Příspěvky uživatele
< návrat zpět
Léto na ostrovech – Seznam se s někým novým 1/3
Zarina se s potěšením rochnila ve vodě. Nevstoupila do ní celá, na to si úplně kožíšek máčet nechtěla, ale líbilo se jí, že alespoň na chvíli cítí chladno a nikoliv spalující žár, ačkoliv paprsky už zvládly částečně ohřát i vodu. Při té myšlence nakrčila nos. Bylo teprve ráno a jestli to půjde takhle dál, za chvíli opravdu přežijí jenom ti pouštní vlci!
Cizinka, s níž se její cesta střetla, mlčela tak dlouho, že Zarina chvilku dočista začala vnitřně panikařit, že se třeba vypařila. Když se však ozval nesouhlas, bylo jasné, že vlčice tu stále je. Zarina se k vlčici natočila bokem tak, aby ji dobře viděla, a prohlížela si ji, snažíc se v ní nevyvolávat nějaký diskomfort (kdyby tak věděla!) „Vypadáš, že máš teplo ráda. Nebo jen nemáš ráda vodu?“ prohodila jen tak mimochodem. Dál už nic neříkala. Cizinka nepůsobila jako mluvící typ, a ačkoliv to Zarině přišlo trochu trapné, nechtěla dělat situaci ještě trapnější tím, že by ona žvanila a cizinka jen zarytě mlčela. Už tak vypadala dost vyvedeně z míry.
Léto na ostrovech – Smoč se ve vodě 1/1
Vidina zchlazení byla nakonec natolik lákavá, že se jí Zarina podvolila. Ostatně bylo takové vedro, že sotva si svůj šedý kožíšek protkaný nádhernými modrými ornamenty smočí, může se jít koupat znovu. Pravá přední, levá přední... A než se stihla do vody ponořit úplně, zacítila v teplém vzduchu pach. Nebyl jí znám, ačkoliv by byla přísahala, že v něm cítila i něco... velmi povědomého. Nejdřív ji napadlo, jestli to třeba není její milovaná, nikoliv milovaný, na koho se zoufale snažila si vzpomenout, ale byla si celkem jistá, že ji vždycky zajímali jenom vlci. A tohle byla rozhodně vlčice.
Drobounká, hnědá, s roztomilou bílou skvrnkou na tváři. Jak tam tak mezi kvítím stála, vypadala opravdu zmatená. Možná měla úžeh? Nebo úpal? Podle barvy kožichu vypadala, že pochází spíše z teplejších krajin, ale Zarina by se opravdu nedivila, kdyby jí bylo z toho vedra nevolno. Trošku ustaraně naklonila hlavu na stranu a chvíli na ni jen tiše koukala. Potom zkroutila pysky do něžného úsměvu. „Ahoj! Chceš se jít taky koupat? Voda je příjemná, docela,“ informovala ji a jako na potvrzení svých slov do vody strčila i pravou zadní a levou zadní tlapku. Voda ji příjemně laskala srst na nohách. Takovou parádu dlouho nezažila!
<< Hraniční pohoří
Zarina si byla celkem jistá, že takové vedro nepamatovala od dob, co byla na Mois Grisu poprvé. Vlastně ani od těch dob – takové vedro zkrátka nezažila nikdy! A nejhorší na tom bylo, že s velkou pravděpodobností to byl teprve začátek, páč sluníčko ještě ani nebylo na horizontu. Nešťastně si povzdechla. Ještě před pár okamžiky šla poměrně svižným krokem, ale čím déle cestovala, tím víc se její krok zkracoval, až se nakonec loudala. Skoro jako vlče, kterému se nechce po nějakém báječném dobrodružství domů.
Vlče.
Najednou jí pod huňatou srstí znachověly tváře. Vybavily se jí střípky konverzace, kterou měla se svým milým... Ano, muselo to být s jejím milým, protože s kým jiným by se, u všech větrů, bavila o vlčatech? O svých? Pomaloučku si vzpomínala i na to, že ve Zlaté smečce bývala chůva. Pomohla vychovat tolik vlčat – nebo si alespoň to myslela. Srdíčko se jí v hrudi smutně zapotácelo. Její modré oči, připomínající oblohu při krásném jarním dni bez jediného mráčku, spočinuly na řece, jež se klikatila loukou. Že by si dopřála příjemné zchlazení?
