Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Šlehl ocasem. "Ne, nechci být nejspíše panovníkem... vždy jsem si myslel, že je to můj osud, že se to prostě musí naplnit a že i přes válku všechny najdu, ale... tohle není pro mě. Nejspíše bylo dobře, že otec zemřel, kdyby mne zde viděl... nejspíše by mne seřval a vysvětlil mi, co znamená mít ve znaku lva." Odpověděl Solf a pak se podíval na svou nohu. "Špatnou nohu mám kvůli své idiocii. Však když s ní něco budu dělat, tak..mohl bych jí vyléčit, mohl bych se zbavit vší té psychické bolesti." Jeho rodina vždy přijímala slabé, ale Garmadoni je nestrpěli. Kdyby ho viděl někdo z nich. "Tak to bych se měl rychle naučit manipulovat s časem, jelikož to.. můj rod hlavně umí. Vracet sekundy či vidět útržky budoucnosti. Vlastně...pořád je mám, hodinky." Ale nevěděl kde, jen věděl že někde jsou. Ach, jistě. Pak se usmál. Lev je obří kočka s hřívou. Můj rod jí má ve znaku díky spojenectví a přátelství s nimi." Vysvětlil. Nebo spíše to byl jeho symbol dříve než se to vše pokašlalo.

Stáhl uši a ocas. "Dříve jsem byl sobecký hlupák co se často smál obětem svých krutých žertů, měl jsem vše na tlapce a užíval si toho, kým jsem byl a jakou moc jsem měl, ale pak přišla válka a udělala za tím vším tlustou čáru. V táboru jsem pochopil, že mé slovo nic neznamená, vlci už se mi neklaněly a často ukazovaly, jak moc hnusný sem byl povahově. Pochopil jsem, že pokud chci najít přátele a ne jen tupé následovače a patolízaly, tak se musím změnit..." Začal Taylor popravdě a pak se podíval na vodu. "Teď, když se podívám do vody, tak se nepoznávám. Nevím kdo dál sem, nevím kým mám být a nevím kde je mé místo. Jako by změna nebyla úplná." Zamumlal a podíval se na Solf. "Až tady jsem pochopil co je to láska, několikrát jsem běhal po území jak idiot jen abych Solf našel, několikrát jsem kvůli ní překonal strach z výšek a cítil se... šťastně, když jsem jí uviděl. A když si bude přát, tak... zapomenu na to, kým jsem a kým jsem byl." Přiznal a sklopil hlavu. Nepoznával se už delší dobu, nepoznával kým ani měl být. "Však můj rod... jsem poslední lev, který snad přežil a..." Do jeho očí se narhnuly slzy. "Nebudu pak mít nic co by mi připomínalo rodinu, všichni jsou mrtví a ti co přežili už možná také nežijí."

Taylor nastražil uši. "Taky bych raději neomezenou svobodu, vzhledem k mé minulosti by to bylo nejlepší. Ale kvůli Solf se vrátím do smečky.. jenže nikdy jsem nebyl prostý člen smečky... nevím co kappa dělá a nevím ani co dělá kdokoliv jiný. Jsem typickou královskou smetánkou jenž byla namyšlená a nevnímala své poddané více než jen kus hadru. Byl jsem někdo a teď se mám přidat do smečky jako nikdo." Promluvil nakonec. Zvedl se opatrně ze země a podíval se na nohu na kterou se ještě neodvážil dokonale postavit. K čemu mu byla smečka, když tam nezapadne? Buď všechny ohrozí na životě, nebo si nebude moci zvyknout na to, že jeho bývalý smečkový život je pryč. "A co omega? Co vůbec dělá omega? Vždy jsem z nich akorát dělal pokusné králíky na svou magii a několik z nich poranil, co jiného dělá omega?" Zeptal se zoufale. Čím více si uvědomoval, že o světě bez sluhů a služek neví nic. Posadil se vedle Solf s packou nataženou. Nevím co se vůbec ve smečce dělá... byl jsem cvičený celý život k tomu být panovníkem a nezajímat se o ostatní. Co vůbec je všechno za postavení? Byl jsem sobecký, tak moc sobecký.

