Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Bylo to zvláštní, někdo by možná řekl magické, že se tohle stalo a narazil jsem na něj, ještě když jsem se snažil vrátit do smečky. Jen mě mrzelo, že jsem se s těma dvěma vlčicema nestihl rozloučit. Šel jsem vedle něj, spíš hopsal, až na louku, která se pomalu plnila barvami různých rostlinek. Ocasem jsem máchal vesele ze strany na stranu a věnoval mu vyprávění, co jsem zatím o ostrovech věděl. Sám jsem tu ale nebyl nijak dlouho. Pohlédl jsem na Leta a zavrtěl nad jeho slovy hlavou. "Ne unavení. Prý i ti největší bojovníci, sem přijdou bez svých schopností" řekl jsem mu upřímně, co jsem věděl a maličko smutně se na něj usmál. Možná teď bude mít pocit, že mě neochrání, ale já se opravdu stal silnějším.. a možná chytřejším. Nebo prohnanějším? "Je to jako kdyby osud chtěl, aby všichni vlci, co se sem dostanou, měli stejný start" dodal jsem lehce zamyšleně a na chvíli se zastavil na louce, ale jen proto, abych dopřál čas sobě i Letovi něco dalšího vstřebat. Navíc jsem viděl pohoří, kam jsem mířil, stačilo už jen najít cestu nahoru a domotat se na území smečky. Třeba někoho potkáme, kdo mě navede. Nebo Leto bude tušit, kudy jít. Měl dobrý instinkt vždycky. Sednul jsem si do trávy a zadíval se do dálky, kdy mi lehký větřík pročísl srst. Bylo tu zkrátka hezky. Pohlédl jsem na Leta a zavrtěl mírně hlavou. "Slabý jako vždy. Ale silnější než první den na tomhle ostrově" řekl jsem mu na otázku, jak se cítím a usmál se na něj. Sklonil jsem hlavu a otřel se jí o jeho krk, tenhle kontakt mi chyběl, když u mě nebyl. Neměl mě kdo hřát, kdo chránit.. Ze začátku to byla jako strašná noční můra, ale postupně mi nezbylo nic jiného, než se osamostatnit a žít. Pohled jsem zvedl zase k němu, když se mě zeptal na další věc z mého vyprávění. "Stina říkala, že si lekce musíš zaplatit za takové mince, ty prý najdeš různě poházené po ostrovech. Já jsem chtěl jít dovnitř, ale něco.. Nějaká divná síla, mě nepustila, a tak jsem počkal venku" odpověděl jsem mu popravdě a svalil se hravě do trávy. "Podívej.. První kytičky" packou jsem zašermoval proti sněžence v trávě a usmál se na Leta.

← Tichá zátoka

Byl jsem veselý, že se můj bráška našel a dokonce se zdálo, že mi nic nevyčítal. Poskakoval jsem vedle něj, zatímco on teprve získával sílu do svých tlapek. "Jo, hodně vysokých vlků" přikývl jsem k němu energicky. "Ale ale.." pohlédl jsem na něj pobaveně nad jeho slovy. Říkal mi tak často, byl jsem takový.. nedochůdče, jak mě nazývala občas matka. Poslední vlče, nikdo pořádně nevěděl, jestli přežiju a přesto.. Jsem tu byl teď, jako dospělý jedinec. Cítil jsem se silnější, schopnější.. Ale kdo mě dovedl až do dospělosti? Můj bráška Leto. Věnoval jsem mu úsměv. "Nikdy jsem tak velké vlky neviděl. Alfa smečky je taky obrovský.. A dokáže celý vzplát ohněm" vyskočil jsem si vesele a klusal vedle něj. Líbilo se mi, že mu mohu všechno vyprávět a doufal jsem, že naše cesty povedou vstříc zítřkům. Teď už jsem se necítil jako přítěž, najednou jsem byl já ten průvodce.. "Černobílá vlčice, Stina, ano" přikývl jsem k němu a střihnul ušima. V dálce byla louka, na kterou jsme se pomalu blížily. A za loukou se tyčily hory. Byl jsem si téměř jistý, že to jsou ty, které hledám. Stačilo už jen najít cestu na území. "Řekla mi, že tyhle ostrovy jsou hodně magické místo, vlci, kteří se sem dostanou, se sem dostávají slabí.." pohlédl jsem na něj zkoumavě. Cítil se slabý? Nevypadal tak. Vždyckly se tvářil sebejistě a silně, uměl to dobře, uměl být silný, i když nebyl velký. "Ale je tu místo, kterému se říká Svatyně a v ní sídlí Mistr, vlk, který pomůže vlkům zesílit. Pravděpodobně nějakým tréningem nebo tak. Já uvnitř nebyl, ale Stina ano" pousmál jsem se svému vyprávění. Měl jsem pocit, že mluvím moc, ale bylo toho ještě tolik, co jsem mu chtěl říct!

