Příspěvky uživatele

<<< Common forest - náhlé zmizení

Náhle se objevila červená záře doprovázená hlasytým 'HOU! HOU! HOU!'. Záře pomalu ustupovala a již se dalo rozeznat malé tělíčko nějakého stvoření. Po chvíli bylo jasno, je to sob!
Vyjukaně jsem se podíval okolo. Nebyla tu ta stvoření podobná mně, která jsem doposud znal, ale nějací tři sobíci bez paroží, s divně dlouhým ocasem, bez kopýtek a teď se připravte... NEMAJÍ ROLNIČKY! Jsou to vůbec soby? Napadlo mou parohatou hlavičku a nechápavě jsem si je všechny prohlédl. Nevypadali dokonce ani tak mile, jako mí kamarádi ze stájí. Byl jsem z toho všeho smutný, byl jsem tu sám, mezi nějakým živočišným druhem, který jsem neznal a i jedinci tohoto druhu mi byli neznámí. Někdo se o mě musel však starat, jako do teď moje maminka. Ona tu však zrovna teď nebyla, stejně jako ostatní... Koho si tak vyberu... Toho hnědého? Neeee... Ten se na maminku přece nehodí........ Tu černou? Ta červená mě na ní děsí, brrrr........ Tu béžovou? Jo! Podobně vypadala i moje maminka! A navíc vypadá nejmileji..! Moje náhradní máma je teď ona! Vykoumal jsem a pár skoky se dostal ze strany k béžové vlčici. Mé rolničky krásně zacinkaly a já na ní hodil sladký kukuč, kterému prostě nemohla odolat. ,,Ajoj!" Vydal jsem ze sebe a zamrkal jsem na ni. Mluvení mi moc nešlo, ale snažil jsem se. Ty dva, co byli opodál a trkali se jsem nechal být, momentálně mě zajímala jen tahle ta béžová bytost. Jak já ji ale budu říkat? Vylekal jsem se a jelikož jsem ještě neuměl nechat své emoce pouze v hlavě, změnila se má grimasa z roztomiloučké ve vyděšenou. Béžovka? Ne! Bezka? Ne-e! Bezulka? Jo! To je super! Už jsem měl na obličeji opět úsměv. ,,Ajoj Bezulko!" Pozdravil jsem znovu a na oslovení jsem dal pořádný důraz a taky jsem se snažil, aby jsem to řekl správně a bylo mi rozumět. Naštěstí se povedlo a Bezulka teď mohla zase pozorovat roztomiloučkého sobíka Ressíka.

