Příspěvky uživatele

< návrat zpět

· Jméno
Aileen
· Datum narození
25.1.2019
· Pohlaví
Samice
· Element
Země
· Otec/Matka
Aetas | Athai †
· Sourozenci
První (její) vrh: Alyanna, Azrael
Druhý vrh: Atray, Merlin, Sillarei, Deiron
· Povaha
Citrónové doteky procházející čumáčkem, ale… není to vůně, je to jakýsi neznámý pocit a aura, která přichází se stínem hnědé slečny, dámy, anebo princezny? Vůně vavřínů je pro některé z nás nepojmenovanou, ale jindy dokáže být tím, co všichni známe. Zaspali jsme, cosi jsme prošvihnuli? Je to podivná chvíle v našem životě, kdy čas plyne rychle a jindy pomalu, nestabilně.
Vlčice nesoucí jméno Aileen, princezna. Kdysi slaboučký charakter, který na místních ostrovech nepatřil mezi ty, kterým by jiní příliš do života přáli. Narodila se jako nedochůdě; jedinec, který nemá příliš velké predispozice na to, aby zakusil prvního masa či poznal první jarní paprsky. Ona se však nevzdala.
Aileen ve svém života překonala tuto největší překážku, víceméně, její boj zakončila s tím, že jej čestně vyhrála a otočila se k tomuto „drsnému“ stylu jednání navždy. Žije ráda v jistotě, a tak jí uklidňuje, když dokáže přemýšlet diplomatickým způsobem života, při kterém si je sama jistá tím, že situaci umí vyřešit. Nerada se zároveň dostává do nejistých situací, a ještě nejraději žije v nejistotě, a to už ve vztazích, budoucnosti. Sotva udělá krok vpřed a už se začíná pomalu vracet zpět, kde se nemůže nic pokazit. Věci jsou pro ni ideální neměnné a bez větších překvapení.
Překvapení je v jejím životě samostatná, velká kapitola. Nemá ráda, když ji druzí staví do nejistoty či jí ukazují nepředvídatelné stránky. Buďte spíše vy těmi, kdo si nechají ukázat novou stránku této opatrné princezny, která by si nerada ublížila. Trny bolí, ale jen ty, kteří je pokusí. Aileen se tak raději drží v přesně daných místech a hranicích, které ji udržují v pomyslné jistotě, ze které nerada dělá krok mimo. Je spořádaná, má ve všem vlastní systém, který jakmile někdo naruší – nebude si jistá, rozhodí ji to.
Podobně jako u překvapení, nerada dělá věci a kroky první. Většinou se vlčice snaží pobídnout či naznačit druhé straně, aby situaci začala řešit a ona se k jejímu řešení mohla přidat či zkrátka udělat rozhodnutí, ke kterému bude od společníka vyzvána. Není to však tak, že by vlčice neuměla ani sama pozdravit či vás přivítat, ale zkrátka… v situacích, které je potřebné vést si neumí příliš poradit. Vždy byla tou „malou princeznou Aileen“, která mohla ukrýt své tělo pod srst bílé matky či zajít za moudrým otcem, který jí uměl podat pomocnou lávku a ukázat cestu vpřed. Vždy zde pro ni byli i její sourozenci, kteří ji, společně s rodiči, dělali pomyslnou ochranu, která jí nedovolila podlomit nohy a spadnout na obrazné „dno“.
Vlčice se průběhem svého života začala lehce vypracovávat, a to od bázlivého chování k normálnímu vystupování, avšak, bývají i slabší dny, při kterých se princezna Aileen ze Zlaté smečky dokáže bázlivostí rozhodit, a to tak, že se jí sem tam opakují slůvka či sem tam klopýtne slovy a zakoktá. Sama se tak raději nevystavuje řešení důležitých záležitostí, které přenechává zkušenějším jedincům.