Posunul jsem se jinam za tu dobu, co mi nic nezbylo. Ačkoliv jsme se neviděli déle, než jen ty 4 měsíce, co jsem byl na ostrovech, byl jsem stejně šťastný, že jsme se setkali. Byla to krátká .. i dlouhá doba. Záleželo na úhlu pohledu. Pousmál jsem se na něj a přikývl. "I já" řekl jsem mu upřímně. "Ta vlčice, se kterou jsem se setkal, když jsem se probudil na ostrovech mi toho řekla spoustu. A byla obrovská!" zastřihal jsem ušima a pohodil ocasem až skoro nad úrovní mého těla. "Vlci jsou tu vysoký!" vlastně jsem se seznámil s vlkama menšíma než já, akorát s vlčaty. Zadíval jsem se na něj, bylo těžké potlačovat svou radost, ale měl pravdu. I když bylo ironické, že mě nazval mládětem, ačkoliv on sám byl stejně starý jako já. Trochu jsem se nad tím pobaveně zasmál. "Jsme stejně starý bráško" rýpnul jsem si do něj. Když mi pak potvrdil, že půjde se mnou, poskočil jsem vesele a udělal jedno sprinterské kolečko kolem něj, než jsem si vůbec uvědomil, že jsem mu neodpověděl na otázku. "Spíš.. Jsem dostal šanci se přidat. Dovedla mě tam ta vlčice, Stina se jmenuje. Je to smečka v horách" řekl jsem mu s jiskřičkama v očích a rozhlížel se kolem. Takže jsem musel jen najít hory. Chtěl jsem před bratrem trochu zamachrovat, že jsem se něco naučil, takže jsem se snažil tvářit, že přesně vím, kam chci jít.. Nakonec jsem se přeci jen rozešel kolem zátoky na druhou stranu, než jsem si byl jistý, že jsem už byl.

→ Kvetoucí louka

Bedlivě jsem ho sledoval, když se sbíral ze země a postavil se. Ale naštěstí se zdálo, že nebyl zraněný, že byl v pořádku, takže jsem si trochu oddechl. Já nad tím nepřemýšlel, vlastně poslední moje vzpomínka byla, jak mi podjela tlapka a spadl jsem do řeky. Že mě sem musel přinést proud, to mi došlo, ale jak moc zvláštní bylo tohle přežít, to už ne. Zadíval jsem se opět na něj a sedl si, pohazoval jsem zvesela ocasem ze stranu na strany, šťastný tím, že zase vidím svého břášku. "Jak dlouho?" zeptal jsem se ho trochu nechápavě, protože to nedokončil. Netušil jsem úplně na co se ptal. Jak dlouho jsme se neviděli nebo jak dlouho tu jsem? Dospěleji? Trochu jsem střihnul uchem a usmál se. "Zvládl jsem se o sebe nějak postarat, ale tady spíš.. díky tomu, že jsem potkal hodně vlků, kteří mi pomohli" řekl jsem k němu upřímně. Nebýt jich, nevím, co by ze mě bylo. Asi mrtvola pod hromadou sněhu. To už jsem začal přemýšlet nad jeho otázkou.. Jak dlouho tu jsem? Přečkal jsem zimu, takže.. "Když jsem se tu probudil, začínala zima, teď je jaro" řekl jsem zamyšleně v odpověď a nad tím druhým akorát přikývl. Takže to bylo nějaký.. 4 měsíce, co jsem tu byl? Asi. Pohlédl jsem kamdsi do prázdna a po chvilce zamrkal nad jeho slovy. "Chtěl jsi mě ochránit.. Ale kdybych byl schopnější, mohl jsem ti pomoct" vyhrkl jsem hned neústupně a zavrtěl hlavou. Pomalu jsem se zvedl a došel až k němu, abych ho dloubnul čumákem do boku. "Teď to neřeš.. Potřebuju se vrátit do smečky.." odmlčel jsem se a podíval se na něj vesele. "Půjdeš se mnou? Můžu ti víc povědět cestou" zeptal jsem se ho hned, jako kdyby to byla samozřejmost. Můj bratr ale mohl mít jiné plány, jak se svým novým životem naložit..

