Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mile se na dvojici zkusila pousmát, neměla tak docela důvod činit jinak, a tak se na ně jen, s trochou, nejistoty dále dívala. Nevěnovali tomu pozornost, a tak nad svým způsobem nemusela příliš dlouho přemýšlet. Pozorovala je a vždy, když některý z nich mluvil, jen ladně přenesla svůj pohled k němu, držela oční kontakt jen chvíli, sem tam hlavu letmo odklonila a následně se rozhodla zodpovědět i jejich dotazy. Byla jich spousta.
„Ah, Ezkyl, vaše maminka udělala dobrou volbu, když vám jméno věnovala,“ pozvedla koutek a brzy se podívala na listí Zlatého lesa, které by bývalo, za jiné části dne, zářilo zlatými odstíny. Její modro-zelené oči sledovaly podivína, který se před ní jevil, ale... neodsuzovala jej. Bylo to zajímavé: ta mluva, způsoby. „Ano, v podstatě odjakživa... Ah, vy budete Chamsin?“ pokusila se ladně přeskočit k druhému cizinci, který se ke konverzaci zas tak neměl. Pár kapek nervozity procupitalo jejími nohami, přešlápla a pohled otočila raději směrem k Ezkylovi, který konverzaci udával živé, příjemné tempo. „Říkáte, že Bohové? hm... to zní zajímavě... Místní končiny jsou poměrně zajímavé, kouzelné... řekla bych, ale musíte si na ně udělat obrázek sami.“ pozvedla pravý koutek a ohlédla se směrem k území smečky, pohledem se nezastavila, jen tak přejela, aby informovala sebe a následně se podívala opět na dvojici. „Jste hladoví či vám něco chybí?“

Příchozí dvojice překvapila. Tóny hlasů či způsob příchodů dvou samců byl poněkud nezvyklý pro mladou dámu, která obhlížela okolí své smečky... o koho šlo? Proč ta divná melodie za tónem hlasu toho, kterému sotva rozuměla, ale... měla svou úroveň a musela reprezentovat rodinu alf. „Ah,“ letmo obnažila bílé tesáky směrem k Ezkylovi, „Bůh s vámi, cizinče.“ pokynula ladně hlavou a ač jí sem tam ouško zlobilo a sem tam vlkům projevilo jistou nejistotu, odhodlala se na jeho další slova odpovědět. „I vás zdravím, poutníku,“ směsicí zelené a namodralé barvy vnikla směrem k cizinci, který měl poměrně zajímavé zbarvení a věnoval jí o něco chladnější přivítání. „Mé jméno je Aileen... vaše předpokládám, uslyším za krátkou chvíli?“ tázavě vybídla dvojici k představení, aby držela konverzaci na pomyslné úrovni, kterou mezi nimi nastavila již svým postavením těla. Křehké, ladné a jemné. To mohlo být to, co hlavou cizinců procházelo? „Vaše tlapy vás zanesly až sem... do Zlatého lesa, který je vám neznámý?“ pokusila se odhodlat ke konverzaci, která jí připadala poměrně zajímavá až... mohla být klíčem k tomu, co by přineslo do Zlaté smečky kapky života, který by dvojici probral.
Možná by se mohlo jednat i o potencionální členy? Mohla by přivést dva vlky a rozšířit tak počet, který se v poslední době poměrně zúžil... Kdoví jak na tom byly ostatní smečky. Důležité bylo, že většina jejích sourozenců, až na bratříčka Azraela, byla v pořádku ve Zlaté... ale... kdoví, zda tomu bylo i v momentální chvíli. Přeci jen má kvítka přestala svítit a první jarní vánek rozevřel kapsičky, jež nechávajíc opílit se mi ukázaly cestu...

