Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Kdyby tak jen věděl, že zrovna tenhle mlaďoch je ten milovník tříbarevné Merlin. Asi by se nad celou situací bavil ještě víc. Obzvlášť, kdyby věděl, že právě díky Merlin má teď ten nebožák zlomené srdce.
"To bych mohl. Ale třeba bychom si mohli také pomoci vzájemně," dodal s dalším úšklebkem, když mu vlk "slušně" navrhl, aby odkráčel. "Můžeme třeba alespoň společnými silami něco ulovit, ne?" pobídl vlka s bolavým srdéčkem. Aspoň se u toho dobře nažere, když už se žádné vzrůšo po té strašlivé vlčí epidemii nekonalo. Říkal si, jak se ta nemoc postupně vytratila v absolutní zapomnění. A přitom tu bylo tolik mrtvých...! Snad se nemoc i nadále vyhýbala Astrid, která měla tak naspěch, že mu ani pořádné ahoj neřekla. Zdálo se, že oba byli k lovu chtě nechtě odsouzení, snad třeba ve snaze zapomenout na jejich city zlámaná ega.

Hnědý, pohublý vlk vypadal znepokojeně. A Setekh si to náramně užíval. Evidentně dlouho nezažil žádné vzrušení. Ovšem... až na tu krátkou chvíli s Astrid. K čertu... stále se mu vracela na mysl!
Zastříhal ušima a pousmál se na vlka. "No," dodal ke svému úšklebku. "Tak zpackaný zřejmě nebude. Zdáš se na to poměrně... živý," řekl vzápětí a projel ho svýma pichlavýma, zářivýma očima, které se skrývali v uhelně zbarvené srsti. Vlk vypadal mladý. Byl Set také tak mladý, když sem přišel? Připadalo mu, že tu strávil už století. Byl starý? Jeho život zde začínal být pomalu a jistě delší, než život dřívější, který strávil v poušti. Připadalo mu to celkem... nešťastné.
"Docela se nudím. Třeba bys mě mohl zabavit," řekl nečekaně upřímně a znovu se trochu prapodivně ušklíbl. Zdalipak i tenhle cizinec znal Astrid? Kde teď asi byla?

Neznámý ho nepochybně zaujal. Vypadal rozrušeně. Možná proto se Set přibližoval. Provokoval? Toužil po nějakém konfliktu? Kdoví. Tiše našlapoval a plížím krokem se k němu blížil, přestože bylo oběma véce než jasné, že jeden o druhém velice dobře ví. Nakonec jeho až podivně dlouhé nohy zastavila vlkova otázka. Setekh se posléze posadil.
"Záleží na tom, co jsi zpackal," pronesl cynicky se špetkou úsměvu k vlkovi. Už pochopil, proč byl rozrušený. Situace se Setovi líbila čím dál víc, pomohla mu zapomenout na Astrid a na všechny ty strašlivě podivné a mnohdy bolestné dny, které tu poslední měsíce zažíval. Konečně nabýval dojmu, že zase může řešit věci všedního života a nemusí přitom sledoval vlčí apokalypsu v podobě krvavého kašle a hromadou mrtvol všude v okolí.

//Poušť

Jediné, co mu v poušti opravdu chybělo, byla voda. Jediné místo, které vodou oplývalo, bylo totiž obsazené smečkou. Kdykoliv na to pomyslel, chytil ho vztek, který by ho snad i býval byl dovedl k tomu jejich zdařilému alfovi, aby si s ním vyříkal, jak sobecké a hloupé je, držet smečku na území oázy. Naštěstí mu ale na věcech zde na Mois Gris tolik nesešlo, a tak raději, než aby se zabýval nějakým alfou, udělal si výlet na Kvetoucí louku, která nabízela vody dostatek.
Posadil se u břehu a sklonil hlavu nad hladinou. V tu chvíli se na moment zastavil, protože k němu vítr donesl něčí pach. Očima zdroj ihned vyhledával, zatímco se ale v klidu odhodlal napít. Bylo docela příjemné zjištění, že po té hrozné epidemii stále na Mois Gris chodí živí a zdraví vlci. V poušti na ty hrůzy docela pozapomněl. Tiše začal pozorovat cizince, který tam jen tak divně postával a ještě divněji čuměl. Zdál se snad nějaký nervózní, nebo co. Že by tu nemoc přece jen třeba chytil a zrovna se rozhodoval, jestli umře, nebo ještě ne? Setekh se rozhodl udělat pár kroků k němu, aby spatřil jeho reakci. Uteče? Bude se chtít prát? Nebo na sebe budou pořád stejně divně čumět?

