Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← Bažiny

Jak jsem hnal dopředu, do zdánlivého bezpečí, ani jsem si nevšiml, že se Jhin vydal jiným směrem. Pomalu se vodnatý bahnitý terén proměnil v písek, který mi proklouzával mezi prsty a do srsti na tlapkách. Zastavil jsem se a ohlédl se.. A tam nikdo. Úplně ve mě hrklo! "Jhine!" houknul jsem do dálky v domnění, že je jen dál, než vidím, ale stále jde za mnou. Ozvěna se rozlehla po pláži, nebo kde jsem to zrovna byl, neměl jsem zatím čas se rozhlížet. "Jhine, kde jsi.." kecnul jsem si na zadek a tupě zíral směr bažiny. Pak mi v podvědomí někde začaly hrát jeho slova. Jemu se tam snad líbilo? Vypadalo to tak dle jeho slov. Sklopil jsem hlavu a chvíli seděl a zíral do prázdna přemýšlejíc, jestli se mám vydat za ním nebo ne. Měl bych, takhle ho brzy už nenajdu! A ani jsme se nerozloučili! A co když se mu něco stane? Myšlenky v mé hlavě nakonec přerušil zvuk mého žaludku, který se hlasitě rozezněl. No jo.. Furt mám hlad problesklo mi hlavou, a tak chtě nechtěl jsem se zvedl a rozhlédl se kolem. Vypadalo to, že jsem se skutečně dostal na nějakou pláž a bylo tu docela teplo.. Nebo to bylo jarem? Tohle místo vypadalo vcelku kouzelně, i když tady asi moc jídla nebude. Přesto jsem se však donutil zvednout zadek ze země, hleděl jsem do dálky a hledal cestu zpátky do smečky. Hory tam, hory támhle.. Bylo to těžké si vybrat, ale určitě jsem přišel z tý pláně, kterou jsem taky viděl. Pro teď byl můj cíl jediný, zkusit najít nějaký malý jídlo alespoň, který by mě zasytilo.

← Zlaťák (přes Baštu)

To předtím u jezera schované v trávě vypadalo jako pták, nebo něco malého. Ale místo jsem nakonec opustil spíš kvůli tomu, že tam byli další vlci. Nechtěl jsem se dostat do konfliktu, i když mě osobně obecně přítomnost dalších vlků nevadila. Teď mi ale stačil jen Jhin a jeho přítomnost. Možná až moc rychle jsem přeběhl přes pláň, ani jsem Jhinovi neodpověděl. Zastavil jsem se až na kraji čehosi, co vypadalo jako divný les s hodně vodou.. Teda asi bych to nazval bažina. Přivřel jsem oči a až teprve teď se ohlédl po Jhinovi, zda mě následoval až sem. "Eh kde to jsme?" vypadlo ze mě po chvilce a na chvíli jsem si sedl a díval se dopředu, očima jsem přejížděl celou tu krajinu, která jistě bude skrývat hodně nebezpečí. A možná nakonec nebyl úplně nejlepší nápad sem zabloudit. Jenže to jsem taky netušil, kam jdu! Však přece jsem to tu neznal natolik, abych věděl, kam jdu a kde skončím. Měl bych rozhodně být opatrnější. Sám pro sebe jsem si povzdechl a zvedl svůj zadek ze země, kdy jsem se vydal kupředu a našlapoval opravdu opatrně, abych neskončil v bažině. "Měli bychom se odtud dostat.. Našlapuj opatrně Jhine" otočil jsem hlavu k němu a pousmál se. Uši jsem měl stažené lehce vzad, protože jsem měl pocit, že jsem naší cestu za kořistí zkazil. Ale naštěstí jsem šel za světlem, potřebovali jsme se dostat na nějakou pevnou půdu.

