Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Nížina Hojnosti

Šla jsem podél řeky, proti jejímu proudu a zanedlouho se krajina okolo mne začínala zvedat a měkkou trávu brzy vystřídal tvrdý, studený kámen. Pofukoval tu chladný větřík, který ke mně zavál pachy mnoha vlků. Některé už byly starší, jiné docela čerstvé. Přeběhl mi mráz po zádech, nevím ale jestli z toho větru nebo těch pachů. Možná z obojího. Tak či onak, momentálně jsem nehledala nějakou další společnost, proto jsem se vydala opačným směrem, než z kterého foukal vítr.
Stoupala jsem dál, výše. Našlapovala jsem opatrně, kamínky byly zrádné, a kdybych sklouzla až dolů pěkné by to nebylo. Sem tam z vyšší části hor pár kaménků upadlo a pokaždé když se tak stalo, nastražila jsem uši a zaposlouchala se, zda se za mnou nikdo neplíží, nebo jestli se snad celé pohoří nehroutí. Naštěstí se tak nikdy nestalo a já vydechla úlevou.
A jak jsem tak šla, najednou se zpoza rohu vynořila černobílá vlčice. Ihned jsem opatrně zacouvala zpátky za šutr, který mě i celkem dobře skrýval a doufala jsem, že si mě nevšimla. Za tu dobu se asi musel otočit vítr, protože jsem ji necítila přicházet. No skvělý! Ještě na mě vyhrkne, že je to tady smečkové území a na místě mě roztrhá! Že já jsem sem vůbec lezla, na nějakou pitomou horu, zanadávala jsem si v duchu, ale mezitím už se mi rozbušilo srdce očekáváním toho nejhoršího.

//Temný les

Naštěstí se les brzy proměnil v rozlehlou planinu. Zvolnila jsem krok a zavětřila. Srny a laně jsem poznala, mísily se tu ale i jiné pachy, ke kterým jsem si žádné zvíře nedokázala přiřadit. V dáli jsem zahlédla malé stádo srn pasoucích se na nízké trávě. Olízla jsem si čumák, ale pokračovala jsem dál. Moc dobře vím, že na srny minimálně ve dvou. Tlapy mě nesli dál, neznámou krajinou. Snad jsem na Tiaru udělala dobrý dojem, řekla jsem si. Nechtěla bych, aby si myslela, že jsem divná, nebo tak. Ale vypadala přátelsky ne? Snad to jen nehrála, abych se necítila špatně… Jak jsem šla, podobné myšlenky začaly proudit mou hlavou. Nebylo to nic nového, už jsem na ně byla zvyklá. Šum vody, který se nezdál být tak daleko, upoutal moji pozornost a myšlenky se dostali do pozadí. Sice jsem nijak velkou žízeň neměla, ale netuším, kde bych mohla zase narazit na vodu, i když se to tu nezdálo jako suchý kraj. Nastražila jsem uši a vydala se směrem k řece. Voda v ní tekla čirá a osvěžující a tak jsem neváhala a napila jsem se. Poté jsem se zase vydala dál, někam kam mě nohy zanesou. Doufám že narazím na Mokoš a nejsem tady sama.

//Hraniční pohoří

Jak jsem si myslela, vlčice již byla zcestovalá, a ujistila mě, že tu určitě najdu i hezčí místa než tenhle les. Tím se mi trochu ulevilo, i když stejně pochybuji, že najdu nějaké údolíčko podobné tomu, ze kterého jsem pocházela. Na její další slova jsem přikývla, v zimě se mi po květinách stýskalo, avšak když napadl první roční sníh, bylo to jako by údolí zakryla bílá peřina. To byl také krásný pohled, avšak moc dlouho nevydržel, protože se v něm brzy objevily otisky tlap, různé hlodavčí tunely a podobně.
„Z hor?“ zopakovala jsem po vlčici. Hory pro mne byli jen vzdálené siluety převysokých kopců tyčících se do nebe. Nikdy bych si nepředstavila, že by tam dokázal někdo žít. I když, já se k horám nijak blízko nepřiblížila tak jsem nemohla vědět, jak to tam chodí. Věděla jsem akorát, že sníh na jejich vrcholcích zůstával ještě dlouho po tom, co u nás v dolině roztál. Zima tam byla asi tuhá, domyslela jsem si a Tiara moji domněnku vzápětí potvrdila sama. Šedá přešla na téma smeček. Nervózně jsem přešlápla. „No já nevím…smečku jsem nikdy neměla tak nevím co od ní čekat,“ zahuhlala jsem. Smečky opravdu nebyli mojí prioritou ani teď, ani nikdy předtím. V budoucnu? Možná. Ale spíš ne. Je tam moc vlků se kterými bych se musela seznamovat.
Chtěla jsem se Tiary na něco ohledně smeček zeptat, jenomže ona se zrovna vydala pryč. Do smečky, prý aby ji nehledali. „Ahoj,“ rozloučila jsem se a mávla při tom ocasem. Vlčice za chvilku zmizela mezi stromy a já tu měla zase jenom sebe a své myšlenky. Tohle bych většinou uvítala, jenže tady jsem nehodlala sama zůstávat o sekundu déle. Napadlo mě, že bych se vydala za Tiarou, ale nechci vypadat, jako že ji snad špehuju nebo něco a tak jsem svižným krokem vyšla a doufala, že brzy tenhle les opustím živá.

