Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Znát přátele přátel se vždycky vyplatilo. Správný partner by s nimi taky chtěl být zadobře, že? A to on chtěl, dokonce to už zkoušel s Black, ale ta očividně neměla zájem respektovat určitá pravidla a dlouho tu nebyla, necítil tu její pach. "Jak ji poznám, když ji potkám?" Usmál se zvědavě. Třeba by mohli udělat návštěvní den, párty, bál! Jenže zaprvé tušil, že by to nebyl zrovna styl zábavy, co by si jeho žena užila, zadruhé sám neměl moc koho přizvat mimo vlastní rodiny. Když je najde, co si budeme. Solfataru aspoň věděl, kde hledat - zřejmě si udělá výlet do Daénu. Achich.
Ze svého hravého polostoje se zase spustil na nohy, když hnědka opustila od hry a jala se vyjádřit svou nejistotu ohledně smečky. Nasadil vážnější výraz, na znak, že ji skutečně poslouchá. Rozhodně by nechtěl, aby ji to zbytečně stresovalo - no tak si o tom promluví, on jí řekne své a třeba dostane podrobnější vysvětlení. "Alatey. Mají území severněji v pohoří a ještě kus na sever. Uzavřenější společnost, co jsem vypozoroval... Potkal jsem jejich členy na severu při snaze zachránit vlčici odjinud. Napadly nás kosatky, v boji mi zlámaly žebra. Jejich alfa je zrzavý vlk, Einar, nabídl pomoc zraněným. Potřeboval jsem ji." Snad toto bylo dostatečné vysvětlení situace. Laskavá pomoc mu možná zachránila cestu domů... I když si moc z oné pomoci nepamatoval. I on krátce zavadil pohledem o zem, jak ho vzpomínky plíživě strašily. Žebra stále bolela. Měl přiznat i to? Zase vzhlédl, sledujíc reakci své partnerky.

Tentokrát se úkryt nezdál být jen překrásným místem, které bylo noclehárnou nejedné zbloudilé duši a panu domácímu, tentokrát tu po dlouhé době byli spolu... A domov znovu působil jako domov. Po odložení dvou úlovků byly oči šedého už jen hnědé vlčice - a čekal, jak tyto momenty prožijí. "V horách byla stopa po aktivitě půdy a skal. Možná za to může příchod jara a laviny, ale byli tam vlci, i někdo z Alatey," doplnil svou předchozí poznámku o aktivitě hor. Bylo to rušnější místo než pamatoval. Vlastně i zde v Androme ho překvapovala pachová stopa dalších vlků, ale vysvětlení se mu brzy dostalo.
Poklidně sledoval, jak se jeho partnerka jala nevšední hry, a tak i on zamával ocasem, sklonil hlavu a začal dělet krůčky bokem okolo jejich snídaně. Kroužili jako supi, a přesto věděl, že je to jen a pouze hra a láskyplné gesto, co si jako partneři mohli dovolit dělat za jakékoli situace. "Ah, jistě." Nevadilo mu, že si sem vodila společnost, ale zajímalo ho, kdo tu pobýval. "Shine?" Mírně naklonil hlavičku, snažil se vzpomenout. Určitě to už někdy slyšel, pochopil že to bude asi kamarádka Ellie, ale právě teď si nevybavoval.
Když se natáhla pro zajíce, sklonil oči na její úroveň, snad aby viděl do těch jejích a mohl ji pozorovat při krádeži. Na tváři měl jemně vyzývavý výraz, ale vrtěl ocasem. Pak znenadání poskočil a postavil se na zadní, mávajíc předníma tlapkama jako hravý gentle medvídek.

