Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Déšť nepolevoval, naopak, nabíral na síle. Moře, které obklopovalo rudou louku, si ji pomalu přivlastňovalo, jako by ji chtělo pohltit celou. Zvedla jsem hlavu a rozhlédla se kolem, když jsem si najednou uvědomila, že na mě neprší. Uši mi lehce škubly, podívala jsem se nahoru a spatřila štít, který nade mnou vytvořil „Mh— chytré,“ zamumlala jsem a můj pohled se opět vrátil k louce, která se před mýma očima měnila v jezerní hladinu.

„Nejde o to, že bych jim nevěřila,“ začala jsem a cítila, jak se mi v krku usazuje tíha nevyřčených pochybností. „Jasně, viděla jsem je. Pomohli mi, když jsem byla zraněná, vyléčili mě. Ale... já mám své vlastní bohy, v něž věřím. Celý život jsem byla vedena k tomu, abych věřila právě jim. Nezahodím celý svůj svět jen proto, že teď žiju jinde, na místě, odkud se už nikdy nevrátím…“
Po těch slovech jsem na chvíli zmlkla. Hleděla jsem na portál, o kterém byla řeč, jeho světlo pulsovalo a zvalo mě blíž. S krátkým pokývnutím jsem se rozhodla. Vykročila jsem směrem k portálu, připravená čelit tomu, co mě za ním čeká.

--> Snežné tesáky cez portál

//Roklina

Vyběhla jsem z rokle a instinktivně zvedla hlavu ke zlatě zbarvené oblze. Déšť stále padal v hustých závěsech, jako by se nebe rozhodlo, že nás nikdy nenechá v klidu. Znechuceně jsem zamručela. „Mhh- Máš pravdu," vydechla jsem směrem k Zeiranovi, který kráčel vedle mě. "S takovou to tady brzo bude pod vodou.." Jeho otázka mě přiměla, abych na něj koutkem oka pohlédla. Ptal se na můj původ, což mě překvapilo.

„Neřekla bych, že vlk tvého charakteru bude mít zájem o cizí příběhy. Ale dobrá, když už se ptáš..." Střihla jsem ušima, než jsem pokračovala: „To, že nejsem odsud, ti asi došlo. Moje rodina pochází ze severu. Místa, kde bys sotva roztáhl křídla, protože by ti umrzla, sotva bys je rozvinul.“ Na chvíli jsem se odmlčela - začala jsem znovu, můj hlas o něco tišší. „Bohové se musí jeden mi dokonce vyléčil rány, ale nejsou to moji bohové. Nevěřím v ně, i přes to, že jsem vděčná za jejích pomoc po aréně.“

//Červená louka

Seskočila jsem do rokle, cítíc, jak se mé tlapy zabořily do rozmočené země. Voda z nedávné bouře stékala po skalnatých stěnách v drobných pramíncích, které vytvářely malé potůčky směřující dolů. Nebyl to můj první průchod roklí. Poprvé jsem tudy procházela ve spěchu, když jsem stopovala Allavanté, zoufale se ji snažila dohnat, abych stihla arénu. Tenkrát jsem neměla čas se zastavit nebo se rozhlížet po okolí. Všechno bylo rozmazané v mém zorném poli, rozmazané pohybem a úsilím. Ale dnes... dnes jsem měla šanci si okolí vychutnat, i když mě silný déšť stále bičoval po tváři. Byla jsem už tak promočená, že další kapky už nemohly nic změnit.

Zastavila jsem se na okamžik a tiše vydechla. Otočila jsem hlavu k modráskovi, který mě doprovázel. Zatímco mluvil, přistihla jsem se, že mu nevěnuji plnou pozornost. Moje myšlenky byly ztracené v bouřce kolem nás, v proudech vody, v hlubokém hukotu hromů nad námi. Náhle mě však z jeho slov probral dotaz, který mi položil. Trochu mě to zaskočilo. Popravdě, nečekala jsem, že by se zajímal o mě. Na chvíli jsem zaváhala, než jsem se pousmála. „Ehm... mám lepší otázku,“ odpověděla jsem s nádechem hravosti v hlase. „Co by ses rád dozvěděl?“