Léto na ostrovech – Zanadávej na počasí 1/1
<< Duny (přes Hraniční pohoří)
Zarina nikdy nebyla kdovíjaký dobrodruh, a ač se za dobu, co strávila na Mois Grisu, naučila mít ráda cestování, pořád nebyla takový blázen, aby dobrovolně chodila na místa, jakým byl právě Temný les. Na první pohled se sice mohlo zdát, že přítmí stromů jí poskytne vytoužené ochlazení, ale pravda byla taková, že se nic takového nestalo. Bylo zkrátka vedro - všude, naprosto všude. Zamračeně prošla lesem, srdce až v krku po celou dobu cesty, a o to výš v momentě, kdy se odkudsi ozval podivný zvuk... Byla opravdu ráda, jakmile spatřila paprsky prosvítající skrz spletité labyrinty větví, ačkoliv to, co ji potkalo, když se z nich vymotala, ji ani zdaleka nepotěšilo.
„Musí být takové vedro?“ ulevila si, jen co vystrčila čumák z lesa. Její nevoli ještě podpořil fakt, že zrovna strávila pár velmi nehezkých chvil na tak děsivém místě, a místo aby se dočkala vytouženého větříku v kožichu, měla pocit, že se snad zastavily celé ostrovy. Bylo tu však ještě něco jiného... Ten zážitek, tek Temný les, vzbuzoval v ní jakési vzpomínky. To děsivé místo... Nebylo totéž, ale věděla, že už nějakým takovým děsivým místem prošla. S někým po boku. Mohl to být ten její milý? Zamyšleně pokračovala v cestě, tlapku houževnatě kladouc jednu za druhou. „Kdo to sluníčko vymyslel?“ ptala se sama sebe nešťastně, jak tak šla dál. Pro vlčici z hor toto skutečně nebyl kdovíjak příjemný zážitek! O to víc s podivem, že někteří vlci celý život strávili v poušti... Zarina si nebyla tak úplně jistá, zda je má obdivovat, nebo si o nich myslet, že se jim z toho vedra seškvařil mozek. Usmála se. To temné místo ji muselo opravdu vyděsit, když najednou pomýšlela takhle uštěpačně!
>> Kvetoucí louka
<< Poušť
Zarininy obavy, že se jí cizí vlk bude vyptávat, co tu dělá, a ona tímpádem bude muset vysvětlovat, že se schovává před vlastní milující smečkou, se rozplynuly záhy, a to když popošla pouští dál. Nebylo jejím cílem vlka ztratit z dohledu, a ačkoliv výjimečně neměla úplně náladu si povídat (právě z toho důvodu, že hrozilo, že bude muset čelit svým problémům), byla by bývala za jeho společnost docela ráda. Jenže se brzy ukázalo, že poušť umí být opravdu zrádná. Stačilo jen pár kroků, písek se pod jejími tlapkami několikrát převalil, a jakmile se otočila za sebe, po vlkovi nebylo ani vidu, ani slechu. Dočista se ztratil!
A tak Zarina pokračovala pouští dál. Bylo neskutečné vedro a dusno, jeden by v takovém počasí přímo vypustil duši! Ale ještě kousek a bude to lepší, uklidňovala se Zarina, ač neměla sebemenší tušení, jaká výheň ji čeká, až opustí písečné srdce.
>> Hraniční pohoří (přes Temný les)
Zarina se nepoznávala. Za jakýchkoliv jiných okolností by domů nešla, nýbrž dokonce spěchala. A teď? Teď se toulala pouští, jako kdyby neměla, kde hlavu složit. Pravda - během svého pobytu na Mois Grisu zjistila, že cestování je čas od času příjemná věc, ale jinak to byl typ čistě domácký. Tak proč se jen neměla k návratu?
