Příspěvky uživatele

< návrat zpět

829Jindy klidná a nerušená atmosféra, která mezi nimi vždy bývala... byl to poměrný nezvyk, když se energie začala točit jiným směrem. Jednotlivé tóny nehrály tak jasně jako vždy, a tak i ona začala poměrně nejistit ve svém výrazu; mohl mu přinášet jakési pocity neznámých barev, kdy smaragdy nebyly tak vybroušené, ale... lehce se kalily čímsi co byl, již zapomenutý, boj s jejím vnitřním strachem. Smečky. Bylo to pro ni sprosté slovo, které odsuzovala jen co jej slyšela, a tak mu věnovala ještě více nedůvěřivého pohledu, když se začal dostávat k podrobnostem.
„Má... tmavou srst, popelavou, takové... kroužky na ní a kvítka u ucha.“ špitla k němu a suše polkla, když stále vstřebávala jeho zmínky o smečce. Viděla v tom něco víc, proč... proč si nechal pomoc? Ona sama, když se zranila, dokázala se postarat o sebe samu sama a nemusela vyhledávat pomoc cizích lidí. Byla z toho nesvá, ale zas nevnímala situaci příliš negativně; chtěl pomoc vlčici odjinud. Nerezonovalo v ní nic, jen fakt, že jsou blízko neznámému místu, které je plno vlků ze smečky. Nejistě tak olíznula čumák a podívala se na svého druha, kdy v ní samotné hrála velká nejistota a strach.
„Mohl jsi přijít za mnou,“ tiše špitla s nejistotou v hlase a stahujíc uši ke své hlavě se ohlédla kolem, „bolí tě... stále?“ zeptala se tiše odvádějíc konverzaci jiným směrem, bylo jí konverzování o smečce nepříjemné a nemyslíc nic sobecky... cítila, že by nepřineslo dobrotu. Opatrně se tak ke svému druhovi začala blížit, charakteristickým krokem, kdy se tlapy ladně přesouvaly před sebe a držely si pravidelnou linii kroku, ocas se ladně začal vznášet vzduchem a její smaragdové oči odrážely jen a pouze šedou hlavu. „Můžu ti s tím pomoc, pokud to ještě bolí,“ špitla k němu tiše, zatímco se tmavým čumákem jemně dotknula jeho těla, na slepo, zkusila jí první místo, které by mohlo bolet.
Pokud nezareagoval bolestivým podnětem, pokračovala v doteku čumáku ještě chvíli potom hledaje místo, u kterého by se bývala mohla zastavit a Lucianovi pomoci.

Moc děkuji za příjemnou akci a finally si zažádám též o odměnku.<3Excelsiorovi vše rozdělit prosím následovně:
· slevu poprosím do putovního obchůdku
· použiji poukaz na magii - iluze, tu poprosím dát do posledního volného slotu
· tlapičky do vody
· vše ostatní prosím zapsat, děkuji <3Moc děkuji za příjemnou akci, bylo to moc příjemné a těším se, zda bude i další Týmovaná!

Zapsáno

Ellie 9, 5, 1, 15, 0
Excelsior 14, 6, 4, 10, 5
Jhin 16, 15, 12, 17, 7
Faust 6, 18, 14, 4, 17
Florecence - 18, 0, 16, 8, 2
Capspian 6 7 13 16 18

% flo do síly, děkuji

828
Hnědá sledovala smaragdovýma očima ležící tělíčko, které vonělo silně železitou vůní, která ji v čumáku mírně pošťuchovala. „Shine,“ zopakovala a následně povznesla koutek, když vyhledala modrou oblohu v jeho očích, „vlčice, která se mnou procestovala pár kousků z ostrovů... Moc milá.“ zavrtěla by bývala ocasem, kdyby to neznámého, psí, gesto znala a následně se opatrně přiblížila k velikému, šedému tělu vlka, o které se tak jemně otřela. „Alatey?“ stáhnula uši k hlavě a uhnula tělem od šedého vlka, kterého si prohlédla jakoby v něm hledala zradu.
Nálada jí během chviličky sešla dolu, uši stáhnula k hlavě a tu zas snesla pod svůj kohoutek, zatímco jej se zájmem začala sledovat. „Sme-čka?“ nejistě přelila slovo na svém jazyku, kterým následně olíznula suchý čumák sledujíc šedého. Jak je znal? prošlo jí hlavou. Ne žárlivostí, ale čímsi, co jí tvořilo pocit spolknuté meruňky v krku... Alatey, smaragdy se rozlily po zemi, kterou si začala nejistě prohlížet.