Pobaveně jsem se na něj zadíval, starost z výčitek teď šla stranou. Mohli jsme si o tom promluvit kdykoliv. Zajímalo mě, jak se mu podařilo uniknout, ale nikdy jsem o bratrovi vlastně nepochyboval. Byl v mých očích ten nejlepší a nejsilnější vlk, v podstatě mě vychoval, něco mě naučil.. Usmál jsem se nad jeho výrazem, vypadalo to, že se vážně nic nezměnilo a skutečně nesním. Byl to on. Věděl jsem, co ten pokus znamená a byl jsem za něj nesmírně vděčný. Po malém tulení přišlo na řadu ho seznámit se situací. "Když jsem se tu probudil, stejně jako teď ty, narazil jsem na vlčici a ta mi řekla, že tyhle ostrovy jsou hodně magické místo. Možná je to tím, že osud chtěl, abychom zde byli" vysvětlil jsem mu zamyšleně a posadil se, zatímco jsem ho zaujatě sledoval a poslouchal jeho příběh. Takže mě hledal? Byl jsem neopatrný, věděl jsem to. Jinak bych v tý řece nikdy neskončil. Ale měli jsme nejspíš štěstí oba.. A ještě větší v tom, že jsme se opět setkali. "Omlouvám se" povzdechl jsem si a sklopil pohled, ale po očku jsem stále sledoval, jak se pokoušel zvednout. Byl jsem připraven přiběhnout a podepřít ho, nebo něco udělat, kdyby padal. Musel být unavený a ještě, když tyhle ostrovy vlkům brali sílu.

Byl jsem z téhle celé situace dost rozhozený, ale vlastně šťastný, když jsem začínal zjišťovat, že je to skutečně on. A nemohl jsem mít halucinace, leda tak z hlavu. Ale tohle znělo jako on, i jeho slova.. Dával mi dost důkazů, že je to on. Brzy jsem překonal strach a zase se k němu vrátil, tentokrát už jsem se přitulil skoro v slzách k jeho medvídkovskému kožíšku. Přivřel jsem oči a uši měl tak divně sklopené, jak moc jsem si vyčítal, že jsem ho v tom tenkrát nechal. Musím se mu omluvit problesklo mi hlavou. Zvedl jsem k němu pohled. "Vždycky budeš můj bratr" ujistil jsem ho. Začínal jsem ale přemýšlet. Pokud se sem dostal, musel přijít o všechny svoje schopnosti, sílu, a tak.. Takže bude teď slabý, možná mu to můžu celé vrátit. Chtěl jsem mu toho najednou tolik říct, ale teď ne.. Ještě chvilku jsem se k němu jen chtěl tisknout. Ten důvěrný kontakt mi chyběl. Zavřel jsem oči a položil si hlavu na jeho záda. "Moc jsi mi chyběl" kníknul jsem tiše. Na řadu ale přišly jeho otázky, které jsem očekával, takže jsem zase hlavu zvedl a střihnul ušima. "Na ostrovech. A přineslo tě moře" odpověděl jsem mu zatím jen velmi stručně a zvedl se na nohy. Prohlížel jsem si ho, vypadal stále stejně, byl stále tak hezký, jakýho jsem si ho pamatoval. Ostrovy mu mohly vzít sílu, ale nemohly vzít to, že to byl stále můj starší bráška. "Jsi v pořádku? Můžeš vstát?" začal jsem se ho vyptávat tentokrát já, protože jsem o něj vážně měl starost. Byl jsem tak šťastný, že tu je teď přede mnou živý, že na to snad neexistovala slova, kterými by se to dalo popsat.