<< Temný les přes Hraniční pohoří

Na své cestě horami i s dvěma úlovky visícími z tlamy měl šanci narazit ještě na více podivných jevů. Na jednom z míst v horách cítil více pachů a vzduch tam páchl po krvi a napětí. Už jen stopově, ale přeci. Zaznamenal i praskliny v zemi, suť a nějaké další vlky. Jeden z pachů mu byl známý, patřil někomu z blízké smečky. Nezdržel se déle než na vzdálené pokukování, musel dostát svému slovu a dostavit se do Androme. Neměl teď jiného cíle, lov byl totiž úspěšný.
Klusem se dostavil až k úkrytu, a sklonil hlavu, aby se vešer na schodiště, které se svažovalo do jejich útulného brlohu. Do domova, co sdílel se svou partnerkou. Ta už tu byla, cítil to - a přesto se velmi šťastně usmál, když její ořešákovitě hnědou srst zřel znovu. Věnoval pohled interiéru. Vypadal více obývaně, než když naposledy přicházel on. Žilo to tu. A přesto to bylo místo tiché a klidné, oázou dokonalosti v nebezpečných horách. "Byly hory vždy tak živým místem?" Zeptal se řečnicky na její znalost aktivit v okolí Androme, když odložil své úlovky - zajíce a sysla. "Nabídni si," pobídl ji a sám se na chvíli zadíval na jezírko. Život plynul jako voda. Nevěděl, kam jejich cesta vedla teď, ale věděl, že udělá vše, aby to byla cesta radostná. Že měli kam se vrátit, to byl základ. Něco tu však nehrálo... Vzadu v mechu, byl to cizí pach? Velmi starý, ale přeci. "Měla jsi návštěvy?" To ho přivádělo k otázce... Kdy naposledy tu byl on?

Vypadalo to, že i na poli upřímnosti byla jeho tvář rozeznána jako důvěryhodná. Krásný to sdílený čas, když ho oba trávili s vlkem, kterému věřili. Odér lásky a řeč oděná v přirovnání byl už jen bonus k tomu, co vybudovali... A co potřebovalo údržbu. "Pak mám důvod snažit se jasně zářit i nadále," odvětil krátce. "Pro ten blyštivý smaragd, co se mi stal tím nejmilejším. Definicí domova a rodiny." Pro tebe. Zářil pro ni dnem i nocí. Vzal by ji na měsíc, aby mohli pozorovat životy na zemi, kdyby mohl. Vlastně by mohl! Ne doslova, ale mohl.
Vzájemné vyjádření důvěry dopadlo dobře, a jako obvykle, pár se těšil na lepší zítřky. Bezpochyby zajímavé zítřky, které mohly přinést cokoli, ale oni byli spolu, a to byla aspoň šedému v životě dostatečná jistota na to zachovat si svůj stoický klid. Cítil štěstí, a nehodlal nechat žádný nečekaný poryv větru, aby ho kdy nechala zapomenout. Po dlouhých leč krásných chvílích přistoupil k Ellie blíže, aby jí mohl přiložit čelo k jejímu čelu. "Miluji tě," vyslovil jemně se zavřenýma očima. Moment obav tím mohl být zakončen, nebo aspoň uklidněn. Kolik podobně kouzelných momentů mohlo být? Nikdy dost, a každý byl krásný. Lucian je považoval za diamanty - krásné, ale vzácné. Musel si jich vážit.
Domů. "Ano." Podíval se na oblohu, co prosvítala mezi zápojem větví tmavých stromů. Nebylo to paradoxem, že si shledání přinesli na místo, kde by jeden čekal pohřeb? Oplatil jí otření tělem poklidným zavrtěním ocasem a polibkem mezi uši. Pak nabral kurz směr jejich úkryt. Jejich Androme. Nad její otázkou zůstal chvíli mlčet, jak přemýšlel. Určitě čekala nějakou hlubokou myšlenku, ale vtu se ozval jeho prázdný žaludek. "Plné břicho," musel se zasmát. A taky život bez bolesti. Zraněná žebra stále bolela - ale to mohli řešit později. "Zajdu něco ulovit. Sejdeme se u Androme?" Položil to spíš jako hotový nápad, než otázku. Bylo nemilé se opět rozdělovat, ale měl jistou naději, že to tentokrát opravdu bude jen na krátko. Hlad se nemohl odkládat!
Po opuštění Temného lesa skutečně zachytil pach zajíce, a vydal se po něm. Zvěří se to teď k jejich štěstí vcelku hemžilo, jak se vše probouzelo do jara. I on se hned cítil plný energie, panečku! Ale hlavní zásluhu na tom měla jeho žena. Když byl blízko, použil svůj trik - vnutil zajíci myšlenku, že žádný vlk ho neloví, a že se nemá rozhlížet. To protože šedý neměl obratnost zrovna nejlepší a nechtěl riskovat víc namáhání, než musel. Ušáka tedy ulovil, a po cestě zmerčil i jednoho sysla. Pak zamířil domů.

