Příspěvky uživatele

< návrat zpět

A tak jsem se zase pohodlně uvelebil do spadaného listí. Pokud mě odtud alfa nevyháněl, nebyl důvod hnát se kamsi pryč. "Máte tu pohodlnou zem..." zamumlal jsem, spíš sám pro sebe, než abych to vyloženě Aetasovi sděloval. "Hmm, jak dlouho?" Potřeboval jsem se zamyslet, protože mi přišel čas... Takový rozbitý. "Já... Nevím," přiznal jsem se. Nedával jsem si pozor na dny, které ubíhaly, a neměl jsem většinou ani mentální energii sledovat, jestli uplynul týden nebo dva. Musel jsem tedy zhodnotit všechno, co se stalo od doby mého příchodu. "Asi tu nebudu moc dlouho... A možná jsem tu už rok, ale přijde mi to jako chvilka..." Zamračím se a zvednu čumák k nebi, jako bych si snad snažil vzpomenout, kolikrát jsem viděl vyjít měsíc. "Pokud si to pamatuju dobře, objevil jsem se tady asi na podzim. Tohle je moje druhé jaro na ostrovech... Takže déle než rok. Ale kam ty dny zmizely? Musel jsem je asi prospat." Odmlčel jsem se a sklopil pohled zpátky k zemi. Lhal bych tvrdit, že mě neschopnost vnímat plynutí času mírně nevykolejila. To to se mnou bylo už natolik zlé, nebo za to mohly ostrovy? Plynul tu čas... Jinak než jsem byl zvyklý? "Vy jste zdejší, že? Myslím, jakože... Narodil jste se tady...?"

K mému údivu mu vůbec nevadilo, že jsem parazitoval na jeho lese. Otočil jsem překvapeně hlavu k místní alfě, uši nastražené. Co to právě řekl, že tu můžu dle libosti klidně zůstat? Nevěřícně nakloním hlavu na stranu a otevřu tlamu, abych ze sebe vydal prosté: "Opravdu?" Musel jsem přínost Aetase přehodnotit. Na jeho další slova zavrtím hlavou, překvapený výraz i tón mě už stačily opustit. "Nedivím se vám, tomuto usazování rozumím. Asi by nebylo příjemné mít nepřátele hned u hranic." Odmlčel jsem se, chvíli ztracen v úvahách, co mám dělat dál. Nebyl jsem vyháněn, mohl jsem si znovu lehnout na zem a nadávat na hlučné jaro. Bylo by to však vhodné, když přede mnou stojí zrovna tenhle vlk? Asi ne. Posadím se tedy spořádaně a přinutím zvednou koutky v úsměv. "Děkuji. Minochodem, moje jméno je Anser."

Vlk mne nepřišel vyhodit. Zastavím se a otočím zpět. "Ne, nečekám tu na nikoho," začal jsem vysvětlovat. "Původně jsem do lesa přišel, protože tu roste mimo jiné tenhle strom..." Poodešel jsem kousek dál a zastavil se před drobným stromkem, o poznání drobnější než většina stromů tohoto lesa. Touto dobou už na něm začínali pučet lístky a drobná kvítka. "Má plody, které jsou sladké. Podle nich se jmenuje mimir oranžový, ale jestli je opravdu oranžový, to netuším. Já barvy nevidím," tu druhou polovinu sdělení jsem tak nějak zamumlal, předpokládal jsem, že to starého alfu nebude moc zajímat. "A pak byla zima a mě se na planiny nechtělo. Žádný velkolepý omluvný důvod nemám." Byl jsem připravený na to, že by se alfa mohl zlobit, že vyžírám plody, které mohla namísto mě jíst jeho smečka. Ale les je velký, uživí na jednu zimu o krk víc aniž by zbytek strádal, ne?

Blížil se. Na moment jsem se zamračil. To si ten vlk nemohl vybrat někoho jiného? Třeba někoho, kdo má víc vůle žít, než já. To by nebylo od věci. Ale zároveň jsem měl obavy, že je to někdo z té smečky, co je tu poblíž, a jde si se mnou zúčtovat, že tu kempím bez povolenky celou zimu. Sledoval jsem, jak přišel až za mnou. Když pozdravil, kývl jsem hlavou: "Zdravím." Hned na to ve mě však cuklo. Oh? Sarka! Alfa... Copak je nelegální prostě existovat a utápět se v depresích za hranicemi smečky, i když je blízko? Od toho jsou hranice, že se za ně nechodí, ale vše co je vně jich už smečce nepatří. Stejně jsem nic kloudného neulovil. To musí přijít rovnou samotný alfa? Povzdechnu si a začal jsem se sbírat zase na nohy. "Rozumím, už mizím. Nechci problémy." Protáhl jsem se a už jsem chtěl směřovat zase jinam.

