Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>> Laica Mar

,,Zatracení koně. Kéž by vychcípali, kdo se s tím má srát," stěžoval si Zinek tak jako do větru. Šlo poznat, že není úplně nadšenej z té otročiny a teď se ještě táhl takovým ponurým lesem bez života. ,,Zasranej les, zasranej ostrov, zasranej život," nadával už tak nějak ze setrvačnosti - a taky prostě proto, že mohl. Jako co, měl na něj teď někdo vyskočit z houští a poučit ho o jeho slovníku? No tak to asi těžko, že.
Už se chtěl jen někde schoulit a vyspat se. A taky nebyl špatný nápad si někde smočit tlapy,vypadal jako močálová příšera, se vší tou hlínou na tlamě a taky na tlapách - už jste slyšeli o tom, že na bílé jsou fakt hodně vidět fleky? Zinek jo. A slyšel o tom velmi dobře. Protože měl sakra bíle nohy! Pohledu na své zneuctěné drápy a pacičky se raději vyhýbal, ale chuť hlíny v puse ho vážně provokovala.
,,Posranej ostrov, fakt."

>> les u mostu

Zinek byl grogy. Ale zdálo se, že ta kopytnatá věc byl zachráněna. Tiše si musel odfrknout, jak pozoroval to drápání se nahoru. Nespokojeně se oklepal. No, bylo po všem. Mohl si jít vlastní cestou. To by ale musel prvně vědět, kam vůbec chce jít. Druhý vlk na lichokopytníky cosi houkl, jakoby mu rozuměli. Zinek na něj zíral jako na blázna. A pak? Pak se představil. Zinek otevřel tlamu, ale zase ji zaklapl. Ten velikán už byl na cestě kamsi pryč a Zinek tak jen otráveně zavrčel. Lopotil se tu pro co? Pro nic!
Jenže... Kam měl teď asi tak vyrazit Zinek? Přišel ze směru, že kterého i onen Lucian a nechtělo se mu jít stejným směrem. Celkově se cítil dnes podrážděně. A tak? Tak to zapíchl tam, kde ti bylo asi, nejblíž. Divnej, velkej a strašidelnej les. Zinek jen doufal, že nebude muset tlapat dlouho, protože ho sakra bolely nohy.

>> Temný les

// I já děkuji. Příště teda snad co dva dny, to post.

Těžko říct, co se dělo. Krom toho, že Zinkovi packy brněly a bolely. Nechtěl nad tím přemýšlet. nekonečná a ubíjející práce, co mu nepřišla absolutně nijak vhod. Nakonec, co on z toho bude mít, že to vlče vytáhnou? Nic. Absolutně nic. Pohledem sjel na vlka po svém boku. Jediný důvod, proč ještě hrabal, byl on. Nechtěl mu připadat jako padavka a tak jen jako tiše bručel. A hrabal.
,,Jestli to brzy nebude..." zabručel tiše Zinek na slova druhého vlka a jednoduše pokračoval. Na jeho obličeji byl škleb, poněkud nepříjemný, jak vlk už chtěl tomu všemu konec.
Nakonec jen ustoupil a posadil se. Nechal ho, ať si s tím poradí jak bude chtít. On už vážně ztratil zájem ještě něco dělat.

Zinek odstoupil od díry, teď to za něj vzal ten druhý Vlk. No jo, měl větší tlapky a to tedy i znamenalo, že by mu měla jít praxe rychleji. Bylo to tak? Matka zatím neútočila, jen poplašeně běhala kolem. A hřebec... Vzal roha.
,,Ha! To ti patří ty agresivní koule," odplivl si Zinek vesele. Že to říkal zrovna on. Ale stejně... Jen ať zdrhá! Mimo ta kopyta bude mnohem lepší něco dělat. Sedl si naproti klisně. ,,Tak poslouchej. Když budeš řvát, nikdo ti nepomůže. Akorát tak odejdem. A věř mi, že se mi chce," bručel na klisnu poněkud naštvaně. ,,Vůbec nejlepší by bylo, kdybys kopytu začala taky hrabat." Nohy ho brněly, ale... Nenechal v tom šedého samotného. Nechtěl tu postávat jen předtím on a tak si stoupl k jeho boku a začal hloubit taky. Klisna zatím nic nedělala, tak nebylo proč ji hlídat.

