Příspěvky uživatele

< návrat zpět

„To určitě uděláme,“ souhlasila Zarča. Ano, je přece velmi důležité rozebírat duchařské záležitosti, místo toho si konečně vyjasnit, co k sobě navzájem cítí. Na tu druhou stranu, třeba by je pak ten duchař přesvědčil, aby si to navzájem řekli?
Nakonec však nikoho takového nebylo potřeba. Zarča se sice klepala, zakoktávala, rudla pod srstí a měla pocit, že jí srdíčko samou radostí a samou nervozitou vyskočí z hrudi, ale hlavní bylo, že konečně začala mluvit o něčem jiném než o počasí. Minkar jí navíc svolil, aby mu říkala Míňo, což bylo jistě dobré znamení, protože náhodné cizince by rozhodně nedovolil, aby mu říkala tak láskyplně. Nebo snad ano? Došlo jí, že možná si věci přikrášluje, protože, jak ostatně Minkarovi i řekla, Minkar byl její rytíř. Přirozeně ho tedy musela vidět jako vysokého mohutného svalnatého hrdinu. A co když on ji viděl jako drobnou bezvýznamnou služku? Ale ne, takový konec tahle pohádka nemohla mít. Polovinu jeho vyznání pravděpodobně ani neslyšela, tak byla dojatá, že skoro brečela. Vlastně brečela doopravdy. Nebo to byl jen sníh, který se jí rozpouštěl na tváři? Usmála se tak široce a tak šťastně, že snad na celých ostrovech nebylo širšího a šťastnějšího úsměvu! „Ach, Míňo! Proč jsme si to jen celou tu dobu dělali? A přitom já měla od začátku jasno v tom, že jsi můj rytíř a já tvá princezna. Dobře, od začátku asi ne. Ale od chvíle, co jsme pátrali po těch stopách po medvědovi. Nebo možná od chvíle, kdy jsi mi dal ten přívěsek–“
Její zmatená slova umlčel dotyk na čumáčku. Nejdřív se v panice odtrhla, ale hned poté přivinula Minkara do pevného objetí. Chyběl jí. Tak strašně moc. A to byli celou dobu spolu. Nyní ovšem doopravdy a Zarče konečně nepřišlo, že se dusí. Díky pravdě jí spadnul obrovský kámen ze srdce a díky odpovědi jejího kamaráda – co, kamaráda, jejího rytíře a prince v jedné osobě! – jí přišlo, že má to nejšťastnější srdce na světě.

„To je pravda,“ přitakala zamyšleně. „Ale kdoví. Třeba jsou duchové maličcí a pak se můžou zvětšit?“ navrhla možné řešení, jež znělo naprosto absurdně. Zdálo se jí to, nebo ve společnosti Minkara celkově neuměla formulovat ani větu, a to měla kdysi pocit, že je diplomaticky založená a má dobré argumenty? Možná se jenom vždy mýlila... nebo za to mohl onen vlk, jenž stál před ní a pokaždé z nějakého zvláštního důvodu způsobil, že se jí zatajoval dech. A zastavovalo srdce. A že byla celá... nesvá.
Jenom my dva a moře, to znělo docela slibně. Že by...? Ale ne! Na co to zas myslíš, Zarčo. Žádné objímání nebude. Jste přece kamarádi. Ale kamarádi se objímají?! Její myšlenky se nakonec mýlily, nebo spíše ona a Minkar jim daly útrum po té, co se objaly. Ve vlkově objetí se Zarča cítila příjemně. Bezpečně. Minkar navíc hezky voněl a stopy po pachu medvěda jí připomněly, co spolu zažily a že po tom je už nikdo a nic nerozdělí. Nebo snad ano? Aniž by věděla, jak se to stalo, začala mluvit o počasí, a nejhorší na tom bylo, že nakonec ani neměla pravdu. Moc hezky nebylo. Bylo pochmurně. Zachytila jeho zamyšlený pohled směřující k vodě. Cítila, jak má v krku obrovský knedlík a srdíčko jí buší o sto šest. Teď, nebo nikdy, Zarčo, pobídla sama sebe a udělala krok dopředu. „Poslyš, Minkare?“ Hlas měla najednou nejistý a celá se třásla. Pro jistotu preventivně zabořila čumák do jeho srsti, aby neviděl, jak je rozpačitá. Ostatně, objímat se s kamarády bylo moc fajn! „Já, víš, já, no, Minkare, nebo bych ti spíš vlastně měla říkat Míňo?“ Pořádně ji to napadlo až nyní, po těch všech týdnech, co spolu strávili. „Já si nemyslím, že to, co je mezi námi, může být dál, protože... ti nechci lhát. Nikdy jsem, přísahám, nikomu nelhala, no, a, tobě se lže o to hůř. Protože tě mám ráda. Moc. Líbíš se mi. Taky moc, myslím. Teda, jsem si jistá, protože... já si celý život malovala, jak jednou budu se svým rytířem a víš ty co? Kdykoli se podívám na tenhle kamínek–“ významně se odmlčela a sklopila pohled k modrému přívěsku, jenž se jí houpal na krku, „dojde mi, jak moc mi chybíš, když zrovna nejseš se mnou... a že to se zrovna dlouhou dobu nestalo. No a... když se ti koukám do očí, což většinu času nezvládám, protože se v nich maličko topím... tak vím, že jsi můj rytíř. Chceš být můj rytíř, Míňo?“
Zarča byla na pokraji zhroucení, většina jejích slov nedávala smysl, nebyla jim rozumět, ale onu zprávu předaly jasnou. Ne snad? Sklopila ouška. „Prostě... nechci být tvá kamarádka.“ Již mezi nimi nastalo tolik omylů, že raději ještě dodala: „Chci být tvá... princezna s modrým přívěskem na krku, nebo tak něco.“

