Příspěvky uživatele

Před odesláním si řádně přečtěte každou otázku. Pokud vám prostor nebude stačit, dejte vědět Ávě nebo Zíně!

https://www.survio.com/survey/d/C8R3U9V4F6W6I5H5V

Výsledky budou vyhlášeny chvíli před koncem povodně, aby jste měli čas se rozdělit a dorazit na místo srazu.

Na herní akci Alatey oficiálně vybírám Stinu, Xandera, Hanku, Yara a Taiclaru.
Přesný čas se k Vám dostane až povodně trochu slehnou. Pokud by se snad někomu něco přihodilo a nakonec nemohl hrát, nechávám si jako náhradníka Keijiho (který se ale může i tak přihlásit do Halloween akce).
Děkuji všem, kteří se mi přihlásili a určitě se při podobné "akci" zase uvidíme v budoucnu. :)

Na ARTUME
za 31 bodů si poprosím jednu speciální magii, za třicet splněných dní si tak poprosím 30kšm, 1 minci, 1 mušli a 5% rozdělených následovně.
Síla 31% -> 33%
Vytrvalosti 31% -> 33%
Rychlost 31% -> 32%

Díky za akci, Sáro!

Zapsáno.

// Prosíme pořádně si číst a nepřehrávat schopnosti a dovednosti vlčích mazlíčků. Rozumí pouze jednoduchým povelům jako 'pojď za mnou, zůstaň tady a buď zticha'. Děkujeme.

Rodion, Allavanté, Tania, Zinek, Sachi a Barnatt získávají

Tania, Barnatt, Alduin, Zinek, Ellie, Merlin, Allavanté, Dorya a Stina získávají

Chamsin, Lissandra, Barnatt, Zinek, Ellie, Yrsi, Allavanté, Dorya a Tania získávají

Dorya, Chamsin, Barnatt, Tania, Xander, Ellie, Ásleif, Alduin, Yrsi, Stray, Lissandra, Allavanté získávají

Vše zapsáno.

Odměny za stalkování jsou konečně tady!

Stihli jste to celé i s bonusem před nápovědou? 15kšm + 1 mince
Stihli jste to celé před nápovědou? 20kšm + 1 rubín
Stihli jste to celé i s bonusem po nápovědě? 10kšm + 1 rubín
Stihli jste to celé po nápovědě? 10kšm
Nestihli jste to celé? 5kšm

Nebudeme se tentokrát ohlížet na chyby, dáme si jednoduše stanovené odměny.
O odměnu si napište do komentářů do 7.11.2024.

Odměna za Moisktober

Pokud jste splnili alespoň deset dní, automaticky získáváte 10kšm a 1 mince.
Pokud jste splnili alespoň dvacet dní, automaticky získáváte 20kšm a 1 mince.
Pokud jste splnili alespoň třicet dní, automaticky získáváte 30kšm, 1 mince, 5% a 1 mušle.
Počítá se vám vždy pouze odměna za nejvyšší dosažený počet dní.
Pokud vám charakter, za který jste plnili, nehodí speciální magie a chcete ji na jiný, můžete obětovat mušli libovolnému adminu (mimo kronikáře a žabičky) a speciální magii získat na Vámi vybraný charakter. Pokud si však před Vámi někdo například vybral Aetku, musíte už mušli poslat někomu ze zbylých čtyř a tak dále.

BODY
1 bod - 1kšm
2 body - 3kšm
5 bodů - 1 rubín
7 bodů - 1 tlapička
8 bodů - 1 mince
15 bodů - 30% sleva/bonus
16 bodů - 4., 5., nebo 6. prázdný slot
20 bodů - Libovolná magie
25 bodů - 65% sleva/bonus
31 bodů - Speciální magie

O odměny si můžete psát do 7.11. 2024.

Zadání: Nakresli monochromatický obrázek s jediným zářivým bodem
Popisek: Může se jednat o herní území, NPC, vlka či o cokoliv, co máte na srdci. Monochrom je vlastně jedna barva, která může být ve svých nejrůznějších odstínech. Můžete tak kreslit v hnědé, šedé, zelené a nejrůznějších odstínech vaší vybrané barvy. Na obrázku musí být jeden bod, kde však toto pravidlo porušíte (například krev, oči, květina, ...) a bude v jiné barvě.
Odměna: 1 mušle

Zadání posílejte z libovolného charakteru do tohoto tématu. Vypracování zaslané kamkoliv jinam nebude počítáno. Zasílejte rovnou obrázky přes [img][/img], ideálně s odkazy přes https://sk.imgbb.com/ a podobné servery zdarma. Vzhledem ke spojení s Moisktoberem očekávám i větší kvalitu než u ostatních vámi vypracovaných obrázků, pokud se zapojíte do právě zmíněného Moisktoberu.