Bázlivé chování ve vlcích může navazovat dojem, že vlčice nemá příliš v oblibě ani kontakt – ten fyzický. Je to pro ni něco, co si naopak nechává příjemné tulení či objímání líbit, ale… výhradně od těch, kteří jí jsou blízcí; rodiče, sourozenci… Kolikrát se nepotřebuje přímo objímat, ale dokáže se svých blízkých jen lehce a ladně dotknout, což jí dodává jistý pocit klidu a bezpečí. Vlčice se sem tam, bez vedlejších úmyslů, otře o ty, kteří jí jsou opravdu blízcí a jsou pro ni důležití. Vyjadřuje tím pokoru a gestem dává najevo: „děkuji, že tě mám.“ Doteky má vždy jemné, ladné jako by se klidné traviny dotýkaly vašich rukou. Její láska k tulení a fyzickému kontaktu má však úskalí, kdy neumí příliš najít dostatečnou hranici pro to, aby to druhému bylo nepříjemné, a tak se s některými může dostat do nepříjemného sporu. Nechce však problémy, a tak si své počínání uvědomí a v příštím setkání či pokusech o kontakt bude již ostražitější, a to primárně u své rodiny, která je jejím vším.
Aileen má dominantní vlastnost, a to lásku ke vzdělání. Sama o sobě se učí velmi rychle. Miluje získávání nových informací a znalostí, které vstřebává jako nenasytná houba, kterou však když zmáčknete, nevypustí přebytečnou vodu. Udržuje ji a pečuje. Ráda se zajímá o ostatní, kdy její největší zájem je v tom, co je pro druhé jedince důležité a v čem vynikají nebo čím se odlišují. Vždy vás vyslechne, ač někdy bude lehce nejistá, tak vždy u ní najdete klidu a empatie.
Svou cestu nechává stále otevřenou příležitostem a novým místům, ve kterých se snaží najít podstatu sama sebe. Bloudí, občas se otře o trn růží či na jeden z nich ladně šlápne a odnese si cennou zkušenost. Její cesta často má i protivnější úskalí, kdy dokáže na ostatní vylévat nepoznané nálady či zkoušet jiné způsoby chování. Je to typická dáma, slečna s ladnou skořápkou, která sama sobě nechce ublížit.
Mnohdy překvapí svými náladami i sama sebe, kdy vypustí ze své tlamy ostřejší traviny, které vaše tělo mohou nehezky pořezat. Občas si neuvědomuje sílu svých činů, jelikož sama sobě nenechává příliš ublížit, ale… bylo by to přeci jen divné, když se zvládla poprat se svým těžším začátkem a nechala by si cestičku kvítek ničit tím, co do života jí přináší negace?
Její podstatou však je tulení, smích, radost, etiketa a znalosti. Pokud by se jí to nedařilo, nalezne způsob, jak se sama k sobě vrátit zpět a nevyjít tak z již zmíněných pravidel.
· Minulost
/
· Zajímavosti
· Aileen je na první pohled velmi křehká.
· Stydlivost, strach a nedostatečná odvaha jsou pro ni hlavními nepříteli.
· Miluje svou rodinu a je jí nesmírně loajální.
· Miluje zjišťování nových informací.
· Její oblíbené místo je Zlatý les.
· Vzhled
Připravený u Straye. <3
· Vlastnosti zůstanou stále jak jsou. :)
Síla 3%/40 %
Vytrvalost 3%/70 %
Rychlost 3%/70 %
Obratnost 3%/75 %
Schopnost lovu 3%/45 %
= 300% … Středně silný vlk, Aileen je rozenou dverou alf, tudíž se předpokládá, že genetické predispozice nebudou tak marné. Nebyla zas tak držena u tréninku, skrz svou stydlivost a držení hranic, a tak se v dospělosti příliš nevypracovala, ale není na tom nejhůře spíš tak optimálně.
· Dodatek
· Postavu přebírá hráčka Ellie za Kháně
· Budoucí smečky
Dycky Zlatá