Srst vlka před ním se zdála suchá, ale ležel tu jako kdyby ho právě vyplavilo moře. Byla by to moc velká náhoda, kdyby to byl skutečně on.. Teď, zrovna když jsem o něm přemýšlel. Ale pak.. On se pohnul. Alespoň nebyl mrtvý, ať to byl kdokoliv. Sledoval jsem ho s napětím, jestli něco řekne nebo otevře oči nebo něco. Ale ten pach bych nikdy nezapomněl. Za tu dobu společného cestování, jsem ten pach měl dokonale vrytý v paměti. Skutečně promluvil.. A řekl moje jméno. Úplně celý jsem ztuhl a byla ze mě chvíli vážně socha, než následoval úlek a úskok. "Odkud znáš moje jméno?" vyhrkl jsem na vlka a díval se na něj nevěřícně. Ne.. Musím mít halucinace, nebo měl vlk příbuzného nebo známého s takovým jménem. Musel to být on! Nikdo takový na zemi neexistoval. Musel to být můj bráška. Chvíli jsem stál přikrčený, stažené uši dozadu, tlapky roztažené do stran, než jsem k němu pomalu dolezl zpátky. "Leto.. Jsi to ty Leto?" zamumlal jsem k němu, tlamu jsem měl plnou slin a oči se mi plnily slzami dojetí. Natáhl jsem k němu hlavu a očichal ho, chtěl jsem se přesvědčit, že je to on. Můj čich se přece nemohl nechat ošálit. "Jak jsi se sem u všech bohů dostal?" zadíval jsem se do jeho očí a čumáček zabořil do jeho srsti na krku. Celý jsem se k němu zlehka přitiskl. Znovu jsme se setkali.. Teď už ho neopustím, nenechám ho samotného, nikdy..

← Zlatý les

Když jsem vyšel ze zlatého lesa, do očí mě praštilo ostré slunce. Vzpomněl jsem si tak, jak jsem se za tu dobu tady stal více houževnatý. Přivřel jsem oči proti slunku. Možná jsem se trochu změnil? Cítil jsem se.. silnější? Ne jako totální přítěž? Pousmál jsem se a zadíval se na písčitou pokrývku, kterou omývala voda. Byl tu klid, ticho.. Vydechl jsem si pro sebe a vydal jsem se k vodě, abych se zadíval do té modré hladiny. Kde je asi Jhin? prolétlo mi hlavou, když jsem hleděl na svůj odraz ve vodní hladině. Sem tam se pod ní mihla nějaká ta rybička, která zase zmizela v hlubinách. Chyběl mi domov, ačkoliv jsem vyrůstal v horách, ale s bratrem jsme toho hodně nachodili. Zadíval jsem se do dálky a dopřál si chvíli klidu na vzpomínání nad svou rodinou, i když ty vzpomínky začínaly být trochu rozmazané. Koho jsem si nejvíc pamatoval byl právě můj starší bráška, díky kterému jsem se dožil dospělosti. Přivřel jsem oči a nadechl se, abych potlačil ty hnusné vlezlé depresivní myšlenky. S tím jsem do nosu vsál pach.. Tak známý.. A pak jsem si uvědomil, že téměř hned vedle někoho sedím. Naskočil jsem a uskočil do strany, upíral jsem nevěřící pohled na toho vlka, který měl dost podobný kožíšek jako já. Huňatý kožíšek.. Byl mrtvý? Byl to on? Mohl to vůbec být on? Pomalu jsem se téměř po špičkách přiblížil až k němu a zakryl ho tak stínem mého těla. "Ži.. Žiješ?" sklonil jsem se, abych se přesvědčil, že vlk alespoň žil. To nemohl být on.. Jak moc velká náhoda by to byla, kdyby to byl on.. ? Jak bych mu dokázal čelit po tom, co jsem ho tam nechal, i když mě vyhnal, ať uteču. Jak bych mohl.. Nechal jsem ho na pospas šelmě.. Uši jsem stáhl dozadu a dokonce se mi zatřásl dech, jak jsem vydechl.