Kdyby ho teď někdo viděl. Ach, jak by se chtěl propadnout do země. Podíval se na packu a zastavil se. Pohledem jí sledoval jako kdyby byla nepřítelem. Začínalo se mu vybavovat jak vlastně přišel k úrazu. Pamatoval si jen tábor ve kterém se pak ocitl. Ale tuhle část jeho mozek vyčlenil kvůli bolesti. Jediný co si pamatoval ještě z toho dne bylo jak viděl Star pojídanou vlkem, ale ten moment jak přišel k úrazu? Ach, uvědomoval si to čím dál více. Zahnaný na skále kus od vrchu se musel poprat s pár vlky a pak nejspíše nešikovně znaven bojem o jednoho zakopl. Ale kdo jej tedy shodil do vody? Někdo ze spojenců mu musel zachránit život. Pomalu šel za nimi ponořen do myšlenek jenž mu vířili myslí.
Sedl si k vodě, aby si tlapu chladil. Pak si jí natáhl tak, aby na ní dosáhl tlamou. Chytl jí pevně, že se mu u pusy objevili pramínky krve a natáhl jí jako by jí chtěl urvat. Zakřupalo to a kloub se konečně s pomocí vlka usadil. To mu měl někdo udělat. Bolest mu zatmavila bolest a tak další pohyby dělal naučeně. Packu dal do vody, která se začala jemně rudě zbarvovat. Vyplivl krev a zašklebil se. Pak konečně zase vnímal, jelikož studená bolest stahovala žilky, aby neprokrvovaly tolik nohu. Oddechl si. Nejspíše bude noha lepší než kdy dříve, konečně jsem jí totiž napravil pomyslel si a mlčky se podíval na Solf.

Bolest se utlumila, ale on věděl že tohle nebude jen tak lehké. Pomalu se sebral ze země a došlápl na tlapu. Ta byla slabá, nedokázala se ani udržet bez křivení a kolabsu na jednu stranu. Jako kdyby kloub byl z gumy. Sešel schody proto s minimální zátěží na tu tlapu. Podíval se na Luciana. "Děkuji ti, ale... tlapa je v háji. Zas..." Povzdechl si a pak se podíval na Solf. Bolest se vracela a on ucítil v očích slzy. Podíval se tedy na Solf a mírně se usmál. "Já to zvládnu...nemusíš se bát." Řekl s hlasem plným bolesti, ale tušil že to brzo bude lepší. Tušil že to bude muset být lepší.

Do kasičky tady pro blba mého hnědého, prosím. ^^

ZAPSÁNO

Povzdechl si. "Opravdu si to myslíš Solf?" Pokrčil se tak, aby pokrčil pořádně i kolena na zadních nohou, kdežto v tom zadní levá noha nechutně křupla. Zaskučel bolestí a ihned se zvedl. "Ne, leda že bych se doplazil po břiše, ale pak se mi zvedá ještě o to hůře." Sykl a začal si olizovat packu. Nebyl člověk, aby se mu kloub s vazy dokonale zahojil. I kdyby byl člověk, tak by si klekal blbě. Snažil se nohu šetřit tak dlouho, jelikož stažení jenž mu po bitvě Jayce udělal nebylo dostatečné. Nebyl medikem a jediný medik byl daleko, co by mu pomohl. Nemohl nikdo tušit, že se kloub nevrátí úplně dokonale na původní místo. "Dostanu se za vámi, jen co si najdu něco na tu nohu, když jí zpevním, tak to půjde." Řekl odhodlaně. Chtěl být po boku Solf tak moc.
Začal se rozhlížet okolo něj. "Nebylo tu někdy staré lidské oblečení? Umím z něj něco vyrobit, ale z lián či něčeho pevného by to šlo taky." Zeptal se. Kde by sakra sehnal liány? Nebyla tu džungle a ani nic, kde by se vytvořili přirozeně. Seru na to. Pomyslel si a přišel blíže ke stupu. S hnusným křupnutím a slzami v očích se protáhl dovnitř. Packu měl zase lehce poničenou, modlil se jen, aby nevznikl zánět, ale byl vevnitř. Po tvářích mu tekly slzy bolesti a zuby měl zaťaté, ale byl tu.

Zarazil se, když je pozval k němu. Pohled padl na packu a povzdechl si. Bral někdo vůbec ohled na někoho kdo byl chromého? On by jim nestačil, ale nechtěl lámat Solf srdce, tak si jen odfrkl. Popadl do tlamy jednu rybu a další kopl do vody aby přežila. "Jdeme." zamumlal a vydal se rovněž směrem za jejím bratrem. Jak moc byla příroda rozpačitá, když se tak díval. Nebylo to poprvé, co je udiven tímto územím a ostrovy. Proč se vlastně nikdo nezajímal o jeho zdraví? Mohl se jevit jako zdraví, ale nikdy se nebude moc přikrčit tak dokonale.
Nakonec se zastavil u vchodu a ušklíbl se. "Nejspíše bych měl zůstat venku...s mou nohou se dovnitř neprotlačím."
---) Androme