Jako kdyby na to už dávno neznala odpověď... Zastříhala ušima. Poušť byla dostatečně rozlehlá na to, aby nezaznamenala pach lovících vlků, co však zaznamenala, byl pac vlka, jenž se k ní zrovna blížil. Hezky uctivě ji pozdravil. Zastavila se, chvíli jen tak zírala na dunu opodál, jako by si nebyla jistá, jestli nemá halucinace – a pak se pootočila. „Hezký večer přeji,“ pozdravila vlka trošku rozladěně a křečovitě se usmála. Normálně by byla za jakoukoliv společnost ráda, obzvlášť někoho, kdo působil docela přátelsky, jenže... co když se jí vlk bude ptát, co tu dělá?
>> Duny
//Pardon, nevěděla jsem, že tu lovíte - dáme si jen sraz s Tamaryškem a hned půjdeme pryč!
<< Tichá zátoka
Že se octla v poušti (kam ostatně měla namířeno!), by nemusela ani vidět na vlastní oči. Stačilo jí, že ji v čenichu okamžitě začal dráždit suchý vzduch a tlapky měla v jednom ohni, jak tak kráčela pískem, jenž se zcela nekontrolovatelně přeléval z jedné strany na druhou. Tohle místo působilo, jako by se tu zastavil čas, a zároveň, jako by tu čas vlastně utíkal strašně rychle... Takže ideální na utíkání od svých problémů!
Zarina si sama nad sebou povzdechla. Nikdy nebyla ta nejodvážnější, ale přece jenom... odkdy se z ní stal takový strašpytel? Vittani jí pomohla najít Zlatý les, a ona se vůči němu obrátila zády. To nejen, že nebylo odvážné – to bylo přímo pokrytecké! Místo toho, aby se procházela mezi stromy se zlatými korunami, se teď ploncala horkou krajinou. Byl již večer, který sliboval, že teploty poklesnou – pro Zarinu jakožto vlčici z hor jistě skvělá zpráva, ale už ne tak skvělá při představě, že tady mohly teploty klesnout opravdu hluboko. O to větší důvod se vrátit... Jenže každá buňka v jejím těle protestovala, a tak se prostě jen toulala.
<< Kvetoucí louka
Vittani následovala poměrně loudavým krokem. Jednak proto, že si ještě úplně nezvykla na chůzi poté co se notnou chvíli válela ve vodě, jednak proto, že se jí jednoduše... inu, nechtělo by bylo krajně nevhodné slovo, ale něco na tom vlastně bylo. Vrátit se do Zlatého lesa totiž znamenalo, že doopravdy nechá za sebou ty hrůzy, co viděla na místě, kde kdysi byla Modřínová smečka. A ačkoliv by jeden něco takového udělat chtěl, Zarina na to nebyla připravená. Nechtěla na svoji rodinu zapomenout. A co když se do Zlatého lesa vrátí a zjistí, že už její domov nepřipomíná? A bude skutečně muset jako duch bloudit ostrovy, jednou tlapkou ve své rodné zemi a tou druhou tady?!
Ta představa ji vyděsila natolik, že se skoro nedovedla přinutit podívat směrem, kterým Vittani ukazovala. lčice se navíc už měla k odchodu... Zarina trošku smutně svěsila hlavu, ale honem se zase usmála, protože určitě nechtěla být důvodem, proč by měla mít cizinka nějaké chmury! „Moc děkuju, Vittani. Dobře doraz... snad se ještě někdy uvidíme a snad ti budu moci představit svého milého.“ Pod kožíškem se až začervenala!
Ještě chvíli po odchodu Vittani sledovala Zlatý les. Nedokázala to... Nebyla připravená čelit všemu, co ji v objetí zlatých listů čekalo. A tak odvrátila pohled a místo toho, aby šla vstříc šanci se setkat se svými přáteli, se vydala do nehostinných krajin.