//Nížina hojnosti

Vlčice zněla jako že se v místních krajích celkem orientuje. To bylo dobré, asi. “A ty jsi už byla na všech?” dotázala jsem se, aby konverzace nestála. Na Tiařinu přítomnost už jsem si lehce zvykla, malinko mi připomínala sestry, avšak ten les který nás obklopoval mi stále naháněl hrůzu. Chlupy na zátylku jsem měla naježené a s každým podezřelým zvukem jsem sebou cukla. Už abych z tohohle hrozného místa vypadla. “Pocházím z Doliny květin. Je tam moc hezky, hlavně na jaře a v létě.” úplně jsem si vybavila ty rozkvetlé louky, hrající všemi barvami. Tu dlouhou, zelenou trávu jak tiše šumí ve větru. A hlavně ty motýly, co tam za květinami létali. Vskutku, hezčí místo byste těžko hledali. I když, neměla jsem moc s čím jiným porovnávat. kromě Doliny jsem se zatím dostala jen sem, a tady se mi nelíbil ani lísteček. “A ty jsi odkud?” zeptala jsem se po krátké odmlce a lehce při tom švihla ocasem. Přeci jen, taky říkala že nepochází z ostrovů.
Vlčice si poté postěžovala na závoj. Souhlasně jsem na její slova kývla, dokážu si představit jak snadno by se závoj zachytával o vetvičky. “No já ti nevím,” mávla jsem tlapkou, když Tiara prohlásila že by mi taky něco slušelo. Je ale pravda, že když mi doma sestřičky sem tam nějakou tu květinu zapletly do kožíšku, moc se mi to líbilo. Škoda jen že za pár dní zvadly a opadaly. A sama si je zaplést nedokážu. Chyběly mi. Sestry, ne květiny, i když, ty taky.
Vzdychla jsem, když Tiara prohlásila že Mokoš neviděla, i přesto že jsem to tak nějak čekala. “Dík,” usmála jsem se na ni, když řekla že o mě ségře poví, jestli ji potká. Hned na to se ptala zda mám ještě jiné sourozence. “Mám,” přikývla jsem, “dvě další sestry, Vesnu a Ladu. Je jsi asi taky nepotkala, že?” zeptala jsem se i přesto že odpovědí bude nejspíše ne. Ani nevím, jestli bych je tu chtěla potkat. Samozřejmě bych se s nimi ráda zase shledala, ale znamenalo by to, že jsou taky asi nadobro ztraceny od domova.
Kdesi v hloubi lesa praskla větev a zježily se mi z toho chlupy ještě o něco. “Poslyš, máte to tu všude tak děsivý, nebo je to jen tohle místo?” řekla jsem rozklepaným hlasem a rychle se ohlédla, když jsem zase měla ten pocit jako by nás někdo sledoval. Bylo to skoro jakoby každý strom měl oči a civěl na nás. Polkla jsem na sucho a koukala jsem aby jsme už vypadly pryč co nejdříve.