→ Mělká pláž

← Bašta

Na chvíli jsem občas zpomalil, aby mi Jhin stačil. Ale přeci jen se mi nezdálo, že by měl problém se mnou držet krok. Takže když jsme přecházeli pláně, začal jsem se i snažit s ním nějak komunikovat a ptát se na obyčejné věci. Možná ho znejistilo to, o čem jsme mluvili v jeskyni? Nebo vzpomínky na rodinu? Netušil jsem, ale určitě nebylo správné se teď na tohle ptát, to by kropenatého vlčka ještě více mohlo rozhodit. Občas mi přišel, že byl křehký jako slon z porcelánu.. Jako kdyby se každou chviličku mohl rozbít a stačilo k tomu málo.
Jemně jsem se na něj usmál, když mi věnoval svůj pohled. A pak zastřihal ušima. "No jo, máš pravdu. Na bobule je ještě brzy. A ty, co byly přes zimu jsou jistě zmrzlé a nebyly by dobré" zauvažoval jsem nahlas a dal mu za pravdu, že to asi nebyl nejlepší nápad. Nejspíš by bylo fajn najít nějaké malé maso, třeba hlodavce nebo něco. Vlastně jsem netušil, jak se k tomu staví Jhin, k lovu kořisti. Minule se na to moc netvářil. Na tváři se mi mihnul úsměv, když ho zaujalo to samé jezírko jako mě. A dokonce až natolik, že se k němu rozklusal tím svým typickým chodem. Rozběhl jsem se za ním. "Určitě Jhine!" a že to jezírko nebylo nijak daleko, nemuseli jsme ani my nijak moc běžet. A tak jsme brzy dorazili k malému jezírku. Zastavil jsem u něj a natáhl hlavu, abych se zadíval do vodní hladiny. Byla krásná.. a pod ní skutečně byly rybičky. Ale co hůř.. začínal se mi ozývat žaludek hladem, takže jsem alespoň do jezírka ponořil tlamu a napil se. "Rybičky, koukej" usmál jsem se na Jhina, když jsem se napil a trochu mi to pomohlo hlad ještě tentokrát překonat. Posadil jsem se u jezírka a pozoroval jsem okolí, když jsem si všiml v trávě něčeho pohyblivého. "Hele, tam něco je" zamrkal jsem a pomalu se přikrčil, abych se vydal k tomu bodu pohybu v trávě. Přítomnosti dalších vlků jsem si v první chvíli nevšiml, ale když jsem je zpozoroval, ztuhl jsem a zacouval zpátky za Jhinem. Nebyl nejlepší nápad se jim plést pod tlapy, nebo zkrátka jsem z toho neměl nejlepší pocit. "Pojď pojď" vybídl jsem nakonec Jhina a otočil se směrem zpátky.

→ Bažiny (přes Bašta)

← Zubří pláň

Jhin se zdál v zamyšlení, ale i já jsem občas potřeboval být sám a přemýšlet. Možná tohle teď potřeboval i on? V jeskyni jsme si přeci jen řekli mnoho věcí. Jemně jsem se pousmál a vydal se na cestu dál. Bylo až zvláštní, jak rychle čas plynul, bylo to jako kdybychom prostě přeskočili celý den. Že by tu čas plynul nějak jinak? Netušil jsem a nepřemýšlel nad tím. Na chvíli jsem se zastavil na pláni, ale tady bylo příliš vysoké zvěře na to, abych lovil mezi nima něco malého. A Jhin měl ostatně pravdu, kořínky jsme nechali v tajze, což byla škoda. "Dal by sis nějaké bobule nebo tak? Třeba na něco narazíme" otázal jsem se ho nad výběrem jeho jídla, ale upřímně řečeno já měl chuť na nějaké maso po dlouhé době a bílkoviny byly pro organismus důležité! Bratr mi často říkal, že zesílím, když budu jíst hodně masa a vyváženou stravu. Zastavil jsem se po krátkém putování na další zvláštní místečko a rozhlédl se tu. Zaujalo mě však, že se kdesi v dálce zaleskla vodní hladina, a tak pro tentokrát na tomhle místečku, které vypadalo hojně a krásně jako to předchozí, se moje tlapky nezastavily a já se vydal dál. "Vidím vodu, jezírko, asi" řekl jsem k Jhinovi, abych ho seznámil s mými myšlenkovými pochody. Třeba tam bude nějaká snadná kořist! A taky voda, i ta byla důležitá pro organismus a dá nám sílu pokračovat.