Aileenka... no, nebyla o nic méně zmatenější než Theron. Ostatně, kdo by na jejím místě zmatený nebyl? Potkala krásného béžového vlka. Nejdřív se ho bála, jako všech cizinců. Pak jím byla naprosto okouzlena. A pak jí vlastně řekl, že je vrah. To byla skutečně politováníhodná situace.
A přesně z toho důvodu nyní Aileenka brečela, jako by si hrála na vodopády, a u toho zmateně koukala na svého kamaráda, nebo spíš, vzhledem k věkovému rozdílu, svěřence. Problém byl v tom, že aktuálně spíš potřebovala chránit ona. Zdvihla hlavu. „Nedávalo to smysl, viď?“ zaškaredila se a už trochu klidnější se hlasitě nadechla, aby svoje slova nějak objasnila. „Zkrátka jsem se poznala s jedním vlkem.“ V životě ji nenapadlo, že bude řešit své vztahy s někým, jako je Theronek. „Ten vlk byl báječný. Ale ukázalo se, že vlastně tak báječný není a že to není žádný princ, ale spíš, no... prostě ne moc hodný vlk.“ K tomu, že je její Arašídek zabiják, se raději nechtěla vyjadřovat.

Pro Aileenku momentálně Theron představoval jakýsi záchranný bod. Světlo na konci tunelu, jistotu; něco, co ve svém životě zoufale potřebovala a posledních pár dnů, snad i týdnů, se jí to zoufale nedostávalo. „Ach, Theronku,“ vzdychala a zpoza utrápené tvářičky si ho prohlížela. Bylo skoro nepředstavitelné, že tomu nebylo tak dávno, co byl malým vlčetem! A teď už byl velký, na prahu dospělosti. Byla tak ráda, že ho poznala. Snažila se mu předat znalosti, které měla, a on zase předával své znalosti jí. Byly dokonalá, sehraná dvojka!
Proto mu nechtěla přidělávat starosti a zatěžovat ho svými trablemi. Jenže jak tam tak stáli, koukali na sebe a objímali se, a Theronek navíc řekl, že chce, aby byla šťastná i ona, to už se neudržela. Vytryskly jí slzičky, a jaképak byly! Velké jako hrachy. „P-promiň. Já... v-víš. J-já... totiž... p-pouštní princ mě... no, odkopl,“ vykoktala ze sebe. Chudák mladý vlk tomu nemohl moc rozumět, protože nevěděl ani o Raashovi, ani o Aileenčiných pocitech, ale pro Aileenku bylo momentálně důležité, že to někomu řekla. Přece nedělala nic špatného. Ten krásný pouštní vlk, tam milý, tak starostlivý... někoho zabil. A ona mu málem dočista propadla! Vzpomněla si na maminku. Bylo jí nehorázně úzko.

Aileenka byla tak rozrušená, že sotva vnímala, že je les prosycený pachy cizích vlků. Některé snad i znala, ale většinu z nich ne, což by ji jistě vyděsilo. Ovšem jakmile spatřila Theronka, nedalo se svítit, musela za ním, musela mu vypovědět o svých trápení. Zoufale potřebovala objetí.
Theronek se ale nejdřív zdráhal. A chudák Aileenka, jež momentálně nemyslela na nic jiného než na to, že jí bylo ublíženo velkou láskou jejího života, se zarazila. „Promiň. Já– Jestli se nechceš objímat, to je v pořádku, nikdo tě nemůže nutit tě objímat, já–“ Vyplašená slůvka nakonec zanikla pod silou Theronkova objetí. Tak se přece jen nezlobil? Na chviličku byla zmatená.
Až když se na ni podíval, trochu se uklidňovala. Opravdu nevypadal nahněvaně... možná spíš ustaraně? Zahanbeně sklopila hlavu. „Promiň, já... potřebovala jsem na chvíli vyčistit si hlavu. A měla jsem prostě nutkání jít pryč... hledal jsi mě hodně dlouho?“ zeptala se ho nervózně. Následně ji oslovil – Aileenka sebou mírně trhla a potom se přátelsky usmála. Z tohohle se pravděpodobně nevykroutí, už proto, že to není kdovíjaká lhářka. „No co ti budu povídat, Therone,“ povzdychla si. „Život dospěláků je občas těžší. A pokud se tak necítíš – což já rozhodně ne!“ zahihňala se, „potom je to ještě těžší. Máš velké štěstí, že si ještě pořád můžeš užívat takového vlčecího života! Ale věřím, že i jako dospělý budeš moc moc šťastný!“

Jméno vlka: Aileen
Počet postů: 3
Postavení: Kappa
Povýšení: -
Funkce: -
Aktivita pro smečku: -
Krátké shrnutí (i rychlohry): Se zlomeným srdcem kvůli Na'arashovi prchá domů, potkává se s Theronkem!