>> Poušť
Vlčice byla evidentně zvědavá, co se jen Zarině přihodilo, a Zarina ji za to rozhodně neodsuzovala! Samotnou by ji zaujalo, kdyby někdo takhle něco načal a pak to zase nedořekl, ale opravdu nebyla připravená se o tom bavit nahlas. Vlčice jí však o chvíli později položila vlastně poměrně zajímavou otázku, na níž už skoro musela odpovědět. Bylo by to neslušné a hlavně... sama si to v hlavě chtěla urovnat.
„To rozhodně ne!“ řekla rychle. „Jen... Vlastně jsem si nikdy nemyslela, že se vrátím domů - myslím tam, odkud pocházím. Do hor s přilehlými lesy, se špičkami stromů zahalenými v krásném zimním kožíšku...“ Ještě než jí mysl odputovala úplně jinam a srdíčko se stáhlo hrůzou, zavrtěla hlavou. „No, prostě když jsem se tam vrátila, nedopadlo to úplně dle mých představ, a teď mám pocit, že jsem tak jako... rozpolcená.“ Přimhouřila oči. Dávalo to smysl? Asi ano. Lépe by to vlastně neřekla! „Jednou tlapkou jsem tady a druhou zpátky na ostrovech a bojím se, co mě čeká.“ Ach ano, to bylo ono. Byla moc ráda zpátky, ale z toho výletu si nesla nejednu ránu a bylo to celé... zvláštní. Být tady a radovat se z toho, když prožila to, co prožila?
Vittani ji nicméně ubezpečila, že do smečky až tak nespěchá a že se Zarinou moc ráda půjde, nad čímž se Zarina zvesela usmála, a protože jí ani to nepřišlo jako dostatečné vyjádření díků, přidala k tomu ještě zavrtění oháňkou. Vlčice se pak zeptala na něco, co ji donutilo na moment zastavit. „Doufám.“ Bylo to jen jedno obyčejné slůvko, a přesto do něj vložila všechnu víru světa. Víru v divoký vítr a něžnou vodů, víru ve víly i v hvězdy... Na chvíli přivřela oči v naději, že se jí vybaví silueta jejího milého, ale nebyla tam... Před očima viděla jen dlouhou temnou jeskyni.
>> Tichá zátoka
Zarina se zamračila. „Uhm, nemyslím si. Když jsem odcházela ze smečky poprvé, šla jsem sama... A když jsem se tam pak vrátila, tak...“ Zarazila se. Když to řekne nahlas, najednou to bude reálné. Najednou bude její rodná země skutečně pohřbená pod nekonečným ledem a sněhem a... Zavrtěla hlavou. „Poté co jsem opustila ostrovy jsem se zase na chvíli vrátila domů, no... a pak jsem skončila tady.“ Zkusila se z toho zlehka vymotat.
Vlčice pak zmínila Začarovaný les. V Zarinině hlavě to chvíli šrotovalo, jako by se každou chvíli měla vynořit nějaká stará vzpomínka. Ale nevynořila se. Snad něco, co tu vzpomínku připomínalo... ale určitě nebyla natolik jasná, aby ji Zarina považovala za nějaké velké vodítko. Možná o tom místě jen slyšela? Nebo tam někdy byla? Vittani pak svými dalšími slovy nicméně víceméně potvrdila, že v Začarovaném lese její smečka být nemohla. Jakmile začala mluvit o pláni a zátoce, v Zarinině hlavě to začalo šrotovat ještě více. „Hmm,“ zamyslela se hlasitě. Chvíli jen tak střídavě zírala na své tlapky, na řeku a na tvář Vittani. Potom se zhluboka nadechla. Ucítila jakýsi tlak na srdci a pak... Zlatý les. A jako by zničehonic, bylo to všechno zpátky. Les s vysokými stromy, jenž byly po celý rok odděny do zlata. Přátelé. Pocit domova. A taky ty ošklivé věci - zmizení Navina. Smrt Athai. Otázkou bylo, kudy že se do toho lesa šlo?
