Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3   další » ... 15

Stáli jsme u vlčete jako dvě sudičky. Electra se nejspíše obávala, že se jednalo o nemocné vlče, protože byl místy růžovoučký, na pohled velmi slaboučký. Když nás spatřil, snažil se prvních pár vteřin nejspíš i útěk, ale nakonec se spustilo v pláč a velmi chaboučký pozdrav. Bylo mi toho drobečka opravdu líto. ''Spíš si myslím... Víš jak tu jsi ty nová? Jestli.. jestli se zdejší bohové nerozhodli pro stejný osud i pro něj.. Ale nevím proč by brali takové malé vlče od jeho matky.. Nebo... já nevím..'' Vzdychla jsem a pak snížila hlavu dostatečně nízko, aby si malý vlček mohl můj obličej prohlédnout. V očích mohl spatřit náznaky něhy. Nechtěla jsem mu ublížit. ''Drobečku.. Kde máš maminku?'' Zašeptala jsem k němu pomalým a vlídným hlasem, tušíc že mi stejně pořádně nerozumí. ''Nemůžeme ho tady nechat, měli bychom se pokusit mu zkusit najít mámu.'' Zvedla jsem pak pouze zraky k Elektře. Princezna nebo ne, neměla jsem to srdce nechat vlče napospas osudu, který si s ním nejspíš blbě hrál. ''Máš jméno?'' Opět jsem oči pootočila k němu, aby věděl že nyní jsem mluvila na něj.

<- Kvetoucí louka (Přes Začarovaný les)

Pozvedla jsem obočí nad jejími slovy, ale nakonec jsem přikývla. ''To, to jo. Už ledva jsem byla schopná se postarat sama o sebe, jsem se rozhodla odejít ze smečky do které jsme se narodili. Poznat sama sebe, poznat svět. Už to byla teď třetí zima.'' Tím jsem už kráčela mezi fialovými stromy a pomalu se rozhlížela, snažila se chytit nějakou stopu. Něčí. Byla tu všerůzná směsice pachů, ale žádná která by nás mohla za někým dovést konkrétně.
Pak zmínila, že bychom během našeho toulání mohli narazit na mé sourozence. Nad tím jsem se zamyslela. Chtěla jsem je vlastně vůbec potkat? Chyběli mi, jo. Stejně jako mi chyběli máma s tátou, ale.. co mi do života vlastně vůbec přinášeli? Zhluboka jsem se nadechla a pak dlouze vydechla, ''Když je potkáme, tak je potkáme a když ne, tak ne.'' Vypustila jsem nakonec ze sebe. Dost jsem bojovala sama se sebou evidentně v tom jestli je vlastně chci, nebo nechci vidět. ''Bylo by hezké je asi vidět, ale nějak si to ani neumím představit.'' V tuhle chvíli.
To už jsme dorazili za les, byl tu pěkný výhled na moře. A za ním kousek, skoro se až zdálo že to stačilo jen přeplavat- ''Koukej, tam je další ostrov!'' Zamávala jsem ocasem. Ale voda se nezdála příliš klidná na to, aby to bylo až tak jednoduché přeplavit. Ale to už mě v písku zaujalo něco jiného. Vypadalo to jako nějaký zvláštní kámen, než se to pomalu začalo hýbat, zastřihla jsem ušima když jsem zaslechla i hlas. ''Co? Říkala si něco?'' Otočila jsem se na Electru.
To už se ta věc začala víc hýbat, stavět na nohy a ukázalo se, že se jednalo o malé vlče. A pak zase spadlo! Pořád se to však snažilo znovu a znovu chodit! ''Koukej.'' Ač jsem si byla jistá že už dávno si také všimla té malé bělounké postavičky. Zrychlila jsem krok a přišla až k malému vlčeti- ale zatím jsem se držela trochu dál, aby to hned nedostalo infarkt. ''Drobečku..''

<- Kvílivec

A tak jsme jezero zase nechali za sebou. Byly jsme najezené, nebyly jsme žíznivé.. No potřebovali jsme aktuálně něco víc? Ach jistě, někoho komu obohatíme život tím, že bude mít tu čest nás poznat! Chvíli jsem čekala na její odpověď, která byla poté víc než jasná. Zazubila jsem se, ''Nevím kde se scházejí, ale věřím, že dřív či později na někoho narazíme.'' Zasmála jsem se a tím jsem se vydala zpětně k Začarovanému lesu, kde už jsme předtím byly.
Tušila jsem, že za tím lesem ještě něco je, ale... taky třeba vůbec nic. Ach, jak jeden nesnášel když si nepamatoval svoje vlčecí léta! Měl je jen v mlze!
Podívala jsem se před sebe, ''Dost uvažuju o své budoucnosti. Jo, sice jsem říkala o tom,, že bych asi se chtěla přidat do té v poušti. Ale jak tu jsem tak s tebou, dost se mi zalíbilo jen tak chodit a objevovat ostrovy!'' Jen tak, aby řeč nestála. Hehe.