>> Androme přes Hraniční pohoří

♫✦♫

Světlo, které mohl vyzařovat jeho flakónek i ocas rozhánělo temnotu jak reálně, tak obrazně, zdálo se. Přinášelo klid, mír, jistotu. Kéžby stejný efekt mělo i na starosti, které se v myslích obou partnerů kupily jako škrob v hrnci těstovin pod pokličkou. Dusící se uvnitř, a přesto... Potřebovala pravda ven, potřebovala dýchat a potřebovala spatřit světlo světa. Ve světě, kde si vlci zakládali na dobrosrdečné upřímnosti, nebylo jiné cesty. Proč si neužít kouzlo okamžiku, než na to dojde, však? Věnoval jí hřejivý úsměv, jak přiznala, že jí v životě pomohl s poměrně důležitým nedostatkem. "Díky tobě jsem poznal skutečnou tvář lásky, jenž ze mne každým dnem dělá lepšího vlka, troufám si tvrdit. Naučil jsem se hledět na podstatu a význam věcí, ne na mnohdy zrádnou tvář viditelného světa." Včetně světla. I temnota může být pro jiného světlem, ačkoli se může zdát neznámá a děsivá. Vlci se měnili, a to bylo naprosto přirozené. Sklonil hlavu, aby se jemně dotýkal její hlavičky a věnoval jí jemný poryv svého dechu.
Ponořen do vzpomínek mu význam jejích dalších slov došel až po chvíli. Byly tyto pochyby důvodem, proč zprvu nechtěla odpovědět na otázku aktivit? Měla snad někoho jiného? Ne, nemožné. Věřil ve svou i její lásku stejně jako věřil v cyklus měsíce. Změnila se nějak? Od jejich prvního setkání rozhodně. Od jejich posledního setkání... Bylo špatně, že na takovou myšlenku nevěděl hned na jistotu odpovědět? Udělal krok zpátky, aby si mohli hledět z očí do očí. "Je mi líto, že ti naše míjení způsobuje bolest. Ovšem mohu tě ujistit, že mé srdce kdysi propadlo vlčici se smaragdovýma očima, a té stále patří. Ať už vítr osudu přinese cokoli, změna je... Přirozená. Stojím při tobě v myšlenkách, vždycky jsem stál a vždy budu. Jakože hvězdy září i za mračny či blankytnou rouškou dne, jakože slunce vyjde každé ráno, jakože po období sucha přijde déšť. Protože i ten přinese nové do životů těch, které omývá. A nové nemusí být špatné, přestože je zvláštní to přijímat." Mluvil se vším klidem a pokorou, které se naučil. Pokud mělo to nové postihnout jejich vztah... Bál se, ale byl ochoten to přijmout. Pro radost své partnerky cokoliv. Cokoliv, aby se podobné momenty smutného napětí nemusely opakovat, a oba nalézali štěstí, i když zrovna nejsou bok po boku. "Co kdybychom to nové... Prozkoumali společně? Promluvili si o tom?" Návrhem se snažil zahnat obavy, že už si pro své žití našla jinou cestu. I to by ale konec konců rád slyšel. Mohli by na ten déšť hledět spolu s vědomím, že čemukoliv přinese, budou čelit společně.
Teď ale zněla v jeho hlavě touha se vrátit na místo, které považoval za domov.