827Hlavu snížila pod kohoutek, smaragdové kamínky se tak detailněji dostaly k pozorování země, která na sobě nechávala... jen drobné známky čehosi, jakési... rýhy, které jindy připomínaly vrásky, ale ty vlčice neznala. Bylo vše tak fascinující? Každý detail každý kamínek, každé kvítko... vše do sebe tak perfektně zapadalo a vytvářelo příjemný dojem pro každého, kdo jej očima mohl jen s klidem sledovat.
Postávala na místě do příchodu šedého druha, který do poklidného bydlení přinesl železitý pach krve, který její hlavu otočil směrem k němu, opatrně začala hýbat čumáčkem nad lákavým pachem, který mu jemně zůstával na světlé náprsence, sem tam mu kapičky kapaly na zem. Usmála se, koutky byly vznešeně zvednuty a s nimi se zvedla i její hlava, která jen tak reagovala na jeho řečnickou otázku, která byla na místě.
„Uuu,“ spokojeně se její tělo napnulo, hlava byla ladně vznešena a ocas jen klidně polehával, zatímco se ladnými, dlouhými kroky blížila k šedému vlku, který kořist donesl, „to jste ulovil zcela sám? Hm...“ tiše špitla k vlku, se kterým chtěla vyvolat hru. Hlavu tak metr od něj snížila, zatímco jej smaragdové oči mohly, až nepříjemně, sledovat, točíc se kolem šedého samce pokládajíc své tlapy jen jemňoučce našlapovala a sem tam čumákem drkla do jeho nohou jakoby byl on tou lovenou kořistí. Nikdy to neudělala... tedy, kdysi, když její bráška... když si hráli s bratrem! Hlava vytěsňovala veškeré vzpomínky, které na svou rodinu měla. „Návštěvy? Byl tu jen... takový nemocný cizák, chtěla jsem mu pomoc... a taky Shine... a ještě někdo,“ zcela s klidem odpověděla a opatrně se pokusila mu zajíce vzít a na oko ukrást.

Moc děkuji za fajn hvězdy a gratuluji, dotáhli jsme to daleko! Za mě top úkol byla vlaštovka, ta mě ve finále bavila opravdu hodně a méně oblíbený… asi žádný, vše bylo super.
Poprosím % rozměnit za kšm a tlapičku do mysli.

Moc ještě jednou děkuji za super akci!<3

826→ Temný les

Bylo to něco nového a ne tak typického; doteky. Dvojice, ač společný čas trávili více jak dvě zimy neměly společně zažito typických partnerských aktivit, které... byly pro páry tak nějak typické. Tělem hnědé vlčice prošel jakýsi divný pocit, který tak nějak úplně neznala, a tak nad dotknutím šedého vlka nezanechala jeden pohled, který by trval vteřinu, ale... sledovala jej jak se vzdaluje kamsi v horách, do kterých nyní pokračovali. Byli si zas vzdáleni, ale cítila, že jejich setkání tímto dnes neskončí. Den opět střídal večer, paprsky slábly, a tak dvojice mohla do úkrytu jít za prvních slunečních paprsků, které přinášely lepší zítřky. Hnědka se odhodlala vydat do Androme, cestou se nezastavovala, spíš jen zpomalila a obhlížela okolí, které taktéž změnilo svůj pach; bylo zde cosi výrazného, co hnědá vlčice ještě neměla zcela prozkoumané. Smečka? Noví obyvatelé?
Netušila přesně oč se jedná, ale.. neměla z přítomnosti velké skupiny vlků příliš dobrý pocit. Smečky v jejím životě byly shozeny ze skály, bylo to něco, co odmítala znovu podstoupit a nepřinutilo by samici k přijetí smečky... asi nic? Bylo to pro ni zapomenuté slovo, které sotva uměla vyslovit s klidem. Hlas i myšlenky začaly při vzpomínkách na dění dříve vibrovat. Ty zvláštní pohyby... scházejíc cestičku dolu do úkrytu se jí začala motat hlava. Opřela se o stěnu a začala smaragdovýma očima projíždět přes vnitřní část úkrytu; malebné místo, vyvoněné pachy těch, kteří pro ní byli „rodina.“ „Rodina,“ vydechla, zatímco smaragdovýma očima opatrně tančila po detailech jeskyně. Mohutný kmen, jezírko... a svítivé, malebné kamínky, rostliny... někde cinkaly droboučké nožičky broučků, kteří v místech žili. Byl to svět ve světě. Bylo to něco, co nemělo konkurence a nerada by se tohoto domova vzdala... Opatrně sešla dolu, hlavu snížila pod kohoutek a smaragdovýma očima začala jemně hladit zem, na kterou za pár vteřin vždy odložila jednu z tlapiček.