-> Průliv (Přes Začarovaný les)

<- Květoucí louka

A tak jsme se úspěšně najedli každé své zasloužené poloviny. Spokojeně jsem si olízla čenich a na její slova jsem přikývla. ''Ale taky doufám, že ne každý bude mít takový tuhý kořínek.'' Zasmála jsem se a pomalu jsem dorážela k vodě, byla příjemně ledová po té zimě a tak jsem cítila každý hlt, který pomalu stékal po krku až do mých útrob.
Když zmínila, že bychom příště mohli ulovit něco jiného, než zajíce a dala příklady tak jsem souhlasně přikývla hlavou. ''Jo, z toho se příště najíme lépe.'' Zasmála jsem se a pak jsem se rozhlédla. ''Je to tu blízko do té pouště, jak jsem ti předtím říkala.'' A pak jsem se rozhlédla na druhou stranu, ''A nebo můžeme jít jinam a najít si někoho koho budeme svou přítomností obohacovat!'' Aneb, co bys chtěla dělat Electro?

-> Květoucí louka

Snažila jsem se zajíce všelijak držet od svýho krku,, stačil jeden dobře mířený kop a zajícovi by se mi podařilo vysmeknout. Ale naštěstí Electra pochopila můj pohled a jala se zajíce dozabít. Zakosnout dokud nevykrácel. Jakmile byla ze zajíce jen nešťastná hrouda chlupů v mé tlamě, pustila jsem jej na zem. ''To bude spíš o jedinci, ještě jsem nenarazila na takového bojovníka.'' Poznamenala jsem na její otázku. Že to byl jeden z prvních lovů co jsem kdy v životě provedla, to jsem vynechala samozřejmě.
Nakonec jsem zamrskala ocasem, když jsem pozorovala Electru, jenž se snaží zajíce rozdělit vejpůl. Nakonec se ji to povedlo a já dostala před sebe svou zaslouženou odměnu, ''Tobě také.'' Popřála jsem, hladově si olízla pysky a jala se odtrhávat maso a přitom jsem ho pěkně kousala a nechala padat dále do žaludku. Hned se jeden cítil mnohem lépe!
Když jsem dojela podívala jsem se na Electru, ''Ač to nebylo zrovna taková procházka, myslím že opravdu dokážeme dobře spolupracovat.'' Ušklíbla jsem se ohlédla se okolo, ''Jdeme se napít?'' To jsem se skoro nepočkala na odpověď a přitom jsem se rovnou vydala k nedalekému toku, který jsem předtím zahlédla.

-> Kvílivec

Zajíce jsem naháněla směrem k Electře. Už jsem tak doufala, že její chňapnutí bude úspěšnější, než to moje! Ne, jen mu trhla máš chloupků z ocasu! No tak Electro! A tady vidíš, že i dvě dokonalé vlčice prostě musí navštívit někdy mistra a nechat se něco poučit!
Zajíc opět běžel mým směrem, neměl moc na výběr byl v pasti, tentokrát jsem se soustředila úplně hodně, abych svůj cíl trefila svýma perličkovíma zoubiskama, protože teď už to opravdu bylo teď a nebo nikdy!
Když už byl jen na pár posledních metrů předemnou, nachystala jsem se k útoku, přikrčila hlavu, pootevřela tlamu.. A bylo! Jakmile se mě snažil zajíc oběhnout, zachytila jsem jej za zátylek. Ten pěkně kopal do mojeho krku, bojoval snažil se z mého úchytu dostat pryč. Věnovala jsem rychlý pohled Electře! Držím ho blbě, zab ho bo se mi každou chvilkou vysmekne!