Chtěl jsem sdělit vlčicím vše, co jsem věděl. Nebyl jsem ten typ, který by si nechával pro sebe informace, jenž by mohly někomu dalšímu pomoct. Že vlci často byli zlí na mě, neznamenalo, že jim to budu oplácet. Vždycky jsem věřil v to, že když se budu chovat k nim dobře, budou se tak chovat oni ke mě.. Bohužel to v hodně případech neplatilo. "Jo a pak je tu takový starý vlk, který s sebou táhne obchod s různýma věcma, magickýma, a tak.. Dá se u něj koupit mnoho magických věcí" mluvil jsem dál a sledoval jsem ty krásné zlaté stromy. Tohle místo bylo opravdu zajímavé. Až jsem se zamyslel ve svých myšlenkách natolik, že když jsem se ohlédl, osaměl jsem. Možná jsem šel rychleji, a tak jsem s nima nakonec nedržel krok. Možná to bylo vůbec poprvé, kdy jsem někomu utekl. Spíše vlci utíkali mě. Bylo to docela ironické, ale co s tím teď? Rozhlédl jsem se kolem, a pak pohled zase obrátil přímo před sebe, kdy jsem stál na okraji toho lesa a před ním se rozprostíralo bílé světlo. To už bylo zase ráno? Odlepil jsem packy od země a vydal se přímo za nosem, kam mě táhla vlastní intuice.

→ Tichá zátoka

← Mělká pláž

Možná jsem byl trochu naivní, že jsem se rozhodl s nimi jít na průzkum, ale třeba najdu místo, odkud budu vědět, kde jsem a kam jít, abych se dostal zpátky do smečky. Byl jsem si celkem jistý, že jak jsem hnal za Jhinem, prostě jsem minul cestu zpátky. Ale nemohl jsem ho v tom stavu nechat jít. A teď byl stejně pryč.. Na chvíli jsem se zasekl ve svých myšlenkách, když se nebe schovalo za korunami zlatých stromů. Bylo to vlastně dost fascinující. Jak moc tyhle ostrovy byly prosáklé magií? "Těší mě" otočil jsem pohled k Citře, která představila jak sebe, tak svou sestru. Nebo asi nejspíš to byly sestry. Trochu jsem střihnul uchem, moje vyprávění o ostrovech se zdálo zaujalo obě vlčice, takže jsem v tom hodlal pokračovat. Navíc.. I mě Stina seznámila s ostrovy, když jsem tu byl nový. Proč bych nepomohl někomu dalšímu? Neměl jsem ve zvyku být na někoho nepříjemný a nebyl jsem sobecký. Pokud to někomu mohlo pomoct, podělit se o pár informací, nestálo nic. Lehce jsem nadzvedl koutky a pokývl nad slovy, které z mých slov vyňala Melanis. "Tohle jsou vlastně ostrovy.. Přechod mezi nimi je možný skrz takový most" o jiné cestě jsem zatím vlastně netušil, takže jsem chvíli přemýšlel nad svými dalšími slovy, jak tu cestu popsat, než mě ona vlčice přerušila. "V horách" odpověděl jsem jí klidně. "Myslím, že jen potřebuju najít místo, odkud už vím, kudy jít dál" řekl jsem trochu zamyšleně. Cestou jsem si prohlížel ty zvláštní stromy, bylo to jako kdyby stále byly zaseklé v podzimním období. Když mě z myšlenek vytrhla otázka tentokrát Citry. "Já jsem tam uvnitř nebyl. Uvnitř tý svatyně, ale vlčice mi říkala, že za pár mincí - takových kovových věciček, které se dají nasbírat různě po ostrovech, se u něj dá zaplatit lekce" snažil jsem se to nějak vysvětlit, jak mi to Stina kdysi říkala.