//Tichá zátoka

V poušti trávil dlouhý čas. Měl pocit, že mu písek vrací život do žil. Vstřebával ty podivné okamžiky s Astrid, které mu stále přinášely stejně uspokojující pocity, jaké měl i ve chvíli, kdy bořil svou tvář v její huňaté srsti. Proč se pak tak vyděšeně uklidila z cesty? Kam tak spěchala? Mohli přece pokračovat... a určitě by to bylo ještě krásnější!
Nezbylo mu ale nic, než vzpomínka v jeho nekonečných píscích... tedy, tady na Mois Gris byly konečné, ale Setekh se snažil sám sebe přesvědčit o tom, že tohle je jeho domov. Jako ten, který kdysi v poušti míval. Minulosti to bylo vzdálené na míle daleko, ale co mu na ostrovech zbývalo?

Když nabral dostatek energie, rozhodl se pro další toulku napříč ostrovy. Zamířil na Kvetoucí louku, která s pouští sousedila.

//Kvetoucí louka

Čas letěl neúměrně rychle. Realitu vnímal tak intenzivně, že skoro zapomněl, že se ještě před chvílí klepal zimou ve sněhové bouři. Teď ho hřál pocit k Astrid, její blízkost. Její vůně.
Netrvalo však dlouho a kouzlo jejích zamilovaného vyšinutí pominulo. Ne, že by ihned ztratil city k Astrid, ale ve chvíli, kdy uskočila, měl pocit, že jí něco provedl. Trochu se zamračil na její slova. Styděla se? Proč odcházela tak najednou? Copak jim nebylo dobře? Sice ho opustil ten nebeský optimismus, ale Astrid by klidně objímal i nadále. Přišlo mu to tak... přirozené! Navenek své zmatení dal ale znát jen minimálně. Zlehka přikývl hlavou.
"Tak to mi nezbývá... než doufat, že tě zase brzy někde potkám," ušklíbl se, zatímco vlčice s nejistou tváří pomalu opouštěla zátoku. Bylo to... zvláštní. I Setekh se ale po chvíli zvedl a zamířil ke své milované poušti. Byl již tak blízko.

//Poušť

Kam se jen podělo jeho racionální já? To, které nevěřilo ničemu a nikomu, dokud si to pořádně neprověřil. Jak jen se z jeho hrdla vydrala ta slova o náhodě? Co to bylo za hloupost?
"Skoro by tomu jeden uvěřil," poznamenal a usmál se nad tou představou, že by to vše skutečně dávalo hlubší smysl. "A já bych tomu rád věřil," dodal chvíli poté, protože představa, že byl na ostrovy seslán právě kvůli ní, mu přišla hrozně vzrušující. Přál si, aby tomu tak bylo. Aby ona byla jeho múzou, jeho vším, co ho drží na nohou. Zároveň ale cítil něco, co snad ještě nikdy v životě ne. Jakousi nejistotu, obavu... Co když ona nebude chtít jeho? Vždy, když v něm ten pocit narůstal, Astrid ho zastínila svými slovy... a teď... i dotekem. Přivřel oči a nasál znovu její vůni, načež svou hlavu ovinul kolem jejího krku a přitiskl jí k sobě. V tu chvíli pravděpodobně ani nevěděl, co vlastně říkala.

Byly to zvláštní chvíle, které již dlouho v jeho životě neměly místo. Chvíle souznění, aniž by jeden musel tomu druhému cokoliv říkat. Chvíle, ve kterých cítil, že mu na něčem doopravdy záleží. Že konečně našel smysl svého bytí zde, naplnění, které zde tak často postrádal. A bylo to právě díky Astrid, vlčici, která ho tímto světem provázela od samého začátku.
"...Věříš na náhody?" zeptal se z ničeho nic, když tak přemýšlel nad jejich osudovými setkáními, kterými byl protkaný jejich život na Mois Gris. Mělo to něco znamenat? Kde se v něm vůbec brala taková iracionální, naivní a možná poetická představa, že by to snad mohlo být jen osudem, že jim bylo souzeno, být spolu?
"Ne... to ne," potvrdil její slova a pak se zadíval hluboko do jejích očí, jako by jí snad dokázal takovým pohledem číst myšlenky. "Nikdy bych ti neublížil," dodal na to, jako by se snad bál, že svým zaskočením Astrid nějak vyděsil.

