Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Na její slova kývnu. Ano... tohle byly lži o kterých jsem mluvil. Byly nevinné a ty, které měly ubližovat. Každá lež nebyla špatná a já jsem doufal, že si to teď uvědomí. Přizná si je a třeba začne i v tomhle mluvit občas pravdu.
Když vidím její reakci na mé naklopené uši, trochu se zarazím. Toužila s nad po vlčatech? Se mnou? "Já... nejsem někdo, kdo by byl dobrým otcem." řeknu nakonec na vysvětlenou, protože jsem viděl, že ji mé zdráhání zabolelo. Nechtěl jsem ji tím ublížit... a o dost méně tím, že by se mnou pak měla vlčata a já bych se choval... jako já.
Když jí myšlenky rozvířím při tom, že bychom mohli zabít mé rodiče, usměji se. "Tohle by šlo provést nejen s mým otcem a nevlastní matkou, víš to? Je spousta vlků, kteří evidentně ublížili i tobě." řeknu a naznačím ji tím, že bych je pro ní klidně vlákal do pasti. Klidně bych si zahrál na proradného parchanta jenom proto, aby se mohla pomstít. Aby mohla odstranit část bolesti ze své minulosti... nebo ji přesunout vskutku už jen do vzpomínek. Vzpomínky trápily, ale ne tolik co pohled na živoucího tvora, který jí ubližoval.
Pak se zeptala na Ushari a já jí řekl krutou pravdu. Seděl jsem na místě a pozoroval, jak jí stékají slzy. Pravda bolela, proto byla lež občas milostivější. Jenže já takový být nechtěl. Aby se mohla opravit, aby mohla poskládat všechny ty střípky, musela klesnout až na dno. Stejně jako já. Jenže já bych ji nenechal spadnout do rozhodnutí, která jsem učinil já. Měla v životě dost bolestí na to, aby byla parchantem jako já.
Chvíli jsem tam seděl s nastraženýma ušima, abych slyšel každé slovo, které pronesla, byť skoro neslyšně. Teprve pak se zvednu a dojdu k ní. Blízko. Provléknu hlavu pod tou její a jemným tlakem ji donutím otočit ji směrem ke mně. Pak se jí zadívám hluboko do očí. "Jsi dost dobrá. Podívej se na sebe, jak jsi silná a co vše umíš. Teď sesbírej všechny ty střepy na které ses rozpadla a slož se tak, jak chceš ty. Nebuď proradným parchantem, jakým jsem se stal pro většinu vlků já. Nehoň se za tím, ubližovat ostatním. Sestav se tak, jaká ty chceš být a vykašli se na všechny okolo. Jsi dost dobrá pro sebe... pro mě... snad i pro tu pouštní smečku. Teď můžeš začít od znovu." řeknu jí a hledím ji zpříma do očí. Její magie mě v tomhle nemohla zastavit. Nenechal jsme se jí zastrašit, protože jsme věděl, že by mi neublížila.