. ݁₊ ⊹ . ݁ ⟡ ݁ . ⊹ ₊ ݁.. ݁₊ ⊹ . ݁ ⟡ ݁ . ⊹ ₊ ݁.. ݁₊ ⊹ . ݁ ⟡ ݁ . ⊹ ₊ ݁.. ݁₊ ⊹ . ݁ ⟡ ݁ . ⊹ ₊ ݁.. ݁₊ ⊹ . ݁ ⟡ ݁ Rozháněné temno od nich sledovala sem tam smaragdovýma očima, které se leskly od příchozího deště. Bylo to pro ni těžké přiznání, ale ke komu by měla být životě upřímná, když tu nebylo vlka, který by byl jako šedý? Přinášel s sebou jarní deštík, první naději pro rostlinky po kruté zimě, které nechtějí být vlivem eroze a nechtěných přívalů zemřít. Byl tím, kdo kropil zelená kvítka, aby jim ukázal cestu. Byl nadějí, byl tou jedinečnou kapkou, která vaším tělem prolije nekonečný chlad, který proteče skrz vaše tělo a objevíte další smysl.„Luciane,“ tiše vydechla, když zmiňoval ta nádherná slova, která slýchávala vždy jen a pouze od něj, „skutečná tvář... je tvá tvář, jsi ten, který je tou drobnou a velmi podstatnou hvězdou, která mi určuje směr. Když se ztratím, najdu ji ať mě to stojí cokoliv...“ zašeptala k němu. Vlčice cítila dotek jemných slov, jakoby dopadající déšť právě cinkal o jejich srst, která kryla dvě zcela rozdílné duše, které si byly tak nesmírně blízké a tvořili drobnou kaluž plnou tajemství, citu. „Smaragdové oči patří jen jediné hvězdné obloze, ta jediná, plná hvězd, které svítí společně se Sluncem i za denního světla - ty. Jsi tím jediným, co si přeji mít v životě, Luciane,“ zašeptala zcela vážně, kdy pohled očí neutekl ani jednou do jiné strany, nesnažil se vlka oklamat. Byl zcela upřímný, byl zcela klidný a věřila v něj, byl tou jedinečnou duší, která mu do života donášela světlo společně s rosou, která vzrušovala její tělo tím neznámem, které jí šedý samec přinášel. Láska. Cítila ji a jakoby se právě proplétala srstí dvojice a tvořila pomyslnou deku, jež spojujíc dvojici nechávala volně odcházet a přicházet k sobě. Byla to volnost, co jí nedávala smysl. Byla to důvěra, jež přichází jako přívalový déšť; nečekaně, někdy tiše a jindy hlasitě, kdy vlk sotva hledá vlastního úkrytu. Byli zde pro sebe, byli jedním tělem a duší, která je doprovázela na jejich cestách... „Pojďme domu,“ tiše vyšlo z hnědého tvora se smaragdovýma očima, jenž hleděl na šedého s hvězdným třpytem, který tvořil společně s prvními ranními paprsky, nový den, „pojďme domu...“ tiše špitla k vlku, jakoby doufala, že jejich domov byl tak blízko... a on byl.
Jediná osvětlená cesta mezi tmavými, jediná hvězda, vycházející vyjma Slunce i ráno, jediná hvězda, která ustálí nekončící směry a vede vás vpřed. Je to láska? Asi ano, ale nazýváme ji oba jiným názvem, že? procházelo jí hlavou, když se opatrně začala zvedat a jemně se svým tělem otřela o to šedé, jakoby se pokusila k vlku více fyzicky přiblížit... být jeho součástí. Opatrně natočila hlavu, když svým ocasem jemně cinkla do jeho a smaragdy jen ladně sledovala to šedé tělo. Dokonalý květ, který vždy byl rozkvetlý. Jemně stáhnula uši k sobě, hlavu sklonila pod kohoutek jakoby mu bývala ukazovala, že smečce vládne on; byl její hlavou a dominantou. Byly to stále věci, které se z jejího těla neodpařily s prvními paprsky, ale setrvávaly jako usazená voda... bylo to cosi, co neodcházelo tak zřejmě jako cokoliv jiného. Strach odcházel pomalu, ale... někdy jistě. „Nechybí ti něco?“ zeptala se do ticha čekajíc až se její tělo dá do pohybu směrem k jedinému místu, které jí bylo tak moc blízké; domov.

