Příspěvky uživatele

Jo, bez pochyb to byla celá rodinka.

Štěňata, která vyběhla z nory, se k nám rychle přidala. Bílé štěně jménem Amygdala na mě upřeně zíralo, a já jsem se nemohla ubránit úsměvu na toho malého prcka. Nebylo to však myšleno jak koliv špatné. Za žádných okolností bych neublížila štěněti, což šlo jasně vidět i v mých očí. Oblízla jsem si tlamu a narovnala se. Další štěně, Alastor, bylo zaujaté hrabáním v písku, zatímco třetí štěně, Lilith, se válelo v písku pokrytém krví, s čímž jí Artume ochotně pomáhala. To mě přimělo se tiše uchechtnout. Artume mi byla celkem sympatická, nebyla špatná – možná z nás budou i přátelé. Bylo mi trochu líto když jí poslala hlídat štěňata, aby nespáchali sebenežití o což se jedno ze štěňát i malém pokusilo.

Brzy jsem ale zaslechla něco o aréně a o Společenstvu Chaosu. Nastražila jsem uši, a podívala se na vlčici. „Aréna? A Sppolečenstvo Chaosu?...oh pokračujte, rada bych se dozvěděla víc“ zeptala jsem se a zvedavě naklonila hlavu na stranu.

Seděla jsem na zemi a s úsměvem naslouchala vlčicím. Zadívala jsem se do očí mladé vlčky a drze se na ní zazubila. „Díky za radu,“ řekla jsem tiše a poté obrátila svůj pohled ke starší vlčici, která mi konečně odpověděla na mou otázku. „Děkuji,“ vydechla jsem a přikývla na znamení vděku a respektu.

Obě vlčice měly pravdu – nebyla jsem v pozici, abych si mohla vybírat, jestli budu kořistí, nebo ne. Tyhle ostrovy se měly stát mým novým domovem, a pokud tu chci přežít, budu muset zesílit. Stála jsem tváří v tvář dvěma vlčicím, které byly mnohem silnější než já. Kdyby se rozhodly na mě zaútočit, snadno by mě roztrhaly na kusy. Přesto jsem cítila, že tohle není jejich záměr. Koneckonců, kdyby mě chtěly zabít, už bych tu nebyla.

Všimla jsem si štěňat, která se vynořila ze stejné nory jako tyto dvě vlčice. Hm, takže celá rodinka, pomyslela jsem si s úsměvem, zatímco jsem si oblizovala rány. Brzo jsem se zvedala, připravena k odchodu. Koukla jsem se na mladou vlčku a flirtovně se na ní usmála.
,,Jsem Yrsi, jen tak mimochodem."

Podařilo se mi poškrábat břicho vlčice. Mé drápy byli ostré, samozřejmě ale nebyli tak ostré aby se mi s nima podařilo jí vyškrabat střeva. I přes to, že mě ta představa vzrušovala. Škrabnout někomu do břicha, jen proto abych mohla pečlivě pozorovat jak jeho organy vypadávají ven, na světlo světa.

Drápy i její zuby začali opravdu bolet. Věděla jsem, že toho už moc nevydržím. Docházeli mi síly a výdrž. Odhodlání dal bojoval jsem však nepostrádala a rozhodně jsem ale neplánovala z tohohle souboje odejít bez posledního slova. Když vlčice ode mě odtáhla hlavu aby se úspěšně vyhla mému kousanci, levou přední tlapou jsem se ohnala hned vedle jejího xichtu. Nebyl to pokus o to jí flaknout, spíš ji zaneprazdnit abych se mohla vyškrabat z pod jejího těla, avšak i já jsem ztratila svojí pozornost, když jsem zaslechla něčí hlas.

Další vlčice. Měla podobný pach jako tady královna. Že by kamarádka? Nah, je mnohém starší jak ona. Všimla jsem si vytáhané kůže na jejim břiše. Ahh, matka...možná to je u matka i tady královny. Pomalu jsem se posadila na zadek a těžce vydýchávála. Zrzavá u nich hned stála i s vyceněnímy zuby. S velkým úsměvem jsem se podívala na zrzavou a pronesla: ,,Nejsem ničí večeře, a rozhodně to nemam ani v plánu se stát něčí večeři..." Vydechla jsem a oblízla si tlamu od krve. Hned na to jsem se usmála a koukla na tmavě hnědou vlčku. „Doufám, že si někdy náš tanec zopakujeme… ale příště to může být bez tak drastických korektur, pokud mi rozumíš..."

Postavila jsem se pevně na nohy, když se tmavě hnědá vlčice vymrštila směrem ke mně. Přestože jsem se snažila držet na tlapkách, mě přemohla a srazila mě do písku, pod své tělo. Cítila jsem, jak její drápy pronikají mou srstí, a jak se její zuby zakusují do mého masa. Krev začala barvit mou srst do ruda, ale mé nitro naplnil zvláštní pocit uspokojení a vzrušení. Dalo by se říct, že jsem si tenhle tanec dokonce užívala, což jasně prozrazoval můj neustálý úsměv.

Neměla jsem však v úmyslu se nadále bránit. Srdce mi bilo stále rychleji, a s každým nádechem jsem cítila, jak ve mně roste vzrušující pocit. Nemohla jsem si pomoct a stále jsem se usmívala. Stála jsem proti nepříteli, který měl šanci mě zlomit, přitlačit k zemi. Zadními tlapy jsem se ji snažila škrábat do břicha. Otevřela jsem tlamu do kořan a pokusila se zakousnout do jejího čumáku nebo krku.

