Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>> Zlatý les

Pokračoval si docela šťastně v pohybu - Zinek vlastně dokonce běžel. Snažil se dostat k vodě co nejdřív... a nakonec se zadařilo. Stál na pláži, tlapky mu omývala voda a on, celý hladový, vyhlížel rybu. Věděl, že to bude nejspíše dlouhé čekání, ale kdo byl trpělivý, ten se nespálil. Chodil okolo, pěkně pomalu a opatrně, až konečně cosi uviděl. Použil svou schopnost vody a rybku tak odhodil dál z vody, směrem k sobě, aby se po ní vrhnul a zakousl se do ní. Spokojeně si s ní odkráčel na pláž, kde ji dodělala a spokojeně zabručel. Pustil se do žrádla. Jako ano, sice to byla samá kost, ale v jeho momentálně situaci fakt neměl na výběr. Pokusil se později chytit i další, ale to už se mu nevydařilo. Tentokrát si jen povzdechl a rozhlédl se. Cítil další vodu... a ne zas tak daleko. Proto se i tím směrem vydal. Potřeboval se napít a doufal, že tahle voda nebude slaná... třeba v ní budou i nějaké ryby, no ne?

>> Bašta

>> Bull meadow

Zinek se tak nějak toulal po okolí, až se dostal k lesu, který docela zářil. Měl žluté listí a to mu nepřišlo kdo ví jak zdravé. Nastražil uši. ,,Hm?" I když se mu to jako někomu, kdo měl s přírodou docela dobrý vztah, nelíbilo, jen nakonec odtrhl zrak a povzdechl si. No, co mohl dělat, že? Celý les asi nezachrání. Mimo to, cítil tu hromadu cizích pachů. I to ho vedlo k odhodlání k tomu, že tady nechce trávit příliš mnoho času. V dálce navíc viděl pláž a docela se k ní hnal. Kde byla pláž, tam byly ryby, že? Cítil tu tedy vody víc, ale pláž byla první věc, na kterou mu padl pohled. Inu, tak či tak, nehodlal se tu více zdržovat a hnal se směrem k písku, který ho docela otevřeně vítal. Spokojeně si pro sebe zavrčel. Konečně voda... a plavoucí žrádlo! Protože zajíce... by ve svém nynějším stavu zatím nebyl schopen ulovit.

>> Mělká pláž

>> Kvetoucí louka

Pokračoval a tvářil se docela dost mrzutě. Byl unavený a teď se dostával k horám. Moc se mu to nelíbilo... ale co už? Alespoň si tu na chvíli zdřímnul. To mu však nebylo přáno. Něco ho hnalo dál. Dál a dál... až se Zinek dostal na opačnou stranu tohohle celého, zatraceného území. Cítil tu slabý pach nějakých vlků, které předtím nikdy necítil a tak je vesele ignoroval hned od momentu, co si ověřil, že nejsou poblíž. Našel si vyhřáté místečko a uložil se zde... vážně nechtěl být nabručený, až na to přijde! Potřeboval si trochu dáchnout, pak ulovit a pokračovat vesele ve své cestě. Nebyl si jistý, jestli vůbec chce někoho potkat, nebo ne. Ale... nějaká společnost by bodla. Mimo těch dvou docela nudně zbarvených vlků se k němu od Zeinab nikdo ani nepřiblížil. To tu všichni pochcípali a nebo co? No, dost možná. Tiše se nad tím uchechtl a zavřel oči. Netrvalo dlouho, než upadl do hlubokého spánku.
Další den, brzy ráno, se jen protáhl, dlouze zívl a oklepal se tak, že tráva létala všude kolem. Pokračoval v cestě, hledajíc vodu... možná by mohl utěšit žízeň? Ale to bylo přece fuk. Jen prostě někam dojít by bylo dobré... a konečně se nažrat.

>> Zlatý les

>> Oáza

Zinek se několikrát sjel po duně, ale už nedovolil, aby jej nějak písek vyvedl z míry. Konec konců, kvůli tomu potkal toho zvláštního vlka a pak i Zeinab, která mu udělala pořádný bordel v hlavě. Ani si vlastně nebyl jistý, kam momentálně míří. Jde se jen tak projít, nebo má v plánu něco jiného? Lov? Lov by nebyl špatný nápad, měl docela hlad. Ale tady... byli jen zajíci. Pořád nebyl dost osvalený na to, aby si dovolil nějakého nahánět. Potřeboval všechno nabrat zpátky...
Tiše si odfrkl a rozhlédl. Jindy by tu asi bylo nádherně, ale teď... teď ne. Teď tu bylo docela prázdno. Teda, zahlédl jiné vlky. Podivný, snad rozpůlený a další, černo šedý vlk (LOKI A DRACONIS).
,,Hmpf," dostal ze sebe Zinek a chvilku je z dálky sledoval, svýma ledovýma očima. Že by nějaké romantické setkání? Kdo k sakru ví... ale byli dospělý, takže by jim to stejně vyčítat nemohl. Sám pro sebe se uchechtl a zase pokračoval v chůzi. Potřeboval najít místo, kde se nažere a to co nejdřív. Navíc... nechtěl trávit čas i kdyby ve vzdálené přítomnosti dvojice. Potřeboval se i prospat a to úplně nefungovalo, když se nacházel někdo takhle blízko - tedy, stačilo na dohled. To pro něj bylo blízko až moc.