Mrskala jsem ocasem a napnutě jsem čekala Electřino rozhodnutí, která se nakonec rozhodla, že vyběhne. Oh ano, zajíc to mířil přímo ke mě! A tak jsem se rozhodla vyskočit ze své skrýše, jenže zajíc byl o krok napřed, vyskočila jsem dřív a tak mi těsně před zakousnutím uhnul, ale na nic jsem neváhala, rozběhla jsem se přímo za ním. Naštvaně jsem u toho zavrčela, že se nám to nepovedlo na první pokus a teď jsme ho museli nahánět.
Snažila jsem se ho nahnat do kouta mezi silnými kmeny stromů, kterých bylo z kraje hodně, směrem k Electře, která nabíhala z druhé strany. A tak se po chvíli zajíc stočil přesně tak, jak jsme potřebovali. Neměl jinou možnost, než zkusit běžet stranou, kterou běžela Electra, využít svou dřívější strategii a stejně jako se vyhnul mě, vyhnout se i ji. Pokud se nyní nic nepokazí, jinou cestu úniku neměl.

<- Začarovaný les

Zasmála jsem se nad tím. Ano, naprosto tak dokonalé, že by nám měli na naší přítomnost platit! Perfektní! Spokojeně jsem švihla ocasem, ale to už jsem následovala stopu a pach v rozbláceno-sněhové břečce a už jsem si hladově olízla pysky. To byla naprosto dokonalá představa se zase po delší době najíst! Už jsem to viděla před sebou mrtvé! Mňam!
Brzy jsem ho konečně spatřila, papkal čerstvou trávu a opatrně pohyboval ušima do všech směrů, snažil se dopředu určit nebezpečí, dřív, než se k němu dostane. Ale k jemu neštěstí jsme mu skoro dýchali na zátylek, už jsem cítila úplně jeho maso v tlamě!
Podívala jsem se na Electru a hlavou naznačila, ty doleva a já doprava. Tím jsem se vydala na pravou stranu a připravena buďto chytat, nebo čekat zda jej Electra nažene ke mě, nechala jsem výběr na ní.

<- Mokřady

Téma rodiče a minulost jsme nejspíš teda obě nechali za námi, aby se tohle téma dále neprobíralo. Byla jsem ji uvnitř dostatečně vděčná tomu, ač jsem to nedala najevo. Prostě naše témata pokračovali dál. Zavrtěla jsem ocasem, přitom co jsme se rozešli z mokřad pryč zpět do lesa.
Nad jejími slovy jsem se zasmála a pozvedla jsem obočí, ale souhlasně jsem přikývla. ''Třeba bude nadále učit naší dokonalost. To bychom si poté měli říct o nějakou část sumy, kterou nám bude proplácet.'' Zazubila jsem se. No co, úroky za naší dokonalost přece nebudou zadarmo, žejo?
To už jsem se v lese zhluboka nadechla a začala jsem čenichat nejdřív ve vzduchu a potom se moje hlava pomalu klesla až k zemi, kde jsem mimo nejčerstvějších pachů rovnou očima těkala i po nějakých stopách. Z množství sněhu předtím se postupně stávala teda pěkná břečka, ulepená a špinavá, ble.
No, ale to neměnilo nic na tom, že nejspíš díky tomuhle jsem narazila v ní na stopu, která se jala být poměrně čerstvá a mířila ven z fialového lesa. ''Hele, tadyhle to vypadá na zajíce.'' Poznamenala jsem a rovnou se po stopě vydala.

-> Květoucí louka

Na mojí otázku se dostalo nakonec potvrzení. Skutečně byla dcerou Alfy a vypadala na to náležitě pyšná. Jistě, já neměla sice v tomhle nejlepší začátek, ale.. rozhodně až se jednoho dne vrátím do smečky nehodlala jsem zůstat na pozici obyčejné delty, ne. Můj cíl byl vyšší. Získat naprostou důvěru nějaký Alfy a vyšplhat se až na Betu. Ale to už byla otázka velmi daleké budoucnosti.
Na mojí rodinu uklouzla Electře jakási nemístná poznámka. Pozvedla jsem obočí a usmála se nad tím, ale tentokrát bylo vidět že to byl jen hraný úsměv. ''Ne.. To ne. Nemyslím si, že byly až tak staří. Spíš.. co si tak matně pamatuju matka měla často dost psychické problémy a otce.. toho si skoro nepamatuju vůbec.'' Dodala jsem nakonec.
Pak jsem rázně zavrtěla hlavou, tyto myšlenky ve snaze setřást zase pěkně do pozadí! No tak Solari, přece si nebudeš kazit svými problémy novou známost, že ne!
Electru zajímal Wu, ale nezapomněla přidat svou dokonalost, nad tím jsem se zasmála, tentokrát upřímně a veseleji, a podívala se na ní s vyzývavě pozvednutým obočím, ''Ale, ale. Nebylo by lepší ukázat svou dokonalost právě tím, že díky němu vylepšíš svoje nedostatky, aby na ně nikdo nikdy nepřišel?'' Ušklíbla jsem se a nadšeně jsem poskočila o kousek dopředu, abych se Electře podívala přímo do očí, ''A co teprve mistr ve Svatyni? Jen si to představ, dokonalá dvojice Solari a Electra! Nejsilnější, nejobratnější, nejrychlejší a nejlepší lovkyně, které po ostrovech chodí!'' Jo Solari, to bys nesměla zdědit matčiny vlohy a maximálně tě může zachránit právě tvůj jazyk, nebo um na magie.
Pak navrhla, že můžeme konečně jít najít něco k snědku. Ach jistě. Málem bych zapomněla, že už jsme předtím chtěli jít lovit. ''Ale jistě. Tak to abychom se vrátili do lesa od těchto bažin.'' Řekla jsem velmi vševědoucně a ujala se spokojeně opět vedení.