,,Nejspíše ne, prostě to tu prošmejdím..." Řekl jsem a zachechtal se. Bylo vidět, že se vlčice snaží chovat co nejnadřízeněji, aby si udělala u ostatních respekt a ochránila tak své vlče, byla to dobrá strategie. I tak jsem si však nemohl nevšimnout, jak se jí zachvěly koutky. Něco jí pobavilo nebo se možná jen pokusila o přátelský úsměv, kdo ví. Za to chování její dcery mě opravdu bavilo. S vlčaty je obecně sranda, ale v téhle bylo něco víc, něco, co jí dělalo jinou od odtatních vlčat, která jsem doposud potkal. Věnoval jsem jí šibalský úsměv a dál sledoval její nadšení k činnosti, kterou prováděla.
V tom k nám ale přiskočila vlčice. Vzhlédl jsem k ní a rozprostřel se mi tak pohled na naštvanou matku. Zavrčela mi do tváře se slovy, ať jí nechám být. Vždyť já jí ale nic nedělám..! Zamračil jsem se v mysli a už-už jsem to chtěl vypustit z tlamy, vzpoměl jsem si však na kamarádovi slova. "Když je vlčice naštvaná, nech jí si říct svoje, až pak zasáhni..." To mi říkával vždy, když jsem byl zrovna u hádky s jeho partnerkou. Rozhodnul jsem se jeho slova poslechnout. Vždy, když jsem je poslechl, vlčice se uklidnila a nerozhodilo to tak náš vztah, což jsem nechtěl ani teď. Nechtěl jsem si tu hned dělat nepřátele...
Neuhýbala mi pohledem, jen jednou, když mluvila na svou dcerku. Přikázala jí, aby pustila mou nohu. Brrrr... Být v kůži Perličky - tak ji vlčice oslovila, hádám tedy, že se tak jmenuje - , tak tu nohu hned pustím, začínal z ní jít strach... Tedy ne že bych se jí zalekl, ale vlčata přemýšlejí přeci jen jinak, že? A Perlička tak taky udělala.
Začínal jsem si myslet, že nadá mně a pak zdrbe i svou dcerku, když v tom se jí nejspíše pokusila Perlička přemluvit či nějak 'zlomit'. Zněla z ničeho nic dospěle. Uvnitř mě jsem překvapeně kulil oči, navenek jsem však udržoval kamennou tvář. Možná se ptáte proč... I tohle patřilo ke slovům mého přítele, neprojevovat nálady a pocity. Pak však Perlička promluvila i ke mně, omlouvala se mi. Podíval jsem se na ni, usmál se a kulišácky mrkl, byla to vážně povedená holčička, se srdcem na správném místě. Hned jsem však zase vrátil pohled na vlčici, která byla stále naštvaná, slušně řečeno.
Poslední slova Perličky už odezněla a nevypadalo to, že by chtěla ve svém proslovu pokračovat, dokonce ani vlčice nic neříkala, byla tedy řada na mně. ,,Omlouvám se za tu neomalenost, že jsem se stal terčem vaší dcery, ale bylo mi velkou ctí být zahryznut něčím tak milým, jako je právě ona." Zazubil jsem se v širokém úsměvu a čekal na její reakci. ,,Perlička je opravdu úžasné vlče. Ano, před chvílí jsem na vás narazil, ale první dojem dělá hodně, na ten se hned tak nezapomíná. A... Je to vlče, takové vylomeniny jsou normální a přeci nemusíš hned vrčet. Chápu, opatrnost na prvním místě, ale copak se jevým jako nějaký zloduch?" Pokračoval jsem a při poslední větě jsem natočil hlavu lehce na stranu, s mým křivým ouškem to tedy mohlo vypadat hodně tázavě a zároveň se v mém obličeji dala naleznout odpověď na mou otázku. ,,No a přiznejme si, byla roztomilá..!" Dodal jsem nakonec a na obě se střídavě usmál.

//POŘADÍ: Sarah, Perlička, Ress, Casnar? :)

S napětím a nepřetržitým úsměvem jsem očekával reakci vlčice či jejího potomka a vlčka nezklamala... Pozdravila sice docela klidně, ale poté se nedůvěřivě zeptala, co tu chci a postavila se mezi mě a vlče. ,,Právě jsem se probudil na pláži a rozhodl jsem se objevit tento ostrov, na který mě vyplavilo moře... No a narazil jsem na vás..." Řekl jsem klidně a pro ještě větší upřesnění mého mírového příchodu jsem zamával ocasem. Posadil jsem se, vlastně ani nevím proč... Možná proto, aby byla vlčice více v klidu, že nehodlám zaútočit či z nějakého jiného důvodu... Prostě mi tak napovídalo mé podvědomí, takže asi tak.
Pak z ničeho nic se mezi předníma nohama vlčice objevilo malé načervenalé vlče, vlčecí holčička. I ona mě pozdravila. V jejím hlase byla poznat taková ta typická neposednost vlčat, která se hned projevila... Jak? I přes jasně projevený zákaz z matčiny strany prolezla mezi jejíma nohama a vydala se ke mně. Přátelsky a vyrovnaně jsem se na ni koukal. Nechtěl jsem ze sebe vydávat jakékoli negativní impulzy, které by jistojistě vlčici rozhořčily a mohlo by se dostat až k boji, které já moc neupředňostňoval.
Z mých myšlenek mě najednou vytrhla jemná štiplavá bolest na mé levé přední noze. Shlédl jsem k ní a tam viděl tu malou rošťandu zakouslou v mé končetiny. ,,Co to děláš? Ty jsi ale neposeda, co?" Zechechtal jsem se a jemně jsem se ji snažil čenichem od své nohy odtrhnout. Sice mě to nijak moc nebolelo, ale přeci jen měla tahle slečna docela ostré zoubky, které způsobovaly onu štiplavou bolest. Má snaha dostat vlče od své nohy se nijak úspěšně neprojevovala a tak jsem to raději vzdal. Nechtěl jsem použít hrubou sílu, aby jí ublížil a tak jsem se jen tak vyrovnaně díval, jak se přes stisk zoubků chychotá a má z toho strašnou bžundu.

