Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Přikývla jsem na souhlas. A ano, ten název už sám o sobě o něčem vypovídal. Jen to znělo... Trošičku dětinsky. Znělo to, jako by si banda vlčat chtěla strašně moc hrát na děsné drsňáky, ale ve skutečnosti pak byli drsní asi jako krabice s koťátkama. Jako by chtěli znít děsně zle a ubližovat ostatním pro kompenzaci vlastních komplexů, ale když jde do tuhého, tak stáhnout ocas a jsou se schovat mámě pod sukni. A kdo tam byl? Nějaký lamač srdcí, co si zmizel, moje naivní sestra, co mu na to skočila a drobná krystalková vlčice. Kdo dál? "Hmm, asi mě už nic dalšího nenapadá... O Svatyni jsem se už zmiňovala? Je v džungli. Žije v ní mistr, je ochotný cvičit vlky ve fyzických dovednostech. A to bude asi už opravdu vše... Není za co, ráda poradím." Věnovala jsem Hádovi milý úsměv. Neuniklo mi, že se naše shledání končí ke konci. "Mějte se, třeba se ještě někdy potkáme."

"Není za co," pronesla jsem s lehkostí v hlase, jako by opravdu o nic nešlo a tlumeně se zasmála, na tváři upřímný úsměv. Vlkovi přede mnou muselo být touto dobou zcela jasné, že nejsem zlý vlk. Vlastně mě docela těšilo provázet nováčky. Dávalo mi to jistý smysl existence, cítila jsem se být užitečná. A představa, že se tu Hádes aspoň líp po traumatickém přenosu na ostrovy zorientuje a nebude muset projít stejnými potížemi jako moje dvouleté já mě docela uspokojovalo. Bylo to takové zadostiučinění, že ať už si s náhodnými vlky bohové dělají, co chtějí, my jsme stále dobří vlci a jsme schopni si navzájem v takovéhle krizové situaci pomoct. "Zajisté," přikývnu, když se vlk zeptal na smečky. "Je tu Zlatá smečka, jejíž alfou je můj starý přítel Aetas. Je přátelská a uvítá kohokoli, kdo je schopný vycházet s ostatními. Pak je tu Daénská smečka, kterou založil Cinterion. Kdopak ji vede momentálně... To si nepamatuju. Měla by být u jezera na druhém ostrově, pokud mi paměť slouží dobře. Pak jsou zde dvě relativně nové smečky. Jedna horská, jsme vcelku nedaleko od ní a druhá a poušti. Jak to v nich vypadá, však nevím. A pak je tu Společenstvo Chaosu, že kterého pochází třeba Azzip. Je to zvláštní smečka. Nemá pořádně hierarchii, ani území. Moje sestra je jejich součástí také. Slyšela jsem o nich nehezké věci, ale sestra věří, že tamější vlci jsou vůči svým vlastním hodní a Azzip zněla taky docela fajn... No, raději buď s němi opatrný."

"Magii jste tam někde mít mohli. Odkud já pocházím, jsme taky měli magie. Ale zdejší magie je... Jiná. No, uvidíte." Nemusela jsem chudáka zahrnout zdlouhavým vyprávěním o svém životě, jen abych podpořila svůj argument. "Hmm... Místo..." Zamyslela jsem se. "Zkuste to u vodopádů na druhém ostrově, nebo zhruba někde na severu Mlžných plání. Najdete tam obelisky postavené v kruhu. Ale jaký budete mít úspěch vám garantovat nemůžu... Ano, jsou nevyzpytatelní." Když jsem se já naposled dovolávala bohů, zachránila mě nakonec Iona. To ticho našich božstev mě začínalo čím dál víc znepokojovat. K tomu teď co se stalo s Iriestou, chrám pod pouští... Co to všechno znamenalo? Ještě jsem neměla čas nad tím řádně porozjímat. Chtěl vědět, proč to dělají. Kdysi jsem měla úplně stejnou otázku. Měla jsem svůj názor, vše to však byly jen hypotézy. "Snaží se obnovit populaci ostrovů," pokrčím rameny, "kdysi tu vlci byli, víte. Jenže se pak něco stalo. Já ostrovy opustila portálem v horách. Když jsem se asi po půl roce vrátila stejnou cestou jako vy zpět, ostrovy byly prázdné. Nikdo tu z minulých vlků nezůstal. Snad jen kromě Sisi, ale je možné, že ta také odešla a byla přenesena zpět, stejně jako já. Netuším, co se tu stalo, ale... Asi to nebylo nic hezkého. Aetas, Near, Cinterion, Attila, Tessa, všichni vlci od počátku až po vás nepochází odsud, všichni se prostě postupně zjeví a stěžující si na moře nebo na náhlý přesun. Tohle nedělám poprvé, nemyslete si. Jedinou výjimkou jsou samozřejmě nové generace, které už zde narozené jsou, ale jejich rodiče nebo prarodiče ne." Zhluboka se nadechnu a vydechnu. "No... Pravděpodobně budete z přenosu sem vysílený. Tak to chodí. Nebuďte na sebe zlý, když vám nepůjde lov. Zlepší se to. Kdybyste potřeboval nenásilně zlepšit magické schopnosti, musíte najít šedého vlka s obchůdkem, putuje po ostrovech. Kdysi jsme měli jeskyni s bludičkama, kde se jednomu zdál velmi živý sen... Nevím, jestli ještě pořád vůbec existuje, ale je to nepříjemný způsob získávání magických schopností. U Wua jenom vypijete... Cosi. A obere vás o kamínky. To taky nevím, jak funguje. Je lepší nesnažit se to pochopit."