Zadání: Napiš báseň formy sonet o milovaném tvého vlka
Popisek: Napiš čtyři sloky 4-4-3-3 verše o někom, koho tvůj vlk miluje. Pokud vlk nemiluje, nebo je jednoduše aromantik, máte možnost i napsat o pocitech přátelství nebo o tom, co zbožňuje za pěkné serepetičky. Mělo by se skutečně jedna o libozvučnou poezii, která nemusí nutně jen vyzvedávat dobré vlastnosti a může být psaná ve volném verši.
Odměna: 1 mušle

Zadání posílejte z libovolného charakteru do tohoto tématu. Vypracování zaslané kamkoliv jinam nebude počítáno.

Nikdy jsem nevěřila na to, že každý má své poslání. Možná proto, že já nikdy žádné neměla.
Narodila jsem na pevnině a jejím výběžku, který neustále omývala voda, a uprostřed vodní hladiny, kam vedly hladké a opracované kameny, zářil jediný portál. Vysílal paprsky do veškerého okolí a zářil i za nejhorších bouří. Občas se potopil a zmizel na dlouhé dny, protože moře bylo nemilosrdné - ale to většině vlků nijak neubližovalo. Pokud je samozřejmě nepustil portál ze svého sevření zrovna v ty dny. Věřila jsem však, že pokud by tomu tak snad mělo být, museli by do něj z druhé strany také proplavat.
Toho dne, kdy se mé vnímání světa změnilo, byl slunečný den a portál nebyl ani náhodou pod vodou.
Probudila mě vlčice, která vtrhla bez pozvání do mého skromného příbytku, kam jsem se sotva předminulou zimu odstěhovala.
"Peisioooo! Trvá ti to! Kde jsi??" krákorala a já se v reakci na její slova chtěla jen schoulit a zavřít oči. "Notak, venku je ráno, je hezky, je trh! Tak vezmi košík a jdeme!"
Nechtělo se mi jít nikam. Chtěla jsem spát. Většinu věcí, které jsem potřebovala, jsem si dokázala ulovit a nebo zařídit výměnou s mými známými i mimo tržní dny. Něco v jejím hlase mě ale konečně donutilo zvednout hlavu a já na ni zamžourala pistáciovýma očima. Nadšená vlčice s černým kožichem a heterochromií, skvělá vládkyně vzduchu.
"Umíš být otravná, Mano," podotkla jsem a zvedla se ze svých kůží seskládaných na okraji místnosti, ukotvených v plošince, která se pod mými kroky zhoupla jsem jsem z ní seskočila. Mé dcery a Lapis ji milovali když byli ještě drobní - teď už ale žili se svými otci. Ani jsem netušila, proč jsem si ji nechávala. Byla stará a rozvrzaná, ale bylo mi líto se jí zbavit.
"Víš že hrozně moc chci ten nový šátek co nedávno vyrobil Bran z té látky co donesla ta cizinka," zafuněla nešťastně Mana a já nad tím jen protočila očima. Chtěla se blýsknout, tomu jsem rozuměla. Doufala, že pro ni Alfira brzy vyloví perlu. Doslova se na to třásla. Já ale věděla, že i kdyby se snažila jak jen bude chtít, Alfira jí perlu nikdy nedá.
Srdce se mi rozbušilo při vzpomínce na naši vyměněnou noc, trávenou v objetí ve vysoké trávě vysoko nad mořem. Zatřásla jsem hlavou. Nemělo cenu teď myslet na její jemný kožíšek a nespočet milenek. Věděla jsme, že nikdy nebudu jednou z nich. Píchalo mě z toho u srdce.
Po cestě jsem mávla na Nerys, která někam utíkala, a pokračovala v cestě dál. Ach, ta moje sousedka. Málokdy jsem ji vlastně zahlédla doma, přišla mi trochu jako stín.
Já a Mana jsme však kráčely k pobřeží, kde měli vlci na kožešinách rozložené zboží a směňovali s ostatními. I Mana samotné nesla košíček, který pět obrátek zpátky vyměnila za flekatého králíka, a v tom měla hromadu drobností. Taková látka, to byla pěkně drahá věc. U nás ji dokázalo vyrobit jen pár nejschopnějších, kteří měli na podobnou věc přímo magii a udělátka, takže povětšinou přicházela z venčí. Mana bez rozmyslu zamířila směrem k jedné kůži, na které byly vyskládané nejnovější, barevné šály.
"Peisio, podívej! Nejsou nádherné?" švitořila, ale mě zaujal někdo jiný. Rowan, který kráčel po boku Emeryho. Usmál se na mě a já zpátky na něj. Pohled mi však padl na Emeryho, který se naopak zamračil. Stáhla jsem uši. Chápala jsem. Vlk mezi námi byl jako kamenná stěna, která mě od mého kdysi nejlepšího přítele rozdělovala. Chápala jsem to - ale dodnes jsem nerozuměla tomu, jak mohl být Rowanův partner tak slepý, že mě považoval za hrozbu.
Můj pohled sklouzl zpátky k šálám a Mana se na mě docela očividně mračila. Mírně jsem nad tím protočila očima a usmála se.