Byla z toho celá nesvá. Dokonce začala vysvětlovat, proč lže. Zasměji se při tom vysvětlení. Pak ale znejistila, když jsem prohlásil, že rád lžu. Pochopila z následné mé věty, že to není v jejím případě? Snad ano. "Lež není vždy na škodu a ne vždy je mířená špatně. Občas je lež jen jednodušší než pravda. Já když lžu, tak zásadně s úmyslem ublížit. Ale to opravdu není tvůj případ. Proč ničit něco, co je stejně rozbité jako já? Nikomu by to neprospělo a takový já nejsem... Rád se mstím... ale nemám důvod ubližovat bezdůvodně." ano, byl jsem upřímný. Velmi... už jenom tohle celé měl být důkaz toho, že jí nemám potřebu lhát. mohl jsem zapírat. Mohl jsem si lhát na úlisného hada, přehnaně se s ní mazlit a utěšovat ji, abych jí pak mohl zasadit ránu. Ale neudělal jsem to. Místo toho jsem byl k ní ukrutně upřímný.
Když pak vypálí to, že jsme dospělí a schopní reprodukce, lehce naklopím uši do stran. Ne úplně dozadu, jako bych znejistěl, spíš něco ve stylu, že nevím, co si s touhle větou počít. Nikdy jsem nechtěl vlastní vlčata... ani bych se k nim neuměl chovat. Netušil jsem, jak být otcem. Kdyby vlčata chtěla Merlin a nenašla někoho jiného, klidně bych ji k tomu pomohl, ale netušil jsem, jak bych se zachoval k vlčatům. Na to jsem byl minulostí v tomhle ohledu až moc rozbitý. Nejistě proto bez odpovědi na tu větu pozoruji nějaké malé stvoření, jak si začalo hrát s jejím náramkem na tlapě a přitom poslouchám její další slova.
Když prohlásí, že by je vypálila, trochu se ušklíbnu. "Rád bych to pozoroval a rád bych ti je pod tlapy přivedl... alespoň svého otce a hlavně svou nevlastní matku. Kdybych měl dost síly, možná bych se toho i účastnil." řeknu s úšklebkem. Kdyby se objevila moje pravá matka... ani jsem nevěděl, jestli bych ji poznal. Ta za celý můj incident zvaný život mohla asi nejméně. Nechápal jsem, jak mohla milovat mého otce a nechápal jsem, proč dovolila, aby si mě vzal... ale nezazlíval jsem jí to, jí ne.
Když pak začala polemizovat dál, o mysli a o tom, že jsme cizinci... o tom, jak se na to zatváří Ushari... napřímím zas uši a naklopím hlavu na stranu. "Ne, Ushari se nevyrovnáš... Ale proč bys měla? Nejsi ona. Proč se snažíš vyrovnat jiným vlkům? Buď sebou samou... neměř se měřítky ostatních." řeknu jí narovinu a upřímně. Tohle myšlení mě zaráželo. Proč se snažila někomu vyrovnávat? Proč chtěla být dobrá pro někoho? Nejprve přeci musela být dobrá sama pro sebe. Teprve pak může začít žít podle sebe. Teprve pak najde tu pravou hodnotu. Ostatní vlci můžou jít k čertu. "A co na to řekne Ushari? Co já vím? Do hlavy ji upřímně nevidím, ale nemyslím si, že by to bylo nějak špatně. Měla by být ráda, že jsem našel někoho, kdo mi rozumí... ke komu se nechovám tak, jak obvykle ke všem ostatním." prohlásím nakonec se stále lehce naklopenou hlavou na stranu.

"Málokdy neznamená, že nelžeš..." řeknu a můj pohled jasně říká, že to ale není výtka. Každý lhal kvůli nějakým svým osobním problémům. "Já rád lžu...." řeknu s úšklebkem. "Ale jenom vlkům, kteří mi nemohou říkat mým pravým jménem." dodám a dám ji tím najevo, že je jedna z mála, kterým budu lhát naprosto minimálně. A nikdy ne s úmyslem ublížit.
Když se mi povede ji trochu pobavit, usměji se, ale vzápětí se zatvářím zmateně na její větu a packu na mé hrudi. "Co je pro mě blbé?" zeptám se a naklopím hlavu na stranu. Nebyl jsem si jistý, co tím myslí.
Stejně jako jsem se evidentně dostal pod její kůži k její důvěře já, i ona to zvládla v rekordním čase. Ale mohlo za to její zlomení. Roztříštěnost, která nás spojovala. Sice u každého jiná a přesto tak blízká. Vlastně nikdy jsem nezažil vlčici podobně rozbitou jako jsem byl já sám. Ushari... měla všechno jednodušší. Odjakživa. Ano, chovala se ke mně hezky, ale nikdy nemohla pochopit tu vnitřní bolest kvůli které jsem se choval jako naprostý parchant. Mer to chápala. Možná i proto jsem ji dovolil na mě sahat. Být mi tak nablízku. To většinou nemohla plně ani Ushari a to vlastně i kvůli tomu, že i když jsem k ní cítil bůh ví co, byla má sestra. Sice nevlastní, ale byla.
Merlin pak zahalí další temná clona soudě dle jejích slov. Mírně se na ní ušklíbnu a blýskne mi v očích. "Nesnaž se umírat... když přežiješ, ani nevíš, jak moc nasereš všechny ty vlky, kteří ti ublížili nebo se ti v budoucnu pokusí ublížit. Úsměv a průkaz, že žiješ i bez nich, je ta největší pomsta. Věř mi."