<<< MINULOST

Všude okolo byla voda, jen samá voda... ,,Pomoooooooc!" Řval jsem ze všech sil s nadějí, že mě někdo uslyší, ale začínal jsem pochybovat. Už dlouhou dobu mě unáší mořské proudy a já se každou chvíli pokouším přivolat pomoc, jenže ani jednou se to nepovedlo. Dny střídají noci a noci opět dny, já přestávám doufat, že se ještě někdy dostanu na pevninu. Vzdej to..! Zazněl mi z ničeho nic hlas v hlavě. Tedy jinak... Zní mi tam často, ale já ho doposud ignoroval. Teď jsem ho však poslechl. Po hodně dlouhé době jsem přestal kopat nohama, abych se udržel na hladině, odevzdal jsem se moři, ať už si se mnou dělá co chce.
Rychlým trhnutím jsem se probudil. Porozhlédl jsem se kolem sebe, byl jsem na pevnině. Byl to jen sen! Napadlo mě a já se rozhodl vrátit se zpět do doupěte ke smečce. Pak jsem však nasál zdejší pachy a mé dosavadní myšlenky se okamžitě rozplynuli. Jsou tu jné pachy, pachy, které neznám. Mám srst promočenou a slepenou od mořské vody. Probudil jsem se kousek od vody... On to nebyl sen! Pokoušel jsem se si to trochu uspořádat v hlavě a začínala mě děsit skutečnost, že už nikdy neuvidím své blízké. ,,Zmuž se!" Zanadával jsem si a sám nad sebou jsem se zamračil. Není to třeba tak zlé, třeba tu najdu nové přátele, ztracenou rodinu a možná zde založím svou vlastní rodinu... To by jsi ale první musel zvednout ten svůj mokrý zadek! Zanadával mi hlásek v hlavě a já se ho rozhodl poslechnout. Pomalu a opatrně jsem se zvedl a co nejvíce se otřepal. Srst jsem už neměl tak moc nasáklou vodou, slepená však byla pořád. ,,S tím nic neudělám, potřeboval bych čistou vodu... Jdeme to tu prozkoumat!" Rozhodl jsem a vydal se hlouběji do lesa. Listí bylo nažloutlé podzimem, spousta z něj se válela na zemi a krásně to tu vonělo. Jak já miloval přírodu! Najednou mi to čenichu narazila větší vlhkost. Že by nějaký potůček? Napadlo mě a já se vydal tím směrem, přeci jen chodit se slepenou a ne příliš voňavou srstí není příliš slušné. Můj čenich se nemílil a já skutečně za chvíli narazil na potok. Nebylo sice příliš teplo, ale i tak jsem se celý ponořil do vody a všemožně se v ní kroutil, jen abych ze sebe dostal tu sůl. Když jsem svou činnost uznal za dokončenou, vylezl jsem z vody a mocně se otřepal. ,,Co si budeme nalhávat... Jsem krásný!" Pochválil jsem sám sebe se značnou částí humoru v hlase, napil se vody a vydal se dál přírodou.
Zanedlouho jsem ucítil dva čerstvé pachy. Mé srdce radostně poskočilo. Sice si nepamatuji, jak dlouho jsem byl uvězněn v nekonečnu vln, ale chvíle to rozhodně nebyla. A já, takový společenský vlk tak dlouho sám... Pfff... Hrůza!!! Nechtěl jsem ztrácet čas a ryskovat, že ta dvojice odejde dřív, než k ní dojdu a tak jsem raději zrychlil do klusu. Zanedlouho jsem mezi stromy opravdu začínal rozeznávat dvě postavy vlků, samice a vlče, nejspíše matka s potomkem. Čenich mě opět nezklamal! Vítězně jsem se usmál a nejraději bych svůj čumák pohladil a pochválil ho, ale ryskovat, že by mě ty dvě viděly jsem nechtěl. Co by si o mě ještě myslely, že?
,,Zdravím!" Pozdravil jsem, když jsem vyšel z křoví, za kterým se mé tělo doposud ukrývalo a usmál jsem se pro upřesnění zkutečnosti, že jdu v míru. Je přeci známo, že matky jsou vůči svým dětem upjaté a není moc dobré je dráždit, to ví snad každý tvor.