Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Zlatý les

Tiara s Ahvaryanem se rozhodli na chvíli odejít. Zarina zastříhala ušima a otočila se k Aetovi. Následně k němu přišla blíže a následovala jej k úkrytu. Bedlivě naslouchala jeho proslovu, uši nastražené, ocas volně podléhající gravitaci. Úkryt podle všeho měl podobné rozdělení, jako byla zvyklá ze své smečky. Pokývala hlavou a v úsměvu obnažila zoubky. „Kdy se setkáme s ostatními členy?“ optala se následně celá natěšená na seznámení se s ostatními zdejšími vlky. S vytvářením pevných přátelských pout by měla začít co nejdříve, není-liž pravda?
Vzhlédla k obloze. Byla jako vymetená. Teplo panovala všude kolem a až nepříjemně se jí zarývalo do kožichu. Zafuněla. Zatím se to ještě dalo vydržet, ale běda, jestli ty teploty ještě stoupnou. Na to rozhodně nebyla stavěná.

POST 2

<< Zauberwald (přes Tichou zátoku)

Jestliže předtím obdivovala fialové stromy v Zauberwaldu, nyní jí nad zlatými ve Zlatém lese docházela slova. Obdivuhodně vydechla a usmála se. Sic se trochu obávala, aby jí z té všudypřítomné zlaté za chvíli nepřecházely oči, líbilo se jí tu. Tiaře a Ahvaryanovi se příliš nevěnovala, vlastně ani Aetase nijak nevnímala. Lesem ťapkala naplněná štěstím a nic jiného jí nezajímalo. Bude mít smečku. To pro ni bylo momentálně tím nejdůležitějším.
Když Aetas oznámil, že jsou na hranicích smečky, srdce jí div nepuklo štěstím. Už jenom kousek a jistě se seznámí s ostatními členy! Zavrtěla oháňkou a vydala se za svými společníky. „Musím uznat, že je toto místo kouzelné,“ rozplývala se, když míjela další ze zlatých stromů. Už jí skoro přepadaly myšlenky, jestli tu náhodou není i zlaté ovoce, zlatá zvěř a zlatá voda. To by bylo velmi zajímavé, avšak asi i otravné. Nakrčila čumák a zvesela ťapkala dál.

>> Zlatá smečka

POST 1

Rozzářila se jako sluníčko na obloze a doširoka se usmála. „Děkuji moc, Aetasi. Snad vás nezklamu,“ podotkla s menšími obavami. Doufala, že na novou smečku zapůsobí v tom nejlepším světle, ale co když něco zkazí? Aby zahnala určité obavy, zavrtěla ocasem a párkrát zamrkala světlounkýma očima. Ne, že by chtěla zahnat slzy, ale svým způsobem ji to uklidnilo.
Tiara se zajímala o Aetasův přívěsek. I samotnou Zarinu to docela zajímalo, a tak nenápadně poslouchala, co majitel té podivné věci na krku říká. Inu, moc se toho nedozvěděla. Střihla ušima, svraštila obočí a po chvíli zadumaného přemýšlení si uložila do dlouhodobé paměti název této země. Mois Gris. Zněl velmi zvláštně, jako by byla tato země opředená mnohými tajemstvími. A možná, že i doopravdy byla? Kdoví! Nyní pro ni byla nejdůležitější smečka. Přikývla a i ona se rozešla za Aetasem, který převzal vůdčí pozici. Ještě se ohlédla na Diesela. „Chápu, že asi nebudeš chtít jít. Promiň, že tě to nechávám, ale jsem holt společenštější než ty,“ pronesla zkroušena a hrábla packou do země. Trochu si vyčítala, že ho tu zanechává, ale stejně by mu asi nebyla schopna úplně pomoci. Jestli jej tedy vůbec skutečně trápilo. A hlavně – ač byla jakkoliv nápomocná, její srdce říkalo jasně. Toužilo po smečce. Toužilo někam patřit.