Moje položení hlavy ji evidentně uklidnilo, ale když pokračovala dalšími slovy, mírně se zamračím a pohlédnu na ní, "Ať už to byl kdokoliv Mer... všichni lžou... všichni. Nevěř všemu, co slyšíš." řeknu poměrně tvrdě. Ale... měl jsem pravdu. Alespoň já to tak bral. Mohl mi lhát kdokoliv a kdykoliv. Kdybych věřil všemu, co uslyším, dávno bych tu nebyl. Má minulost mě naučila nedůvěřovat více méně ničemu. Krom pár vlků... a i ti mohli lhát. Merlin mohla lhát, Ushari mohla lhát. Kdokoliv mohl lhát. Ať už to byla lež, která by měla ublížit nebo lež, která má někoho ochránit. Pokaždé to byla sprostá lež a na tom jsem si trval.
Mračím se na ní i když mi tvrdila, že odřízla od sebe jediného vlka. A já byl co? Když to pak ale zmíní, výraz se trochu zmírní. A když se ke mně přitiskne se slovy, že i ona tu bude pro mě? Tiše vydechnu. "Tak vidíš, nejsi sama... tak si toho proradného vlkostína představ a pořádně na něj vyplázni jazyk. Až ho potkám, tak si z něj budu utahovat." řeknu rozhodně.

Když poodejdu a čekám na její slova, náhle se ke mně vrhne a přitiskne se ke mně. Nejistě těkám očima ze strany na stranu. Na tohle jsem nebyl zvyklý, opravdu ne. Ale vlčice u mě to nejspíše potřebovala a tak se trochu uklidním. Bylo to divné... někomu věřit. Bylo divné vědět, že v tomhle objetí nejsou postranní úmysly a že je prostě jen... rozbitá.
Lehce na ní položím hlavu, aby měla pocit, že jí objetí oplácím. Bylo to pro mě nezvyklé, ale na druhou stranu to nebylo nepříjemné. Znala bolest velmi podobnou té, co mě samotného sžírala a která mě nutila představovat se svým bastardským jménem a ne tím, které mi dala má matka.
Tiše poslouchám její slova s hlavou položenou na její srsti. Když se zmínila o vlcích z jiného světa, trochu zastříhám ušima. Po jejích slovech... netušil jsem, co mám říct. Být jiný vlk, asi bych tady začal vyprávět, že teď už má smečku a nikdy nebude sama... jenže já byl taky sám uprostřed své rodné smečky... Takže tahle věta by byla jedna velká lež a ona to věděla.
"Stíny mluvit nemaj... a všichni lžou... Třeba se tě snažil jen rozhodit." řeknu nakonec a myslel jsem to upřímně. Také jsem automaticky předpokládal, že většina vlků mi bude lhát do očí a bude klamat. Krom Ushari. A momentálně i Merlin. Ať už jsem se chtěl od ní držet dál sebevíc, jak mi můj instinkt z minulosti kázal, téhle vlčici jsem jednoduše věřil. Byla mnohem silnější než já... nejen fyzicky, ale i magiemi a přesto byla roztříštěná na milion kousků. Stejně jako já.

(Melanis)

Její mravy mě nějak moc nezajímaly. Přeci jen hlad byl hlad a to většinou znamenalo, že ten vlk hlady pořádně ani netušil, co se moc děje kolem. Čemuž naznačovalo i to, že si mě všimla až pak. Možná i proto jsem její omluvu přešel bez nějaké další reakce.
Když se představím a zeptám se na to, jestli je příbuzná Peisii, dostane se mi v odpověď, že se jmenuje Evelyn a že nikoho toho jména nezná. Mohla lhát, ale to mi momentálně bylo jedno. Buď lhala, nebo to vskutku byla jen shoda náhod. Přikývnu na to a kdybych mohl, asi pokrčím rameny.
Na její otázku zavrtím hlavou. "Ne, vlastně jsem tu nový." odpovím jí, když v tom zaslechnu šustot trávy od kroků a zahlédnu pohyb. Našpicuji uši a podívám se tím směrem. Merlin. Mířila k nám a vypadala... zdrchaně. Pohlédnu zpět na vlčici před sebou. "Omlouvám se Evelyn, budu muset jít." s těmi slovy se zvednu a odejdu od nově poznané vlčice.