Oh, samozřejmě. Vlk zde byl nový a potřebuje někoho, kdo by mu vysvětlil, jak se sem sakra dostal, kde to je a jak se věci mají. To zcela vysvětlovalo jeho pach, který mi nikam nešel zařadit - doslova nebyl odsud. Znale jsem jen přikyvovala hlavou. "Ano, ano. To se tak stává. Já jsem Rain, těší mě. A tohle jsou ostrovy Mois grisu. Co se vašeho náhlého příchodu týká..." Zhluboka jsem se nadechla a spustila jsem: "Občas se stane, že sem zdejší bohové někoho přenesou, nebo je to snad samotný ostrov, co vlky přitahuje. Prostě se objevíte v moři, nebo jako ve vašem případě - na jeho břehu. Je možné, že jste také plaval, jen si to nepamatujete. Nedokážu vám říct v jakém světě jsme, ale zcela s jistotou vám můžu říct, že tohle místo není normální. Magií je tu nasáklý každý sáh země. Ani rostliny, ani bytosti zde nejsou obyčejné a dějí se tu věci, nad kterými zůstává rozum stát. Jak přesně jste se sem dostal - netuším. Jen vím, že se to prostě stává a snažit se přijít na to, jak je to sakra možné, je ztráta času. Proč zrovna vy? Proč zrovna teď? Ptejte se bohyně Iris, třeba vám odpoví. Ale asi spíš neodpoví. Posledních pár let jsou bozi až děsivě zticha."

Po rozloučení se se zbytkem družiny jsem zamířila kamsi do středu louky. Každý měl svou cestu, kam jít, či kam se vrátit. A já? Mohla bych se vrátit za sestrou. Najít ten společný úkryt, kde se stýkat. Ale měla jsem špatný pocit, že když se vrátím, Dail už tam nebude. Posadila jsem se na vlhkou zem a přeletěla pohledem sněženky a ostatní jarní květiny, které zde rostly. Ladoňky, křivatce, prvosenky... Jo, zima byla tatam. To znamená že to bude rok, co jsme se s Dail znovu setkaly. Lhala bych, tvrdit, že mi to přebývání na jednom místě vyjovovalo.
Z úvah, co se životem, mne probral jakýsi vlk. Prohlédla jsem si ho od hlavy až k patě, no nevypadal jako někdo, koho bych znala, ani jeho pach mi nebyl povědomý. "Zdravím," věnuji mu milý úsměv. V tom zamyšlení jsem naprosto zapomněla na čas, stihl mezitím padnout večer... To jsem tu seděla už docela dlouho. "Potřebujete něco?"

Díky za akci :3
Rain bude mít procenta po zapsání odměn z Noramu definitivně plná, nechť 2 % zbaští adminkasička
Garethovi procenta prosím do výdrže; tlapku jemu do Iluze :)

<< Tajga

Zápis Noramu: Hledání Iriesty 2/2
Shine, Jhin, Merlin a já - to bylo složení Selaininy skupiny. Po chvíli sezení jsme se zvedli a vydali na cestu. Prošli jsme tajgu směrem ke kvetoucí louce, ale brzy se okolo nás začala motat mlha. Měla jsem pocit, že se mě něco dotklo. Nebyla to normální mlha a brzy nás obklopila celá a začala stahovat dolů do sebe, jako bychom se propadali do tekutého písku. Mě se podařilo vyletět a osvobodit se, ale zbytek mé skupiny zůstal uvězněný. Odletěla jsem pryč, hledat pomoc. Jeden vlk - Atreas - zaslechl můj křik. Doběhl se mnou k mlze, vytvořil tunel vedoucí pod mlhu a společnými silami jsme nechali vlky propadnout do země a hned ji za nimi zase zavřeli. Z nebezpečí jsme byli venku, ale tunel pokračoval dál pod zem. Šli jsme tedy dál, až pod poušť, kde se nacházelo cosi jako chrám. A na konci další chodby se skrývala Iriesta, uvězněná v bublině vody. Vytáhli jsme ji ven a společně chodby opustili.