Hvězdy - 5. úkol

Nikdo nemohl zcela pochopit cizí duši, dokud v nich neuměl číst. Přestože to Lucian neuměl, troufal si tvrdit, že svým blízkým rozuměl. Ačkoli mnoho zůstávalo zahaleno tajemnou mlhou, ten zbytek se třpytil a plál v záři hvězd, ukazujíc svou skutečnou, věčnou krásu. Usmál se, když na něj smaragdy jeho partnerky pohlédly. V jeho očích zářily jasněji než vycházející slunce, které se dalo na cestu vzhůru. Kmeny tmavých stromů už nebyly tak temné a pokryly se jinovatkou, stejně tak navlhlé snopce srsti šedého velikána. Nebude trvat dlouho a jarní rána budou provázena rosou či příjemným deštíkem, nikoli sněhem a námrazou.
"Ten den i mne straší ve snech," souhlasil s jejími slovy. Myslela tím smrt nebo horší osud? To se nikdy nedozvíme. Oba se ale shodli, že odloučení není příjmenou věcí. Možná byl... Čas to změnit. Zmínka jejich skromného úkrytu v horách v něm vyvolala další starost. "Poslední vlk, kterého jsem tam potkal, byla Black. Nerozumím, proč a jak se takto míjíme." A přivádělo ho to do rozpaků. Snad to bylo přání ostrovů, aby kráčeli každý svou cestou aspoň občas? A on si přál, aby to bylo naopak - aby měli požehnání osudu kráčet všude společně.
S úsměvem vydechl obláček páry, když se zeptala na tu otázku. Ty vzpomínky téměř zaháněly vzrůstající paniku jeho teoretizující mysli, proč mu asi neodpověděla na jeho otázku. "Jakoby to bylo dnes," promluvil, "na louce plné květin. Hledal jsem svou ztracenou rodinu a... Ani jsem netušil, že jsem našel novou."

Stejně jako pro hnědavou byl pro šedého tento moment velmi intenzivní. Tolik a tak dlouho se těšil na shledání, na dotek její srsti i hlas, co mu zněl jako pohlazení po duši. Bylo to jeho palivo do života, bez něj se nikdy necítil v teple. Vydali se jeden druhému naproti, a i on ji obdaroval zářivým úsměvem. Vrtěl ocasem, až se hvězdná záře kolem mihotala a nevěděla, kam dřív.
Objal ji. Narozdíl od ní neplakal, ale i tyto slzy štěstí rád viděl. Tedy doufal, že se jedná o slzy štěstí. Vydechl teplý vzduch z plic do její srsti. "Pak bychom mu měli vysvětlit, že se tak nestane," zvedl hlavu, věnujíc jí povzbudivý úsměv. "Vždycky pociťuji bezedný pocit prázdnoty, že bez tebe... Nejsem kompletní." S tím jí párkrát něžně olízl čelo a tlapkou si ji přivinul blíže, když se hlavou opřela o jeho náprsenku. Snažil se dýchat klidně, srdíčko se pomalu uklidňovalo. Nebylo by to tak, že by si sám sebe nevážil, ale rozhodně se cítil silnější, když byli spolu. Lucillie. Ellian. Hvězdy hned zářily víc, jakoby zářily jen a jen pro ně. Jakoby byli jediní, na čem záleželo. A pro Luciana tomu tak asi bylo - Ellie byla rodina. "Jak se ti daří?" Narušil po pár momentech ticho. To ticho mu rozhodně nebylo trapné, spíše mu pomohlo ustálit radost. Ale ať už si tento moment užíval jak chtěl, věděl, že i otázky nejspíš budou muset přijít.