Mladý vlk se chtěl jít někam projít, ale mě se nikam moc chodit dál nechtělo. Zdráhal jsem se tak dlouho, dokud flekatý vlček neodešel pryč sám. A tak jsem osiřel. Les byl přívětivý a tak jsem v něm prostě zůstal. Když byl hlad, mohl jsem se vždy uchýlit k okusování sladkých bobulí mimiru, nebo pokud byla nálada, zkusit své štěstí v lovu. Blízkost neznámé smečky mě ani noc netrápila. Kdybych jim vadil, přišlli by mě z lesa vykopnout, že?
To jsem ještě nevěděl, koho tu jednoho krásného dne potkám. Zrovna bylo předjaří, teploty stoupaly a ptačí řev byl o to vlezlejší. Ležel jsem v tajícím sněhu a ani mi nevadilo, že mám urousanou srst. Vnímal jsem chlad, který od země vycházel a pohled upíral do korun stromů a otráveně mžoural na slunce, které jimi prosvítalo. To do okamžiku, než jsem ucítil, že se ke mě někdo blíží. Otočil jsem hlavu tam, kde jsem tušil pohyb. V duchu jsem doufal, že nejde ke mě, ale všechno nasvědčovalo v opak.

Děkuju za akci, 3 % poprosím k rychlosti. A ty, co pro mě hlasovali pokoušu /j

"Jo, to by bylo fajn," musel jsem se pobaveně ušklíbnout. Tenhle vlk měl schopnost ze všeho udělat vtip. I z nevrlé poznámky nepříjemného zdeptaného starce
"Umm, chtěl jsem ti ho ukázat protože jsou ty bobule jedlé, jen jsou teď po zimě zkažené. Musíme počkat, až narostou nové... Ale teď už ho aspoň poznáš a budeš vědět, že se dá jíst..." Pokud na to tedy nezapomeneš, dodal jsem v duchu. Co budeme dělat teď? Půjdu si lehnout? Jak jsem tak uvažoval, co se životem, pocítil jsem žízeň. Přejel jsem si jazykem po pyscích a nespokojeně zamlaskal. Bez vysvětlení jsem se rozešel k potoku, který jsme dříve překračovali. U něj jsem sesklonil a začal pít. Nesledoval jsem, jestli mě Echo následoval. Mohli bychom spolu jít na lov, když mimirovy bobule nevyšly.

"Nemám ponětí, hochu," odvětil jsem jen krátce na jeho otázku. Mohl jsem mu vysvětlit, že jsem tu nikdy předtím nebyl, ale nebudu diskreditovat svou... něco co v mé hlavě připomíná autoritu. Na jeho další slova jsem jen pokývl hlavou. Bloudili jsme lesem kdoví jak dlouho. Ohrnul jsem nos a koutky úst. Kdyby tak mohl vlkovi nějak popsat, co má hledat, určitě by se ten strom hledal líp. Na jeho připomínku jsem svraštil obočí do stejné grimasy, co udělá rodič, když se ho jeho dítě zeptá "a už tam budeme?" po desáté za posledních pět minut. "Nemám věštecké schopnosti," poznamenal jsem, ale neměl jsem v plánu hledání vzdát. A nakonec se to vyplatilo. Za několika dalšími vysokými stromy s listovím se objevil menší stromek, holý. Měl na puk a pod ním se válely seschlé bobule, které z něj musely popadat, protože zmrzly a ptáci je nestačili sníst. Očichal jsem si je. "Jo, tohle je ono, akorát se tohohle moc nenajíme," prohlásil jsem trochu zklamaně, "nicméně... jmenuje se to mimir oranžový nebo nějak tak... To jsem ale už říkal, ne?" Už ani ta paměť mi neslouží jak kdysi. To abych si brzy šel kopat hrob.

