Příspěvky uživatele
< návrat zpět
Dívala jsem se na Dana s úctou, byl to opravdu skvělý vlk, zrozený Chaosan, co bych taky měla čekat jiného. "Ano, přesně tak to je, jsme jako jeden." Usmála jsem se na něj, milovala jsem patřit do Chaosu, bylo to něco, co mi bylo tak strašně blízké a chtěné. A kdykoliv jsem potkala Chaosana, mohla jsem se o něj opřít. Ale Zeiran i Dan jsou něco víc, byly jsme naladěni na jednu vlnu. A další životní přítel.
Iridan se pak rozmluvil o tom, co se mu stalo. Byla v tom vlčice ze Zlaté smečky, ihned jsem se ušklíbla znechuceným xichtem. "Ze Zlaté smečky se nikdy nezrodilo nic dobrého. A že jsi neudělal tu velkou chybu odejít z Chaosu, litoval bys... Pro někoho jako je ona bych neplakala." Pokrčila jsem lhostejně rameny. Se Zlatou jsem měla svůj osobní problém, byla to divná smečka, očividně jako všechny ostatní tady. Nepodporovala jsem moc ty ostatní rádoby smečky, kteří si myslí, že jsou něco víc. Nic není víc, než Chaos. "Teď už bude zase dobře," otřela jsem se mu ještě jednou o krk.
Očividně tahle útěcha aspoň trochu pomohla. Dan se chtěl vrátit domů, což jsem mu nezazlívala, ba naopak. "Běž napřed, doženu tě později. Ještě tu mám něco na práci," usmála jsem se na něj. Nechtěla jsem ho tady zdržovat déle, než bylo nutné. Ale čas strávený s ním byl okouzlující a vryje se mi do paměti ještě dlouho.
// Šmarja, jak mě nefunguje discord jsem úplně marná. -_- Klidně utíkej.
Vypnula jsem hruď a možná trochu více provokativně sledovala Iridana. Byl naprosto úžasný, to jsem si nemohla nechat jenom pro sebe. Měla jsem slabost pro vlky, kteří věděli čím jsou a čím chtějí v životě být. A nebýt amorova poblouznění, určitě bych na to časem přišla i sama. Ale díky tomu poblouznění se nám mnohem rychleji zrychlil čas. A já si ho naprosto užívala. Lehce jsem povytáhla jeden koutek k úsměvu. Stále jsem z něho nemohla sundat zrak. Nevím, čím to mohlo být. Možná i tím, jak dlouho jsem s nikým nebyla v takovém rozpoložení. Zeiran mi chyběl, ale ten tu teď nebyl. A já ho nechtěla mít teď ve své hlavě, neboť tam právě teď byl jenom a jenom Iridan.
Přikývla jsem. "Tak, Chaos je dar, prokletí... Ale o to víc jsme to my." Řekla jsem s úsměvem. Já už od malička věděla kam chci patřit a proč. A za tím jsem si šla a půjdu celý život. Neměla jsem v úmyslu ho opustit jen tak z nedbalosti. Líbil se mi jejich životní styl i to, jak se ostatní chovají.
Přistoupila jsem blíž k Iridanovi, on přiznal, že někoho nenávidí. Pohlédla jsem níže, na chundelatý, ale přesto neskutečně přitažlivý krk. Pohrávala si mezi srstí velké jizva. "Co se stalo?" Zeptala jsem se ho možná trochu ustaraně. Přiblížila jsem k ní lehce nos a otřela se s ním o jeho rameno. Jizvy jsou na vlcích okouzlující, přesto skrývají takové tajemno. Jenomže jeho poznámka se dost možná nevztahovala právě na tuhle jizvu.
Vrátila jsem hlavu zpátky nahoru a růžovými očky se dívala přímo do těch jeho. "Zrádci budou navždy zrádci, Iridane. Taky na tebe nechci nikdy zapomenout, jsme v tom společně, pravděpodobně navždy. Je důležité mít po tlapce vždy někoho, o koho se můžeš opřít a přijít na jiné myšlenky. Osobně nevěřím vlkům z těch rádoby okolních smeček. Je lepší je mít dál od těla," nenáviděla jsem zrady. A že už jsem jich potkala nemálo. "My se máme," řekla jsem s úsměvem a opětovala mu tak objetí. I když už amor byl dávnu v čudu, cítila jsem, že to oba potřebujeme. Takovou vzájemnou oporu a vědět, že ve smečce se na sebe můžeme spolehnout.