>> Bull meadow

Zeinab neodpověděla na jeho otázku a tak vlk trochu podrážděně zabručel. No, tak či tak, moc na tom nezáleželo. Jednoduše se rozhlédl po svém okolí. Bylo vážně na čase vyrazit dál.
,,Tak se asi měj," podotkl k hnědé vlčici. Jen se krátce přiblížil k jezírku, aby se ještě jednou napil a pak spokojeně zívl. S tím se vydal pryč a pomalu nechával hnědou vlčici za sebou. Jen tiše vyklusával pískem, směrem pryč z tohoto podivného místa a od ještě podivnějc se chovající vlčice. Některé věci nedávaly smysl... a ona byla jednou takovou věcí. Nemohl se však ubránit úsměvu, to však až když byl dosti daleko. No, asi za to ještě stojím. Bylo hezké vědět, že je o něj nějaký zájem, i když takový pološílený. S tou myšlenkou jednoduše zmizel kdesi za horoucími dunami.

>> kvetoucí louka

Byla zvláštní... a totálně mimo. Ale to bylo fajn, rozhodně nic, za co by někoho dalšího měl odsoudit. Taková hravá vlčice... no, proč ne. Ta mrzoutská nálada Zinkovi pomalu mizela. Pořád to ale bylo trochu... no, trochu moc. Zinek zavrtěl hlavou. ,,Holka, ty jsi totálně mimo," prozradil Zeinab jednoduše a pak se uchechtl. Ovšem jejich zvláštní hra tak nějak pokračovala a nakonec se šedému podařilo Zeinab dostat na lopatka. ,,To mám," odvětil a prudce cukl hlavou, jak ho zkusila oblíznout. Jenže to ta poletucha zas zpod něj vyletěla a běžela dělat... kdo ví co. Ziek stáhl uši, jenže to už na něj přiletěla a přišpendlila ho zemi. Zinkův výraz se dal popsat jednoduše asi jako nabručený padesátník, ač měl k takovému věku fakt neskutečně daleko. Jen si tiše povzdechl a oklepal se.
,,Takže... co přesně tě na mě tak přitahuje, krtku?" okomentoval částečně její zbarvení, ač by sakra nebylo divné, kdyby vůbec nechápala, co to vlastně myslí.

Ono tedy to, že je zbavená smyslů, bylo docela očividný, ale Zinek to nějak extra moc neřešil. Protože... proč? Trochu mu to konec konců i lichotilo. ,,No to jo. To já vždycky." Nad její zmíňkou o dokonalosti však jen zavrtěl hlavou, protože, jako, ruku na srdce - zas tak dokonalý si nepřišel. Věděl minimálně o několika věcech, co by šly opravit. Už jenom to, že byla vlčice o chlup vyšší bylo takové zvláštní. Tedy, ne že by na to nebyl zvyklý, ale jednoduše to nebylo to 'pravé ořechové' pro starého mrzouta.
To už vlčice skončila ve vodě a Zinek se musel tiše chechtat. To už jej však čekal protiútok. No tak proč ne. Jednou to snad neuškodí a ona ta Zeinab byla stejně šílená, tak by jí to ani nikdo nejspíš nevěřil. ,,Ne, ne. To ty si chceš hrát, lochnesko." Chňapl jí hravě po ocase a pak se mu v jeden moment při jednom z výpadů podařilo se Zeinab srazit čumáky. Rychle se ovšem oklepal a prostě po hnědé skočil, aby ji povalil. Nebyl to ale extra rychlý skok, povalení nebylo třeba - šlo o samotný skok prostě o ten pohyb vpřed.