<< Zubří pláň
Rozešel jsem se k lesu s obsypanými korunami. "Copak? Já tě tak nepojmenoval," podíval jsem se na Echa, když mi dal najevo, že se mu oslovení "ozvěna" nelíbí, ale odpovídal jsem ve stejném tónu, jako si on stěžoval. Brzy byla pláň za námi. Vešel jsem mezi stromy. Kdyby tady byl teď Segin, určitě by věděl, co je s těmi stromy špatně. Ale bratrovi je konec kdoví kde. Při myšlence na něj jsem se zachmuřil. Připomínal mi dětství bez rodičů, zradu, odcházející sourozence... Ze kterých se zrovna tenhle ani nerozloučil. Zamumlal jsem si sám pro sebe cosi o zatracených vzpomínkách a dál už na něj nemyslel. Hlavním úkolem teď bylo najít strom s bobulemi, ale to se bude dělat těžko v lese plném stromů s listím. Obzvlášť, když mi všechno splývá v nekonečné šedi. Třeba Echo bude mít lepší zrak...

"Ono to není úplně na hlad, spíš na chuť." Předtím byl v ovocném lesíku na druhém ostrově, ale předpokládal jsem, že se ten nižší strom, spíš keř s kmenem, chová jako šipky. Roste to, kde to má aspoň trochu světla, pokud to nic nestihlo jako malé sežrat a drží si to bobule i přes zimu. To by vysvětlovalo zamrzlé bobulky, ke kterým se sápal vlk, který mi prozradil, jak že se to jmenuje.
To tedy znamená, že by se dal nalézt v jakémkoli listnatém lese. Na štěstí pro nás byl jeden v dohlednu. Ale už z dálky byl divný. "To je tady normální, že se na stromech drží listí i když mrzne?" zavrtěl jsem nevěřícně hlavou. Divné to místo, tyhle ostrovy. Kdyby nám to nehrálo do karet, zlobil bych se. "No pojď, ty ozvěno," houkl jsem po svém společníkovi a vydal se k podivnému lesu.
>> Zlatý les

Dával na mě... Pozor? To je milé...? Zamrkal jsem na něj, jako bych se snažil ujistit, že ještě pořád nespím. "Díky, to od tebe bylo hezké." Nemyslel jsem si, že by mě někdo měl v noře přepadnout a ublížit mi, ale ta možnost tu byla a ostrovy jsem zatím moc neznal. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem za to nebyl vděčný. Proto jsem se hned ohranil, "ne, nemusíš nikam chodit." Posadil jsem se vedle něj a přemýšlel. Pokud se mi udělalo dobře po té křínce, mohl bych ji doporučit všem, co byli nemocní, tedy i Ricce, pokud ji ještě někdy najdu. Ale předtím jsem jedl ještě ty bobule ze stromu. Nebo pomohl spánek v suchu a teple? Co já vím, nejsem doktor. "Mohl bych ti ukázat mimir oranžový. To je takový křák s jedlýma, docela chutnýma bobulama, jestli chceš."

Na jeho otázku jsem neodpověděl. Nějak jsem nepochopil na co se ptá, o tom kořenu jsem mu přece řekl, že je to křínka modrá; myslel snad jezevčí noru? Nevěděl jsem, už jsem stejně hrabal a soukal se do nory a tam zaspal tak rychle, že jsem už ani neslyšel, že za mnou volá, jestli je tu místo i pro něj. Bylo by, jakž takž, ale nakonec asi bylo lepší, že za mnou nelezl, protože jak bychom vylezli potom ven? To nevím. Ale konečně se mi dostalo, co jsem potřeboval. Zaspal jsem tak tvrdě, že se mi nezdál žádný sen. Bylo to, jako bych přestal existovat, takový ekvivalent pro "a zkusil jsi to vypnout a zapnout?" pro živý organismus, a když jsem se probudil, cítil jsem se daleko líp. Bolest na hrudi byla pryč, slabost a únava jako by je odnesl vítr. Byl jsem jako znovuzrozený. Vysoukal jsem se zase napovrch a překvapeně si prohlédl vlka, který tu stále byl. Měl jsem za to, že odešel, když za mnou nezalezl dovnitř. "Dobré ráno...?" překvapení se odrazilo v tónu hlasu. "To jsi tu seděl celou dobu?"