-->// Nejvyšší Hora

-->// Severní Hory

Střídala jsem jednu nohu za druhou a svižně kráčela dál vedle modráska. Občas jsem nenápadně protočila oči a chvíli mlčela, zatímco jeho hlas mě zaplavil neutuchajícími poznámkami. Jedna z nich mě dokonce urazila – "typ, co se jen rád rve." Musela jsem uznat, že v jistém ohledu měl pravdu. Boj mě bavil, ta syrová energie, adrenalin, prolité krev – to všechno mi dělalo dobře, ale není to jediné, co umím nebo co mě zajímá. Na tlamě mi pohrával lehký úsměv, když jsem k němu natočila hlavu a s jemnou ironií pronesla: „Jistě, neumím nic jiného než se rvát. Možná bys mě mohl nejdřív trochu poznat, než začneš své vědomosti doplňovat vlastními domněnkami.“ Zamrmlala jsem si to spíš pro sebe. Vítr zlehka strčil dopředu. Nemohla jsem si pomoct – tiše jsem se zasmála a rozhodla se rozběhnout. „Už jdu, už jdu!“ Houkla jsem za sebe s šibalským úsměvem, než jsem se vrhla dolů do rokliny, která se před námi rozevřela jako hluboká jizva v krajině, strmé stěny poseté volnými kameny a nízkými keři, které se zoufale držely každé pukliny ve skále.

-->// Rokle

-->// Na vyhlídce

Naše okolí se najednou prudce ochladilo, a než jsem si stihla vůbec uvědomit, co se děje, z nebe se zpustil těžký déšť. Během několika minut jsem měla kožich promočený skrz naskrz. Kapky mi stékaly po mém čenichu a srsti, kde tvořily malé potůčky, které mi klouzaly po tváři a těle. Jestli si chceš hrát na průvodce, modrásku, možná by nebylo na škodu ukázat nějaký úkryt před touhle mokrou hrůzou... blesklo mi hlavou, zatímco jsem s jistým pobavením sledovala, jak se snaží napodobit můj tón. Jeho slova se hrnula jedno za druhým, jako by mu nikdy nedošel dech. Chvíli jsem ho poslouchala, nechala ho mluvit ale už jsem to nemohla vydržet...

,,U všech svatých, zpomal trochu!" přerušila jsem ho, ,,Jednu otázku po druhé! Jak ti mám na všechno odpovědět, když mě zasypáváš tolika věcmi najednou?" V očích mi blýskalo podráždění, ale muj drzý úsměv byl stále stejný. Nevypadalo to, že by tohle měla být přeháňka, co bude po par minutách fuč.

,,Pojďme nejdřív, prosím, najít nějaké místo, kde se můžeme schovat před tímhle deštěm," dodala jsem jemnějším a milejším tónem, ,,Prosíím?" Řekla jsem když se mé tělo začalo klepat chladem. Pomalu jsem ho následovala dál, doufajíc, že nás dovede někam, kde budeme alespoň na chvíli v suchu a v teple...Nebo nás zavedene někam, kde mě shodí do rokle, kde umřu dlouhou a bolestivou smrti.. Koutkem oka jsem na něj koukla a brzo svůj pohled otočila ku předu. Jo. To zní jako něco co by udělal. Uculila jsem se nad myšlenkou a přidala pořádně do kroku.

-->// Ostříží zrak

//--> Vyhlídka

Procházela jsem se mezi vysokými trsy trávy, které se jemně pohupovaly ve větru. Rozhlížela se kolem sebe, zatím co moje hlava byla zvednutá směrem k obloze, kde se pomalu kupily šedé mraky, které s sebou přinášely chladný podzimní vzduch. S lehkým úsměvem na tváři jsem sledovala jejich pohyb, zatímco jsem úmyslně ignorovala modráska, který kráčel vedle mě. Věděla jsem, že se o něco snaží, nejsem slepá ani hloupá. Když mě poprvé zahlédl na akci, kde jsem si povídala se zjizveným bastardem, neobtěžoval se ani na nás zelenáče podívat. A teď? Najednou má potřebu mi dělat průvodce po ostrovech? Ts.. No jasně.

Koutkem oka jsem na něj pohlédla, s drzným úsměvem. ,,No mluv, co po mě chceš" Optala jsem se a natočila hlavu k němu. Není potřeba chodit okolo horké kaše..

Yrsi na louce

S úsměvem na tváři jsem jen kývla hlavou na rozloučenou a otočila se směrem k lesům. Chtěla jsem se trochu porozhlédnout po ostrovech, prozkoumat je a zjistit, co tu je a co není. Přece jen, je to můj nový domov. Nebylo by od věci, kdybych ho lépe poznala. Možná se mi dokonce podaří chytit nějakého králíka nebo pár myší jako svačinku.