// Šíleně velká omluva :(
Stále jsem mohla oči nechat na vlkovi vedle mě. A musela jsem si to i dostatečně užít. Zavrtěla jsme ocasem a zamrkala znovu. Vypadá fakt dobře. Uvědomila jsem si. Bylo dobré vědět, že v Chaosu je i takový velmi nadějný vlk, další samozřejmě. Chaos měl jen samé fešáky. "A pokud máme v řadách někoho jako ty... ach!" Vyhrkla jsem s úsměvem. Div se mi nerozbušilo srdce ještě víc. Pak mě nazval ovšem princeznou. "Já nepotřebuji titul na to, abych věděla, jak dokonalá jsem." Zazubila jsem se a opět se dala do chodu. Prošla jsem pod Iridanem a opět se mu otřela pod krkem.
Tahle konverzace mě bavila. Stále jsem cítila menší poblouznění a nemohla se ho zbavit. Bylo to vzrušující obzvlášť, když jsme byli tady takhle... sami. Očividně byl vlk v dobré fyzické kondici. "Dobře, a dáš mi lekci?" Zeptala jsem se ho a při tom se postavila před něj. Taky jsem nebyla zrovna nováčkem, ale cvičení vždy přece jenom prospívalo. Jak tělem, tak i duší. A když mu budu ještě blíž, mohlo to znamenat něco mnohem víc! Mnohem víc pobavení. Mnohem více svádění. "Bylinkami? A za čím budeš běhat teď, hm?" Otočila jsem se a při tom pohodila ocasem ze strany na stranu. Ne, že bych v téhle poloze chtěla zdůraznit své poměrně mohutnější pozadí. Ale přesto k nakousnutí.
Čas plynul jako bláznivý, ale tahle hra mě bavila. Nemohla však trvat věčně, nemohla jsem ho tady držet zuby nehty. Otočila jsem se před něj. "Jen se koukám, takhle by se na tebe měla dívat každá ne? Jako by tě chtěla svléct," zastříhala jsem ušima a povystrčila bradu výš. "Po té lekci na sebe můžeme zapomenout, hm?" Zavrtěla jsem se a při tom se na něj lišácky usmála.
Valentýn 2
Zazubila jsem se na vlka. Očividně nějakou tu sebedůvěru v sobě měl. Ostatně, který chaosan taky ne? "Zas tak vážný to nebude," když dal Scar přednost mě. Ale jelikož před tím říkal, že jsem byla už na odchodu. Škoda, že jsem to nevěděla dřív. Mohla jsem ještě na Scara trochu déle mrkat, aby dotyčný čekal ještě o něco déle. Vyzvídala jsem, kdo to vlastně je. Představil se jako Iridan. "Tak nějak to asi bude," pokrčila jsem rameny nad otázkou ohledně sestry. Stále jsem se ještě zvykům mé smečky učila. Iridan na tom byl podstatně lépe. Možná se tam narodil stejně jako Zeiran. Napadlo mě na první myšlenku. "Ne, narodila jsem se do tulácké rodiny. Ale chtěla jsem se přidat už dávno, podstatě mě Chaos vychoval. " Mohla jsem za to vděčit jen Zeiranovi. To on si měl tehdy vzal pod svá křídla.
Podivnost, která se stala mě donutilo dělat věci, o kterých bych nikdy ani neuvažovala. Obzvlášť ne s úplně cizím vlkem. Ale... podivná touha se o někoho otřít zkrátka byla. Zeiran na mě dlabal už dost dlouho. "Ty svatoušku," řekla jsem trochu káravě. Zavrtěla jsem zadkem ze strany na stranu a postavila se vedle Iridana. Chvíli jsem si ho prohlížela. "Proč se prát mezi sebou? Jsme přece jedna rodina. Co je doma, to se počítá, nebo ne?" Zamrkala jsem na něj. Rozhlédla jsem se, nikdo tu nebyl. Jen já a on. Tak co si neužít trochu zábavy? Navíc se nesmíš se svým bratrem nikdy bít. Ale o tření nikdo nemluvil. Hledala jsem tak trochu uličky všude. "Fíha, jakýpak svaly ty máš!" A nosem jsem ho ťukla do plecka.
VALENTÝN 1
Posedávala jsem u jezera a spokojeně se dívala kupředu. Už jsem se trochu i zahřála svým teplem. Srst jsem měla dobrou, ale zdaleka se nevyrovnala vlkům, co žili, nebo se narodili v jiném zimním světě. Ale to mi nikterak nevadilo, dokázala jsem se o sebe postarat dostatečně dlouho. Dělala jsem čest své matce, musela jsem.