>> Zlatý les (přes Tichou zátoku)

Debatu Diesela a Tiary sice do jednoho z oušek proplouvat nechávala, ale tím druhým ji zase pouštěla ven. Nesoustředila se na ni, nezajímala ji. Momentálně pro ni bylo stěžejním tématem smečka. „Těší mě, Aetasi,“ zašvitořila sladce směrem k hnědobílému vlkovi a v úsměvu obnažila zoubky. „Vadilo by vám, kdybych rozšířila vaši dvojčlennou skupinku a přidala se k vám? Sama jsem vyrůstala ve velké smečce, mám kupu sourozenců a jsem vším coulem společenská,“ optala se s veselým máváním ocasu. „Problémy dělat nebudu, slibuji. Vím, že každý má ve smečce své místo, stejně jako vím, že je nutné se umět podřídit vyššímu článku smečky.“ Vskutku dokázala být loajální. Neměla potřebu se nad kýmkoliv povyšovat a nerespektovat pravidla. A kdyby náhodou měla, stejně by se jí to nevyplatilo. Jen málokdo by přijal do smečky namyšleného frajírka, ledaže by se sama smečka skládala z vlků této povahy. Ta, kam mířil Aetas s Ahvaryanem, však očividně nebyla plná egoistických šelem. Aetas, který již očividně byl jejím členem, rozhodně nevypadal namyšleně. Možná chladně, ale namyšleně nikoliv.
Očividně nebyla jediná, kdo měl zájem o smečku. Své světlounké oči otočila na Tiaru. I tato šedá, značně energetická vlčice toužila někam patřit. Zarina se přátelsky usmála. Sic by kvůli Tiařině přehnané energii kolující v jejích žilách mohl leckdo přijít k úrazu, ostatně jako málem přišla Zarina, určitě se ve smečce umoudří. Málem jí ukápla slza, když Tiara až zalostně žádala o to, aby se k nim mohla přidat. Byla zmatená, nevěděla kde je (ostatně ani Zarina netušila) a do toho všeho se cítila šíleně osamocená. „Hlavu vzhůru,“ snažila se ji povzbudit přátelským drcnutím do ramene.

Shozením na zem to pro Zarinu nekončilo. Tiara, jak se šedá hyperaktivní samice představila, ji ještě k tomu všemu po nějaké době zasadila pár neškodných ran ocasem. Nijak to sice nebolelo, ale neočekávala to, tudíž se z jejího hrdla vydralo zalapání po dechu. Tichoučké, ale přeci. Tázavě se na Tiaru otočila a s nastraženýma ušima si vyslechla její panické omluvy. „Klid, prosím tebe, když se mi nic nestalo, jak jsi mě povalila na zem, pár bouchnutí ocasem mi fakt neublíží. To bych musela mít fakt velkou smůlu,“ uklidnila ji s úsměvem. Trochu nechápala, proč při útoku číslo jedna se obtěžovat neomlouvala a teď, když se jednalo jen o drobná bouchnutí ocasem, se div nesesypala jako hromádka neštěští. Ano, teoreticky se mohla zranit kdykoliv - i třeba při obyčejné chůzi - ale určitě bylo pravděpodobnější, že se natluče po těžkém pádu na zem. Tiara byla dost zvláštní a vzbuzovala v Zarině smíšené dojmy. Zamrkala očima a a nejistě se na ní podívala. Pak se otočila na Diesela a sjela jej zkoumavým pohledem. Nevypadal moc nadšeně. Sykla a opět se otočila na vlka s pruhem přes tlamu, tedy Ahvaryana, a Tiaru. Do jejich prazvláštní debaty se nezapojovala a ani je neposlouchala. Ponořila se do vlastních myšlenek. Být obklopena tolika vlky ji těšilo, ale věděla, že se jednou rozejdou a pak se ocitne zase sama. Nutně musela vyhledat nějakou smečku, aby si zajistila trvalou společnost. Jenže kde ji vzít? „Poslyšte, nevíte o nějaké smečce?“ zeptala se, když nechala myšlenky myšlenkami, a v úsměvu obnažila zoubky. V očích jí zajiskřilo.