(Merlin)

Pomalými kroky zamířím k Merlin a lehce naklopím hlavu na stranu v němé otázce, co se děje. Popojdu ještě pár kroků, abychom byli z doslechu Evelyn a pak na Merlin pohlédnu. "Co ten smutný úsměv?" optám se jí, protože nešel přehlédnout. Vlastně byla jedna z opravdu velmi mála vlků, o které jsem se nějak zajímal, proto jsem vyčtený smutek z její tváře přiznal. Přesněji řečeno, zatím byla jednou ze dvou vlků.
Sednu si kousek před ní a s pohledem upřeným na ní vyčkávám, jestli mi vyklopí, co se děje, nebo mě mlčky bude pozorovat. Nechtěl jsem to z ní lomcovat. Věděl jsem, že by to ničemu a nikomu nepomohlo.

Vlčice evidentně byla úplně vyhladovělá, protože si podle všeho ani nevšimla, že jsem byl docela důležitým bodem jejího úspěchu v lovu. Jen si sednu a pozoruji jí. Docela mě zajímalo, kdy si mě všimne. Normálně jsem nebyl přehlíženým vlkem. Byla to novinka, která se mi možná zamlouvala. Sledoval jsem ji tedy mlčky jak jí a nijak jsem nevyžadoval část úlovku i když jsem začínal mít docela hlad.
Když si mě konečně všimne a promluví, na tváři se mi objeví můj typický lišácký úsměv. "Také zdravím... ano ano, bylo ohromné." řeknu spíš jako konstatování. Rozhodně v tom nezazněla žádná ironie nebo sarkasmus. Tahle vlčice byla zajímavá. A co víc, připomínala mi částečně mojí snad novou betu - Peisiu. Byla to náhoda, nebo byla příbuzná? I pach byl podobný. Barvy sice měla jiné, ale ta stavba těla a ty zvláštní světlé tečky v srsti také.
"V pořádku, vypadalo to, že hlady ani netušíš, co kde lítá." řeknu na její omluvu a pak se rozhlédnu. Díky měsíci bylo vidět celkem dobře a já si až teď uvědomil, že se budu muset brzy vydat do pouště. Čekal nás smečkový sraz, který se domluvil.
Pohlédnu zpět na vlčici před sebou. "Ano, mám docela hlad, ale já si kdyžtak něco najdu... Jsem Lišák. A ty... nejsi nějak příbuzná s Peisiou?" zeptám se, protože mě ta otázka pálila na jazyku. Ano, chtěl jsem na to odpověď. Chtěl jsem vědět, jestli ta podobnost je náhodná, nebo ne.

Pobíhal jsem po louce s hlavou skloněnou k zemi a očuchával kytky. Musel jsem vypadat jak divný kojot, který z nějakého důvodu má potřebu fetovat jarní květiny a ještě při každém druhém nádechu pčíkne. Nemohl jsem za to. Bylo to... zajímavé. Nikdy jsem podobné květiny neviděl. Možná tohle místo nebylo tak špatné, když byl konečně pryč ten sníh.
Když si uvědomím, jak moc mám mokré tlapky od podmáčené půdy, posadím se na chvíli a trochu vztekle zamávám pravou přední tlapou, až se kolem mě rozlétne sprška kapiček. No, stejně to nepomohlo. Na poušti pršelo zřídka kdy, takže být zmáčený od pobíhání na louce byla novinka. Povzdechnu si nad svým chováním a pak se podívám na nebe. Mezitím totiž přišla noc. Měsíc zářil jak kdyby se snažil nahradit slunce a hvězdy? Hvězdy tu byly úplně jiné, než jsem znal.
Naklopím hlavu na stranu, když v tom mě vyruší zvuky. Natočím nejprve uši a pak celou hlavu směrem k zajícovi, který se řítil mým směrem a vlčice za ním. Evidentně byla zesláblá, ostatně stejně jako já, takže měla s ušákem trochu problém. Normálně bych je asi nechal proběhnout kolem, ale dneska jsem měl z nějakého důvodu potřebu dobrého skutku a tak se náhle prudce pohnu a vtrhnu zajícovi do cesty. S pčíknutím, jak jinak, protože mě ty kytky dráždily, ale už ne tolik! Zajíc se mého pohybu a hlavně toho zvuku pčíknutí evidentně lekl a změnil směr. Jenže ho ve své zmatenosti změnil tak, že se stal snadným cílem pro tesáky vlčice, která ho lovila.