Když v tom jsem uslyšela křupající kroky přímo za mnou. Naklonila jsem hlavu na stranu a uviděla vlka. Nebyl mi povědomí, aspoň na první pohled. "Ahoj, jo?" Pozvedla jsem vítězně obočí, když mě vlk poznal. Odkud mě může znát? Nešlo mi to do hlavy. Prohlédla jsem si ho od hlavy až k patě. Mohl být podobně starý jako já. Stavbou těla připomínal prvotřídního vlčího samce, jako z učebnice. Poznamenal, i kdy mě viděl. Bádala jsem v paměti. "To mi trhá rodidla, že mi Scar dal přednost." Řekla jsem s ironickým úsměvem. Ale přesto jsem se zachichotala. "Asi jsem měla naspěch, nevím kam tě zařadit." Tohle neznělo jako omluva, ale vem to čert. Musel to být také Chaosan. Vypadá možná trochu jako Dallius, nebo... Něco na ten způsob. Problesklo mi hlavou, strávený čas s Dalliusem byl celkem fajn. Možná jsem měla teď možnost prožít nějakou tu chvíli s dalším Chaosem. Zeiran na mě házel bobek.
Najednou se z nebe začaly sypat jiskry. Přerušilo to tak tenhle kousavý rozhovor. Zvedla jsem hlavu a podívala se nahoru. Ihned jsem zbystřila a postavila se. Byla jsem podstatně menší, než můj společník. Ale za to jsem to doháněla roztomilou huňatostí, možná i nějakým tím hezkým kilčem navíc. "Co to-" nedokončila jsem to. Neboť jedna z jisker se mi usadila na nos. A já se prudce rozkašlala. Udělala jsem i několik kroků zpátky. To dělá on?! Vyděšeně jsem na moment trhla pohledem k mému společníkovi z Chaosu. Jenomže když jsem se na něj dívala o něco déle, mezi kašlem, něco se změnilo. Cítila jsem se jinak. Necítila jsem k němu jakoukoliv zášť, ani to že jsem ho neznala. Jako bych ho najednou znala celý život. Zeiran, kdo je v tuhle chvíli Zeiran? Přísný pohled se změnil v rozvášněný a přítulný. Dokonce jsem se i křečovitě začala usmívat. Veškeré přísné rysy zmizely a bylo tady jedna milá koule chlupů. Přiblížila jsem se k vlkovi a propletla sem se mu pod krkem. Přejela jsem mu pod bradou ocasem a zastavila se vedle něho. "Ale já už dlouho nepotkala takového krasavce," zamrkala jsem na něj. "A ještě k tomu z Chaosu, jak si mi jen mohl uniknout ze zorného pole?! Ach, jak hloupá jsem byla, když jsem se tehdy ani neotočila," div jsem se nerozpustila.
// Sněžné tesáky
Byla jsem promrzlá na kost. V horách jsem byla více chladna, než jsem si dokázala snést. Opravdu dlouho jsem ležela zabořená ve sněhu a teď se to na mě podepisovalo. Byla jsem hladová a toužila si dát aspoň nějaké to sousto. Ale jako první jsem chtěla doplnit pitný režim. V hlavě jsem měla majáček, že nedaleko tesáků bylo jezero. A tak jsem kráčela tam. Nebylo tu moc cestiček. Napadl nový sníh a všechny dosavadní zcela skryl.
Po několika desítkách minut jsem konečně došla až k břehu. Sklonila jsem hlavu a pořádně se napila. Voda byla chladná, o žádném zahřání nemohlo padnout ani slovo. Oklepala jsem se, abych ze sebe střepala zase nově napadaný sníh. Srst byla i tak vlhká. Už jsem se neskutečně těšila na jaro, až zase bude teplo. A všude bude dostatek jídla. Už aby to bylo. Olízla jsem si nos a posadila se ke břehu. Dívala jsem se, jak jednotlivé vlny přichází a odchází. Jak přežívají vlci ze severu? Ti mladí? Přemýšlela jsem nad tím. Já se narodila právě tady, na malém ostrově. A má srst nebyla vhodná snad pro žádné roční období. Na každém jsem si něco našla.
Čas plynul tak strašně rychle v téhle milé společnosti. Až jsem jednoduše usnula. Kdo ví na jak dlouho, ale stačilo to k tomu, abych tu zůstala sama. Vykopala jsem se z kupky sněhu, která se tady mezi tím stačila nahromadit. Pořádně jsem se odrazila a dostala se zase mezi živé. Zhluboka jsem se nadechla čerstvého, ale pichlavého vzduchu. Hmm... Zamyslela jsem se a začala se rozhlížet. Muselo uplynout už tolik času.