Jeho pohled změknul. Ach, jak rád by viděl zase svou rodinu. Jak moc by zase Markovníkovi řekl, že je pošahaný a že se nemá snažit lítat, když nemá křídla. Jak moc by zas objal sestru a uklidnil jí, že muži nemají tolik citů jako ženy. A co druhá sestra jenž ze sebe dělala samce po většinu času? Ucítil zas jemný vánek. Jako by se o něj někdo otřel. Neměl by kritizovat ty co nezná, takový nebyl, nepoznával se. Nepoznával ani kým nadále je. Musel by se změnit jen aby mohl více vyrůst? Nechtělo se mu měnit staré zvyky jenž uchovával. Opatrně se proto pustil do ryby. Jak pěkné by bylo potkat ještě jednou sourozence, aspoň na chvíli, abych věděl že žijí a nic se jim moc nestalo. Pomyslel si a vyplivával kůstky, které jeho zuby nerozdrtily. Každý kousek masa důkladně rozkousal a pak projel jazykem kolik kostí v něm zbylo.
Musel se zasmát nad větou Solf. On nebyl vojákem co by jí zachránil v případu nouze. Nebýt té nohy, dostal by se výš v žebříčku, ale zatím? Kloub v levé zadní noze mu nepříjemně křupl, když se konečně pohl směrem k vodní hladině. "Myslím si, má dámo, že ti občasná kontrola od bratra neuškodí...není to sem daleko, aby se sem nedalo občas od smečky dostat." Zhodnotil Taylor. Nemohl jí okrádat o sourozence. Pak se o něj otřela. Zamručel a sklonil hlavu k vodě. Napil se opět, aby zapil možné kůstky v krku a donutil je sklouznout dolů. Pak mlčel a díval se do odrazu na vodě. Muselo být nějaké znamení že žijí.

Taylor se podíval na svůj odraz na vodní hladině. Jak moc by na něj byl otec pyšný? Měl jej sice rád, ale... jak moc byl jeho otec schopný projevit náklonnost ke svým dětem? Jak moc se mu podobal? Jak moc slyšel jeho hlas šeptat ve větru. Zavřel pomalu rudé oči a ucítil na své srsti jemný vánek. Solf měla sourozence, on nejspíše ne. Jak smutné to bylo? Jak moc byl život nespravedlivý. Otevřel zase oči a začal chňapat po rybách v jezeru. Nikdo vlastně neměl rád ryby, ale Taylorovi chutnali nejvíce snad. Také pro něj byli nejsnadnější na ulovení. Konečně ucítil její chuť v tlamě a tak svou oběť vyhodil na pevninu, aby jí mohl přidat kamarády. Zase ponořil hlavu pod hladinu a čekal na další rybku. Ach, nakonec měl i druhou. Hodil jí na pevninu stejně jako tu první.
Trvalo chvilku než jej vyrušila Solf a nejspíše další vlk. Házel zrovna čtvrtou rybu na pevninu. Protočil očima a vylezl z vody také. Přešel ke svému úlovku. Zaryl drápy do žaber jedné z ryby aby jí usmrtil a ona s sebou moc nekucala. Vlk si mohl všimnout jeho kulhání, však přesto byl Taylor pohyby ladný. Zase si získával své pomyslné postavení. Když jej Solf představila jako Taylora, tak sebou cukl a zaryl prudce drápy s dupnutím do další ryby. "Taylor Kom De La Marcia." Představil se celým svým jménem. Zase jej chtěl použít. Byl velice formální, byl narovnaný a jeho pohled byl vážný. "Jsem doprovod Solfatary na její území smečky, rovněž bych rád zaujal místo vedle ní jakožto partner." Představil se a jemně se uklonil. Většina Marciů se neklanila až k zemi, protože Garmadoni byli o dost větší než oni a tak neměl problém i teď.
Podíval se na Solf a přimouřil oči. Přesto však zůstával vážným. "Tvé předtuchy se jednou trefily do černého, má dámo, však příště nás tato zastávka může stát život." Řekl hlasem bez emocí. Musel si držet svůj vážný postoj a dokonce být vážný i hlasem. Panovníci nesmějí projevit emoce a on k tomu byl učený. Bez pohledu na zem zabil další rybu. Posunul jí k Solf. "Jez." Řekl prostě.