>>Poušť

Tady bylo vážně cosi špatně. Zinek zatím však nechápal, o co přesně se jedná a tak... Mu to stále lichotilo. No co jiného s tím asi tak mohl svést? Přímo proti srsti mu to nebylo, ač by rád tvrdil, že je. ,,Hm... Ale ne. Nevyděsila," zabručel nazpátek k hnědé, dlouhoocasé Zeinab. Možná, ale fakt jen možná, by mohl přejít na její notu a začít stejným tónem jako ona. Zdálo se totiž, že by jí ti mohlo odradit. Kdo ví komu, možná Zinkovu mozku velikosti ořechu.
,,Jó, jasně. Jsme spřízněné duše, ehe," odsouhlasil vlk a přidal k tomu pěkně skeptický výraz. Jenže... To už se dostali k vodě. Zinek nastražil uši a přes jeden písečný val se k ní rozklusal. ,,Koukej, voda, Zeinab! No nevypadá dokonale?" zahlaholil s mořem ironie v hlase a brzy se sám u nás ono zázraku zastavil a začal pít. Pokud se k němu Zeinab přidala, chvilku počkal a potom... Prudce do ní strčil, aby vlčice sletěla do osvěžující vody a trochu se vymáchala.

Hnědý vlk ještě ani pořádně nestihl odpovědět a vlčice už... Cosi dělala. Nejdřív se přiblížila až tak moc, až to Zinka zmátlo... Ona... Zmateně stáhl uši, ale tohle lichotilo jeho egu. ,,Uhm... No... Jsem Zinek. Ahoj, Zeinab." Musel se trochu zaculit nad jejím pokusem se mu snad vetřít do přízně.
,,No, Zeinab. Změnu plánu. Tebe je třeba napojit. Slyšel jsem, že ze slunka a nedostatku vody vlci šílí," mávl ocasem a pokračoval v cestě. Vážně na něm bylo vidět, že nemá zdání, co se tu vlastně děje. Ale... Inu... Proč ne! ,,A k čemu přesně ti mám asistovat, že mě poslalo samo nebe?" znovu se zachechtal, teď s jasnou nervozitou. Většinou vztah s vlčicemi tak nějak vzešel z delší známosti, táhlé k němu na přímo přišla a začala ho... No, balit! Ale tak co mohl dělat, byla to ženská. Ty byly divný a nikdo je nechápal. Tak ji nechal, ať si teda holka užije.

>> Oáza

Jeho společník mlčel, i když Zinek nadhodil možnost mluvit. ,,Tak běž. Furt rovně." Nechtělo se mu s ním mluvit. A taky... se blížil někdo další. Šlo o vlčici, která... mluvila. Tedy, Zinek ji slyšel tak jako napůl. Tiše si frkl. Otočil se. Další hnědá existence. Kdyby oáza nebyla tak blízko, dost možná by zvažoval, že prostě zdrhne. Jakože... on tady tu možnost měl, jednoduše prásknout do bot. Ale voda byla třeba a ta lokace, kam mířil, se blížila. Docela mílovými kroky. Jen mávl ocasem a bylo vidět, že se rozmýšlí, jestli zdrhne a nebo ne.
,,Chm..." vlčice si držela svůj odstup. To bylo dobře. Zinek se nechtěl nijak kamarádit. Ač... no, i on uvítal společnost, ale nějakou milou. Což, ono bylo těžké být milý, když jste šli vedle takového kreténa, jako byl tenhle šedivý vlk. Povzdechl si z frustrace. Takže kam? Kudy? Jak obejít hnědou dvojici?

Zinek o nějakém porážení nepřemýšlel, což bylo docela ironické. Jednak proto, že byl spíše 'hit and run' typ vlka, ale taky proto, že netušil, v čem druhý vlk vyniká, aby mohl vůbec přemýšlet. A ne ve všem hrály dovednosti svou roli. Občas byla třeba mazanost a trocha zkušeností aby byl silnější vlk poražen. Zinek měl docela velké ego a tak neměl problém říct, že tyto přednosti jsou mu vlastní.
Za tu, pro Zinka, ironickou odpověď, si vyžádal zlý pohled. Jakože vážně zlý. Dokonce krátce vlk vycenil zuby a cvakl s nimi, ale jiný náznak agrese nepřišel. Nebylo proč. Byl schopen takového vlka usadit i slovy, zuby nebyly třeba. ,,Užíval si ticho a samotu," odpověděl Zinek na jeho otázku. A po pravdě. Možná si trochu přál někoho potkat, nebo si trochu zadovádět v písku, ale nebylo s kým, tak... No. Teoreticky by mohl s tímhle vlkem, ale proč by měl? Konec konců, Zinek ho neznal. Nehodlal mu ukazovat svá citlivá místa.
,,Už se k té vodě blížíme, řekl bych," poznamenal šedivý bez toho, aby vůbec zpomalil nebo věnoval svému společníku pohled. Bylo docela těžké s ním vyjít, to ano... Ale šlo to. Vždy byla nějaká cesta.

