Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vděčně jsem se na ni usmál, když mi vyjádřila podporu. "Děkuju, Sachi." S těmito slovy jsem jí hlavu zabořil do srsti na krku a vydechl. Byla úleva mít někoho, komu se vlk můžeš vybrečet na rameno. Tedy ne že bych to potřeboval nějak často.
Začal slejvák a my se schovali pod strom, který alespoň déšť mírnil. Naštěstí to byla pouze přeháňka, ale za to pořádná. Poodešel jsem od stromu a oklepal ze sebe vodu. "Tak snad to bylo všechno," řekl jsem pobaveně k mé společnici.
Brzy se tu objevila Lissandra, kterou jsem cítil blízko nás a rozhodl se za ní jít, abychom mohli vyřešit přijetí Sachi. Doufal jsem, že ji Lissandra přijme a bude členkou Daénu. Jakmile jsme byli u ní, představil jsem Sachi a nechal zbytek na vlčicích, aby vyřešily podstatné, momentálně jsem neměl co do toho mluvit. Pohlédl jsem jen tiše na Sachi, které jsem vyjádřil podporu a mírně kývl hlavou. Jsem tu pro tebe.

Souhlasně jsem přikývl. Být promočený až na kost nebyl zrovna žádný med. Na druhou stranu to bylo nutné a příroda by se bez toho neobešla. "Tomu rozumím, ale tady na podzim se před tím můžeš schovat v úkrytu," zazubil jsem se na hnědou společnici. "Ale myslím, že toho se teď obávat nemusíš, jen podívej, jak krásně svítí." S těmito slovy jsem vzhlédl k prosluněné obloze a přivřel zlatavá očka. Opravdu by krásný den.
Usmál jsem se na Sachi při pohledu, jak to tu zkoumá. Byla tak roztomilá. Nedokázal jsem si už ani představit, že by se naše cesty bývaly rozešly. Byl jsem vděčný za to, že jsme spolu zůstali a teď možná bude i součástí smečky. Měl jsem klid na duši jako dlouho ne.
Pomalu jsem kráčel za ní. Postesklo se mi po Shay a otci, kteří na mě hleděli z nebe. Jednalo se o ránu, která se nikdy nezocelí a vždycky mě sem tam píchne a připomene mi, že život není jen pohádka. Ovšem Sachi si toho všimla. "Jo. Jsem, jen jsem si vzpomněl na sestru a otce, kteří již nežijou," svěřil jsem se. V tu chvíli se nad námi z ničeho nic objevil mrak, ze kterého začalo lít jak z konve. "Tak jsem ten krásný den asi zakřikl," zasmál jsem se pobaveně a přiklusal k Sachi. "Pojďme pod tenhle strom, schováme se pod ním, než to přejde," řekl jsem a stoupl si pod něj. Chvíli pršelo, ale zdálo se, že to nebude trvat věčně a šedý mrak se po několika minutách začal trhat. "Aprílové počasí?" pokrčil jsem "rameny".
Jakmile mrak byl pryč, vyšel jsem z pod stromu a nadechl se čerstvého vzduchu. Usmál jsem se. Do toho se mi do čumáčku dostal pach Lissandry. Zastříhal jsem ušima a rozhlédl se kolem. Tohle byla příležitost, jak by se Sachi mohla stát členkou. "Pojď, cítím Alfu," otočil jsem se ke kamarádce. Tamhle je. Rozešel jsem se tedy k ní. "Zdravím, Lissandro. Rád tě vidím, doufám, že se máš dobře," pokynul jsem hlavou při těchto slovech. Otočil jsem se na vlčici. "Tohle je Sachi," představil jsem se a nechal Sachi prostor, abych nemluvil za ní.