Ten vlk s pruhem přes tlamu sice mohl pozdravit o něco mileji, ale budiž. I Zarinu neopouštěl přátelský úsměv. Ocasem však již znovu nezamávala, nýbrž jej nechala podlehnout gravitaci. Chvíli bylo ticho a klid, dokud se tedy k jejich skupince nepřipojil ještě jeden článek. Když šedá vlčice vyběhla zpoza fialových stromů a srazila Zarinu k zemi, Zarina vyjekla. Byl to výkřik pohlcený dunivou ranou při těžkém dopadu. Zafuněla a zmateně se postavila na nohy. Nejdřív si myslela, že ji nově příchozí napadla a měla by se proto připravit na útok, avšak při pohledu do jejích šibalských očí se zklidnila. I tak ji ale nemusela přivítat tak akčně, obzvláště, když se ani neznaly. „Taky tě zdravím,“ pozdravila ji ještě stále trochu překvapená a zmatená, načež přimhouřila své světlounké oči. Moc nevěděla, co by na její poznámku o divné barvě vlastního kožichu měla říct. Nakonec jen povzdychla a jemně v úsměvu povytáhla koutky. Byla ráda, že se tu vlky jen hemžilo. Ve společnosti se cítila jako ryba ve vodě. Přešlápla z tlapky na tlapku a zastříhala ušima. Následná otázka cizinky nechala na Zarinině obličeji vrásku. Moc vtipné jí to nepřišlo. Vždy se držela laskavého chování a něco takového pro ni bylo absolutně nepřijatelného. Neřekla na to tedy nic, jen nepřítomně hrábla packou do země a porozhlédla se po všech přítomných. „Jsem Zarina,“ představila se pak. Nehodlala riskovat, že se začnou oslovovat hej nebo hej ty. Pak se posadila, očima nepřestávajíc skenovat ostatní.

<< Tichá zátoka

Soudě dle Dieselova spícího tempa si Zarina uvědomila, že z přesunu na jiné místo není tak nadšený, jak předpokládala. Myslela si, že bude rád, když se dostane do nějaké klidnější části Mois Grisu, neboť nepůsobil jako nějak zvlášť společenský typ vlka, a nakonec aby si ten odchod ze zátoky vyčítala. Zamávala oháňkou a vydala se po písku, pomalu za sebou nechajíc poklidnou zátoku. Brzy se před ní rozhostil les, do kterého se poklidným tempem vnořila. Hýřil barvami a odevšad se ozýval cvrlikot ptactva, který se Zarině příjemně zarýval až pod kůži. Naklonila hlavu na stranu a ohlédla se za sebe na Diesela. Usmála se na něj, zastříhala ušima a pokračovala v cestě. Do čumáku ji po pár krocích udeřil pach dalších cizích vlků a následně i šelmy samotné. Jedna s hnědobílou srstí, druhá s pruhem přes tlamu. Šťastně se usmála a přátelsky zavrtěla ocasem. „Zdravím,“ pozdravila slušně a zastříhala ušima. Od dvou cizinců si nechávala odstup, neboť nechtěla narušit jejich osobní prostor. Pak se opět podívala na Diesela a zpět.

Hlásím se o 3 rubíny, 1 minci a 13 % do síly. Náramek prosím nezakreslovat, modrá by byla jako pěst na oko. Děkuji!