Byla to už chvíle, co se jí před očima zatmělo a... ona se jen s klidem uvelebila v přenádherném zlatém listí. „Theronku, měj se, a vy ostatní,“ byla poslední slova, která vyšla z tlamy hnědé vlčice. Bylo to příjemné setkání, které... tak nějak nepochytila celé, ale nu což. Kde byla vlastně sestřička Alyanna?... její pach se skrz čumáček Aileen již početnou dobu nedostal a měla by se za svou vzornou sestrou vydat.
Nyní bylo však potřeba se dát do pohybu. Musela po delší odmlce protáhnout svalstvo a najít zas tempo, ve kterém tak ladně musela tančit. Bývala by se rozkoukávala po lese déle, ale... zaslechla dva cizáky, alespoň jí jejich hlas nebyl známý, a očima začala bloudit mezi zlatými listy. Podařilo se. Zlatý les znala až moc dobře na to, aby cizáky neobjevila mezi jednotlivými lístky či jí začali mizet v tajích lesu. „Máme návštěvu,“ zašeptala si pro sebe prakticky neslyšeným tónem, se kterým udělala pár kroků vpřed. Nemusela chodit příliš daleko, a tak, když se cizinci začali blížit, povznesla hlavu rovněji, krk držela rovný a společně s ním i hřbet, který následně jen ladně držel tlapy nepřesně na pár milimetrů od sebe. „Zdravím vás,“ vyzvala cizince jako první ke slovům, což byla jen přetvářka toho, že neměla zrovna nápady jak konverzaci rozvinout dál. Proti dvojici samcům mohla vlčice už nyní působit lehce nejistě, sem tam jí oči utekly od dvojice či jí jedno z uší začalo padat k hlavě, ale vždy jej ve vteřině srovnala.
Oči, nesoucí barvu matky i otce, sledovaly jak se dvojice blíží a sem tam se jí donášela i slova, která vycházela z tlam dvojice. Vlci pro ni byli poměrně neznámými; jeden měl dlouhé nohy, více klabonosý a jemnou srst, která jí do oka sem tam cosi neznámého odrazila. Ten druhý; vlk s příchodem jehličnatého lesa jakoby se tam ještě válel v trávě... podivný tón hlasu, který v Aileen postrčil lehce zvědavost, se kterou doufala, že ji dvojice nepřehlédne. Kdo byli? Byli součástí Zlaté?.. To se rozhodla nyní zjistit a popřípadě.. uvidíme.

Aileenka... no, nebyla o nic méně zmatenější než Theron. Ostatně, kdo by na jejím místě zmatený nebyl? Potkala krásného béžového vlka. Nejdřív se ho bála, jako všech cizinců. Pak jím byla naprosto okouzlena. A pak jí vlastně řekl, že je vrah. To byla skutečně politováníhodná situace.
A přesně z toho důvodu nyní Aileenka brečela, jako by si hrála na vodopády, a u toho zmateně koukala na svého kamaráda, nebo spíš, vzhledem k věkovému rozdílu, svěřence. Problém byl v tom, že aktuálně spíš potřebovala chránit ona. Zdvihla hlavu. „Nedávalo to smysl, viď?“ zaškaredila se a už trochu klidnější se hlasitě nadechla, aby svoje slova nějak objasnila. „Zkrátka jsem se poznala s jedním vlkem.“ V životě ji nenapadlo, že bude řešit své vztahy s někým, jako je Theronek. „Ten vlk byl báječný. Ale ukázalo se, že vlastně tak báječný není a že to není žádný princ, ale spíš, no... prostě ne moc hodný vlk.“ K tomu, že je její Arašídek zabiják, se raději nechtěla vyjadřovat.

Pro Aileenku momentálně Theron představoval jakýsi záchranný bod. Světlo na konci tunelu, jistotu; něco, co ve svém životě zoufale potřebovala a posledních pár dnů, snad i týdnů, se jí to zoufale nedostávalo. „Ach, Theronku,“ vzdychala a zpoza utrápené tvářičky si ho prohlížela. Bylo skoro nepředstavitelné, že tomu nebylo tak dávno, co byl malým vlčetem! A teď už byl velký, na prahu dospělosti. Byla tak ráda, že ho poznala. Snažila se mu předat znalosti, které měla, a on zase předával své znalosti jí. Byly dokonalá, sehraná dvojka!
Proto mu nechtěla přidělávat starosti a zatěžovat ho svými trablemi. Jenže jak tam tak stáli, koukali na sebe a objímali se, a Theronek navíc řekl, že chce, aby byla šťastná i ona, to už se neudržela. Vytryskly jí slzičky, a jaképak byly! Velké jako hrachy. „P-promiň. Já... v-víš. J-já... totiž... p-pouštní princ mě... no, odkopl,“ vykoktala ze sebe. Chudák mladý vlk tomu nemohl moc rozumět, protože nevěděl ani o Raashovi, ani o Aileenčiných pocitech, ale pro Aileenku bylo momentálně důležité, že to někomu řekla. Přece nedělala nic špatného. Ten krásný pouštní vlk, tam milý, tak starostlivý... někoho zabil. A ona mu málem dočista propadla! Vzpomněla si na maminku. Bylo jí nehorázně úzko.