<< Alatey přes Hraniční pohoří

Hory znal jako své tlapy, ale nepříznivé podmínky nedělaly cestu ani trochu lehčí. Stezky byly zasněžené, povrchy pokryté ledem a na některých místech dokonce zpozoroval takové vrstvy sněhu, že by se nedivil lavinovému nebezpečí. Minul Androme a pokračoval směrem, kterým ho vedl magický předmět. Jak šťastný byl, že ho má - mohl tak mířit přímo za svou partnerkou. Že cesta vedla z hor a do temného lesa ho úplně netěšilo, ale kam by pro lásku nešel? Hvězdy mu svítily na cestu, a on jimi iniciovaný pocit bezpečí poslechl.
Zůstal však na pozoru. Kráčel by sněhem vznešeně jako sněžný šlechtic, nemít bolavý bok. Žebra se kvůli zdolávání terénu opět začínala ozývat, ale odmítal se tím teď trápit. V lese přemýšlel, že zapne lucernu, ale nakonec ji nechal zhasnutou. Jeho svítící ocas byl už tak dostatečným lákadlem pro kohokoli, kdo by se mezi tmavými stromy skrýval.
Že je blíže ke svému cíli zjistil brzy i z pachu. Přidal do kroku, aby byl co nejdřív u ní. Skoro nevěřil svým očím, že ji znovu vidí. I ve stínu zohýbaných hnátů větví ji poznával. "Luna mi ukázala cestu k vám, má drahá," vyslovil tiše po chvíli nevěřícného zírání. Nevěděl, proč zvolil poetičtější přístup. Dlouho na místě nepobyl, potřeboval se přesvědčit, že je to skutečně ona. Potřeboval objetí. Rozešel se blíž s úsměvem na tváři.

Šedý velikán sem přišel pro pomoc po zranění na severu, a té se mu dostalo.
Nebo?
Ať už časoprostor fungoval jakkoli, myšlenky měl mlhavé. Stál někde v horách, nejspíš ještě na území smečky, kterou přišel žádat o pomoc, a čuměl do pomyslné nicoty před sebou. Nicoty, kterou byly poslední měsíce - že je trochu zameškal by možná i mu docházelo, kdyby měl ponětí o čase. Cítil se jako po student v pondělí ráno - rozbitě. Že by byl nespokojen s nutností vstát se však říct nedalo.
Ať už to byla potřeba vyvolaná podvědomím nebo mířenou touhou, vzpomněl si na svou partnerku. Ze všeho nejvíc si přál teď trávit čas s ní, v přátelském objetí. Snad jakoby jen její péče mohla rozmrazit pomyslný led, co mu rostl na mysli a ovlivňoval vzpomínky i přirozené chování. Ellie, kde jsi? Podrbal se za uchem a na chvíli hodil ajka na oblohu. Noc. Mraky se rozestoupily a hvězdy zazářily, stejně jako jeho víra v nalezení své partnerky. Díky náušnici cítil směr, kterým by se měl vydat, a tak neváhal dlouho.

