Příspěvky uživatele
< návrat zpět
Světlo už bylo na dosah. „Obe dje,“ řekl jsem znovu nadšeně a v tom přede mě přistál tatínek. Polekaně jsem vykvikl. Tatínek vypadal opravdu naštvaně. Nechápal jsem, ale co jsem udělal. Přikrčil jsem se. Všiml jsem si ovšem že za tatínkem začalo něco růst. Strach byl ten tam. Narovnal jsem se a naklonil hlavičku na stranu. „Ne čas,“ zopakoval jsem si. Potom ale tatínek řekl něco mamince a odešel. Ohrádka, která za ním vyrostla se zavřela. Kecnul sem si na zadek. Naklonil jsem hlavičku na druhou stranu a potom se otočil a podíval se na maminku. „Tá-ta,“ zopakoval jsem po mamince. Takže ten býlí vlk je Táta. „Táta! Dob-dus-tví!“ řekl jsem nadšeně. Opět jsem se otočil na kořenovou ohrádku, protože začala taky vydávat světlo. A dokonce teplé! Fascinovaně jsem si stoupl a rozešel se k ohrádce. Naštěstí stihla shořet dřív, než sem k ní došel a dotkl se jí. Maminka se najednou objevila vedle mě a překročila ten černý prášek který zbyl z ohrádky. „Uuuu. Plní!“ výskl jsem, na nic nečekal a rozběhl se konečně naproti světlu. „Táta! Plní! Dobduství!“ zavýskal jsem a rychlostí blesku byl venku.
//Les Alf
Arrowek se hlásí taky!!! 
Jméno: Arrow
Postů: 4
Postavení: Sigma
Povíšení: X
Funukce: Až budu velký, chtěl bych být lovcem.
Aktivita pro smečku: Narodil jsem se?
Shrnutí: Narodil jsem se, otevřel oči, začal se učit mluvit a řekl první slova.
Konečně jsem "dopochodoval" k tátovi. Opackl jsem o jeho obrovskou bílou tlapu a rozplácl se na zemi. Posadil jsem se a zvedl s andělským pohledem hlavu nahoru, abych.viděl tátův obličej. Zpozorněl jsem když na mě maminka promluvila. "JD-D-D-D-e. Dje." zopakoval jsem po ní a vesele zavrtěl ocasem. "O-be dje." řekl jsem ještě jednou. Ať to znamenalo co chtělo, určitě to bylo něco pěkného a tak user m dál vrtěl ocasem pohled tentokrát směřoval na maminku. Potom jsem se opět pokusil zvednout. "Obe dje." kníkl jsem znovu a mířil pod tátovo břicho, mrknout se jestli tam nemá taky papání. Cosi tam bylo, ale moc jako struk to nevypadalo. "Chmm." udělal jsem rozmrzele a vylezl z pod táty. Do srsti se mi opřelo cosi teplého. Otočil jsem se a do očiček se mi zařízlo ostré světlo. Po chvilce mrkáni jsem si ovšem zvyknul a zjistil že to světlo vychází z jakési díry ve zdi. "Ooooo." vyšlo ze mě, nebo aspoň něco v tom smyslu. Rychlostí blesku jsem se rozešel k té zvláštní věci.
Ach ano, už jsem nebyl jen černá a bílá, už ke mě patřila i zelená a modrá. Barvi mých očiček v tom černobílém kožichu přímo svítily. Právě jsem se probudil a tak jsem mžoural do toho světa plného "barev" a "světla". No co, tolik odstínů šedé po té černočerné temnotě, jednoho přímo oslepý. Když jsem se trochu probral, došlo my že tu něco nehraje s navíc jsem cítil jak mi něco teplého stéká po čele (krev od Taye). Byla mi zima a měl jsem hlad! Kam jen zmizela ta černá chlupatá zeď která mě zahřívala a ty struky, plné lahodného mléka?! Začal jsem brečet. To pištění se rozléhalo přes celou jeskyni. Malej chudáček já, si musel vzpomenout na to jak vstát a i s brekem dojít k mamince. Chudáček malej jsem. Potom jsem se ještě probojoval skrz ty malé koule chlupů ke struku a začal jsem pít. Když jsem se pořádně napapkal byl čas k spánku. Ne počkat omil! Byl čas prozkoumat jeskyni a tatínka. Prodral jsem se tou chlupato bariérou opět pryč od maminky a, za občasného padání, dotlapkal k tátovi. Byl jsem jako blesk mecqween (//nah, nevím jak se to píše). Vlastně za mnou zůstávala jen černobílomodrozelená čára. Teda mě to tak aspoň přišlo.
Ucítil jsem jak po mě přejel maminčin vlhký jazyk. Také jsem slyšel jak si mí rodičové něco povídají, ale vůbec jsem jim nerozuměl. A najednou to bylo tady. Jedno očičko se mi začalo pomalu otevírat. Do panenky se mi zařízlo světlo. Rychle jsem očičko zase zavřel, když v tom se mi začalo otevírat i to druhé. Chvilku jar m si zvikal na to světlo a potom konečně spatřil............... kamennou stěnu. Huh? Trochu jsem se rozhlédl a pak až uviděl tatínka. Bílo-modrého vlka. Opět jsem se trochu rpzhlédl a spatřil černou, teplou, chlupatou zeď - maminku. Maminka cosi nadšeně stále říkala tatínkovi. Taky sem se chtěl zapojit do jejich rozhovoru! "Pííísk! Kvíík!" řekl jsem průbojně. "Písk! Kvík!" zopakoval jsem pro jistotu, kdyby mě náhodou neslyšeli. Můj hlásek se sice nedal přeslechnou, ale tak, jistota je jistota. Najednou sem tak nějak automaticky pod sebe zasunul jednu tlapku, potom druhou, třetí a nakonec i tu čtvrtou. Pokusil jsem se své tělíčko zvednout nad zem a hádejte co! Zase jsem spadl. "Pííííííííísk!!" Opět jsem zasunul tlapky pod sebe a postavil se. Ty malá vratká párátka se klepali jako osika, ale nespadl jsem! Ne počkat, teď už jo. "Kvík!" Opět jsem se postavil a a a tentokrát jsem nespadl, tentokrát ne! Udělal jsem dva kroky no a byl jsem na zemi. Opět jsem se postavil a udělal jsem dokonce pět kroků. A potom sem se zase postavil.... No zachvíli už jsem si to na vratkých noškách štrádoval neznámo kam. Teda spíš k nejbližší kamenné stěně. Písk!" řekl jsem vítězně. Opět jsem u té stěny spadl. Tento výkon mě ale opravdu unavil a tak jsem zůstal ležet a usnul.
Čistě černobílé tělíčko. Vlastně bych se ani nedivil, kdyby má očka byla taky černobílá. Ale jaké jsou jsem ještě nemohl tušit. Můj svět se zatím skládal jen z černoty, tepla a mléka. Jíst a spát byla zatím naše jediná aktivita. Věděl jsem že nejsem sám. Kolem mě jsem slyšel své sourozence, jen jsem ještě nevěděl že jsou to mí sourozenci. Kromě pískání jsem slyšel i nějaké hlasy - hlasy rodičů, ovšem jsem samozřejmě netušil že to jsou jejich hlasy. Začal jsem se kamsi drát. Vylezl jsem jednomu ze sourozenců na záda a potom s něho/jí zase spadl na zem. Vykvíkl jsem.