Aileenka byla tak rozrušená, že sotva vnímala, že je les prosycený pachy cizích vlků. Některé snad i znala, ale většinu z nich ne, což by ji jistě vyděsilo. Ovšem jakmile spatřila Theronka, nedalo se svítit, musela za ním, musela mu vypovědět o svých trápení. Zoufale potřebovala objetí.
Theronek se ale nejdřív zdráhal. A chudák Aileenka, jež momentálně nemyslela na nic jiného než na to, že jí bylo ublíženo velkou láskou jejího života, se zarazila. „Promiň. Já– Jestli se nechceš objímat, to je v pořádku, nikdo tě nemůže nutit tě objímat, já–“ Vyplašená slůvka nakonec zanikla pod silou Theronkova objetí. Tak se přece jen nezlobil? Na chviličku byla zmatená.
Až když se na ni podíval, trochu se uklidňovala. Opravdu nevypadal nahněvaně... možná spíš ustaraně? Zahanbeně sklopila hlavu. „Promiň, já... potřebovala jsem na chvíli vyčistit si hlavu. A měla jsem prostě nutkání jít pryč... hledal jsi mě hodně dlouho?“ zeptala se ho nervózně. Následně ji oslovil – Aileenka sebou mírně trhla a potom se přátelsky usmála. Z tohohle se pravděpodobně nevykroutí, už proto, že to není kdovíjaká lhářka. „No co ti budu povídat, Therone,“ povzdychla si. „Život dospěláků je občas těžší. A pokud se tak necítíš – což já rozhodně ne!“ zahihňala se, „potom je to ještě těžší. Máš velké štěstí, že si ještě pořád můžeš užívat takového vlčecího života! Ale věřím, že i jako dospělý budeš moc moc šťastný!“

Jméno vlka: Aileen
Počet postů: 3
Postavení: Kappa
Povýšení: -
Funkce: -
Aktivita pro smečku: -
Krátké shrnutí (i rychlohry): Se zlomeným srdcem kvůli Na'arashovi prchá domů, potkává se s Theronkem!

<< Mělká pláž

Byla teplá noc a měsíc jasně svítil, ale Aileenka to jen sotva vnímala. Přes slzičky toho moc neviděla, srdíčko jí vyplašeně pumpovalo v hrudi a žaludek měla stažený. Kdy se stala chyba? Co udělala špatně? Vyděsila svého Arašída svým objetím? Zalekl se, že byla jen malé vlče v přerostlém těle, ztracená dušička v těle dospělačky? Snad ještě nikdy se necítila takhle hrozně. Snad ani když se dozvěděla o smrti maminky...
Opatrně se podívala na oblohu. Athai ji určitě naváděla domů. Aileenka sice nebyla daleko, ale přece jen, byla rozhozená a v takové chvíli by bylo velice snadné sejít z cesty. Naštěstí se před ní brzy rozprostřely zlaté stromy. V zelenkavých očích se zaleskly jiskřičky úlevy. Byla doma. Jsem v bezpečí, maminko. Děkuju. Najdu Aly a všechno jí povím. Najednou ji došlo, jak moc jí chybí nejen sestra, ale i Theron nebo onen nemluvný, záhadný černý vlk. Arakain.
Ještě párkrát klopýtla, povzdechla si jako raněné vlče a potom... Potom se z jejího hrdla váhavě ozvalo: „Therone!“ I když se bála, že objetím ztratí i jeho, prostě se k němu vrhla. „Jak se ti dařilo? Copak jsi zažil?“ Zvědavě zastřihala uchem. Po tváři jí stekla slzička...