>> Temný les přes Hraniční pohoří

Hančina otázka o tom, jestli má někoho, kdo by se postaral, ho dostala do rozpaků. Ovšem, že měl milou duši, která by se o něj postarala... Měl. Kde byl Ellie konec teď, to nevěděl, neviděl ji už minimálně přes jednu zimu. Dle sněhu, tohle byla druhá zima. Koho teď vlastně mohl považovat za přítele? Draconis byl také pryč, Solfatara žila šťastně se svou novou rodinou, Echo taktéž - nebo se o tom dle jeho chování na severu aspoň domníval. Jediný, kdo se tvářil, že teď v Androme bydlí také, byla Black, a o té měl smíšené, respektive spíše negativní pocity. "Žel si tím nejsem jist a nemůžu na to sázet," odpověděl nakonec Hance s povzdechnutím a sklopením zraku někam do sněhu. Být sám teď značně ovlivňovalo jeho situaci. Pramenilo z toho, že musel jít žádat cizí smečku o pomoc, než aby se uzdravil sám s pomocí své partnerky a jejího měkkého hřejivého objetí. No, zatím nelitoval - tito vlci na něj působili, že ve svém smečkovém kolektivu ve skutečnosti nachází sílu. Měli úkryt a dokonce více léčitelů, ačkoli žádný z nich bohužel právě teď nebyl v dosahu.
Vlci vyslechli jeho slova, ale nevypadali, že by doprovod poskytli. Důvody byly očividné. Arryn jevil známky nějakého onemocnění a Hanka... Hanka byla oproti šedému skutečně droboučká. Vděčně kývl, když se právě ona jala iniciativy a vydala se pryč, zřejmě najít pomoc a vzkázat alfovi, jak zmiňovala předtím. "Omluvte," hlesl, když s rezavým osaměli a posadil se do sněhu, jelikož delší stání bylo vzhledem k bolesti nepříjemné. Zůstali tam sami dva, člen Alatey a tulák. Lucian sledoval vlkův kašel. "S úderem prvního sněhu se nemoci šíří snadno... Jste v pořádku?" Pověděl po chvíli, naznačujíc starost o vlkův stav v metaforické otázce. Možná smečky měly problém v tom, že mezi větším kolektivem se to mohlo šířit rychleji. Zažil si své roky zpátky v rodné smečce.
Zvedl hlavu k šedým mračnům, když se širokým okolím rozeznělo vytí. Asi by se zeptal na kontext, ale hádal, že ani hnědý vlk ho mít nebude. Snad to nebylo nic vážného - a on pravděpodobně alfa svolával smečku, ať už z jakéhokoli důvodu. Jak početná Alatey byla? Zajímalo ho by to, ale v duchu si připomněl, že je tu jen pro pomoc. Vytí se ozvalo podruhé, pak potřetí. Známý zrzek se brzy objevil i u nich. Šedý se postavil. "Zdravím," věnoval mu uctivé sklonění hlavy, jelikož víc mu zlomeniny nedovolily. Alfa ale věděl a znal, vypadal, že má docela naspěch. Nebylo divu, jistě měl důležité věci na práci. Lucian asi nepřicházel v nejlepší dobu, teď už se ale obrátit nemohl. Pomoc potřeboval. "Ne rychle, ale ano," odpověděl stručně na otázku pohyblivosti a mávl ocasem. Bude schopný jít za nimi, došel sem, ale už teď cítil, jak nepříjemné bude stoupání, pokud mířili tím směrem, kterým se ztratila Hanka. Arryn zřejmě měl větší problémy se svým zdravím, než jaké viditelné ukazoval, a tak ty jeho samozřejmě musel upozadit.

"Potěšení na mé straně," poděkoval jim za vlídnost kývnutím. Hnědý vlk se posadil, zatímco vlčice se jala iniciativy. Vypadala, že je o události na severu nějak informovaná - čemu se divit, nebylo to odtud daleko jako k ostatním smečkám - ale stále měla otázky. Zajímala se o členy smečky, anebo v tom bylo něco víc? "Vlka vašeho popisu jsem viděl, ale obávám se, že jsem byl poslední, kdo to místo opouštěl." Pravděpodobně se ztratil cestou nebo se prostě vydal jiným směrem. Na planině, kde je všechno bílé, bylo při špatném počasí těžké udržet správný směr. Ačkoli neznal postavení těchto členů Alatey, Hanka se zdála být velmi komunikativní. Pousmál se na její pohnutky o hrdinství, i když měl o boji s těmi černobílými obludami docela jiný obrázek. Nebyla v tom kapka mazáctví, kapka cti - zpětně hledíc, byla to sebevražda. Utopilo se tam vlče. Vlče, které vlastně nejspíše také patřilo do této smečky. Věděli ti dva i o tomto? Každopádně trochu uznání přivítal.
Arryn uvedl realitu a navrhl řešení, proti kterému vlčice měla jisté výhrady - ovšem, vodit do úkrytu smečky kompletního cizince asi nebylo ideální pro reputaci a šedý to chápal. Byla zima a sníh padal, což ještě nebyly podmínky, při kterých by nešlo pobývat venku. "Rozumím. Nechci nijak rušit chod vaší smečky. Můj úkryt je přes pár kopců pohoří na jih, ale v tomto stavu je pro mě žel téměř nepřístupný. Kdyby nebylo ve vašich silách mi pomoci zde, mohu vás požádat aspoň o doprovod?" Navrhl. Nelomil nad pomocí hůl, stále doufal, že dostane pozornost odborníka - nemohl si však přát kompletní péči. Ani se tu dlouho zdržovat nechtěl, už teď se cítil trocha jako přítěž. Počká, jak Alateyští rozhodnou.