→ Androme přes Hraniční pohoří

6. charakter | Mladší postava∙ +- 2,5 roku na MG || Letos 3.
∙ na prvním charakteru cca 300 postů / 824
∙ na druhém charakteru cca 200 postů / 384
∙ na třetím charakteru cca 100 postů / 100
∙ na čtvrtém charakteru cca 70 postů / 55 ... píšu za něj jak fretka v nynější hře s Garethem, doženu.
∙ na pátém charakteru cca 40 postů / 5 ... nová postava, mám ji přesně měsíc(ve hře s Ezrou, posty píšu hned jak mohu.)
Chtěla bych si zkusit zažádat o 6. slot na mladší postavu. Při posledním konkurzu jsem si o mladší postavu žádala, ale během toho, co jsem měla vymyšleno, že se postava, bude rozvíjet byla odmlka tak nějak všech... tudíž jsem za Neteyama neudělala co jsem chtěla a nechala jsem si jej uschovat. Nyní bych chtěla štěstí mladší postavy zkusit znovu a lépe, postavu si sepíšu patřičně tak, abych se vyhnula nesrovnalostem. Posty 100% doženu, s tím nemám problém. Aktivní jsem, nyní to trochu skáče kvůli maturitě, ale jinak si myslím, že odepisuji nejhůře do týdne... Děkuji aspoň za zvážení‧₊˚❀༉‧₊˚.

Schváleno

1, Excelsior
2, Pouze 1x
3, Nechám se překvapit
4, B

Převody z úču jednoho hráče ∙ Převádím z Ellie 310kšm a 19 mincí na Fausta.
-
Stav před převodem
∙ Ellie: 563 k|| 17r || 21m
∙ Faust: 100k|| 10r|| 17m
-
5% daň ... 310+760=1070 ... /5% ... 53,5kšm
1070 - 54kšm = 1016-760
-
Koněčný stav
∙ Ellie: 253 k|| 17r || 2m
∙ Faust: 356k|| 10r|| 36m

Převedeno

Hnědá sledovala smaragdovýma očima šedého obra, který jí dělal mnohonásobně příjemnější společnost než kdokoliv jiný; zářily z ní čisté, nevinné emoce, které se rozplétaly a tvořily kolem dvojice pomyslný kruh. Jeho dotek byl podivně ledový a býval by pozvedával její trsy srsti nahoru. Byla šťastná a byla ráda, že ho měla. „Straší nás oba stejně, ale... mám něco silnějšího jak strach-,“ vydechla k němu a čumáčkem jemně cinknula do lahvičky na jeho krku, snad se nerozptýlí onen prášek, „díky tobě jsem přestala... říkat Lu-lu-lucian.“ zašeptala k němu a opatrně se hřbetem čumáku otřela o spodní čelist šedého vlka. Jemně se oddálila, aby se podívala kolem, pouze hlavou.
Namířujíc hlavu směrem k domovu se smaragdy ponořovala do hluboké tmy, kterou sem tam propalovaly sluneční paprsky, bylo to... něco kouzelného, když se vlku začínají líbit místa, která ho vždy děsila. „Plné květin... pamatuji si, že jsem na ní potkala i Balroga,“ zmínila jméno jeho ohromného bratra a pozvedla koutek, „už tě po svém boku mám... většinu chvil co jsem zde a nelituji, ač... občas jsem měla strach, že osud cesty rozdělil a je vše pryč... přiznám se, že jsem v posledních dnech začínala být poměrně negativní a chtěla jsem začít hledat novou cestu, jelikož jsem tebe nemohla najít.“