„Myslíš, že bys byla schopná mě do... Zlatého lesa zavézt? Ale jen nerada bych tě zdržovala–“ Nechtěla být sama. Nikdy nechtěla být sama, ale obzvlášt teď, kdy po takové době konečně samota nebyla jejím jediným společníkem. Vřele se na vlčici usmála. „Ale byla bych moc ráda, kdybys mě doprovodila, Vittani.“ Cítila se za to trochu sobecky, na druhou stranu... bylo to opravdu tak zlé? Vittani mohla kdykoliv odejít, kdyby... chtěla. Což Zarina doufala, že chtít nebude.
Z toho, co vlčice povídala, Zarina usoudila, že bude podobně pozitivně naladěná. Protože... kdo by jen mávl tlapkou nad tím, že byl ve světě mrtvých? Zarinu nicméně při té zmínce napadlo, že by nemuselo být špatné, kdyby se s mrtvými mohla potkat. Slova jako smrt a mrtvoly byla sice děsivá, ale kdyby třeba mohla vidět své sestry... A dost. Zarina nevěřila vlastním myšlenkám! Takhle negativní. Její rodina byla živá. V pořádku. Nic se jí nestalo. Rozhodně ne... Najednou jí myšlenky létaly jedna přes druhou a hle, vždy pozitivně naladěná Zarina najednou viděla před očima jen černo.
Vittani se jí snažila pomoct, seč mohla. Okamžitě ochotně přicházela s nějakými indiciemi, jež by Zarině mohly pomoci si vzpomenout. Smečka. To bylo ono. Zarina zamávala ocasem, a jestli nebyl to jasný důkaz, že byly na dobré stopě, dodala: „Ano, určitě jsem žila ve smečce. Jednak mi něco říká, že to tak opravdu bylo, a hlavně... já žila v obrovské smečce i ve svém rodném kraji, žila jsem tam se spoustou sourozenců... a určitě bych se celé ty roky na ostrovech netoulala.“ Z toho všeho vzpomínání, ač ne zrovna dvakrát určitého, jí bylo těžko na srdci. „Vlastně si i vybavuju, že les, ve kterém ta smečka na ostrovech žila, byl... hodně jiný než ten v mé rodné zemi. Byl totiž... po celý rok stejný.“ Zarinin osud aktuálně záleželo na tom, jestli cizinka znala Zlatý les, nebo nikoliv.
Vlčice se představila jako Vittani. Na to Zarina zareagovala drobným pokynutím, aby to nevypadalo, že její jméno neslyšela. V hlavě si ho i pro jistotu zopakovala, aby se jí na tom uložilo. Doufala, že ačkoliv některé staré vzpomínky měla zamlžené, ty nové – včetně nově získaných informací – se jí z hlavy jen tak nevytratí. Možná to byla jakási podivná magie ostrovů. Jednou sem přišla, pak odešla, a když přišla znovu, třeba se jí prostě zresetovala mysl?
Nakonec se tím však rozhodla, alespoň prozatím, moc nezabývat. „Ah,“ zarazila se. Ony krystaly nepocházely z cukrového světa, jako ze světa mrtvých. To Zarinu rozhodně neuklidnilo. Naopak cítila, jak se jí po zádech rozlévá tajemné mravenčení. „To mě... moc mrzí,“ dodala. Obvykle byla docela dobrá v tom pochopit, jak se ostatní cítí, a pomoci jim, ale ta informace ji tak šokovala, že byla ráda, že se zvládla povzbudivě usmát. Vlčice pak řekla něco o tom, že je Zarina na ostrovech pravděpodobně nová a že by jí mohla pomoct. „To je od tebe moc hezké, Vittani.“ Na cizinku se usmála. „Jen... to je trochu komplikovanější. Já tu žila několik let. A pak... pak jsem se ztratila a, no, vrátila se domů. Vím, že někde tady mám taky své doma, jen... si aktuálně nemůžu moc dobře vzpomenout. A taky si myslím, že je na ostrovech někdo, kdo... je něco víc než můj kamarád.“ Pod kožíškem se div nezačervenala. Bylo to poprvé, co tu možnost vyslovila nahlas.