-> Začarovaný les (Přes Tajgu)

Poslechla jsem si její část minulosti. Nebylo to o tom, že by ji nebrali jako dospělou, když vyrostla. Prostě je vedl otec. ''Takže dcera Alfy?'' Pozvedla jsem jedno obočí zvědavě. Udělala jsem si vlastně svůj závěr, ale bylo znát, že čekám buďto na vyvrácení, nebo potvrzení. Alfa mě napadla hlavně z důvodu, že chodila všude na obchůzky, stejně tak je bral už mladé na lovy.. Jo, já se narodila ve smečce, ale nic víc, nic míň. Odešla jsem a nyní.. do Daénu bych se nevrátila, ostatní smečky mi jsou asi zcela fuk, myslím. Namarey byla asi momentálně jediná smečka nad kterou jsem byla ochotná přemýšlet. ''Spíš nepovedený začátek do života.'' Kývla jsem rameny. ''Jo, asi máš pravdu. Ale už je to celkem dlouho, takže... kdo ví jestli ještě třeba vůbec žijí.'' Podívala jsem se kupředu a pak si dlouze povzdychla. Následovalo zatřepání hlavou ve snaze shodit špatný myšlenky někde na úplný okraj myšlenek.
Když bylo po závodě, zdála se Electra být zklamanou, že jsem toho moc nevěděla. Ale určitě ji zaujal Wu, samozřejmě. Koho by ten potulný obchodník nezaujal, že? ''Ano!'' Houkla jsem nadšeně a poskočila si, ''Jmenuje se Wu. Lze si u něj zakoupit všerůzné serpetičky, pomůže ti s magiemi, má takový dar, že když ho zrovna hledáš, tak ho většinou najdeš!'' (/Aka smyslem, že vždycky jdeš na místo kde je, když si chceš nakoupit.) Rozvášnila jsem se. ''Je to takový tajsnustkář. Nikdy ti nepoví kde to všechno vzal, odkud to vozí.. Ale, většina zdejších vlků u něj právě nakupuje magie a pak... a svou sílu, případně rychlost i lov! Zlepšují u mistra ve svatyni hluboko v džungli.'' Dodala jsem si rovnou o svatyni. Jo, na první pohled se Mois zdál zcela obyčejným místem, ale když se zamyslel nad tím vším... byl dost magickým.

<- Tajga

Když mi odpověděla na můj dotaz, podívala jsem se na ní. ''Ah. Doma tě ještě nebrali jako dost starou na to, že se můžeš starat sama o sebe?'' Pozvedla jsem obočí. Ale co si budeme, já se taky nikdy předtím na nic neptala a teď.. jsem byla sama pořád jen s těmi na které jsem narazila.
Prý si mohu dělat co chci, zastřihala jsem ušima a podívala se na Electru. Ne naštvaně, uraženě ani nic jiného. ''Já si dělám doslova celý můj život co chci a kdy chci, víš?'' Začala jsem a pak si odkašlala přičemž jsem se podívala kupředu. ''Chtěla bych je jen vidět. Všechny. Vědět že jsou v pořádku. Ale určitě bych si nenechala diktovat život, když jsem to nikdy nedělala.'' Ujasnila jsem a usmála se. Jo, rodina mi chyběla, ale zase odsud posud, žejo.
Závod pokračoval, ale jelikož vystartovala dřív, se smíchem dorazila k jednomu ze stromů mnohem rychleji, než-li já. Když jsem ji doběhla, pokračovala jsem ve smíchu a ona zatím zase načala nové téma, samozřejmě. ''Jen tak okrajově. Vím přibližně co a jak, ale sama ještě kolikrát tápu.'' Přiznala jsem se zazubením. Nejzajímavější věc? ''Určitě svatyně.. Jo a některé zdejší lesy! Dost možná i potulný obchodník, vlk co tahá sebou vozíček! Je tu toho spousta.'' Zazubila jsem se znovu.