Otočila jsem se na tlapkách, ale modrásek se rozhodl, že mi udělá průvodce po ostrovech, a to jsem chtěla jít na sever, kde bude chladněji. Co už... Beze slova jsem ho následovala směrem k severním horám.

//-> Severní hory.

Pomalu jsem kráčela k vyhlídce, kde jsem se zastavila na kraji útesu. S těžkým povzdechem jsem si lehla, na chladný kámen pod sebou. Vítr si hrál s mou srstí, která byla stále slepená zaschlou krví. Očistila jsem si část svého kožichu ale po chvilce jsem to vzdala. Skoro jsem toho zjizveného bastarda porazila... byla jsem tak blízko, však ať si tuhle výhru nechá, další bude moje. Zamračila jsem se, když mi ta myšlenka proběhla hlavou, ale i přesto se mi z tváře neztratil úšklebek. Byla jsem naštvaná ze své prohry, ale i přes to jsem si tuhle akci užila. Zůstala jsem sedět na okraji útesu a hleděla dolů na nekonečné vlny, které narážely o skály. Po chvíli jsem vstala, natáhla si ztuhlé nohy a vydala se směrem k Allavanté, která stála opodál.
Byla zaneprázdněná rozhovorem s ostatními vlky ze společenstva. Nechtěla jsem je hned přerušit, proto jsem postavila stranou a trpělivě čekala na ten správný okamžik... a ten přišel ve chvíli, kdy se Allavantina štěňata rozhodla vyzkoušet, zda jim náhodou nenarostou křídla. S radostí a bez přemýšlení se rozběhla k okraji útesu, připravena skočit. Usmála jsem se nad tou naivitou – možná by jim křídla opravdu narostla, ale teprve poté, co by jejich malá, křehká těla dopadla na zem a rozplácla se v malé kaluži krve. Pobaveně jsem se ušklíbla a konečně se odhodlala promluvit.

„Odpusťte, že ruším, chtěla jsem se jen zeptat, jestli už mohu jít, nebo jestli musím na něco počkat.“ Dodala jsem a nedočkavě střihla ušima, aby bylo jasné, že už mám v plánu pokračovat svou cestou.

Legenda o temném lese a prokletém jezeru

Kdysi dávno, v odlehlém koutě světa, existoval les zvaný „Les míru“. V jeho stínu žila vlčí matka TaNana se svým jediným synem, Denahim. Byli to ochránci lesa, strážci klidu a rovnováhy, kteří udržovali pořádek a pečovali o všechny tvory, jež v lese žili. Les míru byl místem, kde násilí nemělo své místo, a kde každý tvor našel útočiště před bolestí a strachem. TaNana a Denahi byli neoddělitelnou dvojicí. Ona mu byla oporou a on byl jejím světlem. Společně putovali lesem a starali se o jeho obyvatele. Každý den byl naplněn radostí a harmonií, až se zdálo, že jejich štěstí nikdy neskončí.

Avšak jednou, když slunce klesalo za obzor, přišla do lesa temná noc. Do lesa vstoupili dva vlčí bratři, Skah a Talon, jejichž srdce byla naplněná zlobou a závistí. Toužili po moci a bohatství, které v jejich očích les ukrýval. Zákon lesa, který zakazoval jakékoliv násilí, pro ně nic neznamenal. Bezohledně porušili tuto prastarou smlouvu, a jejich kroky zasely v lese první semena zkázy. TaNana a Denahi brzy zjistili, co se stalo, a rozhodli se zasáhnout. Pokusili se bratry zastavit, apelovat na jejich rozum a připomenout jim, jaká pravidla v lese platí. Avšak Skah a Talon odmítli naslouchat. Zaslepeni svou touhou po moci, zaútočili. Ve vřavě, která následovala, se Denahi postavil mezi svou matku a jednoho z bratrů. Bojoval statečně, avšak Skah ho vážně poranil. Když TaNana viděla, jak její syn klesá k zemi, její srdce se zlomilo. Zatímco bratři utekli, zanechávajíc za sebou zkázu, TaNana padla na zem vedle svého syna. Držela ho ve svých tlapách a uťešovala jej když jeho dech slábl, plakala nad jeho osudem. Jeho život pomalu vyhasínal, a s ním i světlo, které kdysi naplňovalo její duši. Les, kdysi mírumilovný a plný života, začal tmavnout. Stromy ztrácely svou zeleň a zvířata se rozprchla v hrůze. Les míru se změnil v temný les, kde bolest a smutek vládly.