← Oáza (přes území)

Poušť mě zavedla až zpět na louku, která byla v době mého příchodu pokrytá sněhem. Jaké to radostné překvapení, když po sněhu nebylo skoro památky a celá louka začínala být pomalu barvená od různých jarních květin. Naklopím hlavu na stranu a pomalu přejdu z písku do trávy. Trávu jsem znal jenom z oáz. Vlastně když vlk celý život žije jenom na poušti, tenhle pohled byl jako nějaká magie.
Tráva voněla, květiny také. Jak jsem natáhl ten vzduch, náhle mě zašimralo v čumáku a já hlasitě kýchl. Nespokojeně zamlaskám a oklepu se. Asi si na to budu muset zvyknout.
Chvíli se loudám po okraji kvetoucí louky, jejíž hraniční část stále patřila smečce a sem tam občas hranice označkuji, abych je obnovil. Když mě to přestane bavit, vydám se s občasným pčíknutím hlouběji na průzkum té zelené travnaté plochy, který byla momentálně podmáčená od tajícího sněhu.

Merlin mě spláchla na probrání a já se jen ušklíbl a oklepal se. Voda... dobrá magie pro vlka v poušti. Tahle vlčice byla opravdu velmi zajímavá. A s tím že je vlk, který rozumí mým problémům? Po té promluvě s ní jsem tomu věřil. Ano, byl čas jít dál. Byl čas se na chvíli rozdělit, ale o téhle vlčici jsem se rozhodně chtěl dozvědět pak více. Sleduji, jak odchází a pak se sám vrhnu na další značkování zase opačným směrem. Nechtěl jsem teď za ní jít. Měli jsme nějaký úkol a upřímně? Potřeboval jsem si pár věcí odležet. Byla první mimo Ushari, která znala můj příběh a... nesoudila. A co víc? Nesla podobnou bolest jako já.
Když mám část kolem oázy označkovanou, lehnu si pod jednu z palem a na chvíli se natáhnu. Byl čas se taky trochu prospat v útulnosti pouštního tepla... a zapomenout na ten sníh... Fuj sníh.

Když se probudím, byl už večer. Pomalu se protáhnu a rozhlédnu se. Kam teď? Matně jsem si pamatoval hranice, které by měly být mé snad nové smečky a tak se vydám dál... Navíc jsem chtěl zkontrolovat, jestli ta bílá břečka stále usurpuje krajinu kolem pouště.

→ Kvetoucí louka (přes území)

