidím zajíce" šeptl jsem mu. "Tam tam.. V trávě" naznačil jsem do dálky.

Svěží vůně jara byla cítit po celé louce, krom toho tu bylo i pár pachů, dokonce jsem slabě cítil Jhina, ale byla to už celkem stará vůně. Třezalka. Jedno vlče ze smečky.. Zadíval jsem se do dálky, a potom pohlédl na bratra, kterého moje vyprávění ještě neunudilo. Zastřihal jsem ušima. "Můžu ti vrátit tvojí péči, za kterou jsem ti neskonale vděčný.. Tentokrát tě povedu já. Můžeš se na mě spolehnout, bráško" řekl jsem mu s jistotou hlase. Ale kdyby mě viděl chvíli předtím, než jsem ho našel, nejspíš by se smál, že jsem stále stejný trdlo, protože jsem vůbec netušil, kam mám jít, abych se vrátil. Bylo to naštěstí přesně tak, jak jsem čekal.. Stačilo najít bod, odkud jsem věděl, kam jít. Přitiskl jsem se k němu a spokojeně si dovolil na chvíli zavřít oči. Být kočka, asi bych vrněl, ale takhle jsem se k němu jen tisknul a přemýšlel, jak moc mi bráška chyběl, a jak moc jsem šťastný, že ho tu mám, že je živý a zdravý. "Jsem rád, že i ty jsi v pořádku" pronesl jsem k němu a otevřel oči, abych se na něj podíval. Všiml jsem si i toho, že dokonce vrtěl ocasem, i když to bylo narozdíl ode mě, dost nepatrné. Cukly mi nad tím koutky. "Snažil jsem se" zazubil jsem se na něj lehce, ale nevydržel jsem sedět jen tak na místě dlouho. Leto věděl, jak se ze mě občas stávala malá hravá raketa. S takovou hravostí jsem začal upozorňovat i na tu kytičku, ale to neznamenalo, že jsem přeslechl jeho slova. Musel jsem se chvíli zamyslet nad tím, co mu na to říct. "Nemyslím si" odpověděl jsem mu jen zamyšleně. "Myslím, že prostě jen jsem neměl čím zaplatit, a tak se nějaká magická brána pro mě neotevřela. Kdo ví. Někdy ti ukážu, kde to je" nabídl jsem mu. Nevypadal, že by se ode mě chtěl jakkoliv hnout a já vlastně jej z dohledu taky nechtěl ztratit.. Jen kdyby chtěl jít svou cestou, respektoval bych to. Nemusel mě mít na krku přeci celý život a byl dost mladý, stejně jako já.. Možná tu najde nějaký nový smysl. Pousmál jsem se a povyskočil si. "Asi si mě příroda prostě nevybrala" odvětil jsem k němu s úsměvem, netrápilo mě to. Naučil jsem se pracovat s tím, co jsem měl k dispozici, bez magie. "Nemáš hlad? Mohli bychom nějakou kořist na louce najít, než se vydáme do hor" zeptal jsem se ho starostlivě a kývnul hlavou k horám před námi, protože přesně ty hory jsem myslel.