Maličko se mi ulevilo když vlčice promluvila přátelským tónem, stále jsem však z toho všeho byla jak na trní. Už jen tohle místo mi nahánělo husinu. Připomínka šedé o pekle tomu taky moc nepomohla, i když to určitě vážně nemyslela. Maličko jsem se tomu nervózně uchechtla. Když však vlčice zmínila ostrovy, i ten lehounký úsměv mi zmizel z tváře. "Počkej, ostrovy?" řekla jsem zaskočeně. jestli jsem na ostrově, tak to musí znamenat že nás obklopují nekonečná množství vody, plná všemožné havěti. U nás taky žádné moře nebylo, alespoň ne v blízkém okolí, šance že se vrátím zpět jako by se mi vytrácela přímo před očima. Začínala jsem maličko panikařit. Dobře, možná trochu víc. Nevědomky, už ze zvyku jsem si zase začínala okusovat drápky na nohou. Skvělý. Jsem kdovíkde uprostřed oceánu, v lese přímo jak z nějakého duchařského příběhu, po Mokoš ani stopy a... Z myšlenek mě vytrhla až Tiara, tak se mi šedá představila. Zamrkala jsem na ni abych se vzpamatovala. "Živa. Taky mě těší," koutky jsem zvedla do malého úsměvu. Ani nevím, jak jsem to předtím mohla přehlédnout, ale Tiařinu hlavu zdobila modrá korunka. Byla moc hezká, i když v šeru lesa moc nevynikala. "Hezká korunka, mimochodem," zalichotila jsem jí, ale snažila jsem se moc nezírat, protože je to neslušné. Aspoň to říkala máma. Zastesklo se mi i když to bylo sotva pár hodin co jsem dorazila... sem. "Asi...asi jsi tu nepotkala Mokoš, co?" začala jsem nejistě a přešlápla jsem, "je to moje sestra, akorát je větší a no, víc přátelská" Tu věc jsem zkoumaly spolu, tak by dávalo smysl že by tu byla. Nebo taky ne. Popravdě, nevím vůbec co si myslet.

//jinde

Probrala jsem se kdesi na okraji hlubokého a temného lesa. Chvilku mi trvalo než jsem se vzpamatovala. Ještě před malou chvilkou jsem cosi zkoumala s Mokoš v dolině, tak kde to k čertu jsem? Přeci jsem se nemohla jen tak ocitnout tady, ať už je to kde chce. Připadalo mi to tu, jako by na mě zíralo tisíce očí, i když to vypadalo že tu nikdo není. Nelíbilo se mi tu ani trošičku a běhal mi z toho mráz po zádech. Rozpačitě jsem se rozhlédla kolem, zda někde nezahlédnu Mokošin strakatý kožíšek, ale nikde ani živáčka. Všude byly jen stromy a prapodivné květiny, schované v husté mlze. "...Mokoš?" zkusila jsem přece, ale odpovědí mi bylo jen hrobové ticho. Ani po Vesně a Ladě tu nebylo ani stopy. Polkla jsem naprázdno. Tohle je určitě jen zlý sen, za chvilku se probudím a všechno bude jak má být. Snažila jsem se uklidnit ale moc to nepomohlo. Nejlepší bude, když odtud co nejrychleji vypadnu řekla jsem si nakonec, a vydala jsem se hlouběji do lesa. Strachem, že tu na mě něco zaútočí, se mi svíral žaludek.
Opatrným, ale svižným krokem jsem cupitala lesem. Oči jsem měla na šťopkách a uši měla nastražené, abych případně mohla včas dát nohy na ramena. Nepříjemným tichem lesa se dlouho nesly jen moje kroky, až do té doby než jsem někde před sebou uslyšela lupnout větvičku. Zastavila jsem se a přikrčila k zemi. Tak a je to, tohle je můj konec. Něco si tu ze mě udělá svačinu. Zanaříkala jsem v duchu. Už jsem se chtěla dát na ústup, ale to se zpoza stromu vynořila vlčice. Rozhodně nebyla jednou ze sester, na to byla moc šedá. A z Doliny asi taky nebyla, nebo jsem ji tam alespoň nikdy neviděla. Ale ani se nejevila nijak nepřátelsky, nebo hrozivě. Možná že by mohla vědět kde to jsem, a jak se odsud dostat. Za normálních okolností bych se asi přemlouvala mnohem déle dát se s někým takhle do řeči, ale na tomhle nic normálního nebylo. Zhluboka jsem se nadechla a vydala se vlčici vstříc. "Um, ahoj," začala jsem nejistě, "nevíš kde to jsem? Totiž, nejsem zdejší, tak mě napadlo že bys to třeba mohla vědět." Lehce jsem jí na pozdrav zavrtěla oháńkou, ale bylo evidentní že nejsem ve své kůži.