Zapsáno

Diesel opět propaloval Zarinu pohledem, jako vždy mlčky. Mladé vlčici se z něj nepodařilo dostat kloudnou odpověď na její otázku. Ani změna tématu příliš nepomohla. Chtěla ho přivést na jiné myšlenky, ale opět mlčel. Jako by snad zapomněl mluvit. Povzdychla si. Tvářil se sice bezstarostně, ale stejně tušila, že něco není v pořádku. Když svůj pohled stočil na tlapy a vyčaroval oheň, vykouzlila na tváři úsměv. Pochopila. Zavrtěla ocasem a povzbudivě jej drcla do ramene. Ačkoli ona nebyla zvyklá příliš dlouho mlčet, což se o Dieselovi říct nedalo, i ona se protentokrát musela ponořit do ticha. Na jejím společníkovi bylo vidět, že o slova nestojí a ani ta nejpřátelštější a s největším úmyslem pomoci by ho asi nerozveselila.
Do čenichu ji udeřil pach cizího vlka. Zaradovala se. Odvrátila hlavu od Diesela a rozhlédla se okolo. Černý vlk s drobnými bílými odznaky se však územím jen prohnal, a než stihla nějak víc zareagovat, už byl pryč. Pokrčila nad tím rameny a svůj pohled opět stočila na Diesela. Nevěděla, co dělat. I ona se zahleděla na své tlapky. Ne však proto, aby vytvořila plamen, nýbrž v naivní snaze najít nějaké řešení celé této situace. Z přemýšlení jí vyrušili až další nově příchozí, kteří podle všeho hodlali zůstat déle, než ten černý vlk s bílými odznaky před nimi. Ačkoli ona se cítila jako v sedmém nebi, tušila, že Diesel bude raději o samotě. Holt bude muset upřednostnit společnost jednoho vlka před společností více vlků. Stejně by se necítila dobře, kdyby odkopla Diesela, kterému prostě musela pomoct, jen zatím nevěděla jak. Nebo se snad mýlila a pomoc nepotřeboval? Kdoví. „Pojďme odtud,“ navrhla svému společníkovi a s povzbudivým úsměvem se rozťapkala do blízkého lesa.

>> Zauberwald

Že vůbec očekávala, že z něj něco vydoluje. Ne ne, de facto z něj nedostala ani hlásku. Smutně svěsila hlavu, přišla k němu blíž a drcla jej do ramena. „Ale notak, já vidím, že tě něco tíží,“ pobídla ho a následně obdarovala povzbudivým úsměvem. Ano, znala ho jen chvíli, ale i tak se jí nelíbilo, že je rozhozený a smutný. Měla prostě v krvi pomáhat všem za všech okolností, ať už je znala, nebo pro ni byli cizinci. Tušila však, že zrovna tento vlk mluvit nebude, a neboť ho nechtěla ještě víc vyvést z míry, raději změnila téma. „Ty asi máš rád svůj klid, viď? Vybíráš si samá polomrtvá místa, i když tohle jezero je narozdíl od té pláně kouzelné,“ nadhodila téma k rozhovoru a usmála se. „Já si naopak bez společnosti nedokážu život ani představit, podle mě to musí být nuda, když si můžeš povídat tak akorát se sebou, nebo pokud jó chceš s někým jiným, tak leda tak se stromy a kamením.“ V úsměvu obnažila své zoubky a mrkla očkem. Nemyslela to zle. Chápala, že ne každý má potřebu žít ve smečce a že ne všichni sdílí její názor, že samota znamená utrpení.