<< Začarovaný les

Zápis Noramu: Hledání Iriesty 1/2
Přesně jak jsem tušila, medúzka mě dovedla ze Začarovaného lesa do tajgy, ale nezastavila se dřív, než u skupiny vlků a jakéhosi stanu. Byli zde vlčice, krkavec a puma - na jednom ze stromů. Sháněli se po jakési Iriestě. Brzy jsem se dozvěděla, že jsou návštěvou z jiného světa a přišli hledat ztracenou kněžku, kolegyni, která byla na ostrovy vyslána předat semínka jisté magické rostliny, protože ostrov a naši bohové měli s magií nějaké problémy. Zvláštní, strážci zase zlobí a nechcou dělat svou práci? Byl nám nabídnut čaj - ten jsem odmítla; zato jsem nabídla svou pomoc při hledání Iriesty. Na krkavce jedna vlčice vyjela, ale vlčice z jiného světa se o to postarala.
Když přišlo na rozdělování do skupinek, přistoupila jsem k Selaine, která na mne byla předtím milá.

>> Kvetoucí louka

<< Mlžné pláně
To je zvláštní... Zdá se, že ví, kam mě to vede. Zdá se to být tak sebejisté. Mlha nemlha. Přimhouřila jsem oči, ve snaze pochopit, co se tu dělo. Určitě to zavánělo magií. Do jisté míry mi to připomínalo magii zvěda, ale tohle pravděpodobně fungovalo na jiné bázi. Ať už mě kdokoli chtěl mít kdekoli... Opravdu chtěli mne? Nechtěl si vzít někoho jiného, někoho mladšího? Jejdamane, moje staré kosti. Brzy mlhu vystřídaly mohutné duby Začarovaného lesa. Pořád stejné jako vždy. Míjela jsem stromy, pohled upřený před sebe. Musela jsem si dávat pozor, nechtěla jsem-li o něco zakopnout, nebo se tu ztratit. Počkalo by to světélkující stvoření na mě? Snad ano. Nikam jsem nespěchala, ale vedlo mne jistě. Brzy jsem se dostala na okraj Začarovaného lesa. Dále jsem očekávala běžný les - zdálo se, že to je kam mě medúza vede.
>> Tajga

<< Zubří pláň
A tak jsem přešla zasněženou pláň, vedena tajemným světýlkem, které se objevilo z ničeho nic kdoví odkud a shánělo kdoví co. Netrvalo dlouho a přede mnou se objevila bílá stěna mlhy. Nasála jsem chladný vzduch a podívala se za medúzkou, pak dolů na své tlapky. Bílá mlha se mi omotávala okolo tlapek, ostatně stejně jako vždy na Mlžných pláních. Hned jsem pohled zase zvedla za bludičkou, kterou mne vedla přímo do ní. Kdyby na mě nečekala, určitě bych si v té bílé tmě ztratila. Jako už to tu bylo zvykem, nebylo vidět dál než na dva kroky. Naštěstí jsem to tu už za ta léta znala a věděla, kam šlapat. Respektive nešlapat a dávat si pozor kam šlapu. Kam mě to vedeš?
>> Začarovaný les

Sklopila jsem soucitně pohled. Celá takhle situace se zdála být zapeklitá a já... Nechtěla jsem sestru, ani její volbu soudit. Možná to nebylo moudré rozhodnutí, pokud jsou ti vlci nedůvěryhodní, nebo aspoň trochu agresivnější vůči ostatním smečkám. Mohlo by ji to dostat do problémů. Ale jako neustále chybějící sestra jsem neměla žádné právo jí do toho mluvit. "Rozumím. To je v pořádku... Je dobře, že máš něco jako domov." V mém pohledu se zračilo, že si myslím víc, než jsem ochotná říct. I tohle je důvod, proč se nepřidávat do smeček. Je to příliš mnoho drama. Seděla jsem tam a zírala zasmušile do země.
// timeskip
Kdoví jak dlouho jsme tam tak byly. Když přišla zima, pokynula jsem sestře, ať se jdeme schovat někam pod strom na kraji zlatého lesa. Lehla jsem si tam a usnula.
Zbudila mne až modrá bludička, která mne chtěla odvést pryč. Věnovala jsem za Dail ještě jeden poslední pohled, než jsem se rozhodla medúzku následovat. "Vrátím se... Pak mi ukážeš to místo, kde si uděláme úkryt, platí? Nikam nechoď."
>> Mlžné pláně