→ Zlaťák

← Krápníková jeskyně (přes Sněžné tesáky)

Jhin nic neříkal, což bylo trochu zvláštní. I když asi ne tolik. Věnoval jsem mu nejistý pohled. Neptal jsem se, pro teď, bylo třeba v horách dávat pozor pod nohy. Ale brzy jsme sešli do údolí. Bylo cítit, že je ve vzduchu už tepleji, jaro. I jaro jsem měl rád, těšil jsem se, až bude louka posetá barvami květin. Na chvíli jsem tedy strnul na jejím okraji a jen se zhluboka nadechl toho teplem nasáklého vzduchu. Potom jsem pohled stočil k Jhinovi. "Je tu hezky" pousmál jsem se a chvíli sledoval jeho hluboké modré oči. Zase jsem se otočil vpřed a díval se po okolí až kam mé oko dohlédlo. Viděl jsem pár zvířat a malé stádečko srnek vzadu, ale na ty bych si netroufnul nikdy. Nehodlal jsem přeceňovat své schopnosti. Nakonec jsem se bez dalšího myšlení prostě rozešel kupředu a mířil jsem víc od hor, třeba tam najdeme něco menšího na jídlo, než zde. Byl jsem ale rád, že vzduch byl tak čerstvý a zvířata už pomalu vylézala z úkrytů. Údolí ožívalo, bylo to jakési kouzlo jara. Vesele, lehce jsem si vykračoval plání a občas se ohlédl po Jhinovi. "Co by sis dal k jídlu? Kořínky nebo zkusíme ulovit něco malého?" zeptal jsem se ho po chvilce. A co ta nákaza? Byla už pryč? Už se ti nemocní uzdravili? Jenže to bych musel najít cestu zpátky do smečky. Zatímco jsem měl v nitru jakýsi pocit, že se naopak od území smečky vzdaluju.

→ Bašta

Připadalo mi to, nebo Jhin propadl nějaké zvláštní náladě? Ani moc nereagoval na to, že jsem se k němu tulil a obejmul ho tlapama. Ale chápal jsem to, ne vždy na to byla skutečně nálada. Zvedl jsem k němu pohled. Pořád jsem nechápal, jak to špatné mohlo být dar. Ale možná jsem jen byl už hladový a nemyslelo mi to. "To mi budeš muset vysvětlit, kdy špatné může být dar. Jako lekce třeba?" nic jiného mě v současné chvíli nenapadlo. A asi bylo na čase opustit jeskyni a vydat sw hledat něco malého k snědku. Můj žaludek se taky brzy hlasitě ozval a já jen pohlédl na Jhina, když jsem se převalil zpátky. Po chvilce jsem se začal sbírat ze země. "Tak jo. Tentokrát hledám já" usmál jsem se. Ten odpočinek mi vážně prospěl. Vydal jsem se nahoru ke vchodu jeskyně a potom do hor, ale šel jsem na druhou stranu než jsme přišli. Že by mě chytala nálada objevovat? Nebo jsem se už dočista ztratil a netušil jsem ani kudy jsme přišli?

-> Zubří pláň (přes Sněžné tesáky)