Brzy začalo svítat a hned z rána sluníčko krásně svítilo. Bylo teplo a zdálo se, že jaro už je opravdu tu a žádný sníh už nepřijde. Což byla rozhodně příjemná změna. Mírně jsem se usmál při pohledu na jarní les. Hned byl vlk v lepší náladě.
Otočil jsem se na Sachi. "To jsem moc rád, opravdu," zazubil jsem se na ni šťastně. Nejspíše neslyšela všechna má slova, nebo je nechala nezodpovězená. Tak či onak přešla na jiné téma a mně se k tomu v tuhle chvíli k tomu nechtělo vracet. Zavrtěl jsem hlavou a přikývl na její další slova. "To je. Moc rád to vidím, sluníčko svítí, krásně hřeje..." Dle její slov bylo léto její nejoblíbenější. "Já a oblíbené roční období?" zamyslel jsem se. "No, jaro mám rád a podzim, to jsou ty teploty snesitelné. Většinou. Ale na každém něco je," odpověděl jsem na její dotaz. Při zmínce sourozenců jsem si vzpomněl na svou sestřičku, která již nebyla mezi námi a ač už to byl nějaký rok, stále to bolelo. Nedokázal jsem ani popsat jak moc.

Chtěl jsem vědět, co Sachi ještě zajímá ohledně smečky, co bych jí mohl zodpovědět, než se opravdu do Dáenu přidá. "Sám jich moc neznám. Potom, co se to tu obměnilo, tak většinu neznám. Ale není tu snad nikdo, kdo by byl problémový. Na druhou stranu si vlk nemůže rozumět se všemi. Ovšem myslím, že sem zapadneš," zazubil jsem se na ni. Nepochyboval jsem, že by si tu neudělala svoje místo. "Přímo v lese?bto nemám," odvětil jsem zamyšleně a rozhlédl se, jako kdybych ono místo hledal. Les jsem znal dle mého dobře, ale místo oblíbené jsem tu neměl.
Sdělovali jsme si, co k sobě cítíme. Bylo to krásné, procházely mnou moc příjemné pocity. "Sachi... Též jsem vděčný, že tu s tebou mohu být, že tu jsi ty se mnou. Též tě mám rád... Nejen rád," poslední slova jako kdybych spolknul, nebyl jsem si jist, zda je slyšela srozumitelně. Její doteky byly tak příjemné, projelo mnou vzrušující šimrání.

Přikývl jsem. Sám jsem netušil, kolik jich tak může být. "A věřím, že prozkoumáme úplně všechny jednoho dne," řekl jsem sebevědomě a uculil se. Jestli mám projít někdy celý ostrov, tak Sachi bude výborná společnice na tuto misi. Ovšem prvně jsme potřebovali narazit na Lissandru, případně Vina, kteří by mohli Sachi přijmout do smečky a tohle mít již za sebou. Pak teprve bychom mohli někam vyrazit. Uvidíme, jak dlouho tohle bude trvat.
Procházeli jsme lesem a určitě jsme museli projít skoro polovinu, ač jsme nešli příliš rychle. "Napadá tě něco, co by tě ohledně smečky a území zajímalo?" rozbil jsem ticho, které mezi námi chvíli panovalo. Nenapadalo mě už nic, co bych Sachi mohl sdělit, ale třeba jsem něco důležitého opomněl.
Zastříhal jsem ušima a pohled stočil na mou příjemnou společnost. Vyslechl jsem si ta krásná slova, která vycházela z její tlamy. "Mám to stejně, Sachi. Jsem moc rád, že jsem tě potkal, tvá společnost mi dodává energii. A jsem moc rád, že tu chceš být, moc to pro mě znamená," usmál jsem se při těchto slovech. Konečně jsem měl po boku, komu mohu věřit a komu se mohu svěřit snad s čímkoliv. Stejně jako ona jsem se podíval ke korunám stromů. Hlavu jsem stočil k ní ve chvíli, kdy mi položila otázku. Věřil jsem na něco takového? Nevím, nikdy jsem nad tím vlastně asi nepřemýšlel. "Jestli jsem předtím nevěřil, tak po setkání s tebou už určitě ano," skoro jsem až tato slova zašeptal a hlavou se otřel o tu její.