Když na mě začne reagovat, ucuknu, jako bych se právě opařil horkou vodou. Už ne vzteky, ten ze mě opadl. To co říkala... proč takoví nemohli být vlci kolem mě celý můj život? Kdysi jsem byl usměvavý vlček, který se snažil si vydobýt respekt a nějaké přátelství, ale co mi to bylo, když mi smečka začala říkat Lišák, protože jsem nestál za své vlastní jméno? Jediná, která mě brala jako normálního, byla moje nevlastní sestra Ushari. Otec mi neprojevil nic jako laskavost, lásku,... To, co se ze mě stalo bylo vinou i hlavně mé nevlastní matky, která dělala všechno proto, aby mě smečka nenáviděla. Byla to ona, která roznesla ten trend, že je dobře mě šikanovat, že jsem něco míň... Lehce sklopím uši. Vážně jsem měl tu volbu?
Normálně bylo pro mě dost těžké, někoho přijmout. Má bývalá smečka mě naučila nedůvěřovat nikomu. Proč? Protože kdykoliv se se mnou někdo snažil spřátelit, později se to vyklubalo ve velmi krutou zábavu pro celou smečku a velmi krutý podraz. Tohle byly ty okamžiky, kdy jsem přijal jméno Lišák, stal jsem se bastardem a také se tak začal chovat. A tahle vlčice, Merlin, která stála přede mnou a vyhrožovala mi, že mi tohle všechno vytluče z hlavy, se mě snažila přesvědčit o opaku.
Sleduji ji svýma zelenýma očima a bylo vidět, že nevím, co mám říct. Když se uchechtla, na mé tváři se objevil menší úšklebek. "Fajn... možná to budu potřebovat..." nebyla to výzva k tomu, aby mi dala do čumáku hned teď, ale že to možná někdy budu potřebovat. Když se budu cítit ukřivděný, když budu paranoidní, protože nic jiného než to, že se ke mně všichni chovají jak k bastardovi, jsem neznal.
Byla sama zlomená. Až teď mi došlo, co vše bylo v jejích slovech. Mně taky zlomili. Dávno. Já se rozhodl to zacelit tím, jaký jsem byl, ale ona? Ona tu ránu dostala nedávno. A to, že byla dcerou alf, ji před tím evidentně nijak nepomohlo. I já prožíval zakázanou lásku, která se neměla dít. Byla špatně, ale byl to vlastně velmi hluboký cit kvůli tomu, že Ushari byla jediná, která se ke mně vždy chovala hezky...
"Mrzí mě... co se ti stalo..." řeknu nakonec a světe div se, myslel jsem to upřímně. Bylo vidět, že jsem neuměl jinak vyjádřit tohle všechno. Že obecně pro mě vůbec bylo těžké přiznat to, co jsem vychrlil jí a to jsem jí sotva znal! Ale... přišlo mi, že jí bylo ublíženo neprávem... stejně jako mně.
Ze všeho nás však vyrušilo narušení a teď jsem stál v zákrytu za Merlin a najednou se tu objevily bodce z vody. Wow... jednoduše WOW! Těkám pohledem z ní na bodce a pak směrem za hlasy. "On může za to, že tě zranili? Nevzít mi písečná bouře a pak probuzení tady všechnu sílu, nabídnul bych ti, že bychom se mohli pomstít." řeknu tiše. Ano... tak nějak jsem neuměl řešit nic jinak než pomstou. Když vás celý život šikanují, je pak celkem opojné koukat se, když se pomstíte a za rohem se tomu smějete... Alespoň párkrát tak vlci z mé bývalé smečky poznali, jaké to je z té druhé strany... i když jsem za to pak dost trpěl. Většinou mě za to pak trestal otec.