Váhala snad? Jak, že možná? Trochu se ušklíbl. "Bude to pro mě ta největší pocta," odpověděl, když z jejích slov vycítil jakési velké přemlouvání. Musel se nad tím usmát. To ji poušť skutečně tak odpuzovala? Vlastně, když si to převrátil na sebe, že by on měl navštívit hory, asi by se v něm mísily podobné pocity. Po boku Astrid by bylo tohle prostředí patrně trochu přívětivější, ale o nic více kouzelné. Nebylo by to totiž prostředím, ale právě Astrid. To ona jediná byla na horách tím hezkým, příjemným. No, zkrátka byl rád, že ona na něj neměla podobné návrhy. Dost možná, že by totiž takový výlet ani nepřežil.
Astrid po něm zopakovala jméno pouštní bytosti, která proplouvala mezi dunami jako opuštěný, ztracený koráb. Měl pocit, že kdyby se jeho jméno vyslovilo potřetí, dozajista by se někde objevil. Možná, že si Astrid všimla podobnosti s jeho jménem, ale Set to již dále nerozvíjel. Její další slova mu navíc skoro vyrazila dech. On a dobrý? Chvíli koukal, jako Grinch, kterého právě někdo opěvoval pro jeho dobrotu. Ne snad proto, že by si myslel, že je zlý, nebo byl opravdu zlý, ale proto, že mu to nikdo nikdy neřekl. Vlastně mu ani nikdy nepřišlo, že by to tak někdo bral. "...Proč...?" zeptal se trochu zaskočeně, přičemž marně přemýšlel nad chvílemi, kdy by se mohl projevit jako dobrý vlk.

Žádná z vlčic, kterou zde poznal, na něj nepůsobila dojmem, jako Astrid. Žádná z nich také ale nebyla vlčice severu. Sice zimu, sníh a hory takřka nenáviděl, ale s Astrid to bylo jiné. Přišla mu tím zajímavá, lákalo ho jí poznat o to spíš. Třeba si tak najde i vztah k horám? Kdoví!
Astrid vypadala, jako by jí snad jeho příběh mrzel. Toho sice docílit nechtěl, ale důležité bylo, že tím nějakým způsobem zaujal. No... doufejme. "Ale oheň horám nepatří..," ušklíbl se, přičemž tak trochu obrazně myslel i sám sebe. Oheň patřil zkrátka poušti, horám patřil jen led a zima.. a... "vzduch". Raději by ten vítr viděl ale mezi nekonečnými písky, i tam totiž byl mocným pánem. "...patří poušti. Stejně jako jí patří vítr," dodal vzápětí, přičemž onen "vítr" zase myslel jako obraz pro Astrid, která vládla magii vzduchu. Nechtěla by nakonec zkusit život tam?
"Oheň nebyl znamením zla, ale Satekhma, a ten je toho znamením," upřesnil Astrid, která naopak magii ohně cenila. Ano, tady na ostrovech každý cenil jakoukoliv magii, ale mezi jeho druhy nebylo normální ovládat čáry, a už vůbec ne ty ohnivé. Ostatně Setekh po onom zlém duchovi neměl jen oči, ale i skvrnu nad okem. To bylo ale na jiné povídání a Set tím nechtěl narušovat onu blízkou chvíli mezi nimi.