Nákup zabral větší část dne a já se nakonec vydala domů, kde jsem nad ohništěm opekla kusy masa co jsem měla ze dvou obrátek zpátky a zjistila, že jsem absolutně na suchu. Budu se muset brzy vydat ven a lovit. Nechtělo se mi... ale co se dalo dělat? Bylo léto a to byl nejlepší čas na to si i nalovit něco víc na zimu.
Docela mě překvapilo, když jsem před svým příbytkem z hlíny a kamení uslyšela zvuk tlapek a brzy se před mým domovem někdo zastavil. Nejspíše přilákaný pachem pečeného srnce.
"Dále?" nadhodila jsem tázavě, očekávající někoho, kdo nejspíše nebyl už několik obrátek lovit a tak byl pěkně vyhládlý. Nemohla jsem však tvrdit, že mě nepřekvapilo, že dovnitř to nabrala Nerys. Usmála jsem se na ni a mávla ocasem. Vlčice vypadala, že ji skutečně moje srnčí zaujalo - a jak se brzy ukázalo, přišla nabídnout výměnu. Heh.
"Jeden za většinu," rozhodla jsem a po chvíli smlouvání jsme rozhodly, že dostane jeden plátek za polovinu zeleniny, kterou s sebou donesla. Moc dobře jsem věděla, že to bylo všechno, co byla ochotná nabídnout - jinak by s sebou tuhle zeleninu nevzala. Stejně mi ale polovina stačila. Nechtěla jsem své sousedy přece jen ožebračit. Někteří vlci uměli farmařit dobře, jiní pořád potravu hledali na loukách a při nejhorším i v horách, takže to nebyla zrovna jednoduchá práce. Nerys si svůj podíl masa více než jen zasloužila.
Když Nerys odešla, zchroustala jsem zeleninu a srnčí a začala se připravovat k práci, než jsem zvenku uslyšela poprask. Mrskla jsem tím směrem ouškem, ale nijak jsem nespěchala nakouknout zpoza kožešinu, co bránila vstupu dovnitř, aby zjistila co se děje. Většinou mě malicherné spory a všechno okolo toho moc nezajímalo. To bylo alespoň do momentu, kdy dovnitř na mého domku bez ohlášení vrazil Rowan.
"Peisio! Rychle! Poběž!"
Jeho náhlé zjevení mě upřímně překvapilo. Pořádně se mnou nemluvil už co jsem odkojila jeho vlčata a teď mě najednou sháněl? Co se dělo?
"Nehleď na mě tak! Jdeme!"
A já šla. Chrstla jsem na ohniště vodu a rozběhla se za ním. Muselo to být něco důležitého. A bylo... skutečně. Venku, v šeru, jsem viděla v dáli vlčí postavu, která kráčela k portálu - a několik dalších, co se ji snažili zastavit.
Netušila jsem, o koho jde, ale naléhavost Rowanova hlasu mě donutila přidat a brzy jsem sesprintovala malý kopeček, který se tyčil hned nad pláží. Vlčice, která kráčela k portálu, byla provázena nářky a křikem vlčího páru, který jsem dobře znala. Byli to Alfiřini rodiče.
Srdce se mi prudce rozbušilo. Z okolí se rozléhal křik jako: "Nechoď!", "Alfiro, vrať se!", "Co když tam budou kanibalové!" a nebo "Nemůžeš tu nechat své rodiče!".
Všichni křičeli. Nikdo ji nepodpořil. Už pomalejším krokem jsem doklusala k okraji celé skupinky. Nikdy se neodvážil ji následovat na mostek, který ji vedl k portálu. Většina věřila, že jakmile se na něj vstoupí, nelze se vrátit zpátky. Byla to ona. Vlčice, která polapila mé srdce. Cítila jsem, jak se mi do očí hrnou slzy. Na nikoho se neotočila. Nikoho neposlouchala, jen kráčela vpřed.
"ALFIRO!" vykřikla jsem za ní, ale nic. Jakoby neslyšela.
"ALFIRO, NEZAPOMEŇ NA MĚ!"
Vlčice se zastavila těsně před portálem. Pootočila mým směrem hlavu a usmála se.
Zvedla se vlna a přehnala se přes mostek... než znovu spadla dolů, vlčice byla pryč.