<< Mělká pláž

Byla teplá noc a měsíc jasně svítil, ale Aileenka to jen sotva vnímala. Přes slzičky toho moc neviděla, srdíčko jí vyplašeně pumpovalo v hrudi a žaludek měla stažený. Kdy se stala chyba? Co udělala špatně? Vyděsila svého Arašída svým objetím? Zalekl se, že byla jen malé vlče v přerostlém těle, ztracená dušička v těle dospělačky? Snad ještě nikdy se necítila takhle hrozně. Snad ani když se dozvěděla o smrti maminky...
Opatrně se podívala na oblohu. Athai ji určitě naváděla domů. Aileenka sice nebyla daleko, ale přece jen, byla rozhozená a v takové chvíli by bylo velice snadné sejít z cesty. Naštěstí se před ní brzy rozprostřely zlaté stromy. V zelenkavých očích se zaleskly jiskřičky úlevy. Byla doma. Jsem v bezpečí, maminko. Děkuju. Najdu Aly a všechno jí povím. Najednou ji došlo, jak moc jí chybí nejen sestra, ale i Theron nebo onen nemluvný, záhadný černý vlk. Arakain.
Ještě párkrát klopýtla, povzdechla si jako raněné vlče a potom... Potom se z jejího hrdla váhavě ozvalo: „Therone!“ I když se bála, že objetím ztratí i jeho, prostě se k němu vrhla. „Jak se ti dařilo? Copak jsi zažil?“ Zvědavě zastřihala uchem. Po tváři jí stekla slzička...

Nechápala to. Byla snad předtím slepá? Proč byl najednou Raash tak děsivý? Určitě to bylo tím, že byl cizinec. Nebo ne? Bylo to snad zatajovanou pravdou, o níž ještě neměla tušení? Patrně z toho nebyl o nic méně zmatený než Aileenka. Možná proto říkal takové věci, které říkal. Podívala se na něj. Nemohla se na něj dívat moc dlouho, protože se toho pohledu strachovala a protože hodně rychle běžel pryč, ale v momentě, kdy jí došlo, že je to všechno pravda... se rozbrečela.
Prostě tam stála, zklamaná. Patrně zažila něco jako svoji první lásku. Zamilovala se do špatného, jako její sestra Merlin. Do zabijáka a zrádce. Chtěla s ním opustit rodinu a začít žít život na poušti, s tím jeho kamarádem Khanem. Udělala další a další krok vzad. Její víc-než-kamarád byl zabiják. Chci domů. Mami. Zaveď mě prosím domů. Opatrně se podívala na noční oblohu. Celou svojí momentálně rozklepanou dušičkou věřila tomu, že tam odněkud ji Athai střeží.

>> Zlatý les

Aileenka se i nadále koukala na Raashe jako na svatý obrázek. Byla jako zamilovaná puberťačka, nedokázala vnímat ani trochu racionálně. Usmívala se jako měsíček na hnoji, vrtěla ocasem a byla to možná jedna z prvních chvílích, kdy ji obavy příliš nesužovaly. Snad jen trošičku. „Jo, já vím, uh, no, to... no, nevadí,“ vymáčkla ze sebe, jakmile ji pískový vlk překvapil s tématem ohledně rodiny. Ne, že by se jí vlčata nelíbila, ale vzhledem k tomu, že měla nepořádek i ve vlastních sourozencích, co by se asi tak stalo, kdyby měla vlastní mladé? Nad lichotkou se usmála. „Dobře, tak tedy roztomilá, to zní hezky,“ uculila se jako neviňátko. „Aha. No, snad ti nevadilo, že jsem se ptala. Ale chtěla jsem, uhm, vědět, na čem jsem. A promiň. Asi jsem to vážně docela zvorala, víš, tyhle lásky... jsou krásný, ale vůbec v nich neumím chodit, což jsi asi–“
Zarazila se. Vlk najednou působil jinak. Jeho slepé oko bylo hrozivé. On celý byl hrozivý, protože to byl naprostý cizinec! Aileenka zpanikařila a ucouvla. Co to jen provedla?

8

Raash to vnímal stejně. Za normálních okolností by se v Aileence začaly probouzet alarmy. Tohle bylo divné, ne? Takové změny povahy. Ale... růžový prášek zapříčinil, že na pískovém vlkovi leda tak visela pohledem. „Hodně rád? Ty můj Arašídku!“ rozplývala se nadšeně. Byla přesně ta nezkušená mladá vlčice, která, aniž by to patrně věděla, toužila po vztahu a nechala si zamotat hlavu prvním vlkem, jenž se na ni hezky usmál. A co Arakan, hmm, Aileenko? vkradlo se do její mysli potichu. Raději se tedy natiskla na Raashe, aby si hned připomněla, kdo je její vyvolený! Potom se jí její vyvolený zeptal na vlčata, což ji mírně vykolejilo. „Já... p-páni, t-to bych nečekala. Nevím. Táta by byl asi rád, kdyby byl děda. Ale nepřijdu ti na to nevyspělá? Však se bojím vlastního stínu!“ oponovala mu. „Tys někdy chtěl být tátou? Nebo snad jsi?!“ Až teď jí došlo, že je vlastně docela o dost starší a tudíž se zvyšovaly šance, že třeba někde po světě pobíhají miniaturní pískoví Arašídové. Musela se usmát. Byla to hezká představa. Čím víc tak krásných statných vlků, tím lépe!
„Aha.“ Patrně z ní právě spadl růžový závoj. Otřepala se. „Takže... nejsi tak dobrý jak jsem si myslela. Lhal jsi mi, Raashi? Ale ne, to je hloupost. Protože tě mám ráda a ty bys mi určitě nelhal!“ Chvíli se usmívala do jeho slepého oka. „Máš pravdu. Promiň, nevím co ty pochyby... jen, nikdy jsem asi neměla svého vyvoleného. Ty jo?“