<< Mlžné pláně

Čím dál šli, tím víc začala zdánlivě nepropustná mlha ustupovat a odkryla tak jarní oblohu s několika nadýchanými ovcemi běhajícími po ní. Měnila se i půda pod nohama. Vystřídal ji písek. Věc, na kterou Zarina nebyla zvyklá a svým způsobem v ní vzbuzovala obavy. S úlekem nakrčila čumáček, avšak i přes nepříjemné pocity pokračovala dál. Zastavila se až kousek před jezerem. Stejně jako její společník, i ona nejdřív zůstala viset pohledem na klidné vodní hladině. Narozdíl od něj si však nechtěla jít máchat tlapky, natož celé tělo, a tak se usadila v písku kousek před Dieselovými zády. Ten vlk na ni působil dost ztrápeně, ačkoli to na sebe příliš nedával znát. Byl až moc zamklý na to, aby byl veselý, nebo snad je možné být zamklý a šťastný zároveň? Minimálně Zarině se to nezdálo. Chtěla mu pomoct. Ačkoli ho neznala, toužila mu ukázat, že jí není lhostejný. „Ty, Diesele, jsi nějaký zamklý,“ začala opatrně a přátelsky zavrtěla ocasem. Nechtěla na něj tlačit, možná se mýlila, a pokud ano, alespoň bude moct spát klidně s myšlenkou, že udělala maximum. Cítila okolo sebe čerstvé pachy dalších vlků, což pro ni bylo jako sedmé nebe, ale alespoň prozatím to prostě musela ignorovat. Teď přece nesměla odejít. Musela si vyslechnout Diesela, jestli se jí tedy s něčím vůbec svěří. Zastříhala ušima.

Diesel. To jméno si okamžitě uložila do dlouhodobé paměti, aby se jí v budoucnu nestalo, že by ho potkala znovu a netušila, jak se jmenuje. To by byla ostuda! Letmo pokynula hlavou a tlapkou nevědomky hrábla do hlíny. S nastraženýma ušima si vyslechla Dieselův názor na tuto krajinu, s nímž vlastně ani nepočítala, a pokrčila rameny. Vyvracet mu ho nebude. Ostatně proč taky – i na tomto místě se dá najít spousta pozitiv, ačkoli pro Zari život zrovna na Mlžných plání nepřichází v úvahu. A už vůbec ne, kdyby tu měla žít sama. A hle, dokonce i tenhle černý vlk se uměl usmát. Leč bylo očivdné, že se úsměvu Diesel skoro bál, stejně to Zarina považovala jako úspěch. Malý, ale přeci. „No vidíš,“ podotkla s krotkým úsměvem, „já ti to říkala.“ Sic, to, že chtěl odejít, nemuselo znamenat nelibost v tomto území, stejně to s přátelským vrtěním ocasu vyřkla. „Já půjdu ráda. Koneckonců můžeme být průvodci sobě navzájem,“ navrhla s jiskřičkami ve světlounkých očí a vydala se v jeho šlépějích. „Pověz mi ještě něco o sobě,“ zaúkovala jej, „ráda se o tobě dozvím víc, než že jsi Diesel.“

>> Tichá zátoka

Vlkův pozdrav nezněl zrovna přátelsky, avšak i tak ho Zarina přešla pouhým letmým pokrčením ramen a usmála se. Jestliže je nevrlý proto, že jej něco trápí, ráda mu pomůže, a pokud je takový odmala, tak ho tohoto zlozvyku také ráda zbaví. Zachraňovat celý svět je přece její práce, kterou mimochodem dělá moc ráda! Pokývala hlavou na souhlas. Už se opravdu bála, že přišla do krajin nehostinných a o vlky obraných. Avšak musela znovu uznat, že mělo to jezero své osobité kouzlo. Jen obklopené horami a strmými skálami a s několika rybkami plavajícími v křišťálově průzračné vodě. Žádné vytí. Žádný řev. Následovné mávnutí ocasem ze strany cizince ji dost uklidnilo, mávla ještě jednou nazpět a posadila se na zem. Seděla rovně s ušima nastraženýma a připravenýma zachytit každé zajímavé slůvko. Normální vlk by se sice asi neposadil kousek před někoho cizího, aby v případě nebezpečí mohl rychle prchnout, ale Zarina v něm zkrátka neviděla hrozbu. „Já jsem Zarina, těší mě. A ty?“ neopomenula se ani ona zeptat na jméno svého společníka a opět na tváři vykouzlila úsměv. „Ocitla jsem se tu nedávno, jestli se ptáš na tohle. Takže jestli i ty hledáš nějakého průvodce, asi jsi na špatné adrese,“ pronesla celá zkroušená. Opravdu ji mrzelo, že, pokud vskutku vlka pochopila správně, mu nebude moct pomoct. Ale důležité je, že se bude snažit. „Tohle není moc hezké místo, co?“ nadhodila pak spíše řečnicky a střihla ušima.