Moc děkuji za akci, byla super
Prosím rozdělit: 2% obratnost a 3% síla, děkuji

Necítil jsem se zrovna komfortně, když se ke mě ta vlčice přihnala a začala mě zkoumat jako nějaký vědecký objekt. Nebylo to příjemné, ani její slova nebyla. Copak magie byla všechno? Ne. Určitě ne. Měl jsem ten nejlepší dar ze všech, nejcennější.. Mohl jsem žít, i když jsem vůbec nemusel. Nemusel jsem se narodit vůbec živý, byl jsem slabé vlče. A přesto.. Přesto jsem tu byl a snažil se! Zvedl jsem hlavu a podíval se na ní. "Magie neznamená všechno" prohodil jsem k ní. Vzpomněl jsem si na slova Stiny, kterou jsem potkal, když jsem se na tyto ostrovy dostal. Nebýt jí, asi bych bloudil doteď, ale naštěstí.. Řekla mi slova, na která nikdy nezapomenu. Nemusím se podřizovat, nikomu. Asi bych ze sebe vyhodil několik ne moc příjemných slov, protože jsem byl docela rozladěný z toho, jak se ke mě vlčice chovala, kdyby tu nebyla ta druhá, příjemnější a milejší. Vydechl jsem si pro sebe, musel jsem najít zase svůj vnitřní klid. Ta první se vydala po pláži pryč, zatímco druhá se rozhodla mi odpovědět. Zvedl jsem se tedy a vydal se za ní. Cestou jsem přemýšlel a vzpomínal na to, s čím mě tu seznámila Stina hned na začátku. Proč bych byl zlý a nepředal jim ty informace? Neměl jsem důvod, vlastně mi nic neudělali. Jen první vlčice zřejmě měla jiné názory na svět než já. "Dobře.. Řeknu ti, co vše vím" odpověděl jsem jí a maličko se usmál. "Když jsem se dostal na tyhle ostrovy, setkal jsem se s vlčicí, která mě seznámila trochu s tím, jak to tu funguje.." střihnul jsem uchem a kráčel vedle vlčice. "Mimochodem.. Jsem Yaro, jak ti mám říkat?" představil jsem se jí. Ptal jsem se hlavně proto, abych jí v hlavě pořád neříkal vlčice. Bylo dost možné, že se dostanu někam poblíž, kde už potkám někoho ze smečky nebo tak, takže mi putovat s nima přišel zatím jako nejlepší nápad. A mohl jsem se podělit o zkušenosti. Na chvíli jsem se zamyšlel, než jsem upřel oči do dálky a poslouchal, jak vlčice polemizují, čím to je, že je ten les v dálce zlatý. Ale neměl jsem svoje úvahy, pro mě byl.. a bylo to kouzelné, stejně jako určitě mnoho míst tady. "Tyhle ostrovy jsou prostě nasáklé magií. Vlci sem přicházejí slabý.. Ať byli jak velcí bojovníci tam, odkud přišli. Ale je tu možnost zesílit. V jedné džungli je svatyně, kde je Mistr" řekl jsem zamyšleně vlčici (Citře) vedle které jsem kráčel.

→ Zlatý les

Ty dvě vlčice byly nadmíru zvláštní, ale vlastně mi připadaly hodně originální a nádherné. Nečekal jsem však, že se ta jedna rozhodne mě začít zkoumat jako kdybych byl nějaký objekt a ne živý tvor. To mě dost vyvedlo z míry, netušil jsem, co dělat, začal jsem dokonce snad lehce panikařit. Ocas jsem stáhl téměř pod břicho a ztuhnul na místě, stala se ze mě na chvíli skutečně socha. Snad jsem i zapomněl dýchat. Možná jsem se trochu bál? Co když mi ublíží nebo něco? Neudělal jsem nic špatnýho. Ale ona na mě zatím jen vysypala několik divných slov a otázku, nad kterou jsem zavrtěl hlavou. Pohled jsem směřoval dopředu a snažil se pohnout, co nejmíň. Až na mě promluvila ta druhá vlčice a mě se dost ulevilo, že to nebylo vyloženě myšleno zle nebo tak. "Já.. Já neumím čarovat" vykoktal jsem ze sebe trochu a sednul si na zem, ocas jsem měl stažený stále pod sebou a uši mi padaly dozadu. "A ty.. Ty umíš čarovat?" zeptal jsem se té první vlčice. Strach pomalu opadával, ale stále jsem byl v jakémsi napětí. Co když mě bude chtít rozpitvat hned na místě jako nějaký vědec? A co byl vlastně věděc? To slovo, který mě napadlo. Zavrtěl jsem nad tím hlavou. "Řekněme, že nejsem zdejší, ale už nějakou chvíli tu pobývám. Od doby, co jsem se sem dostal, respektive se probudil na těhle ostrovech, tak jsem se přidal do smečky, a pak šel lovit.. a pak se ztratil" vysvětlil jsem možná trochu krkolomě vlčici. "Ale.. Byla by jsi moc hodná" usmál jsem se lehce nad její nabídkou. Třeba měla lepší orientaci v prostoru než já. "A vy? Jste tu dlouho?" zeptal jsem se obou a podíval se z jedné na druhou. Minimálně si byly podobné, tím, jak vypadaly jako srny.. Takže jsem hádal, že jsou nejspíš sestry nebo při nejmenším nějak příbuzné. Celkem mě to fascinovalo, nikdy jsem takového vlka neviděl.