Nechápala to. Byla snad předtím slepá? Proč byl najednou Raash tak děsivý? Určitě to bylo tím, že byl cizinec. Nebo ne? Bylo to snad zatajovanou pravdou, o níž ještě neměla tušení? Patrně z toho nebyl o nic méně zmatený než Aileenka. Možná proto říkal takové věci, které říkal. Podívala se na něj. Nemohla se na něj dívat moc dlouho, protože se toho pohledu strachovala a protože hodně rychle běžel pryč, ale v momentě, kdy jí došlo, že je to všechno pravda... se rozbrečela.
Prostě tam stála, zklamaná. Patrně zažila něco jako svoji první lásku. Zamilovala se do špatného, jako její sestra Merlin. Do zabijáka a zrádce. Chtěla s ním opustit rodinu a začít žít život na poušti, s tím jeho kamarádem Khanem. Udělala další a další krok vzad. Její víc-než-kamarád byl zabiják. Chci domů. Mami. Zaveď mě prosím domů. Opatrně se podívala na noční oblohu. Celou svojí momentálně rozklepanou dušičkou věřila tomu, že tam odněkud ji Athai střeží.

>> Zlatý les

Aileenka se i nadále koukala na Raashe jako na svatý obrázek. Byla jako zamilovaná puberťačka, nedokázala vnímat ani trochu racionálně. Usmívala se jako měsíček na hnoji, vrtěla ocasem a byla to možná jedna z prvních chvílích, kdy ji obavy příliš nesužovaly. Snad jen trošičku. „Jo, já vím, uh, no, to... no, nevadí,“ vymáčkla ze sebe, jakmile ji pískový vlk překvapil s tématem ohledně rodiny. Ne, že by se jí vlčata nelíbila, ale vzhledem k tomu, že měla nepořádek i ve vlastních sourozencích, co by se asi tak stalo, kdyby měla vlastní mladé? Nad lichotkou se usmála. „Dobře, tak tedy roztomilá, to zní hezky,“ uculila se jako neviňátko. „Aha. No, snad ti nevadilo, že jsem se ptala. Ale chtěla jsem, uhm, vědět, na čem jsem. A promiň. Asi jsem to vážně docela zvorala, víš, tyhle lásky... jsou krásný, ale vůbec v nich neumím chodit, což jsi asi–“
Zarazila se. Vlk najednou působil jinak. Jeho slepé oko bylo hrozivé. On celý byl hrozivý, protože to byl naprostý cizinec! Aileenka zpanikařila a ucouvla. Co to jen provedla?

8

Raash to vnímal stejně. Za normálních okolností by se v Aileence začaly probouzet alarmy. Tohle bylo divné, ne? Takové změny povahy. Ale... růžový prášek zapříčinil, že na pískovém vlkovi leda tak visela pohledem. „Hodně rád? Ty můj Arašídku!“ rozplývala se nadšeně. Byla přesně ta nezkušená mladá vlčice, která, aniž by to patrně věděla, toužila po vztahu a nechala si zamotat hlavu prvním vlkem, jenž se na ni hezky usmál. A co Arakan, hmm, Aileenko? vkradlo se do její mysli potichu. Raději se tedy natiskla na Raashe, aby si hned připomněla, kdo je její vyvolený! Potom se jí její vyvolený zeptal na vlčata, což ji mírně vykolejilo. „Já... p-páni, t-to bych nečekala. Nevím. Táta by byl asi rád, kdyby byl děda. Ale nepřijdu ti na to nevyspělá? Však se bojím vlastního stínu!“ oponovala mu. „Tys někdy chtěl být tátou? Nebo snad jsi?!“ Až teď jí došlo, že je vlastně docela o dost starší a tudíž se zvyšovaly šance, že třeba někde po světě pobíhají miniaturní pískoví Arašídové. Musela se usmát. Byla to hezká představa. Čím víc tak krásných statných vlků, tím lépe!
„Aha.“ Patrně z ní právě spadl růžový závoj. Otřepala se. „Takže... nejsi tak dobrý jak jsem si myslela. Lhal jsi mi, Raashi? Ale ne, to je hloupost. Protože tě mám ráda a ty bys mi určitě nelhal!“ Chvíli se usmívala do jeho slepého oka. „Máš pravdu. Promiň, nevím co ty pochyby... jen, nikdy jsem asi neměla svého vyvoleného. Ty jo?“