Mávl jsem spokojeně oháňkou, když jsem slyšel její nadšení. Udělalo mi to ohromnou radost. "Moc mě to těší, abys věděla," zazubil jsem se na ni s radostí v hlase. "Aspoň zažijeme něco nového i spolu, to bude taky změna," řekl jsem. Představa, že spolu zažíváme něco nového se mi líbila. Dodávala mi určitý klid v duši, aniž bych věděl vlastně proč. Někdo by se mohl ptát, zda mi nevadí být tak dlouho pouze s jedním vlkem. A odpověď? Absolutně ne. Bylo mi s ní tak dobře, že jsem na ostatní ani nepomyslel. Na mysli jsem měl jen a pouze ji. Sachi.
Její další slova mě zahřála u srdce. "Sachi... Toho si moc vážím, opravdu," pousmál jsem se. "Já jsem zas moc rád, že se chceš přidat ke smečce, aspoň tu budu mít někoho, koho-... koho mám moc rád," řekl jsem se známkou rozpaků v hlase.
Cestou po území jsem jí vyprávěl, co tu kde může najít. Hory byly mezi stromy vidět, u jezírka již byla a přes pláň jsme také snad i šli. Těšilo mě, že se jí tady líbí a chtěla, aby tohle byl její nový domov. Kdyby ne, tak by mě to sice mrzelo, ale respektoval bych to. A nikdo by nám přeci nebránil v tom, abychom si vídali i tak. "Naprosto rozumím," odvětil jsem. Její další slova mě opět potěšila, a kdyby to šlo, snad bych se i začervenal. "To jsem moc rád," řekl jsem, nebylo třeba to více rozvádět, bylo mi to vidět i na zlatých očkách.

Cítil jsem vždy tak příjemný pocit ve chvíli, kdy se Sachi usmála. Projel mnou vzrušující pocit, který se mi líbil, ač mě lehce děsil. S hnědou vlčicí jsem strávil tolik času a ani jeden moment nemohu nazvat nepříjemným. Uculil jsem se na ni nazpět. "Když bys chtěla rád je prozkoumám s tebou. Sice tu žiju od vlčete, ale ostrovy se za ty roky měnily, že některá místa neznám ani já sám," přiznal jsem. Přišlo mi, že se zvětšily a vznikly snad další menší ostrovy. Hodně se toho tady změnilo. "Ale samozřejmě pochopím, když bys chtěla poznat i někoho jiného a nevídat jen a pouze můj obličej," zasmál jsem se, ač jsem to myslel vážně. Chápal bych, kdyby chtěla mít i jiné známosti a ne jen mě. Jenže mi s ní bylo tak dobře, že já neměl potřebu se od hnědé vlčky vzdálit.
Kráčel jsem pomalými kroky po lese a rozhlížel se kolem sebe. "Území je poměrně velké, věřím, že se tu dá i ztratit, pokud ho neznáš dobře. Z jedné strany jsou hory, z druhé pláň, kam se většinou chodí lovit a uprostřed území je jezírko, u kterého jsme byli," sdělil jsem Sachi, aby měla větší přehled o území. "A... Jak se vlastně cítíš? Jak vnímáš svůj pobyt tady na ostrovech?" zeptal jsem se. Zajímalo mě, jak to celé vlastně vnímá. v koutku mysli mě zajímalo, jak vnímá vlastně i mě samotného.