Protáhla jsem se, nijak mi nevadilo, že má společnost utekla. Nebo možná tady zaspala a spí tu jen někde v kupce sněhu. Zívla jsem a ucítila menší pichlavou bolest ze strany žaludku. Měla jsem hlad. Takže přišel čas na to, abych se rozpohybovala a něco s tím udělala. Mé tělo na tom nebylo zrovna nejlépe. Chybělo mu živin plnej pytel.
Pomalu jsem přicházela níž. V horách jsem nechtěla být už ani minutu. I když jsem měla dobrou srst, byla jsem promrzlá až na samotnou kost. Oklepala jsem se. Srst jsem měla celkově mokrou a neuvěřitelně těžkou. Každý další krok mě bolel. Ale musela jsem se najíst, jinak by hrozilo, že by tady můj život mohl možná i skončit. A to jsem nemohla udělat. Aspoň ne kvůli vlkům, na kterých mi záleželo.
// Vlčí jezero
Snažila jsem se zorientovat ve vyprávění vlčice. Je pravda, že jsem to dávala jedním uchem tam a druhým zase ven. Přesto jsem měla přítomný výraz. Hledala nějakou skupinku vlků. Padla slova louka. "Takže úkryt, louka, Ség." Zopakovala jsem. Kdo ví, kdo ten Ség vlastně byl, ale nebylo to příliš podstatné. Frank mezi tím vyhrabal solidní díru ve sněhu, kdo ví co tam hledal. Možná nějaké ty bobule. "Okey, lov zní fajn. Taky bych si něco už dala. Takže chceš na louku tady? Nebo přes portál?" Ujišťovala jsem se. Mě to bylo vcelku jedno. Stejně jsem neměla do čeho píchnout. Zeiran byl bůh ví kde a hledat ostatní členy Chaosu teď v zimě pro mě nebyla priorita. Priorita byla přežít. Což šlo v poslední době horko těžko.
Zavrtěla jsem hlavou i tělem, abych ze sebe střepala veškerý sníh, který na mě napadl. Obloha zatím vypadala celkem dobře, možná bude i hezky. Ale nechtěla jsem tomu dávat velkou váhu. "Už jsme tu ztratili dost času, půjdem ho ztrácet tedy jinam." Jak optimistické. Přivřela jsem oči a nechala ať vlčice tedy vybere nějaký směr. Stále jsem si od ní ale držela určitý odstup. Přece jenom to byla vlčice, těm se nedalo nikdy pořádně věřit.
// Přechod doplním podle Renbli :D
Vlčice přede mnou se ztratila svým přátelům. Nebo oni ztratili ji? Záleží z jakého pohledu se na to díváš. Možná tě ztratili schválně. Napadlo mě, ale ne že bych jí chtěla odsuzovat hned na první pohled. Přece si musím taky udělat nějaké přátelé! Proto bych měla spolknout veškeré své jedovaté poznámky a dát jim šanci. Jinak budu navždy sama se svým zkaženým a nudným já. A se svými myšlenkami bych nejspíš brzo umřela. "A máš tušení kam šli?" Rozhlédla jsem se po okolí. Mlha se tady nahoře celkem rozrůstala. Dole to nebude asi o moc jiné. "Možná bych tě uměla nasměrovat, docela to tu znám." Nabídla jsem se. I když by teď měl i zkušený lovec problém s orientací. Přece se máš orientovat i podle větru ne? Fouká na sever? Nebo na východ? Fajn, tohle se nehodí stejně tak.
Poslouchala jsem vlčici, které se očividně Frank líbil. Vypadal mile, takže ho možná sníst ani tak nechce, i když má hlad. Na Frankovi bylo vidět, že na chvíli celý ztuhnul a nevěděl, jestli utíkat, nebo se začít smát. Zatím se ale důstojně držel.
"Zajíci? Tady? Hmm.." Rozhlédla jsem se. "Tady asi moc ne, buď musíš sejít níž, nebo přejít nahoře přes portál, který tě pinkne taky na louku. Teď bychom se tu v horách při lovu asi zabili." Pokrčila jsem rameny. Zima už pomalu ťukala na dveře a byla otázka času, než i zvěř se začne schovávat do nížin. I když nějaký ten kamzík by tu byl, ale příjemný lov by to rozhodně nebyl.