Seděl v trávě a poslouchal zdánlivé ticho. Jak dobře se poslouchalo - být teď v teple a necítit žádnou bolest, asi by se rozplýval pohodlím. Bohužel bolest cítil a ani teplo nebylo. Ba naopak, chlad se válel v horách a obláček, co se mu tvořil u čenichu, to jenom potvrzoval. Po chvíli si všiml i malých bílých chomáčů padajících z nebe. Rychle mu došlo, že jde o sníh. Tak už nebude sníh jen na severu a skutečně začíná zima v celé krajině. Svítící ocas si přivinul k tělu, tlamu zachumlal do srsti na krku, jak to šlo. Toto roční období nebude jednoduché, pokud se mu zranění rychle nevyléčí. A ještě těžší, pokud ho bude muset strávit sám.
Zaslechl vzdálené hlasy a zpozorněl, ale zůstal na místě. Až když uviděl několik hnědých kožíšků, patrně patřících majitelům tohoto území, tak se postavil na všechny čtyři. Nechtěl nijak popírat jejich autoritu, o čemž svědčilo i jeho rozhodnutí počkat na kraji území a nevydávat se hlouběji bez povolení. Zrzavý vlk ze skupiny zdejších ho oslovil. "Zdravím. Nepřicházím ublížit či se dlouho zdržet - reaguji na nabídku vašeho alfy, zrzavého vlka, a žádám o pomoc," uctivě sklonil hlavu. Dal si záležet na zdvořilém přístupu. Bez správného vychování by těžko mohl mít šanci docílit vyslyšení. Drobná vlčice se zelenými očky všímavě zaznamenala jeho stav. Kývl. "Na severu nedaleko odtud jsem s Vaším alfou a dalšími vlky bojovali proti velkým vodním dravcům ve snaze zachránit vlčici, kněžku z jiného světa. Jistě jste zaznamenali ten sloup světla. Jedna z těch tmavých bytostí mě zasáhla a obávám se, že mám zlomená žebra," seznámil je konkrétněji se svou situací. Nelitoval se a opravdu se tu nechtěl dlouho zdržet, ale vzhledem ke svému zdraví a stáří vyhodnocoval, že by se mu nabídnutá pomoc a diagnóza odborníka docela hodila. "Mé jméno je Lucian," představil se ještě a lehce mávl ocasem, za kterým se zamihotala i hvězdná záře.

<< Rozbitý sever přes Ledové pláně

Následoval stopu vlků Alatey. Přestože smečka obývala území nedaleko jeho úkrytu, sám s nimi ještě zkušenost neměl. Až teď na severu. Z jeho dojmů se mohlo jednat i o silné uskupení vlků, takže ačkoli mířil jejich směrem z důvodu dalo by se říct sobeckého, zajímal se víc i o ně samotné. Jejich ideály a pravidla, vedení, členy. Cesta mu trvala déle, než si myslel. Díky magii druhých mu sice uschnul promočený kožich, ale bolestivý úder v boku od černobílé stvůry z hlubin ho nenechal odpočívat, a to ani když pouze stál a nepohyboval se. Stát si ale také nemohl dovolit - sníh byl ledový a šedý vlk... Unavený. Zaměstnával se myšlenkami nad tou vlčicí z portálu. Co byly zač ty cibulky, které předávala některým vlkům? A důležitěji - kam odešel Echo? Sic pochopil, že jeho dříve adoptivní syn se má dobře, když měl i společnost, ale rozhodně si s ním chtěl popovídat.
Stopa smečky sílila a terén se osvobodil od sněhu. Šedý hleděl směrem k vrškům hor, tyčících se v mlze. Poznal, že přešel hranici až po chvíli - a tam se zastavil. Jednak protože v sedě bolest byla snesitelná, druhak protože nepřišel pro konflikty a měl vychování. Počká.