((--- Temný les
Zastřihal uchem. Ona měla bratra ještě tady na území? Taylor ani nevěděl kde jeho sourozenci jsou, jestli někde vůbec jsou. Ani nevěděl kolik jich přežilo. "Myslíš že tu bude někde tvůj bratr? Nemyslím si, že by tady zrovna byl. Je to tu..až moc milé." Přiznal Taylor a rozhlédl se kolem nich. Nakonec přešel k jezeru aby se napil. "A cesta několikrát na cizí území jen abych ten most mohl shodit a podpálit." Zamumlal a opět se napil. Pak se odhodlal vejít do vody, aby zkusil chytit pár ryb. "Musíme se najíst, Solf." Upozornil jí na krutou pravdu nakonec.-

((- Most
Zastavil se konečně zadýchaně a plácl sebou na zem. Most prakticky až na jedno škobrtnutí přesprintoval. Podíval se na Solf a odfrkl si. "Proč se to sakra musí dít pořád? Proč mi něco tahá přes ten zatracený most!" Řekl mírně naštvaně, leč furt zadýchaně Taylor. Proč mu to Solf dělala? "Solf, děláš si ze mě srandu? Ten pohled znám! Ty mi lžeš a jdeme na špatnou stranuuuu." Dodal nešťastně Taylor, když si jí prohlídl. Uměl odhadovat dokonale ve vlcích, hlavně ty co miloval dokázal odhadnout dokonale. Navíc se Solf tvářila ustaraně. Podíval se na ní po její otázce a konečně se zvedl. Přešel k ní a otřel se o ní. "JE to má volba s tebou být jen..." Povzdechl si Taylor znovu. Neměl by jí říct, že si pořád není jistý zda mu jí zase nezabijí? Pomalu se vydal dál, však po chvilce přidal do kroku. "Čím dříve tam budeme, tím dříve se najíme." Dodal a konečně přidal do běhu.
---) Pityas

(((--- Les u mostu
Taylor se nezastavoval, ale vnímal nepříjemné houpání mostu. Vnímal každý svůj krok jako posunutí blíže k jeho cíli. Jako takový vysněný cíl teď bral Temný les na druhé straně. Díval se před sebe, jako by tam byla nějaká sladkost co jej lákala dál nebo kus prokrveného fláku. Jak moc by si dal maso. Pak se budou muset zastavit na jídlo nebo hlady pojde. Pak však zakopl o prkno a natáhl se o zem jako by byl jedno z nich. Byl rád, že se celý most neurval, ale všiml si jedné věci... a to té hloubky pod ním, jelikož před mlhu nebylo ani vidět dno. Rychle se zvedl a zavřel oči. Sakra, jak se má teď dostat na druhou stranu? Sakra.. Otevřel zase oči a rozběhl se znovu. Ani nepočítal metry, ale najednou byl tam... byl na druhé straně.
---)) Temný les

(((---- Na vyhlídce
Povzdechl si. "Ale pochop že ten most přes který půjdeme je tak hrozný, že jsem ho raději celý předběhl." Sykl tiše, ale pak se usmál. Ne vždy se někomu dařilo. A jestli měli jít do jeho budoucí smečky, tak bude muset být pozitivní. Což se mu moc nedařilo, jelikož se mu hlavou honilo milion myšlenek. "Cokoliv se bude dít, tak se nedívej dolů." Zamumlal, když si začal všímat povědomých částí. Měl by jí říct, že se bojí výšek a most raději znovu přeběhne? Stromů ubývalo a začala se objevovat mlha. Sakra! Brzo to tu bude. "Uvidíme se na druhé straně, krásko, budu tě tam čekat." Pověděl, když jeho tlapky stanuly na mýtině před mostem. Pak už se jen rozběhl, aby to měl co nejdříve za sebou.
----)) Most

Jak moc byla bezstarostná? Jak moc spoléhala na lásku? Jenže on věděl, že to tak lehce nejde, že takhle lehce se nebezpečí nezbaví. Jak moc bláhová byla v jeho očích teď. Ale šlo pro jeden den myslet jen na lásku. Zklidnil se proto tedy. Jeho napjaté vlasy povolili a on si s klidem vykračoval. "Přemýšlela si, co jim řekneme? Že jen tak taháš cizince k hranicím?" Ušklíbl se na ní. Ach, jistě že o tom nepřemýšlela, jak by mohla! Vše si malovala tak růžově...tak skvěle. "Nebojíš se někdy být takto bezstarostná?" Zeptal se jí a konečně začínal zase rozeznávat onen les. To si snad dělala srandu, půjdou přes ten most!
---))) Les u Mostu