Všiml jsem si toho náznaku úsměvu a přišlo mi to strašně hezké. Pravda byla, že jsem dlouho nemluvil o rodině a teď jsem začínal přemýšlet nad tím, jak se vlastně všichni mají a jestli jsou ještě naživu. Hlavně můj bratr, s kterým jsem putoval do nedávna, než jsme byli odděleni. Přivřel jsem oči a zadíval se na toho kropenatého vlčka, který měl teď tak vstřícná a milá slova. Možná to u něj bylo i zvláštní, tedy zvláštnější než obvykle. Já jsem ani nějak nad ním nepřemýšlel jako že by byl zvláštní. "Ani já ne. Máš nejspíš pravdu" řekl jsem k němu zamyšleně a zaklonil hlavu, když jsem se tak převalil na záda a díval jsem se na hladinu vody, u které jsme leželi. Začínalo tu být docela tma nebo se mi to zdálo? Možná bychom se mohli pohnout dál. Už jsme si nejspíš oba odpočinuli dost. Já určitě. "To špatné je dar?" zeptal jsem se ho trochu nechápavě a sledoval ho, ale brzy jsem se přitulil k němu. "Přírodu asi taky nemůže slyšet každý. Stejně jako třeba já nemůžu slyšet vodu" usmál jsem se k němu a na chvíli si dovolil zavřít oči a jen tak vypustit vše kolem, zatímco jsem ho tlapami obejmul, aby nikam neutekl. Jenže Jhin nevypadal na to, že by se chtěl zvedat nebo cokoliv, takže to asi nehrozilo. Po jeho otázce, která byla dost nečekaná, jsem se převalil zpátky na břicho a otevřel oči, abych na něj viděl. "Myslím, že mám jen trochu hlad" zamyslel jsem se. Přeci jen jsme ušli dlouhou cestu až sem a já jedl naposled někdy v tundře. "Co ty? Mohli bychom něco k jídlu najít" navrhl jsem mu a střihnul uchem. Nevypadalo to, že by tu bylo cokoliv k jídlu. Bylo už tepleji,t akže nejspíš sem ani moc nešla zvířata, která by se šla napít. A navíc by byla škoda je tady na tom krásném místě zabíjet.

Střihnul jsem ušima, protože mi to ani nepřišlo jako depresivní. Dar života byl obrovský! Neměl ho totiž každý, ale z mého vrhu jsme se naštěstí všichni narodili a všichni jsme se dožili dospělosti.. Snad. Nebyl jsem si jistý, kde jsou moji sourozenci a asi nemělo smysl nad tím přemýšlet. Mohl jsem o tom stejně jen polemizovat. Zvedl jsem k Jhinovi pohled a pousmál se. "Ano, máš pravdu, že je to ten největší dar, který můžeš dostat" řekl jsem k němu souhlasně a sledoval ho, jeho oči, které se na mě dívaly, nepřímo a tak zvláštně, jako vždycky. Něco jsem na nich měl opravdu rád, stejně jako na tom kropenatém vlkovi přede mnou. Natáhl jsem packy a obejmul ho kolem krku po jeho slovech. Tím jsem ho s trochou námahy stáhnul k sobě, nebo na sebe. Jak se mi to zrovna povedlo. "Ty jsi můj dar. Dar je i to, že jsem tě potkal" řekl jsem mu jistě a zadíval se do jeho očí. I když jeho pohled plaval všude možně. Packami jsem si ho jemně držel a přivřel jsem oči. "Děkuji Jhine, že si tohle myslíš. Jsi moc milý" olízl jsem mu spokojeně čumák a chvilku pozoroval jeho čenich, než jsem čumák zabořil do jeho srsti na krku. Byl jako plyšáček, krásně hřál a byl prostě úžasný. A to jsem nebyl tentokrát okouzlen ničím.. To v tundře muselo být určitě okouzlení ne?

Pozoroval jsem ho s menší obavou v očích, protože vypadal tak nějak unaveně. Že by použití magie tolik vyčerpávalo vlka, který jí použil? Hlavou mi prolétla vzpomínka na Stinu, když použila svůj oheň. Na chvíli jsem bez mrknutí oka sledoval Jhina, ale pak mě už oči začínaly štípat, takže jsem musel zamrkat, abych to pálení zahnal. Byl jsem tím příliš fascinovaný, takže jsem si až po chvilce uvědomil, že mluví o své rodině.. vcelku normálně, což u Jhina nebylo obvyklé. Věnoval jsem mu proto plnou pozornost a pohled stočil k němu, zatímco on se zase převalil na břicho. "Taky jsem měl bráchu, staršího" řekl jsem k němu, abych se podělil i já o něco z mé rodiny. "Zbytek byly sestry a.. já byl nejmladší. Můj dar je, že můžu žít" řekl jsem trochu zamyšleně, protože jsem se prý narodil jako hodně slabé vlče a byl vůbec zázrak, že jsem přežil. Upíral jsem pohled kamsi do vodní hladiny a ani jsem si to neuvědomil, uši jsem měl stažené dozadu. Chyběla mi rodina, ale teď jsem měl rodinu vedle sebe.. Jhina. Můžou být samci vůbec něco víc? Partneři? střihnul jsem uchem a jeho vyprávění skoro přeslechl, ale jen skoro. "Jsi úžasný, že to umíš. Určitě se časem zlepšíš a budeš umět více věcí" řekl jsem mu zvesela. Převalil jsem se ze břicha na záda a zadíval se na něj, byl pro mě teď vzhůru nohama, a já k němu přitulil svůj čumák, zatímco nohy divně trčely vzhůru. Bylo to tak trochu jako kdybych se vznášel nebo lítal, ale byla to jen iluze mojí mysli. "Jsem moc rád, že tě znám!" pronesl jsem k němu pěkně nahlas, aby to slyšel a zapamatoval si to!