Zmatek. Tak by se daly vyložit Zinkovi pocity, když vlk prohodil omluvu a pak i vysvětlil neskutečně spisovnou vlčištinou, proč we zachoval tak nejapně. Vlk stáhl uši a chvíli na něj zíral, vyvedený z míry. Střihl ušima, zamrkal a pak vydal mírné, táhlé 'eeee'. Pak se oklepal. Tak musel být zase nad věcí! Pak zabručel. Mohl ho dovést, nebo snad ne? ,,Hm... Stejně tam mířím." Mělo to svou logiku. Taky musel pít. No... Žízeň skutečně měl. U proto se zvedl a vyklepal ze srsti zbytky sněhu, aby prošel kolem hnědého a vydal se jednoduše rovně směrem, ze kterého vodu cítil. A nemohl si pomoct... Musel si rýpnout.
,,Proč mířit do pouště, když je voda v nedohlednu?" položil hnědému Zinek otázku, jelikož mu to hlava vážně nebrala. Stejně si vlka držel v periferním vidění, jelikož mu pořád nevěřil dost na to, aby si ho pustil do zad. Uši měl otočené jeho směrem, aby vnímal každý jeho zvuk. Ať už skřípání pod tlapkami a nebo možné cvaknutí zubů.

Nebyl moc nadšený z toho, že se někdo přiblížil. Okamžitě se otočil po narušiteli jeho klidu a cvakl zuby. Co to bylo za vlezlého jedince? To nemohl dát Zinkovi ten klid, pod kterým bažil? Ucouvl vzad a zvedl nespokojeně hlavu, aby si hnědého vlka přejel pohledem. ,,Pozdrav by neuškodil," vydal nespokojeně Zinek a sjel vlka pohledem.
Pak mávl rukou směrem k místu, z kterého cítil vodu. Měl to štěstí, že jí uměl vycítit. Nebo spíše ten vlk měl, Zinek žízeň neměl. Doufal, že ten hnědý nebude chtít doprovod, protože Zinkův nespokojený a nevrlý výraz jasně říkal, že se mu nikam nechce. I proto sesunul své šunky na zem a zůstal sedět. Hnědého sledoval dost... No, dost nespokojeně a snažil se poznat, jestli má nějaké agresivní škuby, bo tak něco. Prostě se nechtěl dnes rvát, neměl na to náladu. A co dodat, vůbec nechápal, proč na něj cizí vlci tak rádi útočili. Určitě to nemělo co dočinění s tím, že byl příjemný jak šmirgl papír na prdel.

>> Temný les

... Jak se dostal sem?
Zinek zmateně seděl v písku a drbal se za uchem. Přešel hory a teď najednou seděl v hromadě písku. Sklopil k němu hlavu a nadechl se... Aby kýchl tak hlasitě, že sebou třískl na záda. Zinek sjel po boku dolů z písku, aby následně udělal sud a převalil se na nohy, aby po duně zase sjel o něco níž. Tohle byla zábava! Ale pořád... Pořád měl sakra hlad. Napít se po cestě stihl, ale jídlo to nebylo.
Jenže... Cosi se šustlo na zemi. Něco malého... Najednou se žaludek ozval hlasitěji než kdy dřív a Zinek se vrhl z písku dolů za pavoukem, zatímco za ním jela lavina z písku, kterou sám strhl. Když konečně skončil tlapkami na té hnusné věci, pustil se do něj. Křupal... Docela chutnal. Ale jen rozdráždil hlad. Zinek se proto oblízl a rozhlédl se. Co by ještě zchramstl?

>> Les u mostu

Zinek zjistil, že šel stejným směrem jako naposledy, ale nijak na to nereagoval. Jen si držel směr. Tady v těchto končinách se nechtěl příliš zdržovat. Byla tu tma a nelíbilo se mu tu... A tak! Jednoduše tohle nebylo místo pro takového samce jako byl Zinek. Však tu ani nebyla zvěř, kterou by mohl lovit. Bylo tu... Jen zvláštní prázdno. Ticho a nářek stromů. Toto nebylo místo, kde by měl jen tak někdo zůstávat. No, rozhodně ne delší dobu.
Zvedl oči k obloze a nespokojeně se oklepal. Kam vlastně mířil? Kam plánoval dorazit? Nebyl si jistý. Ale tušil, že až na to místo dorazí, tak bude vědět.
Možná že hledal společnost. Možná že hledal jen ten kus žvance. A třeba něco úplně jiného. K sakru, jen se po tomhle území motal. To se mu moc nelíbilo. Chtěl jít na druhou stranu, ale když už byl tak daleko... Pak se kdyžtak vrátí.

>> Poušť