TaNana, zlomená ztrátou svého syna, opustila srdce lesa a zamířila k jeho okraji. Na opuštěném místě si lehla, a její srdce bylo tak těžké, že nebyla schopna pokračovat dál. Tam, kde ležela, plakala nepřetržitě, až její slzy začaly naplňovat půdu pod ní. Roky plynuly a její žal vytvořil jezero, které se stalo známým jako „Prokleté jezero“.

Legenda praví, že matčiny slzy nikdy nevyschly. Říká se, že i dnes, když se noc snese na temný les, lze slyšet její pláč, který se nese mezi stromy a víří nad hladinou jezera. Ztracený hlas vlčí matky volá svého syna, jehož duše již dávno odešla.

Prokleté jezero je místem, kde žádný živý tvor nesmí pít, neboť kdokoliv, kdo se odváží přiblížit, pocítí neúprosný smutek vlčí matky. Její bolest přetvořila les v temné místo, kde už nikdy nevkročí mír ani radost. Každý, kdo se vydá do těchto míst, pocítí tíhu její ztráty a uslyší zoufalé volání matky, která navždy ztratila své dítě.

Celkově: 20 bodů
------------------------------

15 bodu -> 1 tlapka do ohně.
5 bodu -> 10 kšm

Zapsáno

Hlásím se s Yrsi jako kreslíř, klidně i jako nekreslíř pokud to bude nutné!

7 hp

Callid neváhal a vyskočil po mě, rychle jsem odskočila. Otočila jsem se na Callida abych mohla určit kde ten bastard stojí, když v tu po mě cákl vodu a já jí vdechla (-6 hp) . Chvilku jsem tam hloupě stála a snažila se vykašlat vodu z plic, jenže to už po mě znova skočil a zakousl se mi do krku (-4hp). Něž jsem se po něm stihla ohnat, už byt pryč a zase u mně se zuby zaryté v mé tlapce. Bolestně jsem zaskučela.

Když mě stále držel za tlapku, obklopila jsem zuby ohněm a zakousla se mu do krku (útok 1). Vytrhla jsem tlapku z jeho tlamy a odsunula se o něj (akce) a ohnala se drápy po jeho tváři co nejsilněji jsem mohla (útok 2). Bastard! Pomyslela jsem si a znova se tlapou ohnala po jeho xichtě...(útok 3)

0 hp

7 hp

Začínala jsem byl velmi unavená, odkašlala jsem z tlamy trochu krve a uskočila bokem, bohužel, přímo do jeho proudu vody, (-4 hp). Vykašlala jsem trochu vody z plic a zvedla hlavu, přímo v dobu kdy se napřáhl a škrábl mě drápy přes tvář (- 2 hp). Bastard jeden. Pomyslela jsem si když tu najednou po mě vyskočil a zakousl se mi do ucha (-5 hp). Bolestí jsem vykřikla a odskočila bokem.

Zavrčela jsem a rozběhla se proti němu abych do něj vrazila. Jenže jsem narazila do nějaké zdi, do nějakého štítu (akce). Odskočila jsem za něj a skočila na mu záda, kde jsem se zakousla do jeho krku (útok 1). Pokusila jsem se ho stáhnout na zem, a znova se do něj zakousla, tentokrát ze zadu, do jeho krku (útok 2). Odtáhla jsem se a znova se do něj zakousla tentokrát se zuby obklopenými ohněm (útok 3).

23 HP

Callid se opět postavil na nohy a pozoroval každý můj pohyb. Najeenou po mně skočil, pokusil se mě opět shodit na zem a poškrábat mi zadní nohy. Rychle jsem uskočila, když jsem se však na něj otočil, skočil mi po krku, do kterého se zakousl (-4 hp), hned nato se mě pokusil opět utopit (-1 hp). Nesnaším vodu.. Pomyslela jsem si, vykroutila jsem se a uskočila od Callida. Oblízla jsem si tlamu od krve, těžce vydechla a usmála se na něj.

Přiskočila jsem k němu a začala ho škrábat a tlouct předními tlapami obklopenými ohněm po tváři a čumáku (útok 1). Odskočila jsem kousek od něj a rozběhla se k němu, abych ho srazila k zemi (akce). Zakousla jsem se mu do krku a trochu ho potahala po zemi (útok 2), zatímco jsem ho škrábala předními tlapami všude, kde to šlo a kam jsem dosáhla (útok 3).

18 HP