Čekal téměř vše, ale když řekla nepředvídatelný, zůstal trochu překvapený. Na jeho popis nacházel hlavně slova negativního významu a týkala se spíše jeho neschopnosti. Nechal ho tehdy totiž ještě s jednou vlčicí, aby se procházeli po jeho území a nikdo se neobtěžoval, aby alespoň zjistil, o koho jde. No. Bylo to při nejmenším zvláštní. To teď ale nebylo důležité. Vlastně nějaká alfa pouštní smečky ho vůbec nezajímala. Daleko více mu teď totiž záleželo na tom, že je tu s ním Astrid. Chvíli na to vzniklo další ticho a Set nabyl pocitu, že i Astrid vysílá jakési signály zalíbení. Byl trochu natvrdlej, to jo, ale když pocítil její nezvyklou blízkost, Setovi to nakonec došlo jako každému samci. Pousmál se.
"Ne," odpověděl pravdivě na její otázku. Před pár lety by se za to snad styděl nebo na to neodpovídal rád, ale po době, co strávil na ostrovech, na to snad byl i hrdý. Jen on totiž měl magii ohně. Jen on byl ten, kdo byl smečkou právě kvůli tomuhle zavrhován. "Ale určitě tam nikdo neměl oči jako ty," dodal vzápětí a znovu se zadíval do té exotické, nebeské modře. "V poušti měl magii ohně pouze potomek jejího zlého ducha," dodal vzápětí, jako by snad měl pocit, že právě tohle by Astrid mohlo zaujmout, zatímco vdechoval její vůni po jehličnatém lese. Opět pach, který mu byl tak cizí a vzdálený...

Z čenichu pravidelně vyfukoval páru jako nějaký drak, jak tu tak v chladném ránu seděli. Tohle by se mu v poušti prostě nestalo. Vůbec se nemohl dopočítat dne, kdy konečně bude zase tepleji a tohle šílené počasí přejde. Jestli na ostrovech něco opravdu vadilo, bylo to právě tohle šílené střídání počasí. A zdržovat se kvůli tomu na tom malém pískovišti, které navíc ještě z velké části obsadila ta podivná smečka, kterou tam vlastně pohromadě ještě ani nezahlédl, to by bylo k zbláznění.
Ke dvěma vlkům se blížil pofidérní mráček, ze kterého se sypaly třpytky. Set něco takového zahlédl, ale snad nějakým zázrakem mu to přišlo docela normální. A než by se stačil dát do průzkumu, najednou nevěděl, že nějaký mrak byl. Od zapomenutí se ho zmocnil jen agresivní kašel, protože ho děsně škrábalo v krku. Astrid na tom nebyla o moc líp, ale chvíli na to se nad tím už ani jeden z nich nepozastavoval. Set se najednou cítil lehčí, podezřele optimistický... plný života. Kam se vytratila jeho zapšklost? Čím jen to mohlo být? Znovu si prohlédl Astrid, avšak teď, bez jeho bubliny nenávisti a zhrzení najednou viděl vlčici, která ho k sobě už dlouho poutala svou odlišností. Byla pro něj něco cizího, exotického! Aniž by byl nějak zarmoucen jejími předešlými slovy o tom, že není cesty z ostrovů pryč, prohlížel si zaujatě její modré oči. V jeho domovině nikdo takové neměl.
"...prý je?" zeptal se na její nedokončenou větu a přitom by jí klidně mohl spálit svým pohledem. Najednou jeho oči nebyly prázdné, ale záhadně uhrančivé. Cosi v nich totiž prozrazovalo jeho zájem o ní. Možná tomu napomohlo i jeho drobné pousmání, které na jeho tváři až tak často vidět nebylo.

Začalo pomalu svítat. Nakonec se pláž zjevila v klidný den, který jako by se vůbec neznal k noční vánici, která zachvátila blízká území. Tahle pláž byla zkrátka stále bez známek neklidu nebo nějaké bouře. Že by zase nějaká magie? Set jen pozoroval hladinu vody, která omývala prochladlou pláž. Ticho, které se mezi nimi rozhostilo, mu vůbec nevadilo - naopak. Dávalo prostor věcem, které se stejně vyřknout nedaly.
Rozhodně si nechtěl na svůj život zde stěžovat. Pokud by si na něco stěžoval, bylo by to jen a pouze na ostrovy. Na tuhle prokletou půdu, ze které se nemohl dostat.
"Zvláštní," uznal a pohled vrátil Astrid. "Možná. Nežil jsem nikdy ve smečce... snad jen... ve společenství," prozradil Astrid kousek ze své minulosti. Vždyť to nebylo žádné tajemství. "Ale to místo jsem měl rád. Bylo pro mě vším. Jenže jak to tak vypadá, budu se muset smířit s tím pískovištěm tady na ostrově," ušklíbl se a hlavou se otočil směrem, kde se nacházela poušť. Pak se pozorně usadil a pro jistotu se znovu upravil, jako by snad měl mít v srsti ještě nějaké zbytky krve, i když tomu tak nebylo. Pak se rozhodl téma trochu posunout. "Znáš tu pouštní smečku?" zeptal se zdánlivě bez zaujetí.