Zarina se srdečně zahihňala. Její kamarád byl skutečně chytrý a uměl číst myšlenky! Minimálně momentálně se mu to povedařilo. „To já taky. V podzemí jsem myslím byla tehdy poprvé a kdoví, co jsme tam měli očekávat. Ale hlavní je, že jsme už venku a můžeme být spolu bez toho, aby nás kdokoli rušil,“ vysvětlovala, zatímco si uvědomila, co vlastně řekla. Co když to znělo moc násilně? A vůbec, už si udělala pořádek v hlavě ohledně toho, že byli s Minkarem kamarádi, tak nemohla přemýšlet nad tím, jestli by mohli být něco víc – to by se už nikdy z bludného kruhu pochyb nedostala. Jenže to nějakým způsobem nešlo. Musela odvracet pohled, když se na ni Míňa díval, a jakmile se odvážila se mu podívat do tváře, topila se v jeho očích modrých jako moře. Co jen měla dělat? Nešťastně zakňučela.
Její pozornost naštěstí odvedl tím, že ji šel obejmout. Nejdřív byla překvapená, že se něco takového děje, určitě se jí to muselo zdát! Potom si vzpomněla, že vlastně sama obejmutí iniciovala, a přišla blíž. Jemně se dotkla čumákem Minkarovy srsti na krku. Vtu chvíli jí bylo jasné, že si mohla věci namlouvat jak chtěla. Minkar nebyl ani cizinec, ani kamarád. Minkar byl její věrný přítel. Šťastně se na něj usmála. „Máme to ale krásný den, viď?“ Po chvíli mlčení, alespoň z její strany, se musela odreagovat. A den to byl opravdu hezký, alespoň za tím. Svítilo sluníčko, vlny šplouchaly, písek lechtal do polštářků. Minkarova srst ji lechtala na tváři. Takhle to mělo být, ne? Tak proč se cítila tak špatně?