7

//Pohoda! <3

„Je to zvláštní, víš,“ rozpovídala se Aileenka. „Normálně bych před tebou utekla, protože to dělám... no, před hodně cizinci. Ale přijdeš ty a nutíš mě pochybovat o tom, jaká jsem, nebo o tom, co si přeju. Mám tě moc ráda, víš? Víc... víc než bych asi měla,“ přiznala potom a přitulila se k němu. Brzy se spolu vydají na konec světa a budou zkoumat místa ještě neprobádaná! Kdo by to byl řekl, že z Aileenky, která si tak dává záležet na plánech a vyhýbá se překvapením, bude nakonec po Raashově boku velká průzkumnice?
Ujistil ji, že objímat ji mu nevadí. Vlastně mu to přijde milé. To pro ni byl jasný signál se ještě víc přitulit. Od moře vál docela studený vítr, ale bylo tu krásně a Aileenku na srdci hřála láska. „Děkuju. Byla to velká vůdkyně... a věřím, že jí je tam nahoře líp.“ Mimoděk zvedla hlavu. „Bude to znít zvláštně, ale moc to nevím, víš? Já se narodila se dvěma, mojí velkou úžasnou sestrou Aly a velkým úžasným bráškou Azim! No a naši pak měli další vlčata, celkem čtyři. A moc jsem se s nimi bohužel nepoznala... musím to napravit. Ale moc dobře znám Atraye. Ten mi pomohl, když mi bylo v životě nejhůř.“ Z přátelské konverzace se nechtíc stávala intimní konverzace, během níž jí kupodivu nebylo úzko. Asi za to mohl Raash. Určitě za to mohl Raash. Kde se jen ty bezstarostné pocity vzaly?
Nad jeho slovy se úplně roztíkala. Byla tak krásná! Ochrání ji. Před vším. Je jeho vyvolenou. „A ty jsi můj vyvolený. Můj úžasný a bezchybný princ, který by neublížil ani mouše,“ řekla mu nevědomky a usmála se na něj. Potom mu opatrně oblízla čenich. „Voníš jako poušť. A já budu už navždy vědět, že kdykoli ucítím písek a teplo, najdu tě. Že jsi navždy se mnou. Budeš navždy se mnou?“ Do hlasu se jí vkradly menší pochyby, avšak zelenkavé oči zářily stejně nadšeně.