<< Zlatá smečka
Následovala jsem známý pach, brzy jsem opustila les a octla se na pláních. Cítila jsem zde i jiné, starší pachy. Mezi nimi Ionu, ale o tu jsem se momentálně nezajímala. Je dospělá a je to její život, ne můj. Obejde se beze mě, mám povinnosti, sliby na plnění, jinde. Zanedlouho jsem ji uviděla, tu které jsem něco slíbila samozřejmě. Poklusem jsem si to přišinula k ní a posadila se po jejím boku. "Fuuh, tak tady jsi," oddechla jsem si, "už jsem měla strach, že mi po tomhle úplně utečeš... I když, nejsi já, asi bys to neudělala..." Jo, jsem na houby sourozenec, přítel, partner, cokoli co vyžaduje dělat závazky a pak je plnit. "Jak je to s tím vaším Chaosem, je to pravda?" Myslela jsem tím to, co tvrdili vlci Zlaté. Nechtěla jsem je soudit jako smečku a už vůbec jsem nechtěla soudit svou sestru. Jen mě zajímalo, čeho se to doopravdy stala Dail součástí.

Pozorovala jsem dění okolo sebe. Zmínky o chaosu a jiných dramatech. Moje předešlé úmysly o shození bariér byly tatam. Všimla jsem si, jak se Dail vytratila. Ještě chvíli jsem přetrvala na místě, dokud nebylo po všem. Pak jsem poděkovala Aetasovi za pozvání, rozloučila se a rozeběhla se do lesa po stopě své sestry. Něco mi v tom nehrálo. Jestliže je to její společenství tak dokonalé a přátelské, jak je možné, že s ním má Zlatá smečka problémy... Nebo, má k němu dokonce naprostý odpor. Nedávalo mi to smysl. Jedna strana musela lhát nebo neříkat celou pravdu. Míjela jsem stromy, přešla říčku, sotva se ohlédla za sebe. Nechtěla jsem, aby mi Dail utekla. Máme spolu jít na průzkum.
>> Zubří pláň, přes Zlatý les

<< Zlatý les
Aetas šel docela svižně. Jak jsem se ohlížela za Dail, na chvíli se mi ztratil z dohledu, ale docela rychle a snadno jsem ho pak našla a dohnala. To už okolo něj byl velký zástup vlků. Zrovna oznamoval, že možná s Dail dorazíme. "Dobrý den ve spolek," usmála jsem se na všechny přítomné a posadila se hned vedle Iony, kde jsme byly blízko Aetase, ale zároveň mírně stranou. V tichosti jsem pozorovala všechny přítomné a jak Aetas vyřizuje svoje povinnosti vůdce. Přece jenom je na tom smečkovém uspořádání něco hezkého. Všichni se sejdou, drží při sobě, spolupracují... Možná i proto jsem nedokázala nikdy být součástí smečky. Do všeho chci na vlastní pěst, všechny problémy si chci vyřešit sama, stát se členem smečky by znamenalo připustit nesamostatnost, být dependentní, zbořit stěny a nechat si pomáhat.

"Ne, tentokrát se neztratím, na ten společný průzkum se docela těším." Na její další poznámku jsem pokrčila rameny. "Nezkoušela. Možná." Upřímně jsem věřila v to, že už je dostatečně kouzelné, že se mě to drží, umí to putovat po srsti a že to umí zmizet a u toho to modře hoří a zároveň nepálí. Není důvod aby bylo nějak speciálnější.
Aetas nás pozval na území smečky. Lehce jsem přikývla. "Děkuji." Celé tohle byla řádná dávka nostalgie a teď ještě uvidím celou smečku pohromadě? Její složení se v průběhu let muselo velmi změnit. Poznám tam vůbec ještě někoho? Zvedla jsem se a následovala hned za Ionou a Aetasem. Krátce jsem se ohlédla na Dail, jestli nás následuje.
>> území Zlaté smečky