Vlčice na ni po chvíli zareagovala, což bylo poměrně příjemné zjištění. Nechtěla se cpát do osobního prostoru někomu, kdo o u nestál, ale lhala by, kdyby řekla, že si chce i nadále povídat jen s kameny a rostlinami! Na vlčici se pousmála. „Dalo by se to tak říct,“ přitakala jí. Otázkou bylo, odkdy byl vlk ztracený. Ona věděla, kde byla její rodina – tedy minimálně to, kde byla ještě před tou mrazivou katastrofou – a věděla taky, že někde tady na ostrovech cosi ztratila. Ale co ztratila? To už její mysl vyplodit nezvládla.
„Omlouvám se, úplně bych zapomněla!“ vyjekla po chvíli, jako by snad viděla nějakou příšeru. „Jmenuji se Zarina.“ Vlčici před sebou nabídla vřelý úsměv. Potom její světlý pohled padl na tlapky cizinky, na nichž se třpytily krystaly. „Byla jsi taky v cukrovém světě? Plném čehosi sladkého, okřídlených prasat, divného koně?“ řekla najednou. Potom její usměvavý výraz ztuhl. Až nyní si uvědomila, co řekla. Tohle... tohle se přihodilo hrozně dávno, ale přihodilo se to tady! Na ostrovech! Znamenalo to, že si brzy vzpomene i na to, kde je její adoptivní rodina? Nadšeně zamávala ocasem, což muselo chudáčka cizinku neskutečně zmást. Tedy za předpokladu, že nebyla zvyklá na extrémně pozitivní duše!
Zarina si nebyla stoprocentně jistá tím, co uprostřed louky dělala. Poté co ji opustil Morpheus – jakkoliv bylo jejich setkání krátké – zase neměla žádný smysl života. S oním tmavým vlkem mohla alespoň ztratit pár slov, ale takto? Takto mohla leda tak přemýšlet nad svojí rodinou. A ona nad svojí rodinou nechtěla přemýšlet. Dala se do ní urputná zima. Skoro jako by se octla zpátky na území Modřínové smečky, pokryté nekonečným ledem.
Ztracená v myšlenkách by si málem nevšimla toho, že nebyla jediná, kdo se toulal těmito končinami. Pohled jí ulpěl na mladé tmavooké vlčici. Zarina nebyla ten typ, kdo by se podíval na cizince a bál by se. Ne snad proto, že by byla neohrožená, ale proto, že si zkrátka nemyslela, že někdo může představovat nebezpečí. A pokud náhodou představoval, potom v něm stejně viděla to pozitivní. S nepřítomným výrazem vyrazila k vlčici. Třeba by jí mohla pomoct?
<< Tichá zátoka
Kdyby Zarina byla bývala nepřehlédla ten maličký modrý kamínek, jenž se třpytil v záři probouzejícího se slunce uprostřed zátoky, mohla teď být na cestě domů. Domů, do Zlatého lesa, za svým rytířem jako z pohádky. Místo toho se od svého domova vzdalovala, aniž by to tušila. V srdci měla zvláštní prázdno. Nebyla si vlastně pořádně jistá, co se s ní stalo. Byla pozitivní vlčicí, věčně usměvavou a vždy viděla ve všech a ve všem to pozitivní. Žádná situace ji nevykolejila, nebo alespoň ne natolik, aby si nezachovala svůj růžový pohled. A i přesto všechno nějak nemohla na situaci se svojí rodinou najít kapičku dobra. Ano, byla tu jistá šance, že se její milovaní stihli před tím mrazem ukrýt, ale... Byla tu opravdu taková šance?
To bude dobré, Zarino, to bude dobré, uklidňovala se během své cesty. Srdíčko jí nešťastně bušilo v hrudním koši, a nepřestalo ani ve chvíli, kdy stanula uprostřed roztátého sněhu. V jejím zorném poli se nacházela řeka. Možná, že kdyby ji následovala, dovedla by ji na to správné místo. Ale co když se mýlila i tentokrát?