Netušil jsem, co mě popadlo, najednou jsem jen chtěl být s ním, a aby tento moment trval navždy. Byl jsem šťastný, uvnitř jsem cítil příjemné teplo kdykoliv se vyskytl nějaký takový moment. Bylo to jako kdyby se čas zastavil a najednou na světě existovali jen dva vlci.. on a já. Z myšlení mě najednou vytrhla přílivová vlna, jak se mi to tak zdálo, která mi šplouchla do obličeje. Zadržel jsem dech a po odeznění jsem zafuněl, a taky mi došlo, že to nebyla vlna, ale sotva malý cákanec vody. Otevřel jsem oči a zamrkal, když jsem se zadíval na Jhina, který se tak najednou rozplácl a byl taky mokrý. Musel jsem se rozesmát. "Co to vyvádíš?" rýonul jsem si do něj a sedl si, abych si oklepal srst na hlavě a krku, která byla mokrá od vody. V první chvíli mi ani nedošlo, že by to Jhin mohl udělat aniž by se hladiny dotkl, ale pak jsem fascinovaně pohlédl na hladinu a na něj. "Hele jak jsi to udělal?" zeptal jsem se ho udiveně. "Chci to taky umět" dodal jsem, ale věděl jsem nějakým divným způsobem, že to umět nemohu. Neměl jsem magii, neuměl jsem to a nemohl jsem to umět. I přesto mi to ale přišlo úžasné, že něco takového uměl. Pohlédl jsem na něj, když se vrátil k mým slovům a pousmál se. "Pokud chceš být můj bráška" lehl jsem si vedle něj a zkoumavě ho sledoval, než jsem si hlavu položil vedle něj. "Pokud chceš, můžeme být bráchové" přivřel jsem oči a sledoval vodu na konci mých tlap. Nebo něco víc.. Co víc? Co bylo víc než rodina?

Brý den,
tak já to jdu taky zkusit. Rád bych požádal o slot na 2. dospělý charakter. S tím, že nesplňuji první podmínku a to dobu (jsem tu teprve od 4.12. 2022 - slabý 3 měsíce).. Ale i tak si myslím, že jsem aktivní hráč, ale to nechám na posouzení adminů. Navíc si sám na záda nabalím jen to, co vím, že zvládnu.

1. charakter: Yaro - aktuálně 84 postů (a bude jich víc), hranici v tomto tedy splňuji ^^

Snažím se i účastnit akcí, ale ne vždy to jde, na tom musím zapracovat a určitě zapracuji.

Moc děkuji za zvážení

Schváleno. Gratulujeme!