Meno vlka: Tebeth
Počet príspevkov: 34
Postavenie: Kappa
Povýšenie: Kappu jsme myslím už splnili před Tebethovým odchodem v září? V průběhu října získal od Liss funkci Hraničáře. :D
Funkcia: Hraničář
Aktivita pre svorku: x
Krátke zhrnutie (i rýchlo hry): Se Sill konečně ukončili svou průzkumnou výpravu. Tebeth se vrací zpátky domů, kde potkává matku a sestru. Společně se tak dozvídají o momentálním chodu smečky. Kromě toho řeší záhadu propojenou s neznámou květinou. Nadále se snaží ale plnit smečkové povinnosti.
Pokrčila jsem rameny, aspoň jsem měla o práci méně. I když... Zamlaskala jsem. Možná jsem měla tendence si jít po svých, ale nakonec se vlčice přede mnou rozmluvila trochu víc. Nastražila jsem uši a snažila se poznat, co je zač. "Ztratit se?" Pokrčila jsem rameny. "Není ztracený tak trochu každý v tomhle světě?" Zamyslela jsem se. Občas jsem narazila na místo, na které jsem třeba zapomněla, nebo tam naopak ani nebyla. Mlha to trochu znemožnila, ale já už dlouho neměla přesný směr, kam bych chtěla dojít. Ba naopak, toulala jsem se jak mi přišlo zrovna vhod. A vyhovovalo mi to. Čas od času na někoho narazím, nebo si jdu po svých. "Ty jsi se ztratila na cestě za...?" Zeptala jsem se. Mlha to mohla dost znepříjemnit, ach ti vlci kteří mají povinnosti, bylo mi jich líto. Naštěstí já měla moře času a nic mi nehořelo za zadkem. Aspoň to jsem si myslela, v tom jsem žila.
Frank si poklepal na hruď, když se o něm vlčice zmínila. Hned mu to stouplo možná do hlavy, nenápadně jsem mu přehodila hrstku sněhu před něj. Aby se tak nenaparoval, ale jeho křečovitý úsměv dával jasně najevo, že se mu to líbí. "Jo, otravuji se s ním už od mladí," zastříhala jsem ušima. V tom mi to Frank vrátil a hodil po mě miniaturní sněhovou kouli, která mi dopadla na rameno. Máme teď trochu komunikační problémy. Ale to jsem nemusela říkat nahlas. Najednou i přede mnou vlčice měla svého společníka. Byl to nějaký opeřenec. "Sníst? Vlastně nejsi první, kdo se mě na to ptá. Ale ne, osobně jsem nepřemýšlela nad tím, že bych ho snědla. Mám trochu lepší vkus, víš v čem všem je schopný se válet?" Otřepala jsem se a zbavila se tak nepříjemné představy, v jakých břečkách ho kolikrát vidím. "Ten tvůj vypadá o něco slušněji," namítla jsem. "Chceš ho snad sníst? Směle do toho, vypadá fakt čistě, možná bude i dobrej." Vybízela jsem nenápadně, ne že bych nechtěla vyzkoušet ptačí maso. To jsem snad nikdy neměla. Zamrkala jsem na opeřeného tvora.
Chtěla se zabít? Dělala to schválně? Spadla tam a zapadla? Nebo si možná jen hraje. Probleskla mi spousta různých teorií o tom, co tam vlastně dělá. Každopádně to bylo vskutku zajímavé sledovat. Jakmile jsem promluvila, začalo se něco dít. Slabý hlásek se ozval, ale nebyla jsem si jistá, jestli jsem to vůbec zaslechla správně. Postávala jsem tam jako prodavač u kasy čekajíc, až k němu někdo přijde. Najednou se však sníh rozprskl do všech stran a vlčice byla vysvobozená. "Ou! Tak to nebylo schválně, pardón!" Zavrtěla jsem omluvně hlavou. Měli by ti říkat blesku. Tohle se nepovedlo, nestačila jsem zakrýt svou nevědomost a vypadala tak jako blbka, ale co. Spíš mě mrzelo, že jsem jí nemohla hodit ještě nějakou kupu sněhu na hlavu. Ať to má pořádný grády. "Ahoj," hlesla jsem ihned po té.