Pokýval jsem hlavou s pochopením. "Některé možná ano, ale Daén takový není. Nikdy nebyl problém, když jsem se šel provětrat mimo smečku a její území. Vlci tady rádi objevují ostrovy, což se není čemu divit, když je malá šance, že by se odtud dostali. Tak aspoň mají přehled, kde co je," pokrčil jsem rameny. Já sám jsem nikdy ostrovy neopustil a ani jsem netušil, jak by to vůbec vlastně šlo. Tedy ne že bych vůbec chtěl, narodil jsem se tu a neměl potřebu se dostávat jinam, ještě když krajina tady je rozlehlá a rozmanitá.
Usmál jsem se, když Sachi souhlasila s mým návrhem. "Tak výborně. Snad se nám poštěstí a konečně smečce budeš moci říkat domov," šťouchl jsem do ní čenichem a mávl oháňkou. Byl jsem rád, že tu je a bude tu někdo, koho budu opravdu znát.
Jakmile jsem vylezl z úkrytu, spadla na mě hromádka sněhu, jak tál. Zasmál jsem se a oklepal ze sebe zbylý sníh. "To každopádně. Dost mě to probudilo," zazubil jsem se. Sledoval jsem Sachino počínání a musel jsem se usmívat, vypadala u toho velice roztomile. Z těchto myšlenek mě vyvedl její dotaz. Zavrtěl jsem hlavou. "Pojďmě tudy," usmál jsem se a vydal se směrem, kterým jsem čenichem naznačil.

Musel jsem usnout velice brzy, co jsme vlezli do úkrytu na území smečky. Probudily mě sluneční paprsky, které přes stromy dorazily i do našeho úkrytu. Zívnul jsem a pohlédl na Sachi, která byla vedle mě. Usmál jsem se na ni a mírně se protáhl, jen co mi prostor tady dovolil. Musel jsem říci, že jsem byl nabitý energií a slunné počasí tomu dosti pomáhalo.
Tušil jsem, že jsem ani nestihl Sachi odpovědět na její dotaz, naštěstí jsem si ho pamatoval. "Upřímně netuším. Nejspíše se pohybují někde v okolí, ale nějaké čerstvé pachy přeci jen cítím," poznamenal jsem, když zavál vánek. Avšak nejednalo se o vlky, které bych znal.
"Jsi připravená na procházku po území? Snad bychom mohli konečně narazit na Lissandru, která by tě mohla přijmout do smečky," uculil jsem se na ni a vstal. Vyšel jsem ven a ještě jednou se protáhl. Žuch. Na hlavu mi dopadla hromádka sněhu ze stromu, který v tomto teple začal tát. Zavrtěl jsem hlavou a pobaveně se zasmál. "Snad už nic na tebe padat nebude, když jsem to odnesl já," zazubil jsem se na svou hnědou společnici.

Po dešti ani památky a teď tu bylo dusno, které přitahovalo komáry a že jich tu bylo. Ošil jsem sebou a pohlédl na Sachi, které se to taky dvakrát nelíbilo. Nechápal jsem, kde se tu najednou vzali, nepamatuju si, že by jich tu bylo někdy tolik. Zamručel jsem nespokojeně a dál kráčel k horám, kde snad nebudou. Minimálně jich tam nebude tolik, jako tady. "Myslím, že za chvíli nějaký narazíme," zazubil jsem se na hnědou vlčici a mávl ocasem, abych odehnal komáry, kteří se mi chtěli dostat ke kůži.
Nevím, zda jsem si zvykl, anebo jich fakt ubývalo, jak jsme byli blíž a blíž k horám. Očima jsem pátral po nějaké skulině, vchodu do jeskyně, kde bychom se přes noc mohli úkryt. "Ne. Jen letos se tu zjevili, nechápu, kde se tu vzali," pokrčil jsem rameny. "Snad zmizí tak rychle, jak se ti obejvili," mlaskl jsem.
Přidal jsem do klusu stejně jako Sachi. "Támhle," zvolal jsem ve chvíli, kdy jsem spatřil úkryt. Čenichem jsem naznačil Sachi směr.
Zanedlouho jsme dorazili na místo. Rozhlédl jsem se a začenichal, zdálo se, že tu jsme sami. "Prosím slečno," uculil jsem se na ni, jakmile jsem zkontroloval, že je vše v pořádku.