,,Ptáš se, jak to jde?!" zvýšil hlas Zinek. Zněl docela dopáleně. Zjevně ho tohle nebavilo a to, jak tu všichni běhali kolem a jak ho tlapky začínaly bolet... ne, to nepomáhalo. A vlastně jej to docela i sralo. Nespokojeně si sám pro sebe zavrčel.
,,Nejlepší by to bylo vzdát a zmizet. Co s tím asi tak uděláme?" držkoval šedivý vlk polohlasem, zatímco se mu tlapky barvily do hněda od hlíny. A to naštvání v jeho očích bylo docela jasné. Co zkoušel druhý vlk jej nějak moc nezajímalo a to i díky tomu, že vlastně sám unavovat své tělo, místo toho aby šel a třeba něco ulovil. To už se ale zastavil a naštvaně se podíval na hřebce, který přiletěl otravovat Zinka i s tím druhým šedým. Naštvaně stáhl uši a měřil si ho. Co měl dělat? Co měl říkat? On teď jen hrabal, k tomu moc komentářů nešlo. Tedy, vedle toho, jak moc jej to iritovalo. Zasraní koně, kéž by vyhynuli... stejně mu jejich maso nikdy nechutnalo.
,,Ale táhni do prostor, kde slunce nesvítí už!" cvakl po koni zuby, jelikož jej jen rozptyloval a dráždil. Tohle byla pohroma a Zinek měl čím dál tím větší chuť od toho odejít. Protože co tu asi mohl dělat? Skákat do díry nehodlal a ven... asi mládě moc lehce nedostanou.

Zinka pěkně sralo, jak klisna pořád nabíhala. V jeden moment uskočil bokem a zavrčel na ni. Byl připraven ji nehezky štípnout do zadku, aby ji poslal do háje, ale to už se přiřítil další z psovitého pokolení. Nespokojeně se zavrtěl. Chtěl být sám. Chtěl mít klid. A měl pocit, že to byl jeden z těch vlků, co je cítil na Pityasu. A taky důvod, proč odtamtud odešel.
Ostatní ho následovali jako smrad. Nelíbilo se mu to. ,,No super. Tak se v první řadě postarej o toho koně, nebo mu už prokousnu ten otravný ksicht." A tobě taky, když mě budeš otravovat.
Zinek nikdy nebyl společenský typ a neměl rád, když ho někdo vyrušoval. Ať už splašený kůň, nebo cizí vlci. Byl z toho akorát nervní a napružený. Do díry, co už stihl vykopat, zarazil čenich a zuby zarazil do drnu. Pak sebou začal škubat, jak drn trhal, aby si ulehčil práci. Když jej vytáhl, měl hlínu všude. Jenže tam nekončil, hrabal vesele dál. Dorazila další vlčice a začala se ptát, co má dělat. Zinek pouze zasténal a pokračoval v hrabání. Nějak neměl potřebu odpovídat. Byl to prostě bručoun - s ostatními toho nechtěl mít moc společného.