Frank si dupal nožkou o sníh a pravděpodobně se mi těžce smál. "Já jsem Scallia, míří někam konkrétně?" Zeptala jsem se. "Ať můžu odčinit mou pomoc, teda vlastně ne-pomoc." Zeptala jsem se trochu zmateně. Dobrej skutek se ti vrátí, tak se to říká ne? Stejně jsem měla houby co na práci, tohle bylo naprosto skvělá situace jak se stát lepší vlčicí! Udělej si informátory, teda přátele... tak nějak to Zei říkal. Hodlala jsem to dotáhnout do konce!
Měla bych si nasadit nějaké klapky na oči a prostě jít. Napadlo mě. Ale na to jsem měla až moc dobrou a hravou náladu. Jindy bych se možná tvářila jako kakabus, tak jako vždy. Ale Dallius mi náladu poměrně změnil, i když ty mrtvé zvířata. Nemysli na to. Šel mi mráz po zádech, rozhodně to nevěštilo nic dobrého. Co když se opravdu něco divného děje? Nemohla to být náhoda, ta mrtvolka, kterou Dallius spálil vypadala dost... zaostale. Nechutně, vypelichaně.
Zavrtěla jsem hlavou, rozhodně jsem teď nechtěla přemýšlet nad existencí zvířecích zombie, nechtěla jsem si to připustit. Když v tom jsem uslyšela podivné kvíknutí. Co to bylo za zvíře? Takové jsem teda rozhodně ještě neslyšela. Zastříhala jsem ušima, nebylo to totiž daleko ode mě. Běž dál, nevšímej si toho... možná to je další zrůda. Napadlo mě. V tom lasičák Frank okamžitě začal zvedat tlapky a někam ukazovat. Viděl tam snad něco? Zavrtěla jsem hlavou a chtěla jít dál, ale můj společník se tam zvědavě rozběhl. A já ho v tom nemohla nechat.
Tlapa mi zajela do sněhu a já měla chvíli pocit, že se začnu kutálet dolů. Na poslední chvíli jsem to ale udržela, vpředu jsem viděla něco, co připomínalo lišku na lovu. Nebo něco na ten způsob, ale lišky byly menší, ne? Vypadalo to dost zmateně, zůstala jsem tam stát jako přikovaná, i několik sekund. Teprve až potom mi docvaklo, že by to možná mohl být vlk, nebo vlčice? Podivné pazvuky, které vydávala značily, že něco možná ztratila? "Ehm..." Odkašlala jsem si. Očko mi vylítlo k Frankovi typu - nechceme radši jít? Ale on se očividně vzhlédl v dobrosrdečnosti. "Potřebuješ pomoct?" Zamrkala jsem zvědavě. "Něco se ztratilo?" Hrábla jsem tlapou do sněhu, jako bych tam měla najít zlaťák.
Jméno vlka: Scallia
Počet postů: 29
Postavení: sigma
Aktivita pro smečku: -
Krátké shrnutí (i rychlohry): Scallia společně se Zeiranem založili úkryt na malém ostrově. Úspěšně si ho zabydleli, pak se Scallia vydala na výlet po ostrovech. Setkává se s Dalliusem, se kterým si pěkně sedli. Společně se vydali na lov, vyměnili si užitečné informace o Chaosu, ale i o životě.
Bobříci: -
// Červená louka
Prošla jsem skrz portál. Teprve až ve chvíli, kdy jsem ucítila sníh pod nohama jsem otevřela oči. Ihned jsem ucítila silný vítr, jak se mi opírá do boku a hrudi. Přivřela jsem oči, abych si je chránila od sněhových vloček, které tady vítr rozhazoval do všech stran. Když jsem se podívala vedle sebe, všimla jsem si Franka. Ty jsi tu taky? Bylo po něm celkem ticho, delší dobu jsem ho neviděla, ale můj věrný lasičák se vrátil. V celé své kráse, tedy... skoro. Zdál se být trochu oškubaný, ale Zeiranovu straku nepotkal. Nebo snad ano? Nejspíš ho znetvořil jiný tvor. Měl by se o sebe víc starat. I když já mám co říkat. Byla jsem špinavá od krve, od večeře, kterou jsem měla s Dalliusem.
Protočila jsem panenkami a pomalu scházela z hor dolů. Portál se mi za chvíli schoval za mléčnou mlhu. Nedivila bych se, kdyby se té mlze tady někdo ztratil, při hledání portálu. I když jsem měla cestu už nacvičenou, pravděpodobně bych teď měla také problémy samotný portál najít. Zastříhala jsem ušima a sklonila hlavu ještě kousek níž. Frank mi po hlavě vyskočil na záda a schoval se v chundelatém zátylku. Nechala jsem ho tam, po dlouhé době se milost pán mohl vézt.