Nebe neslo ve svých tmavých barvách světlá místa, hvězdy, které dvojice mohla sotva spatřit, zatímco měli oči jeden pro druhého. Cítila ten jemný pach, cítila tu jemnou srst, která obklopovala její tělo. Její smaragdové oči odrážely světelnou záři, která vycházela z Lucianovo přívěsku a ocásku... Byly to tančící hvězdy kolem nich. Nikdo nedokázal vnímat to, co cítila. Byly to nesmírně jemné doteky, jakoby se peříčka opatrně snášela na její tělo a vlčice jen s tichostí mohla sledovat šedého vlka, který seděl poblíž. „Nedovolím,“ tiše k samci vyslovila a pootevřela bránu ke smaragdovým kamínkům, „nechci tě ztrácet do dne, kdy tmavé noci oddělí nás oba.“ zopakovala a počas slov se hluboce nadechla, čumáčkem se otřela o šedou srst a brzy povznesla hlavu elegantně vedle té jeho. „Bezedný pocit? Podobný pocit mám i já, když přicházím do našeho - Androme - a necítím čerstvý pach, který by mě jen tiše ujistil, že jsi stále tady...“ přiznala mu svou obavu, následně si prohlédla šedou tvář s charakteristickými flíčky a ladně pozvedla koutek do úsměvu: „Pamatuješ si, když jsme se setkali poprvé?“ usmála se nad vzpomínkou, se kterou kolem dvojice jemně dopadly první známky ranního svitu.

Bílý sněhový prstenec začínal tvořit na tmavé obloze kontrast a začínal jen tak elegantně vyzařovat příjemně chladné paprsky na všechna místa, která ostrovy měly. Hnědka na svých cestách poznala většinu z těchto končin a bylo pro ni velkou úlevou, když nyní mohla jen v tichosti sedět a smaragdovými kamínky prohlížet okolní tajuplný les; kdysi ji děsil. Vlčice se držela ve svém typickém sedu: hlavu vznesenou nahoře, nechávajíc jemný vánek unášet přebytečnou srst společně s tou, kterou měla na náprsence. Smaragdové oči sledovaly příchozí a odchozí cizáky; nebyli to pouze vlci. Tlapičky držela s ladností u sebe a tělo tak ladně posazené, že by jí vítr mohl brzy vzít s sebou.
Ellie přemýšlela nad tím, proč ji místo udivuje: „Proč by tmaví havrani byli nyní tím, co mě uchvacuje?“ pozastavila se špitajíc svým uším. Bývala by to špitala jen sama sobě, kdyby nezaslechla jakési jemné pokládání tlap doprovázející zářivou energii, která se blížila k ní. Zastříhala ušima. Smaragdové oči se během vteřiny přesunuly na ladně houpající se bludičku, která byla zahalena tmavým prostředím a prakticky nebyla vidět. Naskočila ji ta myšlenka během pár chvil: Lucian? ozývalo se v její hlavě s jistou ozvěnou, opatrně začala své tělo zvedat hledaje více nápověd, zda se jedná o jejího druha, nad kterým tak dlouho smutnila a snažila se opět najít cestu k němu. Byl to on. Její smaragdy jen ladně sklouzly po šedé srsti, kterou doprovázelo příjemné světlo s energií. Cítila ho, vnímala jej jak kdy jindy a s radostí z její tlamy vyšlo jakési tiché vydechnutí; veškerý stres, strach a bolest byla pryč. Hnědá vlčice by bývala ráda zachovala konverzaci v poetických loukách, kdy vánek odnášel ta nejkrásnější kvítka... Zářila z ní čistá radost, se kterou se během chvíle zvedla a pár ladnými kroky, kdy se tlapičky elegantně zaměňovaly v pravidelném pořadí a ocas se tak ladně nesl, byla u něj.
Lucian mohl vnímat unikající bolest z jejího těla, která utíkala v drobných skleněnkách, které stékaly jako maličké potůčky po jejím čumáčku. „Luna?“ zopakovala tiše k šedému vlkovi, zatímco hlavu opatrně začínala odkládat na jemnou srst, „potom musím poděkovat, že tu cestu ukázala, můj drahý.“ zašeptala tichým tónem k vlkovi, jemuž nyní věnovala veškerou svou radost. „Už... jsem si chvílemi říkala, že nás osud odlučuje a nechce, abychom k sobě našli cestu.“ přiznala šedému vlku a jemně čumáček odložila pod jeho hlavu, zavřela oči a tichounce jen vnímala jeho jedinečnost.