Zarina se musela zamyslet, což znamenalo, že svraštila obočí a podívala se kamsi za sebe. Lepší místo ke konverzaci si pravděpodobně vybrat nemohli. Za jejich zády šplouchala voda a bylo i přes to, že rok už pokročil, vlastně docela teplo. „Já ti vlastně nevím, Minkare. Ale myslím, že to říká pokaždé,“ zamumlala, ovšem s takovou nejistotou, že jí nikdo nemohl věřit. Dokonce ještě chtěla dodat 'vlastně bych spíš řekla, že to řekla poprvé', ale na to mladou strakatou vlčici moc neznala a hlavně... to by celé věci šeredně zkomplikovalo. Nebo snad ulehčilo? Váhavě se na Minkara podívala.
Jsi jeden z důvodů, proč tam chci patřit. O Zarču se pravděpodobně pokoušely mdloby, lépe řečeno pokoušely by se, kdyby nechtěla, aby byl její kamarád ještě vyplašenější. Široce se usmála. „Pamatuješ na chodbu a na duchy a skřítky?“ vzpomněla si, čímž navázala na Minkarovu myšlenku o tom, že by o jejich přátelství pochybovat neměli. Nebo snad ano? „Jsem vážně ráda, že to podzemí nemělo víc chodeb a že jsme se, no, nerozdělili. Oplakávala bych to. Mám tě totiž taky ráda... moc.“ Její sametový hlas byl tichý, takže musel Minkar hodně nastražovat ouška, jestli chtěl něco slyšet.
Nakonec se taky podívala dolů, na své tlapky, a při tom, co skláněla hlavu, jí do zorného pole padl přívěsek. V podzimním slunci se krásně leskl a tušila, že přesně takhle vypadají její oči. „Míňo?“ zničehonic svého kamaráda oslovila a posadila do písku. „Chtěla bys, abys věděl, že, že, že... mi na tobě moc a moc záleží. A že jsem nikdy nepochybovala, že jsme kamarádi. Teda, ano, ale... já si myslela, že mě vážně nechceš, víš? Ale už vím, že to tak není a že mě máš rád, j-já... Mohla bych tě obejmout?“

<< Zlatá smečka (přes Zlatý les)

Bylo jí trochu smutno, že Míňa dlouho nikam nepatřil, ale teď, když někam patřil, už nebylo to, že nikam dlouho nepatřil, důležité. Usmívala se na něj a mávala oháňkou, aby patřičně vyjádřila radost z toho, že je její kamarád konečně člen Zlaté smečky. Po těch všech peripetiích s medvědem si to zasloužil. Jenže... kamarád? Známý? Člen jedné smečky? Nebo... Zarina si raději nedovolila znovu zvážit ještě tu jednu možnost. Tu vůbec nejhezčí. Nechtěla být zklamaná. Však ji Minkar neměl rád ani trošku?
„To tedy měli,“ přitakala mu nervózně. „Renbli nám ale dala, viď? Ta konverzace o vlčatech a tak, raději nevzpomínat,“ vzpomněla si, a ačkoli se u toho tvářila, jako by právě viděla ducha, nemohla si odpustit úsměv. Stále optimisticky věřila, i když jí to zároveň přišlo naprosto absurdní, že ona strakatá vlčice jen viděla něco, co Zarina s Minkarem dosud přehlíželi. Nebo to snad vidět nechtěli?! „Proč jsou ty, ehm, pocity tak složité, viď?“ Sklopila uši.
„Vážně? Taky mě máš rád?“ podivila se. Teda, ne že by si to neřekli už nejméně stokrát, ale pokaždé ji to nějakým způsobem udivovalo. Ucítila záchvěv na srdci. To bylo dobré znamení, ne? Jenže proč pořád měla pocit, že by ten záchvěv měl být ještě silnější? Že by... A dost, Zarino. Buď ráda, že jste vůbec kamarádi a že nejste cizinci. Protože co když ti to říká jen z milosti a ve skutečnosti tě nechce, hm? Netušila, odkud se ten hlásek bere, ovšem nutil ji se pořád po očku dívat na Minkara. Ani si neuvědomila, jak mohla její slova vyznít. Že ho má jen ráda. Protože to tak přece nebylo, ne?
Došli do zátoky. Byla jen kousek od lesa a zároveň dostatečně daleko od členů smečky, tudíž by si mohli v klidu popovídat. Problém byl v tom, že Zarinu najednou přepadla nervozita a zůstala na Míňu jen s pootevřenou tlamou hledět. Pokud Minkar něco neřekl, hleděli na sebe takhle překvapeně oba. Pravděpodobně.