Připadalo mi smutný, že se naše cesty s Jhinem tak rozdělily. Bez rozloučení, i když zase na druhou stranu.. to loučení by asi trvalo věčnost a nejspíš bych to nedokázal. Přirostl mi k srdíčku.. Za tu dobu, co jsme putovali spolu. Hlad mě naštěstí nenechal moc dlouho přemýšlet, a tak jsem se vydal po pláži, kdy se mé velké tlapy docela bořily do písku a hledal něco, co bych mohl sníst. Až jsem to uviděl! Rybičku! Nejspíš jí vyvrhlo moře a ještě se trochu mrskala. Vzpomněl jsem si však na zážitek z jeskyně, kdy jsme jedný zvláštní rybičce s Jhinem zachránili život. Ale někdy.. Někdy to hold muselo být tak, že jiní žili na úkor jiných. Povzdechl jsem si a sklonil se čumákem k té mrskající potvůrce. "Promiň" špitl jsem tiše a zakousl jí. Alespoň měla rychlou smrt. Obral jsem maso z hlavní kostry a dával si pozor i na kosti. Naštěstí mě to alespoň trochu zasytilo a na nějakou dobu mi to nejspíš bude stačit. Sám pro sebe jsem si trochu povzdechl, protože jsem potřeboval najít cestu zpátky, když se mi v dálce zdálo něco zvláštního. Srny? Tady na pláži? nadzvedl jsem hlavu a sledoval ty dvě. Zvědavost mi nedala a já se přikrčil a začal se plížit k nim. A čím blíže jsem byl, tím více jsem byl zmatený, protože to nebyly srny! To byly vlci! Nádherný vlci! Nebo vlčice, podle pachu vlčice. A tak jsem se narovnal a chvíli zatuhl na místě. Váhal jsem, jestli mám nebo nemám jít za nima.. Když jsem je tak pozoroval, vypadaly, že se jim na pláži líbí. Zkoumaly mušle a vypadaly šťastně. Vydechl jsem si a nakonec se rozhodl, že to zkusím a vydal se pomalu za nima. "Ahoj.." oslovil jsem je. Držel jsem si trochu odstup. "Já jen.. Neznáte to tady trochu? Asi jsem se ztratil a.. nevím, kam dál" pohodil jsem přátelsky ocasem a usmál se.

Úkoly:
- najděte bezpečný úkryt: 1 bod
- identifikujte nakažené a nabídněte jim pomocnou tlapku: 2 body
- poučte se či poučte o léčivé rostlině: 2 body
- vydej se po stopách zahynulého vlka: 3 body
- předejte si informaci o nákaze: 1 bod

= celkem 9 bodů (r.i.p tlapka) → 1 mince (za 5 bodů), 4 x 2 kšm = 8 kšm (za 4 body)

Splněno 5 úkolů: 15 kšm + 1 mince + 5 % + odznak (nene.. to jsem nečekal)

Celkem tedy připsat na Yara: 2 mince, 23 kšm, 5 % - 2 % do vytrvalosti a 3 % do rychlosti, a odznak

Za mě akce byla zajímavá, ač jsem se připojil někde ke konci a než jsem se vzpamatoval, jak to funguje a jak se plní úkoly, byl konec. Jinak bych toho určitě stihl víc. Ale! I tak jsem si to užil a rád bych takových akcí více, určitě je zajímavé, že to mělo celoostrovní dopad a hodně místa k interpretaci, byla to hodně volná akce a možnost se zapojit prakticky kdekoliv po mapě. Určitě když bude nějaká podobná volná akce příště, zapojím se víc, protože budu už vědět co a jak

Zapsáno.