Když jsem si uvědomil, jak vtipně rozplácle tu Jhin leží, ani mě v první chvíli nenapadlo, že by mohl být potlučený nebo něco. Z toho vylekání jsem se vzpamatoval celkem rychle, ale rozpláclý Jhin ve tvaru hvězdice.. co vlastně byla hvězdice? Prostě vypadal vtipně a já jen ztěží zadržoval smích. Sledoval jsem ho, jak se zaměřil na rybičku, která se pravděpodobně snažila dostat zpátky do vody nebo co. "Ani já" odvětil jsem k němu a prohlížel si to stvořeníčko zase plný klidu a vlčecího štěstí. Možná by tu chudák umřel, kdybychom ho nenašli. Patřil do vody, určitě. Zdálo se, že Jhin přesně ví, co dělat a já ho fascinovaně sledoval, jak najednou toho tvora chytil a přiblížil k vodě. Ten jako kdyby to cítil a plesknul Jhina po tlamě, aby se propustil zpátky do svého prostředí. "Jak jsi věděl že.." nedořekl jsem to, nevěděl jsem jak. Ale určitě ta ryba měla šanci na život, i když jsme jí mohli sežrat. Neudělal bych to. Taky bych nebyl šťastný, kdyby mě někdo našel ležet a plácat se na suchu a já patřil do vody. Na chvíli jsem si sám sebe představil s ploutví nebo co a ta představa mi přišla celkem vtipná. Pro sebe jsem se nad tím ušklíbl a pohlédl na Jhina, který se vrátil ke slovu rodina. "Nějaká ryba asi" usmál jsem se a střihnul ušima. Položil jsem se vedle něj a sledoval barvitou vodní hladinku, ze které vystupovaly krápníky. Vypadalo to magicky. Sklouzl jsem pohledem na Jhina a poslouchal jej bez přerušení. A když domluvil, hlavu jsem položil na jeho hřbet a přivřel oči. "Ne Jhine, jsi skvělý kamarád, budeš skvělý určitě i jako bráška" řekl jsem k němu hned a sledoval kropenatou srst na jeho krku, trochu jsem do ní zavrtal čumák a dovolil si zavřít oči a být malý okamžik šťastný.

Muselo to být teda něco mít element, magii, umět něco takového ovládat! Co jsem si vzpomínal, i moje celá rodina měla. Jen já byl černá ovce rodiny, která neměla nic. Ale nevnímal jsem to nějak, rodiče mi dávali lásku a tak. Zarazil jsem se trochu nad jeho koktáním a když spustil svoje roztěkané myšlenky nahlas, bylo mi už jasné, že jsem zase píchnul do vosího hnízda. Rodina. Zakázané slovo. Měl bych si to zapamatovat a neuvádět ho furt do rozpaků. "Rodina nemusí být vlci jen tobě pokrevní, se stejnými geny. Může to být kdokoliv, koho máš moc rád a na kom ti záleží a jemu na tobě" usmál jsem se na něj mírně. Nacházet v týhle jeskyni taková zajímavá místa bylo opravdu zábavné, Jhin se nemusel bát, že by mě nezajímal nebo mě jeho slova trápila. Mohl říct cokoliv, nemohl mi ublížit. Skutečně jsem ho měl rád a rodina si přeci povídá o všem. Z myšlenek mě vytrhla až ta ryba, nebo co to bylo, na zemi. A když jsem se doklouzal k němu a vzpamatoval se, všiml jsem si, že Jhin doklouzal ke mě. "Ty jo, je to tu tak mokrý" postěžoval jsem si trochu a zadíval se na tu věc, která byla u mých tlap. Bylo to dlouhé, vypadalo to slizce a po chvilce se to znovu mrsklo. Vyskočil jsem úlekem. "Eeee!" vyjekl jsem a zadíval se na Jhina se staženýma ušima. "Co to jeee? Nikdy jsem neviděl takovou rybu" zeptal jsem se ho. Myslel jsem si, že třeba on by to mohl vědět. Divná ryba. Vypadalo to jak had a ryba dohromady nebo tak něco.