Z vlastní zkušenosti věděla, že Aet zrovna velké drama z přijímání členů nedělá. Ani ji moc tedy nepřekvapilo, když dal jejímu kamarádovi zelenou, ale nic to neměnilo na tom, že po celou dobu zadržovala dech a byla na Míňu ohromně pyšná. Nervózně vydechla a usmála se. „Tak vidíš! Jsi oficálně Minkar ze Zlatého lesa. Je to skvělý pocit, viď?“ vyzvídala, jako by si sama chtěla připomenout tu radost, kterou cítila, když se tehdy stala Zarčou ze Zlatého lesa.
Viděla, že je Minkar nervózní. V tom případě ona úplně hořela. Teda, byla docela zima na to, aby jí bylo teplo, ale každý pohled na jejího kamaráda byl... zvláštní. Nebyla si jistá, co bylo to, co chtěla cítit, ani to, co měla cítit. Minkar byl prostě kamarád... tak proč ty věci měnit?
„Proč by nás nikdo neměl rušit? Chceš si popovídat?“ zeptala se, jako by to nebylo očividné a ona sama to neviděla totožně. „J-já totiž, no, víš, já ti nechci ublížit... co když řeknu něco špatně? Třeba že tě nemám ráda? Protože, tě mám ráda, víš? Jenom ráda, teda...“ Raději ztichla a nervózně sklopila pohled. „Tudy.“

>> Tichá zátoka (přes Zlatý les)

Jméno vlka: Zarina
Počet postů: 3
Postavení: Kappa
Povýšení: -
Funkce: Chůva
Aktivita pro smečku: -
Krátké shrnutí (i rychlohry): Proběhla vskutku awkward situace/rozhovor mezi Míňou a Zarčou, kteří si chtěli vyjasnit své pocity ohledně sebe, ale moc jim to upřímně nešlo. Zarina přivedla Minkara k Aetovi, aby si zažádal o post ve smečce, a tiše ho při tom podporuje.

Něco víc, než jenom to. Zarinino srdce pravděpodobně vynechávalo údery synchronizovaně s tím, co bušilo tak desetkrát rychleji, než by mělo. Ne, že by něco takového bylo možné, ovšem nejlépe to vystihovalo její... rozpolcenost. Zatajila dech. Něco víc, než jenom to, zopakovala si v duchu, jako by jí to snad mělo ona záhadná slova pomoci rozluštit. Místo toho, aby je víc chápala, byla čím dál nervóznější a zmatenější. Znamenalo to... že...? Ne, to nemohla být pravda. Zavrtěla hlavou, aby vzápětí Minkar potvrdil to, co si myslela, a vyvrátil tak její zavrtění hlavy. Nebo snad čekala něco víc? „Tak jo, Minkare, budeme kamarádi. To zní dobře, ne? A jsem ráda, že tu nezůstáváš kvůli mně. Chci říct jenom kvůli mně. Chci říct... jsem ráda, že tu zůstávaš i kvůli mně, ale... ale...“ vykoktala ze sebe a cosi nesrozumitelného vzápětí zamumlala. Takhle to nešlo. Musela se okamžitě dostat pod kontrolu. Rudla? To naštěstí neviděla ani ona ani Minkar. Rozhodně jí však v břiše létaly motýli, občas nebyli to ti hezcí a něžní, spíš takoví, kvůli kterým se jí dělalo úzko. Dělalo se jí úzko z Minkara. Nebo to znamenalo, že nechce být jen jeho kamarádka? Čert aby se v těch pocitech a obracení žaludku vyznal!
Aby se nějakým způsobem odreagovala, rozhodla se Minkara doprovodit za Aetasem, a zatímco její společník vysvětloval alfovi Zlaté smečky, čím by mohl být prospěšný, stála po jeho boku a mlčela. Zdálo se jí, že jí nepřísluší mu do toho jakkoli mluvit nebo zasahovat. Konec konců, její kamarád byl soběstačný a Aetas určitě sám hned uvidí, jak skvěle se bude do jejich smečky hodit! Na tváři se jí objevil malinkatý, pyšný úsměv, a nakonec přece jen něco udělala. Nic neřekla, avšak zlehka se dotkla Minkarovy tlapky. Na ujištěnou, že tu je s ním a kdyby náhodou něco nevyšlo, vůbec se na něj nebude zlobit. Že něco nevyjde, to ale nepřicházelo v momentální krásné situaci v úvahu.
Zajímalo by ji, o čem důležitém si Minkar chtěl promluvit, že to nezvládl před Aetem. Teda, Zarča ho docela chápala, taky se nechtěla rýpat ve svých pocitech a bolístkách, jež se týkaly jí a Minkara, před alfou. Přikývla. „Ano, promluvíme si. Moc ráda, Minkare.“ Co jí jen chtěl její nejlepší kamarád sdělit?