Zaujatě jsem poslouchala to, jak vyprávěla o tom odkud pochází. Byla tam spokojená, měla tam všechno co v životě kdy potřebovala až do chvíle, než ji to začalo nudit a tak se prostě vydala na cesty. Zasmála jsem se, ''A vrátila by ses, kdyby se ti dostalo možnosti? Víš, odsud se snad ještě nikdo nedostal a když ano... no, těžko nám mohl o tom vyprávět.'' Natočila jsem pobaveně hlavu a pokračovala dál. No, konečně začínalo svítat a tak bylo dobře.
Byly jsme v lese, v něm jsem ještě nebyla, nebo jo? No, řekněme že jsou části tohoto místa, které jsem si buď nepamatovala vůbec, nebo jen velmi matně. Ale nebylo to nic, co by mi moc vadilo.
V tom přišla tedy otázka nazpět. Což bylo samozřejmě, když se jeden pochlubil že se tady narodil, samozřejmě tady musel mít rodinu, že? Logicky. Podívala jsem se před sebe, dlouho jsem nikoho z rodiny neviděla, ''Měli by tu někde být.'' Začala jsem a odkašlala si. ''Mamka, taťka.. Dva bratři a jedna sestra.'' Shrnula jsem členy své rodiny, kteří by na ostrovech někde měli pobíhat. Samozřejmě se ke mě ještě nedoneslo, že matka už byla nějakou tu dobu mrtvou, že ji zabila jakási nemoc. ''Víš.. Už strašně dlouho jsem je neviděla.'' Dodala jsem pak tiše.
To už však Electra udělala závod a tak jsem se za ní rozběhla. Společnost Electry mi byla velmi příjemná. Po dlouhé době jsem se cítila s někým jako se svým přítelem, zda to vydrží, nebo to skončí jako se Sillarei, kterou jsem neviděla podobnou dobu jako rodinu? Kdo ví.

-> Mokřady

<- Ledovcové jezero

Chvíli bylo mezi námi ticho, ale bylo to příjemné, prostě jsme se dostali od jezera po takové době pryč. Ještě, než jsem zamířila pryč společně s Electrou ze severu, jsem také párkrát pozvedla hlavu, abych si ještě užila pohled na Polární záři. Kdo ví, kdy ji zase uvidím, žejo.
Když položila dotaz, věnovala jsem pohled zase Electře. ''Myslím že jdeme dobře. Ač je tu takhle krása..'' Poukázala jsem čumákem na polárku, ''..Tak se po tmě blbě orientuje.'' Pravdou bylo, že ani já neměla úplně nejlepší orientaci ve tmě. Konec konců ani přes den, vždyť mě ta bouře dostala až na sever! Ale co, vypadá to, že jsem si tam našla kámošku, takže to nebyla až taková tragédie.
''Jinak jaké je to v místě odkud pocházíš? Já neznám nic jiného, než zdejší ostrovy. Narodila jsem se totiž tady.'' Začala jsem nové téma, aby nebylo až takové ticho, ještě jsme měli v rezervě tolik témat o kterých jsme si mohli v pohodě popovídat- záleží jak Electra byla ukecanou o svý minulosti. Já neměla problém, neměla jsem defakto skoro žádný problémy. Takový byl prostě můj život.

-> Tajga

Nakonec jsme obě úspěšně ukončili své sněhové díla. Byl to skutečně skvostný pohled. Uculila jsem se. ''Dílo hodné královen.'' Přikývla jsem spokojeně a souhlasila jsem s tím, že se nám to prostě povedlo. Nastavila jsem ji tlapku jakoby v tématu, že si za dobře obnovenou práci pěkně plácneme.
Když naše díla byla hotová, přišel na řadu další návrh. To tichým zakručením potvrdil i můj žaludek, že to není vůbec špatný nápad. ''Jasně. Ale to musíme asi sejít více ze severu do nížin. Tady asi těžko něco ulovíme.'' Dodala jsem a rozhlédla se. Nakonec se Electra jako první vydala do hlubin ledových plání, které tu všude okolo byly. Ano, ano. Teď se chystalo k tomu, abychom si obě po nějaký době pěkně naplnili žaludek, co víc si, po takových hrátkách a mistrovských dílech ze sněhu, přát, než pak čerstvé jídlo a teplý pelech?

-> Ledové pláně


Strana:  1 2 3   další » ... 15