>> Pityas

Pokračoval směrem k místu, které mu vyhovovalo víc, než ten nacpaný plac. Nespokojeně se oklepal a vyfoukl. Protáhl se a pokračoval v chůzi. Viděl to na klidné odpoledne. Něco uloví, nají se, napije se a někde složí hlavu, aby mohl dobře trávit. A pak? Pak se uvidí. Třeba se vydá podívat, kde se tu nachází ty pitomé smečky, co mu mohly tak moc komplikovat život. Moc se mu nelíbilo, když se do jeho uší zakousl zvuk vysokého volání. Zasténal. Na tohle vážně neměl náladu. Zhrzeně si povzdechl a s přivřenýma očima se vydal směrem, odkud se to ržání ozývalo. Jeho krok byl klidný, pomalu až znuzený. Uši měl až naštvaně přitisknuté k hlavě a jeho výraz taky moc neříkal. Brzy mu padl pohled na koně a na jámu, kolem které běhal. Z jámy se ozývalo ržání. Nejrychlejší by bylo snad, kdyby Zinek prokousl hrdlo nebohému zvířeti, aby se tak netrápilo. Jistě si při pádu něco zlomilo.
Zavrčel na zběsilou klisnu, aby ji odehnal dál od sebe a jámy a sám se přikrčil k okraji, ze kterého shlédl dolů. Mírně se zamračil a pak si odfrkl. Mládě vypadalo neklidně, ale volalo strachy a ne bolestí. Nebylo zraněné i po takovém pádu. To se vlkovi moc nepozdávalo. Jak se tam dostalo, aby vyvázlo tak lehko?
Rozhlédl se okolo sebe. Jak ho měl k sakru dostat ven? Teď by se hodila země. Možná tak začít hrabat a vytvořit mu nějaké schůdné místo, aby mládě vyšplhalo. Byla by škoda, kdyby tam zahynulo. Nikdo by se k němu dostal, nemohl ho sežrat i přesto, že by to byla mršina. No... trochu naštvaně zafuněl a sjel mládě ještě jednou pohledem.
,,Toho budu ještě litovat...." a začal hrabat. Vypadalo to na pěkně dlouhou práci, byl na to nakonec sám. Neměl element země. Jen své tlapy. A byl pěkně nasupený. Proč to sakra vůbec dělá? Asi aby to zvíře zmlklo a už ho nerušilo.

Samozřejmě poprosím odměnu na Zinka. Gratulace vítězům. :>

Zinek na pár okamžiků prostě zůstal stát na místě, jakoby se zasnil. Jednoduše nevěnoval té malé, živé hroudě žádnou pozornost. A ta? ta využila příležitosti. Zinek si povzdechl. Jen sledoval mizející ocas a zakroutil očima. Smutné, vážně smutné. Nakonec se však sám vydal ještě jednou pořádně a hltavě napít.
Nakonec si oblízl tlamu a zvedl hlavu. Cítil další vlky a nebyli příliš daleko. Proto se rozhodl konečně vypadnout. Moc se mu nelíbilo, že by měl trávit svůj čas v přítomnosti cizáků. Ne že by ta hrouda chlupů nebyla cizí, ale bylo to malé, pitomé štěně. Odfrkl si a ušklíbl se. No... pro jednou se mu třeba vyplatí, když se zvedne a odnese svůj zadek jinam. Pak by mohl i něco třeba ulovit. Něco by si dal, vážně...
Sám pro sebe spokojeně zavrněl, zatímco sledoval pohybující se kořist. Ta však pláchla - byla na Zinka příliš malá a proto ji nechal utéct tak snadno. Jeho kroky zamířily pryč od skupinky cizích vlků, které nezahlédl. Naštěstí. Třeba by ho nutili, aby se k nim přidal.

>> Laica Mar

Ráda bych se přidala!

Jsem sice novější hráč, ale myslím, že o to by bylo lepší, kdybych se tam dostala. Většina her jede na stáří hráčů a nováček si prakticky neškrtne - což by mohlo povzbudit další, novější hráče!
Aktivni jsem, když mě hra baví a hráči nepíšou jednou za týden. Post denně bych určitě zvládla, zvlášť před prázdniny. Taky myslím, že můj vlk by mohl trochu zdvihnout prach - ne vždy potkáte posměvačného vlka, co vám v konečném výsledku stejně pomůže. :D

Děkuji moc všem, že jste mě dostali tak vysoko. Jste úžasní, lidi. Jsem kvůli vám teď motivovaná, seriózně. (Gratulace vítězům, samozřejmě!)
✼　 ҉ 　✼　(ꃋิꎴꃋิ) ✼　 ҉ 　✼
Tak tedy prosím!
Obratnost + 4% = 8%
Rychlost + 4% = 8%
Síla + 2% = 4%
Vytrvalost + 1% = 3%
Schopnost lovu + 1% = 4%
13KMŠ tedy samozřejmě na Zinka, kam jinam, že. :D ^^

Díky moc! Moje první výhra někde v něčem za poslední dekádu! :D A samozřejmě blahopřeji i ostatním. ^^ Doufám, že jste pokořili své rekordy.