6

„A ty víš, kde leží konec světa?“ zeptala se ho, se zcela vážnou tváří. Aileenka přece jen nebyla dobrodruh, neměla toho moc nachozeno, takže nemohla vědět, jestli vlastně něco jako konec světa existuje, nebo ne. Někde ale svět končit musel, ne? Nebo to snad všechno fungovalo trochu jinak? „To jsem ráda,“ zašeptala mu do ucha. Našla si toho nejkrásnějšího poutního prince na celých ostrovech, a že jich tu jistě bylo mnoho, a do toho měl rád objetí. Přitulila se k němu. Příjemně hřál a aspoň si díky takové bezprostřední blízkosti mohla lépe zapamatovat jeho vůni. Po písku a slunečních paprscích. Byl úplně jiný než ona a právě proto ho tak... milovala? Aileenka by málem vyjekla, copak to bylo za pocity? Nakonec se raději jen usmála. Nedělala přece nic špatného. Jen se bavila s naprostým cizincem a cítila pocity, které pravděpodobně nikdy necítila...
„A já tobě taky,“ přitakala. Něco jí říkalo, že důvěra je ve vztahu jistě důležitá, a touhle první zkouškou oba dva prošli náramně rychle. Možná až podezřele rychle. „Ty? A něco zlého?“ Ačkoli to vyslovila víceméně s úsměvem, přece jen se na její tváři mihlo cosi jako... obavy. Na chvíli se probudila její racionální stránka, minimálně ta natolik racionální, jakou měla ještě předtím, než jí v krku zašimral růžový prášek. Hned nato odmítavě zavrtěla hlavou. Ať udělal její Arašíd cokoli, jistě přeháněl, že to byly zlé věci! „Ale dobře. Nechme staré rány jít...“ zopakovala po něm potom, zaraženě. Myslela na maminku. Tohle byla taky stará rána. A měla by ji nechat jít, ne?
„Aha. No, moje maminka je vlastně taky mrtvá, ale alespoň mám moc sourozenců, kteří by tě určitě taky rádi poznali.“ Tolik k tomu, že nechají staré rány jít. „No jasná věc! Ty bys mě přece před škorpiony a těmi divnými malými zvířaty uchránil, ne? Navíc se moc ráda něčemu přiučím, poznám nové vlky, nové krajiny, nová tajemství...“ rozpovídala se. Rozzářily se jí u toho oči. Raash možná není jen její životní láska. Třeba jí i pomůže se jednou provždy nebát nového. Proč jen tedy cítila v krku nepříjemný knedlík při představě, že se za ním vydá do pouště?

5

Bylo to jako sen. Ale kdepak nějaká noční můra, podobná těm, jež Aileenka zažívala během horečky. Tohle bylo něco úplně jiného, nového a poprvé za svůj život mohla říci, že se nebála vystoupit z již zajetých kolejí. Poprvé za život neměla strach z něčeho, co neznala. Naopak. Těšila se, že víc pochopí své pocity, že víc pozná onoho záhadného vlka z pouště! Dobrá, poněvadž to pořád byla Aileenka, trošku strachu měla, ale s každým dalším Na'arashovým slovem tyto negativní pocity mizely a nahrazovaly je ty pozitivní. Koukala na něj jako sůva z nudlí. Vážně jí právě přiznal, že by s ní rád měl nějaké hezké vzpomínky? Srdce jí div v hrudi nedělalo salta! „Ano!“ vyhrkla bez přemýšlení a stydlivě sklopila oči. „Pojďme spolu zažít něco pěkného. Podívat se na místa, která jsi viděl, pozorovat západ slunce... nebo se jen tak k sobě tulit a... ty se tulíš taky tak rád jako já?“ Odpověď na tuhle otázku rozhodně byla životně důležitá, protože pokud by Na'arash nebyl až tak objímací typ, jak to zatím vypadalo, potom by to bylo... značně nešťastné.
„Ano? Slibuješ?“ zamumlala, avšak ani nečekala na jeho slib. Věděla, že to dodrží, že ji neopustí, a nepotřebovala na to jeho potvrzení. Jednoduše to cítila. V kostech, v srdci... proč jen nemohla myslet tak, jako dřív, a zdálo se jí, že má zamlženou mysl? Chvíli přemýšlivě studovala moře a potom se zase otočila na svého společníka. „Já...“ šla s pravdou ven, „když jsem tě viděla poprvé, trošku jsem se bála... ale ne proto, že bys byl špatný nebo zlý! Jenom, já jsem prostě taková. Ale najednou mi došlo, že se nebojím tebe. Ale bojím se, že kdykoli se na tebe podívám, nezvládnu vydržet tvůj pohled, protože je... máš nádherné oči, víš, Raashi? Nebo spíš... oko.“ Zdráhavě si odkašlala a opatrně ho oblízla na tváři, z té strany, kde se mu táhla jizva okolo oka. „Copak se ti vlastně stalo? Nenechám nikoho dalšího, aby ti ublížil!“ Ach ano, Aileenka, velká bojovnice, jež utekla před spáry Smrti, aby se následně pokaždé klepala jenom z toho, že vidí vlastní stín! „Mám... teda, mám tátu,“ vysvětlila mu. „A určitě tě moc rád pozná. Takoví hezcí vlci gentlemani se jen tak často nevidí.“ Vzpomněla si na patálii své mladší sestry a zavrtěla nad ní hlavou. Tohle přece nebyl Chaosan. Byl to Namareyčan. Ale jak to vypadalo, na poušti měl svá trápení.
„A tak třeba toho Khana přesvědčíme, ne? Mohla bych se k vám třeba do smečky přidat, ne?“ Tiše se zahihňala. Co to jen povídala? Les byl jejím domovem! Avšak... pro svého Arašída by momentálně udělala cokoli. Zatím ho minimálně objímala a tiskla k němu své hubené rozklepané tělíčko. Ještě stále měla mokrou srst z koupání ve slané vodě.