Neodbyl bych ho jen tak pro nic za nic! Kdyby to nebylo důležité a nebo zajímavé, což rozhodně bylo. Jak jsme tak šli, pokývl jsem hlavou nad jeho otázkou a zaposlouchal se do jeho slov. To bylo snad poprvé, co se Jhin zmínil o své rodině. Chvíli jsem pátral v mysli, ale nemohl jsem si vzpomenout, jestli se zmínil ještě předtím o rodině, nějak takhle. Nebo jen heslovitě, že jsem tomu nedával tolik pozornosti. Na chvíli jsem zastavil a zadíval se na něj. "Kapky deště, to zní pěkně. Takže tvým elementem je voda?" zeptal jsem se pro ujištění. Zvláštní, že jsem se ho na to chtěl zeptat, ale on mě předběhl. Bylo to jako kdyby naše hlavy byly nějakým způsobem propojené. Něčím, nějak, magicky. Usmál jsem se a střihnul uchem. "Můžeme být rodina" řekl jsem k němu a střihnul uchem. "Ano, světlejší budoucnost. Jaro vždycky přijde po zimě, a ukáže spoustu barev, teplo, květiny začínají opět vylézat ze země a kvést.. Je to takový období, který je moc hezký.. Jako ty Jhine" pohlédl jsem do jeho očí, ale pak trochu nadskočil, když mě ze snění vytrhl jeho hlas. Najednou mi něco ukazoval a já rychle pátral po tom, co to bylo. Udělal jsem několik skoků k němu a zahleděl se mezi krápníky, ale neviděl jsem nás.. Jen krápníky, ale pak jsem to uviděl.. Ty krápníky tvořily v odrazu vody vlka. "Wow.. To si děláš srandu" rozesmál jsem se. Příroda byla fakt kouzelná, že dokázala stvořit takové věci. Mé myšlenky ale přerušila další Jhinova otázka a já se na něj nechápavě zahleděl. "Světlá.. Myslíš budoucnost?" zeptal jsem se ho a zamyslel se nad tím, protože jsem netušil, co to pro mě přesně znamenalo. Pohledem jsem sklouznul do dálky, kde na zemi něco leželo a momentálně se to mrsklo. "Hele hele! Ryba" vykřikl jsem a můj hlas se rozezněl jeskyní, dokonce až tak, že se hejno netopýrů polekalo a vylétli ze svých úkrytů mezi krápníky. Výhled na Jhina i na tu věc mi zahalil černý mrak a mě se šmikla nožka. Vyhrkl jsem, když jsem se najednou klouzal až k té rybičce na zemi u potůčku.

Věděl jsem, že před Jhinem mohu nechat vyplavat na povrch vše, co se mi honilo v hlavě, až na pár věcí, kterými jsem ho nechtěl zranit. Slova o smečce nebo něčem podobném tu byla prostě tabu. Ale to mi nevadilo, protože pro mě to nebylo nic hrozného. Prostě o tom s ním nemluvit. Netušil jsem, co to do Jhina vjelo, že najednou byl tak přítulný a mírný jako klidný vodní tok, malý potůček, který pomalu plynul mým směrem. A nakonec jsme stáli a opírali se o sebe, objímali jsme se a mě bylo tak příjemně. Začínalo jaro. Bylo to cítit ve vzduchu, bylo už i tepleji, a první květinky vylézaly z půdy. Jaro bylo tady. Zase to hezké období, které přišlo po zimě jako odměna pro všechny, kdo zimu překonali. Vyslechl jsem ho a pohlédl na něj. "Já zase rád pozoruji to kropení na tvé tváři" vrátil jsem mu upřímně a usmál jsem se. Moje mysl mě ale nenechala dlouho v klidu, což bylo zvláštní. Opět se ve mě probouzelo to malé vlče, které chtělo zkoumat, skákat, prolýzat všude, takže jsem najednou úplně šel za tím, co mě zaujalo. Ohlédl jsem se po Jhinovi a trochu zpomalil, aby mě dohnal. "Moje matka mi dala jméno Yaro proto, že má značit světlejší budoucnost. A já věřím, že jsem k ní blízko.. Cítím to" řekl jsem mu s malým úsměvem a dloubnul do něj čumákem, když jsem kráčel do hlubin jeskyně. Něco tu bylo zajímavého. Cítil jsem to. Fascinovaně jsem sledoval krápníky, které vyrůstaly ze země a sjel pohledem i na strop, ze kterého visely také. "Je to tu zajímavý" prohodil jsem tak mimochodem a ohlédl se na Jhina.