7

//Pohoda! <3

„Je to zvláštní, víš,“ rozpovídala se Aileenka. „Normálně bych před tebou utekla, protože to dělám... no, před hodně cizinci. Ale přijdeš ty a nutíš mě pochybovat o tom, jaká jsem, nebo o tom, co si přeju. Mám tě moc ráda, víš? Víc... víc než bych asi měla,“ přiznala potom a přitulila se k němu. Brzy se spolu vydají na konec světa a budou zkoumat místa ještě neprobádaná! Kdo by to byl řekl, že z Aileenky, která si tak dává záležet na plánech a vyhýbá se překvapením, bude nakonec po Raashově boku velká průzkumnice?
Ujistil ji, že objímat ji mu nevadí. Vlastně mu to přijde milé. To pro ni byl jasný signál se ještě víc přitulit. Od moře vál docela studený vítr, ale bylo tu krásně a Aileenku na srdci hřála láska. „Děkuju. Byla to velká vůdkyně... a věřím, že jí je tam nahoře líp.“ Mimoděk zvedla hlavu. „Bude to znít zvláštně, ale moc to nevím, víš? Já se narodila se dvěma, mojí velkou úžasnou sestrou Aly a velkým úžasným bráškou Azim! No a naši pak měli další vlčata, celkem čtyři. A moc jsem se s nimi bohužel nepoznala... musím to napravit. Ale moc dobře znám Atraye. Ten mi pomohl, když mi bylo v životě nejhůř.“ Z přátelské konverzace se nechtíc stávala intimní konverzace, během níž jí kupodivu nebylo úzko. Asi za to mohl Raash. Určitě za to mohl Raash. Kde se jen ty bezstarostné pocity vzaly?
Nad jeho slovy se úplně roztíkala. Byla tak krásná! Ochrání ji. Před vším. Je jeho vyvolenou. „A ty jsi můj vyvolený. Můj úžasný a bezchybný princ, který by neublížil ani mouše,“ řekla mu nevědomky a usmála se na něj. Potom mu opatrně oblízla čenich. „Voníš jako poušť. A já budu už navždy vědět, že kdykoli ucítím písek a teplo, najdu tě. Že jsi navždy se mnou. Budeš navždy se mnou?“ Do hlasu se jí vkradly menší pochyby, avšak zelenkavé oči zářily stejně nadšeně.