4

Bylo zvláštní, že na jednu stranu se stydí koukat vlkovi do očí a zároveň by si ho nejraději prohlédla alespoň jedenáckrát, aby si jeho vzhled pořádně uložila do paměti a nikdy, nikdy na něj nezapomněla! Zavrtěla hlavou. „To je dobré,“ špitla a mírně sebou ošila. Jak ráda by, kdyby ji zahříval, ale... to se přece nedělalo, ne? Vůbec své pocity nechápala. Byly totiž úplně jiné, než jaké zažívala ve chvílích, kdy hledala oběti na objímání. Cizinec pro ni vlastně přestal být cizím v momentě, kdy ho poprvé spatřila, protože v tu chvíli měla pocit, že se musí znát věky. Pokud ne, nemohla by ho vidět v tak dobrém světle, nebo ne? A možná ho tak dobře viděla právě proto, že ho neznala... což ji vůbec netrápilo, protože se cítila maximálně šťastná.
„Je to trošku komplikovanější,“ pustila se do stručného vyprávění a pod kožíškem zčervenala hanbou, když jí došlo, že o tom nikdy pořádně s nikým nemluvila, mimo rodinu rozhodně ne. „Tím, že si nepamatuju, co všechno si nepamatuju, si nejsem jistá, jestli si už teď pamatuju všechno, ale myslím že ano. Mám spoustu krásných vzpomínek na to, co se dělo... před tou ztrátou,“ pokusila se o váhavé vysvětlení.
Cizinec se ještě jednou nabídl, že jí něco uloví. Nakonec tedy svolila. „Ale nejprve prosím zůstaň... kdyby se ti něco stalo, nepřežila bych to!“ Dramaticky zalapala po dechu a zelenkavýma očkama zůstala přilepená na jeho tváři. „Tak to je dobře, že jsi rád zvláštní. Víš,“ přitiskla uši k hlavě, „moc moc mi na tobě záleží a nerada bych tě urazila nebo ti ublížila nebo–“ Až nyní jí došlo, že vlastně nezná jeho jméno.
Dle svých slov si připadal jako idiot. To ovšem Aileenka nemohla nechat jen tak, protože to ani náhodou nebyla pravda! „To si přece vůbec nevyčítej. Nejsi hloupý. Za to můžou ty ostrovy. Já tu vyrostla a i tak mám pocit, že se někdy dějí nevysvětlitelné věci... třeba naše setkání! Tak osudové a krásné, ach, jak se vůbec jmenuješ?“
Aniž by bylo třeba se na něco takového ptát, nakonec jí na to sám od sebe odpověděl. To tehdy, když jí bořil čumák v srsti. S úsměvem se na něj otočila, když se vzdálil. „Já jsem Aileen. A les, ze kterého pocházím, se jmenuje Zlatý z jednoho moc jednoduchého důvodu. Má zlaté listí! A co ta tvoje smečka... Namarská jsi říkal? Proč by tě už neměli chtít na pozici bety? Určitě jsi za tu dobu, co jsi byl pryč, objevil spoustu zajímavostí a mohly by se hodit!“ Nikdy příliš nepřičichla k tomu, jak se vede smečka, ovšem jisté znalosti od svého úžasného tatínka alfy Zlaté měla! Pyšně se pousmála a rošťácky zatahala Na'arashe za ucho. Odkdy se cítila tak... volná? A plná... emocí... lásky?