Vrátila jsem se domů, zalykala se v slzách a ve vědomí, že tu už nebylo nic, co by mě tu drželo. Alfira mi vždycky tvrdila, že někdo má osud. Někde venku. Někdy pryč. Něco, za čím musí kráčet a za čím musí jít. S tou myšlenkou jsem vyskočila do své postele a schoulila se v ní, zatímco se pod mou vahou houpala jako kolébka. V ten den jsem si uvědomila, že mě tu už nic nedrží.
Bylo na čase vycestovat, protože tu nebyl nikdo, kdo by mě chtěl zastavit tak moc jako ji.
Bylo to sedm obrátek před mým odchodem. Už té noci jsem usínala s věděním toho, že odejdu.

>> Úkryt Daénu

A tak se kráčelo, Hvozdík se rozplýval ve vlastních zlzičkách, Joseline neuměla číst mood a Zinek netušil, co si z toho všeho vyvodit. Tiše si pro sebe povzdechl a pak se na dvojici podíval. No jo, vlčata. Skákala všude možně, skoro jako hopík.
"Do Noramu? Vlastně ani netuším, co to je," odpověděl Joseline upřímně, zatímco mu pohledy utíkaly směrem k Hvozdíkovi. Jeho syn vypadal hrozně... a potřeboval poňuchat. Jenže mohl něco takového Zinek teď udělat, ještě před Lissandřinou dcerou? Ale... Hvozdík...
Šedivák kráčel směrem vpřed a pak si konečně povzdechl.
"Joseline, sedni," řekl, ale překvapivě bez hořké pachutě nebo ostrosti, kterou by od něj jinak někdo mohl čekat. "Hvozdíku, pojď sem," sám se posadil a na synka upřel modré, unavené zraky. Počkal, než se k němu ta černobílá tečka doloudá a pak synka konečně objal a poňuchal.
"Moc mě to mrzí, ano? Moc mě to mrzí..." zašeptal k synkovi.

>> Území

Zinek se prodral do úkrytu, s Hvozdíkem za patami a nepříjemnou odpovědí na jazyku. A tak jako vždycky, když se cítil nepříjemně, začal připravovat odvar. Nikdo další nepřišel, tak alespoň něco bylo... no... dobře. Správně. Tohle nebylo téma pro všechny uši. Vyvolal pár rostlinek a smíchal je s trychtýřkem, všechno následně naládoval do kotlíku a smíchal. Do toho očima zamířil směrem k vodě, která se tu pomalu zvedala.
"Tymián," odpověděl Hvozdíkovi konečně. Meduňka odešla a na rozdíl od jeho syna se nad jeho slovy zjevně nezarazila. Tudíž... "Mrzí mě to, Hvozdíku. Tvůj bratr umřel na tu magickou nemoc - a obávám se, že nemá nic víc jako hrob než Němé údolí." Podíval se po synkovi a následně pokračoval v tichosti. Věděl jak moc to bude jeho syna bolet. Vždyť on sám se z toho doteď taky nevzpamatoval. Brzy byl však odvar připravený - a Zinek mu nabídl trochu v listu od šedivky. Stejně jako komukoliv, kdo jej následoval. Sám si dal. Budou to teplo v hrudi potřeboval.
"Půjdeme," dodal tiše a rozešel se znovu z úkrytu ven a pryč.

>> Ostříží zrak