6

„A ty víš, kde leží konec světa?“ zeptala se ho, se zcela vážnou tváří. Aileenka přece jen nebyla dobrodruh, neměla toho moc nachozeno, takže nemohla vědět, jestli vlastně něco jako konec světa existuje, nebo ne. Někde ale svět končit musel, ne? Nebo to snad všechno fungovalo trochu jinak? „To jsem ráda,“ zašeptala mu do ucha. Našla si toho nejkrásnějšího poutního prince na celých ostrovech, a že jich tu jistě bylo mnoho, a do toho měl rád objetí. Přitulila se k němu. Příjemně hřál a aspoň si díky takové bezprostřední blízkosti mohla lépe zapamatovat jeho vůni. Po písku a slunečních paprscích. Byl úplně jiný než ona a právě proto ho tak... milovala? Aileenka by málem vyjekla, copak to bylo za pocity? Nakonec se raději jen usmála. Nedělala přece nic špatného. Jen se bavila s naprostým cizincem a cítila pocity, které pravděpodobně nikdy necítila...
„A já tobě taky,“ přitakala. Něco jí říkalo, že důvěra je ve vztahu jistě důležitá, a touhle první zkouškou oba dva prošli náramně rychle. Možná až podezřele rychle. „Ty? A něco zlého?“ Ačkoli to vyslovila víceméně s úsměvem, přece jen se na její tváři mihlo cosi jako... obavy. Na chvíli se probudila její racionální stránka, minimálně ta natolik racionální, jakou měla ještě předtím, než jí v krku zašimral růžový prášek. Hned nato odmítavě zavrtěla hlavou. Ať udělal její Arašíd cokoli, jistě přeháněl, že to byly zlé věci! „Ale dobře. Nechme staré rány jít...“ zopakovala po něm potom, zaraženě. Myslela na maminku. Tohle byla taky stará rána. A měla by ji nechat jít, ne?
„Aha. No, moje maminka je vlastně taky mrtvá, ale alespoň mám moc sourozenců, kteří by tě určitě taky rádi poznali.“ Tolik k tomu, že nechají staré rány jít. „No jasná věc! Ty bys mě přece před škorpiony a těmi divnými malými zvířaty uchránil, ne? Navíc se moc ráda něčemu přiučím, poznám nové vlky, nové krajiny, nová tajemství...“ rozpovídala se. Rozzářily se jí u toho oči. Raash možná není jen její životní láska. Třeba jí i pomůže se jednou provždy nebát nového. Proč jen tedy cítila v krku nepříjemný knedlík při představě, že se za ním vydá do pouště?

5

Bylo to jako sen. Ale kdepak nějaká noční můra, podobná těm, jež Aileenka zažívala během horečky. Tohle bylo něco úplně jiného, nového a poprvé za svůj život mohla říci, že se nebála vystoupit z již zajetých kolejí. Poprvé za život neměla strach z něčeho, co neznala. Naopak. Těšila se, že víc pochopí své pocity, že víc pozná onoho záhadného vlka z pouště! Dobrá, poněvadž to pořád byla Aileenka, trošku strachu měla, ale s každým dalším Na'arashovým slovem tyto negativní pocity mizely a nahrazovaly je ty pozitivní. Koukala na něj jako sůva z nudlí. Vážně jí právě přiznal, že by s ní rád měl nějaké hezké vzpomínky? Srdce jí div v hrudi nedělalo salta! „Ano!“ vyhrkla bez přemýšlení a stydlivě sklopila oči. „Pojďme spolu zažít něco pěkného. Podívat se na místa, která jsi viděl, pozorovat západ slunce... nebo se jen tak k sobě tulit a... ty se tulíš taky tak rád jako já?“ Odpověď na tuhle otázku rozhodně byla životně důležitá, protože pokud by Na'arash nebyl až tak objímací typ, jak to zatím vypadalo, potom by to bylo... značně nešťastné.
„Ano? Slibuješ?“ zamumlala, avšak ani nečekala na jeho slib. Věděla, že to dodrží, že ji neopustí, a nepotřebovala na to jeho potvrzení. Jednoduše to cítila. V kostech, v srdci... proč jen nemohla myslet tak, jako dřív, a zdálo se jí, že má zamlženou mysl? Chvíli přemýšlivě studovala moře a potom se zase otočila na svého společníka. „Já...“ šla s pravdou ven, „když jsem tě viděla poprvé, trošku jsem se bála... ale ne proto, že bys byl špatný nebo zlý! Jenom, já jsem prostě taková. Ale najednou mi došlo, že se nebojím tebe. Ale bojím se, že kdykoli se na tebe podívám, nezvládnu vydržet tvůj pohled, protože je... máš nádherné oči, víš, Raashi? Nebo spíš... oko.“ Zdráhavě si odkašlala a opatrně ho oblízla na tváři, z té strany, kde se mu táhla jizva okolo oka. „Copak se ti vlastně stalo? Nenechám nikoho dalšího, aby ti ublížil!“ Ach ano, Aileenka, velká bojovnice, jež utekla před spáry Smrti, aby se následně pokaždé klepala jenom z toho, že vidí vlastní stín! „Mám... teda, mám tátu,“ vysvětlila mu. „A určitě tě moc rád pozná. Takoví hezcí vlci gentlemani se jen tak často nevidí.“ Vzpomněla si na patálii své mladší sestry a zavrtěla nad ní hlavou. Tohle přece nebyl Chaosan. Byl to Namareyčan. Ale jak to vypadalo, na poušti měl svá trápení.
„A tak třeba toho Khana přesvědčíme, ne? Mohla bych se k vám třeba do smečky přidat, ne?“ Tiše se zahihňala. Co to jen povídala? Les byl jejím domovem! Avšak... pro svého Arašída by momentálně udělala cokoli. Zatím ho minimálně objímala a tiskla k němu své hubené rozklepané tělíčko. Ještě stále měla mokrou srst z koupání ve slané vodě.