Zakroutila jsem hlavou s pobavením, zatímco jsem na tváři stále udržovala svůj provokativní úsměv. Pomalu jsem sklouzla pohledem po jejím těle, prohlédla jsrm si každý sval, každou křivku, když v tom Artume náhle zaútočila. Její tělo se pohlo s ohromnou rychlostí. Všimla jsem si toho, kdy v jejích očích zablýsklo vzrušení a hlad po krvi. Rychle jsem udělala krok dozadu, ale i přes to se Artume podařilo zakousnout se do mého krku.

Zuby se sice zabořily do mého těla, ale díky mému pohybu dozadu sevřela mezi čelistmi méně kůže a srsti, než měla v plánu. Bolest mě přesto zasáhla. Okamžitě jsem udělala další dva rychlé kroky dozadu a prudce se vytrhla z jejího sevření. Cítila jsem, jak mi krev pod čenichem. Zvedla jsem tlapku, jemně se dotkla rány. Podívala jsem se na krvavé stopy na mé tlapce. Déšť je ale rychle smyl.

Zvedla jsem hlavu a pohlédla jí přímo do jejích krásných očí. Ani na okamžik mi z tváře nezmizel ten drzý úsměv. Místo toho jsem se zazubila ještě víc a z hrdla mi vyšel tichý smích. „Tohle bylo všechno, co umíš? Doufala jsem v něco víc dramatického."

S úsměvem od ucha k uchu jsem naklonila hlavu na stranu a zasmála se. ,,Roztomilá říkáš? Brala bych to jako kompliment, kdyby to neznělo tak uboze od někoho, kdo si zřejmě hraje na něco většího, co není." Mé rudé oči se blýskl pobavením. Přiblížila jsem se pomalu a sebejistě k vlčici, s úsměvem, který pomalu hraničil s výsměchem. „Co z toho budeš mít ty?“ dodala jsem. Každé mé slovo znělo téměř sladce, ale ostře jako nůž. „Upřímně, asi to nebude o nic víc jako máš teď – hromadu mokrého písku a zbytečně vysoké sebevědomí.“

S pohledem upřeným hluboko do jejích očí, jsem se nadechla a zpustila: "Jestli si myslíš, že budu platit za to, abys mi laskavě zdělila, kde to kurva jsem, tak jsi na omylu. Jestli chceš něco, tak řekni rovnou, oh! Odpusť má milá ty pravděpodobně ani nevíš co chceš. Začínám si myslet, že máš jenom silný řeči a slabý zuby.“ Pobaveně jsem cvakla zuby a s klidem v očích se posadila aby si pip squeak uvědomil, že mě její ostrý jazyk ani trochu netrápí. ,,Tak co pip squaku?" Řekla jsem s úsměvem který už narovinu provokoval. „Chceš si tu dál hrát na královnu světa? Nebo mi radši řekneš kde to jsem?“

Stačilo mi jen pár kroků, než jsem se zastavila před tmavě hnědou vlčicí. Usmála jsem se na ni a s lehkým náznakem zvědavosti jsem pronesla: „Opravdu? Jaké to štěst ale mámí, právě jsem dostala hlad,“ dodala jsem s lehkým úsměvem, zatímco mi po srsti stékaly kapky vody. Nebyla jsem velkým fanouškem deště. Bylo to ironické, protože bouřky, s jejich hromovým hukotem a nesmírnou silou, mě vždy fascinovaly. Ale mokrý a špinavý kožich? To bylo něco, co jsem si mohla překousnout za žádnou cenu. Naklonila jsem hlavu na stranu a pečlivě si prohlížela vlčici, která stála přede mnou. V každé kapce deště se třpytily detaily jejího těla, její hustý kožich nesl mnoho různých pachů.

Opatrně jsem se nadechla a ještě jednou si ji prohlédla. „Budu hádát, že jsi odtud,“ řekla jsem nakonec a zvedla jsem hlavu. „Můžeš mi říct, kde to vlastně jsem?“ Optala jsem se s jistým úsměvem.

Odpoledne, kdy slunce zářilo vysoko na obloze vody tiché zátoky vyplavily na břeh bezvládné tělo vlčice. Voda ocákla mou tvář, a já tak otevřela své rudé očka. "Mhh..." Tiše jsem si pro sebe zamručela a porozhlédla se po svém okolí. Stále jsem viděla rozmazaně a dvojitě. Pomalu jsem zvedla hlavu a nemotorně se postavila na nohy. Udělala jsem jeden krok dopředu a okamžitě se svalila na zem. "Uh!" Můj nemotorný pád mě však velmi rychle přivedl zpět ke smyslům. Znova jsem se postavila na nohy a oklepala se od vody a zrnek písku.

Pořádně jsem se okolo sebe rozhlédla a zkoumala každý detail, který mě obklopoval. Všude kolem mě se rozprostírala tichá a klidná zátoka, ohraničená hustými lesy, které se zdály být nekonečné. Světlo pronikalo skrz ranní mlhu a husté koruny stromů. V dálce jsem zaslechla jemné šumění listí a občasné cvrlikání ptáků. Začala jsem se pohybovat podél břehu, moje tlapky zanechávaly v písku jemné otisky. Voda byla klidná, hladina zátoky se třpytila ve světle slunce. Každý krok můj byl nejistý, ale postupně jsem cítila, jak se síla vrací do mého těla.

Kde to sakra jsem? Pomyslela jsem si pro sebe. Poslední co si pamatuji je, jak jsem v bouři stála na útesu, zatímco pod mými tlapkami zuřila řeka...

Najednou jsem ucítila slabý závan větru, který přinesl neznámý pach. Kéž by jen jeden, byla jich zde spousta. Zastavila jsem se, zvedla jsem hlavu a nastražila ouška. Nasála jsem vzduch a snažila se identifikovat zdroj onoho pachu. Byl to pach vlka? Ne. Vlčice. Na tváři se mi okamžitě vykouzlil úsměv a já se pomalu vydala za neznámým pachem.