Polekaně koukala na rudnoucího Minkara. Bylo jí do pláče. Plakala? Ne, neplakala, na tvářích necítila slzy. Ale mírně se chvěla, to ano. A použít jako výmluvu zimu nemohla, protože zrovna hezky svítilo sluníčko, ač ho občas přerušily jemné deštíkové přeháňky. Mohli bychom jít s Míňou pozorovat duhu... někdy. Ale bude ještě někdy? Dívala se na něj, zahanbená, smutná, nejistá a s pocitem, že to pokazila. Proč si kdy myslela, že ji na Minkarovi záleží? Mlčky sledovala, jak se jí houpe na krku modrý přívěsek. Na chvíli zvažovala, že by mu ho vrátila. Zbytečně si na něj každou chvíli vzpomene, jenom co se byť letmo podívá na svůj krk. Ale jak by se něco tak krásného mohla zbavit, když to, co chtěla, bylo na Minkara nezapomenout? Nepustit ho?
Už už ze sebe chtěla něco vykoktat, omluvit se nebo udělat cokoli, co by dokázala (momentálně byla ráda, že zvládá se na Minkara jakžtakž dívat). Její snahu však překazil právě její modrooký kamarád. Soudil ji? Byl naštvaný? Zarina stáhla uši k hlavě a zavrávorala. Letmo se dotkla jeho tlapky. Bylo to to, co chtěla? Určitě ano. Chtěla mu dát najevo, že jí na něm záleží, jenže jak se něco takového říká vlkovi, jenž technicky vzato není váš kamarád? „A ty... ty nechceš být jen známý? Nebo člen smečky? Ty chceš být můj kamarád? Já, já bych totiž ráda byla tvojí kamarádkou, Minkare. Moc moc ráda! Jen ti nechci ublížit nebo tak... nemusíš tu zůstávat jenom kvůli mně,“ zašeptala mu a zhluboka se nadechla, aby se trochu uklidnila.
Moc prostoru na debatu bohužel nebylo, páč tu byl ještě Aetas, k němuž pomalu došli. Minkar vyslovil své přání a Zarča se na něj dívala zbožně jako na svatý obrázek. Ne, nemohla by ho nechat jít. Ale doopravdy by nemohl nechat jít on ji? Podívala se na zlaté stromy. Kdysi byly jejím domovem. Teď měla dojem, že pokud se mezi nimi nemihnou tmavě modré oči a šedá srst, nebude to tak úplně ono. Minkar nemohl odejít. Měl ji rád, ne? To by jí neudělal...

Jméno vlka: Zarina
Počet postů: 8
Postavení: Kappa
Povýšení: -
Funkce: Chůva
Aktivita pro smečku: Přivedla nového člena, pomáhala vyhánět medvěda z území (reálně tam spíš stála a doufala, že mu nikdo neublíží, ale snažila se :>)
Krátké shrnutí (i rychlohry): Po asi roce (shame on me) dorazila do Zlaté a konečně se viděla s Rhaaxinem → zjistila, že už není slepý. Potom je přepadl medvěd, takže se ho snažila spolu s ostatními členy vyhnat pryč. Následně šla hledat důkazy toho, co se asi přihodilo, a jakmile byl medvěd mimo Zlatou, zůstala na území.