"Je to mrkev, Echo, ty přes zimu nikam nemizí. Zůstanou hezky kořeny schované v zemi až do jara, kdy vyklíčí znovu, aby vykvetly a odumírají až mají semínka." Že bych si přece jenom něco z bratrových přednášek odnesl? Asi tomu tak už bude."Přijde ti to modrý? Je to kořen? Tak asi jo." Mohl jsem trochu ubrat na rýpavosti, ale záhadná nemoc už tak ubručenému vlkovi moc na příjemnosti nepřidá. Zavrtěl jsem hlavou a šel jsem dál. Směřoval jsem k pohoří, které pláň lemovalo. Doufal jsem, že tam najdu úkryt, jeskyň, cokoli na ten způsob. Ať se aspoň pořádně vyspím, když už nemůžu sehnat žádný lék. Měl jsem štěstí. Nemusel jsem po úkrytu pátrat dlouho. Na pomezí mezí plání a kopci jsem našel něco co připomínalo jezevčí noru. Ne, že bych se chtěl v tomhle stavu s nějakým jezevcem rvát, ale podle pachů tu nikdo nebydlel už delší dobu. Že by další oběť onemocnění? Možná. Chvíli jsem hrabal, abych zvětšil vchod a pak se do díry nasoukal. Uvnitř nic nebylo, jen prázdný prostor v podobě větší místnůstky, jak už je u nor zvykem. Určitě by se sem pohodlně vešlo několik jezevců. Já se tu necítil stísněně, protože jsem moc nenarostl, ale kdyby se Echo rozhodl vlézt za mnou, mačkali bychom se tu.
Nu, aspoň tu bylo teplo. Složil jsem hlavu na tlapky a usnul, jen ať mě ta nemoc nechá na pokoji.

Nebyl jsem z jeho návrhu nějak extrémně nadšený. Hledal jsem možný lék už docela dlouho, prošel jsem prakticky celý ostrov, ale nenašel nic, co by mi pomohlo. "Ony se ty léčivky těžko hledají, když nevíš, co máš hledat," ušklíbl jsem se nespokojeně. Bylo by lepší, kdybych prostě našel dobrý úkryt, uklidil se do tepla a sucha. "Pojď, třeba najdeme nějakou tu křínku modrou třeba, ať víš jak to vypadá. Je to taková mrkev, má to velký kořen, který je jedlý. Prý je modrý, tak si to s ničím nespleteš." A já barvy nevidím, tak můžu jenom hádat, jestli jsem našel správnou mrkev nebo ne, hmf. Posbíral jsem se na nohy a rozešel se směrem k horám. Po pár krocích jsem se vždy zastavil, zahrabal ve sněhu, zkoumal co leželo pod ním a pak se zase rozešel dál. Po několika neúspěšných pokusech jsem našel něco, co vypadalo docela slibně, byly to zežloutlé lístky, nevypadaly moc živě, ale rozhodně lepší nález než tráva. Byl jsem si docela jistý, že by to ta křínka být i mohla, co jsem si tak pamatoval. Neváhal jsem a vyhrabal jsem okolo toho jamku a pak to zuby vytrhl ze země a položil na sníh. "Hle křínka," ukázal jsem ji Echovi, pak jsem kořen rozpůlil, část snědl, část posunul k Echovi, ať to ochutná. Maso to není, ale lepší než nic. A co já vím, třeba mi to ještě pomůže, i když Havran neříkal, že by to bylo léčivé.

Vlček se mile usmíval, já na něj chvíli hleděl, abych se vzpamatoval. Musel si myslet, že jsem tu umrzl...? "Jo, dobrý, je to..." zakašlal jsem, "jen jsem někde něco chytil. Na ostrovech to teď koluje. Zvířata na to umírala, bavil jsem se s vlčicí, co jednu nemocnou mrtvolu sežrala. Musel jsem se nakazit od ní... Být tebou si držím odstup." V tom mě něco napadlo. Jestli pod sněhem je tráva, mohlo by tam být i něco jiného, něco léčivého. "Znáš nějakou léčivou rostlinku, Echo?" zeptal jsem se. Kdyby znal, mohl by mi pomoct. "Jsem Anser, mimochodem. Znám jen 3 zdejší rostliny, ale žádnou léčivou. Mimir, hlucinu a křínku." Kdyby mi dal léčivku, určitě by bylo fér mu ukázat ty, které nezná.