Predátoři 6 - konec

Po úspěšné záchraně hnědé se opět usadil, snažíc se příliš nehýbat. Žebra bolela. Pozitivní bylo, že kosatky byly pryč a někteří z vládců ohně dokázali ohřát vzduch tak, aby schnul. Z toho, co se dělo kolem nevnímal úplně vše, ale neunikla mu některá ze slov té cizinky a posléze důležitá nabídka zrzavého alfy, že každý, kdo je zraněný, může jít do Alatey. Smečka, dle všech vodítek. Ne, že by o takové na ostrovech věděl, ale ani on neznal vše. Vlastně toho neznal příliš, jelikož poslední dobou spal. Na tom však nesešlo - musel si přiznat, že je zraněný a minimálně něco na bolest by uvítal, jelikož se svým léčením by si s možná zlomenými žebry poradit nedokázal. Ještě chvíli odpočíval, sledujíc, jak ostatní odcházejí. Chtěl se vydat za Echem, ale uvědomil si, že nedokáže držet krok. Navíc, vypadalo to, že jeho svěřenec má teď ochranu. Lucian se bude muset zase chvíli starat sám o sebe. Pomalu se proto vydal po stopě vlků z Alateyské smečky.

>> Alatey

Predátoři 5
Echo, Raziel, Noelle

Echo byl v pořádku. Díky bohu. Sice se vykoupal, ale krev z něj netekla a zřejmě si udržel i víceméně dobrou morálku. Z Luciana sice krev netekla, ale cítil, že asi tekla uvnitř. "Už to bylo lepší, ale dostanu se z toho," odpověděl nazpět. Modřin pár měl - a taky pár zlomených žeber, které mu znepříjemňovaly každý pohyb. Jejich skupina se už dostala ke břehu a hnědá vlčice, o které pochopil, že se jmenuje Bryce, se vydala pomoct posledním, co byli na krách. Šedý měl čas chvíli odpočívat a postarat se o sebe, přičemž sledoval situaci. Jeho oči upoutala zvláštní vlčice s holí - nic takového ještě nikdy neviděl. Pochopil, že to ona mohla za medúzy, když vytvořila další kouzlo, kterým obklopila Bryce. Pozorně to pozoroval, zatímco se s mírnými potížemi zvládl otřepat a zbavit se přebytečné vody. Viděl, jak se hnědá po chvíli vynořila i s šedým vlkem, a také viděl, jak se ta ukecaná vlčice nešťastně sesunula do vody. Prudce zvedl hlavu. Už byl na cestě, když na něj volal onen černo-bílý vlk, se kterým si Echo tak rozuměl. Jak se tohle stalo? "Lucian," doplnil nejistého Raziela, zatímco se sehnul k vodě. Na větší seznamování budou mít čas, až budou všichni v bezpečí, teď musel sebrat zbytek svých sil a pomoct. Doufal, že kosatky si vzaly, co chtěly, a byly pryč. Zavřel oči a jako předtím přinutil vodu, aby jen před chvílí potopené tělo vlčice vynesla nahoru. Mezitím, co tak dělal, vyřkl: "Musíte jí pak vytáhnout." Sice oproti většině zde byl hotový obřík, zlomená žebra jsou však zlomená žebra, ať jste jakékoli velikosti. To už se srst nevšedně tiché Noelle objevila na hladině těšně před nimi.