Minkar, Renbli, Aetas

Zarče nedošlo, že bude Minkar zklamaný, když řekne, že kdyby byly vidět hvězdy, mohli by se na ně společně dívat... ona, Minkar a Mireldis. Nemyslela to v žádném případě tak, že by nechtěla být s Minkarem o samotě, ale zrovna v tu chvíli s nimi byla i Mireldis a nemohli by ji přece jen tak odstrčit. A kdykoli později by s modroočkem šla moc ráda! Jenže to by nesměl říct to, co řekl. Možná někdy jindy, teď by se to stejně nehodilo. Zastavilo se jí srdce. Takže přece jen měla pravdu! Minkar ji neměl rád a nebral ji ani jako kamarádku! Nestál o ni. Nechápavě se na něj podívala a potom se snažila široce pousmát, aby na ní nic nebylo vidět. Nechtěla být překážkou pro jeho štěstí.
Naštěstí se její myšlenky mohly přesunout na jiné téma, protože se vrátili zpátky k hlídačům medvěda a přednesli svoji hypotézu o tom, co se stalo. Jejich nález krve na stromě navíc korespondoval s nálezem druhé skupinky – vlčími chlupy. Někdo medvěda rozzuřil, ať už úmyslně, či neúmyslně, a medvěd pak vběhnul na jejich území. Pustili se do něj, nedali mu šanci na útěk... Zarča zavrtěla hlavou. Nemělo cenu na to zase myslet. Zaujala pozici co nejdál od Minkara, aby mu nepřekážela, a zároveň tak, aby splnila Aetův rozkaz a mohla dohlédnout na medvěda. Jakmile byl konečně pryč, znatelně si oddechla.
Její kroky, chtě nechtě, zamířily zase k Minkarovi. „Tak jsem to zvládli, hmm?“ nadhodila tiše, nezvládajíc se dívat jinam než na své tlapky. Jako by najednou neexistovalo nic hezčího, a přitom Minkarovy oči byly mnohem hezčí... Zarina ucítila teplo ve tvářích. Tohle muselo skončit. Jenže jak? Možná by měla nechat Minkara jít a...
To se k nim jako tornádo opět přiřítila Renbli. V Zarině preventivně hrklo a brzy pochopila, že oprávněně. „Uh, j-já, m-my nejsme kamarádi... teda jsme kamarádi, ale... já.“ Došla jí slova. Opravdu spolu byli tak perfektní? Viděla snad Renbli něco, co Minkar a Zarina ne? A... co to měla pořád s těmi dětmi? Renbli pro jistotu rychle zmizela, kdežto Minkar zůstal snad vedle ní, pokud vyděšeně neutekl. Naprosto vykolejená se na něj otočila a konečně se mu podívala do očí. „Je to pravda, Minkare? Jsi tu jenom kvůli mně? To víš, těší mě to, pokud to tak je, ale nechci... nechci abys to dělal jenom proto, abys mě neranil, protože... protože pokud mě nemáš rád, tak bude lepší, když se už neuvidíme a... já vím, že nechceš abychom byli kamarádi. A respektuju to. Budeme prostě jen známí, co ty na to? A eventuelně členové jedné smečky.“ Její hlas se třásl, kupodivu se však dokázala usmívat. Tak to bylo správně. Minkar jí nechtěl ublížit, ale přece ho nebude nutit, aby zůstali kamarády.
„Chceš ještě mluvit s Aetasem?“ S tázavě nadzviženým obočím pomalu vykročila k alfovi. „Aspoň mu říct, že odcházíš...“ Bylo tak nějak očividné, že Zarča chce dodat "Ale chci, abys zůstal", ale byla tak nervózní, že to prostě nezvládla.

Predátoři - 6
Minkar, Mireldis, vyznačená přímá řeč je na Aetase

Řekla to Renbli? Nebo Ingrid? Zarina si už nebyla jistá. Mladá strakatá slečna nahlas vyslovila to, že není moudré zabíjet medvěda jenom proto, že se s ním hned nepohodli, a Ingrid asi navrhl možné řešení, jak medvěda dostat z území. „Tuším, že to byl Ingrid. Ale Renbli taky se zabitím medvěda nesouhlasila, takže nás určitě zase podpoří, když Aetovi řekneme, že se medvěd jen zranil...“ dumovala nahlas šedá. Víceméně tu pořád opakovali to samé dokola, a tak se rozhodla to už dál nerozmazávat.
Nic to však neměnilo na tom, že byla nervózní z toho, jak se věci vyvinou. Ale od toho jsou přece dobří kamarádi a jen kamarádi, aby ji potěšili! Minkar se k ní totiž nahnul a začal jí něco šeptat do ouška. Nejdřív mu moc nerozuměla, protože byla trochu vykolejená z náhlé blízkosti – copak s ní přece jen Minkar chtěl mít cokoli společného po tom, co mu před Renbli řekla?! –, ale po chvíli se na něj stydlivě, upřímně usmála. „To je moc krásné, Minkare. Škoda, že tu nemůžeme zůstat a ehm, pozorovat je spolu... v klidu a tak. Nebo i s Mir.“ Tím pravděpodobně definitivně zabila kamarádi-a-možná-něco-víc atmosféru, když do toho zahrnula i béžovou vlčici. No co, Zarča byla nervózní a pořád byla celá nesvá z toho, že jí Minkar něco tak hezky a roztomile šeptal do ouška!
Místo toho se raději odebrali na cestu, s pozorováním hvězd byl definitivně konec, poněvadž se po obloze rozlezla mlha. Jakmile došli k Aetovi, Zarina předpokládala, že je vše s medvědem stále při starém, raději se však do jámy ani nepodívala. Byli tu jako první. „Ano, přesně tak. A rádi bychom nějak uskutečnili plán Ingrida a Renbli. Myslíš, že by bylo možné, abys nějak udělal chodbu, kterou by medvěd prošel ven?“ Tázavě se podívala na Aetase. Ona sama by možná trochu zeminy mohla protrhnout magií vzduchu, ale nebyla si tím tak jistá.