Procházel jsem po lese a zvědavě se rozhlížel, zda mezi stromy nezahlédnu známou tvář. Ovšem to se nestalo, byli jsme tu sami a po Lissandře ani stopy. Začínalo mi to připadat divné. Na druhou stranu se mohla po cestě někde zdržet, pokud se vydala pryč. Těžko říct. Snad bylo vše v pořádku. Zavrtěl jsem hlavou a pohlédl na Sachi. "Děkujeme. Les je pěkný a smečku dobře chrání bych řekl," uculil jsem se. Ještě jsem si vybavoval původní místo Daénu. Bylo to tak dávno a zároveň mi to přišlo, jako kdyby to bylo včera.
Zahřmělo nám nad hlavami a Sachi uskočila. Vzhledl jsem k obloze, že které se začaly snášet dešťové kapky a že jich bylo. "Najdeme něco," ujistil jsem ji a rozešel se hlouběji do lesa. Poblíž byly hory a tam se jistě nějaká jeskyňka nacházela.
Neměl jsem tušení, co se to s tím počasím stalo. Nebo jsem se snad zasekl? Těžko říct. Ale po dešti nebylo ani památky. Zamručel jsem. "Ach ty ostrovy," pronesl jsem. Místo deště nás teď obtěžovaly komáři, minimálně alespoň mě. "I tak bych zalezl do úkrytu než se rozední. Co myslíš?" A stále jsem kráčel k horám, které sousedily s naším lesem.

Po chvilce běhu se Sachi jsme dorazili na území smečky. Kde jsem prvně nikoho necítil a netušil jsem, kde vlastně ostatní jsou. Nad její poznámkou o společníkovi jsem se pobaveně pousmál. Našlapoval jsem a rozhlížel se kolem sebe. Lissandra byla možná někde v okolí? Šla se projít? Těžko říct. Chápal jsem to, alfovat nebylo nic jednoduchého a jeden si musí odpočinout.
Museli jsme se tedy zabavit, zatímco budeme čekat na Lissandru, až se objeví zpět na území. Navrhl jsem tedy prohlídku po území, čímž si Sachi nebyla zcela jistá. "Bez obav, já se o to případně postarám. Pokud tě nevezmu do úkrytu, tak by to neměl být problém," mrkl jsem na ni. Kdyby nás Lissandra našla v úkrytu, tak by nejspíše nadšená nebyla, ale nemyslel jsem si, že by měl být problém se procházet po území, když ještě jsem vlčici měl pod kontrolou. A vůbec, Sachi jsem znal a věděl jsem, že by tady nevyvedla nic špatného "Pojďme," vybídl jsem ji a usmál se na ni.
Rozešel jsem se a do toho jsem již konečně cítil pachy v blízkosti. Cyra a? A netušil jsem, ovšem pachy byly dosti podobné Lissandřině, že by její potomci? Dost možná.

Sachi mě máchla ocasem přes čumák a vyzvala mě ke hře. Vesele jsem se zazubil a hned vyběhl za hnědou vlčicí. Bylo to rozhodně příjemné a uvolňující, myslím, že tohle jsme oba potřebovali. Já tak upozadil onu zvláštní situaci, která mezi námi byla a nechal to už plavat. Nemělo smysl se k tomu vracet a už vůbec ne teď, když to vypadá zase v pořádku. Cítil jsem se opět spokojeně a byl jsem rád, že Sachi šla se mnou a nevydala se svou cestou.
Hnědou vlčici jsem dohonil a svalil ji na zem, ovšem tak, abych ji neublížil. Zazubil jsem se na ni a mával ocasem. "To jsi mě pořádně prohnala," zasmál jsem se hlasitě a opatrně z ní slezl. Dorazili jsme na území a nerad bych tu udělal rozruch.
Přikývl jsem. "To ano. S tak milou společností to ani jinak nejde," broukl jsem k Sachi a rozhlédl se kolem. Nikoho jsem v dosahu neviděl a na mé vytí mi nikdo ani neodpověděl. Zvláštní. Zastříhal jsem ušima a pomalu kráčel lesem. Ani jsem nikoho v okolí necítil. Kde všichni byli? Že by lov nebo tak něco, kdy by většina smečky zmizela? Těžko říct. Ovšem smečka tu stále sídlila.
Otočil jsem se na mou společnost. "Nejspíše budeme muset počkat, až Lissandra dorazí," informoval jsem. "Mezitím se tu můžeme kolem projít, snad to nikomu nebude vadit," pokrčil jsem rameny. Byl jsem dlouholetým členem a myslím, že se na mě dalo spolehnout v tom, koho vodím na území a Sachi rozhodně nebyla žádná hrozba. Tak či onak jsem v koutku mysli měl to, že se to třeba Lissandře nebude líbit.