4

Bylo zvláštní, že na jednu stranu se stydí koukat vlkovi do očí a zároveň by si ho nejraději prohlédla alespoň jedenáckrát, aby si jeho vzhled pořádně uložila do paměti a nikdy, nikdy na něj nezapomněla! Zavrtěla hlavou. „To je dobré,“ špitla a mírně sebou ošila. Jak ráda by, kdyby ji zahříval, ale... to se přece nedělalo, ne? Vůbec své pocity nechápala. Byly totiž úplně jiné, než jaké zažívala ve chvílích, kdy hledala oběti na objímání. Cizinec pro ni vlastně přestal být cizím v momentě, kdy ho poprvé spatřila, protože v tu chvíli měla pocit, že se musí znát věky. Pokud ne, nemohla by ho vidět v tak dobrém světle, nebo ne? A možná ho tak dobře viděla právě proto, že ho neznala... což ji vůbec netrápilo, protože se cítila maximálně šťastná.
„Je to trošku komplikovanější,“ pustila se do stručného vyprávění a pod kožíškem zčervenala hanbou, když jí došlo, že o tom nikdy pořádně s nikým nemluvila, mimo rodinu rozhodně ne. „Tím, že si nepamatuju, co všechno si nepamatuju, si nejsem jistá, jestli si už teď pamatuju všechno, ale myslím že ano. Mám spoustu krásných vzpomínek na to, co se dělo... před tou ztrátou,“ pokusila se o váhavé vysvětlení.
Cizinec se ještě jednou nabídl, že jí něco uloví. Nakonec tedy svolila. „Ale nejprve prosím zůstaň... kdyby se ti něco stalo, nepřežila bych to!“ Dramaticky zalapala po dechu a zelenkavýma očkama zůstala přilepená na jeho tváři. „Tak to je dobře, že jsi rád zvláštní. Víš,“ přitiskla uši k hlavě, „moc moc mi na tobě záleží a nerada bych tě urazila nebo ti ublížila nebo–“ Až nyní jí došlo, že vlastně nezná jeho jméno.
Dle svých slov si připadal jako idiot. To ovšem Aileenka nemohla nechat jen tak, protože to ani náhodou nebyla pravda! „To si přece vůbec nevyčítej. Nejsi hloupý. Za to můžou ty ostrovy. Já tu vyrostla a i tak mám pocit, že se někdy dějí nevysvětlitelné věci... třeba naše setkání! Tak osudové a krásné, ach, jak se vůbec jmenuješ?“
Aniž by bylo třeba se na něco takového ptát, nakonec jí na to sám od sebe odpověděl. To tehdy, když jí bořil čumák v srsti. S úsměvem se na něj otočila, když se vzdálil. „Já jsem Aileen. A les, ze kterého pocházím, se jmenuje Zlatý z jednoho moc jednoduchého důvodu. Má zlaté listí! A co ta tvoje smečka... Namarská jsi říkal? Proč by tě už neměli chtít na pozici bety? Určitě jsi za tu dobu, co jsi byl pryč, objevil spoustu zajímavostí a mohly by se hodit!“ Nikdy příliš nepřičichla k tomu, jak se vede smečka, ovšem jisté znalosti od svého úžasného tatínka alfy Zlaté měla! Pyšně se pousmála a rošťácky zatahala Na'arashe za ucho. Odkdy se cítila tak... volná? A plná... emocí... lásky?