Predátoři - 5
Minkar, Mireldis

Minkar mluvil opravdu chytře a Zarina... na něj byla pyšná. Ne, že by neopakoval to, co už bylo řečeno, ale opakování je přece matka moudrosti! Málem by zrudla, kdyby jí v tom nebránila obzvláště huňatá srst na tvářích. Místo toho jen sklopila pohled, aby nebyly vidět její rozpaky. Třeba ji Minkar nechtěl ani za kamaráda a ona tady div nebude omdlévat? Raději se soustředila na to, co říkala Mireldis. Z jejich skupinky byla určitě nejzkušenější a snad bude vědět, co dělat, když už snad našli příčinu medvědova vzteku?
Ze všeho nejdřív pocítila úlevu – Mireldis s Rhaaxinem a zabitím medvěda nesouhlasila. Potom ji zaplavila panika. Z tlamy béžové sice padl nápad, že mohou nějakým způsobem provést to, co navrhoval Ingrid (nebo navrhovala Ingrid? Zarina byla stále zmatená, však by přísahala, že se tehdy starala o malou slečnu? Ale teď vypadal Ingrid jako... samec?), jenže to nebylo tak jisté. Mireldis na to prý neměla schopnosti, Zarča taky ne. A Minkar... soudě dle barvy očí na tom byl dost podobně.
„Nevrátíme se? Řekneme Aetovi, co jsme našli, třeba už bude vědět, co s tím. Ovládá zemi a je to alfa. Myslím, že jsem ho pořádne neviděla čarovat, ale je určitě silný a s pomocí ostatních by to snad zvládnul?“ V hlase zaznívaly obavy. Nechtěla medvědovi ublížit a doufala, že ho zvládnou vyvést z území živého a zdravého. Ale jen těžko mohla dopustit, aby se cokoli stalo její smečce. Její... rodině. A kdyby věděla, jak moc ublížila Aetovi svými slovy o ztrátě blízkých, pravděpodobně by si přišla ještě hůř. Jemně se opřela o Minkara. Už byla z toho všeho cestování a řešení agresivního medvěda unavená. Snad bude moct brzy ukázat šedému úkryt a trochu si odpočinout a nabrat síly na další dobrodružství.

Predátoři - 4
Minkar, Mireldis

Milá slova Mireldis přinutila Zarinu se nadšeně usmát, ačkoli na téhle situaci nebylo nic, co by bylo zrovna radostné. V jámě jim ležel vlk, málem byl pohřben zaživa, smečka se hádala... Na to, že se Zarina teprve před chvílí vrátila a malovala si, jak se Minkar do Zlatého lesa zamiluje (což se stalo) a stane se nejšťastnějším členem Zlaté (to se už nestalo), se dělo až příliš věcí najednou. A protože nebyla ani trochu bojově založená, cítila se z konfliktu ještě o něco hůř než průměrný člen, asi.
Ten pohyb už byl tak automaticky, že jí nohou ani neprojelo mravenčení. Nebo možná ano a samým rozrušením kvůli medvědovi ho nevnímala? Tak či onak se letmo dotkla Minkarovy tlapky pro ujištění sama sebe i jeho, že vše bude dobré, a s odhodlaným kývnutím následovala Mireldis. Snažila se čenichat všude možně, dívat se všude možně, naslouchat všem vjemům, ale kromě občasného zasténání medvěda v dálce a zašumění zlatého listí tu nebylo nic. Žádné medvídě.
Pokud ovšem... Zarina zalapala po dechu, zatímco třeštila oči na krvavou skvrnu. „Zranil se?“ zopakovala, jako by to nebylo očividné. „Takže nová hypotéza je taková, že ho to jednoduše bolelo, a proto se choval tak zuřivě? Co s ním teď ale budeme dělat? Jen těžko ho můžeme nějak vyléčit a pokud je teda zraněný a ta krev vážně patří jemu, potom ho jen těžko dostaneme ven...“ Povzdychla si nad bezvýchodností této situace a podívala se po Minkarovi, co na to on. „Ale nemůžeme ho přece zabít, ne? Nebo s Rhaaxinem souhlasíš, Mir?“
Rhaaxin byl sice Zarinin kamarád, ale v tomhle prostě musela jít proti němu. Kdyby s usmrcením medvěda přišel Minkar, taky by šla proti němu. Ovšem už z té představy se jí udělalo nevolno, nemohla být přece zlá na svého velmi dobrého kamaráda! Rhaaxin si to konec konců taky nezasloužil.