Těžko se mu věřilo, že by někdo našel v těchto místech zalíbení, a že by se tu skutečně usadil. Astrid to ale nejspíš dokázala. Snažil se to pochopit. Vlastně jí to mohl vcelku závidět, třeba našla nějaký ten vnitřní klid, smysl svého bytí. O tom se jemu mohlo zatím jen zdát. Plácal se na ostrovech jako ryba vyvržená na souš. Nemohl ale říct, že by tu chtěl zůstat, že by mu život tady činil potěšení. Že by tu našel něco, co by ho tu konečně zdrželo. Za každou cenu se chtěl vrátit tam, odkud se sem dostal. A před očima se mu začal zjevovat obraz zhrzeného vlka Wissfeoha, který byl asi podobně zbloudilá duše, jako Set. Nad ostrovy se však pohoršoval již delší dobu, než Set. Zda-li pak měl i Wiss stejný pocit? Že se za ta léta tady nikam neposunul?
"Nic," potvrdil vlčici, jako by se nechumelilo (a že se chumelilo celkem pořádně!). "Ale ty jsi na tom líp," dodal trochu jistoty do momentální situace. "Ne?" zeptal se na ujištění a bylo vidět, že se u toho trochu ušklíbl v úsměv. "Proč ses vlastně do té smečky přidala?" zeptal se možná na něco, co se zdálo jako hrozná blbost a taky docela troufalá otázka, ale vlk povahy, jaké byl Set, tohle zkrátka nedokázal moc pobrat.

Ve tmě na ní nevypozoroval nic, co by si zasloužilo jeho zvýšenou pozornost. Zdálo se, že nějaké hadry na sobě postrádá, výrazné ozdoby taktéž nezahlédl - že by se nestala takovými věcmi posedlá, jako některé vlčice, které potkal? Náramek na noze mu zatím zůstal utajen, a kdoví, zda by si zrovna samec jako Set něčeho tak nenápadného všiml, byť by slunce zářilo v plné parádě.
Takže byla ve smečce. V horách. Něco, co hned nadvakrát nedokázal pochopit, ale přál jí to. Tedy, evidentně tam byla spokojená, když se tam usadila. Napadlo ho, že by to znamenalo, že si tam našla partnera, třeba už měla i celou rodinu. Zvláštní představa. Nebo co jiného znamenalo "usadit se"? Trochu se na to zamračil, či ušklíbl, ale to už by nebyl ani Set. Jak to nebyla poušť a nezavánělo to příjemným teplem, nebylo to zkrátka nic pro něj.
Zajímalo ho sice, jaká spousta věcí se stala, ale naštěstí byl tak slušný a více se neptal. "Tak... hlavně, že jsi tu našla smysl a jsi tam spokojená," řekl na závěr velice neutrálně onu zcela neohranou frázi, kterou se čas od času zakončuje téma nějaké konverzace. Astrid byla vlčice se srdcem na správném místě, a jak si ji pamatoval, tak i její mysl byla čistá. Takových tu na ostrovech našel zatím jen pomálu, ale nedivil se, komu by tu z téhle země tak trochu nehráblo?
"Ne," odpověděl opět velice stručně, jak už míval ve zvyku. "Nic zajímavého pro mě," dodal vzápětí. Měl to ale smutný život na ostrovech, že? Při své honbě za domovem akorát ztratil čas a nezískal vůbec nic. Připomněl si, že by alespoň na té magii mohl trochu zapracovat, když si po těch letech zde konečně připustil, že tady jsou na rozdíl od jeho domoviny potřebné a žádané. Nebylo to ale jen pokušení, které mu přivodil Satekhm? Neseslal ho sem právě proto, že hledal třeba svého stejně zkaženého, ohnivého spojence? No, možná, že mu z těch ostrovů už taky začalo trochu šplouchat na maják...