<- Namarey

Začala se smát, což způsobilo to, že mi zablesklo v očích. Stála přímo přede mnou a já ji hleděl přímo do očí, zatímco jí z úst létala ta slova. Slova jejího příběhu. Sama nevěděla můj příběh a přesto měla potřebu mi dávat najevo, že její příběh je tragičtější? Nebo jsem si to z toho měl vzít? Chvěl jsem se vzteky. "Ty alespoň znáš oba své rodiče! Já znám jen otce. Nabuřelého vzteklého alfa samce, který si náhodou obskočil moji matku, kterou jsem ani nepoznal. Jsem bastard. Proč myslíš, že jsem zvyklý spíše na jméno, který není mým jménem? Jsem bastard alfy. Jeho jediný syn, ale nechtěný syn. O tebe se alespoň někdo postaral a bránil tě. Víš, co by se stalo mně na tvém místě? Byl bych ponechaný zmrzačený na poušti, aby mě pomalu sežralo všechno, co by mě našlo... A co víc? Má bývalá smečka by to nejradši udělala... Bylo jedno, jak moc jsem se snažil být užitečný... Byl jsme jen bastard. Nejspodnější z nejspodnějších. I cizinec měl větší práva a lepší zacházení než jsem měl já. A to jsem se snažil... z počátku opravdu jo... pak? Pak jsem zjistil, že když se stejně ke mně všichni chovají takhle, možná je fajn jim oplatit stejným kafem. Hold takový jsem... Hold mě můj posraný život v tohle vychoval. A ano... asi to není dobře, ale chovám nedůvěru ke všem... jak mám vědět, že ty se ke mně nezačneš chovat stejně po tom, co jsem ti tohle řekl? Jak mám vědět, že to neudělá alfa, až zjistí, že jsem synem alfy a nikoho?" slova se ze mě chrlila, protože tahle vlčice byla první, která mě dokázala takto naštvat.
Chtěl jsem přidat další slova, třeba to, že si má trhnout nohou a že o mě třeba už nemusí ani slyšet, mezitím, co divně značkovala území, když tu náhle se vrátila a změnila tón... Měli jsme jít PRYČ?!!... Už jsem jí to chtěl naznačit, ale v tom jsem zaslechl hlasy a uši mi vyletěly vzhůru. Zdálo se, že je ta vlčice připravená mě bránit... proč? PROČ? Však mě neznala, měla mě za bastarda jako všichni ostatní. Před chvílí jsem na ní skoro křičel a teď...? Co tohle bylo za ostrovy?
Nebyl jsem ale tak bláhový, abych na ní křičel dál. Rychle se oklepu, abych to ze sebe dostal tak, jako jsem ze sebe dostával všechny ty nadávky a posměšky ve smečce. Ztiším hlas. "Kdo to je?" řeknu tiše.

Ano, choval jsem se povýšeně a tak nějak jsem nedbal na varování ostatních. Vždycky se mi povedlo výprasku vyhnout. A proč jsem jednal bez respektu? Protože i když jsem se kdysi o respekt snažil, stejně jsem ten výprask dostal... Vždy mi bylo celou smečkou a dost tvrdou výchovou otce dáváno najevo, že jsem pouhý levoboček. Něco, co nemělo vzniknout, ale vzniklo a přinášelo to výhodu smečce. Byl jsem dobrý v lovu. Velmi dobrý, ale teď? Teď ne. Ta písečná bouře a tyto ostrovy mi to všechno vzaly. Začínal jsem zas jako malé vlče. Cítil jsem to. A přesto jsem se dál choval jako parchant? Ano. Nic jiného jsem neznal a nic jiného jsem ani neočekával od ostatních.
Byl jsem utopen v zahořklých myšlenkách, když mi řekla, že mě provede po části pouště a skoro nepřítomně jsem jí kývl. Z mé chůze sice vyzařoval ledový klid, ale z mých očí čišela nenávist... ne na přítomnost. Na mém výraze bylo něco, co vypovídalo o tom, že jsem se topil v minulosti. Budou tito vlci stejní?
Z toho všeho mě vytrhla její další slova. Prý se to zde neslušelo... být drzý. Už už se nadechnu k nějaké jízlivé poznámce, ale pak nakonec odpovím jinam. "Nic o mně nevíš... přicházím odněkud, kde ani respekt nezajistil místo ve smečce... Pokud jsi byla... Lišák..." řeknu s lehce vrčivým hlasem. Ne proti ní. Ta nenávist byla mířená do minulosti. Ani jsem nevěděl, proč jsem jí to řekl... možná proto, že narazila na místo, které bolelo... a vždy bolet bude. Na místo, kvůli kterému jsem se choval jako bastard, za kterého mě stejně všichni měli. Proto jsem měl jiné jméno... pro nikoho ve smečce jsem Zohar nebyl. Byl jsem Lišák, bastard... protože bastardům se přeci jménem neříkalo...