Štěně netušilo nic a starší vlk tak vypadal vcelku frustrovaně. Jen na něj chvilku mlčky zíral, jakoby se rozhodoval, zda se stane snídaní na dnes, nebo na zítra. Pak si tiše frkl. Ta malá, hnědá hrouda ale nakonec měla nějaké užitečné informace. Řekl Zinkovi o tom, že tu jsou tři smečky. To znamenalo, že celé tohle místo musí být rozsáhlé, jelikož Zinek pochyboval, že by se tři smečky snesly nějak blízko u sebe. Sám zvažoval, že se k nějaké ze smeček přidá, ale... mělo by to cenu? Krátce zacvakal zuby a znovu si štěně přeměřil pohledem. Nepřipomínalo mu nikoho, koho by snad někdy dřív mohl potkat. Ne, bylo úplně cizí. Ani ten pach nepoznával. Čím dál tím si byl jistý, že se dostal do skutečně špatné situace, ze které se jen tak nedostane. No... co se dá dělat. Občas se něco prostě posere.
,,Jména smeček? A jak vypadají jejich území? Jak se chovají k nezvaným hostům?" mohl se ptát dál a dál a dál... nemělo by to nejspíš smysl, protože štěně brzy přestane dávat odpovědi. Proč z něj ale nevytřískat co může, dokud to jde? A co se týkalo rodičů... Zinek se zastavil a zavětřil. Necítil nikoho, jenže to nebylo nic, co by ho mělo překvapovat. Občas prostě pach zachytit nemohl. Proto se ledové oči znovu zapíchly do štěněte. ,,Nikoho necítím, myslím, že jsi tu sám," blafoval. Vlastně si tím vůbec nebyl jistý a měl ten pocit, že pokud tu v blízkosti rodiče štěněte jsou, nejspíš odtud neodejde úplně v pořádku. Matky vždycky bývaly ochranitelské. ,,Jak se jmenuješ, hroudo?"

Zacvakal zuby a stále nepřestával. Chodil okolo, jako hladové zvíře. Věděl, že tím stěně znervózní, ale samo si naběhlo. Zastavil, jednu ze zadních nohou mírně pokrčenou. Hnědá hrouda se rozhodla spolupracovat, dobře pro něj. Jeho pohled padl na modré oči štěněte a odfrkl si. Cítil silnou frustraci. ,,Kde to jsme? Co je to za místo? A myslím ostrov. Jsou tu smečky? Jací jsou tu vlci?" nadechl se, aby se mu mezi otázkami dostalo kyslíku. ,,Proč tu jsi samo, stěně? Neměli by tě chránit tvý rodiče? Někdo by tě mohl lehce chytit a sežrat," mrskl ocasem. Už nevrčel, ale ocas stále nechával ve vyzývavé póze. Pokud by stěně bylo dál drzé, byl připraven ho zmáčet ve vodě.
Celkově Zinek Nevypadal z tohoto hnědého vyrušení nějak šťastně, ale tušil, že by ho mohl využít - i proto se ptal. Nerad mluvil takto dlouhou dobu a v otázkách a kdo ví, co všechno stěně vědělo. Jenže... Aspoň o smečkách vědět mohlo, ne? Nebylo by tu bez smečky. Bylo málo samotářů, kteří by si vyvedli vlastní vrh. Ostrov byl docela velký a určitě tu Zinek nebude jediný vlk.

To stěně odpovědělo. A docela brzy odpovědělo. A zjevně i naštvaně. Zinek zvedl čenich do vzduchu, aby se na mládě mohl dívat z výšky. On nebyl o mnoho větší než samice, ale před tím štěnětem se docela tyčil. Jeho chladné oči po hnědém zvířeti sklouzly stejně jako jeho tesáky vyklouzly ven z tlamy. Vlk měl uši nastražené a ocas varovně zdvihnutý, aby drzému mladému vlkovi ukázal, že z něj nemá ani přinejmenším strach - ale že by ho měl mít on.
,,Trochu slušnosti, mazlíčku. Nebo si myslíš, že dokážeš dost rychle utíkat? Můžeme to zkusit, co ty na to?" vrčel i nadále a blížil se ke štěněti. Zdálo se, že by kolem něj moc rád dělal obloučky, aby mu zamezil v pohybu. ,,Tak utíkej. Buď utíkej a nebo svěs ocas a uklidni se. Mám jen pár otázek." A nebyl příliš trpělivý.