« Furijské hory

Kráčeli jsme bok po boku dál do nížin a já cítil, že už jsem skoro doma. Mávl jsem ocasem a na tváři se mi rozlil spokojený úsměv. Byl jsem rád, že jsem zase doma. Přeci jen jsem tu delší dobu nebyl a původně jsem odešel na chvíli, no jak je vidno, chvíle se protáhla. Vůbec jsem toho nelitoval. Poznal jsem Sachi, se kterou jsem moc rád trávil čas a měl jsem pocit, že si rozumíme dobře, víc než jsem myslel, že si rozumět budeme. Také mě těšilo to, že se mnou opravdu šla domů a chtěla tomu dát šanci, ač jsem stále nevěděl, zda se připojí ke smečce či nikoliv.
Kráčel jsem po lese a zastříhal ušima. Sachi se rozeběhla, zamrkala jsem na ni a usmál se. Byla roztomilá. Mlčky jsem ji sledoval do té doby, než mě přizvala do jejího dovádění. Plácla mě ocasem přes čenich. Zavrtěl jsem hlavou a rozeběhl se za ní. "Jsem za tebo!" hejkl jsem spokojeně za ní a už ji dobíhal. Uvolnil jsem se a nechal myšlenky myšlenkami. Jen jsem si užíval tuhle chvíli.
Jakmile se mi podařilo Sachi doběhnout, svalil jsem se s ní na zem. "Mám tě," zachichotal jsem se pobaveně a pohlédl na ni. Byl jsem mohutný, takže mi chvíli trvalo, než jsem ji doběhl, to byla pravda, ale podařilo se mi to.
Dostali jsme se až k hranicím. Pohlédl jsem na hnědou společnici. "Tak jsme tu," pronesl jsem ve chvíli, když jsem si uvědomil, že jsme je překročili. "Vítej v Daénské smečce, Sachi," usmál jsem se na ni a zvedl se ze země. Oklepal jsem jehličí, které se mi dostalo do srsti a rozhlédl se kolem. Hlasitě jsem zavyl, abych dal najevo, že jsem tu a že vedu společnost.

« Němé údolí

Cupitali jsme směrem k území a byli jsme už blízko. Den se přehoupl do večera, který byl stále poměrně teplý. Spokojeně jsem zamručel a pokračoval dál. Netušil jsem, zda se Sachi vůbec bude ve smečce líbit a zda zůstane, ale ukázat jí to tam stálo určitě za to. Měl jsme ji rád a kdyby zůstala, rozhodně by mi to též udělalo radost. A co když nezůstane? Proběhlo mi hlavou, tou jsem však zavrtěl, abych tyhle myšlenky vypustil z hlavy.
Otočil jsem se na hnědou vlčici. "Nemáš vůbec zač, rád jsem ti to tu ukázal a můžeš se kdykoliv s čímkoliv na mě obrátit," usmál jsem se na ni a procházel dál. Z údolí jsme se dostali do hor. "Jsou poslední, slibuji," zazubil jsem se a mávl ocasem. Tenhle ostrov byl poměrně hornatý, avšak hory se většinou daly dobře projít, ještě když začínalo jaro a led a sníh zmizely.
"Ano, ještě kousek a jsme tam," ujistil jsem ji a pomalu scházel z hor opět do nižších poloh. Tlapy jsem zabořil do země, pokryté jehličím. Nadechl jsem se a cítil příjemnou vůni lesa a domova.

» Daén