-> Oáza

Sníh... ta hnusná bílá břečka byl sníh. Fajn. To jsem si musel zapamatovat. Pak se ozvala Serbia a vynadala mi. Jen se na ní zahledím. Možná nebýt své minulosti, bych se omluvil, ale jak jsem se mohl omluvit, když se mnou nikdy nikdo s respektem, krom Ushari také nemluvil? Vlastně možná proto jsem se pro většinu vlků choval jako hovádko. Byl jsem zvyklý nebýt respektován a tak jsem odmítal respektovat kohokoliv jiného. Kdo ví, třeba mě tyto ostrovy a místní vlci změní, ale asi mou tvrdou paličatou hlavu budou muset dlouho přesvědčovat... Pokud na to samozřejmě budou mít trpělivost. Pokud ne? Alespoň je budu moci všechny vyhlásit... že jsou všichni stejní...
Ta flekatá se pak představila jako Merlin. "Jsem Zohar, syn..." začal jsem, ale pak jsem místo dořeknutí polknul. Připomnělo mi to krutě fakt, že narozdíl od Merlin jsem znal jenom otce... a jediné, co jsem věděl, bylo to, že jsem bastard. Obyčejný parchant, levoboček, který sice byl synem alfy, ale všichni mu házeli klacky pod nohy a byl akorát cílem posměchu. Spolknu zlost valící se mi do krku, i když v očích se mi na chvíli odrazí. "Prostě radši Lišák..." řeknu nakonec a polknu nenávist vůči většině vlků, které jsem prozatím ve svém životě znal.
Dostali jsme svoleno, že označíme hranice. Podívám se proto na Ushari s příslibem, že se k ní brzy vrátím a pak se rozedju za Merlin. Přeci jen jsem o tom sněhu chtěl vědět něco víc...

Merlin, Peisia, Serbia, Ushari

První na mě promluvila ta flekatá vlčice. Naklopím hlavu na stranu a pohlédnu na ní. Její slova byla dost všechno vysvětlující. Ne, nebral jsem to nijak rýpavě. Byl jsem cizinec. Rozhodně jsem se sem dostal vlastně omylem, když jsem utíkal před tím bílým bleh padajícím z nebe. Tentokrát jsem nikomu do řeči neskočil a nechal flekatou domluvit. "To by vysvětlovalo, proč jsem se najednou probral uprostřed bílého, lepivého, studivého a mokrého... cosi...?" řeknu a na konci zazní trochu otázky. Prozradí mi daná vlčice, co je to bílé zač?
Vlastně jsem mezi místními vlky trochu pookřál. Možná za to mohlo to, že tady jsem byl jenom cizinec, nebyl jsem bastard. Cizinec bylo něco víc než bastard v naší smečce. A pokud bych si našel místo ve smečce?
Ano, těm vlkům kolem jsem nevěřil. Nikdy jsem nikomu nevěřil. Ne po tom, čím jsem si prošel. Možná i proto, když se ke mně ta vlčice, Peisa podle všeho, přiblížila, ucuknu sebou, jakoby po mně chtěla zaútočit, ale pak se zarazím, protože tak rozhodně nevypadala. Nechám se tedy od ní ňuchnout a chvíli za ní hledím, jako by byla duch. 'Ona se mě... dotkla? Však mě neznala... proč by...'. V hlavě jsem se na chvíli zasekl, než se rychle oklepu a pohlédnu na zbylé osazenstvo.
Můj pohled spočine na černé vlčici, která to tu evidentně měla celé na starost. "Pokud bych byl přijat do smečky, také se rád ujmu obnovení hranic." řeknu. Ne, za mě jsem se neměl proč omlouvat, i když evidentně tyto ostrovy postihlo nějaké kouzlo. Ale alespoň jsem to nějak chtěl vynahradit tímhle. Tahle smečka... byla jiná než rodná. Tady nebudu bastard. Nebudu tu bitý jenom za to, že jsem nevlastní syn alfy... Že si můj otec někde obskočil moji matku a pak mě přivedl do smečky, jejíž členové mi to dávali jasně najevo... i když jsem byl alespoň co mi bylo známo, jediný syn, tudíž i následník. Moc dobře jsem ale také věděl, že by mi to smečka nikdy nedovolila převzít jeho místo. A teď, když tu byla i Ushari? Můj domov přeci mohl být kdekoliv!