Predátoři - 3
Minkar, Mireldis, podtržené úseky jsou reakcemi na různé nápady/počínání ostatních (podtržená přímá řeč je reakce na Renbli, mířená všem)

Zarina byla možná mladá, i tak jí takhle situace ukazovala, že už má ráda svůj klid. Metání magických koulí a řev trhající ušní bubínky nebylo nic pro ni. Nechápavě zírala na to, jak se kruh pomalu rozpouští. Rhaaxin se rozhodl prchnout, ne ovšem ze zbabělosti, medvěda chtěl odlákat. To dávalo rozum. Zelenooká vlčice se rozhodla šelmu svázat liánami, Mireldis medvěda oslepit. Zarina stála na místě a přemýšlela, co dělat. Situace začala být vyhrocenější, medvěd zuřivější a celé to vůbec nevypadalo dobře.
Přítomnost Minkara ji uklidňovala, zároveň jí z ní bylo úzko. Co když se její dobrý kamarád zraní? Každou chvíli po něm po očku koukala a bylo zázrakem, že nedostala medvědem po hlavě podobně jako Aetas, jež se sesunul k zemi. Chtěla za ním jít, ujistit se, že je v pořádku, ale musela to nutkání vydržet. Medvěd by to mohl brát jako snahu na něj zaútočit a to by pak Zarina skutečně mohla dostat ránu taky. Naštěstí se jejich alfa začal zvedat, ačkoli čas, který předtím uplynul, působil děsivě.
Medvěd, Zarina netušíc jak, nakonec skončil v jámě. A očividně tak měl i zůstat. Nevěřícně se podívala na Rhaaxina, jež s tím návrhem přišel. Poněvadž nevěděla nic o pohřbívání Athai (ačkoli ji zaráželo, že tu není, uprostřed boje se na to nechtěla moc vyptávat), nepřinášelo jí to žádné děsivé vzpomínky, ale pořád to bylo proti jejím zásadám. Ublížit někomu? A žít s tím? Žít s tím, že někomu ublížila?
„Tady mladá má pravdu...“ odvážila se říct do prostoru. „Nemůžeme tomu medvědovi ublížit. J-já nechci, aby se cokoli stalo vám, ale je to hloupost. Představte si, že vám by třeba někdo pohřbil mámu? Partnera?“ Ani na něco tak ošklivého nechtěla myslet.
Situace s medvídětem se jí nezdála až tak nepravděpodobná a tak ji potěšilo, když se Aetas rozhodl dát na názor Renbli, prozkoumat příčinu, a Ingrida, medvěda nepohřbívat, ale pouze ho vyhnat z území. „Jdeme?“ šťouchla do Minkara a vydala se za béžovou vlčicí, s níž byli rozzařeni do pátrací čety. „Ahoj Mireldis. Jak se máš? Povedeš nás? Přece jenom jsi ve zkoumání asi lepší než my,“ dovolila si říct s úsměvem a váhavě střelila pohledem po Minkarovi. Možná, že to už nebyla tak úplně pravda. Však po ostrovech cestovali skoro rok, museli něco znát! Tak dlouho byla mimo smečku... zdálo se to nereálné.
Snažila se nemyslet na to, že s Minkarem teď bude moct trávit více času, pokud si to po medvědím útoku nerozmyslí a nedá Zlaté nadobro sbohem. Pukalo jí z toho srdce radostí, že je teď tady. Jenže radost při hrozbě medvěda, ta se úplně nehodila.