<< Wolf lake

Všude kolem se rozprostírala mlha. Jako had se plazila po celé pláni a činila z ní místo plné otázek a tajemství. Copak jsem tady jediná? povzdechla si rezignovaně a odfrkla. Wolf lake byl alespoň na pohled hezký, když už tam nenarazila na nějakého vlka, avšak Mlžné pláně působily mrtvě samy o sobě. I přesto ji stále neopouštěl optimismus, který ji dovedl ke zdárnému konci. Nejdříve se docela lekla, když v mlze několik metrů před sebou spatřila nejasný stín, načež jí padl obrovský kámen ze srdce. Konečně nějaká společnost! Od černého vlka si však nechala odstup. Přece jenom zrovna jedl a ona v něm nechtěla vzbudit dojem, že by jej mohla o pravděpodobně před chvílí uloveného zajíce obrat. Pokud ho vskutku skolil v této nehostinné krajině, zasloužil by si hlubokou poklonu. Uznejte – lovit na tomto místě je jako hledat jehlu v kupce sena. „Zdravím, omluv prosím, že jsem tě tak přepadla,“ omluvila se a přátelsky zavrtěla ocasem pro vzbuzení dobrého dojmu. „Jsem však ráda, že jsem na tebe narazila. Už jsem se bála, že se proti mě spikl celý svět a všichni vlci zmizeli z povrchu zemského,“ zazubila se a sedla si, pohledem sledujíc cizince. Jednalo se o samce cirka její výšky, ačkoli přece jenom vyššího a mohutnějšího, jenž se na svět díval červenooranžovýma očima. Víc z něj prozatím nebyla schopna vyčíst. Viděla jej poprvé a nemohla tak tušit, jaký je, co prožil a tak podobně. Ale to jí rozhodně nevadilo. Moc ráda ho pozná teď a třeba si i utvoří nový přátelský vztah!

<< Toulky dob minulých

Šedobílá vlčice se zjevila náhle. Ocitla se v hornaté krajině plné ostrých kamenů a nerovného terénu, po kterém se pohybovala s opatrností; pár světlounkých jiskřících očí upřený před sebe, aby náhodou někam nezahučela. Nemohla si být přece jistá, zda se někde před ní nezjeví nějaká díra. Pohybovat se v neznámu znamená nutnost počítat se vším. Ačkoli ani země Mois Gris nebyla opomenuta jarem a pomalu, ale jistě vítala vonící květiny a příjemně hřející paprsky, v horách zrovna dvakrát příjemná teplota nepanovala. Ještě štěstí, že na to Zarina byla zvyklá. Plna odhodlání kráčela dál, uši nastražené, ocas volně podléhající gravitaci. Na tváři jí pohrával přátelský úsměv, který vyzýval všechny přítomné k přátelskému popovídání. Sešla až k ledovcovému jezeru, jež vábilo cestovatele svojí průzračně křišťálovou vodou, a na chvíli se u něj zastavila. Ne proto, aby osvěžila vyschlé hrdlo, nýbrž se chtěla jen hýčkat tou kouzelnou atmosférou okolo. Zazubila se. Byl to kouzelný pohled. Po chvíli obdivného pozorování krajiny se však opět rozhodla putovat dál. Zde nebylo ani živáčka, a ačkoli zdejší klid byl poměrně příjemný, dlouho by tu vydržet nedokázala. Samota nebyla nic pro ni. A tak zvesela ťapkala dál.

>> Mlžné pláně