3

Vlk měl o Aileenku starost. Ne, že by něco takového ze strany druhých nikdy nezažila, ale... z jeho tlamy to znělo jaksi... jinak. Aileence se totiž úplně zatajoval dech. Měl tak krásný hlas! Jako by na ni promlouval sám vládce mořských proudů, až na to, že tenhle vládce měl pískové zbarvení a spíše to vypadalo, že přichází z pouště. Proč se tedy jen válel ve vodě? „Ale ne, není mi zima,“ oponovala, nerada by svého... svého?! cizince rozesmutnila. Měla oči jen pro něj. A pro jeho příběh, jenž jejím uším zněl mnohem tragičtěji než vlastně byl. I když, on docela tragický byl. Chudák vlk si vůbec nepamatoval, co se mu přihodilo – moc dobře ty pocity chápala, taky zažila takový okamžik ve svém životě. „Jo? Mě se stalo něco podobného... ale ty si určitě vzpomeneš, slibuju!“ snažila se ho uklidnit, i když nevypadalo, že jančí.
Její nabídku na lov odmítl. Docela si oddychla. Jaký to byl ale gentleman, když, sotva přišel k rozumu, hned zjišťoval, jestli ona něco nepotřebuje. Tedy, jestli nepotřebuje jídlo. Byla tak zmatená, že na něj chvíli hleděla – mimochodem jako na svatý obrázek – a potom jí zakručelo v břiše. Cítila se tak trapně! „Nic si neslyšel, ano?“ usmála se na něj rozpustile. „Hlad nemám, jen jsem... trochu nervózní, víš? Jsi totiž... tak... zvláštní.“ Vytřeštila oči. Takhle to přece vyznít nemělo! „Teda, já, no.“ Jazyk se jí začal zamotávat, a tak raději sklopila pohled a ztichla, zatímco se odebrali k břehům.
„Pro mě si odvážný tak či onak,“ ujistila ho, zatímco ťapkala z vody. Najednou se k ní přítisknul – zavrávoral. Za normálních okolností by jí to nepřišlo divné, měla by z objetí radost a asi by ho už i dávno sama objala. Ale teď? To tisknutí, jakkoli trvalo krátkou chvíli, bylo jako magické dýchnutí. „To je dobré, bylo to... pěkné. Přátelské.“ Zasněně přivřela oči.
Víc než kdy jindy jí záleželo na tom, aby svojí objímací náturou něco nepokazila! Zamyšleně si ho prohlížela. „To asi proto, že jsem ze Zlatého lesa,“ zachroptěla, čímž trošku divně zareagovala na kompliment, který jí následně dal. „Ty zase voníš... po slané vodě,“ usmála se na něj. „Ale myslím, že jsi z větších dálek, ne?“ vyzvídala a vděčně nastavila svůj kožíšek směrem k větru, aby jí trochu oschl. „Můžu tě obejmout?“ Cítila, že pokud ji odmítne, rozkočí se jí srdce vejpůl, a zároveň že nemůže jinak, než požádat o jeho svolení. Protože mu nechtěla za žádnou cenu ublížit!

2

Jak tak stála ve vodě, došly jí dvě věci. Nebo vlastně tři. Za prvé – byla vážně studená. Za druhé – stojí před naprostým cizincem bez toho, aniž by se klepala strachy. A za třetí – nemůže z toho cizince spustit oči. „Oh,“ vypískla a měla chuť se hanbou propadnout až na samé dno. Za normálních okolností jí vůbec nevadilo, že má občas návyky malého vlčete, že se moc bojí nebo že se zakoktá či si popláče, ale teď si přišla se svými projevy naprosto neschopná. Jak jí jen nemohlo dojít, že vlk nebude vědět, o čem mluví? Nakonec to naštěstí sám pochopil. „To jsem ráda. Ale seš si jistý? Jak ses tady ocitl, uprostřed moře?“ dala se do zpovídání, aby zaplnila ten zvláštní pocit, jenž se jí usadil na srdci.
„Jsi na úplném jihu hlavního ostrova. Kousek odtud je les nebo pláň, tam bych ti mohla něco ulovit, kdybys chtěl,“ nabídla mu. Až co to vyslovila nahlas, jí došlo, že nabízí něco, co tak úplně nedovede splnit. Sama na lov nestačila. Zajíce by určitě dovedla ulovit, ale v tomhle nečase? Tady bylo docela pěkně a strachovala se přemýšlet nad tím, jak nehezky teď je v jakékoli jiné části ostrovů. Na maličký okamžik sklopila pohled, aby se vydýchala, a pak se její zelenkavé oči opět snažily vyhledat ty Na'arashovy modré. Tedy jedno modré, jedno mléčně bílé. Je snad slepý? Bylo jí ho líto. Jako by měla pocit, že někdo ublížil její životní lásce! Zakroutila hlavou. „Musíš být hodně odvážný, když ses svěřil moři a spoléhal jsi, že tě, no, neutopí,“ špitla, myslejíc to skutečně tak, jak to řekla. Upřímně. Nebyl to žádný výsměch, to snad Aileenka ani neuměla!